Zbraně, jakožto bojové nástroje, úzce souvisí s RPG. Asi se nezmýlím, když prohlásím, že bez soubojů, potyček nebo bitev se většina RPG neobejde. Některá pravidla boj neřeší, některá přicházejí s vlastním systémem, a některá dokonce nabízí seznamy zbraní.

Cílem tohoto článku ovšem není poskytnout seznam zbraní, který by se dal zařadit do některé z RPG, ale stručně shrnout vývoj zbraní a zbrojí, a to zejména formou popisu nejvýznamějších představitelů toho kterého typu zbraně v daném časovém období. Při tvorbě článku jsem se omezil na chladné zbraně (nenajdete zde tedy ani luky a kuše) a období od počátku středověku do cca 18. století. (Starověké zbraně jsou zde tedy pouze zmiňovány, jsou-li pro své středověké následovnice významné.) Cílem mé práce je především, aby si čtenář ujasnil pojmy, doplnil své znalosti – a nemusel přitom číst tlusté knihy.

Vycházel jsem z knihy Encyklopedie zbraní a zbroje českého vojenského historika Leonida Křížka a z ilustrací Zdirada J. K. Čecha, kterými je tato publikace doplněna.

Zbraně jsem rozdělil do jedenácti velkých skupin: meč, dýka, šavle, tesák, kopí, tyčová zbraň, sekera, palcát, biják, štít, přilba a zbroj. Jednotlivé podtypy zbraní v rámci skupin jsou psány kurzívou, ty zbraně, k nimž náleží obrázek, jsou psány tučně.

Meč

Slovem meč se označuje v užším významu dlouhá poboční zbraň s rovnou, oboustranně broušenou čepelí, určená k seku a bodu. V širším významu sem můžeme zařadit pozdější formy (kordy, rapíry) i orientální zbraně s podobným využitím, pro něž nemáme vhodnější ekvivalent.

Nejstarší bronzové meče (obr 67.) svým tvarem vycházely z pazourkové dýky, měly poměrně krátké čepele a malé jílce bez záštit. Vlastnosti bronzi nedovolovaly tyto zbraně používat k seku. S železnými meči přišli Chetité, užívali je Řekové (obr 66.) i Římané, dále Germáni, Keltové a Frankové. Silně zašpičatělý bodný meč římských legionářů se nazýval gladius, jezdci používali široký meč zvaný spatha (obr. 68). Právě spatha spolu s vikingskými meči (od 6. století) dala podobu středověkému meči v jeho nejznámější podobě (obr 69.). Kromě toho se na středověkém meči ještě podepsal saský sax (obr 61.), víceúčelová zbraň a nástroj, používaná Sasy v době stěhování národů a jeho čistě bojová forma – scramasax (obr 62.). Sax je jednobřitý, postrádá záštitu, je dlouhý od 30 do 90 cm, jílec má mírně zahnutý k ostří.

Meče se často skládaly z částí vyráběných na různých místech. Ocelové čepele se dovážely i na vzdálenosti stovek kilometrů, aby mohly být na místě doplněny jílci. Někdy se i ocel hrotu kvalitativně odlišovala od oceli zbytku čepele.

V období raného feudalismu symbolizoval meč moc pána nad poddanými, teprve s jeho úpadkem se tato zbraň dostává do rukou neurozených bojovníků. Od 11. století dochází k prodloužení záštity, meč tak získává typický tvar kříže. Stále lepší technologické postupy také dovolují větší délku čepele. Vzrůstající váha si vyžádala vyvážení v podobě hlavice na konci jílce. Ta mívala zprvu okrouhlý tvar, později víceboký. Vrcholný středověk přináší nepřeberné množství tvarů.

Plátová zbroj, která ve 14. století nahrazuje kroužkovou brni, představuje větší překážku pro meče a odstartuje další etapu vývoje této zbraně. První možností bylo překonat zbroj bodem. Vznikají dlouhé bodné meče s pevnou úzkou čepelí, které dávají vzniknout končíři (obr 26.). Zbraně typu končíř byly používány jezdectvem podobně jako kopí (někdy byly skutečně zapírány o rameno). Aby bylo možno plátovou zbroj prorazit sekem, bylo třeba velice ostré a pádné zbraně. Tyto meče, vykované z nejlepší oceli, předcházely zbrani zvané palaš (obr 44.), na níž se ovšem projevil i vliv šavle. Rytíři 14. století s sebou často do boje vozili úzký bodný i pádný sečný meč současně.

Zvláštní zbraní je meč dvouruční (obr 35.), dlouhý přes 1,5 m, používaný v 15. a 16. století pěšími bojovníky. Dvouručáky byly vyzbrojeny elitní oddíly proti kopiníkům, placené dvojnásobným žoldem. Tyto zbraně měly rovnou či vlnovitou („plamennou“) čepel (snad kvůli větší délce řezu, ale spíše kvůli módě), velmi dlouhé jílce někdy se středním prstenem, prodloužené ještě přídavnou rukojetí před záštitou, krytou záchytnými háky. Dvouruční meče se nosily bez pochvy na zádech, navzdory vžitým představám byly poměrně lehké (kolem 3 – 4 kg) a dalo se jimi i „šermovat“.

Typem dvouručního meče je skotský claymore (obr 7.). Tato zbraň, o něco kratší než kontinentální dvouručáky, se vyznačuje sklopenou záštitou a ozdobnými trojlístky nebo čtyřlístky na jejích koncích. Bojovali jím skotští horalé a žoldnéři v 15. až 17. století. Pojem claymore se později přenesl na kratší široké meče s mohutným košem, jimiž byly v 18. až 20. století vyzbrojeny skotské oddíly armády UK.

Dva odlišné typy krátkých širokých mečů používaných ve stejném období (15. a 16. století) reprezentují italská cinquedea (obr 4.), česky též veruna, a německý katzbalger (obr 42.), jenž se vyznačuje esovitou záštitou, a který uplatňovali landsknechti ve špinavém boji při rabování.

