Hraní v době bronzové – doba bronzová obecně

Většina fantasy prostředí se podobá středověku a když je nějaké RPG situované do minulosti, je středověk také častou volbou. Na druhou stranu může být zajímavé vyzkoušet nějaké starší období, třeba dobu bronzovou.

Nejspíš se bude jednat o starověké prostředí jako je starý Egypt, městské státy Sumerů nebo Řecko mykénského období, ale hrát se dá i v barbarské střední Evropě, i když o ní není tolik známo a mnohé bude třeba si domyslet. Samozřejmě nesmím zapomenout na fantasy světy inspirované tím prvním i druhým, ale třeba i vzdálenějšími kulturami doby bronzové, jako jsou třeba američtí Aztékové. V tomto článku si řekneme něco o tom, jaký má odlišná technologie vliv na život lidí, ale i o tématech s technologií nesouvisejících, pro atmosféru však klíčových – například o mytologii, společnosti a zvycích lidí z kultur doby bronzové.

V sekci Doplňky je příloha k tomuto článku – popis nejpoužívanějších bronzových zbraní.

Tajemství bronzu aneb technologie v době bronzové

Lidé vyráběli nejrůznější výrobky už od pradávna a minimálně od neolitu je prokazatelný vznik řemesel, například hrnčířství nebo výroby kamenných štípaných nástrojů a zbraní. Tato řemesla však po určitém zaučení dokázal (alespoň na základní úrovni) provozovat každý, takže nebyla velká poptávka po specializovaných hrnčířích či výrobcích pazourkových nožů. Specialisté buď neexistovali (v menších komunitách), nebo jich bylo málo a příležitostně se živili i jinak. První řemesla vyžadující plnou specializaci vznikla až s nástupem bronzu.

Práce s kovem byla o poznání náročnější než například výroba keramiky. Ruda se musela vytěžit, pak se z ní složitým způsobem získával kov, a surový bronz se tvaroval do konečné podoby litím a následným vytepáváním. Natěžit surovinu dokázal leckdo, ale následující dva kroky vyžadovaly roky tréninku.

Není divu, že v mnoha kulturách bylo kovářství považováno za něco magického (podobně jako stavba domů či výroba lodí, tedy jiná důležitá řemesla vyžadující určitou míru specializace).

Z bronzu se vyráběly nejrůznější nástroje – v podstatě se podobaly těm středověkým. Bronzové nástroje se ale objevily až po mnohem prestižnější kategorii předmětů – po zbraních.

Z bronzu se vyráběly hlavně hroty kopí a šípů, sekery a sekeromlaty, dýky a krátké meče. Bronz má sklon se ohýbat a od určité velikosti se může ohnout vlastní vahou, proto dlouhé (nad cca 60 cm) meče či příliš těžké sekeromlaty nebyly v boji použitelné. V některých kulturách se takové „zbraně“ vyráběly, ale jen jako symboly moci či votivní dary bohům. Meče sloužily převážně k bodání – sekání totiž čepel namáhá mnohem víc než bodání. Zásadně se nekrylo ostřím – to by vedlo ke zničení meče. K obraně sloužil hlavně štít.

Ve srovnání s málo kvalitním železem je bronz s velkým podílem cínu (nad 10%) srovnatelně odolný, ale na rozdíl od železa se méně láme a více ohýbá, proto se snadněji opravuje. S kvalitní ocelí (například damascénská či toledská ocel ve vrcholném středověku) se však co do pevnosti nemůže srovnávat.

Kopí a šípy se podobaly těm pozdějším. Sekery mohly být buď klasické s rovným topůrkem, nebo mohlo být toporo vyrobené z kusu dřeva s větví vyrůstající přibližně v pravém úhlu, a kovová sekera se připevňovala na zbytek této větve provazem a lepidlem ze smůly.

Sekeromlat je sekera kombinovaná s něčím dalším – na jedné straně je sekera, na druhé koule určená k drtivým útokům, bodec či čepel. Některé typy sekeromlatů byly ryze ceremoniální, jiné mohly být velmi nebezpečné.

Vedle bronzových zbraní a nástrojů se používaly i jejich obdoby z kamene či organických materiálů – kamenné palice (bulavy), sekery či sekeromlaty, pazourkové či kostěné nože, kopí s hroty z kosti nebo nějakého dobře štípaného kamene a dřevěné kyje, hole a oštěpy. Rozšířené byly střelné zbraně – praky a luky. Z luků se střílely šípy s bronzovými, kostěnými, kamennými nebo obsidiánovými hroty.

