Dračí Doupě Plus -– rozbor po pěti letech

V minulém čísle Drakkaru jsme vám přinesli podrobnou recenzi na legendární Dračí Doupě. Nyní navazujeme rozborem o mnoho mladší, ale přesto velmi významné RPG – Dračího Doupěte Plus. Tato hra, jak už název napovídá, rovněž pocházející z produkce Altaru, je tu s námi už nějaký ten pátek. Za pět let, které uplynuly od vydání, si tato hra již získala své příznivce, ale mnohými též byla odhozena mimo oblast jejich zá­jmu. V tomto rozboru se pokusím zhod­notit DrD+ jako celek, identifikovat jeho silné stránky i problémy, se kterými se potýká. Mé hodnocení bude postupovat v souladu se strukturou příruček. Dočká­te se porovnávání s DrD, vypíchnutí dů­ležitých momentů i shrnujících soudů.

Příručka pro hráče – čím vás zaujme?

Ústřední příručkou DrD+ je Příručka pro hráče, solidním počtem stran obdařená kniha, vázaná v pevných deskách. První, co vás zaujme, když ji prolistujete, jsou povídkově psané color texty, jež pěk­ně korespondují s jednotlivými částmi pravidel a ještě k tomu dohromady tvo­ří ucelený příběh. Nejde samozřejmě o nijak originální nápad, ale autorům pa­tří čest za to, že ho od zahraničních her převzali a velice povedeným způsobem uplatnili. Četbou příruček nás provede příběh o boji hrdinů proti zlověstnému Thurgurasu, živoucímu městu-bytosti temnoty. Rozptýlí nás i zarámečkované citáty. U oddílu Nože a dýky v kapitole o zbraních se například z úst žoldnéřky Tvr­dé Gerety dozvíme: „Jasně, že mám nůž… každej správnej chlap má mít nůž.“

Rovněž příklady k pravidlům jsou hojně zastoupeny a většinou jde o záživnější texty, než na jaké si pamatujeme u DrD.

Ačkoli se to tak může jevit pode názvu, Dračí Doupě Plus nemá být nástupcem staršího Dračího doupěte. Dokladem je i to, že DrD je stále vydáváno a prodáváno. Shodný název byl zvolen z čistě marketingových důvodů - opuštění značky, která je známá a vydělává, by bylo pro Altar chybou. Dračí Doupě Plus bylo zamýšleno jako alternativa pro hráče, kteří DrD vy­týkali přílišnou jednoduchost na úkor realističnosti, roztříštěnost mechanik a také absenci podpory roleplayingu.

Tvorba postavy – obsáhlá, ale nikoli převratná

Za krátkým, nepříliš zajímavým, nicmé­ně obligátním úvodem nás čeká první rozsáhlá část – Tvorba postavy. Zde bych chtěl ocenit nenápadnou snahu autorů vést hráče ke stylu „vytvoř si představu své postavy a pak k ní vyber rasu a po­volání“, nikoli „vytvoř si postavu volbou rasy a povolání“. Jen by ta snaha mohla být nápadnější.

Ano, postava je opět jednoznač­ně určena rasou a povoláním. Zatímco úloha ras zůstala stejná, jako u DrD, kon­cept povolání se dočkal zásadní změny. Dračí Doupě Plus je sice postaveno na systému Class and Level, ale něco si odnáší i ze Skill-based systémů. Uvnitř každého povolání najdeme vlastní sys­tém rozvoje, který zaručuje, že již na nízkých úrovních se budou dva náhodně vybraní příslušníci jednoho povolání zá­sadně lišit. Aspoň to nám slibují autoři. Koncept povolání je vcelku originální – obsahuje tři dvojice povolání, která jsou spárována podle shodného systému roz­voje. Tak se u čaroděje a bojovníka mů­žeme těšit na to, že si namícháme po­stavu z předložených fantasy archetypů, jako jsou třeba Barbar, Rytíř, Gladiátor, nebo Energetický mág, Časoprostorový mág, Vitální mág. Theurg a zloděj si zase sestaví své specializace z bohatého vý­běru různých dovedností. A do třetice, u hraničáře a kněze se podle slov auto­rů můžeme těšit na rozvoj postavy úzce propojený s roleplayingem.

Tvorba postavy pak pokračuje sta­novením, kde se asi bude vytvářený hr­dina vyskytovat na pomyslné ose „dobře zajištěný synek – chudý, leč talentovaný chasník“. Zajímavý způsob, jak udržet postavy vyvážené, který je ale až příliš svazující. Podle toho, jak rozdělím body talentu a zázemí, se například přesně dozvím, jakým finančním obnosem dis­ponuji či kolik jakých dovedností si můžu vybrat. Navíc tento systém má jednu lo­gickou vadu, neboť přiřazuje dovednosti přímo úměrně na základě bodů zázemí (asi proto, že dovednosti je třeba se učit, a to stojí peníze), přičemž nezohledňuje, že třeba v takvém plavání, bylinkářství či pohybu v horách bude chudý chas­ník určitě zkušenější než majetný synek z města. Ve stávajícím sytému je však zvýhodněn pouze vyššími staty. Nebylo by lepší tento příliš podrobný, a přitom nedokonalý systém zahodit, nechat hrá­čům volnou ruku a spolehnout se na je­jich zdravý rozum?

Postavu popisuje estetická šestice základních vlastností (dvě fyzické, dvě psychické a dvě kombinované) a dále spousta odvozených vlastností, což už tak estetické není. Například mezi si­lou a výdrží figuruje jaksi redundantní odolnost.

