Howard Phillips Lovecraft; jméno, které znamenalo v různých dobách velmi různé věci. Zejména v našich krajích. V dobách dřívějších, do roku 1989, neznamenalo vůbec nic; jen největší znalci hororu věděli, že někdo takový vůbec existuje. Možná si někdo vzpomene na úplně nejstarší českou přeloženou povídku Hrůzný stařec ze Zábranova výboru Lupiči mrtvol. Je krátká a celkem tuctová; jediný zajímavý detail, že jedna z postav je „česká obluda“, zmizel díky opatrnému překladateli. Občas ho nějaký znalec označil za význačného spisovatele hororů. Občas ho někdo další označil jako symbol špatného vkusu a pokleslého brakového psaní. Ale všeobecně se spíš nevědělo, o kom je řeč.

Pak přišla etapa porevoluční, kdy se Lovecraft pomalu prosadil jako základ všeho, co jen trochu souvisí s hororem; nejen, že jsou mistrovy nepočetné povídky donekonečna vydávány a čteny, případně filmovány, ale vlastně kdejaký dnešní spisovatel píše Lovecraftovské příběhy. Řada z nich – jako Ramsay Campbell – se k tomu otevřeně hlásí. Jinde můžeme Lovecrafta vystopovat, jako třeba u série filmů Alien. A co se týče RPG, pak velká část hororů, stylu a dokonce i systémů je více či méně ovlivněna Lovecraftem.

Jak k této zásadní proměně názoru došlo? A v čem je vlastně podstata Lovecraftova psaní?

Ranný Lovecraft

Již ranné povídky jako Výpověď Randolpha Cartera či Vyděděnec jsou stylem neobyčejně suverénní a úderné, a jen málokde dosáhl mistr podobného efektu. Lze dokonce tvrdit, že už je tu vše, co na něm bývá nejvíce ceněno; popisy krajiny a situace, postupná kumulace ničivé hrůzy, a také neurčitost strašidel. V tomto směru je Výpověď Randolpha Cartera nikdy nepřekonaný vrchol, protože se vlastně nikdy nedozvíme o podzemním světě nic podstatného. Josef Škvorecký kdesi tvrdil, že Lovecraft nikdy nepochopil Poeovu myšlenku nechat pointu otevřenou a nevysvětlenou. Řekl bych, že nemůže být většího omylu; právě tohle je podstata většiny Lovecraftových strašidelností; začal přesně v tom místě, kde Poe skončil; v polární krajině, kde se zjevuje záhadná bělostná postava, a kde kroužící rackové kdovíproč křičí Tekeli-li Tekeli-li!

Jiný směr povídek je konvenčnější; pracují s klasickými hororovými tématy 19. století, zejména s oživlými mrtvolami, ale dotahuje je technicky na samu mez možného. Vzorná ukázka je třeba povídka V hrobce nebo Chladný vzduch. Je jasné, že dál se touto cestou vlastně už jít nedá; vše o hřbitovech a nebožtících bylo řečeno již v Lovecraftově věku.

V některých příbězích vládne krásně neurčitá dekadentní nálada; opět tu vystupuje na scénu naznačování. Hudba Ericha Zanna je skoro nepopsatelná.

Lze shrnout, že již v těchto nedoceňovaných letech psal Lovecraft horory, jaké neměly konkurenci, a v něčem nemají dodnes. A přece; pokud by u takových povídek zůstal, obávám se, že by byl jen jedním z mnoha, nikoli velmistrem žánru.

Na perfektně provedené miniatury jako Vyděděnec si možná někdo párkrát vzpomene, ale život mu to rozhodně nezmění. A zejména – nedá se na ně nijak navazovat. Jsou uzavřené, a ničím neinspirují.

Cthulhu

Ano, bylo to až Volání Cthulhu, povídka vydaná roku 1928 a napsaná 1926, titulní opus, po němž je celá Lovecraftova mytologie nazývána, která přinesla něco průlomově nového. Vzpomínám si na úžasný dojem, který na mě udělala; a to jsem ji četl na počátku devadesátých let, tedy více než padesát let po jejím vzniku. Byla to snad třetí povídka, kterou jsem od Lovecrafta četl, a dojem z ní byl naprosto odlišný. V čem je Cthulhu tak skvělý? Vždyť ta okultní pavěda, ty pseudocitáty, to přebíhání po celé planetě - to je styl, jaký pamatuje už Verna, a psal takto i Wells, Doyle, lord Dunsany a řada jiných velikánů superhvězdné kategorie.

