Tak jsem zase tady. Cadwallon, Klenot Laneveru. Sotva jsem prošel branou, hned jsem byl omráčen cadwallonskou přítomností, o které se mi občas zdávalo. Davy lidí i nelidí pobíhající v šíleném spěchu z jedné strany na druhou. Vysoké budovy Horního města tyčícího se nad přízemními ošuntělými domky ubohých Dolních čtvrtí. Stál jsem pár metrů za branou a užasle se rozhlížel. Jak mi k čertu takovej chaos mohl chybět? Vůně splašků, potu, nemytých těl a dalších složek, o kterých ani nechcete vědět, co jsou zač, se míchala se svěží břízou od moře. Malej otrhanej a ušmudlanej klučina se zastavil tak na sáh ode mě. Chvilku si mě lačnejma a předčasně vyspělejma očima prohlížel. Mohlo mu bejt tak 12 a pěkně drze na mě spustil.

„Helejte, pane, nepotřebujete průvodce? Znám tady kdejakou uličku, místa, kde najdete potěšení, jaká si jen bude přát. Koukejte si mě najmou. Když si mě nenajmete, tak si holt ponesete důsledky, no!“. Zaraženě jsem na něj koukal. „Tak co, bude to?“ osopil se na mě. „Táhni, mladej,“ zařval jsem na něj cadwallonským dialektem „já jsem Horní i Dolní město prolez, ještě když si na Náspech tahal kačera. Koukej padat!“. Kluk na mě ukázal vztyčený prostředníček. Než jsem po něm šáhnul, rozběhl se a zmizel v davu. Padl na mě stín. A jéje, pomyslel jsem si a hned přemýšlel, co jsem provedl. Otočil jsem se na patě a koukal jsem na hrušku jílce meče za pasem ogřího strážce, který kontroloval mé papíry v bráně. „Pán má nějaký problém, ptám se?“ Zahřměl na mě někde z těch výšin, kde mají ogři svoji lidožravou hubu.

„Ne ne, strážmistře, žádný problém nemám, jen jeden zlodějíček zase lákal naivní cizince, kteří navštíví naše překrásné město“, spustil jsem. Viděl jsem, že se chce nadechnou a něco říct, tak jsem honem pokračoval.

„A jak dlouho pane nadstrážmistře u gardy sloužíte, dlouho? Možná si mě pamatujete, jsem mladší syn druhého bratrance sestry barona D’Sanntié?“ Ogr zase chtěl něco říci, ale nenechal jsem ho.

„Možná dokonce znám vašeho nadřízeného poručíku, určitě to je možné, řeknu mu, jak skvěle děláte svoji práci, když ho uvidím! Ale teď dovolte, musím již jít, to víte, rodina čeká!“.

Sundal jsem si z hlavy třírohý klobouk důstojníka lvích armád, uctivě se uklonil, provedl jsem dokonalé čelémvzad, chytil uzdu koně a vydal se po hlavní ulici do nástrah velkoměsta. Zhluboka jsem se nadechl, nasadil sebevědomý úsměv a vyrazil. „Tak, Cadwallone, Brand Amber je zpět, máš se na co těšit!“ pomyslel jsem si. Ještě jsem zaslechl, jak si ogr pro sebe zahuhlal „Vždyť jsem mu jen chtěl říct, že má popojít, že překáží! Ty lidi!“.

Ponořil jsem se hluboko do ulic Cadwallonu a zamířil tam, kde mi vždycky bylo nejlíp. Léno Soma. Přístavní čtvrť, ve které najdete kdejaké potěšení které si jen budete přát a spoustu měšců, které lze vybrat. Ať oficiálně, či neoficiálně. Ale raději oficiálně.

Soma byla v časech, kdy jsem odcházel, v Dolním městě docela třída. Místo, kde se dala prochlastat nebo prosouoložit noc bez toho, aby měl člověk za zadkem stráže kontrolující doklady nebo jestli náhodou u sebe nemáte zbraň. Pravda, oproti bordelům Horního města nebyl výběr slečen tak fajnovej a rozmanitej. Možnost výběru nějaké té nemoci místo exotické krásky ze Smaragdového lesa zase nebezpečně vzrůstala, stejně jako možnost následného vyříkání si platby s různými individui. V Cadwallonu neplatí obvyklá průpovídka „jazyk ostrý jako břitva“. Von vám totiž ten jazyk samotnej moc nepomůže. Ale to je ten pravý žár velkoměsta. Stejně jsem do bordelu zašel, jen když nebylo zbití. Spousta slečen se dala ráda sbalit na dobré slovo a zmínce o lepší společnosti v Horním městě. Touha, která lidi vábí do Cadwallonu na obyvatele obvykle působí jako droga – neustále hledají způsob, jak se vyšvihnout výše a získat více moci a lepší živobytí. Nebo vás Cadwallon zlomí.