Na konci kapitoly o postavě na­jdeme návod, jak vytvořit její povahu (k čemuž samozřejmě potřebujeme znát její minulost, rodinu a všechny ty věci okolo). Nejspíš tuto část knihy měli au­toři na mysli, když mluvili o tom, že DrD+ „klade větší důraz na roleplaying“. Nyní tedy můžu rozptýlit vaše obavy, zda DrD+ náhodou neobsahuje nějaké mechaniky vztahující se k roleplaingu. Nikoli, je to zcela konzervativní těžce taktická a leh­ce příběhová hra, v níž je hraní rolí jen dobrovolným bonusem pro fajnšmekry. Bohužel musím konstatovat, že pokyny k vytvoření charakteru jsou dosti obec­né a nenávodné, navíc doprovázeny nepříliš vydařeným příkladem Viktora, zlatovlasého rytířského chlapce bez báz­ně a hany. K pravidlům je ještě přiložen tzv. charakterník – podrobný dotazník na povahu postavy. Shodneme-li se na populárním názoru, že pravidla DrD+ vytvářeli matfyzáci, tak tuhle část zase vyráběli studenti psychologie. Samotná idea dotazníku není špatná, nicméně zabíhá do příliš mnoha příliš detailních otázek.

Nakonec je třeba zmínit systém přidělování zkušeností, který se diame­trálně liší od systému DrD. Zkušenosti získává postava (a hráč) za aktivitu v pěti různých kategoriích (používání schop­ností a dovedností, hra postavy, spolu­práce s družinou atd.), přičemž v každé je na konci sezení ohodnocena 0 až 3 body. Oproti nominálním hodnotám za zabitou nestvůru či vyřešený problém je to znatelný pokrok.

Jak to bylo s charakterníkem

Koncept charakterníku ve skutečnosti pochází ze stránek legendární Vukogvazdské družiny. Je dokladem toho, že něco, co funguje u jedné skupiny, nemusí být použitelné pro všechny. Vukogvazdská družina proslula až maniakálně podrobně propracovaným herním prostředím ve slovanském duchu a sáhodlouhými zápisy z her vedených klasickým stylem. Mám za to, že tato skupina hráčů naplňuje mnohé z ideálů tvůrců DrD a DrD+. Stránky www.vukogvazd.cz doporučuji k návštěvě všem hráčům fantasy RPG, kteří je ještě neznají – jsou úžasným zdrojem inspirace.

Mechaniky, které vám dají skutečně zabrat

Přichází kapitola Vlastní hra, která popi­suje základní vyhodnocovací mechaniky a dále obvyklé činnosti a jevy, jako jsou boj, zranění, cestování atd. Nebudu příliš rozebírat základní mechaniky DrD+, jsou v jádru jednoduché, ale ve výsledku pře­bujelé místy neuvěřitelným způsobem. Základem všeho je hod 2k6+ (vylepše­ná varianta 2d6), přičtení předpokladů, vnějších vlivů a porovnání s cílovým čís­lem. Aby se předpoklady a vnější vlivy daly snadno abstrahovat, máme k dis­pozici pětici převodních tabulek, jimiž transformujeme reálné (fyzikální) ve­ličiny do podoby bonusů. V jádru opět zajímavá myšlenka, ovšem v praxi použi­telná spíše do deskové či počítačové hry. Hráče RPG povětšinou nepotěší častá nutnost nahlížet do tabulek při hře.

Řeknu to rovnou: Mechaniky jsou nejslabší částí DrD+. Zdá se, že tvůrci cítili potřebu napodobovat fungování reálného světa pomocí fyzikálního mo­delu a opomněli jednu zásadní věc: I se­bedokonalejší (tím pádem velmi složitý) fyzikální model je vždy pouhým mode­lem a nedokáže zohlednit všechny vlivy, jež fungují v realitě. Jeho výsledek se tedy bude v praxi tak jako tak odlišo­vat od reálného. Proto je (alespoň pro RPG) nejlepším vodítkem empirie. Ve své snaze „postihnout všechno“ se au­toři DrD+ zabývají nesmyslnými detaily. Například:

Zvláštní pozornost zaslouží likvidace plošných překážek, například pro­bourávání zdí a dveří. Když se jako Rozměr předmětu použije tloušťka stěny nebo dveří, povede se po dané době postavě prorazit do překáž­ky otvor velikosti 1 × 1 metr. Pokud chceš otvor jiných rozměrů, tak:

Plocha = Šířka otvoru + Výška otvoru

Doba ničení = Tloušťka stěny + Plocha + 51

Velkou (a zaslouženou) popularitu si také vysloužila pravidla pro světlo, vidění a osvětlení, která operují se třemi veliči­nami (kvalita osvětlení, síla světelných zdrojů, rozsah zraku). Na obhajobu au­torů je třeba uvést, že oproti středoškol­ským učebnicím fyziky se jim podařilo počet veličin snížit. Konec ironie.

Jestli vás zajímá soubojový sys­tém, pak vězte, že svou složitostí zdařile konkuruje těm ostatním. Před bojem je třeba napočítat čtyři bojové statistiky, které dále ovlivňují další statistiky při­řazené konkrétním zbraním v držení po­stavy. Jeden střet obsahuje čtyři hody kostkou a jeden převod tabulkou za kaž­dého bojujícího, což je v případě hráčů zvládnutelné, ovšem PJ ovládající něko­lik postav/nestvůr už to tak jednoduché nemá. Pravidla pro boj neobsahují žádný zjednodušený přístup pro PJ, což v praxi vede k tomu, že PJ ve snaze „nezdržo­vat“ nepoužívá pro soupeře postav žád­né taktické vymoženosti, jež jsou jinak v široké paletě nabídnuty hráčům. Ano, DrD+ skutečně nezapře, že je taktickou hrou. Powergameři a stratégové to oce­ní, ostatní budou muset zjednodušovat.