Památku na římskou spathu můžeme najít v označení espadone, jedenapůlručního meče z 15. nebo dvouručního meče ze 16. století. Pro účely sportovního zápolení vznikl meč turnajový (obr 34.), vyznačující se krátkou dvoubřitou čepelí bez hrotu a okrouhlým plátem na místě záštitné příčky. Dokladem variability meče je italská beidana, jednobřitý partyzánský meč používaný i venkovany, jehož čepel se rozšiřuje směrem k useknutému hrotu.

Končíř (obr 26.) vzniká ve 14. st. jako dlouhý bodný meč s trojhrannou nebo kosočtvercovou čepelí. Nejdéle se udržel na východě Evropy, kde kvůli podnebným podmínkám přetrvávalo používání kroužkové zbroje. Později se prodloužil až na 150 cm a sloužil jezdci namísto kopí.

Kord (obr 28.) se v českém prostředí objevuje od 15. století. Vyvinul se z bodných mečů. S ústupem těžkých celoplátových zbrojí nahradil plechovou rukavici záštitný koš. Subtilnější soubojovou formou kordu je rapír (obr 60.). Vojenské kordy byly těžší, používány jízdou i pěchotou. H. Seitz rozlišuje různé typy kordu podle záštity – s křížovou záštitou, se záštitou a obloukem, jen s obloukem, s košovým jílcem, se zvonovým jílcem, rokokový kordík. Později se na záštitu soustřeďují eststické cíle. Bývá zhotovena z prosekávaného železa, zdobena, zlacena, opatřena reliéfy. V 17. st. se její forma ustaluje – záštita sestává z oblouku a záštitných mušlí. Kord se stává odznakem a doplňkem uniformy.

První zmínka o rapíru (obr 60.) pochází z Francie z 15. století. Od 16. století, je rapírem nazýván ostrý meč se štíhlou dvojbřitou čepelí, lehčí než kord, určený výhradně k soubojům. Čepel má délku až 150 cm. Od 17. století se čepel zkracuje, rapír tvoří soupravu s dýkou se shodně vyzdobenými pochvami. Při šermu rapírem se rikaso drží mezi palcem a ukazovákem. Rapír se stává prestižní záležitostí, jednotlivé kusy jsou dílem značkových zbrojířů. Postupně je ovšem vytlačen kordíkem.

Syntézou mečové čepele a šavlového jílce vzniká palaš (obr 44.). Tato těžká sečná jezdecká zbraň byla poprvé nasazena proti těžkooděné jízdě v uherských vojskách Matyáše Korvína. Palaš bylo možné použít i k bodu, ale jeho hlavní funkcí bylo jediným pádným sekem zneškodnit protivníka při srážce kavalerií.

Fleret (obr 17.) vznikl v 17. století jako cvičná zbraň pro boj kordem. Jílec měl původně květinový tvar (fleur – franc. „květina“), čepel byla čtverhranná s plochým hrotem. Posléze došlo ke kombinování misky, rovné a prohnuté příčky – italský, francouzský fleret. Anatomicky tvarovaný fleret se nazývá belgický. Čepel fleretu je dlouhá kolem 90 cm, zbraň váží 1/4 až 1/2 kg.

Dýka

Už pravěké pazourkové nástroje připomínaly tvarem dýku. Dýka jako taková ovšem vznikla až po prodloužení čepelí mečů díky objevu železa. Dýka a meč se oddělily, a nadále pokračovaly vlastní cestou vývoje. Slovo dýka má základ v keltském dague.

Narozdíl od meče byla dýka dostupná i pro střední vrstvy, používala se jako osobní zbraň. S rozvojem měst se dýka stala běžnou civilní zbraní měšťanstva, patřila ovšem i k základní výzbroji rytíře. Ten ji nosil tam, kde ostatní zbraně odkládal, sloužila v nečekaných potyčkách, k soubojům, jako doplňková zbraň k meči, snad i jako nástroj. Vojenské dýky měly úzkou pevnou čepel schopnou prorazit kroužkovou brni. Vrcholnou specializací takové zbraně je misericordia (obr 40.), dlouhá tenká dýka, jež patrně sloužila k dobíjení smrtelně zraněných soupeřů bodnutím mezi pláty či do hledí tzv. „ranou z milosti“.

Dýka je dvojbřitá rovná zbraň, většinou nepřesahuje 30 cm, je určena převážně k bodu. Tomuto schématu se trochu vymyká jeden z nejstarších typů dýk, antická sicca. Ta se vyznačuje ostře zakřivenou jednobřitou čepelí. Tímto slovem ale mohla být označována také krátká rovná dýka nájemných zabijáků.

Už od 13. století se vyvíjí dýka švýcarská, v renesanci zvaná holbeinovská. Její záštita a vyvažovací hlavice ve tvaru půlměsíce dobře obepíná ruku. Obliba tohoto typu dýky přetrvala v době barokní, kdy se stala parádně zdobenou zbraní. Posloužila dokonce jako vzor pro osobní zbraně nacistických elit.

Starým typem dýky je bazilard (obr 13.), zbraň s jílcem ve tvaru písmene „I“. Používal se všeobecně od 13. do 15. století. Název by mohl ukazovat na původ v Basileji, vyráběly se však i v německém Solingenu.

Z Orientu se k nám přes Itálii dostala dýka stradiotská (obr 15.), jež se v Evropě vyskytuje od 14. století. Hlavice rukojeti má tvar dvou rozevřených puklic (odtud název dýka ušatá), čepel je plochá a široká. Svůj název dostala zbraň podle stradiotů – řeckých vojínů v benátském vojsku.

Velmi rozšířenou a oblíbenou zbraní byla dýka ledvinová (obr 12.). Tento název vznikl v době národního obrození a jedná se o eufemistické označení toho, co je v jiných jazycích nazýváno „dýka s koulemi“.

Zbraní i nástrojem byl dirk (obr 5.), dýka skotských horalů. Používal se od 15. století, později se stal folklórním atributem. Dirky mají jílce a pochvy zdobené keltskými motivy, zhotovené kombinací materiálů jako je kov, dřevo, kůže, kost, rohovina.

