Baroko. Každý z nás ví, co si pod tímto pojmem alespoň přibližně představit. Dokonce se dá se značnou mírou jistoty prohlásit, že představy české veřejnosti se budou do značné míry shodovat. Zvlněné tvary, pozlacené dekorace, buclatí andělíčci a zčernalé obrazy s extatickými výjevy. Pro dnešního člověka tato povrchní tvář baroka není příliš přitažlivá, a proto není divu, že všeobecně se tento umělecký sloh těší menší oblibě, než gotika a renesance, které mu předcházely.

Mojí snahou v tomto článku bude nejen shrnout a předat základní informace o barokní architektuře (zejména české), ale také přiblížit váženému čtenáři myšlenkovou a duchovní podstatu baroka jako historického období.

Pojem baroko pochází z portugalského výrazu barroco, který označuje mořskou perlu nepravidelného tvaru. Stejně jako v případě gotiky měl tento název zpočátku pejorativní význam, přídavné jméno „barokový“ bylo synonymem slovům „bizarní“ a „podivný“. Jako označení architektonického stylu bylo poprvé použito v roce 1788 v Metodické encyklopedii Quarteméra de Quincy. Ještě v polovině devatenáctého století historikové příliš neoddělovali baroko a renesanci, podle Jacoba Bruckhardta baroko „mluví stejným jazykem“ jako renesance, leč „zdivočelým dialektem“ (1860). Na přelomu 19. a 20. století byl pojem baroko bezpečně vymezen, a to především zásluhou německých uměnovědců v čele s Heinrichem Wölfflinem.

Na běžného pozorovatele působí barokní architektura jako dynamická, přebujelá a přezdobená. Podobně působí i sochařské umění, neboť pro mnoho umělců tyto dvě disciplíny v určité rovině splývají. Barokní architektura se skutečně vyznačuje hromaděním dekorativních prvků, plasticitou a objemovým modelováním (zde ono splynutí se sochařstvím), dynamizujícími křivkami. To všechno je výsledkem dobové tendence působit na smysly člověka. Přísně rozumové vnímání, které nám idealizuje renesance, je obohaceno o rovinu iracionální, emoční. Jedním z cílů barokního umění je ohromit diváka velkolepou podívanou – „pastvou pro oči“ – a přiblížit ho tak duchovním mystériím, které jsou téměř vždy jeho podtextem.

Jak ale došlo k tomu, že se priority umělců a jejich zadavatelů posunuly právě tímto směrem? Jak barokní myšlení vlastně vzniklo? Zdeněk Kalista uvádí, že počátky baroka lze spatřovat už v době velkých objevů šestnáctého století, které provázely celoevropsky triumfující renesanci. Právě fascinující objevy nových, neznámých krajů, daly vzniknout údivu nad nesmírností světa, který se později promítnul do umění. Odvaha a moc renesančního člověka jej přivedla až na hranice světa. Přeplul oceány (Kryštof Kolumbus) a pohlédl do vesmíru (Galileo Galilei). To, co tam spatřil, jej ohromilo. Z domnělé Indie se stal nový kontinent – a za ním další oceán. Z malého kompaktního geocentrického vesmíru se stal ohromný prostor, kterým Země, jedna z mnoha planet, letí od věčnosti k věčnosti.

Člověk byl konfrontován s nekonečnem tak, jako nikdy předtím. Jeho rozum, který se dosud zdál být dokonalým, najednou selhal. Také renesanční umění se začalo vyčerpávat. Kalkulovaná dokonalost forem, kterou stvořil sebou samým fascinovaný renesanční rozum, přestávala stačit. Přišel manýrismus, jenž pohřbil renesanci až do krajnosti dohnaným vrstvením toho nejlepšího, co přinesla umění. Rozum, čísla, propočtené proporce – to vše přestávalo stačit. Člověk přestal být tvorem pouze rozumným, byl obohacen o spoustu citů a emocí, se kterými si mnohdy nevěděl rady.