A přece. Citovaní autoři psali skoro čisté sci-fi, pseudovědu; o něčem, co by mohlo být. Lovecraft píše čistý horor, tedy o něčem, co by vlastně být nemohlo a vědecky to vysvětlit nejde. Výpůjčkou sci-fi techniky ovšem čtenáře mate a jeho jistotu nemožnosti poněkud rozrušuje - i Cthulhu by mohl být, pokud laskavě připustíme, že…

Druhý efekt techniky „vědeckého výzkumu“ je, že nám autor strašidlo zabalil do mnoha vrstev barevného celofánu, a nechává ho dlouho efektně prosvítat. Cthulhu je vlastně složenina několika strašidelných povídek, každá z nich má vlastní pointu, každá má náladu a každá je svým způsobem strašidelná; a výsledek je, že se noříte do strašidelna stále strašlivějšího. Snad nikde nebyla hrůza tak velkolepě exponována. A díky této pečlivé přípravě projde závěrečná efektní scéna, kdy námořníky pronásleduje kilometrové monstrum; přiznejme, že taková blbost by jinak nevydržela ani pět vteřin.

Lovecraft tu využil a obzvláště rozvinul svoje staré umění naznačování. Podívejme se, jak alchymicky pracuje - je to vskutku metoda Ztraceného slova. Vytrvale klade za sebou temné náznaky, nepříjemná adjektiva, pochmurnou náladu - a to se stupňuje. Byl by v tom čert, aby na vás alespoň něco neplatilo. Možná se nebojíte tmy - pak vám ale vadí mořské hlubiny. Nebo ne? Pak tu máme ještě ohavné, slizké tvary; mrtvolné barvy; a hrozné noční sny; a šílenství. Ještě nic? Můžeme pokračovat kulty woodoo, degeneracemi, podivnými sektami, rituálními vraždami. Například úhlavní tajemná věta - “v domě v R´lyeh čeká snící mrtvý Cthulhu” - kupí několik hrozeb dohromady; už samo čekání čehosi nejasného je archetypální hororový prvek; a fakt, že Cthulhu je zároveň snící a mrtvý považuji za geniální. Vyrobit tak zlověstnou větu dá práci.

Jiný půvabný detail je odlišná geometrie města R´lyeh. I zde se kupí všechna možná záporná adjektiva - město je hluboko ponořené, je z temných, ohromných a slizkých zelenavých kamenů. Spojuje všechno podezřelé a nepříjemné, na co lze jen pomyslet. A ta geometrie je vrchol; optické zmatky, kdy je vrchol chvíli konkávní a chvíli konvexní, jsou skvělý detail. Myslím, že by tu mohly být přítomny otřesené pocity z prvních skutečně obřích mrakodrapů, ne náhodou vznikajících právě v této době; i ony jsou nelidské, matoucí, nepochopitelně veliké; a perspektiva se občas chová v New Yorku dost podivně.

Sám Cthulhu, pokud připomíná něco popsatelného (a spíše ne - je také hodně neurčitý), je syntéza všeho hnusu - ohromný, bledý - nazelenalý chobotnico - člověk s planoucíma očima; rozhodně něco, co chcete na moři potkat nejméně ze všeho, a co by mělo zůstat mrtvé a snící. Zde je metoda výroby co nejhorší možné potvory nápadně podobná Gigerovu Vetřelci. Mimochodem, Vetřelec vznikl nejprve jako Gigerova ilustrace k Lovecraftovu Necronomiconu….

Metody zde naznačené - ať původní, či zdokonalené - byly v postmoderně znovu oprášeny, a nyní jsou téměř povinné ve všech příbězích, filmech, knihách, co jen existují. Bez rituálních vražd, děsivých snů, šílenství a ohavných slizkých tvarů – nejlépe chobotnicovitých – je dnešní strašidelný příběh skoro nemožný. Zmíněný Vetřelec je Lovecraftův nejen s tím spojením skrze Gigerovu ilustraci; celá idea nepochopitelného kosmického děsu je vlastně stále ten původní Cthulhu. Při čtení Cthulhu jsem si představoval film mnohem lepší, než Vetřelec - dnes by to už možná šlo natočit….