Najdeme tu všechno – nutnost prorazit zbroj, než zraníme soupe­ře, možnost zásahu do končetiny či do hlavy, rozlišování bodného, sečného a drtivého zranění, několik soubojových taktik jako „bezhlavý útok“ či krytí „spo­lubojovníka“. Perličkou je „útok na plo­cho“, který ve starém Dračím Doupěti ubíral stínové životy místo běžných, způ­soboval tedy pád do bezvědomí, a stal se proto zásadním nástrojem při zajímá­ní živých protivníků. Heslo „bereme je naplocho“ zlidovělo snad ve všech her­ních skupinách. V DrD+ žádné stínové životy nejsou, efekt útoku na plocho je zde takový, že mění třídu způsobeného zranění na drtivé. V čem je výhodnější zabít protivníka drtivým zraněním než bodným nebo sečným, to mi uniklo.

Systém zranění a léčení je bohu­žel další ukázkou přebujelého pravidla, vzniklého ze snahy o co největší „realis­tičnost“. Základem je sice klasická mříž­ka zranění, která se postupně zaplňuje (analogie k ubývajícím životům), ale pro přiblížení realitě tu máme pojmy „vel­ké zranění“ a „postižení“. Zatímco velké zranění se zanáší normálně do mřížky a liší se jen v možnostech léčení, postižení je zcela samostatnou mechanikou, která používá šest (!) veličin, s jejichž pomocí je možné postižení definovat. Ano, do postižení se schová skutečně všechno, od otravy jedem, přes choleru, až po useknutou končetinu. Vejdou se sem i duševní poruchy. Otázkou zůstává, zda šest veličin, jež je nutné vyplnit, sledo­vat a průběžně ověřovat, potěší někoho jiného, než milovníka účetnictví. Nešlo by místo toho jednoduše uvést několik typických příkladů postižení, nastínit jejich chování a možnosti léčby… a to ostatní nechat na úsudku hráčů?

Dovednosti – příjemné překvapení na závěr

Na konci Příručky pro hráče najdeme kapitolu Obecné dovednosti, bez níž se neobejde snad žádná Class and Level hra. Každá dovednost se zde váže k jed­nomu typu základní vlastnosti, máme tedy dovednosti fyzické, psychické a kombinované. Dovedností je tu přes padesát, každá má tři stupně, v nichž je možné se zdokonalit, a ke každému stupni patří konkrétní bonus, jež se při­čítá k hodu kostkami v každé situaci, v níž má použití dovednosti smysl. Sys­tém je to tedy zcela jednoduchý, přehled­ný a efektivní. Dovedností je dostatečný výběr, aby pokryly všechny možné náro­ky dobrodruhů ve fantasy světě. Dobré je také zmínit, že některé z obecných do­vedností jsou předpokladem pro učení se speciálních dovedností povolání.

Systém obecných dovedností je natolik jednoduchý, že vzbuzuje otázku, zda jej tvořili stejní autoři jako zbytek pra­videl. Pro některé hráče může být míra volnosti, jaká jim byla ponechána při aplikaci dovedností, až vyvádějící z míry. Setkal jsem se s kuriózním příkladem PJ, který nevěděl, jak naložit s dovedností Zacházení s magickými předměty, proto­že se mu zdála být příliš silnou konkuren­cí proti speciální theurgově dovednosti týkající se démonů (démoni propůjčují předmětům magické vlastnosti), a tak ji raději z pravidel vypustil.

Povolání

Příručky povolání jsou koncipovány jako tři svazky, v nichž najdeme vždy po dvou povoláních, která mají stejný systém roz­voje. Tento koncept byl mnohými oceňo­ván i haněn. Setkal jsem se s hráči, kteří by chtěli mít všechna povolání v jedné knize, jako tomu bylo u Dračího Doupě­te, ale i s takovými, kteří by raději každé povolání zvlášť. Nebudu tedy soudit, zda je současný koncept dobrý či špatný, ná­zor ať si udělá každý sám.

Bojovník – zajímavější, než čekáte

Rytíř, šermíř, gladiátor, bijec, barbar či kondotiér? Ve srovnání s DrD je „plus­kový“ bojovník daleko vpředu. Možnost budovat si svou postavu na výběru z šesti různých archetypů dokáže hráče zaujmout a nadchnout. Zároveň dává záruku, že každý bojovník bude vypa­dat trochu jinak. Jak to tedy funguje? Při každém přestupu na vyšší úroveň si bojovník vybere jeden z archetypů, v němž si zvýší stupeň, a na základě toho získá nějakou schopnost (spojenou s bo­jem) a/nebo se zdokonalí ve stávajících. Schopnosti zde mají vždy tři stupně, za­tímco v archetypu je možné postupovat až do desátého stupně. Každý archetyp obsahuje šest schopností.

Oproti DrD tvůrci projevili dostatek fantasie při vymýšlení schopností. U rytí­ře najdeme například schopnost Rytířův oř či Ochranná moc ideálu. Šermíř zase pomocí Citu pro zbraň bude schopen nahlédnout do krvavé minulosti zbraně, již drží v ruce. Až na občasné zabití dob­rého nápadu příliš svazujícími mecha­nikymi nemám schopnostem bojovníka co vytknout. Mnoho hráčů ovšem zase přesné mechaniky vyžaduje…

Zajímavostí u bojovnických schop­ností vysokých stupňů je to, že se do­stávají za hranice magie. Nejlepším pří­kladem je šermířovo Splynutí se zbraní, které umožňuje vtělit se bojovníkovi na několik okamžiků do zbraně a tak se stát nezranitelným. V internetových disku­zích jsem četl už mnoho názorů, které odsuzovaly zapojování těchto magic­kých schopností do „nemagických“ po­volání (bojovník, zloděj). Osobně však musím říct, že mi k mocným, až legen­dárním bojovníkům tyto schopnosti docela sedí.