Výzbroj landsknechtů 15. a 16. století doplňovala vedle katzbalgeru ještě dýka landsknechtská (obr 11.). Jedná se o robustní zbraň s pevnou čepelí, spirálovou rukojetí a těžkou hlavicí. Záštita je řešena jako mušle, nebo jako příčka doplněná prstencem.

Italská cinquedea (obr 4.) z 15. a 16. století je oním typem zbraně, u něhož se stírá rozdíl mezi dýkou a mečem. Mohla nabývat různých velikostí a rozměrů. Vždy si však zachovala trojúhelnou listovou čepel a ohnutou záštitu.

Doplňkovou zbraní k rapíru byla dýka levoruční (obr 16.). Sloužila k zachytávání a páčení soupeřova meče a k tomu účelu byla opatřena mohutnou předstupující záštitou, nebo třeba zubatou čepelí. Existují i dýky s trojitou vystřelovací čepelí, jež se rozevírala podobně jako nůžky. Při boji rapírem byl ve francii používán také poignard, tenká dýka s čtverhrannou čepelí, určená k bodu.

Další výhradně bodnou dýkou je stilet (obr 46.) (z lat. stilus – pisátko). Čepel je trojhranná nebo čtyřhranná, užití především jako civilní zákeřná zbraň. Později byly stilety opatřeny stupnicí a používány dělostřelectvem pro měření ráží děl.

Šavle

Definujícím znakem šavle je její zakřivená čepel, zpravidla broušená jednostranně. Za místo vzniku šavle se považuje střední Asie, do Evropy pronikala z východu (Hunové, Avaři) i z jihu (Saracéni). V raném období středověku ji používali i Slované, pak však její užívání ustává. Znovu se vrací za tureckých válek ve 14. a 15. století. Tyto středověké šavle (obr 70.) měly mečové jílce a záštity, někdy se označovaly slovem tesák. Šavli přejaly zprvu národy v nárazníkovém pásmu – Uhři, Rusové, Poláci, ale už od 16. století je šavle běžně rozšířena jako zbraň lehkého jezdectva. Postupně vytlačila kordy, končíře a palaše, stala se dominantní zbraní. Šavle jsou od 18. století vyráběny sériově jako vzory podle daných předpisů. Jsou zaváděny i do výzbroje důstojnictva pěchoty. Z tohoto období pochází zažitý typus evropské šavle (obr 71. a 72.) s lehce zakřivenou elegantní čepelí a záštitným obloukem. Ve výzbroji kavalerie přetrvala šavle až do 2. světové války.

Neevropské šavle reprezentují kilidž, zbraň používaná Turky, ale i Mongoly a šamšír (scimitar), vrcholná chladná zbraň arabských bojovníků. Od kilidže se liší především absencí hřbetního ostří.

Zvláštní zbraní blízkou šavli je barokní haudegen. Vyznačuje se zakřivenou jednobřitou čepelí s jílcem kordu. Byla užívána jezdectvem 16. a 17. století. Vliv šavle se projevil i na zbrani zvané palaš (více u mečů).

Z Kavkazu pochází šaška, nejrozšířenější šavle ruské armády od 18. do 20. století. Od ostatních šavlí se lišila především absencí záštitného oblouku.

Typickým zástupcem evropské důstojnické šavle je francouzský briquet, zbraň vyráběná za napoleonské éry. Byli jí vyzbrojeni karabiniéři, voltižéři, myslivci, dělostřelci a další.

Vrcholnou představitelkou tohoto typu šavle je polská ludvíkovka, vyráběná na počátků 20. století – v době, kdy už šavle nadobro ztrácela význam.

Tesák

Tesák (obr. 58) je krátká poboční zbraň, která má k šavli podobně blízko, jako má dýka k meči. Jeho čepel je zakřivená, může být opatřena hřbetním ostřím, mnohdy postrádá záštitu. Tesák se nejspíš vyvinul ze saxu, ale jsou možné i východní vlivy. Narozdíl od šavle nemá tesák koš ani oblouk, byl používán spíše jako civilní vražedná zbraň, nikoli k vojenským účelům.

České slovo tesák se objevuje až od 15. století, je znám typ zbraně zvaný český tesák. Ten byl zhotoven celý z jednoho kusu železa, s řapem protaženým do záštitného oblouku. Rozšířil se za husitských válek, poté se objevuje jako poboční zbraň mušketýrů, granátníků, myslivců různých armád, předpisově až od 18. a 19. století. Dále známe tesáky vojenské (rovné), ženijní (s pilou), palubní, lovecké, hasičské.

Zvláštním typem tesáku (či šavle?) je Malchus (nebo Malchos) (obr. 33). Jedná se o pozdně středověkou německou zbraň s čepelí rozšiřující se k hrotu, obloukovitě seříznutou. Byl oblíbenou rekvizitou na malbách s biblickou tematikou. Malchus je jméno muže, jemuž apoštol Petr uťal ucho, když bránil svého mistra Ježíše před zatčením.

Kopí

Kopí je ve své podstatě velmi jednoduchá zbraň, je to jedna z nejstarších zbraní vůbec. Dřevěná tyč, zprvu jen naostřená a opálená, později opatřená odštěpky kamenů a kostí nebo celou hlavicí, byla jednoduchým a účinným loveckým nástrojem.

Jako vojenská zbraň se kopí vyskytovalo už u Asyřanů a Egypťanů. Svého vrcholu dosáhlo kopí v Řecku za makedonské éry. Falangy, sevřené bojové útvary vojáků vyzbrojených pětimetrovými sárissami, byly ve své době neporazitelné. Speciální vrhací kopí římského legionáře se nazývalo pilum, oštěp s řemenem na roztočení lancea, běžné kopí hasta.

A jak je to s oštěpem? Přesné rozlišení od kopí není snadné. Oštěp by měl být výhradně vrhací a převážně loveckou variantou této zbraně. Může být vybaven zpětnými trny nebo křidélky, měl by být lehčí.

