Vzhledem k tomu, že jsem na stará kolena dostal na první Gamecon ve svém životě, rozhodl jsem se sepsat své dojmy z této akce. Předem však upozorňuji, že jsem dalek hodnocení organizačních a dalších záležitostí, protože bych je jednak neměl s čím srovnávat a druhak jsem neměl žádná očekávání, alébrž ve mne bujela zvědavost, jak to vlastně celé funguje či nefunguje.

A protože jsem člověk zaměstnaný, nemohl jsem přijet dříve, nežli až v pátek v podvečer (čímž jsem minul onu pověstnou byrokratickou lapálii předchozího dne) a tudíž jsem dorazil do rozjeté akce. A abych nezapomněl – díky nedostatku tréninku posledních více než deseti let jsem samozřejmě neaspiroval na utkání v Mistrovství DrD.

Mým hlavním cílem tedy bylo vidět ty, jež jsem dlouho neviděl, nebo ty, jež jsem neviděl nikdy a jen znal jejich ikonky a nebo ty, jež bych asi nikdy nepoznal a nepotkal. No a hlavně – zkusit taky něco nového, k čemu jsem se před tím nedostal.

A ve všech těchto ohledech mne Gamecon nezklamal, ba předčil očekávání – níže uvádím svých letošních pět Pé.

První pokec (v hospodě)

Mým plánem bylo přijet do Pardubic, rychle se ubytovat a pak hupnout na jedno z volných hraní DrD+, nejlépe tak, abych za víkend zvládnul i Pecovu i RomiKovu hru. Jenže v pátek večer se nejelo ani jedno ani druhé a to, co by mne lákalo, bylo buď plné nebo v plném proudu. Takže jsem se jen napsal k Pecovi na ráno na DrD+ a vyrazil na večeři, která se později protáhla do potulky po okolních hospodách v elitní sestavě několika pachatelů či spolupachatelů DrD+ (Ant, Scoolex, Herby), koordinátorů DrD+ (Peca), elitních Pánů jeskyně (RomiK) a všelijak jinak profláknutých osob (Gran, Wan-To, JackeLee, Raistlin…).

Diskuse byly plodné, ale tak nějak převládala pohodová atmosféra setkání u piva, takže se vlastně k ničemu nedošlo a nic nevyřešilo. Možná to bude tím, že nám asi nuž nic zásadního na stávajícím DrD+ nechybí a ani nevadí.

Spát se šlo hluboko po půlnoci a já jsem Pecovi vlastně již v průběhu večera odvolal svoji účast na raním DrD+, protože jsem si nemyslel, že vstanu a budu v osm ráno fit…

První Drakopí d20 a Tanis Zadkostřelec

Druhý den jsem však poměrně dobře vstal, hlavně díky nějakým jedincům, kteří na chodbě kolejí kykiríkali už od půl sedmé ráno. Takže jsem si i s RomiKem přesunul dolů na sraz s Pecou – jenže ouha. Nějakým řízením osudu se všichni původně napsaní z volného hraní DrD+ vyškrtali a já bych hrál s Pecou jedna na jeden s RomiKem, coby pozorovatelem, takže jsme DrD+ volné hraní odpískali a já šel zjistit, co bude. RomiK mne přemluvil, abych se napsal na My Life with Master.

V okolí jsme potkali Dalcora, jenž také vyhlížel své dva hráče, takže jsme se mu s Romikem vnutili, že si chceme Drakopí pod jeho vedením taky zkusit.

Poprvé v životě jsem měl příležitost si zahrát Drakopí d20 a ještě k tomu pod vedením samotného Dalcora Drakopiníka. Nafasoval sem postavu Tanise (on se Dalcor s těmi postavami na OG a volné hraní moc nepáře) s žůžově vyhlížejícím souborem čísel, zabírajícím skoro tři strany A4 a vyrazili jsem ještě s dalším elfem a ještě jedním člověkem-rytířem doprovodit našeho kamaráda trpaslíka Flinta na nějaký kšeft domů.

Hned na prvním tábořišti se cesta zvrtla a naše udatné postavy se vydali řešit zápletku, ehm, tak typickou pro oddechová hraní. Takže tomu odpovídal i přístup postav – vybij to, co nejrychleji, hlavně zůstaň naživu ! A samozřejmě nebylo vůbec záměrem vypravěče, že jsem si házel samá malá čísla, takže jediné, co se mi podařilo z mého luku zasáhnout, byla řiť mého spolubojovníka rytíře (jehož hrál RomiK, jenž si možnost sahat si oficiálně na sedací místo očividně bavila).