Pojmy jako věčnost, nekonečno, absolutno, nicota, tajemno dolehly na lidstvo celou svou vahou. Renesanční člověk došel na hranice poznání a otevřely se mu nové, mnohokrát širší, obzory neznáma. A s těmi se musel vyrovnat člověk barokní. Ten jasně cítil, že není možné obsáhnout vše rozumem. Všechny jeho myšlenky, upínající se k vyššímu řádu a řídícímu principu, končily nutně u instance nejvyšší, u Boha. Zde je základ barokní zbožnosti, příčina, která umožnila církvím nabrat druhý dech.

Barokní umění je prodchnuto snahou vyjádřit a postihnout vše, co lidstvo přivedlo v úžas. Jak ale lidským vyjádřit božské? Pozemským transcendentní? Umění se zmítá v marné snaze postihnout nepostižitelné, uprostřed kontrastů. To je jedna z příčin nesourodosti barokního umění. Není to jednotný styl, určený nějakým kánonem, ale bohatý a divoký proud, jemuž byl společný pouze původ a cíl. To vše je také příčinou toho, že se o baroku tak těžko hovoří.

Teď již čtenář snadno nahlédne, jak baroko přišlo ke svým divoce zvlněným tvarům, blyštivým a nekonečně vrstveným dekorům, ke své ohromné pompě a okázalosti.

Již zmíněný kontrast je v umění (především malířském) vyjádřen, jak jinak, světlem a stínem. Extatické postavy světců jsou ozářeny nadpozemským jasem, zatímco jejich okolí se topí ve tmě. Statická a vypočítaná krása uplynulého období tu nemá místo. Vše je v pohybu, ve stavu citového vypětí. Vyjádření duševního rozpoložení má přednost před fyzickou krásou. Některá díla se dostávají za hranice naturalismu. Barokní umělec neváhá zobrazit scény drastické – má na výběr z nepřeberného množství křesťanských mučedníků – i morbidní – častým námětem děl je Smrt, reprezentovaná především morovou nákazou.

Do českých zemí baroko přišlo počátkem sedmnáctého století. Opusťme nyní mylnou představu, že barokní styl se stal nástrojem církevní moci, která násilně odervala Čechám protestantskou víru a vnutila jim katolicismus. Baroko k nám nebylo importováno jako nějaký cizorodý prvek, který by českou kulturu znásilnil a znetvořil. Naopak, velice záhy se poddalo mentalitě místních umělců i prostých lidí a zdomácnělo zde, jako žádný jiný sloh.

První náznaky barokního přístupu k umění se u nás objevily ještě v roušce manýrismu na dvoře Rudolfa II. (Arcimboldo). Skutečný nástup se však konal až po bitvě na Bílé hoře, kdy odešlo množství šlechticů protestantského vyznání a jejich místo zaujala katolická aristokracie z ciziny, která s sebou přinesla modernější požadavky.

Jako program bylo baroko přijato až po uzavření Vestfálského míru (1648). Katolické řeholní řády (bylo jich velké množství, nejvýznamnější a nejznámější postavení ovšem mají jezuité), které byly do Čech povolány vládnoucími Habsburky, plně ztotožnily svou filosofii s barokním myšlením a umožnily jeho ohromný rozmach.

Protestantská elita žila už třicet let v exilu a prostí lidé byli natolik vyčerpáni válečným běsněním, že se u nich téměř nedalo mluvit o nějakém vyznání či přesvědčení. Jediný, kdo mohl rekatolizaci klást nějaký odpor, byly venkovské, leč vzdělané, komunity v příhraničních oblastech, které tvořily samostatné malé církve na protestantském a husitském základě.

I tento odpor však byl po dvou až třech generacích zlomen a Čechy mohly být plně ovládnuty katolicismem a to mimo jiné skrze barokní umění, jež si jejich obyvatelé zamilovali. Z Itálie přišla nová vlna umělců (Lurago, Caratti, Orsi), kteří zrealizovali velkolepé plány vládnoucí moci na obnovení lesku zanedbané země a podmanění si jejích obyvatel.

