V dávných dobách bývalo zvykem, že se kluci chtěli stát popelářem, hasičem, kosmonautem, případně fotbalistou. Nevím, jestli obliba akčních profesí ještě trvá. Za přáním stát se spisovatelem byla zřejmě docela realistická obava z toho, že akční a mužné povolání s sebou nese nebezpečí boulí, ne-li něčeho horšího. Sedět pěkně doma a přesto prožívat dobrodružství popeláře, hasiče a fotbalisty je ideální řešení. Tato egomaniakální pitva je určena především těm, kteří v nějakém hodně dobře utajeném koutě mysli chovají šílený úmysl stát se spisovatelem. Lze to chápat jako velmi specifický případ RPG pro jediného osamělého hráče; jinak to s hraním souvisí volně. Pokoušel jsem se vážit každou větu, zda není navíc; přesto mi herní záznam více než třiceti let této hry zabral delší prostor a na různé užitečné odbočky – třeba právě na vztah hraní a RPG – už místo nezbylo. Takže koho nezajímá tvůrčí psaní, nechť přestane číst právě zde.

1. level

Spisovatelský level 1 vznikne tak, že máte jistý záměr a ten zkoušíte vtělit do textu. Třeba i tak prostý, že jen vyprávíte nějaký příběh. Třeba vás párkrát paní učitelka pochválí za zdařilejší slohovou práci a baví vás to až tak, že si píšete doma, ve volném čase, zcela mimo dohled. O talentu je celkem zbytečno mluvit; mám podezření, že nic takového možná ani neexistuje. Podle mne jde jen o míru nadšení pro věc; pokud vás to nebaví, necháte toho, čímž vývoj nadějného spisovatele končí.

Mám dojem, že jsem první díla spáchal asi v deseti letech. Neznal jsem tehdy ještě geniální uměnovědnou teorii důmyslné A., podle které „umění je, když mám takový to mrazení v zádech“. Nicméně jsem něco podobného tušil; cílem umění je vyvolat ve čtenáři nějaký dojem; nějaký efekt, nějaký pocit. Moji literární vzorové byli zřejmě toho názoru, že kýžený efekt dokáže zajistit zejména mocná pointa. Tehdy jsem psal daleko nejčastěji detektivky, vzácněji nějakou tu scifi nebo horor. Nepřesahovalo to pár stránek. Daleko spíše to byly nápady na povídky, než povídky samotné. Zpracování bylo takové školní, případně odvar z někoho jiného. Ale na konci, ajta, dostavila se nějaká štěpná pointa; on tím nožem hodil skrz to okno!

Kdos bez viny, házej kamenem; každý nějak začínal. Zdrcující většina všech slavných autorů tyto prvotní věci milosrdně uklidila do stínů, takže méně znalí fandové mohou opravdu naivně věřit, že Tolkien z ničehož nic vystřihl napoprvé Hobita. Ve skutečnosti měl v době Hobita za sebou Tolkien nejméně dvacet let tvůrčího psaní.

Vytrval jsem v tvorbě prvotních zvěrstev asi pět let a sepsal za tu dobu asi třicet povídek. To působí docela impozantně, dokud neprozradím, že měly jenom sto šedesát stran celkem dohromady. Jakožto duch metodický jsem si vedl docela přesné záznamy, které uchovávám dodnes.

Na vrcholu mých spisovatelských nebes zářil tehdy Ray Bradbury. Nic jsem si nepřál víc, než vytvořit alespoň jednu povídku, která by udělala podobný efekt, jako třeba Volání z mlhy nebo Kostra. Mohu zodpovědně prohlásit, že v mém případě neudělala žádná ani zdaleka; obvykle se přerazily a klopýtly po pár větách. Mé prvotní dílo si zaručeně nikdo nepřečte, protože jsem je pečlivě zničil, a to je pro svět i pro mne jen dobře; netřeba nám dalšího špatného psaní.

2. level

V době gymnázia už to bylo trochu jinak. Školních vět ubylo, ale ještě ani zdaleka nezmizely. Psal jsem neméně pilně, nicméně množství povídek se zmenšilo, omezilo se tak na dvě až tři ročně, zato podstatně delší. Učinil jsem stejný objev jako přede mnou asi kdekdo; na opravdu umělecký efekt pět stran nestačí. Musíte trochu budovat situaci a atmosféru; musíte vytvořit náznaky složitější struktury. Třeba alespoň to trojí opakování jako v pohádce. Ideální tvar je kolem dvaceti normostran, podle dnešních měr čtyřicet tisíc znaků; může být trochu méně nebo více; ale pod deset tisíc nepořídíte prakticky nic. Tohle byl vlastně jediný podstatný pokrok proti prvnímu období; naučil jsem se psát věci alespoň tak dlouhé, souvislé a strukturované, aby vůbec nějaké umění umožňovaly. Což jsem ovšem ještě nedokázal ani zdaleka využít; stále to byla ještě v jádru prostá povídka s pointou.

Tehdy jsme byli všichni scifisti. V kurzu byl právě A. C. Clarke, Asimov, Lem a další titáni. Všichni jmenovaní vynikali především záplavou nápadů a myšlenek; umění se dopustili spíše výjimečně. Můj mladistvý zrak nedokázal rozeznat, že většina těch pánů vlastně opravdu umělecky nepíše; psali ovšem stále ještě o velký kus lépe, než já. Tato fáze druhého levelu, kdy chyb ubylo a thrillerovitý děj zdárně ubíhal, u mne trvala asi tak dalších pět let a zabrala přibližně dalších dvacet povídek. Občas jsem to proložil něčím poetičtějším, stále pod vlivem Bradburyho; nějak jsem tušil, že je o kus lepší spisovatel, než ti ostatní.

Těchto dalších dvacet povídek byste si teoreticky přečíst mohli; ale museli byste se vloupat ke mně do domu, uvést mne do bezvědomí a někde je najít. A smířit se s tím, že je to psané rukou. Několik málo z nich dokonce můžete najít v hodně starých novinách, ale neřeknu kterých, abych vám to neulehčil.

No tak dobře, když tak naléháte. Jednu vám ukážu, že jste byli hodní.

Strom

„Tak, tady to je,“ myslil si, když kráčel k Heřmanovu Týnci. „Tudy povede silnice. Přes tenhle kopec. Cesta se zkrátí o dvanáct kilometrů. Divné, že to někoho nenapadlo už dávno.“

Šel po louce. Proč asi silnice objíždí tuto louku a les za ní? Že by to tak bylo odedávna, od Rakouska?

Došel na konec louky a zastavil se.

V cestě mu stál strom. Uvědomil si, že je to neobyčejně veliký a pěkný strom. Měl skoro dva metry kmene v průměru a obrovskou košatou korunu. Že to byl buk, to bylo v tu chvíli vedlejší.

„To je mrzuté“, myslil si. „Budeme muset ten strom porazit. Škoda.“

Potom si všiml něčeho velice podivného. Zem kolem stromu brázdily obrovské, černé kořeny. Jen pár metrů od stromu stála malá chaloupka. Podivné; domku se kořeny pečlivě vyhýbaly. Dalo by se očekávat, že kořeny nadělají do zdí obrovské praskliny., Ale tady nebyly žádné známky toho, že by majitel domku musel se stromem bojovat. Větve se záhadně stavbě vyhýbaly a tvořily kolem domku kruh.

