Toto pojednání o pokračování sci-fi je v sérii žánrových článků čímsi jiné. Napsal jsem ho totiž skoro přesně před 20 lety. Dost věrně zachycuje, proč působil cyberpunk tehdy tak dokonale novým a neopakovatelným dojmem. Asi bych to dnes uměl napsat přesněji, ale tím by zmizela ta zajímavá autentičnost mé tehdejší zprávy o něčem zbrusu novém.

I.

Na počátku jsem nevěděl, co to vlastně je a že to má nějaké jméno. Teprve odnedávna vím, že je to cyberpunk. No dobrá. My jsme to nazývali kdysi hororem nebo scifi. Je jisto, že slovo cyberpunk se objevilo až v 80. letech. Během mých studií „pokleslé“ kultury byla taková cyberpunková díla sice neustále opomíjena, ale přesto skrytě přítomna.

Nevzpomínám si, že by mne nějaký jiný druh umění napoprvé tak štval a urážel, takže se ho pokouším neustále ignorovat.

Na druhé straně s úžasem zjišťuji, že ve světě postmoderny a nejnovější kultury jde o naprostá arcidíla. Jsou tu hledány skryté významy, sdělení, vzory. Existuje důmyslná analýza těchto děl, přestože je jakýkoli seriózní teoretik kultury musí nutně pokládat za brak a arcinesmysl.

Je na tom něco, nebo není?

Morten ze Živlu, který mne k této úvaze vyprovokoval, uvádí jako zástupce cyberpunku tuto řadu filmů – Vetřelec, Věc, Tron, Moucha, Terminátor, Videodrome, Akira, Blade Runner, Tetsuo: The Iron Man, Měsíc 44, Outland, Neuromancer, Johnny Mnemonic. Šlo by zajisté přidat – všechny nekonečné varianty Terminátora, Total Recall.

Nejenom z této řady usuzuji, že hlavním tématem žánru je člověk v kyberprostoru, člověk, měnící se ve stroj nebo se strojem smíšený, duševní život strojů apod. A ta punková složka přidává hnusno a šerosvity.

Kajícně doznávám, že asi polovinu těchto cyberpunků jsem neviděl. Usuzuji drze, že se podobá té viděné polovině.

Moucha je, podle mne, celkem nepodstatná – na rozdíl od původní povídky._ Blade Runner _je asi vůbec nejlepší – ale asi ne tím, že by šlo o typický cyberpunk. Zcela vybočuje z těchto měřítek a je to opravdové umění, takže sem vlastně nepatří. Trona jsem nedávno zahlédl a rychle opustil pro jeho výraznou debilitu. Snad tehdy, když byl natočen, by mne zaujal. Spíš ale ne.

Takže si k rozboru vybírám jasně souvislou řadu – _Vetřelec, Věc _a Terminátor, která jednak vyniká slávou a jednak by tu mělo být patrno vše podstatné pro postižení toho, jak to s tím cyberpunkem vlastně je.

![](total-recall-movie-pos-opt.jpg)

II.

Pokusím se začít Vetřelcem – jednak je nejstarší a zakladatelský, jednak jsem ho viděl jako prvního. Málokde jsem tak dokonale neschopen abstrahovat od osobních pocitů a zážitků. Kdybych se rozkrájel, nemohu být tak nezaujatě nad věcí jako kolega recenzent ze Živlu.

Nejprve osobní poznámku k vědě a vesmíru. V sedmdesátých letech u nás pokračovalo to, co probíhalo ve světě v letech šedesátých. Cesty do vesmíru byly jedním z atributů doby, efektním vrcholem civilizace, nadějí do budoucna. Kosmounauti byli supermani a hrdinové, bez ohledu na ideologii a na to, ze které strany světa pocházeli.

Četli jsme tehdy Pacnera, věřili v Pokrok a Rakety, sledovali každý krok onoho fascinujícího dobrodružství. Šlo o neoddiskutovatelný pokrok, zásadní věc, která mění tvář světa. Tehdy kosmonautika jasně vyhrávala významem nad kybernetikou, která byla její služkou a vedlejší věcí. Naše víra byla spjata se Spielbergovými Blízkými setkáními třetího druhu, dojemným vyznáním tehdejší víry v mimozemšťany. Doma na zemi jsme nevěřili ničemu – ale ve vesmíru, to je jiná – tam platí alespoň fyzika.

Do toho přišel Vetřelec. Viděl jsem ho jako patnáctiletý, na videu. A musím říci, že jako dítě, pečlivě chráněné podobných drasťáků, jsem byl na něco podobného naprosto nepřipraven. Veškeré umělecké efekty přebil jenom nekonečný hnus a děs. To, co popsal recenzent, jsem asi podvědomě skutečně tak cítil – film je zvrácený, kacířský a zvrhlý.

