Hora Kebedil byla nádherná. Sluneční paprsky si pohrávaly na věčně zmrzlém vrcholku a odrážely se do celého barevného spektra. Pohled na ní budil obdiv a respekt. Říkalo se, že právě odtamtud přicházejí múzy laskat tváře bardům. Na druhé straně byla hora ponořena do temnot vlastního stínu. Proháněly se tu sněhové bouře, které jakoby vedly věčnou válku s mlhou hustou jako mlíko. Přece tu bilo srdce. Srdce sice malé, ale dost silné, aby udrželo válečníka, který se právě snažil zahřát všemi možnými způsoby, na životě.

Stork si utahoval pásky, které držely medvědí kůže přitisknuté k té jeho. Jen tak mohl zabránit ztrátám drahocenného tepla. Krev vytékající z řezných ran od ledu na rukou zamrzala hned jak opustila tělo. Husté vousy sice částečně chránily tvář, ale ne dost dobře, aby se tam ledové částečky nezařezávaly hluboko do kůže. Stork teď sváděl boj sám se sebou. Chtělo se mu spát a na všechno zapomenout, ale nemohl. Musel jít dál, aby splnil, co si umanul a aby přežil. Každý krok, i když bolestivý, mu dával najevo, že ještě se s Bohy neshledá. Ještě jednou vyzkoušel pevnost pásků, poté zalovil ve svém tlumoku, aby vytáhl elixír života, pálenka z Hromového údolí. Chvíli neohrabaně zápasil s korkovým špuntem na keramické lahvi, ale přeci jen se mu podařilo dopřát si doušek, který mu znovu rozproudil krev v žilách. Láhev zavřel, pečlivě uložil v tlumoku a poté si jej přehodil přes ramena. Postavil se na nohy jakoby se právě znovu narodil a zašmátral kamsi za sebe, kde měl o kus ledu opřenou Lunu. Jeho věrná družka dvousečná obouruční sekera, úžasné dílo Durrikova Kovotvůrce, syna Rokkova, trpasličího mistra kováře z Ledových dolů. Luna tichoulince zaúpěla smutnou píseň, sotva na prahu slyšitelnosti.

„Neboj, holka. Vyřídíme to tam nahoře a už si to poprdelíme dolů do tepla.“ Zašeptal Stork a pohladil svou zbraň. „Ale teď ať nám Bohové stojí za řití, musíme dál.“


Noc byla mnohem ledovější než den a Storkovi docházela pálenka i síla. Zrak se mu zatemňoval do ruda a tělo už necítil. Ani bolest. Schoulil se pod převis. Ani už se nepokoušel rozdělat oheň, ruce vypověděly službu. Vedle sebe opřel Lunu a s pohledem upřeným kamsi do dálky tiše zaskřehotal bolavým jazykem:

„Asi jsme se přecenili. Tohle není jak na pláních. Tady je nepřítelem chlad, proti kterému nestačí máchat sekerou. Bohové se na nás vykašlali a nestojíme za povšimnutí ani těm nejprašivějším démonům.“ Víčka ztěžkla a Stork už nedokázal odolávat. „Kdyby si šlo jen zdřímnout, jen chvilku, ale tady ne, tady je to na věčnej spánek.“ Rty popraskaly, když se pokusil vykouzlit ve vousech úsměv. „Ha, prej hrdina. Tak ten hrdina si teď tady pojde jak mezek na poli. Gorakova duše zůstane v tom šmejdu. Příteli, zklamal jsem tě.“ Slova ho stála poslední zbytky energie. Ramena mu klesla a pod převisem se rozhostilo ticho. I kvílení větru odeznělo kdesi v mlze a jediné, co bylo slyšet, bylo úpění mrznoucí oceli. Jako by Luna pěla žalozpěv nad svým pánem a přítelem.