Viděno dneškem je Cthulhu naivní - opět jen vylepšená námořní historka. Technicky tu najdeme i nedokonalé pasáže. Ale málo platno; větší rozměr povídky přináší pocity a efekty, které v těch menších prostě nejsou a nelze jich dosáhnout. Nikde není Lovecraft tak velkolepý, tak strašidelný, tak malebný a neodolatelný, zkrátka svůj, jako v některých vybraných pasážích delších povídek. Rokem 1926 začíná jeho vrcholné období - zhruba do pěti let od této chvíle napíše mistr prakticky vše podstatné.

Metoda byla nalezena. Některé příběhy sice nebývají řazeny do „mýtu Cthulhu“, ale jsou jím zajisté ovlivněny a ve skutečnosti jsou to vlastní sestry. Například Barva z vesmíru, mnohokrát citovaná a uctívaná, která dosahuje ze starších věcí podobné razance. Je zhruba stejně stará a dlouhá, jako Cthulhu. Ta složitá pseudovědecká konstrukce tu chybí - mihne se tu jenom Arkham - a je to spíše odbočka směrem ke sci fi.

Předchůdci Cthulhu

Cthulhu nevyskočil jako Athéna v plné zbroji - zřejmě se k němu schylovalo dlouho. Prvá povídka Lovecraftova ve Weird stories se jmenovala Dagon - a znalci vědí, že Dagon je jeden z mocných Ancient Ones, později podřízený samotného Cthulhu. Péčí nakladatelství Aurora vyšla i tato povídka. Když si to přečtete, asi budete zklamáni - je to vskutku praembryo všeho dalšího. Povídka má pár stránek, není tam jediné nám později známé jméno, dokonce i ten Dagon je jen v názvu, vlastně to celé za moc nestojí.

A přesto, když si to znalec přečte pozorně, najde tu zárodky lecčeho dalšího - především zase ten strach z neznáma, podivné cizí tvory, zlověstnou krajinu a zlověstné artefakty.

Roku 1920 byla napsána povídka Nyarlathotep, což je posel Ancient Ones. Skutečně ohlásil celou tu velkolepou mistrovu partu, a dokonce se v několika povídkách ještě vrátil. Nyarlahotep je zmíněn v Krysách ve zdech, a zejména ve slavném literárním souboji Lovecraft - Bloch; ale to bylo už mnohem později. Už v povídce Rytina (1920) byla Providence, rodné město Lovecraftovo, překřtěna na Arkham - a je tomu tak v naprosté většině příběhů, které o ní pojednávají. Arkham a Nyarlathotep jsou prvá dvě mnou zjištěná slova, která se pak vykytují i v dalších příbězích.

Pro znalce poměrně důležitá je i povídka Bezejmenné město z roku 1921. Coby horor také za moc nestojí - je to vlastně jen krajinomalba, o něco rozsáhlejší a dokonalejší, než prvotní Dagon. Byl tu vynalezen šílený arabský středověký autor Abdul Alhazred. Roku 1922 v povídce Ohař bylo pak jeho dílo nazváno Necronomicon. To je snad nejcitovanější a nejproslulejší rekvizita všech pozdějších Lovecraftových povídek, která svoji slávou přesáhla nejen jeho dílo, ale dokonce i okruh jeho přátel. Již byly zmíněny Gigerovy ilustrace k Necronomiconu. Nejen to; někdy v sedmdesátých letech péčí Lovecraftovských nadšenců Necronomicon skutečně vyšel; a jeho sláva dále roste. Na mnoha zákrutech internetu najdeme plno lidí přesvědčených o tom, že Necronomicon opravdu existoval, a debatuje se o tom, zda není starobabylonského původu.

Tak se pomalu, po jednotlivostech, celý systém vynořoval. Jednou či dvakrát použitá podivnost se jindy objevila znova. Na neexistující Miskatonickou Universitu v neexistujícím Arkhamu se sjížděli neexistující vědci, jako třeba profesor Wilmarth, hrdina více příběhů, či naopak z ní odjížděli za podivnostmi, jako Dagon, Cthulhu či Nyarlathotep.

Proč to všechno? Pokud jsem měl možnost číst Bezejmenné město, šlo skutečně o vědomé vynalézání. Lovecraft pochopil omezenost nekonečných variací mrtvol, zombií a bůhvíčeho. Bylo z nich vytřískáno úplně všechno; variace na toto téma se musely časem vybít.