![](alien-movie-poster-opt.jpg)

Abych neopakoval to, co bylo v Živlu řečeno – že zářivé sterilní plochy „Ein kessel buntes“ nahradily šerosvitné, propletené chodby. Logické technické tvary se mění v organické. Všude je od té doby typická mlha, krev, sliz a podobně. Prostě byl vybrán nejzvrhlejší umělec, aby provedl co nejzvrhlejší vizi. Vše zakázané bylo dovoleno.

A výsledek? Je těžko soudit. Je to jako soudit prokleté básníky, Ladislava Klímu, nebo Hieronyma Bosche – dnes už se to jaksi nesluší. Dnes už je Vetřelec modlou toho, co se nazývá cyberpunk, založil řadu napodobenin, sám se dočkal dvou* velmi úspěšných pokračování a troufám si říci – změnil celý svět filmu a kultury. Poněkud nás srazil z radostných zítřků do chmurné reality. Mezi Blízkými setkáními a Vetřelcem, které dělí snad jen dva roky, tkví celá propast mezi Modernou a Postmodernou.

Přece si dovolím kritizovat. Tvrdím, že se filmu podsouvá něco, co tam není. Vetřelec má s realitou stejně málo společného jako ony zářné zítřky. Reálný totiž není už na první pohled. Hrdinná kosmonautka, například, je podezřelá a nepravděpodobná. Prostředí, odvozené snad z pekla Hieronyma Bosche nebo z Bronxu, také není naší realitou – je stejně umělé jako strašidelný zámek. Souhlasím s panem Pacnerem, že skuteční kosmonauti by se nemohli nechat tak snadno doběhnout něčím tak banálním, jako je cizí organismus. Scottovi kosmonauti jsou nemožní a neschopní, aby zápletku umožnili – nedbají základních pravidel o možné kontaminaci. Vetřelec sám popírá fyziku a biologii. Nejde ho nijak otrávit, zastřelit, udusit, což je velice podezřelé a není to vysvětleno. Ostatně – v dalších dílech jsou Vetřelci stříleni, což jim ubírá kouzla.

III.

Film Věc by šlo odpálit poukazem na to, že je to věrná napodobenina. Je to ale zproblematizováno zjištěním, že původní povídka klasika Campbella je z r. 1938, tedy mnohem a mnohem starší.

Věc na první pohled není tak neuvěřitelná změť složitých a zvrhlých motivů. Je to prostě živá hmota, schopná pohltit jiný organismus a vytvořit jeho věrnou napodobeninu, což jí usnadňuje další zabíjení. Víc nic.

Ale tato prostota nápadu dává výsledek možná daleko horší a děsivější. Boj s Věcí neobyčejně komplikuje to, že lze omylem zabít skutečného člověka (což se pochopitelně stane).

Téma, které Vetřelec naznačil, je tu drasticky dotaženo. Je tu totiž napadeno tabu lidského těla – a toť základní téma cyberpunku. Člověk, který byl stvořen údajně k obrazu Božímu, který je čímsi posvátným, může být v umění sice tisíckrát zabit, může být dokonce i spálen a rozsekán, ale vždy je to člověk. Ovšem zrůdy odedávna působily dojmem něčeho velice zlého a zvrhlého – je to falešný nečlověk, padělek, blasfemie.

![](the-terminator-1984-opt.jpg) A představa bližního, který se nečekaně rozpadne a rozteče, promění v bubáka, je obzvláště nepříjemná. Není to rozhodně nový nápad – ve sci-fi se to už objevilo několikrát – ale vidět to ve filmu je dost demoralizující. Troufám si říci, že Věc je absolutně nejhnusnější, co jsem kdy viděl.

Druhý krok, který je ve Věci patrný, je stejně zlověstný. Je to krok k reálnosti kulis. Nechme stranou, že jde opět o mimozešťana. Ale už to není někde u hvězdy X, ale na Zemi, v reálné atmosféře, byť v Antarktidě. Lze odmítnout komplikovaného Vetřelce s jeho bizarními životními cykly, s jeho biotechnickou povahou a podivnými schopnostmi. Věc je ale jakási hmota, prostě hromada biologické polévky se schopností zabíjet a napodobovat. Při pomyšlení na pokroky v biologii takový materiál nevypadá úplně nesmyslně. Věc se blíží ke hranici fikce – ne, nestalo se to, ale pokud bychom na chvíli připustili, že…

Jinak tu nic, ale opravdu nic není. Jenom ještě více krve a hnusu. Ještě více beznaděje a satanství. Nabízejí se ta samá označení – zvrhlost, perverze, blasfemie.