Aby byl bojovník úplný, musí ještě disponovat repertoárem fint. Tvůrci to pojali vcelku velkoryse. Ke každé skupi­ně zbraní připravili pět až devět fint, kte­ré se může bojovník učit relativně nezá­visle na svých archetypech. Jak se autoři snažili vybavit fintami každou zbraňovou skupinu, dostali se postupně dost dale­ko od původního významu slova „(šer­mířská) finta“. Považovali byste za fintu akci zvanou „Jatka“ prováděnou pomocí palice či kyje? Najdeme tu ovšem velmi pěkné a inspirativní kousky jako napří­klad Monogram, umožňující vyseknou špičkou meče soupeřovi značku na čelo, nebo Podtržení řetězem vykonávané pomocí řemdihu. I zde najdeme jako­by magické druhy útoků (Větrný sek, Nekonečné kopí), které jsou zpravidla podmíněny vyso­kým stupněm jed­noho z archetypů.

Celkově hodnotím bojovníka vel­mi vysoko. Často vytýkaná nevyváženost bojovníka oproti zlodějovi (je pravidlově mocnější) se dá snadno napravit drob­nými úpravami. Bojovník nabízí spoustu inspirativního materiálu, z něhož se dá stavět. Už to není jen stroj na zabíjení, ale skutečná osobnost, která může na­bývat mnoha tváří.

Čaroděj – jedním slovem nuda

Napíšu to rovnou. Čaroděj byl pro mě největším zklamáním ze všech povolání. Nikdy jsem nebyl přítelem rozsáhlých seznamů kouzel, z nichž si „stačí jen vy­brat“, a kvalitu povolání jsem nehodnotil úměrně jejich pravidlové moci. Čaroděj je mocné povolání, a systémově docela funkční (opět zde nejsou žádné složitosti, které by zabíjely hru), ale celkový pocit z něho mám nijaký. Není zde totiž nic jiného, než ony seznamy kouzel (a pár schopností týkající se hole a techniky sesílání kouzel). Archety­py jsou řešeny čistě jako obory magie, ale není zde zahrnut je­jich vliv na osobnost čaroděje. Pokročilý mág se od začátečníka liší jen počtem kouzel, která ovládá. V podstatě se ča­roděj velmi podobá kouzelníkovi z DrD, jen kouzla jsou systematičteji provede­ná. Musím však ocenit lehkost a humor, s jakým je psána celá příručka, je z ní cítit alespoň osobnost pisatele. Příkla­dy budiž čaroděj Marián Tráva, studující v chrámu bohyně Marhul nalezené kouzlo Ovocný sen, či kouzlo Radost až na kost, způsobující rozdrcení oběti ka­menným kvádrem.

Hraničář – inspirativní a stylové bohatství vs. mechaniky

Příručka hraničáře obsahuje dva základ­ní oddíly: Znalosti a Mechanismy. Zatím­co část Znalosti popisuje, co všechno se může hraničář naučit, Mechanismy nám poskytují přesný návod, jak to použít ve hře. A zde vězí ten problém. Zatímco po přečtní první části bude většina hráčů nadšená, při zkoumání mechanik jim nejspíš úsměv spadne.

Urči životní sílu

Můžeš zkusit určit úroveň živé by­tosti, která je ve vzdálenosti nejvýše +35 + 5×PX (100 m; 180 m; 320 m). Jestli se tvora dotýkáš, máš bonus +5, jestli s ním jenom komunikuješ, máš bonus +3, jestli ho jenom vidíš, máš bonus +2. Hoď na úspěch Chr + 2×PX + opravy + 2k6+: Neurčíš ~ Vol bytosti ~ určíš, doba +10 (1 min, 3 kola). PJ ti oznámí výsledek. Nepo­dařilo-li se zjištění, můžeš to u toho samého tvora zkusit až další den.

A nejsou to jen příliš složité (a přitom málo efektivní) početní úkony, které zbytečně ztěžují hru za hraničáře. Má-li PJ hraničáře ve skupině, a chce-li hru vést přesně podle pravidel, měl by se připravit na vedení záznamů (pokud nemá dobrou paměť) o tom, jak často a jak důkladně hraničář vykonával jed­notlivé činnosti. Na základě toho totiž PJ umožní hraničáři zdokonalení se v kon­krétních schopnostech při přestupu na vyšší úroveň. Zde jsou pravidla trochu benevolentnější a uvádějí požadavky jako „postava tuto činnost nesmí zane­dbávat“ nebo „musí se tomu věnovat alespoň 15 hodin týdně“.

Vraťme se ale k té příjemnější stránce věci. Příručka hraničáře oplý­vá spoustou zajímavých námětů, které jsou velmi příjemné pro české uživatele, jimž úplně nesedí anglosaský styl fan­tasy. Hraničářův mystický lov, v němž se myšlenkami spojí s lovenou zvěří a „hraje“ s ní o život, o duši či o tělo; hraničářův totem, tj. nejbližší zvířecí druh, jehož charakteristiky se odrazí i v hraničářově povaze; jeho souznění s pří­rodními živly, které mu umožňuje přežít i v těch nejdrsnějších podmínkách. To vše je dokresleno vynikajícími color tex­ty s netradičním námětem – vyprávění z perspektivy zabijáků, najímaných pro lov hraničářů. Mezi schopnostmi hra­ničáře se samozřejmě najdou i takové, které působí jako vtip (např. „spřízně­nost s houbami“). Je to dáno tím, že au­toři ve snaze o kompletnost zahrnuli do výčtu i věci, které pro herní praxi obvykle nemají význam.