Lovecraft zkoušel novou náladu, nová strašidla, velebný strach z neznáma. Hlavní deviza jeho strašidel, nazvaných novými jmény, a jen neurčitě popisovaných. Bezejmenné město stále ještě nemá skoro žádný děj. A přece jsou tu tajemnosti - vítr, který vane z jeskyně; starý Egypt; divná záře. Toto období je období obrazů; jakmile se obrazy rozhýbaly do filmu, vznikl Cthulhu.

Následníci Cthulhu

Po napsání Volání Cthulhu ještě Lovecraft nezavrhl úplně normální horory, ale zjevně jich ubylo.

Nový vynález mu učaroval, a tak vzniklo ještě několik velkých povídek, kde je k vidění mistrova technika v největší slávě.

Patří sem Stíny nad Innsmouthem, což je málem pokračování Cthulhu - rybolidé v přístavním městě mají stejně dekadentní atmosféru, a pěkná pointa povídku dotahuje v něčem ještě dál. Četl jsem ji ovšem o dost později, a maličko mne rušilo předčasné prozrazování těch největších překvapení; umění naznačovat, tak skvostné v Cthulhu či v Dexteru Wardovi tu občas ustupuje vysvětlování. Je tu spousta podobností také s mnoha příběhy následnými. Kapitán Marsh je starší a méně dokonalý bratr pozdějšího Josepha Curwena.

Hrůza v Dunwichi je téměř stejně perfektní prototyp Lovecraftovské dlouhé povídky, jako Volání Cthulhu. Řekl bych, že je to také jedna z mistrových nejstrašidelnějších povídek. Názorně to demonstruje teorii, že Lovecraft je tím lepší, čím více má prostoru.

Konečně je třeba zmínit Šepot ve tmě, divukrásnou dlouhou povídku, která je opět plná Welsovských motivů. Tentokrát to není Cthulhu, ale lesní kozlovitý Shubb Niggurath, kdo je hlavním strašidlem; i když je řeč i o Yogg Sothothovi, Azathothovi, Nyarlathotepovi, Tsathogguovi a také o Velkém Cthulhu. A také je tu Arkham, Miskatonická univerzita, Necronomicon; mraky citátů, od skutečného Charlese Forta po neskutečný a vymyšlený Arkham Rewiew, zkrátka vše je doslova na vrcholu. Také je to zřejmě povídka o něco pozdější, z r. 1930.

Teprve zde má pan Škvorecký pravdu se svojí teorií, že Lovecraft žertoval a dělal si blázny. Postavy v příběhu užívají různé proslulé citáty; například hlavní hrdina povídky, po té, co doputuje na místo určení, je přivítán větičkou „Dr. Wilmarth, I presume?“ v čemž znalci hbitě odhalí proslulé uvítání Dr. Livingstona Stanleyem v africké džungli. Jinde se praví, zdůrazněno strašidelnou kurzívou, že „byly to stopy živoucích hub z Yuggothu“, což zase evokuje „byly to stopy ohromného psa“, samozřejmě Baskervillského. Kromě toho se tu zjevují mezi strašidelnými podivnostmi i Lovecraftovi kamarádi; například egyptský velekněz Klarkash-ton je Clark Ashton Smith, autor mnoha pěkných povídek Lovecraftova stylu.

Přesto tyhle vtípky dojem z povídky nijak neruší; najdeme tu nádherný popis a pravou lovecraftovskou novoanglickou náladu; a je to hodně strašidelné; zejména, zpětně hodnoceno, s ohledem na to, jaká je to ve skutečnosti okázalá literární ptákovina. Snad nikde není tolik technických nemožností, vypravěčských klišé a jiných neobratností, jako zde. Výsledný dojem je přesto skvělý. Pak, že není Lovecraft génius!

Odbočka - Případ Charlese Dextera Warda

V roce 1928, kdy byl Lovecraft na vrcholu své tvorby, musel cítit, že stojí trochu na místě. Schéma neznámých mimozemšťanů, zjevujících se buď ve Staré Anglii, jako Hrůza v Dunwichi a Barva z vesmíru, či někde v dalekých pustinách jako Bezejmenné město, nebo Volání Cthulhu, a technika pseudoscifi ho musely trochu zmáhat.