„U bohů a démonů!“ Vykřikl náhle Stork. Teplo jej udeřilo do obličeje jako pěst a hlava se mu zatočila. „Kde to jsem?“ Rozhlédl se po malém, ale útulném pokojíku bez oken, osvětleného jen několika pochodněmi. Cimra byla nejspíš vytesána do skály a skalní masiv teď pokrývaly hustě kožešiny, které smrděly zatuchlinou. Přesto však dobře plnily svůj účel a pokoj vyhřívaly. Stork seděl v záplavě peřin a polštářů nahý. Že by sen? Podíval se na své ruce, které byly teď obvázané. Šáhl si do tváře a ucítil hluboké řezné rány, které byly zašité a velmi dobře. Sen to nebyl, ale kde se vzal tady a kde má šaty? Stork ještě jednou přejel pohledem po pokoji. Postel s nebesy stála proti malým dubovým dvířkům a vedle nich se u zdi krčila komoda. Seskočil z postele a ucítil na holých chodidlech kožešinu. Někdo si dal moc záležet na tom, aby tady bylo teplo. Doběhl ke komodě a otevřel jí. K jeho úlevě našel tady své šaty. Rychle se oblékl.

„A tebe mám kde, holka?“ rozhlédl se bezradně. Byl bez Luny. „Však já si tě najdu a koukneme spolu domácímu na prdel.“ Stork jednou ranou ramenem vyrazil dveře. Dřevo zapraskalo, jakoby se předem vzdalo. Válečník nečekal tak malý odpor, jeho síla ho vyvedla z pokoje a tvrdě s ním praštila na zbytky dveří.

„Heh, ani dveře cely už neumí dělat pořádně.“ Zaklel nabroušeným tónem.

„Napadne vás siláky někdy vzít za kliku?“ Ozval se ironický hlas kdesi nad ležícím Storkem v dřevěných troskách. „Bylo odemčeno.“

„Hajzle!“ Vykřikl Stork a ohnal se svalnatou paží po nohou neznámého, ten však elegantně ustoupil a válečník minul svůj cíl. Dostal však několik vteřin k dobru, aby se postavil a připravil se na další výpad. Záhy ho však bojová nálada opustila, když si uvědomil, že stojí proti mladému vysokému chlapci, který se netvářil, že by chtěl bojovat. Na rtech mu hrál pobavený úsměv, což Storka odzbrojilo úplně. „Co jsi zač?“ Vyštěkl nevrle.

„Našel jsem tě na skále pod převisem jak si tam klidně umíráš. Dotáhl jsem tě sem a ošetřil. Dal ti čas a místo, kde sis odpočal a nehněval jsem se, že si mi rozštípal dveře do pokoje.“ Odpověděl mladík. Stork se začervenal.

„Stály za prd. Udělám ti pevnější.“

„Nepospíchá to.“

„Kde je moje sekera?“

„Pověsil jsem jí v jídelně na zeď. Blouznil si v horečkách a nechtěl jsem, aby si můj host ublížil. Což bylo asi zbytečné, zvládl si to i bez toho.“ Stork si na ta slova uvědomil, že se mu na tváři roztrhla jedna sešitá rána a pramínek krve mu teď stékal do vousů. „Co tě vůbec vyhnalo na Kebedil, Storku Drtivoji?“

„Ty mě znáš?“

„Kdo by neznal hrdinu ze Zelených plání?“

„Možná jménem, ale podle ksichtu asi málokdo.“

„No, už jsme se potkali. Co to probrat u jídla?“

„Ale…“ Stork se v řeči zadrhnul a uvědomil si, že už dlouho neměl nic v žaludku. Připomínka jídla bylo jako studená sprcha a žaludek nadšeně zaskřehotal. „Dobrá.“ Souhlasil Stork a udělal několik nejistých kroku za svým hostitelem, který ho vedl spletí chodeb.

„Takže ty jsi ten malej spratek, co jsem mu napráskal?“ zasmál se Stork a z pusy mu vyskočilo několik kousků pečeného kuřete. Cpal se vším, co na stole potkal, až mu mastnota tekla po vousech.

„Ano, Lutras Pasáček, jak mi říkali. Chtěl jsem s vámi do boje.“ Odpověděl mladík. On sám si nevzal ani kousek jídla, jen pozoroval svého hosta jak si plní břich a nad jídlem doslova ožívá.

