Věnováno dlouholeté přítelkyni, podporovatelce a první čtenářce všeho, co jsem kdy napsal a plánuji napsat, Jarce Auterské!

Všechny postavy v této povídce jsou smyšlené, neberou si žádnou inspiraci z postav žijících. Veškerá, nezamýšlená, podobnost je náhodná, a tedy nepodstatná. Ten, kdo si myslí opak, je na omylu. Povídka vznikla v době, kdy všechno bylo jinak.

Dveře vedlejší cely zaskřípaly, těžké kroky strážných utichly. Nahradil je nářek vězněného a hulvátský smích strážných. Včera to bylo horší, dnes ho nemlátili. Dnes ho jen odváděli. Tomek si vzpomněl na to, co zaslechl kdysi v hospodě a jak se tomu s kamarády smáli. Nějaký postarší chlápek tehdy tvrdil, že z inkvizičního vězení se neodchází po svých. Vězeň z vedlejší cely odcházel, a dokonce po svých. Odváděný nenaříkal, šel tiše. Tomek nemohl vidět, že pláče a stejně tak nemohl vědět, že jeho soused pochopil to, co on zatím ne.

Vězení se utišilo, moc cel zde nebylo. Nebyly potřeba. Město mělo vlastního soudce s pravomocí vynášet hrdelní rozsudky. Tomek ležel ve své cele, nebyl přikován ke zdi, nebyl mučen ani příliš týrán. Nebylo potřeba s ním ztrácet čas, vše přiznal a ničeho nelitoval. Za vraždu ho čekal provaz, proč se tedy nechat natahovat na žebřík? Sám sobě dokázal odpovědět, a proto před inkvizitorem nezapíral jako jiní.

Opřel se o vlhkou zeď – zpočátku se bál toho, že se ušpiní. To ale ztratilo smysl. Zítra zemře a na tom nikdo nic nezmění. Kajer, místní soudce a inkvizitor, nedával milost nikdy. Ani krys už se nebál. Sem tam je pro zábavu zabíjel. Zbyla mu jen jediná věc, sny.

*Život byl krásný. Se svou dívkou se proháněli na koních. Nic a nikdo je nemohl zastavit. Své rodině nedělal ostudu, našel si dívku taktéž z bohaté rodiny a vyššího stavu. Chtěl s ní strávit celý život, miloval ji. Vše ho na ní přitahovalo – husté vlasy té nádherně hnědé barvy byly tolik krásné. Oči, které se na něho dívaly tak hřejivě, že se zajíkal, když mluvil. Ústa, která dokázala vyznávat lásku tak, jak to nikdy nikdo jiný nedokázal.

Vše bylo tak, jak mělo být. Jeho studia se chýlila ke konci. Všichni počítali s tím, že až dostuduje, odjede ke dvoru. Plánoval s sebou vzít i svoji dívku, Anetu. Jeho rodiče ho v tomto rozhodnutí podporovali, málokdo z města se dostal do blízkosti samotného panovníka. Dráha úředníka byla pro jejich syna to nejlepší. Na jasné obloze byl jen jeden jediný mráček – Galina, Anetčina matka.

Galina, v očích Tomka ztělesnění toho nejhoršího, jejich lásce nepřála. Ta stará čarodějnice chtěla svoji dceru jen a jen pro sebe. Hledala jí muže, který neexistoval – bohatého, mladého, věrného, hezkého. Snad ani nevěděla, že některé z těchto vlastností se vzájemně vylučují.*

Městská šatlava byla malá, smradlavá a tmavá. Smrad nikomu nevadil, všichni na něj byli dávno zvyklí. Ani to, že byla malá, nikomu nevadilo, město nepotřebovalo velkou šatlavu. Tma mohla vadit jen vězňům. Stráže si s sebou nosily pochodně.

Když se sem Tomek dostal, věděl, že zde zemře. Když slyšel rozsudek, stejně se roztřásl. Hrdlo se mu stáhlo a hlava se zatočila. Všichni se na něho dívali, cítil jejich pohledy – smutné, lhostejné i nenávistné. Všichni do jednoho se stali svědky jeho potupy. Jeho přátelé, rodina i Anetka…

Měl hodně přátel, bohatých i chudých. Všude byl oblíben. Na univerzitě jej měli rádi, nejen kvůli penězům a vlivu jeho rodiny. Bylo to, jako kdyby mu patřil celý svět. A on mu patřil, měl nejkrásnější dívku, Anetku. Doufal, že jakmile dokončí studia a otevře se před ním slibná kariéra u dvora, i Galina bude nucena uznat, že je pro její dceru dostatečně dobrým nápadníkem. Jen tato dračice stála mezi ním a svatbou s jeho vyvolenou.