V raném středověku najdeme kopí u Sasů, Vikingů, Germánů, Slovanů – jednalo se vskutku o všeobecně rozšířenou zbraň. Rytířům sloužilo při první srážce s nepřítelem, poté nastupoval meč nebo krátké pádné zbraně (sekera, palcát). Jezdecká kopí měřila obvykle kolem dvou až tří metrů, někdy však i podstatně více. Franským nástupcem římského pila byl angon, vrhací kopí se zpětnými křidélky. Dalším typem franského kopí, užívaným pěchotou, byla framea (obr 21.). S ratištěm asi 2,5 m dlouhým a širokým listem čepele byla velmi účinnou zbraní. Podle zmínky z Tacitovy Germánie prý mohla rozštípnout štít jako sekera.

Pokud používala kopí pěchota proti pěchotě, jednalo se většinou o kopí vrhací (každý bojovník jich měl několik). V seči přišly ke slovu kratší zbraně. Při boji pěchoty proti jízdě však bylo kopí hlavní zbraní. Dlouhá kopí chránila řady před nájezdem kavalerie, opatřena háky pak sloužila jako účinná zbraň proti jezdcům. Zde se jeho použití kryje se sudlicemi.

Název dřevce v širším významu splývá se slovem kopí, v užším označuje zbraň pro turnajové duelové klání. Turnajové dřevce měly tupou špičku s výběžky proti sklouznutí po zbroji, kruhový štítek chránící ruku. Opíraly se o hák na zbroji. Byly zhotoveny tak, aby se při přesném úderu roztříštily.

Staročeský výraz pro kopí a dřevce zní hrále.

Svébytným nástupcem kopí je píka (obr 51.). Objevuje se v 15. století, byla patrně vynalezena Švýcary proti rakouským jízdním kopiníkům. Její ratiště měřilo až 5,5 m, jednalo se tedy o nástupce sárissy a oživění taktiky falangy. Píka měla několik využití. Sloužila jako útočná zbraň pěchoty proti jízdě, chránila mušketýry při nabíjení, plnila funkci jezdeckého kopí. Ve výzbroji hulánů vydržela až do světových válek. Taková novodobá píka měla malý hrot, těžkou tulej a křidélka, na ratišti poutko. Kromě dřevěných se používala i kovová a bambusová ratiště. Z pěchotního použití byla píka vytlačena bodáky.

Tyčová zbraň

Tyčových (dřevcových, ratišťových) zbraní existuje nepřeberné množství. S trochou nadsázky by se dalo říci, že v každém kraji se vyvinul specifický typ tohoto druhu zbraně. Většina tyčových zbraní, které zde uvádím, má společnou jednu vlastnost, jíž se odlišuje od kopí – je určena také k seku nebo úderu.

Mezi tyčové zbraně řadíme ty, jejichž ratiště běžně přesahuje délku 1,5 m. Narozdíl od kopí se jedná zpravidla o zbraně pěchotní. Pokud tyto zbraně existují v jezdecké variantě, pak jsou na kratší násadě a ovladatelné jednou rukou.

Tyčové zbraně jsou doménou evropského středověku. Ve starověku či v Orientu se sice také vyskytovaly, ale nikdy ne v tak masivním množství. Za antické Řecko můžeme jmenovat např. bojovou kosu (obr 29.), která vznikla nasazením čepele tohoto zemědělského nástroje ve směru shodném s ratištěm. Už Frankové kosu opatřovaly hákem pro strhávání jezdců s koní.

Ze starověku známe rovněž jednu z nejpozoruhodnějších zbraní vůbec – trojzubec (též trojzub) (obr 59.). Jeho bodce byly snad původně zhotoveny z paroží, později z kovu. Navzdory populárním představám hráčů fantasy RPG se tato zbraň ve vojsku téměř neuplatnila. Zprvu byl používán k zemědělským pracím (podobně jako vidle), k lovu a rybolovu (odtud atribut Poseidona/Neptuna a gladiátora se sítí, soupeře Murmilla – „ryby“). Ve středověku se uplatnil velmi zřídka a nepravidelně, většinou jako povstalecká či partyzánská zbraň. Objevoval se také ve funkci palubní zbraně při ztékání plavidel.

Jednou z typických tyčových zbraní středověku je sudlice (obr 48.). Původně list nabroušeného plechu připevněný k násadě doznal nevídaných změn a ovlivnil velké množství typů. Pokud vezmeme sudlici jako širší pojem, můžeme sem zařadit i korseku, runku, nebo kůsu, o kterých bude řeč dále. V každém případě je však třeba nesměšovat pojem sudlice a halapartna. Typická sudlice ze 14. století sestává z listu čepele, přímého hrotu v ose ratiště a (jednoho nebo více) kolmého bodce nebo háku v opačném směru k břitu čepele. V průběhu let se vrchní bodec prodlužuje, mohou přibýt křidélka či hák. Příznačnou husitskou zbraní je tzv. sudlice ušatá – zbraň s přímým hrotem a symetrickými postranními bodci.

Kůsa (obr 32.) (z franc. couteau – nůž) nemá vývojově nic společného s bojovou kosou, jak by se mohlo zdát. Tato zbraň s vydutým ostřím a často se srpovitým výběžkem na hřbetu se objevuje ve Francii, Itálii a Burgundsku 13. století. Od 16. století, podobně jako mnoho dalších tyčových zbraní, dostává ceremoniální funkci a bývá bohatě zdobena. Stává se odznakem dóžecí palácové stráže a knížecích trabantů.

Ve Flandrech 13. století vzniká druh sudlice zvaný godendag (též godennda, vlám. dobrý den ;-) (obr 27.), který se ovšem značně blíží berdyše nebo bradatici (viz dále) a tím i halapartně (!).

Opustíme linii sudlice a vydáme se po stopách halapartny (obr 30.). Francouzské slovo gisarme (obr 25.) označuje dřevcovou zbraň, která mohla být jejím předchůdcem. Velice nápadně zní také název helebarda (obr 31.), jež je skutečně posledním předstupněm halapartny. Kořen slova „bard“ („vous“) je společný i pro berdychu a bradatici, vydutou sekeru na dlouhé násadě.