Z domku vyšel jakýsi stařec. „Vy jste inženýr od silničních staveb, že?“ „Jak jste to poznal?“ „Takových už tu bylo… po padesát let sem chodí inženýři, kteří chtějí zkrátit silnici do Heřmanova Týnce. Každý toho nakonec nechal.“ „A pročpak?“ „Vždy je zastavil strom. Víte, on je to velice zvláštní strom. Sázel ho můj strýc.“ „Ten strom má určitě dvě stě roků!“ „Ne, ten je starý šedesát čtyři roky. To je právě na něm to zvláštní. Můj strýc byl šlechtitel stromů. Snažil se vypěstovat stromy, které rychle rostou. Víte, jaký by to mělo význam? Představte si třeba sídliště, které má za dva roky veliké stromy!“ Inženýr se zasmál. Ta myšlenka ho pobavila. „Ale za deset let by ty stromy byly větší, než by bylo únosné.“ „Ale ne. Tak to není. Růst stromů je omezen, stejně jako u všeho živého. Přestanou po určité době růst. Ale strýcovy stromy rostly zpočátku neuvěřitelně rychle, někdy i deset centimetrů za den! Potom se to zpomalovalo. Dvouletý strom měl pět metrů výšky, někdy i více.“ „To přece není možné!“ „Je. Viděl jsem to na vlastní oči. Strýc umřel už velice dávno. Ten strom je jediné, co po něm zbylo. Jeho nejlepší dílo. Dobře si ten strom prohlédněte. Nemá žádnou suchou větev. Je neobyčejně zdravý a má velikou sílu. Má ještě jiné vlastnosti. Umí se totiž bránit. Nevěříte? Jak byste mohl… První z těch, kteří ho chtěli kácet, sem nikdy nedojel. Zabil se v té zatáčce. Autonehoda. A to bylo tenkrát aut tak málo!

Druhý přijel až za dvacet let. Měl ještě dva pomocníky. Řezali do stromu pilou. Potom se najednou utrhla větev – zdravá, zelená – a zabila jednoho z nich. A zas byl na několik let klid.

Potom se objevil ještě jeden. Měl motorovou pilu. Ten dřevorubec byl prý mistr, vyhrál jakousi soutěž, ale tady mu pila sklouzla a uřízla mu nohu. Vůbec to nebylo pěkné, pomáhal jsem ho dopravit do nemocnice.

Jestli vám mohu radit, nechte ten strom na pokoji. Je velice podivný. Víte, stromy mají strašlivou sílu, která většinou působí pomalu. Žádný jiný živý tvor by nedokázal roztrhnout dům v základech. Dovedete si představit, co se může stát, když se ta síla uvolní najednou?

Já vím., myslíte si, že jsem blázen. Že vás chci jenom strašit, abych zachránil ten strom. Ten se chrání sám. Vím, nedáte na mne. Nevěříte. Tak to bylo vždy. Všichni jste stejní. Ano. Udělal jsem, co jsem mohl. Nikdo nemůže říci, že jsem vás nevaroval.“

Byl to podivný stařec, myslel si inženýr o měsíc později. Zvláštní. Zemřel před týdnem. Snad rakovina.

Na louce se teď proháněl buldozer a připravoval terén pro silničáře. Kolem stromu stáli dva muži s motorovou pilou.

Zvláštní. Na národním výboru potvrdili starcovo vyprávění. Ano, tři lidé zkoušeli strom porazit. Pak toho litovali. A když mu to úřednice řekla, dívala se na něho podivně nejistým pohledem.

Asi jako na dům, určený k demolici.

Trochu ho z toho mrazilo. Přece není možné, aby někoho strom zabil úmyslně! Je to úplný nesmysl!

Ale proč tedy na něho hledí místní lidé s takovou nedůvěrou? Jako by věděli, že se něco stane.

A stalo se.

Šlo to velice rychle. Dva muži nastartovali motorovou pilu. Stroj zaječel a větve stromu se zavlnily. Dravá, nelítostná pila se zuřivě zahryzla do kůry stromů. V příštím okamžiku se strašlivý, ozubený řetěz přetrhl s odporným zasvištěním. Jeden z mužů zařval. Tomu druhému řetěz rozsekl přilbu i s hlavou.

Najednou to byla jistota. Strom se bránil. Dokonale a přesně.

„Byl tam kámen,“ řekl tiše ten živý. „V tom stromě jsou zarostlé kameny. Můžete mi někdo říci, proč si vybral jeho? Proč jsem naživu já?“

Druhý den řidič buldozeru nepřišel. Musel ho vystřídat někdo jiný. Vůbec všech pracovníků záhadně ubylo.

„Bojí se stromu“, myslel si. „A já se bojím také.“ Není divu. Jestli se to nepodaří dnes, stavba se asi zastaví.

Buldozer přijížděl. Nekonečně silný stroj. Odhrabe hlínu od kořenů stromu, potom jej už snadno vyvrátí.

Větve se mírně kývaly, strom čekal.

Je to jen dojem, že je louka dnes tak vlhká? Ještě včera tu bylo sucho. Při tom vůbec nepršelo. Neuvěřitelné! Stroj, vybavený strašlivými pásy klouzal a bořil se na stejném místě, kde včera pohodlně pracoval. Jen s obtížemi se dostal ke stromu. Potom konečně zaryl mezi kořeny. Jako by bylo slyšet zoufalé sténání. Z obnažených kořenů prýštila míza – krev stromu. Stroj, necitelný a nekonečně silný, vítězil.

Náhle… Kořen, obrovitý, s tělem gigantického hada se vymrštil z půdy jako nestvůrné pero do hodin. Strašný náraz. Stroj, převrácený, poražený, připomínal bezmocného chrobáka, kterého někdo převrátil na záda. Kola a pásy se ještě otáčely. Ještě než se podívali do kabiny, bylo jasné, že muž uvnitř je mrtev.

Stavba silnice se navždy zastavila.

Cítil nenávist k tomu stromu. Hlavně proto, že slepá přírodní síla zvítězila nad všemocným člověkem.

Všechno se dalo vysvětlit náhodou. První oběť stromu mohla opravdu havarovat. Druhou mohla zabít padající větev. Třetí se mohl zranit vlastní nešikovností. Čtvrtý byl zabit řetězem pily – kámen, zarostlý ve kmeni přece není nic neobvyklého. Vlhko kolem buldozeru mohla způsobit rosa nebo podzemní prameny… A jeden z kořenů opravdu mohl mít vnitřní pnutí jako pero u hodin. Ale cítil, že tomu nevěří. Ne. Pravda byla jiná. Strom byl strašlivý nepřítel, kterého bylo třeba zničit. Teď, měsíc po zastavení stavby, se vypravil ke stromu zpět. Auto zastavil kus dál, mimo dosah kořenů stromu.

To, co uviděl, ho zarazilo. Převrácený buldozer dosud ležel na střeše, úplně rozdrcený mohutnými kořeny. Pouhý měsíc stačil. Ze stroje se stala hromada šrotu.

Věděl, co chce udělat a udělal to. Došel ke svému vozu. Vzal zezadu kanystr a donesl jej až ke stromu.

Měl veliký strach. Dával pozor. Padající větev… stačil by uskočit?

Vylil kanystr. Polil kmen stromu. Vrátil se s druhým kanystrem. Potom přinesl třetí, čtvrtý…

Škrtl zápalkou; Malý potůček, který stékal od stromu, byl okamžitě v jednom plameni. Prchal. Věděl, že jde o život. Musel se dostat tak daleko, aby na něho umírající strom nemohl.

Měl pocit, že ho něco drží. Vlasy se mu zježily. Kořen! Vymrštil se, vstal. Na zemi viděl tisíce malých bukvic. A kořeny. Hlavně kořeny. Zlé a nebezpečné kořeny.

