Zrada
Zabušení na dveře ji vyrušilo z úvah. Pomalu zvedla své časem shrbené tělo a pomalým, nejistým krokem se šourala otevřít.
„Buď vítán, Colere, co tě přivádí?“ zaskuhrala havraním hlasem Rae a pustila příchozího do své polorozpadlé chatrče.
Její dům byl dříve mnohem stabilnější a vyzařoval příjemnou energii, ale dnes již domem prostupovala vlezlá pachuť plesnivějícího dřeva, děravou střechou v několika místech zatékalo a slabý oheň nemohl místnost vytopit a zútulnit. Nad ohništěm visel kotlík a zbytek místnosti byl vybaven už jen stolem a dvěmi židlemi. Odtud vedly jedny dveře ven, druhé do spíže a třetí do místnosti, kde Rae přespávala.
„Potřebuji další věštbu, musím vědět, zda není moje ani starostova moc něčím ohrožena. Musím vědět, co přijde dál,“ odpověděl konečně Coler, pravá ruka starosty města, které leželo asi třicet minut rychlé chůze od Raeiny chatrče.
„Jak ráčíš, posaď se,“ vybídla ho Rae a sama se pomalu sunula ke dveřím do spíže, kde měla schované všechny věci, které používala pro věštění čehokoli, co si zákazníci přáli slyšet. Její seschlá ruka, která se svou kůží podobala kůře olší, uchopila křišťálovou kouli. Poté se doploužila zpět a těžce usedla na židli naproti Colerovi. Soustředila se nejen na Colera, ale také na starostu Delgana. V kouli se objevila růžová mlha a najednou se v jejím nitru začaly odvíjet obrazy, které viděla nejen Rae, ale také Coler.
Jako první uviděl Coler ženu. Nádhernou. V dlouhých blankytných šatech, které jí volně splývaly ke kotníkům a byly přepásány tenkým zlatým řetízkem zdobeným safíry.
S kaštanovými vlasy spletenými na temeni a překrytými hedvábnou síťkou v barvě šatů. Svoji ženu! Zmateně se podíval na Rae.
„Jsou to události, které přijdou během příštích měsíců,“ zašeptala a tajemně se usmála téměř bezzubými ústy.
Coler sledoval dál.
Clara stoupala po nějakém temném schodišti do věže, na každé podestě hořely louče, ale většinu cesty ji obklopovala mihotavá tma. Po chvilce vystoupala až na vrchol a otevřela těžké dubové dveře. Světlo z místnosti dopadlo na její postavu a Clara stanula tváří v tvář starostovi Delganovi. Chvíli na sebe hleděli a poté oba rychle překonali vzdálenost, která je dělila, a Delgano sevřel Claru v náručí.
„Musíme něco udělat, takhle již nemůžeme pokračovat,“ řekla po chvíli Clara.
„Máš pravdu, je zde jedno řešení. Nejprve se ale musíš rozhodnout, zda chceš zůstat se svým manželem, nebo jestli chceš být raději se mnou, od toho se potom vše odvine.“
Po těchto slovech Delgano odstoupil od manželky muže, který ho stále považoval za přítele a spojence. Díval se z okna a poskytl své milence čas na rozmyšlenou.
„Chci tebe, s Colerem už je to jen oficiální vztah,“ pověděla mu po chvíli.
„Dobře, má milá. V tom případě musíme vymyslet způsob, jak se tvého muže zbavit.“
Obrazy v kouli zmizely a objevila se opět růžová mlha, která chvíli houstla a poté se rozplynula a před očima šokovaného Colera a staré čarodějky se odehrával příběh dál.
Coler seděl v jídelně a pochutnával si na večeři. Naproti němu seděla jeho manželka Clara a jemně se na něj usmívala. Po Colerově pravé a levé straně seděli jejich dva dospívající synové. Coler byl ten večer netradičně zamyšlený, trápily ho otázky týkající se jeho zdravotního stavu. Byl poslední dny slabší, těžko se mu dýchalo… Napil se vína, aby zahnal chmurné myšlenky, a snažil se soustředit svoji pozornost na škádlení a popichování svých synů. Ale připadalo mu, že v místnosti je čím dál tím větší horko, před očima se mu dělaly mžitky a křeče mu svíraly žaludek. Zamrkal, aby zahnal další nápor nevolnosti, a znovu se napil vína. Nevolnost se však stupňovala.
„Colere, drahý, není ti nic?“ zeptala se s obavou Clara.
„Ne, jsem v pořádku,“ řekl Coler a postavil se. V tu chvíli se mu podlomila kolena a padl na zem. Synové vyskočili ze židlí a přiběhli k němu, Clara zavolala služebné…
Obrazy se opět rozplynuly, křišťálová koule se zamlžila a poté mlha zmizela, už odmítala mluvit dál.
„Otráví mě? Má vlastní žena a můj přítel?“ zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Ještě není pozdě,“ zaskuhrala Rae. „V tuhle chvíli je Clara pořád ještě tvá věrná žena a Delgano tvůj přítel, můžeš všechno zastavit, změnit.“
„Jak?“ zeptal se prostě, načež se Rae zvedla a pomalu se šourala do spíže. Z jedné police něco vzala a ploužila se přes místnost zpět. Když došla ke Colerovi, položila před něj na stůl dýku s ozdobnou rukojetí…
„Zabij ho, jinak tě připraví o lásku i o život,“ řekla temně a její hlas se naplnil záští.
Coler sebral dýku ze stolu a beze slova odešel z místnosti.
„Nedovolím ti, abys mi zničil život.“
„Ale Colere, já nechápu, o čem to mluvíš!“ Ale bylo již pozdě, Coler mu zabodl dýku přímo do srdce a opustil potemnělou paseku, na které právě umíral jediný přítel, kterého kdy měl.
Rae se dívala na tuto scénu ve své křišťálové kouli a hlasitě se smála svým krákavým smíchem.
„Děti platí za hříchy svých rodičů, Delgano. Tvoje matka mě připravila o muže, já teď její dítě o život rukou přítele.“ A dál se smála svým nenávistným krákavým smíchem.