Mnohokrát se stalo, že musel uklidňovat plačící Anetku, které matka dělala ze života peklo. Mnohokrát byl navztekaný na Galinu, mnohokrát za ní chtěl jít a promluvit si s ní, ale jeho čest mu to nedovolila. A také strach. Galina byla velmi přísná žena. Jedna z těch matron, které v životě neviděly jiného muže, než otce svého dítěte, a to ne víckrát, než bylo nutné k splození jednoho jediného dítěte.

Vinu necítil, měl by? Zemře, podle stavu by mu měli setnout hlavu. Kdo ví, možná bude i oběšen. Asi bude hodně záležet na rozhodnutí Kajera a penězích od obou rodin. Vinu necítil, ale svého činu litoval. Zachvátil jej vztek, to ano. Ovšem, nebyla jeho chyba, že ta sekera byla tak lehko dostupná, že ji nechali zaraženou ve špalku u dřeva na topení.

Cela nebyla tak malá, jak si mnozí, kteří v ní nikdy neseděli, mohli myslet. Dalo se zde pohodlně natáhnout. Jeden se při tom ušpinil, to je pravda, ale když vás čeká smrt, je to tím nejmenším problémem. Když sem Tomka uvrhli, jeho tělo se zmítalo v křečích vyvolaných pláčem. Vše ztratil již před pár dny, ale nyní ztratí i to poslední, co mu zbylo – život.

Proč se to všechno stalo? Co bylo příčinou toho, že on, univerzitní student a syn místní šlechtické rodiny, spáchal tak ohavnou vraždu?

Tehdy to bylo horší než obvykle, Galina zase měla svůj den a Anetka měla oči rudé jako dva máky. Myslel si, že se mu podaří ji uklidnit. To ovšem nevěděl to nejhorší. Galina s tichým souhlasem otce vybrala své dceři ženicha až v hlavním městě a nepřichází v úvahu, že by si jej Anetka nevzala.

Přemlouval, dokonce i prosil a byl úspěšný. Anetka byla ochotná s ním utéci a žít někde jinde. O peníze se bát nemuseli, on jich neměl málo a se svým vzděláním doufal v dobré postavení. Jen se dvorem a službou císaři se mohl rozloučit. To ovšem byla malá, velmi malá cena za ruku jeho milované.

Křivě se usmál na krysu, která se odvážila vylézt z díry. „Neboj, nespím, ty jedna hnusná čtyrnohá morpotvoro,“ řekl takovým hlasem, že se sám podivil. Jeho hlas se za dobu vězení změnil. To, že se nachladil, nebylo nejhorší. Málo vody na jeho kdysi krásný hlas zapůsobilo. I toho zalitoval – jak by nyní řečnil na univerzitě? Asi jako havran na poli, když se snaží přitáhnout pozornost černých vran.

Prvně během večera se mu myšlenka místo k minulosti zatoulala k budoucnosti. K blízké budoucnosti. Slyšel rány kladiv a došlo mu, že doufá marně – nebude sťat. Trošku ho pobavilo, když si představil řemeslníky pracující i v noci, možná si s kouskem škodolibosti a nenávisti, kterou cítí člověk před smrtí, uvědomil, že jen kvůli němu několik žen spí dnes samo. Přál jim to, všem jim to přál, i když to nic neznamenalo.

Přál by tomuto městu jen to nejhorší. Ještě před hodinou s lítostí vzpomínal na svůj spokojený život a již nyní se jeho mysl posunula o další krok dál. Jeho život zítra skončí a oni budou žít dále. Zítra zatleskají katovi, jak šikovně ukončil život vrahův, a rozejdou se domů. Zapomenou na něho a bude klid.

Sám viděl jednu popravu, jistého čarodějníka a zloděje mrtvol. Mrtvoly prý prodával přisluhovačům Ďábla. Poprava trvala dlouho, skoro celé dopoledne. Anetka chtěla již v polovině odejít, ale on nechtěl. Zůstali tedy a dívali se. Odsouzený byl pálen ohněm. Ze zad mu byly stahovány pruhy kůže. Kat potichu vyslovoval jeho špatnosti a za každou mu něco provedl. Když se dostal k znesvěcení jednoho oběšence, uřízl muži nástroj v rozkroku. Následovalo již jen useknutí ruky, která mrzačila mrtvé a páchala špatnosti, a pak přišlo velké finále – pověšení na řetězu. Bolestí šílený odsouzenec již nemohl ani křičet.