Konečně! Doběhl k autu. Otočil se. Obrovský strom hořel. Vítr pomáhal ohni. Strom umíral. Větve se kroutily ve smrtelných křečích. Oheň syčel. Vítr jej živil. Jako by teď slyšel řev umírajícího stromu, vrženého do ohnivého pekla. Větve padaly. Kořeny praskaly.

Ochromen strachem nastoupil do auta. Za chvíli usnul.

Ráno bylo Zelené. Probudil se v lese mladých buků., které rostly skoro před očima. Stěží zahlédl místo, kde včera shořel strom. Zuřivě se vrhl ke dveřím auta. Nešly otevřít. Mladé stromky auto sevřely.

Za několik hodin stěna auta hrozivě zapraštěla.

Tohle jsem dokonce skutečně vydal v jistých novinách, jako svoji úplně první věc. Bylo mi okolo osmnácti a jinak řečeno, je to opus číslo 42. Je to ta poetičtější kategorie a podměrečná délka; vlastně jsem později už nic tak krátkého nenapsal.

Kýžený efekt je také přehledný jak Nuselský most. Něco podobného by určitě Ray Bradbury vymyslet mohl. Jenomže tady je jádro pudla; Ray Bradbury by to napsal sedmnáctkrát lépe. Nedal by tam plno takových školně polopatických vět, jako slepá přírodní síla zvítězila nad všemocným člověkem. Jazyk je takový nijaký; smontovaný z různých klišé a z vět celkem obyčejných a jaksi samozřejmých. Zvlášť bídné jsou rozmluvy. Přesto se to už zjevně o něco snaží; v dramatických situacích se věty zkracují; konstrukce obsahuje jakousi gradaci a nadbytečných slov není mnoho.

Bradbury by se taky jistě vykašlal na polopatickou pasáž se starcem a temným varováním; tohle mičurinské vědecké klišé je především zbytečné a prozrazuje kus pointy. Vidíte v něm i jasné stopy té scifi vědy, která musí mít vždy a ve všem jasno. I moji pozdější učitelé Clive Barker nebo H.P.Lovecraft by jistě zvolili verzi nic moc radši nevysvětlovat.

Mravní naučení je prosté - umělecký efekt nedělá ani tak pointa, jako provedení. Je důležité, o čem píšete; ale možná ještě důležitější je, jak to podáte. Už i na blbé anekdotě vidíte, že je zatracený rozdíl, kdo a jak vám to vypráví. Když si pak vezmete třeba základní nápad Bradburyho Kostry, totiž, že přišel takový pán a vycucnul hrdinovi kostru, je to docela kravina. Devět z deseti autorů by se o takový nápad přerazilo. Bradbury z toho vykřesal geniální povídku.

3. level

Rozdíl mezi spisovatelem 2. levelu a normálním člověkem je zejména v tom, že píše text, který má jasný cíl a tento text dotáhne až k solidnímu stavu. Normální lidi takové věci nenapadají, a pokud ano, tak jsou líní sednout k mašině a napsat to; zejména pak většinou nemají sílu na dokonalé vyčištění textu. Což se nazývá vznešeně spisovatelské řemeslo. V praxi to vypadá tak, že každou napsanou věc čtete a opravujete, čtete a opravujete, čtete a opravujete, jako v té reklamě destilere… destilere…, čím víckrát, tím lépe. Chyby najdete i po moclikátém čtení.

Můžete zůstat u psaní 2. levelu po celý život. Můžete úspěšně tvrdit, že jste spisovatelé. Jmenovaní pánové Asimov nebo Lem či později Michael Crichton nebo Dan Brown s tím udělali velikou slávu díky záplavě nápadů a podstatných myšlenek. Je to vlastně takové novinářské psaní; můžete tak vyrábět literaturu faktu stejně jako solidní články o čemkoli.

K cíli 2. levelu jsem se v době Stromu už blížil. Problém byl, že ani perfektně vyčištěný a dotažený Strom by mne nedostal o nic dál. Je zřejmé, že psát jako Bradbury nebo kdovíkdo jiný je od začátku pitomý cíl. Podstatou toho, že se stanete uměleckým spisovatelem 3. levelu – a konečně vznikne nějaký dojem – je najít vlastní styl. Tvrdí to ostatně i ten Bradbury, takže na tom asi něco bude.

Dokonce i ve fázi, kdy si to už úplně uvědomíte a zkoušíte vědomě z psaní odfiltrovat všechny možné cizí vlivy, není vůbec snadné se od těch vzorů oprostit. „Mám Dunsanyovské povídky, mám Poeovské povídky, ale kde jsou, u všech čertů, moje vlastní Lovecraftovské povídky?“ Tak se ptal kdysi otráveně sám H. P. Lovecraft, který prošel podobnu trasou. Cesta k vlastnímu jazyku a stylu mu trvala o něco kratší dobu, než mně; kromě jednoduchého vysvětlení, že je geniální, za tím může být také docela prostě to, že bušil na brány nebes daleko cílevědoměji než já.

Asi bych se k vlastnímu stylu dopracoval buď mnohem později anebo vůbec nikdy, kdyby mne někdy na vysoké nepostihla dvě životní zemětřesení. Obě změnila úplně všechno, počínaje mnou samotným. První a důležitější bylo seznámení s A. Druhé byla listopadová revoluce, která smetla monopol scifi a udělala na světě ohromný prázdný plac, kde bylo možné dělat cokoli. A kam dorazilo fantazy, Dračí doupě, Pán prstenů, Foucaultovo kyvadlo a plno dalších úžasných věcí. A v neposlední řadě i technická revoluce – počítač.

Někde tam se to zlomilo a začal jsem psát svoje vlastní věci. Najednou. Při čemž si rozhodně nelze myslet, že to od té chvíle šlo samo a snadno; 3. level se dostavuje vzácně, s trochou nezbytného štěstí, jako odměna. Pokud si jen trochu nedáte pozor, jste okamžitě zpátky a mastíte nějakou zaběhnutou rutinu. On ani ten Bradbury nepsal samé Kostry a Volání z mlhy.

Odbočka: Prostředí

Vražedně důležitý bod na cestě k samostatnosti je prostředí. Pokud píšete třeba fantasy příběh ze světa Dragonlance, je už v samotném zadání, že nevytvoříte nic jiného, než odvar z dvojice Weiss - Hickman. Podobná past jsou světy Středozemě a vlastně i moje vlastní psaní o raketách a robotech v době gymnázia; automaticky a nevyhnutelně jsem tím přebíral konvence a styl slavných scifi autorů. Roboti prostě byli tak trochu Asimov nebo Lem; tomu se dá těžko vyhnout.

Takže první krok ke svobodě je psát buď tam, kde nepíše vůbec nikdo jiný anebo naopak, kde píšou všichni, takže se můžete ztratit v davu. Že moje vlastní psaní bude nakonec nějak souviset s historií, to jsem zpočátku netušil a ani tušit nemohl. Existujících vzorů toho, oč mi skutečně šlo, bylo žalostně málo. Převážně to byly opravdu historické romány, což znamenalo v praxi Jirásek a nuda. Navíc jsem ještě na gymnáziu historii nenáviděl; měli jsme příšerně nudného učitele. Zlomila to, kupodivu, vysoká škola; začali mne zajímat rytíři, staří Egypťani a tak.

Úplně první taková věc, zavátá dokonce v hlubinách té nejstarší vrstvy 1. levelu, je povídka Atlantis, o bozích ztracené země, kteří se po zkáze země potloukají světem a jsou tak nějak v důchodu. Pokud v tom někdo poznává Gaimanův román Američtí bohové, pak je jisto, že to Gaiman napsal asi dvacetkrát lépe a dvacetkrát delší, ale já to zase napsal o dvacet let dřív. Lord Dunsany měl ovšem podobné nápady pro změnu asi šedesát let přede mnou.