Od sudlice se halapartna liší především pozdějším datem vzniku a původem čepele v sekeře. Halapartna (obr 30.) má tedy podobu sekery s bodcem a protihrotem, na dlouhé násadě. Postupem času se kovová část zmenšovala a stávala se kompaktnější. Zvláštní varianta této zbraně s úzkým listem a více hroty dostala název škorpion. Halapartna se široce uplatnila jako ceremoniální zbraň a odznak. Český obrozenecký název pro halapartnu zní sekeřice.

Mezi tyčovými zbraněmi se vyskytují rovněž zbraně tupé (drtivé). Jedná se o bojové kladivo (obr 22.), jehož tyčová pěchotní forma se od jezdecké jednoruční lišila nejen délkou násady, ale i dlouhým hrotem v ose ratiště. Pěchotní bojová kladiva se objevují od 13. století, stejně jako dlouhé varianty palcátu typu kropáč. Válcová či vejcová hlavice opatřená ostny byla díky své razanci účinnou zbraní proti plechovým plátům. Těchto výhod hojně využívali husité.

Ve 14. století ještě vzniká šídlo, výhradně bodná tyčová zbraň, vlastně kopí s tenkým dlouhým hrotem kruhového průřezu, který byl od ratiště oddělen talířkem. Tato zbraň byla zjevně určena k likvidaci koní.

Zpět k sudlici. Zcela odlišným směrem, než kůsa, vychází ze sudlice runka a korseka (obr 23.). Obě zbraně jsou velmi podobné, rozdíl je jen ve formálním názvosloví (korseka vznikla na Korsice). Přímá čepel je doplněna symetrickými bočními výběžky, které bývají různě zakřivené. Takový tvar zbraně přímo vybízel k pozdějšímu využití pro ceremoniální účely. Korseky byly používány též jako palubní zbraně při hákování.

Korsece podobná je partyzána (it. partigiana – zbraň houfce) (obr 50.). Rozdíl můžeme najít snad jen v tom, že u partyzány obvykle tvořila čepel s postranními výběžky kompaktnější celek a byla širší. Přímý list byl s oblibou vyváděn plaménkově. Partyzána se vyvíjí od 16. století a brzy nachází zvláštní formu, zvanou sponton. Sponton je zbraň kratší, menší a lehčí. Ratiště dosahovalo poloviční délky v poměru k píce. Odtud názvy half-pike a mezzapicca. Stejně jako korseka a partyzána, i sponton se stal obřadní zbraní a odznakem důstojníků a palácových gard.

Kromě bojové kosy přinesla selská povstání ještě další tyčové zbraně, vzniklé úpravou zemědělských nástrojů. Bojové vidle (obr 64.) vznikly narovnáním zakřivených hrotů běžných vidlí (které měly narozdíl od těch našich jen dva bodce). Nasazením srpu na dlouhé ratiště vznikl srp bojový.

Sekera

Společným předchůdcem všech jednoručních pádných zbraní, tedy i sekery, byl pravěký sekeromlat. Provrtaný kámen nasazený na toporo byl díky delšímu ramenu mnohem účinnějším nástrojem, než pouze držený v ruce.

Sekera byla zprvu jistě pracovním nástrojem. Její první využití pro válečné účely je nejasné. Sekerami bojovali protivníci římských vojsk – keltové, germáni a jiní. Římané považovali použití sekery v boji za barbarské, proto se k němu neuchylovali. Z té doby pochází mohutná dvoubřitá sekera zvaná bipennis, která měla pravděpodobně obřadní funkci. V boji ji používali jen barbaři. Jan Durdík tento název připisuje i středověké dvoubřité halapartně.

První středověkou válečnou sekeru reprezentuje původem franská francisca (obr 24.). List čepele byl esovitě prohnut a opatřen výběžkem. Rukojeť se někdy mírně zahýbala směrem k čepeli. Tato zbraň, rozšířená po celé západní Evropě, ovlivnila i skandinávské sekery typu barda (obr 10.). Vikingská barda (od 9. století) se svým typickým spodním výběžkem dala vzniknout typu sekery bradatice (obr 18.), která nás provází po celý středověk. Dále se od ní odvozuje berdycha a etymologicky helebarda, později halapartna. Sekera nějaký čas neúspěšně soupeřila s mečem o místo první rytířské zbraně, od 16. století je z vojenství definitivně vytlačena a zůstává selskou zbraní.

Berdycha (též berdyš) (obr 14.) se vyskytuje zejména v 16. a 17. století v Rusku. Jedná se o zbraň na jedenapůlmetrové násadě se značně protaženým spodním výběžkem, připevněným k ratišti a s horním výběžkem vyvedeným do bodné špice. Berdychy stojí na pomezí tyčových zbraní, existovaly ovšem i kratší jezdecké varianty. K obřadním účeům byly zhotovovány nákladně zdobené berdychy ohromných rozměrů, dnes je jich mnoho k vidění v ruských muzeích.

Kombinací kované hole a sekery je čekan (též čakan, čegan). Měl funkci opory při cestě, nástroje, zbraně proti šelmám a lupičům. Byl odznakem hraničních střážců (například Chodů). Zbraní ne nepodobnou čekanu je valaška. Tato sekerka na dlouhé násadě sloužila k osekávání větví, kterými krmili pastýři své ovce při nedostatku trávy. Sloužila rovněž jako zbraň proti škůdcům stáda.

Palcát

Podobně jako sekera má palcát svého předka v pravěkém sekeromlatu. Dalším jeho předchůdcem je kyj, původně prostě sukovitá větev uchopená za tenčí konec. Kyje byly později upravovány – přiřezávány, opatřovány odštěpky kamene, kostí, kovovými hroty… Nikdy se však nejednalo o příliš významnou zbraň.

Variantou kyje je francouzský baton. Tento pojem označoval důstojnickou hůl, jež sloužila především jako odznak. Vyskytuje se už ve 12. století. Batonu se podobá český obušek (též obuch), který až dodnedávna zůstal ve výzbroji policie (nahrazen tonfou). I ve východní Evropě a v Asii sloužila zbraň typu kyj za odznak vojenským hodnostářům. Příkladem je bulava (obr 20.), jakási palice s kamennou nebo železnou kulovou hlavicí.