„Máš tady výborný víno, Pasáčku.“

„Jen Lutrasi, ovce už nejsou můj obor.“

„Promiň.“

„Chtěl jsem do boje.“

„Vím, byl si neodbytný. Musel jsem ti nařezat, aby si dal pokoj.“

„Přede všemi.“

„Jo, neber si to tak. Jak si se dostal sem?“

„To je na dlouhý povídání. Našel jsem tady jeskyní komplex, trochu to tady upravil a vyhřál. Pěkné místo.“

„No jo, ale co tě to napadlo, hledat si dům na vrcholku Kebedilu?“ „Říkám, že je to dlouhý povídání. Co ty vůbec tady?“

„Něco jsem někomu slíbil.“

„Gorakovi?“

„U všech démonů, jak tohle víš?“

„Už tehdy jste byli stále spolu.“

„No jo, ale od té doby uběhlo alespoň třicet let.“ Stork se náhle zarazil. Položil stehno kuřete a utřel si rukou pusu. „Tak, je to už třicet let, ale na tobě se to moc nepodepsalo.“

„Říkal jsem, že ovce už nejsou můj obor.“ Usmál se Lutras. „Za to na tobě se čas vydováděl. Teď ti bude kolik? Kolem šedesáti?“

„Co jsi zač?“

„Je to důležité?“

„Je, možná jsem přišel právě za tebou.“ Stork pohledem zapátral po stěnách, dokud nezavadil jeho zrak na Luně, která vysela nad hlavou mladého hostitele.

„Dalo by se říct, že jsem sběratel.“

„Ty?!“

„Ano, zaráží tě to?“

„Snad trochu.“ Stork se začal připravovat k výpadu. Narazil na toho, kvůli komu se sem trmácel.

„Vždycky jsem se zajímal o magii. Magii, která čerpá svou sílu z lidských duší.“

„Ty jsi…“

„Ano, lovec duší. Všechny mám tady.“ Lutras sáhl do záhybů své kožešiny a vytáhl stříbrnou dýku. Její rukojeť byla ze slonoviny, na které byly vyobrazeny trpící duše. Čepel se až nepřirozeně leskla, jakoby odrážela všechno světlo pochodní do Storkovy tváře. Válečník byl donucen zamhouřit oči. Lutras pokračoval ve svém projevu. „Dýka duší, jejich vězení a jejich pán. Samozřejmě potřebuji ty nejlepší duše. Duše hrdinů.“

„Gorakovu duši. Přišel sem si pro ní.“

„Přišel?“ zasmál se Lutras. „Tys nikam nepřišel. To já tě sem dotáhnul.“

„Proč?“

„Chci i tvojí duši.“

„Mohl sis jí vzít.“¨

„Nebyla by mi k ničemu. Potřebuji silnou duši. Duši válečníka v jeho největším bojovém šílenství.“

„Hajzle!“

„To je vše?“ podivil se Lutras se zdviženým obočím, ale to už mu do tváře letěl těžký stůl, který na něj obrátil Stork s děsivým řevem. Přesto neměl Lutras problém uniknout sražení. Vytočil se elegantní otočkou a s klidným úsměvem.

„Tak teď jsem v kondici, spratku. Napráskám ti jako posledně!“ Stork hodlal využít příležitosti a rozběhl se ke zdi, kde vysela Luna. Kolem ucha mu cosi zahvízdlo a ruka, která už sahala po toporu se křečovitě stáhla. Celým tělem mu projela ostrá bolest. Zkřivil pusu vztekem, když spatřil šíp, který se mu zabodl do dlaně. Druhou rukou jej hned ulomil a podíval se směrem, odkud přilétl. Proti němu stál vysoký bojovník s dlouhým lukem . Právě zakládal do tětivy další střelu.