Tak se zkusil vrátit trochu jinam a stranou - k mrtvolám, zombiím a starodávným čarodějům. Od vědy k alchymii, čarodějnictví a okultismu. Vznikl prapodivný kříženec, Případ Charlese Dextera Warda. Vznikal ve vrcholném období, ovšem díky jeho rekordní délce - spolu s Horami šílenství - vyšel až 1941, tedy po autorově smrti. Je tu složitá, ba ještě daleko složitější expozice prvé povídky; je tu podivný příběh Nové Anglie na způsob Innsmouthu; je to několik znamenitých profesorů; je tu Yogg Sothoth v plné slávě; a dopracujeme se tu ke scénám přímo úžasné strašidelnosti, což zejména platí o mohutné scéně s podzemními neúplnými příšerami v závěru.

Ovšem přesto je tu k vidění i jedna důležitá novinka, kterou námořnický Cthulhu či kosmický Shubb Nigurath postrádají. Neznámo tu nepřichází zdaleka, ale jaksi zevnitř; strašidelné je tu naše vlastní tělo. Tento směr ovšem vede přímo ke cyberpunku, Davidu Cronenbergovi a také k interiérům a zataženým záclonám Cliva Barkera.

Podobně jako v Cthulhu, je v Dexteru Wardovi vidět snad nejvýrazněji Lovecraftova největší síla a slabost současně. Dexter Ward je technicky nejhůře vysvětlený, nejméně vědecký; přímo řečeno nejnaivnější. Není tu žádné letadlo, žádná universita, žádné geologické průzkumy - naopak, je tu klasické zaklínadlo, dračí hlavy a alchymie; jakoby to bylo o sto let starší. Nikoli Wells, nýbrž Stevensonův Jekyll a Hyde, případně Frankenstein. Přesto - nebo snad právě proto - je tento příběh čímsi okouzlující. Pseudověda dnes už nikoho nezajímá; mimozemšťanů se nebojí ani děti; ale ta starožitná patina, v zásadě ještě předpoeovská, je úžasná.

Poznamenávám, že díky pozemnímu charakteru Yogg Sothotha se na jeho příběh navazuje v českých podmínkách mnohem lépe, než na námořního Cthulhu, a kosmické Ancient Ones. Mimochodem, bystré oko najde v novele zmínku o Praze.

Virtuální svět H.P.L. - Hory šílenství

Aniž si to zřejmě Loveraft plně uvědomil, spolupodílel se na jednom z nejdůležitějších vynálezů ve fantasy - fikce, která se opakuje v různých, nesouvisejících příbězích. Něco podobného zkoušel důkladněji v téže době jistý oxfordský profesor lingvistiky; a je prakticky jisté, že o sobě oba pánové nevěděli. Společné měli i to, že byli literárnímu světu zatím zcela neznámí.

Oba dva autory zajímal virtuální svět jako prostředek, nikoli jako cíl; vynalézali ho jaksi mimochodem. Tolkiena zajímal mýtus, ať pravý, tak i umělý; a vyprávění příběhu. Virtuální krajina byla pouze terén, kde se to mělo odehrávat. Podobně Lovecraftovou devizou bylo, že „vlastním úkolem povídky je přesvědčivě zachytit jednu jedinou náladu, emoci, nebo autentickou životní situaci.“ K této definici se ještě vrátíme. Všechny ty Necronomicony, Cthulhu a jiné ptákoviny sloužily tomuto prvotnímu vymezení - nebyly účelem samy o sobě. Takže i zde se zpočátku takové věci vytvářely a řetězily spíše podvědomě a nechtěně.

Byla to magie jména, co lákalo Lovecrafta k vytváření nových slov a skutečností; je lepší, když je strašidelná entita označena jako Yogg Sothoth, než když je úplně bezejmenná. I když čtenář není o nic chytřejší.

Díky tomuto prostému účelu, kdy úkolem Yogg Sothotha bylo neurčitě děsit čtenáře, ovšem nejsme moc vzdělaní ani stran Yogg Sothotha, ani Lovecraftova světa vůbec. Naše informace jsou značně mezerovité. Nicméně, i Lovecraft se stal obětí svého vlastního virtuálního světa, jako snad každý, kdo se pokusil o něco podobného. Jeho potvory začaly žít vlastním životem a žádaly si dalších podrobností. Jasně je to patrné už na zmíněném Šepotu ve tmě. Zde už je dost kompletní galerie všech mistrových vymyšleností.