Po několika delších a spíše špatných historických akčňárnách 2. levelu se to najednou všechno složilo úplně jinak a na vojně vznikla dlouhatánská Cesta vzhůru. Hrdina – v ich formě – jakožto zbytečný zoufalec v době naší se dostane do kůže přemyslovského knížete a je nucen se s tím nějak vyrovnat. A prožije docela zajímavý život. Zpětně viděno, je většina mého opravdu zajímavého psaní nácvik a komplikované směřování k Cestě vzhůru. Spousta historie, prokládané vlastními moderními zážitky. Vzal jsem několik různých filmů, pustil je přes sebe a koukal, co z toho vzejde.

Dnes tam vidím stále ještě jasné chyby. Je tam toho umění až moc; místy je to křečovité, rvané silou a takové extatické; ono je to ale také dané věkem a situací. O něco později vznikly další podobné texty, kde se to vyladilo a zklidnilo; druhý román; pár menších povídek. Ale co je hlavní; konečně jsem psal jako já. Podotýkám, že když psal Lovecraft Dagona, bylo mu 27. Když napsal Bradbury Jezero, bylo mu 21. Když jsem napsal Souboj, bylo mi 26. Z čehož plyne, že autor, který nemůže najít svůj styl a je mu 18, se rozhodně nemusí věšet na kandelábr.

Věci z této doby si už občas přečíst můžete. Lze je ukrást, postupem popsaným minule; navíc jsou všechny podstatné dodatečně přepsané v elektronické podobě, což vám krádež dost usnadní.

Vybrat něco vypovídajícího ovšem nebylo vůbec snadné. Měl jsem už připravenou jednu kratší povídku, ale vyrval mi ji jiný vydavatel, že ji chce realizovat v papírové verzi. Takže nakonec vyhrála část podivného textu s neujasněným pracovním názvem Dopisy o Myši, text číslo 56 z věku 26 let. Je to první ze série dopisů, expozice děje. Nedozvíte se, jak to dopadlo a asi z toho budete mít v hlavě zmatek. Také to není moje oblíbené 12. století, ale ojedinělý výlet do renesance. Nikdy to nebylo vydáno.


Paní Eliška Kateřina Křinecká z Ronova Dětenice Dáno na Stvolínkách, 11. listopadu A.D.1604

Drahá paní,

omluvte, prosím, má neuhlazená slova. Nikdy jsem dosud žádné ženě dopis nepsal a nikdy jsem ani takto psát nepotřeboval. Tu skrovnou hrstku dopisů, která je mým dílem, jsem většinou posílal svému příteli Wackerovi. Jsem zvyklý mluvit pouze s muži a o věcech, které obvykle zajímají pouze nás, učence. Obávám se proto, že můj dopis příliš zajímavý pro vás nebude.

Vidíte - hned zpočátku jsem se měl představit. Nemám důvod předpokládat, že víte, kdo a proč Vám píše. Není také vyloučeno, že si na mne nepamatujete.

Mé jméno je Jan Václav z Bělé; alespoň tak jsem vám byl představen. O svém pravém jménu se zmíním později. Jsem zaměstnán jako učitel matematiky a astronomie u pana Zikmunda z Vartemberka, abych učil jeho syna Abraháma Jana.

Setkali jsme se ve stvolíneckém zámku jednoho říjnového večera asi před měsícem. Byla jste tam tehdy kromě pana Zikmunda, jeho ženy Alžběty, jeho bratra Jana a mladého pana Abraháma pozvána i Vy s Vaším strýcem Oldřichem.

Večer byl slavnostní, pan Zikmund pozval na Stvolínky polovinu svého služebnictva. Původně Vás chtěli zvát do honosnějších Zvířetic, ale nakonec rozhodli pro menší a příjemnější Stvolínky, které má pan Abrahám dostat jako své sídlo.

Odpusťte mi moji přímost - celý večer nikdo neřekl, proč Vás vlastně zvali. Zřejmě ale víte, že si Vartemberkové přejí, abyste se stala ženou mladého pana Jana Abraháma.

Větší část večera se hovořilo o sporech mezi katolíky a protestanty. Říkám hovořilo, ale jistě si pamatujete, co tím myslím. Hovořil hlavně pan Jan, bratr pana Zikmunda. Horlil proti katolíkům, Lobkovicům, papeži, císaři a vůbec - proti polovině světa. Plamenně hájil stoupence Husa, luterány i Vašeho příbuzného, pana Viléma Křineckého z Ronova, který kdysi vedl protestantské spiknutí proti císaři. To, co jste vyslechla poprvé, jsme my ostatní slyšeli od pana Jana již mnohokrát. Pan Jan má asi pravdu; císař Rudolf asi opravdu pozbyl rozumu a je to špatný císař. Katolíci jsou opravdu falešní a hrabiví. Jenomže se bojím, že pan Jan se svým Husovým stoupencům podobá stejně málo, jako panu Vilému Křineckému. Neumím si představit, že by něco z toho všeho řekl veřejně, natožpak aby proti císaři opravdu povstal. On je právě vysvětlením toho, proč má v této zemi katolická strana stále navrch.

Pan Zikmund, mnohem důstojnější, dle svého zvyku mlčel. Občas se snažil nenápadně chválit svého syna a Vaše příbuzné.

Obávám se, že ten večer udělal mnohem větší dojem na sloužící, na pana Oldřicha i na samotné Vartemberky, než na Vás. Myslím, že se nemýlím, že Váš zájem vzbudil až další hovor, kdy jsem měl předvést panu Zikmundovi - a také Vám - jakých úspěchů dosáhl pan Abrahám v astronomii a v matematice. Ne snad proto, že by byl mladý pán tak výtečný. Celá moje práce je spíše rozmarem pana Zikmunda, který ví, jak císař opravdu miluje učenost, a chce pana Abraháma dostat do jeho přízně. Pan Abrahám - jak jistě tušíte - o hvězdy ani o matematiku zájem nemá. Je pilný, pozorný, chápavý, ale mnohem více jej zajímá lov, zábava, hostiny a snad i správa panství.

Věřím, že to víte. Nemohl jsem si nevšimnout, že znamenitá Bayerova Uranometria zaujala mnohem více Vás a také Vy jste se ptala na mnohem více věcí, než kdokoli jiný. Při tom jste zmínila tak důležité věci a prozradila tak velkou vědomost o hvězdách, že to vzbudilo moji pozornost a zájem. Aniž jsem to měl původně v úmyslu, musel jsem vysvětlovat nejnovější objevy Johanna Keplera či Matouše Wackera, které zná jen málo zasvěcených. Mluvil jsem dokonce o učení Giordana Bruna, které by každého katolického kněze vyděsilo mnohem více, než řeči pana Jana.

Hovořil jsem mnohem déle, než jsem chtěl. Pana Abraháma, který se během řeči poněkud vytratil, jsem trochu urazil, Jana z Vartemberka a Oldřicha Křineckého znudil a pana Zikmunda zneklidněl. Kdybyste nenavrhla večerní procházku na Ronovský hrad, možná, že bych celou slavnost vážně pokazil. Ale tou cestou se vše zachránilo. Pan Zikmund se mohl pochlubit nedávno získaným hradem a cestou do kopce napětí všech zmizelo. A to, že jsme ještě stále hovořili o hvězdách, vypadalo docela přirozeně. Z hradního vrchu zářily znamenitě. Nová hvězda v Hadonoši, jasná jako planeta, byla nepřehlédnutelná. Většinou v ní všichni hledali dobré znamení - buď pro sebe, pro zemi, nebo i pro Vás a pana Abraháma. Ale to se nikdo vyslovit neodvážil.