Pojmem mlat se zpravidla rozumí zbraň tvořená tupou kamennou hlavicí na násadě. Ve středověku se pojem mlat vrátil se zbraní, které se říká mlat turnajový (obr 39.). Jedná se o dřevěnou hraněnou palici s mečovou rukojetí, která se používala při pěších mlatových turnajích (narozdíl od meče byla vcelku bezpečná).

Název palcát pochází nejspíš ze slovenského palica nebo maďarského pálca. Palcát byl rytířskou i prostou zbraní se skutečně masovým užitím. Tupé formy využíval také klérus, který tím obcházel zákaz prolévání krve. Palcát byl vždy odznakem nadvlády, nosili ho hejtmané, důstojníci, rychtáři… Od 16. století palcát (podobně jako sekera) ustupuje, přežívá ještě v islámských zemích.

Palcát se vyvinul v několik variant (obr 47.). Nejobyčejnější byl tvořen koulí pobitou hřeby na násadě. Tato zbraň (a zejména její tyčová varianta) se v českých zemích nazývala kropáč, na západě pak morgenstern. Slovo morgenstern ovšem označuje také ostnatou kouli připevněnou na tyči řetězem (tedy typ bijáku), což vede ke smíšení pojmů palcát a řemdih (viz dále). Palcát typu morgenstern se vyskytoval v hrubé selské variantě (opět husité), ale i v celokovové nákladné formě jako rytířská zbraň.

Palcát perový je asi nejklasičtější formou této zbraně. Válcová hlavice je opatřena radiálně směřovanými ocelovými pery, které skýtají velké možnosti zdobení prolamováním a podobně. Zde se vždy jednalo o nákladnější (převážně rytířskou) zbraň.

Zvláštní bodnou formou palcátu je palcát dýkový. Hlavice je zpravidla vyvedena do podoby pěsti svírající dýku. Jiný název zbraně zní „nůž do pěsti“. Tato zbraň sloužila více než jiné jako odznak a parádní artikl.

Biják

Biják je pozoruhodná zbraň, těšící se velké pozornosti u současného publika. Vzrušení vyvolává zdánlivá nevyzpytatelnost a hrozivé účinky možného zásahu závažím na řetěze, které tvoří údernou část zbraně. Biják je vždy tvořen násadou (opět v dlouhé pěchotní a krátké jezdecké variantě), na níž je připevněn jeden nebo více řetězů. Zakončení řetězu se už liší zbraň od zbraně. Například turnajový biják ponechává řetězy (zpravidla tři až pět) jen tak. Při použití plátové zbroje se se tedy jednalo o vcelku bezpečnou zbraň.

Naproti tomu biják zvaný morgenstern nebo řemdih byl dimenzován právě na drcení těžkých plátových zbrojí. Ostnatá kule na řetěze byla hrozivou zbraní náročnou na ovládání. Podle některých pramenů sloužila i k vytrhávání zbraně ze soupeřovy ruky. Úderné části bijáku byly značně rozmanité – kule různých velikostí s ostny i bez nich, různé kovové kroužky nebo nepravidelné odlitky železa. Někdy se tu vyskytly i mečové hlavice.

Svébytnou variantou bijáku je rovněž cep, vzniklý bezpochyby ze zemědělského nástroje. Bojová úprava spočívala v okování úderné části (která byla silnější a kratší než násada) kroucenými železnými pruty a objímkami, opatřenými hřeby. Tato zbraň byla známa již za antického Říma, vyzbrojily jí houfy chudiny na kruciátách, proslavili ji husité a naposledy se objevila v selských bouřích v 18. století.

Štít

Už od starověku měli bojovníci potřebu operativního vykrývání úderů nepřátelských zbraní. Homérovi hrdinové byli vyzbrojeni velkými štíty z volské kůže, drženými za dva pruty na zadní straně. Už v Homérovi je také zmíněn štít zvaný aegis, známý jako „Athénin štít“. Velké kruhové štíty patřily k výzbroji řeckých hoplítů. Římští legionáři se kryli za obdélné těžké štíty vydutého tvaru. V celém starověku můžeme pozorovat určitou nerovnost mezi značnými rozměry štítů a malými délkami zbraní.

Ve středověku se mísily dvě základní koncepce štítů. Kulatého tvaru nabýval puklíř (též pukléř, buklíř, z franc. bouclier) (obr 57.), zpevněný kovovou poklicí, někdy opatřený bodcem, hákem nebo dokonce kombinovaný s lucernou. Ve východní Evropě se ujal převážně jezdecký kulatý štít zvaný kalkan. Byl zpevněn plechovou puklicí, protkán proutím a bavlnou, pokryt kůží. Z normanského štítu mandlového tvaru patrně vychází rytířský štít ve tvaru erbu. Právě splynutí erbu se štítem je pro evropský středověk charakteristické. Staročeské označení štítu zní ščít.

S pojmem štít do jisté míry splývá pojem tarče (z lat. targhetta přes něm. Tartsche) (obr 53.). Tento obdélný nebo trojúhelný štít míval zářez pro vložení kopí (i v pěchotní variantě), využíval se často při turnajových kláních. Pozdější varianty byly určeny pro pěší souboje, opatřeny hákem nebo přehrnutým okrajem pro páčení soupeřovy zbraně.

Ohromným a populárním štítem je pavéza (asi podle it. města Pavia). Dřevěný štít kryjící celou postavu, se zpevňujícím žebrem uprostřed a s bodcem pro upevnění v zemi byl využíván především střelci z luků, kuší a palných zbraní. Existovali i takzvaní pavézníci, jejichž úkolem bylo za pochodu krýt posádky vozů, jezdce a střelce. Menší obdobou je pavézka, která byla používána jezdci a vozataji. V souvislosti s těmito zbraněmi je opět nutno připomenout husity, kteří je hojně využívali.