Tento proces skončil - a vyvrcholil - příběhem V horách šílenství. Tohle lze nazvat také pozdním či dekadentním Lovecraftem. Forma, vynalezená u Cthulhu, je tu natažena na samotnou technickou mez - příběh má přes 100 stran, je tedy trojnásobně dlouhý proti Cthulhu. Systém gradace je stále tentýž - proniká se systémem objevitelské výpravy do stále neznámějšího neznáma; zbylý prostor je vyplněn úmornými Vernovskými podrobnostmi. Tím jsou Hory šílenství trochu odlišné od všeho ostatního - je tu mnohem víc vědy, než hororu (a příběhu). Umělecky a výsledným efektem je to určitě slabší, než vrcholná klasika, jako Volání Cthulhu, Hrůza v Dunwichi a Barva z vesmíru zejména. Paradoxem zkoumání a zpřesňování virtuálního světa totiž je, že se ho člověk nutně přestane bát. V roce 1934 prostě už nebyli pro Lovecrafta Ancient Ones a Cthulhu něco neznámého a děsivého, ale staří dobří známí.

Četl jsem hodně výkladů Lovecraftovy bláznivé mytologie. Vesměs je lze označit za nepřesné a neúplné. Vtip je v tom, že Lovecraft nebyl Tolkien, chtěl, aby neznámo zůstalo záhadné a neznámé, a i ten nejdelší a nejdůkladnější výklad, který je právě obsažen V horách šílenství, vznikl zčásti jako kouzlo nechtěného. Na jedné straně byl autor pohlcen svým dílem - zkrátka si prostě hrál a blbnul. Na druhé straně ale byl příšerně svázán svými představami o velkém umění, a také psal vlastně tak trochu poctu velkému učiteli Poeovi. Tak se mu do díla dostala ta spousta populární Vernovské vědy; což dnešního čtenáře zajímá ze všeho nejméně a povídce to dost škodí.

Druhým patrem příběhu je tábor polárníků, napadený neznámými příšerami. Je to zjevně pokračování schématu Cthulhu. Mimochodem, nepochybuji o tom, že pan Campbell, autor proslulé Věci, se inspiroval právě touto částí příběhu. Původci toho napadení jsou Ancient Ones, překládaní porůznu jako Prastaří nebo Velcí dávní, což jsou právě ona nebezpečná strašidla, likvidující nebohé polárníky. Ukáže se, že Ancient Ones tu jsou asi půl miliardy let, a zřejmě vytvořili veškerý pozemský život jakožto svoje shoggothy, tvory určené k obsluze a k zásobováním jídlem. Ancient Ones jsou sice cizí, děsiví a nebezpeční, vyrobili za svoji předlouhou historii spoustu tajemných měst na Zemi - mimo jiné Bezejmené město někde na Sahaře, další města v Asii a někde pod mořem, ale v zásadě jsou inteligentní a lidi likvidují spíše pouze nešťastnou náhodou.

O něco horší případy jsou vodní chobotnicovití tvorové, podřízení Cthulhu, ke kterým asi patří i Innsmouthští rybolidé, a kteří s příletem Ancient Ones naprosto nesouvisí, neb přiletěli později. Národy Cthulhu a Ancient Ones svedly kdysi dokonce válku, pak uzavřely příměří.

Třetí nebezpeční mimozemšťané jsou Mi-Go, čili yetti, čili „živoucí houby z Yuggothu“, známé z příběhu Šepot ve tmě. Ti přiletěli ještě později, a i oni nakonec uzavřeli jakési příměří. Opravdový malér jsou ale nepovedení a příliš mocní a inteligentní shoggothové, kteří svoje tvůrce nakonec vyhubili a město v Antarktidě zničili. Tento Frankensteinovský princip je pokračováním Charlese Dextera Warda a zároveň další gradací hrůzy v povídce V horách šílenství. Zároveň nám dovoluje označit strašidla z Hrůzy v Dunwichi za nepovedené shoggothy.

Závěr povídky ovšem končí opět neurčitě - toto vše, milí přátelé, je úplný hadr proti té největší hrůze - za horami šílenství jsou hory ještě větší a šílenější, a za nimi město, kde je k vidění - cituji doslova - „černá propast“, „otesaný okraj“, „protoshoggothové“, „masivní zdi bez oken, sahající do pěti dimenzí“, „nepopsatelný válec“, „dávný maják“, „Yogg-Sothoth“, „prapůvodní bílý rosol“, „barva z vesmíru“ atd.