Zde musím pochválit a vyzdvihnout trpělivost páně Dalcorově, že nás všechny ze sezení nevyrazil, obzvláště poté, co zjistil, že odlehčený a humorný styl hraní postav je vlastní nejen RomiKovi (a kupodivu se nechtěně dařil i mně), ale v podstatě s tím začali naši dva kolegové-spoluhráči z Moravy, jejichž jména se mi vypařila z hlavy, za což se jim omlouvám a takto je pozdravuji.

Musím jen smutně zkonstatovat, že jsme nakonec chudákovi Dalcorovi ani nedali moc šancí si jako DMovi zahrát připravené role, ale naše poněkud nestabilní postavy zvládal statečně. Podtrženo, sečteno – určitě si budu chtít zahrát D&D 3.5e/d20 opět a klidně zase Drakopí, protože jako oddechovka je to skvělé. (Čímž nikterak nechci zpochybnit, že by se to dalo hrát vážně.)

První život s pánem a mongolský kuchař

Ihned po odehrání Drakopí jsme metelili na My Life with Master, o kteréžto hře jsem již slyšel od Resurrectiona a kteroužto jsem vlastně ani hrát původně nechtěl (protože se prostě nehodím do gotického románu ani viktoriánského hororu).

Naším zlým Pánem byl Markus, kterému jsme jako hráči nadefinovali estetikou posedlého hraběte de la Mouche, jenž připravuje svoje panství na návštěvu Komise pro výběr nejhezčího panské sídla s okolím pod vedením a záštitou Františka Ferdinanda d´Esteet.

Na chvályhodném počinu hraběte de la Mouche by nebylo nic špatného, pakliže by netoužil po absolutní dokonalosti a nesnažil se ji dosáhnout poněkud nevybíravými způsoby – a za pomocí plachého poloslepého mutanta, jenž měl jen sice jedno oko, ale v dlani, dále poněkud svalnatějšího mentála Janka, čtyřrukého, ale jednonohého zapomněl-jsem-jak-se-jmenoval a mongolského kuchaře Jüang-c´, jemuž se ale říkalo Atilla.

Zde na tomto místě musím na rovinu odpřísáhnout, že Markus musel být ve svém předchozím životě hrabětem de la Mouche! I když nám dal ohromné množství prostoru (ona ten prostor skýtá přímo mechanika hry, ale Markus ten prostor rozšířil) zahrát své postavy opravdu divadelně a tragicky (ehm, v našem podání spíše tragikomicky), nikdo z nás se nemohl rovnat s jeho výkonem jakožto Pána.

Zde se musím ještě jednou omluvit lingvistům z řad znalců, neboť vzhledem k tomu, že neumím mongolsky, musel jsem se uchýlit k používání maďarštiny.

Podtrženo, sečteno – určitě někdy zkusím My Life with Master ještě jednou, a pakliže by to vedl Markus, tak nebudu váhat ani vteřinu. Doporučuji vyzkoušet všem, obzvláště je-li Pánem Markus.

První volné hraní DrD+ a trpoš, jak má být

Navečer po večeři a jistých organizačních prodlevách, se v jednom ze sálů kolejí sešlo sedmero dychtivých hráčů (kupodivu jsme nehráli trpaslíky všichni), dále RomiK, coby PJ volného hraní DrD+ a pak ještě Gran, Kysa a JackeLee, coby původně pozorovatelé a nakonec aktivní spolupachatelé PJova masakru.

Protože znám RomiKa již dlouho, sám jsem s ním spolupáchal, hrál jako spoluhráč i se od něj nechal PJovat, rozhodl jsem se využít našich vztahů a zahrát si pro změnu DrD+ tak, jak to mám nejraději – důležitý byl charakter postavy a čísla nehrála takovou roli.

Vybral jsem si (již trochu znaven předchozími dvěmi hrami) postavu s charakterem jednoduchým – trpaslíka Kurtha (jehož stvořil kolektiv na jednom z předchozích volných hraních DrD+), jemuž jde hlavně o jedno – přežít a, když to půjde, užít si toho, co má rád – tedy jídla, piva a pořádné pranice.

Temné dobrodružství Tajemství, jež v podstatě snad ani nemůže skončit dobře, potřebovalo atmosféru a místy vskutku divadelní hru nejen od PJ, ale i od ostatních hráčů. V tomto ohledu mne velmi překvapilo, jak se většina hráčů zapojila a během několika minut se z trocha čísel a charakterových poznámek na papíře vyloupnul ustrašený hobit („tak já vám to světlo raději podržím dál“), arogantní šlechtična („to je všechno naprosté nedorozumění, lůzo“), ustrašený gobliní obchodník, jenž se na stará kolena stal poněkud nešikovným čarodějem („no, já to asi zvládnu, asi určitě, prostě, jistě to zvládnu, počkej, kam jdeš ?“), poněkud temný kněz aspektů smrti Jediného Boha („všichni nakonec umřeme, a to je dobře.“), tichý, ale rozhodný hraničář („klid, já ti s tím pomůžu“) a zamlklý, ale rychlý zloděj („tnu ho“).