Tomka při této vzpomínce polil studený pot. Co když si budou myslet, že Galinu před smrtí zneuctil? Tato myšlenka ho znejistila, před popravou by musel absolvovat i dlouhé mučení. Pomalu se začínal bát zítřka. Drkotaly mu zuby, myslel si, že je to od zimy, která vždy ve vězení v noci panovala. Až teď si uvědomil, že je to od strachu. Každá rána, každý úder kladiva se zakusoval do jeho mozku a vyvolával škubnutí celým tělem. Schoulil se a přál si myslet na něco hezkého. Na něco potěšujícího.

Špalek a na něm sekera.

Rychle tuto vzpomínku zatlačil. Nechtěl myslet na to, jak Galina umírala. Nechtěl myslet na cákance krve a zmrzačenou mrtvolu v kaluži všeho možného, co lidské tělo obsahuje. Chtěl vzpomínat na krásné věci.

Vybavil si jeden večer, kdy byl s Anetkou sám. Nevěděl co přijde, ale byl rád, že to přišlo. Zprvu byli oba nejistí, jejich letmé doteky je nabíjely elektrickým proudem. Lákala je dálka, která byla pro oba natolik neznámá. Lákalo je stupňovat doteky a dostávat se více tam, kde to měli zakázané. Lákalo je stát se bytostí spojenou ze dvou lidí.

Ucítil silné vzrušení a touhu. Zapomněl na strach ze smrti. Rozhlédl se po cele, ale nenašel nic, co by jeho touhu snížilo. Tak rychle, jak přišla, i odcházela. Smutně pokýval hlavou a povzdechl si. Taková krásná věc a stála za ztrátou jeho života. A co hůř, ani za to nemohl on, ale lidé. Bytosti jako on.

Podíval se ven a uvědomil si, že svítá. Musel usnout. Rány kladiv už se neozývaly, okolo žaláře byl klid rušený jen strážemi. Tomek čekal, až půjde okolo nějaký ponocný a vytroubí, kolik je hodin, kolik mu ještě zbývá života.

Všechno se to pokazilo tehdy večer. Ani vlastně nikam jít nechtěl, ale když u něj zazvonil Krestl, aby s ním vyrazil posedět do nějaké krčmy, nemohl vědět, co všechno se ten večer semele.

Vyrazili a byla to cesta putykami, na kterou se nezapomíná. Hostince, nálevny a další pajzly… Střídali je jako čistotná dáma své prádélko. Kolik toho vypili? To nevěděl, ale muselo toho být hodně, jinak by totiž nikdy neskončil v tom špinavém nevěstinci. Ani jeden z nich neměl zájem jít s nějakou povětrnou ženštinou, jen to prostě byly dveře do kterých vstoupili hnáni chutí na další alkohol. Ihned po vstupu se k nim nahrnuly přízraky, které kdysi bývaly ženami. Nyní jen pouhé stíny jejich lidskosti, s obličeji zmalovanými k nepoznání.

Jak rychle vstoupili, tak rychle vyběhli ven. Vyděšeni návštěvou místa, o kterém slyšeli jen ty nejhorší řeči. Na ulici se příliš nerozhlíželi a vydali se hledat jinou putyku, kde jim dají pít. Ač to nebylo dovoleno mít otevřeno takhle pozdě v noci, nikdo neměl šanci to změnit.

Škoda, že nebyl pozornější. Tuhle chybu si vyčítal pokaždé. Tolikrát si v hlavě přehrával situaci, že by tam osobní kočí Galiny nebyl. On to byl, kdo je viděl vycházet z toho proklatého domu radosti. Vždycky si myslel, že ta stará baba s ním něco má. Podkoní Řehoř nebyl žádný krasavec nebo mladík, ale měl v sobě určité kouzlo, které muselo ženy přitahovat. Tomka kolikrát napadlo, jestli s ním Galina náhodou něco nemá. Smál se této hloupé myšlence, ale ve své hlavě ji dále rozvíjel – aby Galinu zostudil a ponížil alespoň sám v sobě.