Ještě větší než pavéza je tzv. taras s berlú (obr 52.). Pro svou veilkost a použití nebývá řazen mezi štíty, neboť jím není možno pohybovat ani tak minimálně, jako s pavézou. Za tuto velkou desku zapřenou jednou nebo dvěma nohami se kryli střelci z palných zbraní, které tak dostaly název tarasnice. Tarasy zakrývaly mezery mezi vozy husitských vozových hradeb a byly opatřeny průzorem pro míření a střelbu.

Targone (obr 54.) se objevuje v 15. století. Původně se jednalo o italský protažený štít používaný při turnajích, byl vybaven jedním nebo dvěma madly, později byl bohatě zdoben. Přežil až do 18. století, kdy byl užíván v Pise ke zvláštním turnajovým hrám na mostě.

Přilba

Úder do hlavy je jedním z nejnebezpečnějších, snadno dokáže zabít. Proto není divu, že přilbám byla vždy věnována mimořádná pozornost. Celá staletí bojovníci a zbrojíři řešili problém jak co nejlépe ochránit hlavu a obličej, a přitom co nejméně omezit vnímání sluchem a především zrakem, které je v boji otázkou přežití. Přilby používali i starověcí vojáci bojující ve vedru egyptské nebo syrské pouště. Řečtí hoplíté, ač jejich zbroj byla lehká a úsporná, vždy nosili přilby.

První přilby byly zhotoveny patrně z kůže, později zesilovány bronzovými destičkami. Z Mezopotámie pocházejí nejstarší hmotné důkazy o celokovových přilbách. Do dějin vojenství se významně zapsala řecká přilba zvaná korintská, jež se pro svůj elegantní tvar stala stálou inspirací zbrojířů. Římská legionářská přilba byla technologicky velmi na výši, disponovala řadou účelných součástí (lícnice, kryt týla, kryt uší, kšilt). Kromě těchto přileb ovlivnily středověk ještě přilby kónické, používané Vikingy, Kelty a Germány. Pokračovatelem tohoto typu přilby je přilba normanská (obr 56.).

Svébytným typem ochrany hlavy je helm (nesprávně helma) (obr 36.). Sestává z několika pevně spojených plátů, na hlavu se nasazuje vcelku, je zcela uzavřený a nemá žádné pohyblivé části. Raným typem je helm hrncový, který svou vahou spočíval na hlavě. Vylepšený a také těžší je helm kbelcový, který se opírá o ramena. Dolním okrajem zapadá do drážky v límci a tak se otáčí. Tyto helmy se uplatnily v křižáckých válkách. Nejtěžšími variantami jsou helm kolčí, pro svou váhu užívaný pouze při turnajích a helm turnajský, který díky mříži z kovových prutů poskytuje lepší výhled.

Těžké helmy značně omezovaly výhled, proto si je rytíři sundávali hned po nájezdu a v následné seči bojovali bez nich. Pod helm jezdec navlékal přilbu typu leb (malá anatomicky tvarovaná kovová přilba) s kroužkovým závěsem, nebo kroužkovou kápi. Pod tím nosil ještě koženou nebo prošívanou čapku – batwat.

Protipólem těžkého helmu je lehčí uzavřená přilba s pohyblivým hledím. Vyvinula se z kónické přilby s krytem brady a odkrytým obličejem, záhy (14. století) však dostala sklopné hledí s typickým „nosem“, který sloužil jako větrací a deformační zóna. Tato přilba se nazývá basinet (též bacinet, hunckap (něm.) nebo šlap (čes.)) (obr. 8).

Z korintské přilby vyšla barbuta (obr 9.), otevřená lehká přilba vhodná pro pěchotu, původem z Itálie. Zprvu měla tvar gotického oblouku, poté se zakulatila. Byla běžná ve 14. a 15. století. Používá se pro ni rovněž název cassis, který v latině označuje kovovou přilbu obecně.

Dalším typem přilby je železný klobouk (též kapalec, kapalín) (obr 41.), rozšířený už ve 14. století. Byl oblíben zejména u městské a žoldnéřské pěchoty. Později byl doplňován hledím, stal se předchůdcem šalíře a kabasetu. Šalíř (obr 49.) vznikl protažením týlního krytu kapalínu a jeho následným rozdělením na segmenty, je doplněn hledím (od poloviny 15. století pohyblivým), u nějž spodní hrana průzoru vybíhá, ochranu je možno ještě zvýšit přidáním podbradníku. Kabaset (obr 37.) se narozdíl od šalíře protahuje směrem vzhůru, až dostává typický hruškový tvar, který charakterizuje především jeho vrcholnou formu – španělský morion. I kabaset býval doplňován hledím a podbradníkem, na vrcholu byl zpevněn hřebenem. Morion (obr 43.) je pozdní (16. století) otevřená přilba hruškovitého tvaru s přehrnutým okrajem, převýšeným zvonem a hřebenem. Vše je vykováno z jednoho kusu. Morion byl oblíbenou přilbou pikenýrů, mušketýrů, lučištníků i palácových gard. Švýcarská garda ve Vatikáně jej používá dodnes. Morion skýtal mnoho místa na nákladné zdobení.

Pokračovatelem basinetu je italský armet a francouzský bicoque. Armet (obr 2.) je zcela uzavřená přilba se sklopným hledím z 15. a 16. století, rané formy mají „nos“ podobný basinetu. Citlivý styk plátů v týle býval chráněn týlním štítkem. Bicoque (franc. – dvojitá skořápka) je kulatá plná přilba s hledím odklápěným do strany. Všechny části sestávají vždy z pravého a levého dílu.

Dalšími dvěma významnými přilbami 16. a 17. století jsou burgonet a mantelheim. Burgonet (obr 3.) představuje zpočátku lehkou otevřenou pěchotní i jezdeckou přilbu s hřebenem, čelním štítkem a závěsnými lícnicemi. Později se mění v členitou uzavřenou přilbu těžké jízdy s mnoha pohyblivými součástmi. Mantelheim (obr 38.) je německá přilba s hledím a velkým krytem týla. Později se toto označení přeneslo na uzavřenou kyrysnickou přilbu.