Hrálo se při svíčce většinu času, ale vůbec to nevadilo v komunikaci, protože jsme se bez problémů rozeznávali nejen po hlasech, ale i po charakterech a myslím, že v ten večer se mnoha lidem povedl velice silný in-game.

Zásluhu na tom samozřejmě měli i asistenti PJe – ono se mi už asi nepoštěstí někdy příště praštit Grana přes lebňu (opravdu jsem to udělal v zápalu hry – halt ten trpaslík byl trochu impulzivnější).

I když se hra povedla, musím zkonstatovat, že jsem poprvé měl pocit, že jsem vyhrál v RPG – díky svému rozhodnutí hlavně přežít, jsem totiž překvapivě jako jediný přežil.

Podtrženo, sečteno – hra s RomiKem a ještě k tomu DrD+ je pro mne jedna z takových hráčských jistot.

První Star Wars d20 a lekce ewokštiny

Ještě někdy v průběhu soboty jsme se s Alnagem domluvili, že vzhledem k nízkému zájmu o Creet povede v neděli ráno druhou seanci Star Wars d20. Na tuto seanci jsem se napsal nejen já, ale i JackeLee a poté, co přislíbil účast legendární Clonetrooper (jedenáctiletý, blíže neidentifikovatelný hráč, jenž v minulém hraní Star Wars d20 vykostil všechno), rozhodnul se střihnout si podruhé Star Wars d20 i Gran, jenž ovšem předchozí celou noc nespal. (Pak mi samozřejmě cestou zpátky usnul v autě, ale to sem nepatří.)

Protože jsem velký fanoušek filmů Star Wars (jedu v nich od roku 1986), tak samozřejmě pojímám zdravou nedůvěru ke všem komerčním produktům, jež nejsou zcela podle Kánonu, a samozřejmě podle d20 obzvlášť (měl jsem možnost nahlédnout do pravidel již před delší dobou a přišlo mi, že d20 od WOTC jsou skorem horší, než starší d6 od WEGy).

Oprostili jsme se tedy od předsudků (ono s Alnagem jako DMem ani nelze mít nějak předsudky) a začali tvořit postavy, ehm, Clonetrooper měl svého Clonetroopra, já jsem tvořil svého vysněného Rodiána, JackeLee poťouchle Ewoka a Gran nevěděl, tak si za něj Alnag hodil, a vyšel mu – taky Ewok.

Cože? Tajná mise ve jménu republiky pod vedením rodiánského Jediho, jenž nemluví jinak než rodiánsky a ewoksky, a s osádkou čítajícím jednoho (neposlušného) clone-troopera (jenž taky mluvil ewoksky) a dvou ewoků, kteří nemluví jinak, než po svojom?

Myslím, že to byla první hra na Gameconu, jejíž stěžejní role-playingová část se odehrávala v ewokštině, ve které JackyLeemu padaly hlavně dvacítky na d20 a ve které dostal Clonetrooper od Jediho dvě varování za neposlušnost a kde nakonec údernou jednotku tvořili oba ewokové stylem „my je vyprovokujem, oni po nás budou střílet, páč nás stejně nezasáhnou a vy makejte a něco vymyslete.“

Mohlo nám být trochu podezřelé, že obecenstvo této hry pomalu narůstalo, že všichni kdo si původně do herny jen přinesli batohy, tam pak zůstali až do konce a že Alnag se místy dusí, neboť jeho mírná, jemná a trpělivá duše trpěla naším poněkud naturalistickým výkladem hry. (Naše brilantní vycizelovaná dvorní ewokština byla prý slyšet až o pět pater níž na ulici.)

Podezřeno, sečteno – má nedůvěra ve Star Wars d20 je pryč, a určitě si je ještě někdy rád zahraji (potřebuji ještě nasbírat alespoň 4 dark side body a zbývá mi při tom ukrást jen Star Destroyer a Death Star).

Místo omluvy

Nyní bych se rád ještě jednou omluvil všem, komu jsem něco zkazil:

  • Dalcorovi jeho Drakopí
  • Markusovi jeho sluch
  • Granovi jeho večerní účes
  • Alnagovi jeho nedělní dopoledne
  • Obchodní federaci její křižník

Poděkování

Chtěl bych tímto poděkovat Bouchimu, Aquile, RomiKovi, Dalcorovi, Markusovi, Alnagovi, Granovi, Pecovi, Raistlinovi, JackeLeemu, Wan-Tovi a všem ostatním za bezvadný Gamecon 2007!

Dá-li věčný Hodinář nám času, a pakliže vystačí nám dech,
Pak sejdete se za rok na Gamecomu se mnou na hrbech !