Koncept hraničáře slibuje rozvoj postavy samotným jejím hraním. Bo­hužel je to do praxe uvedeno účetnic­tvím, které si musí vést PJ. Zbytečně složité mechaniky pak spolehlivě zabí­její každý požitek z roleplayingu. Mnohé z hraničářských schopností nemůže hráč používat, aniž by musel listovat pravidly. Nejhodnotnější na příručce hraničáře pro mě zůstává ohromná spousta inspi­rativního materiálu, který je zde nashro­mážděn.

Kněz – originální a příjemný koncept ve stínu mechanik

Nedávno jsem kdesi na internetu zahlédl rezolutně podaný názor: „Kněz je nehra­telný.“ Neřekl bych, že je úplně nehratel­ný, ale trpí podobným problémem jako hraničář. Zajímavě podané schopnosti jsou opět přiškrceny mechanikami.

Podle DrD+ každý kněz slouží jednomu bohu. Svého boha si má hráč vytvořit podle vlastní fantasie (v pravi­dlech je dostatek inspirativních textů) a poté mu přiřadit bodové hodnocení k jednotlivým atributům: Život, dobro, řád, smrt, zlo, chaos. Podle počtu bodů v jednotlivých atributech pak bude kněz částečně odvozovat své schopnosti. Na knězi v DrD+ oceňuji především to, že nejde o „kouzelníka s trochu jiným druhem magie“. Kněz je především manipulátor, trochu vymítač, trochu jas­novidec a také divotvůrce. Hlavním kněž­ským nástrojem je Aspekt, který slouží k manipulaci s pocity lidí. Jeho použití může připomenout mentální souboj z DrD (také závisí na úrovni a charismatu), ale výsledky jsou odlišné. Aspekt by se dal zkráceně popsat jako nadpřirozeně posílené kouzlo osobnosti. Dále kněz disponuje čtveřicí kněžských dovednos­tí, v nichž se může zdokonalovat podle své vůle.

Empatie umožňuje knězi hluboké vnoření se do pocitů lidí kolem sebe. Ano, příručka kněze zahrnuje celkem podrobná pravidla pro pocity. To může být problém pro hráče, kteří jsou zvyklí řešit spíš sesílání blesků a údery mečem a pořádně nevědí, jak se k pocitům po­stavit. Nutno podotknout, že příručka ani nepodává nějaký skutečně podrobný návod, jak s tímto prvkem, neobvyklým na poli taktických RPG, nakládat.

Jasnozřivost vyžaduje aktivitu a velkou fantasii na straně PJ. Jeho úkolem je totiž sesílat knězi v průběhu hry nená­padná boží znamení, vidění či rovnou sny. Samotný nápad je dobrý, měl by být ale doplněn větším množstvím návodného a inspirativního textu. Exorcismus (vyhá­nění démonů z předmětů a lidí) a trans (možnost manipulovat svými vlastními pocity) jsou opět pěkné prvky, které skvěle sedí k povolání kněze, ale jejich efektivita v herní praxi je vinou příliš sva­zujících pravidel sporná.

Zázračné schopnosti představují asi nejzajímavější ze schopností kněze. Pomocí nich může kněz transformovat slině prožívané pocity do fyzické podo­by. Například člověk, který se dusí opo­vržením, může přičiněním kněze začít zvracet žáby či hady. Pokud má někdo silný soucit se zraněným či nemocným bližním, může s pomocí kněze zmírnit jeho postižení na úkor vlastního zdraví. Z celého výčtu zázračných schopností je ovšem v běžné hře použitelná sotva polovina.

Poslední doménou kněze jsou zázraky. Ty jsou v příručce popsány vel­mi mlhavě, zato pravidla pro PJ se jim věnují dopodrobna. Pro lepší zvládnutí jsou rozděleny do skupin odpovídajícím čarodějovým oborům magie, ale žádné konkrétní efekty zde nenajdeme. Zá­zrak může dělat v podstatě cokoli. Pří­ručka PJ obsahuje dostatek návodných textů, bohužel i zde je dobrá myšlenka zatížena problematickým pravidlem – PJ je veden k tomu, aby si vedl záznamy o aktivitě kněze, a na základě toho mu prostřednictvím jeho boha uděluje ja­kési bodové ohodnocení, na němž po­tom závisí dostupnost zázraků. (Takže další účetnictví.)

Celkově o knězi platí to samé, co o hraničáři. Spousta dobrých a stylových nápadů, některé bohužel nepoužitel­né, většina z nich zbytečně pravidlově zatížena.