Zbroj

Souběžně s vývojem vojenských zbraní postupoval i vývoj oděvu, který měl proti jejich účinkům chránit – zbroje. Podobně jako u přilby, i zde stáli válečníci před problémem, zda dát přednost ochraně nebo pohyblivosti. Zbrojíři po celá staletí usilovali o zbroje, které by byly pohodlné, pohyblivé, nepříliš těžké a zároveň by poskytovaly dobrou ochranu.

První prehistorickou zbrojí byl patrně široký kožený pás zakrývající břicho. Hrdinové z Homéra a řeckých bájí se často odívali do zvířecích kůží. Ovšem v Mykénách byl učiněn objev bronzové zbroje z 15. století před Kristem, jež si co do složitosti nezadala s evropskými zbrojemi vrcholného středověku. Zbroje vznikaly postupným zpevňováním kožených oděvů, našíváním destiček a kroužků. Taková zbroj z mnoha segmentů se nazývá pancíř. Řekové už znali kyrys – celistvý hrudní plát. Vrcholem starověkých zbrojí je římská lorica segmentata, jež poskytovala vynikající ochranu i pohodlí. Sestávala z přesně tvarovaných kovových lamel doplněných koženými řemínky a destičkami.

Značně revoluční byl vynález kroužkové zbroje (tzv. brně). Místo spojování kroužků řemínky či jejich našívání na oděv byly teď kroužky zaklesnuty do sebe navzájem a tvořily pevnou a pohyblivou „tkaninu“. Nejstarší kroužková zbroj je doložena ve 2. století před Kristem a je patrně vynálezem Keltů. Masově se rozšířila až počátkem středověku a zvláště během křížových výprav. Ve své vrcholné podobě kryla kroužková zbroj celé tělo až po kolena, její součástí byly i rukavice (tzv. pěstnice) a kápě na hlavu (tzv. hauberg). Ve spodní části byla zbroj na středu rozstřižena kvůli jízdě na koni. Z kroužků sestává rovněž aventail, což je závěs na helmu kryjící krk a ramena. Na zbroj se navlékal varkoč (srov. lat. varcocum, angl. war-coat), který měl funkci ochrannou (proti počasí) a rozpoznávací. Býval vyšíván a zdoben heraldickými barvami svého majitele. Od varkoče se nijak zásadně neliší vafnrok.

Od 13. století se začaly objevovat jednotlivé pláty (zprvu hrudní, náloketní, náholenní) a na konci 14. století se již rytíři oblékali do plné plátové zbroje. Podstatně déle přežila kroužková brň na východě Evropy a v Asii (snad kvůli podnebí). Plátová zbroj (bez přilby) sestává z těchto částí: podbradí, límec, nárameníky (zprvu z lamel, později v kuse), přední kyrys, zadní kyrys, rukávec (kryt nadloktí), náloketnice (prohnutý plech kryjící spoj plátů v lokti, tzv. myška), dutina pro loket (vypuklý plech umožňující ohnutí lokte), kůrka (kryt předloktí), šorc (lamelový kryt slabin a boků) přední a zadní, pěstnice (rukavice), zbrojní šosy (kryty stehen zavěšené na šorcu), nástehenka, nákolenice (vypuklý plech kryjící spoj plátů v koleni), nohavice (též holenice, plechovice), bota. Koženým doplňkem byl pás, na který se zavěšovala pochva na meč, pořípadě jiné zbraně. O tom, za jak důležitou součást odění byl považován, svědčí obrat „pasovat na rytíře“.

Od 15. století byla zbroj doplněna okrouhlicemi, což jsou kruhové štítky připevňované na rameno. Turnajové zbroje byly podstatně těžší a bezpečnější. Zde skutečně platí, že jezdec sražený s koně měl co dělat, aby vstal. Prvkem navíc byl hák na založení dřevce, přídavný kryt ruky, který zpevňoval držení ale zároveň snižoval pohyblivost, tzv manifer. Vrcholem turnajové masivnosti byl tzv. plášť kolčí (obr 55.), přídavný plát, který kryl nejvíce exponovanou část těla. Přišroubovával se ke zbroji a někdy i k přilbě (tu pak pochopitelně nebylo možno snadno sudat).

Souběžně s těžkými plnoplátovými zbrojemi se vyvíjejí lehčí alternativy určené bojovníkům, kteří nepotřebují tak masivní ochranu (lučištníci, kopiníci, žoldáci). Takovou zbrojí je původem italská brigantina (obr 19.), kožený kabátec s našitými kroužky a plechovými destičkami. Z Itálie pochází i vrstvený kyrys zvaný anime (obr 1.), který se ujal například v Uhrách a Polsku. Na východě byl také rozšířen bechtěr, který je vynálezem Mongolů. Jedná se o kroužkovou a destičkovou vestu, která se navléká na brni. Bechtěr byl pro svou nákladnost vyhrazen vůdcovské elitě.

Prošívané kabátce, někdy mořené ve smůle, se nazývají aketon (špan.) nebo gambeson (it.), česky prostě prošívanice. Navlékaly se pod zbroj (některé lehčí varianty přes) a chudším vojákům sloužily jako samostatná „měkká zbroj“. S rozvojem palných zbraní v 16. a 17. století se zbroj zjednodušuje. Dlouho přetrvává ochrana těla (kyrys, šorc, šosy) a hlavy (přilba). Vývoj se lišil místo od místa. Například v Polsku se ještě v 17. století používaly těžké zbroje podobné těm vrcholně gotickým. Z tohoto období pochází tzv. půlzbroj složená z kyrysu, nárameníků, rukávců, šorcu a prodloužených šosů. Byla užívána jízdními pikenýry, landsknechty a podobně.

Závěrem

Doufám, že se vážený čtenář příliš nenudil a odnesl si alespoň minimum nových informací. Je-li tomu tak, pak splnil můj článek účel číslo 1.

Pokud tento článek pomůže jakémukoli GM při herním nakládání se zbraněmi, pak splnil účel číslo 2.

![](/3/zbrane1.png)

![](/3/zbrane2.png)