„Seznamte se.“ Zazněl jídelnou Lutrasův hlas. „Tergen Ptáčník, chytnul jsem si ho daleko na severu. Ha, teď je můj. Ostatně, jako jeho přítel Derbud Maleček.“ Ze stínu vystoupil malý hrbatý bojovník v plátové zbroji s dlouhým kopím. „Hrdinové!“

Stork popadl židli a chytil do jejího měkkého dřeva šíp, který by mu jinak proťal krk. Hned na to musel čelit výpadu kopím, které ho škráblo na žebrech pod levou paží.

„Ty prokletej skrčku.“ Zaklel Stork a mrštil po něm židlí, která kopiníka zasáhla do tváře. Dál se jím nezabýval a vyběhl proti střelci. Nebyl čas vzít ze zdi Lunu, skončil by jako ježek. Naštěstí nebyl Tergen připraven na boj tělo na tělo a Stork jej mocným úderem pěsti srazil na zem. Sesul se k zemi jako pytel mouky před mlýnem. Stork mu ještě vytrhnul z ruky šíp a otočil se proti hrbáčovi. Právě včas, aby se vyhnul otočkou výpadu kopím směrem k útočníkovi a hned mu zarazil šíp do hledí. Derbud upustil kopí a chytil vyčnívající šíp z jeho oka.

„Jen si to vyrvi i s mozkem, smrade!“ Stork mu podkopl nohy a ležícímu zašlápl šíp hluboko do hlavy. Derbudovy ruce křečovitě zatápaly v prostoru a poté bezvládně klesly k zemi.

„Ti dva nebyli nic moc.“ Zasmál se Lutras. „Co takhle pár gardistů z Lycie?“ Hned jak dozněla jeho slova, v prostoru se zhmotnili dva těžkooděnci s obouručními meči. Stork popadl hrbáčovo kopí a postavil se do obranného postoje.

„Nebude problém.“ Ucedil pod vousy spíše pro sebe. Gardisté postupovali koordinovaně. Pěkně vedle sebe. Stork naznačil výpad, ale hned uhnul kopím před těžkým obouručákem který měl jeho útok srazit. Váha meče udělal své a gardista zavrávoral. Teprve teď Stork bodl skutečně. Hrot kopí se se skřípěním svezl po stehenním plátu, aby si našel měkké místo ve slabině. Gardista s heknutím padl na kolena. Třísla zklamala a z rány se valila krev jak z královské fontány. Druhý gardista sekl mečem a přerazil ratiště Storkovi zbraně.

„Stejně nemám kopí rád.“ Uchechtl se Stork a rozběhl se už podruhé k Luně. Měl dost času. Gardista, zakut v oceli, mu nemohl konkurovat. Břity Luny šťastně zapěly, když poznala sevření svého pána. Vyhnout se obouručními meči nebyl problém. Luna zasáhla nechráněné místo v zátylku a oddělila těžkooděnci hlavu od těla. Kovová přilba cinkla o kamennou podlahu jako zvon.

„Dost si mě podcenil.“ Otočil se Stork k Lutrasovi.

„Ne, jen jsem si hrál. Nebudu na tebe plýtvat slabochy. Potřes si rukou se svým přítelem.“

Jídelnu náhle zaplnil řev skutečného berserka.

„To ne!“ zasyčel Stork a oči se mu stáhly panikou. „Goraku!“

Válečník, který se chlubil výškou přes dva metry, nešetřil svým válečným běsem. Svým těžkým pérovým palcátem otloukal stěny a řval tak, že krev tuhla v žilách. I Lutras ztuhnul napětím.

„Jsi vážně hajzl, spratku.“ Otočil se Stork k vyvolávači.

„Zabij si svého přítele.“

„Goraku, to jsem já, přišel jsem ti pomoct!“ Zařval na svého přítele Stork, ale ten jej neposlouchal. Rozběhl se proti němu s napřaženým palcátem. Odkryl tak celé nechráněné tělo, ale Stork toho nevyužil. Překulil se stranou a dostal se tak z dosahu hrozivé zbraně, která vytloukla kus skály ze zdi. „Goraku!“ Palcát znovu zaútočil. Teď už Stork využil cíle a praštil napřaženého Goraka sekerou na plocho do prsou. Obr se zapotácel, ale udržel se na nohou. Zato Storkovy brnělo celé tělo a cítil, že povoluje sevření ruky, která byla zasažená šípem.