Zloděj – stavebnice z dovedností

Zábavný společník a příležitostný chma­ták, nepolapitelný vykradač pokladnic a hrobek, záhadný zabiják z temnot, chladnokrevný vykonavatel rozkazů ve službách zločinecké organizace, šéf taj­né policie – tím vším můžete být jako zloděj v podání DrD+. Příručka zloděje obsahuje skutečně úctyhodné množství dovedností na již známém třístupňovém systému, které si můžete nakombinovat podle libosti. Tedy ne tak úplně. Spousta dovedností je závislá na nějakých jiných, takže dohromady spíš tvoří takového pavouka (přesněji více pavouků), který dohlíží na logickou návaznost jednotli­vých schopností. Abych mohl používat Šestý smysl, budu muset nejdřív po­cvičit těch pět zbývajících v dovednosti Zdokonalené smysly. Podle názoru ně­kterých hráčů jsou dovednosti vzájem­ně spleteny natolik, že neumožňují svo­bodné kombinování, ale spíše výběr z několika „prefabrikovaných“ cest. K vý­tkám bych ještě přidal fakt, že některé dovednosti jsou dosti úzce využitelné (např. Ohebnost, umožňující „vyvlékat se z pout a prolézat úzkými otvory“, kte­rá si navíc ještě konkuruje s dovedností Práce s lanem). Kromě dovedností nabízí příručka zloděje ještě bojové finty, které z něho dělají zabijáka rovného bojovní­kovi (i to je DrD+ často vytýkáno).

Souhrnně považuji zloděje za vy­dařené povolání, kterému sice trochu chybí stylovost bojovníka a hraničáře, zato je ale vybaveno fungujícími a srozu­mitelnými mechanikami.

Theurg – pochoutka pro fajnšmekry s matematickým myšlením

Povolání theurg je lahůdkou na konec. Theurg se zabývá především výprava­mi do astrální dimenze, odkud si nosí zajímavá zaklínadla a dokonce může přitáhnout i nějakého toho démona. Kromě toho studuje lidskou mysl, aby mohl pronikat do hlav svých bližních a konat tam různé věci. Začnu od konce: Mentální souboj v DrD+ je oproti svému předchůdci z DrD podstatně složitější, v něčem i překonává klasický fyzický sou­boj. Theurg nemusí obětem svého útoku pouze způsobovat zranění, nýbrž může ovlivňovat jejich pocity, fyzické pohyby, myšlení, může jim způsobovat bolest i nahlížet do citů a smyslů, může do­konce oddělit duši od těla a přesunout ji jinam. Výběr možností je tedy dostatečný, jen mechanikám by slušelo zjednodušení. Operu­je se tu s veličinami Síla vazby, Průnik, Útok, Pev­nost mysli, Přesah – je jich prostě mnoho. Navíc jsem pojal podezření, že mentální útok je pravid­lově nepoměrně slabší než fyzický, to se ovšem dá napravit pozměně­ním čísel.

Samotná theurgická magie, tedy vstupování do astrálu a tvoření kouzel­ných formulí, slibuje úžasnou svobodu při vytváření kouzel. Jak to funguje? V Grimoáru je uvedeno nevelké množství základních zaklínadel (Výboj, Portál, Iluze…) a výčet modifikátorů (Barva, Filtr, Hrom…). Připojením určitých mo­difikátorů k základu získáme konkrétní jedinečné zaklínadlo. Na první pohled lákavá možnost. Když však hráč zjistí, že k vytváření složitějších formulí bude muset kreslit diagramy, aby se v tom ne­ztratil, bude potřebo­vat hodně nadšení pro theurgickou věc, aby nepocítil frustraci. A v tom je ten problém. Zatímco bojovníka, hraničáře a částečně i kněze jsem vychválil jako povolání oplývající inspirativními materiá­ly a stylovostí, u theur­ga to takhle pozitivně nevidím. V tomto ohle­du je na tom podob­ně jako čaroděj – stroj na kouzlení bez nějaké hlubší myšlenky. Pomoci tomu může snad jen PJ tím, že zpracuje svět astrálních sfér tak zajímavě, aby to hrá­če vtáhlo a pohltilo. Ale k tomu příručky neposkytují dostatek vodítek.

Souhrnně se nedá říct, že by me­chaniky u theurga nefungovaly, jsou však velmi složité, a vyžadují tedy za­páleného hráče. Nemůžu ale obvinit pravidla z přebujelosti a nadbytečnosti, jako jsem to udělal u hraničáře a kněze. Celý koncept theurga je prostě trochu komplikovanější.

Rozvoj postav – silná stránka DrD+

O něco výše už jsem zmínil systém při­dělování zkušeností, který je podle mého názoru jedním z největších pokro­ků oproti DrD. Hráč tedy dostane 1 – 15 zkušeností za každé sezení a ve chvíli, kdy nasbírá dostatek zkušeností, může postoupit na další úroveň. Při přestupu si zvýší hodnoty dvou základních vlast­ností o 1, na základě toho si zvýší stupně dvou obecných dovedností (nebo se na­učí nové), a to tak, aby korespondovaly se zvýšenými vlastnostmi podle klíče fy­zická – psychická – kombinovaná. Spolu se změnou základních vlastností se také změní některé odvozené vlastnosti a vlastnosti potřebné pro boj. To je třeba přepočítat a přepsat v osobním deníku.

Každé povolání má vlastní systém rozvoje, který může být velmi jedno­duchý (čaroděj), ale i skutečně složitý (hraničář) a v případě hraničáře a kněze vyžaduje aktivní zapojení PJ. Podstatným plusem na tomto systému je fakt, že při každém přestupu se postava naučí něco nového, a to většinou ne jednu věc, ale hned několik. Je to tedy značný pokrok ve srovnání s DrD, kde na vysokých úrov­ních (u válečníka i na nízkých) se postavě při přestupech pouze zvýší pár čísel.