Řehoře, který je viděl, jak vycházejí z domu ukojení, si nevšimli a to byla osudová chyba. Řehoř toho využil a hned tuto informaci svěřil své paní. Tomek se dozvěděl, že byl spatřen u nevěstince až odpoledne. Až když klepal na Anetčiny dveře…

Po velkém flámu musel dlouho odpočívat. Bolelo jej celé tělo, však mu otec dal co proto – potácet se po nejhorších putykách ve městě a ještě ve společnosti člověka s pověstí, jakou má Krestl! Když se konečně odhodlal vylézt z postele a začít den, přivítalo jej rozpačité ticho a ztrapňující pohledy všech členů domácnosti. Matka mlčela, otec se rozlobeně rozhlížel a raději se mu vyhýbal. Sourozenci se opatrně snažili zjistit, co v noci vyváděl. Sám si toho příliš nepamatoval. Věděl jen, že pil a pil, jako kdyby měl bezedný džbán a zkoušel jej vypít až do dna.

Upravil se a vyrazil za svojí milou, dnešní den plánovali strávit spolu, chtěli si jej užít. Brzy mu opět začnou studia a bude mít méně času. Těch několik ulic prošel rychle, pospíchal.

Když bral do ruky klepadlo, vybavovaly se mu vzpomínky na to, kolikrát zde již klepal. Vždy se bál, že mu otevře Galina. Občas se to stalo a její kyselý výraz ho nutil k úsměvu. Rád ji nenápadně provokoval. Věděl, že má navrch, a tak si to mohl dovolit.

Dveře se otevřely a stará dračice mu všechno provokování oplatila. Ve dveřích stála ona a medově se usmívala. Hlasem plným medu a jedu pravila: „Vítej k nám, Tomku, jdeš se nám pochlubit, jak bylo u Evelíny?“

„Co? U jaké Evelíny?“ snažil se marně si vzpomenout, který z pajzlů se takhle jmenoval. Do popředí se vynořilo hrozivé podezření. Strach mu ledovou rukou sevřel žaludek, bylo štěstí, že ten den jedl málo.

„Ztrať se,“ pravila najednou Galina důrazně. „O takové, jako jsi ty, tu nikdo nestojí. Zneuctil jsi Anetku! Včera jsi byl v bordelu a já vím, co jsi tam dělal. Myslela jsem si, že si jednou naši Anetku vezmeš, ale po tomhle ne, po tomhle ti ji nedám! Ztrať se a už se nikdy neukazuj!“ jedovatě žvýkla a snažila se dveře zabouchnout.

„Počkejte,“ snažil se ji zpomalit. „To není pravda. Byl to jen omyl…“

„Takže nepopíráš, že jsi v tom domě byl?“

„Ne…tedy ano…ne, byl jsem tam, ale hned jsem odešel.“

„No, nemyslím si. Podle mě jsi tam vyváděl, jak se na zpovykovaného šlechtického synka sluší a patří. Teď už Anetu nikdy neuvidíš. Ona tě nechce nikdy vidět. Přála jsem vám vaši lásku, ale teď ti nedovolím nikdy Anetku spatřit.“

I ta myšlenka jej dovedla rozzuřit k nepříčetnosti, ta stará prolhaná svině! Přála nám naši lásku? Pohádková babička, která se chystá vrazit ti dýku do zad, když otrávené jablko selže. Vzteky začal přecházet po cele. Zapomněl na to, co jej brzy čeká, zapomněl na mnoho jiných věcí. Byl jen on a vztek. Lež, sprostá a obyčejná lež. I tu štětku byla schopna uplatit a všichni jí to věřili. Každému to bylo jedno, že jsem byl v bordelu. Skoro každému. Anetka mi to nechtěla odpustit a všechno to bylo vinou její matky, té zmije jedovaté.

Dveře se se zaskřípěním otevřely. Dovnitř vešel voják. Už je čas? vyděsil se Tomek. Když spatřil kněze, uklidnil se. Hodina, zbývá mu hodina. Ani si nevšiml, že je venku světlo. Dnes bude jistě krásné počasí. Zamrzelo ho, že to bude poslední den, který uvidí. Kněz se posadil na dřevěnou stoličku, kterou mu přinesl voják. Osaměli v cele, kněz a odsouzenec na smrt. Tomek si vzpomněl na výraz soudce, od knězova se velmi lišil. Kněz přišel politovat mladíka a pomoci mu odejít z tohoto světa, soudce jej odsoudil k smrti. Podle všech po právu, podle Tomka naprosto mylně. A proto mu kněz nemohl pomoci. Tomek chápal svoje odsouzení jako zakončení největší křivdy, která se mu v životě stala, jako poslední doušek z kalichu hořkosti, který ho donutil život vypít.