O myšlenkovém a duchovním podtextu barokní doby toho bylo již řečeno dost. Nyní konkrétněji.

Za prvního umělce, v jehož díle se dají vystopovat počátky baroka, můžeme označit geniálního Itala Michelangela Buonarottiho. Jeho příspěvkem k ohromné stavbě chrámu Sv. Petra ve Vatikánu jsou mimo jiné šikmé stěny mezi rohy stavby a apsidami – náznak barokní dynamiky. Pokud bychom měli alespoň přibližně chronologicky seřadit neznámější barokní architekty, byli by to Gian Lorenzo Bernini (průčelí chrámu Sv. Petra ve Vatikánu; Svatopetrské náměstí ve Vatikánu; množství římských kostelů; Louvre), Francesco Borromini (chrám San Carlo alle Quatro Fontane v Římě), Guarino Guarini (chrám San Lorenzo v Turíně), Louis le Vau (z části Louvre i Versailles) a Christopher Wren (Saint Paul’s Cathedral v Londýně; urbanistická koncepce Londýna), Johann Fischer von Erlach (Clam-Gallasův palác v Praze; Karlskirche ve Vídni) a Lucas von Hildebrandt, který asi nejsilněji ovlivnil českou tvorbu (kostel Sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, Horní Belveder ve Vídni).

Čím se barokní architektura vyznačuje? Jak ji kategorizujeme? Už bylo uvedeno, že pro barokní dobu je charakteristický úžas člověka nad světem. Tento úžas a silné emoce se do architektury promítly v podobě dynamických tvarů a křivek. Barokní architektura je objemová a hmotná. Zároveň je ovšem symetrická a geometricky vykalkulovaná. Výsostným prvkem je elipsa, mnohdy opakovaná, tvořící průniky. Elipsy najdeme v půdorysech drtivé většiny sakrálních staveb radikálního baroka, ve tvaru oken, dekorací, klenebních oblouků… i kupole bývají mnohdy eliptické.

Barokní doba zúročuje poznatky, které renesance nashromáždila o starořímské architektuře. Antická řádovost (dórský, iónský, korintský, toskánský a kompozitní řád) se stává jedním z určujících prvků všech vznikajících staveb. Zároveň se objevují budovy, které nedodržují přísná pravidla antické řádovosti tak, jak je nastolil Palladio a jemu podobní na základě Vitruvia. Tvořivosti baroka nestálo v cestě nic.

Svou zásadní roli mají rovněž stavební materiály. Základní hmotou byly pochopitelně pálené cihly. Stavební kámen byl používán méně. Stěnové uspořádání staveb, typické pro baroko, nepotřebovalo mimořádně únosných materiálů; dekorativní detaily byly tvořeny zpravidla štukovou omítkou. Kámen se nicméně velkou měrou uplatňuje ve formě obkladů. Leštěný mramor spolu se zlatem tvoří typickou luxusní barokní kombinaci. Skulptury a plastiky, většinou neoddělitelně zakomponované do interiéru, byly zhotovovány z kamene, častěji však ze dřeva a opatřovány zlacením a nátěry. V levínském kostele v Českém středohoří najdeme dokonce sochy z papírové hmoty.

Barokní doba propojuje jednotlivé obory umění nevídaným způsobem. Vstoupíme-li do barokního chrámu, přivítají nás obrazy a fresky ohromných rozměrů, přecházející do plastického dekoru či iluzivní malby. To vše v objetí samotné architektury. Pokud zazní varhany skladbou některého z barokních géniů, náš výsledný dojem se přiblíží účinku, kterým toto vše mělo působit na barokního člověka. Barokní umění nelze tak snadno rozdělovat. Vše dohromady mělo vytvořit dokonalou kompozici, která ohromuje. Skrze takové zážitky se chtěl barokní člověk přiblížit tomu absolutnu, jež pro něj objevil člověk renesanční a které mu stále leželo před očima jako výzva.