Svět Dračího Doupěte Plus – jedna velká komplikovanost

Otevřeme-li Příručku pro Pána Jeskyně, naskytne se nám podívaná, jaká se jen tak nevidí. Prvních třicet stran totiž zabí­rá popis světa DrD+. Nejedná se ovšem o nějaký konkrétní setting, ten je u her z rodiny DrD vždy v kompetenci PJ. Tato kapitola popisuje jakýsi „metasvět“, kte­rý je pro každého PJ víceméně závazný a podle tvrzení tvůrců je natolik obecný, aby každému PJ ponechal dostatečnou svobodu při tvorbe vlastního konkrétní­ho světa. Co přesně je tedy náplní této kapitoly?

Dozvíme se zde, že fyzický svět je doplněn dvojicí dalších – astrálním a duševním. V duševním světě sídlí duše bytostí, které jsou navzájem propojeny vazbami vyjadřující jejich vztahy ve fy­zickém světě. Duše jsou navíc propoje­ny vazbami se svými těly, takže vlastně přerušení takové vazby znamená smrt bytosti. Astrální sféry jsou původcem všeho magického ve světě DrD+, jsou osídleny démony a také se v nich na­chází vědomí inteligentních bytostí. Tato vědomí jsou spojena vazbou s du­šemi v duševním světě a tím vlastně i s těly ve fyzickém světě. Vědomí tvora sídlí ve sféře odpovídající jeho úrovni; sfér i úrovní je dvacet jedna. Sféry jsou uspořádány hierarchicky tak, že každá z nich obsahuje všechny vědomosti a možnosti sfér pod sebou. Dále existují bohové, mocné entity mimo fyzický, du­ševní i astrální svět, ovšem přímo závislé na množství a víře svých uctívačů.

Astrální svět je důležitým prvkem pro povolání theurga a čaroděje. Oba jej cíleně navštěvují, aby zde čerpali svou moc. Kněz je zase odkázán na svého boha. Theurg, čaroděj i kněz pak ještě využívají duševního světa k provádění mentálních praktik. Struktura světa DrD+ se ovšem odráží i ve zbývajících povolá­ních, například hraničářovo zastrašování či komunikace s duchy míst, schopnost Respekt u bojovníkova archetypu rytíř či Šestý smysl a Ukrývání u zloděje, to všechno jsou schopnosti založené na vy­užívání duševního světa.

Struktura tří propojených světů je skutečně základním a neodstranitelných kamenem pravidel. Bohužel její popis je mnohdy příliš komplikovaný, zabíhá do mnoha podrobností. Evokuje opět myšlenku, že tvůrci se snažili „myslet na všechno“ ale neuvědomili si, že nějaké otázky a nejasnosti se vyskytnou na­vzdory snaze vždy. Uspořádání světů by slušela větší stručnost a jednoznačnost. Dokladem složitosti je množství typů va­zeb mezi subjekty (strukturální, citová, umělá), které se dále dělí na poddruhy (mrtvé a živé strukturální vazby). Při po­kusu o aplikaci těchto pravidel na živou, leč neinteligentní přírodu vznikla potře­ba dalších pojmů, jako anima (obecný pojem nadřezený duši) a cenóza (vědo­mí úseku přírody).

Příklad: Bojovník Veskim stojí na cestě v lese. Mozek Veskima má vaz­bu k animě cesty (cenóza), k animě lesa (vyšší cenóza), k Silvě (zosob­nění všech lesů na světě) i ke Gaie. Anima cesty má vazbu života k ani­mě lesa, k Silvě a ke Gaie; ze strany těla k mozku Veskima (a k mnoha dalším mozkům a tělům). Anima lesa má vazbu k Silvě a ke Gaie; ze strany těla k animě cesty a k moz­ku Veskima (a k mnoha dalším ani­mám cenóz, mozkům a tělům). Silva má ze strany vědomí vazbu života ke Gaie; ze strany těla k animě lesa, k animě cesty a k mozku Veskima (a k mnohým dalším animám cenóz, mozkům a tělům). Anima Gaie má ze strany těla vazby k animám všech cenóz a k tělům nebo orgánům vě­domí všech živých tvorů (tedy i k Sil­vě, animě lesa, animě cesty a Veski­movu mozku).

Kam jsem se to dostal? Pomyslí si nejspíš budoucí PJ po přečetní tohoto příkladu. Opravdu je nutné tohle číst, abych se mohl pobavit hrou RPG? Autoři DrD+ prokázali schopnost vytvořit fungují­cí fyzicko-duševně-magickou strukturu světa. Už méně se jim ale podařilo udr­žet tento systém v mezích stravitelnos­ti pro hráče, který se chce bavit, nikoli studovat. K tomu se navíc přidávají vý­tky některých zmlsaných hráčů, že na to, jak je tento systém složitý, je velmi málo nápaditý, chybí v něm nějaká originální nosná myšlenka, která by přiměla hráče po přečtení říct si: „Týjo, tak tohle je faa­akt hustý!“ A navíc, složitost světa sva­zuje PJ ruce při případné snaze o modi­fikaci či hlubší využití. Běžný PJ ho raději vezme tak, jak je, nebude se v něm příliš rýpat, aby se v něm náhodou neztratil.

Shrnutí: Svět DrD+ je propracova­ný, fungující, ale podaný příliš kompliko­vaně a nestravitelně. Navíc to bohužel není ani vykoupeno nějakou skutečně nápaditou myšlenkou, která by hráče vtáhla.

Tvorba světa a tvorba dobrodružství – nic nového pod sluncem

Svým způsobem ústřední část každé příručky pro Vypravěče; nechybí po­chopitelně ani v DrD+. Rozkládá se na třiceti čtyřech stranách. Co nám nabí­zí? Nejprve provede začínajícího PJ tím, jak vytvořit uvěřitelný a fungující svět. Oproti DrD se při tvorbě světa nezačíná kreslením mapy, což je znatelný pokrok. Tvorba dobrodružství zase nabízí po­mocnou ruku při vytváření příběhu, od první myšlenky přes rozvíjení a přidávání nápadů až po konečné vybroušení dob­rodružství. Nakonec nabídne pár mož­ností, jak se vypořádat s problémovými hráči (triky, matení) a několik dobrých rad o tom, že je dobré být při tvorbě pří­běhu střídmý a že se PJ nemá bát impro­vizace.