Pro mne samotného tato hvězda znamenala důkaz, že mé hledání jde správnou cestou. Že vesmír není uvězněn v křišťálových sférách, ale žije. Je řízen mocnou vůlí, která v něm sídlí.

Po návratu jsme již nehovořili. Většina hostů odešla spát. Ale já jsem vyšel ven ještě jednou. A během této cesty jsem o Vás zjistil něco tak zvláštního, že mne to přimělo napsat tento dopis.

Ještě než prozradím, co jsem viděl, musím se trochu vrátit. Ten večer jsem Vám řadu věcí říci nemohl. Neřekl jsem Vám také nic o sobě. Možná, že to trochu omluví moji zvědavost a smělost.

Ta lepší část pravdy o mně se skrývá v mém pravém jménu. Jsem Jan Václav Berka z Dubé a na Bělé. Mám tedy stejně dobrý původ, jako Abrahám Jan z Vartemberka, nebo vy sama. Berkové jsou mocným rodem v Čechách po celá staletí a mají stejné znamení, jako Křinečtí z Ronova. Kdysi dávno, za krále Václava I. jsme měli společné předky. To snad vysvětluje a ospravedlňuje, že jsem se při hovoru s Vámi nechoval jako služebník svého pána a také mne opravňuje k tomu, abych Vám psal tento dopis.

Horší část pravdy přiznám, když řeknu, že neznám jméno své matky. V tom je můj původ mnohem méně slavný. A jméno mého otce je Aleš Berka z Dubé a Bělé. Nejste starší než já a zřejmě nejste znalkyní rodinného rodokmenu. Asi ve Vás to jméno nevzbudí takový odpor, jako u těch, kteří mého otce znali.

Otec byl stejný nepřítel katolíků jako pan Jan. Bohužel, nezůstalo jen u řečí. Trpěl chorobným strachem z jezuitů, Španělů, Lobkoviců i svých katolických příbuzných, především pak pana arcibiskupa Zbyňka. Občas dostával záchvaty zuřivosti, před kterými se třásli jak všichni služebníci, tak i my, členové rodiny. Rozbíjel věci, křičel, proklínal a každý se mu klidil z cesty. Nebohou paní Kateřinu, moji nevlastní matku, obviňoval ze smilstva s Lobkovicem, urážel ji a dokonce ji i bil. Někdy jsme jen stěží zabránili tomu, aby nevpadl do Bělského kostela s taseným mečem uprostřed svaté mše.

V roce 1599, kdy mi bylo šestnáct let, pozbyl rozumu docela. Už jen střídavě zuřil a naříkal, zdálo se mu neustále o hrozném mučení a o španělských botách.

Nejhorší ze všech dní, jaké si pamatuji, byl jeho poslední. Bylo to po jednom ze záchvatů, kdy jsem seděl proti němu sám v největší síni. Nikdo jiný v zámku nebyl - všichni uprchli. Kolem se válely poházené zbraně, trosky nábytku a věcí. Otec upadl do zvláštní strnulosti. Seděl v křesle proti oknu a upíral oči na mne. Cosi mne přinutilo, abych si sedle naproti němu, k oknu zády. Seděli jsme dlouho. Nikdo z nás neměl co říci. Pouze jsem se bál, abych jeho zlost znovu neprobudil. Po chvíli jsem měl dojem, že jsem zahlédl za jeho zády, tam, kde měla být zeď, večerní oblohu. Nejprve jsem si myslel, že mne zmátlo soumračné světlo, smísené se září jediné dosud nerozbité lampy. Potom jsem ale pochopil, že jsem se zřejmě zmýlil - já sedím čelem k oknu a otec je přede mnou, k oknu zády. Ještě podivnější bylo, že otec, kterému bylo teď velmi špatně vidět do očí, se sobě vůbec nepodobal. Byl mnohem mladší a uvolněnější. V jeho tváři nebyl ani strach, ani zuřivost. Spíše smutek.

Nebyl to můj otec.

Byl jsem to já sám.

S hrůzou jsem pochopil, že moje mysl je v jeho těle. Nebyl jsem schopen pohnout ani prstem. Moje mysl neovládala tělo, ve kterém jsem byl.

Potom jsem ucítil přítomnost otce. Byli jsme tu oba. Zaplavil mne strašný děs z jeho duše; ucítil jsem a pochopil to všechno, co nám nikdy nemohl vysvětlit. Všechno to, co jej léta trýznilo a čemu jsme nerozuměli.

Temný mrak se snášel na celou zemi, na lidi, kteří nic netušili, nevěděli a necítili. Plamenné postavy se znamením kříže sestoupily z nebes a spalovaly vše živé. Vesnice, města, lidé, zvířata - vše hynulo. A nikdo se nebránil. Ve tvářích umírajících bylo znát jen jakýsi údiv.

Viděl jsem, že celý svět, který známe a který je okolo nás, bude zničen. Dojde k nesmírnému boji sil, které jsou mimo nás, a které nedokážeme ovládnout - a dokonce je ani neznáme. A středem těch největších hrůz bude naše země.

Bezmoc je nejhorší ze všech zoufalství.

Přicházel Věk Ohně - a otec byl jediný, komu bylo dáno pravdu vidět. Trpěl za tisíce těch, kteří teprve trpět budou. Mně bylo na těch několik okamžiků dáno trpět s ním, být vydán bezmoci tak úplné, že ji nelze ani vyslovit. Byla na nás snesena odpovědnost za celý svět, břemeno větší, než může kdokoli snést.

Marně jsem se snažil uprchnout. Tělo, poslušno plamenného anděla, vzalo jeden z mečů na podlaze a pečlivě si rozřezávalo krk. Byl jsem ochromen strachem a bolestí. Ještě zoufaleji jsem se snažil uniknout z těla, ze kterého se valila krev, které se dusilo a umíralo. Druhé tělo sedělo naproti, tiché, mlčenlivé, tak, jak jsem je opustil. Nemohl jsem se do něj vrátit.

Kdesi zdáli jsem zaslechl dvě slova, nesrozumitelná, slabá. Snad mi je chtěl říci umírající otec. Snad to byl někdo třetí. Když jsem porozuměl, řekl jsem chraptivě:

“Gienah a Albireo.”

Potom jsem byl najednou zpět. Ležel jsem na zemi, s pekelnou bolestí v hlavě a kolem mne se rozlévala kaluž krve z těla mého otce.

Nevím, kdy mne našli. Byl jsem nemocen řadu dní a snad týdnů. Obával jsem se, že mne rozum úplně opustí, stejně jako mého otce.

Bělský zámek dostali příbuzní. Všichni se rychle snažili na otce zapomenout. Mne, kterého považovali za slabomyslného, nikdo nechtěl ani vidět. V době mé nemoci a bezvědomí mne převezli do špitálu v Praze.

Když jsem se trochu uzdravil, našel mne tu pan arcibiskup Zbyněk Berka. Katolík, kterého se otec bál, který ale měl dobré srdce. Dal mne do klášterní školy ke kapucínům na Hradčanech. Měl jsem od mládí zájem o matematiku. Zde jsem objevil i astronomii, které jsem tu věnoval mnoho času. Můj život u kapucínů však netrval ani rok.

Jednoho zimního dne jsem si vyšel na Petřín. Teď, s odstupem a v klidu jsem chtěl pochopit, co se vlastně stalo v den smrti mého otce. Vybavil jsem si tu chvíli, jak jsem pocítil, že se moje mysl přenesla do jiného těla. A jak jsem úplně a naráz poznal to, co si myslel můj otec. Znovu jsem spatřil plamenné obry, sestupující z nebes.