Všiml si smutku v knězově obličeji, když jej s bláznivým smíchem vyháněl ze své cely. Všiml si slz v jeho očích, když mu řekl, že to, co spáchal, bylo to nejlepší v jeho životě a že se cítil jako Bůh, ještě lépe než Bůh, že se cítil mocný.

Den co den se snažil setkat se svojí, již bývalou, dívkou. Nemohl na ni zapomenout, miloval ji. Věděl, že se proti jejich lásce ničím neprovinil. Věřil, že láska zvítězí. Věřil… doufal. Když ji potkal, vyhnula se mu. Když ji hledal, nenašel ji. A proto se odhodlal k činu vyvolanému čirým zoufalstvím. Vešel na dvůr, vyhnul se všem sloužícím a zadem se chtěl pokusit dostat do domu. Cestu do Anetčina pokoje znal. Tam se vše vyjasní, tam získá svoji lásku zpět.

Vzadu na dvorku si všiml sekery zaražené do špalku, neopatrný soužící ji zapomněl uklidit. Vzal si ji, ani nevěděl proč. Možná aby působil rozhodněji, možná aby se cítil silnější. Kdo ví, jak by jeho život vypadal dnes, kdyby tu sekeru nechal ležet.

Zadní dveře byly zamčené. Sekerou rozbil zámek a vstoupil do domu. Rámus nikoho nepřilákal, tím lépe. Vstoupil do chodby a potichu se plížil domem. Jeho cesta vedla ke schodišti a do druhého patra. Nebylo to daleko. Jen kousek a hlavně se neprozradit.

Procházel kolem dveří do salonku, který měla Galina tolik ráda. Snažil se jít potichu, ani nedýchal. Dveře se tiše, ale rozhodně otevřely a v nich stála lež a pomluva osobně, Galina.

Lekl se až vyjekl. Galina byla překvapená úplně stejně. Také vyjekla – když si všimla sekery v jeho ruce. Tomek byl vyděšený tak, že ho nenapadlo nic jiného, než ji udeřit tupou stranou sekery. Matrona vletěla zpět do místnosti a tlumeně vykřikla. Tomek se vyděsil, musí být potichu. S touhou umlčet tu zrůdu, která pohřbila všechny jeho sny, skočil do místnosti za ní. Žena ležela na zemi a snažila se zvednout. Tlumeně vzlykala. První úder byl silnější než myslel. Druhý úder ji opět srazil na zem. Tomek znovu udeřil tupou stranou. Uvědomil si, že mu to vlastně dělá radost. Po třetím úderu, který přerazil ruku, otočil zbraň ostřím proti ženě.

Nyní vlastně začala ta pravá krvavá práce. První údery ženu proti tomuhle nemohly bolet. To se jen rozehříval. Nyní si na ní vylil všechnu zlost. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ani kolik rámusu při tom způsobil, všiml si jen jednoho – salonek bude potřebovat znovu vymalovat a podlahu budou muset vyměnit. To, co zbylo z nenáviděné Galiny, se člověku, nebo jeho zbytku, nepodobalo ani zdaleka. Spokojeně vydechl a klesl na kolena. Byl tak vysílen, že i zvracení pro něho bylo namáhavé. Myšlenky mu zběsile létaly hlavou. Jedna střídala druhou. Pochopil, že musí utéct a že se mu to asi nepovede. Začínal chápat, že nemá na to žít jako psanec.

Tomu, jak ho chytili a zavřeli, se musel jen smát. Ve skutečnosti dělal hrozný rámus a trvalo to dlouho, do místnosti se však nikdo neodvážil. Když vylezl zesláblý, vrhlo se jich na něj několik – sluhů i městských strážných. Proti nim neměl šanci. Myšlenky na útěk se rozplynuly.

Díval se zamřížovaným okénkem, ke kterému se těžko dostával, a usmíval se při představě Řehořova udiveného obličeje. Tohle ten práskač nečekal, ale Galina jeho jméno prozradila. Galina toho prozradila hodně. Byl zvědav, jak se bude tvářit Řehoř, až budou zabíjet jeho – Tomka.

Čas se líně vlekl, ale nakonec přišlo to, co přijít muselo – kat v doprovodu stráží a několika pacholků. „Pojď hochu a ničeho se neboj,“ prohlásil kat otcovským tónem. „Nebude to tak hrozné, o to se včera večer postaral tvůj otec.“ Poslední záblesk naděje na záchranu a následné vystřízlivění jej vrhlo až na samé dno jeho duše. Na pozvednutí mu již nezbyl čas.