Čím se proti těmto zbraním válečníci chránili? Nejběžnější ochranou byl štít, zpravidla dřevěný potažený kůží nebo okovaný bronzovou puklicí. Relativně běžné byly i kožené štíty nebo bronzové štíty potažené na vnitřní straně kůží. Podobně jako v případě zbraní, i bronzové štíty byly srovnatelné s těmi vyrobenými z málo kvalitního železa. Vzhledem k nižší průraznosti bronzových zbraní bronzový štít vyztužený několika vrstvami kůže poskytoval dostatečnou ochranu.

Zbroje nebyly tak rozšířené. V subtropických oblastech se zpravidla moc neujaly (vzhledem k vedru nebylo moc příjemné je nosit), snad kromě pancířů z tvrzené látky (tzv. linothorax). V chladnějších oblastech převažovaly kožené zbroje či obdoby středověkých prošívanic. Bronzové pancíře a přilby byly relativně vzácné, ale známé – mohli si je dovolit jen někteří profesionální válečníci (podobně jako železné pláty ve vrcholném středověku). Proti krátkým mečům a dýkám a běžným úderům kopí mohl takový bronzový prsní plát chránit dostatečně. Proti silným úderům nebo těžším zbraním (sekery, sekeromlaty) taková zbroj asi dokonale neuchránila, ale útok zbrzdila – zpravidla dost na to, aby zasažený přežil. Ochranu pochopitelně zvyšovaly prošívanice, které se pod takovými zbrojemi aspoň v některých případech nosily.

Mezi nebem a zemí (náboženství a magie)

Ve všech starých společnostech lidé věřili, že svět je ovlivňován mnohými silami, které bychom dnes označili za nadpřirozené (tehdejším lidem však možná přišly úplně přirozené). O osudu rozhodovali bohové, ale kdo znal příslušné rituály, mohl jim fušovat do řemesla nebo dokonce ovlivnit jejich vůli. Nebo tomu alespoň lidé věřili; magie v našem světě je na rozdíl od té známé z fantasy velmi subtilní a nenápadná, a většinou pracuje na principu autosugesce. Za magii však byly také považovány mnohé metody, které dnes považujeme za výdobytky vědy. Různé magické/pověrečné praktiky provozoval skoro každý; existovali však profesionálové – šamani, kouzelníci, věštci apod. V mnoha případech patřili tito jedinci mezi kněžstvo. Čarodějové a čarodějky neměli život lehký – lidé se jich zpravidla báli a pokud takový magik selhal, mohl se strach změnit v nenávist vedoucí k zlynčování nebohého čaroděje.

Už jsem naznačil, že s magií úzce souvisela víra v bohy a duchy a jejich uctívání. V pravěku či starověku neexistovali ateisté; v nějakou vyšší moc věřil každý.

Monoteismus v té době byl výjimkou – většina společností uctívala celý pantheon bohů. Ten mohl být velmi rozsáhlý – třeba staří Egypťané znali asi dva tisíce bohů a státy blízkého východu za nimi moc nezaostávaly.

Vedle bohů existovali i různí méně významní duchové – duše předků, starých stromů či magických amuletů (dobrým příkladem je Kaptahův chrobák z Egypťana Sinuheta).

Mezi uctívači jednotlivých bohů v rámci pantheonu mohla existovat určitá rivalita (podobná jako např. mezi mnišskými řády ve středověké Evropě), ale jen málokdy propukalo otevřené nepřátelství. Většina lidí uctívala (alespoň částečně) všechna božstva daného pantheonu – roztržky mezi takovými kulty by byly pro kněze nevýhodné, protože by nejspíš přišli o značnou část věřících (o většinu těch, kteří hodnotí „nepřátelského“ boha lépe).

Obraťte se na moudré (doporučená literatura, odkazy)

  • Malina, Malinová: Vzpomínky na minulost – poměrně čtivé pojednání o archeologických experimentech. Doporučuji všem zastáncům realismu v RPG i zájemcům o poznání minulosti. Bohužel, některé údaje jsou zastaralé
  • K bronzovým štítům je zde odkaz na diskusi o jednom relativně novém experimentu (v angličtině): http://forums.swordforum.com/showthread.php?threadid=21752
  • Pro hlubší poznání mytologie doporučuji zejména dílo Mirei Eliadeho.