A najednou jsem viděl nový výjev. Veliké náměstí v neznámém městě, plné lidí. Uprostřed dřevěná hranice s kůlem. U kůlu uvázaný muž.

Ti okolo něj, v černém, jej měli v příští chvíli upálit.

Muž byl poměrně mladý, ale ve tváři, předčasně zestárlé týráním, byla jakási klidná vznešenost.

Kněz se jej tázal, zda odvolá své rouhání proti Bohu, zda nalezne alespoň nyní smír a pokoj.

Ten muž odpověděl - pokud mu bylo dobře rozumět - že umírá zcela smířen s Bohem, ale že své učení neodvolá, vždyť jej vytvořil pro větší slávu Pána. Chléb nikdy tělem nebude, stejně jako není žádných křišťálových sfér v kosmu - svět je nekonečný, stejně jako lidský rozum.

To bylo poslední, co řekl. Potom mu sevřeli jazyk do kleští, na znamení věčného rouhání. A rychle, snad z obavy, aby ten muž přece jenom něco neřekl, hranici zapálili.

Tak přišel Věk Ohně mezi nás.

Viděl jsem zblízka do tváře toho muže, viděl jsem oči plné utrpení, hořící vlasy a vousy, jazyk, uvězněný v kleštích. Cítil jsem soucit a bezmoc zároveň. Věděl jsem, že chce něco říci. Že o mně ví. Chce říci něco, co by jej zbavilo utrpení - něco, co vím i já. Tvář se na mne prosebně upírala.

“Gienah a Albireo,” zkusil jsem.

Muž se usmál a zemřel.

“Co jste to řekl?”

Vzpamatoval jsem se. Byl jsem zpět, pod petřínskými stromy. Přicházel večer. Přede mnou stál osamělý chodec, bohatý a vznešený. To bylo vidět na první pohled. A jeho tvář vyjadřovala naléhavost a překvapení.

“Prosím, pane, co jste to řekl?”

Mlčel jsem. Muž přede mnou nevypadal zle. Chtěl bych mu důvěřovat. Bylo vidět, že je to pro něj důležitá věc. Ale nevěděl jsem, jak mu vysvětlit to, čemu jsem sám nerozuměl.

Cizinec mi pomohl z nesnází.

“Deneb a Sadir.”

Rázem jsem věděl, že on může vysvětlit všechna tajemství. Byl jsem si jist, že všechna čtyři jména patří k sobě. Gienah, Albireo, Deneb, Sadir. Řekl jsem mu, co jsem viděl na vzdáleném náměstí. Vylíčil jsem stručně popravu neznámého, a řekl, že on zřejmě také ví, co ona slova znamenají.

Jeho zájem se během mého vyprávění měnil ve zděšení. “To nemůže být pravda! Přece není možné…” Otočil se a odcházel, jako by na mne docela zapomněl. “Počkejte, prosím!” vykřikl jsem za ním zoufale. On se ohlédl a dal se na útěk. To se stalo dne 18. února 1600. Za týden potom jsem se dozvěděl, že onoho dne byl v Římě na Náměstí Květů upálen jistý Giordano Bruno z Noly. Kázal prý, že vesmír je nekonečný a plný tisíců sluncí s planetami. Za to mu před smrtí sevřeli jazyk do kleští.

Zjistil jsem také, že jména Gienah, Albireo, Deneb a Sadir jsou jmény hvězd v souhvězdí Labutě.

A nedlouho potom mne pozval bohatý a významný císařův učenec Jan Matouš Wacker z Wackenfelsu do svého domu na Hradčanech. Ukázalo se, že je to můj neznámý z Petřína.

Tak jsem se seznámil se svým největším a jediným přítelem, jakého na světě mám. Již během mé prvé návštěvy mi - oplátkou za můj příběh - otevřel brány ke skutečnému vědění, které je dáno jen málokomu. On sám přišel do Prahy k Rudolfovu dvoru jen proto, že zde bylo několik jemu podobných. Všichni nositelé nejúžasnějších vědomostí o světě se navzájem znali - a pokud se někde objevil jeden z nich, za chvíli tu byli všichni, jako včely, které se slétají ke květům. To, že u dvora působil Tadeáš Hájek z Hájku, způsobilo, že se za ním přestěhoval do Prahy sám Tycho Brahe, král všech astronomů. A za ním pak přijel Johann Kepler. A po něm Wacker. A řada dalších.

Tvořili uzavřený svět. To, že je zeměkoule kulatá, jim bylo něčím všedním. Diskutovali o tom, zda Země obíhá okolo Slunce, či naopak, během svých diskusí stěhovali v mysli celé planety sem a tam, při řeči můj nový přítel tvořil vesmíry stejně snadno, jako je potom rozmetával. Pouhé týdny hovorů s Wackerem byly pro mne víc, než všechny mé předchozí školy. Stal se ze mne stejně přesvědčený vyznavač Koperníka, jako je Wacker sám a jako je Kepler, se kterým jsem se také několikrát setkal. Krátce před jeho smrtí jsem se setkal i s Tychonem a byl u jeho pozorování, o kterých se vyprávějí divy.

Wacker mne zasvětil i do dalších objevů; Tychonových důkazů, že planety nejsou upevněny v křišťálových sférách, Keplerových výkladů skutečných rozměrů a tvaru vesmíru a konečně i do učení Giordana Bruna, který neuznával ani vnější sféru stálic a tvrdil, že každá z hvězd je Sluncem s rodinou planet. Podle něj tedy ani Slunce není středem vesmíru…

Klášterní život mne brzy znudil. Wacker mi obstaral místo meteoroscopa čili pozorovatele oblohy u císaře. Měl jsem za úkol celý den a hlavně velikou část noci pozorovat jevy v ovzduší. Střídal jsem se s dalšími, většinou studenty. Práce to byla těžká, ale pro mne znamenala, že jsem se naučil dokonale znát nebe a všechny hvězdy Almagestu. Rozumím tomu, co hledá na nebi Kepler a ostatní. Nic menšího, než řád světa, odpověď na to, jak vesmír vypadá a odpověď na to, čím řídí hvězdy a planety naše kroky.

Nemohu vynechat ani další, drobnou, ale důležitou příhodu. Byla to veřejná pitva, provedená doktorem Jesseniem. Pohled na lidský mozek, pouhé dvě hrsti krvavé hmoty, pro mne znamenal mnoho. Jak je možné, že celá lidská duše se skrývá uvnitř lebky, že se celý náš vnitřní život odehrává v tak malém prostoru, že by v něm trvale nevydržela ani myš?

“Veškeré spojení duše se světem se děje očima, ušima, hmatem, ústy a nosem,” říkal tehdy doktor Jessenius. “Kdyby těchto smyslů nebylo, naše duše by byla vězněm těla až do smrti. Neznala by svět o nic více, než netopýr v nejhlubší jeskyni.”

Pronásledovaly mne sny, že jsem uzavřen ve vlastní hlavě a nemohu se dostat ven, na svobodu.

Jindy se mi lebkou zdála být Země a tím světem venku vesmír okolo.

Pochopil jsem, že vesmír je tím, co nás skutečně ovládá, co ale vidíme jenom nejasně, svými otvory v lebce; čemu nerozumíme. Najít cestu, kterou se dostane mysl ven, je současně cestou ke hvězdám. Vím, že možné to je. Již dvakrát jsem to zažil, vinou mně neznámých hvězdných sil. Byl jsem jako myš, vynesená na nejvyšší vrchol ve spárech orla. Nechápal jsem, co se se mnou děje a neviděl jsem, co jsem vidět měl. Místo triumfu jsem poznal jen nekonečnou hrůzu.