„Moje duše poslouchají jen mě.“ Zachechtal se Lutras a zamával dýkou.

Stork se kotoulem mezi nohami obra vyhnul dalšímu útoku, bleskově se otočil a praštil Lunou Goraka do pravé lopatky. Sekera se zakousla do kosti, ale Gorak ve svém šílenství necítil bolest. Spíše se podivil, když mu palcát vypadl z ruky, však bleskově se pro něj ohnul a vzal jej do levé ruky.

„U všech démonů.“ Stork přišel o svou zbraň, která teď čněla obrovy ze zad. Kdyby jej alespoň zastavila. Gorak s pravou rukou bezvládně visící podél těla nepřišel ani o kousek svého elánu.

„I když ho porazíš, tak nemáš šanci. Mám stovky takových borců.“ Chechtal se Lutras, který pobíhal po jídelně, aby byl co nejdál od boje. Stork dál uhýbal výpadům svého přítele a snažil se mu dostat za záda. Gorak teď svojí bezvládnou ruku používal jako druhou zbraň. Oháněl se s ní a Storka, který takový útok nečekal, několikrát zasáhl. Řezné rány na jeho obličeji se znovu rozšklebily a celou tvář měl zalitou krví, která se mu přes huňaté obočí stejně valila do očí. Přesto se ještě nevzdával. Vytočil se proti výpadu a zachytil se topora Luny, která pevně vězela v lopatce obra. Škubnul vší silou, kosti zapraskaly. Stork vylomil svému příteli ze zad i kus lopatky. Teď už Gorak bolest pocítil, klesnul do kolen a pustil palcát. Stork se napřáhnul, že mu uštědří poslední ránu, když se zarazil.

„Nedokážeš ho zabít?“ Zasmál se Lutras. Na ta slova se Stork otočil a mrštil Lunou proti němu.

„Vem si toho zmetka, holka!“ Zařval ještě než zasáhla cíl. Luna, jakoby jej slyšela, svůj cíl neminula. Čepel projela Lutrasovým zápěstím jako máslem a toporo srazilo hubeného mladíka k zemi. Ruka, která padala vedle něj stále svírala dýku, ale než dopadla, byl tu už Stork a pohotově jí sebral.

„Co chceš dělat?!“ Zařval Lutras, který si držel levou rukou pahýl, ze kterého tryskala krev. Stork neodpověděl, ale místo toho bodl dýkou do skály. Čepel povolila a rozlétla se na všechny strany, jakoby byla ze skla. Místnost se zaplnila písklavým jekotem, který záhy odezněl. Následovaly jej však stovky hlasů v nejrůznějších jazycích. Rušno jak na zabijačce v hospodě, pomyslel si Stork. Matně vnímal postavy, které kráčely od něj na všechny strany a ztrácely se ve skále.

„Dodržel si tedy svůj slib, příteli, osvobodil si mojí duši.“ Ozval se přívětivý hlas za Storkovými zády.

„Goraku, promiň za ty škrábance.“ Odpověděl Stork, aniž by se ohlédl.

„Ty promiň, nějak jsem se nemohl ovládnout.“

„To nic, alespoň jsem zavzpomínal na starý časy, kdy si ještě vymetal nepřátelské řady.“

„Jsem ti zavázán a budu tam na tebe čekat s pořádným pečeným divočákem, příteli.“

„Tak už běž.“

„Sbohem.“

„Sbohem.“

Stork sebral ze země Lunu a podíval se na Lutrase, který naříkal v koutku a páskem si škrtil pahýl.

„Magie ti nedovolila stárnout. Si pořád ještě malej fakan.“ Ohradil se na něj Stork a nakopl jej do žeber.

„Co chceš?“ Zavzlykal Lutras.

„Teď tě rozsekám na kousky, dojím gáblík a půjdu si ještě pospat.“ Zasmál se Stork Drtivoj…