Jak už bylo uvedeno, barokní architektura k nám, do českých zemí, naplno vpadla až po uzavření Vestfálského míru v roce 1648. Vlašští stavitelé, hlavní představitelé tohoto období, již mohli bezpečně těžit ze zkušeností italských architektů. Jejich díla jsou proto značně kvalitní.

Carlo Lurago pracoval na mocenské základně jezuitů pro celé Čechy, pražském Klementinu. Zde se zhostil křídla obráceného do Křižovnické ulice a kostela Nejsvětějšího Salvátora. Jeho vrcholným dílem je rovněž jezuitský kostel, Sv. Ignác na Novém Městě pražském. Lurago do značné míry spojoval italské baroko s jeho zaalpskými formami. To někdy vedlo k architektonicky nejistým výsledkům, jako je třeba kostel Sv. Františka Xaverského v Březnici, který jako první disponuje věžemi po obou stranách vchodu.

Francesco Caratti přinesl do české architektury severoitalské prvky. Pracoval mimo jiné ve službách Václava Michny (Sv. Maří Magdaléna na Malé Straně, Nosticův palác na Malé Straně), ale především Jana Humprechta Černína z Chudenic. Černínský palác na Hradčanech, který pro něj postavil, sice svou rozlohou nemůže soupeřit s palácem Valdštejnským, ale monumentalitou rozhodně ano. Na ohromné fasádě se Caratti vzdal hmotové diferenciace a vytvořil dílo rytmizované, s téměř statickým efektem.

Posledním z trojice architektů raného českého baroka je Domenico Orsi, jenž se stal výhradním stavitelem jezuitů. V jejich službách vytvořil množství sakrálních staveb, jimž vtiskl svůj styl vyznačující se rytmizací a nápodobou italského typu Il Gesú.

Nositelem vrcholného baroka se stal Jean Baptiste Mathey, který, ač Francouz, stavěl v duchu výlučně italském. Zpočátku se inspiroval mírnějším proudem vrcholného baroka, a proto si musela česká scéna na radikální barok ještě chvíli počkat. Mezi jeho díla patří Arcibiskupský palác na Hradčanech a Trojský zámek v bývalém Zadním Ovenci. Obojí se vyznačuje pilastrovým řádem a vcelku klidnou rytmizací. Se stavbou křižovnického kostela Sv. Františka na Starém Městě pražském obohatil Prahu o první pravou a dokonalou kupoli s tamburem a lucernou, navíc hned oválnou. Vstupní průčelí tohoto chrámu je obloženo kamenem a dynamizováno konkávním projmutím, něčím do té doby nezvyklým.

Před třicetiletou válkou nebyla úroveň vzdělání v českých zemích špatná. I na venkově fungovaly lidové školy, kde se nevolníci učili číst a psát. Protestantství totiž kladlo velký důraz na znalost Bible u každého věřícího. Po Bílé hoře, kdy nekatoličtí vzdělanci opouštěli zemi, tyto instituce zanikaly. Katolická církev přišla se svou protireformací do prostředí intelektuálně zpustlého. Řeholní řády (opět především jezuité) se tedy soustřeďovaly na zakládání škol, vydávání knih a systematickou výuku obyvatelstva. Protože nebylo možné naučit číst nejširší masy lidí, rozmohlo se vzdělávání formou kázání. Jezuitským heslem byla v tomto ohledu trpělivost a vytrvalost, se kterou domlouvali lidem a přesvědčovali je. Agresivní forma rekatolizace, jaká vládla v prvních třech letech po roce 1648, se totiž neosvědčila.