No, vyloupnul jsem se nakonec u mého oblíbeného podniku, kterej se za tu dobu mého nuceného exilu ani moc nezměnil. Na půl cesty mezi Morovou ulicí a Krakenským přístavem se nachází výtočna, kterou lze považovat za lepčejší podnik. Scházejí se tu svobodníci, kteří se zrovna poflakují a nemakají a je to o nich známé (tedy ne, že nemakají, ale že se tu scházejí). Takže tu člověk nalezne dobrej džob a třeba i pár známých, případně pár uchazečů o službu v ligách. A ty já přesně hledám. Potřebuji zjistit, jestli moji staří známí fungují a jestli maj ještě zájem o moje služby. Taky čekám na informaci, jak jsem na tom s Cechem zlodějů.

Starej elf je hospoda, trojpatrová, postavená do „U“ kolem obrovského starého dubu, pod kterým jsou v létě stolky. Ovšem nejvíce se pije ve sklípku pod Cadwallonskýmy ulicemi. První majitel hospody, ňákej Antun, chtěl votevřít normální putyku, jenže když kopal místo pro sudy, narazil na zbytky staré elfí budovy, podepřel jí a využil její vybavení. Antun pojmenoval hostinec U dubu, podle obrovského dubu, jenže lidi stejně začali říkat hostinec U starého elfa, neboť Antun vystavil kostlivce ve skříních, oblečené a vybavené podle Cynwelských tradic. Jistě chápete, jak často je hospoda terčem cynwelských elfů. Jenže svobodníci si svoji hospodu vzít nenechají.

Když jsem vjel s koněm na dvůr, vzal si ode mě štolba Kabrňáka a poslal mě dovnitř. Uvnitř se nic nezměnilo. Současnému majiteli Michunovi přibylo pár kilo a pár šedivejch vlasů, ale pořád to byl ten dvoumetrovej, rozložitej, podmračenej týpek obsluhující restauraci v přízemí. Michun nikdy nepotřeboval vyhazovače, zvlášť když dole točil jeho synovec Cody. Prošel jsem kolem restaurace a zaznamenal dvě rychle se otáčející děvčata. Na chvilku jsem se zastavil ve dveřích a pozoroval jejich štíhlé, dobře formované postavy, jak se proplétají mezi stoly. No, doufám, že bude mít Michun volnej pokoj, takovéhle šťabajzny jsem dlouho neviděl. Zrovna v ten okamžik si mě Michun všimnul: „Sakra Ambere, tebe mi byl Drahas dlužnej!“ Pokud jsem chtěl přijet tajně, tak teď už bylo pozdě, protože Michun měl nepříjemný zvyk svůj baryton rozeznít po celé restauračce. Jako na povel všichni vzhlédli a prohlíželi se mě. Náhle jsem se stal terčem desítky pohledů (včetně těch dvou servírek, jak jsem si všimnul) , a tak jsem udělal jedinou rozumnou věc, která mi zbývala. Srazil podpatky a sundavaje si kloubouk jsem se uklonil:

„Brand Amber k Vašim službám dámy….. a páni.“

Nahodil jsem svůj nejlepší úsměv a vycouval s místnosti.

Michun za mnou za chvilku přišel. „Tak co tady děláš, neříkej mi, že jsi ten svůj fretčí ksicht přivezl nafurt zpátky do města?“

Vždycky jsem ho měl rád, parchanta. „Jo jo, už je to tak, starej brachu A potřebuji pokoj, neboj, dukáty mám“ dokončil jsem, když jsem viděl jeho znechucení. Chci zpátky do ligy.

„No, tak to by neměl být problém, ale prý ti tu nepřátel zůstalo dost, i když jsi dělal, co jsi mohl, aby se po tobě slehla zem. Jdi za Matyldou, ta ti dá tvůj starej pokoj, já musím zpátky.“ S těmito slovy se otočil, poklepal mi na rameno, div že mi nezlomil klíční kost a šel zase makat.

Matylda byla jeho žena pracující na recepci. Byla to statná blondýna, impozantních rozměrů, byla vyšší než já a když se otevřely dveře, vešly její ňadra, pak dlouho nic a pak teprve Matylda. Navíc se oblékala podle stylu selek z usedlostí, tedy šněrovačky a široký dekolt. Chlapi pak místo sledování účtování čuměli do jejího výstřihu, takže je vždycky natáhli. A ženský zase byly většinou tak naštvaný, že účtům taky nevěnovaly pozornost. Přes svoji výšku a impozantní zaoblení měla Matylda krásnou postavou i ve svých čtyřiceti a věděla o tom. S úcty k Michunovi jsem si s ní nikdy nic nezačal, ale co to dalo předsevzetí. Po troše toho flirtování na recepci mi nakonec dala klíče od pokoje.

Vzal jsem svoje saky paky a vyrazil. Můj luxusní pokoj se vlastně skládal ze dvou místností. Jedné, ve které jsem spal a pracoval, v druhé jsem měl káď na vodu a záchod. Okna jsem měl v prvním patře, ovšem naštěstí s výhledem na moře a somský palác. Otevřel jsem okno, sundal holínky a natáhl se na postel.

Život je krásný.