Rady a návody v těchto kapitolách plně odpovídají tomu, čím DrD+ je – klasické hře s jasným rozdělením na PJ, tvůrce dobro­družství, a hráče, jeho pouhé aktéry. Autoři se nezmiňují o hráč­ských pravomocích, stříhání scén nebo jiných vymoženso­tech moderních RPG; 95% úsilí nakládají na ramena PJ. V souvislosti s tím nepře­kvapí přítomnost zlatého pravidla „PJ má vždycky pravdu; pokud se nemůžete dlouhodobě shodnout, najděte si jiného PJ“. Faktem je, že drtivá většina hráčů RPG hraje právě tímto způsobem. Otáz­kou už zůstává, zda je podoba DrD+ při­způsobením požadavkům těchto hráčů, nebo zda způsob hraní vyplývá z toho, co Altar prostřednictvím DrD (a nyní DrD+) hráčské komunitě nabízí.

Kapitola o vedení hry sice nabízí pár užitečných nápadů (trojný systém tvorby cizích postav), ale jinak se opět drží klasického schématu PJ vs. hráči.

Pro účely klasic­kého způsobu hraní je část o tvorbě světa a dobrodružství vcelku obsáhlá a vyčerpávající. V kontextu mnoha her­ních stylů současných RPG se zdá být opráše­ným revenantem z dáv­no minulých let.

Vzorové dobrodružství – dobrá vizitka DrD+

Na závěr si nechávám dobrodružství Po stopách démona – vzorové dobrodružství DrD+. Přiznám se rovnou, že je považuji za jednu z nejpovedenějších částí celé hry. Dobrodružství je natolik podrob­ně připravené, že poskytne každému PJ dostatečnou oporu při samotném hraní, zároveň obsahuje spoustu rad a ponau­čení, které je možné odnést si do každé hry. Dobrodružství je střízlivé, ale hráči si při něm užijí dostatek akce i tajemna. Vyskytuje se tu také mnoho vodítek k vybudování atmosféry, jako jsou popisy snů, událostí, či rady, jak postupovat.

„Šumění lesa najednou přestalo. Opět cítíte, jak na vás oči lesa upí­rají ustavičný pohled. Jak hledíte do stínů mezi stromy, zahlédnete pohyb. Uslyšíte praskot větviček a zašustění křoví.

Ve stínu se zalesknou dvě oči. Dívají se na vás a blíží se k vám. Zrychlí se vám dech a nemůžete se strachy ani pohnout.

Už vidíte, komu ty oči patří. Z ostružiní vyšel obrovský černý medvěd. Vždy, když se jeho mohut­né tlapy s dlouhými drápy dotknou země, uslyšíte její slabý vzdech. Jeho temně černá srst je tak dlou­há, že dosahuje skoro až na zem. Medvěd se zastavil a hledí na vás. Slyšíte, jak funí.

Najednou se vtyčil na zadní a mocně zařval. Je tak obrovský. Jeho tesáky ovinul mlhavý dech z jeho chřtánu, ten řev vám pronikl až do morku kostí a po zádech vám přeběhl mráz.

Když skončil, jen si odfrkl a od­kráčel do křoví mezi stromy…“

Dobrodružství sice trochu trpí přílišnou linearitou, ale to je daň hernímu stylu, jakému má sloužit. Celkově je hodnotím velmi vysoko.

Bestiář – nejlepší z příruček?

Část Bestiáře byla jako ochutnávka vlo­žena do Příručky PJ, ale ten hlavní vyšel jako samostatná příručka až nějakou dobu po vydání DrD+. Mnohými hrá­či je bestiář hodnocen jako vůbec nej­lepší součást pravidel DrD+. Jednotli­vým tvorům je zde ponechán dostatek prostoru a jsou popsáni tak, že sami inspirují k tvorbě příběhů. S tímto besti­ářem se nestvůra nestává pouhou pře­kážkou na cestě dobrodruhů, kterou je třeba překonat, ale zásadním příběho­tvorným prvkem, přebírá tedy úlohu cizí postavy. Dalo by se říct, že s bestiářem DrD+ nastal konec jeskyním plným orků a kostlivců, určených k vyvraždění. Kaž­dá nestvůra může mít kolem sebe svůj vlastní příběh. Pro PJ, který rád používá nestvůry, se tedy bestiář stane vynika­jícím nástrojem a zdrojem mnoha pod­nětů k přemýšelní. Avšak i ti, kteří raději dávají přadnost lidským cizím postavám, si z něj mohou odnést mnoho pona­učení. Za zmínku také stojí to, že celý bestiář je spojen zajímavým příběhem povídkové formy.

Závěr

Celé DrD+ bych shrnul jako velké množ­ství povedeného, inspirativního a mnoh­dy stylového materiálu, který je navázán na bohužel nepříliš povedené mecha­niky. Dokladem je fakt, že jen málokdo používá při hře všechna pravidla. Hráči, kteří se o to pokoušeli, často podlehli frustraci a někdy si ani neuvědomili, že nezvládnutí pravidel není jejich vinou. Otázkou tedy zůstává, zda má smysl ku­povat DrD+ jen jako zdroj nápadů s tím, že podle pravidel nebudu hrát…