Nebudou zde popsány všechny zbraně doby bronzové, nýbrž jen ty, které se výrazněji liší od těch železných. Kopí, kyje, dýky, hroty běžných šípů nebo štíty byly se středověkými srovnatelné (ve hře při nejhorším dostanou drobný postih na průraznost/ochranu, pokud jsou nasazeny proti zbraním z kvalitní oceli). Třeba bronzové meče se však liší poměrně výrazně, a mezi bronzovým sekeromlatem a železnou sekerou či válečným kladivem je také podstatný rozdíl. Také zde popíšu dva nové typy šípů, vrhač oštěpů a jeden aztécký vynález – obsidiánový „meč“ maquahuitl.

Krátký bronzový meč

Obyčejný bronzový meč, se kterým se dá bodat i sekat, i s jílcem asi půl metru dlouhý. Od železného krátkého meče se liší tím, že se snáz ohne (na druhou stranu, šance, že se zlomí je s mečem z kalené oceli srovnatelná) – to se může stát při úderu na nějaký tvrdší cíl (třeba zbroj) nebo při krytí. Krytí ostřím se nedoporučuje u jakéhokoli meče, ale u bronzových mečů bývá ještě fatálnější.

Bronzový rapír

Rapíry (meče určené pouze k bodání) nevznikly v novověku, ale už v době bronzové. Bronzové rapíry mohly měřit i trochu přes 60 cm. Nebyly příliš průrazné – šermíři s rapíry sázeli na to, že se trefí na nekryté místo.

V případě nárazu do zbroje se rapír mohl ohnout, což by výrazně snížilo jeho použitelnost.

Bronzový srpový meč

Srpový meč svým tvarem připomíná šavli, není však broušený na vnější, ale na vnitřní straně. Několik takových mečů známe z archeologických nálezů například ze Sumeru či starého Egypta.

Maquahuitl

Maquahuitl, macahuitl, macauhuitl – toto slovo se píše různě (vyslovuje se „makachvitl“). Znamená aztéckou zbraň vzdáleně podobnou meči – mezi dvěma lištami je uzavřeno několik obsidiánových čepelí. S maquahuitlem se bojovalo podobně jako s šavlí či nějakým japonským mečem; nešlo s ním však bodat a krýt s ním bylo velmi obtížné.

Vrhač oštěpů

Už první lidé dnešního typu vymysleli „prodlouženou ruku“ k vrhání oštěpů; většinou znalost jeho výroby a používání časem zapomněli, ale třeba u středoamerických Indiánů se jeho znalost udržela až do doby po příchodu Evropanů. Střelec si položil oštěp na rameno a zahákl jej do zvláštní dřevěné tyče. Vrhnutí chtělo trochu cviku, ale vystřelený oštěp dolétl mnohem dál než bez použití vrhače, a i jeho síla byla větší.

Obsidiánový šíp

Úlomky obsidiánu tvoří nejostřejší ostří vůbec. Takový hrot se snadno láme, což na jednu stranu snižuje průraznost, na druhou stranu je šance, že se hrot roztříští až v ráně, což zvětší zranění způsobené takovým šípem. Je zhruba čtvrtinová pravděpodobnost, že se šíp v ráně roztříští a způsobí další zranění.

Ztracený obsidiánový šíp

Indiáni vyráběli zvláštní druh obsidiánových šípů. Hrot měl zpětné háčky a k ratišti šípu byl pouze přilepen – zůstal tak v ráně a bylo velmi obtížné jej vyjmout. Pokud se hrot neroztříštil při nárazu, mohl jej zlomit pohyb oběti v době, kdy vězel v ráně. Dnešní chirurgové s moderním vybavením by to možná zvládli šetrněji, ale v pravěku bylo nutné zasaženou oblast vyříznout.

Bronzový pancíř

Bronzový kyrys chránící trup. Bronzové pancíře se udržely ještě dlouho v době železné – například starořecké kovové zbroje bývaly bronzové. Bronz v té době totiž byl výrazně levnější než železo. Železné kroužkové či šupinové zbroje později vytlačily bronzové pancíře, je tedy pravděpodobné, že bronzový pancíř nechránil lépe než kroužkové brnění.