Jezuité knihy nejen psali a vydávali, ale také ničili. Shodou okolností se ze všech nadprůměrně aktivních kněží proslavil pater Koniáš a stal se zosobněním náboženského fanatismu. Pater Koniáš za svůj život zabavil asi 30 000 tisíc knih, z nichž přibližně polovina byla ideologicky nevyhovující literaturou různé kvality. Zbytek představoval škvár včetně pornografie. Dalším jezuitským heslem bylo nahradit knihy kacířské spisy pravověrnými, aby lidé nepřišli o svou četbu a vzdělání z ní plynoucí.

Můžeme prohlásit, že společná snaha habsburské moci a katolické církve přinesla své ovoce. Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století je možné již Čechy považovat za pravověrně katolickou zemi. Společně s definitivním upevněním pozice církve přichází i vrchol české barokní architektury.

Giovanni Battista Alliprandi proslul jako stavitel zámků (Kosmonosy; Liblice), paláců (Šternberský palác na Hradčanech; Lobkowiczký palác na Malé Straně) a samozřejmě kostelů. V jeho profánních dílech se objevuje motiv velkého oválného sálu, na nějž navazují konvenční pravoúhlá křídla. Postupem času došel u zámeckých staveb k oddělení reprezentačně obytné části od hospodářských budov, na zámku v Liblici najdeme dokonce cour d’honneur (čestný dvůr), motiv známý z Francie.

Architekty, kteří snad nejcitelněji ovlivnili domácí scénu, byla rodina Dientzenhoferů. Mezi největší díla Kryštofa Dientzenhofera patří benediktinský klášter v Břevnově s chrámem Sv. Markéty, klášter téhož řádu v Broumově a kostel Sv. Mikuláše na Malé Straně. Břevnovská Sv. Markéta stojí na půdoryse tvořeném průnikem čtyř elips. Její prostorově sjednocená loď se svým efektem dostává na špici evropské architektury. Sv. Mikuláš vyniká nesmírně dynamicky zvlněným průčelím, které jej řadí na vrchol radikálního baroka. Křížení lodí s proslulou kupolí a chrámová zvonice jsou dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ten je rovněž autorem kostela Sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a letohrádku Amerika na Novém Městě.

Výčet zakončí vynikající a originální architekt Jan Blažej Santini Aichl, představitel svébytného stylu gotizujícího baroka. Jeho dílem jsou jak přestavby (Klášterní kostel v Kladrubech), tak novostavby (kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou; zámek Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou). Narozdíl od jiných stavitelů zachovával při přestavbách gotických chrámů jejich původní výraz (žebrová klenba, lomené oblouky). Tyto prvky pronikly i do jeho originální tvorby, čímž vzniká překrásná syntéza elegantních gotických tvarů a barokního dynamismu (již zmíněný Sv. Jan Nepomucký).

Pozdní baroko, ovlivněné již myšlenkami klasicismu, nám v Praze zanechalo předdvoří Pražského hradu (z Hradčanského náměstí), palác Goltz-Kinských na Starém Městě pražském a současnou podobu Arcibiskupského paláce.

Ve snaze ohromit se barokní umění stávalo stále rafinovanější a iluzivnější. Malířství, sochařství, architektura i hudba se spojily, aby vytvořily jeden velkolepý celek, jinou realitu. Právě tato druhá realita, dokonalý svět vykouzlený společnou snahou umělců, duchovních i lidu, se stala iluzí, jež měla nahradit pozemskou skutečnost, ale která byla v jistém smyslu skutečnější než realita sama. Umění dosáhlo vrcholu, ale zároveň zůstalo ve slepé uličce. Nezbývalo než se pokorně vrátit zpět na zem a zkusit trochu jinou cestu. Příběh se po tisící zopakoval, lidstvo opět opsalo jeden ze svých kruhů.

Na barokní dobu navázalo rokoko, jež baroku nastavilo zrcadlo svou vyumělkovaností, ale zároveň se od něj odvrátilo svou přízemností a pozemskou přívětivostí běžnému člověku. Klasicismus zase znamenal rehabilitaci renesance, a další pokus o oživení prostých antických ideálů.