Čert ví, kam přesně v tomhle blázinci patří Shub Niggurath; asi k těm houbám, ale nejsem si jist, kde se vzal Azathoth, a v jakém je vztahu Nyarlathotep. Ale tušil jsem a nezklamalo mne, že Yogg Sothoth je ze všeho nejpříšernější.

Je Lovecraft umění?

Na tuto otázku bylo dáno několik naprosto protichůdných a jednoznačných odpovědí. Současníci o tom nepohybovali ani vteřinu. „Nejpříšernější na jeho příbězích je, jak jsou špatně napsané,“ pravil kterýsi nelítostný kritik. Sám Lovecraft se hodnotil velmi střízlivě - i když jeho ambicí bylo tvořit umění, nikoli „oddělit horor jako samostatnou disciplínu“, což mu klade za zásluhu naprosto neprávem Stephen King.

Na tomto prostoru samozřejmě nezle rozštípnout dávnou otázku, co umění vlastně je. Můžeme si ale posloužit už načatou a docela dobrou definicí samotného Lovecrafta - co považoval za umění on:

„Vlastním úkolem povídky je přesvědčivě zachytit jednu jedinou náladu, emoci, nebo autentickou životní situaci.“

V jeho případě šlo zejména o situace strašidelné, šílené, nečekané. O „těžce polapitelné nedefinovatelné pocity, které by měly vyvolat iluzi, že někdo uvedl v nepořádek trojrozměrný svět, jeho fakta a jeho elementy…“

Jádro pudla je právě v tom, jak moc se tato představa liší od tehdy uznávaných definic, které spočívaly hlavně v nějakém „pravdivém zobrazení skutečnosti“ či jeho obdobách. „Přesvědčivě zachytit pocit“ rozhodně není totéž, co „pravdivě zobrazit skutečnost.“ Pocit má ke skutečnosti velmi volný vztah, ba dokonce vůbec žádný. Vyděsit nebo nadchnout může klidně i představa nebo sen; pravdivě zobrazená skutečnost sice může vyvolat silné pocity, ale také vůbec žádné.

Z hlediska postmoderního vidění má nepochybně pravdu Lovecraft a podle svých vlastních definic to umělec je. Pokud použiji dvě oblíbené definice postmoderního umění, „takové to, když cítím mrazení v zádech“, případně „to, nad čím řekneme Jééé!“, potom to vidíme dnes dost podobně, jako Lovecraft.

Měřeno tedy jím samým - Lovecraft v některých případech pocity vyvolává, a tím pádem uspěl. Narozdíl od celé řady svých veleslavných současníků, kteří dnes už žádný pocit nevyvolávají.

Měřeno komerčně - Lovecraft se dost masově vydává a čte, jeho veleslavné současníky vydává a čte málokdo.

Měřeno vlivem - Lovecraft je snad nejnapodobovanějším papežem hororu, kýžený milník; jeho současníky nikdo napodobovat nechce, neb co z toho.

Ale - na druhou stranu je to špatně napsané (často), opakuje se to (pokud znáte jednoho velkého Lovecrafta, znáte vpodstatě všechny), a v mnoha případech a na mnoho lidí to prostě nefunguje. Cthulhu, Innsmouth, Dunwich, Barva z vesmíru, Šepot ve tmě a Dexter Ward jsou vrcholy - ostatní jsou nejvýše opakované výkony, mnohdy ani to ne. Lovecraft je autor několika povídek a jedné slušné novely. Zbytek nic moc.

Tohle ale lze říci prakticky o všech dobrých spisovatelích. Co vlastně napsal Poe, než pár skvělých povídek a jednu novelu? Co napsal Melville nebo ten Tolkien?

Nechávám tuto otázku bez vlastního závěru - sám si nejsem jist. Celé je to stejně nesnadné, jako dopátrat se podstaty Yogg Sothotha, mého oblíbence v Lovecraftově Olympu; je to zvíře, Bůh, mimozemšťan, produkt genetického šlechtění, alchymické tajemství, a nebo příšerná blbost?

Myslím, že jedině rozumné je nepátrat po takových otázkách, a vychutnat si s nadšením, jak „Yogg Sothoth rouhavě bublá v nekonečnu.“