Pochopit sílu hvězd - to je stát se orlem, stát se pánem toho, co činíme.

Nic dalšího již není důležité. To, že jsem přišel na Stvolínky a na Ronov, ze kterého jsou tak dobře vidět hvězdy, že jsem chtěl na chvíli uniknout z věčného ruchu v Praze, že jsem se stal soukromým učitelem ve službách Vartemberků, že jsem se setkali - to již víte.

Budu tedy pokračovat tam, kde jsem přestal - okamžikem, kdy jsem toho večera vyšel podruhé ze zámku.

Ve Vašem okně se svítilo.

Potom se okno otevřelo a přinutilo mne k tomu, že jsem si všiml, že v okně je žena. Zdola nebylo dobře vidět - ale bylo vidět natolik, abych si všiml, že žena je nahá. Tím více mne překvapilo, že potom vystoupila na okno.

A potom se začala před mýma očima měnit. Vztažené ruce se nadmíru prodloužily a narostla jim blanitá křídla, ze kterých trčely ohyzdné drápy. Tělo se měnilo v tělo plazí s dlouhým ocasem. Hlava se prodloužila v lysou, nestvůrnou lebku s prázdnými dutinami po stranách a spoustou obrovitých zubů.

Tvor vyrazil skokem vpřed. Nečekaně obratně se zachytil na velikém stromě, několik sáhů od okna. Potom znovu roztáhl křídla a vzlétl k nebi jako obrovský netopýr. Jen otevřené okno zůstalo zářit do tmy a přesvědčilo mne, že tentokrát nešlo o vidění a s mojí myslí se nic nestalo.

Při další cestě jsem se přesvědčil, že té noci byla moc hvězd opravdu výjimečná. Kromě toho, že se setkaly planety Jupiter, Saturn a Mars velmi těsně, zářila stále mohutná nová hvězda v Hadonoši. Byla jasná skoro jako Jupiter a znamená to, že musela být několiktisíckrát jasnější, než Slunce - pouze nesmírná vzdálenost nám ji zmenšovala.

Pochopil jsem, že síla hvězd Vás některé noci mění v toho ohyzdného tvora, podobného draku a netopýru.

Možná, že jsem Vás urazil, či rozzlobil. Snad se obáváte, že prozradím Vaše tajemství. Ve světě, kde není dovoleno hlásat Brunovy či Koperníkovy ideje by Vám hrozilo největší nebezpečí. Proto Vám vyprávím svůj příběh - i ten by vzbudil podezření Svaté inkvizice. Věřím, že máme oba dost dobrých důvodů mlčet, jako ostatně mlčí o podobných věcech řada těch, jichž si vážím.

Píši Vám proto, abych zjistil, zda víte o vlivu hvězd na Vaše proměny - a také, abych se otázal, zda snad znáte tento vliv a ovládáte tato tajemství?

Znáte snad to, co i ti největší mudrci světa v tuto chvíli hledají?

Pokud ano, je ode mne jistě opovážlivé Vás žádat, abyste se mnou takové tajemství sdílela.

Ale mohu se o to alespoň pokusit.

S největší úctou

Jan Václav Berka z Dubé


Chci na tom zejména demonstrovat proměnu formy a jazyka, pokud si to srovnáte se Stromem. Mezi texty leží asi 7 let. Dá se to číst nahlas a má to i nějakou hudbu. Forma dopisu pracuje s dialogem úplně jinak, než povídka; je to vlastně soustava dlouhých monologů jednotlivých postav. Samozřejmě to není žádný můj vynález; metoda okouzlila už plno lidí přede mnou a já jí užil spíše výjimečně.

Rozcestí

Nejspíše také narazíte na povídku Souboj z roku 1991, z doby prakticky současné předchozímu textu. Souboj je oproti těm dvěma předchozím věcem rozhodně typičtější a představuje jakýsi mainstream mého psaní. Je také něčím, co mne začíná tak trochu pronásledovat; vyšel v roce 1991, 2003 a 2011 a najdete ho i na internetu http://www.d20.cz/clanky/pribehy/souboj1.html. Nedávno mne zase někdo žádal o vydání. Sice jsem mu zkoušel vnutit jiné, novější věci, ale že jako ne; jedině Souboj je prý to pravé. Prý je to jedna z prvních českých fantazy povídek.

To je tak trochu omyl. V té době jsem znal z fantazy zřejmě jen Tolkiena. Měl jsem už vlastní historické téma; někde jsem si napsal: Nač vymýšlet Středozemi, když ve Středozemi žijeme? Proto také v Souboji i v Dopisech o myši působí ve skutečném terénu skutečné postavy a říkají – snad – věci, které říkat reálně mohly. Zkrátka, pouze jsem pokračoval ve svém vlastním směru a neměl ani tušení, že nějaká fantazy existuje a měla by být zakládána. Draci a rytíři ze Souboje nejsou monopolem fantazy; je to trochu starší nápad. Příběh o drakovi je vyčtený mezi řádky skutečných středověkých kronik. Také se tu poprvé mihne vedlejší postava jménem Argonantus, která je jediná zodpovědná za tu trochu magie, co by mohla být pokládána za fantazy rekvizitu.

V době Souboje jsem byl už velký. Měl jsem rodinu, vlastní existenci, spisování mne neživilo. Naštěstí. Ukázalo se totiž, že napsat román je daleko jednodušší věc, než ho vydat. Nakladatelská politika tehdy neochvějně kráčela dvěma směry. Jeden byl oficiální; nebyl problém vydat podruhé nebo potřetí nějakého světového autora v ohromném nákladu. Což jsem já nebyl.

Jiná cesta byla klesnout do levného čtení, mastit jednoduché thrillery furt dokola, jako jeden můj již zesnulý spolužák, který vzal na computeru dvě až tři svoje předchozí knihy a úspěšně z nich smontoval čtvrtou. Tato metoda ovšem nevyrobí nikdy to mrazení v zádech; zůstanete v druhém levelu v nejlepším případě.

Další možnost byla psát noviny. V době revoluce jsem měl potřebu se vyjadřovat ke kdečemu. Zjistil jsem ale velmi rychle, že mne spotřební psaní, ke kterému se nikdo nevrací, vůbec nezajímá. Je to vypitá káva a vyhozené noviny. Takový trik, jako dělám právě teď, že předkládám věci přes dvacet let staré a věřím, že to alespoň v jednom čtenáři nějaký dojem udělá, s novinami dosáhnout nelze.

Prorazit s něčím tak zběsilým, novým a rozsáhlým jako Cesta vzhůru se ukázalo být zhola nemožný úkol. Vydávání mne vůbec zajímalo o dost méně, než další psaní. Trpělivost, projevenou šíleným mnohaletým pronásledováním fantoma uměleckého dojmu, jsem postrádal v dohadování se s vydavateli. Rozhodl jsem se nakonec vědomě pro psaní do šuplíku, pro zábavu vlastní a pár přátel. Nikdo mne do ničeho nenutil a nic mi nebránilo psát tak dobře, jak jsem si stanovil.

Doba třetího levelu a psaní do šuplíku u mne zahrnuje hrůzostrašných dvacet dalších let a něco kolem 25 napsaných povídek a delších věcí. Počet napsaného klesl na frekvenci jedné věci ročně, dokonce i ještě méně. Ve dvou obdobích se to vlastně úplně zastavilo na několik let. Návyky z dávných dob se změnily. Měl jsem nápadů zhruba stejně, možná i méně. V dřívějších dobách bych sedl a psal; tady jsem v drtivé většině případů nápad zvážil a rovnou zavrhl. Mohla by vzniknout další obyčejná povídka; ale k čemu to. Jindy to došlo dál; rozepsal jsem to a zjistil, že to není ono. Nebo jsem zjistil, že je to dobré, ale už to někdo někdy vymyslel. Takže to skončilo v torzoidním stavu. Třetí možnost byla, že jsem to napsal, prošel, opravil – a pak teprve definitivně zavrhl.

Zkrátka, z těch asi 25 věcí je jich i při mé sebevětší pečlivosti jen polovina dobrých. Sturgeonův zákon - devadesát procent všeho jsou kraviny - je nelítostný a vztahuje se i na mne. Úplně mu neutečete ani v případě, že se pokusíte ty špatné věci vynechávat ještě před napsáním.

Nové tisíciletí

Věci se změnily dne 25.2. 2003, kdy jsem objevil internet. Tedy, věděl jsem o něm už dříve, samozřejmě, ale zjistil jsem, že dává docela zajímavé možnosti pro psaní. Přebytek psací energie, který těch pár opravdu dobrých věcí 3. levelu nestačilo odčerpat, musel jít někam jinam. Především jsem začal vydávat nějaké novinářské články na témata, o kterých jsem si dělal naděje, že by se k tomu někdo někdy mohl vracet. Internet v tomhle paradoxně vítězí i nad papírem; papírový časopis se většinou vyhodí. Plán se víceméně splnil; moje hlavní článková témata se periodicky vracejí na různých koutech netu, kde jsem pobýval. Draci, samozřejmě. Tento životní monstrprojekt ještě neřekl poslední slovo. Možná i katedrály; další podobná šílenost.

Druhá věc; na internetu se dá o psaní zajímavě povídat. V reálném světě je koncentrace spisovatelů na metr čtvereční tak malá, že se málokdy setkají. Pokud se tak stane na živo, je to tak nějak divné a strojené. Jsou vlastně konkurence. Občas si představuji, co bych si tak mohl povídat s Vieweghem nebo Sapkowskim… a myslím, že nejlepší by bylo, kdybychom mluvili o čemkoli, jen ne o literatuře. Upřímnost by měla děsné následky pro obě strany. Internet tyhle zábrany a předsudky tak nějak odsouvá; věřím, že pod nickem a oboustranně anonymně by ta rozmluva nemusela skončit nutně tragicky. Dokonce bychom si mohli prozradit i něco užitečného.

Třetí a nejdůležitější věc; úplně se změnilo i vydávání papírových knih. Třeštění po padesátitisícových nákladech je bájné vyprávění starců; dnes je tisícovka slušný náklad. Stejně tak technika elektronické sazby je velmi mocná. Za těchto okolností je ovšem reálné si zorganizovat vydání papírové knihy sám, variantou AVN. Nemusí to už být vždycky podvod jako v dobách jen částečně fiktivního Ecova nakladatelství Manuzio; dnes je to otevřená hra; chcete-li knihy s vlastním jménem, prostě si je zorganizujete a zaplatíte. Udělal jsem to http://www.beletris.cz/9788087105160.php a vznikla kniha, která mi udělala opravdu radost, neb je tam většina toho, co pokládám za opravdu důležité. Navíc provedeno tak, jak jsem si přál, bez jakýchkoli technických kompromisů nebo ústupků; například s nadstandardním zlomem, kde odstavce nikde nepřecházejí na novou stránku a kde mi žádný korektor nevyhazoval moje oblíbené středníky. Pokud by se to náhodou prodalo, což není vůbec vyloučeno, mohu pokračovat ve stejném duchu; nebudu obtěžovat tím, co se z nějakého důvodu nepovedlo anebo co není perfektní.

Konec

Pokud se chcete někdo z nějakého důvodu stát spisovatelem, doporučuji se v jistém bodě rozhodnout, co přesně chcete dokázat. Zjistil jsem, že být spisovatelem pro mnoho autorů znamená mnoho velmi různých věcí. Budete si muset vybrat v tom přísně technickém smyslu; zda budete psát hodně knih za cenu kompromisů v kvalitě, anebo zda vám jde o pár perfektních věcí, kterým byste opravdu věřili. Kýžený stav, kdy chrlíte geniální knihy každý rok, neexistuje. Takový člověk doposud nevznikl.

Budete také zřejmě zpočátku nepochybně sledovat nějaké osobní vzory; přinejmenším proto, abyste se naučili techniku. Umět psát se hodí i pro normální život, když nebudete mít vůbec žádné umělecké cíle. Například, když chcete provozovat v jakékoli podobě RPG; jako vypravěč, jako hráč a konečně i jako teoretik. Umělecké psaní a RPG jsou příbuzné disciplíny, které mají v lecčems podobné cíle; rozdílů je ovšem tolik, že by vydaly na další speciální pojednání.

Talent není moc důležitý. Pomůže vám jedině v tom, že rychleji projdete embryonálními vývojovými stádii levelu 1. Může vám pomoci kritika zvenku a sebereflexe; například mně docela pomohly staré průběžně psané poznámky. Ty jsou dnes užitečné i pro psaní tohoto článku, kdy už zase pro změnu bojuji se sklerózou. Rozhodující je ale vytrvalost; musíte sledovat stále a neochvějně svůj cíl, vytrvat v něm a napsat dost věcí k tomu, abyste ho dosáhli. Kolik těch věcí bude, to nikdo neví; prostě jich musí být dost. Pak se něco stane; zaručeně. Váš nedostatek talentu tomu – kupodivu - nezabrání. A rozhodující zlom je svoje učitele v pravou chvíli opustit a nadělat z nich maximálně osoby s hlasem poradním.

Já si vlastně nejsem jist, zda jsem se stal spisovatelem. Tou cestou, kterou jsem si představoval jako malý, kdy bych vyráběl jednu knihu ročně a byl zavedená firma, jsem se nevydal. Nejsem profesionální autor; knihami jsem si nevydělal nic; teď jsem dokonce v mírném záporu kvůli nákladům. Což mi ovšem dává nesmírnou svobodu; mohu si vydávat jen dobré věci. Neznám současného českého autora, kterému by profesionalita neuškodila tím, že ho láká vydávat věci podezřelé.

Nejsem Ray Bradbury, který prý psával každé ráno a dopoledne. Nejsem Stephen King, který knihami ovládl světová knihkupectví. Nejsem ani – ve skromnějších českých poměrech – Miloš Urban, který trochu podobným stylem psaní vyrobil řadu dobrých románů. Při čemž vybírám záměrně autory, kteří neudělali kvůli profesionalitě moc kompromisů a za svoje knihy se rozhodně nemusí stydět; i ty jejich méně povedené věci jsou stále docela dobré.

Napsal jsem toho vlastně dost málo. Jsem přesně u čísla 76. Z toho jen pět věcí delších 100 stran. A to vše s velkým množstvím odpadu a omylů; do čísla 50 celkem nemá cenu se k ničemu vracet. Což řeším prostě utajením těchto věcí.

V tuto chvíli existuje jediná kniha, soustřeďující to důležité. Končí Zavřenými dveřmi, což je jakýsi můj nejzažší dosažený bod. Hrozí, že v budoucnu asi vydám ještě něco. Ale je jisto, že toho nikdy nebude moc velká záplava.

Navenek jsem byl dokonce dlouho autorem jediné dobré povídky. Představa, že si ji přečte někdo třeba po mnoha letech a nadchne ho to, mne vždycky uspokojovala víc, než kdybych byl autorem deseti románů s desetitisíci čtenáři, při čemž bych ale tomu psaní sám nevěřil. Nakonec bych bral i být takovým Danielem Keyesem, jehož jméno vám asi nic neřekne, ale jeho povídka určitě ano. Růže pro Algernon. Přiznejte se – že jste od něho nečetli nic jiného?