IV.

Třetí krok – Terminátor.

Viděl jsem ho poprvé na vojně, tedy dlouho po Vetřelci, ale před Věcí. I zde byl první dojem mohutný a šokující, ale rozhodně ne příjemný. Nebyl jsem ještě zdaleka schopen definovat, proč to tak je – ale bylo v něm něco velice neobvyklého.

Zřejmě to nebyly neuvěřitelně rychlé akční scény, nesmírně obdivované a mnohokrát napodobené. Při tom je film zřejmě jeden z nejúspěšnějších vzorů všech dob. Plejáda víceméně přesných plagiátů či kopií je neuvěřitelná. Pokud se film nejmenuje rovnou Predátor, Eliminátor, Likvidátor, Akumulátor nebo tak nějak, jde velice často o kyborga nebo jakéhosi hodně podezřele podobného robota jako RoboCop, nebo konečně se ve filmu objeví alespoň akční trik s nezaměnitelným původem. Ty kamióny, co pronásledují prchajícího hrdinu, snad nelze ani spočítat.

Nebyly to ani ohavné krvavé scény, které nedosahují Čelistí, tím méně Vetřelce či Věci. Ostatně, moc jich vlastně není.

Nebyly to ani pochmurné šerosvitné kulisy, tehdy už ne moc výjimečné. Celá budoucnost jakožto šerosvitné betonové či ocelové konstrukce, kde furt něco kape, byla tehdy k vidění stále častěji. Například v těch předchozích případech.

Na Terminátorovi byla poměrně obdivována zápletka. No, ani to není nic moc – zkušený scifista nemůže být překvapen. Pointu lze ostatně uhodnout.

Zřejmě ten dojem vyvolala neuvěřitelná studenost a beznadějnost příběhu, zatahování smyčky kolem krku naprosto dokonalým způsobem a bez jakéhokoli náznaku naděje. Mystiku černého sabatu a Aztéckých obřadů z Vetřelce a Věci vystřídala děsná praktičnost teroristů a plynových komor. Zabíjení je tu spousta, ale nejhorší je na něm motiv. Lidé jsou zde zabíjeni, protože překážejí (policisté), mají na sobě šaty (bezdomovci hned v úvodu), je to rychlejší a snadnější než jim zaplatit (prodavač) nebo se omylem připletli (přítelkyně hrdinky), jsou náhodou okolo (lidé v hospodě). Se zlem se tu vlastně vůbec nebojuje (jako v předchozích filmech), protože to vůbec nejde – a je to na rozdíl od Vetřelce velmi přesvědčivé. Jenom se prchá. Všechny akce hrdinů jsou vlastně boj na zdrženou, jak začneme postupně chápat. První skutečný střet, kdy už není kam utíkat, skončí smrtí hrdiny.

![](the-thing-poster-opt.jpg)

Nebyl jsem si jist, zda na mne v budoucnu zapůsobí Terminátor stejně mocně jako poprvé. Mezitím jsem viděl tisíc zmíněných napodobenin, říkal jsem si, zda dojem nebude smazán.

No, a nebyl. Napodruhé je film daleko lepší. Jeho ďábelská jednoduchost skrývá netušené hlubiny, kterým člověk teprve postupně dorůstá. Problém byl pouze v tom, že původně přišel pro mne trochu brzy.

Terminátor je křižovatkový film, mnohem komplexnější než cokoli z předchozích. Zcela jasně z nich vychází, ale rozhodně je tu nejenom více a jiných vzorů, ale i více důsledků.

Nejprve tedy, v čem je stejný jako Vetřelec a Věc. Především je to opět bubák, který někoho pronásleduje. Nepochopitelný, nezvládnutelný, zákeřný a beznaděj vzbuzující. Příšernost je ojedinělá a výjimečná dodnes.

Hlavní dvojhrdinové – on a ona, jak se sluší – také nemohou překvapit, protože mají tisíc předobrazů. Heroický zápas s Bubákem opět v novém balení.

Je tu opět problematizována jistota lidského těla. Terminátor je android, vypadá jako člověk, ale není jím, jak je nám stále jasněji dáváno na vědomí. Tedy úděsnost, která není patrná na první pohled, ale postupně se proklubává. Autoři správně pochopili, že nic hnusnějšího než Vetřelec už stejně nejde vytvořit – jejich bubák má tedy lidský vzhled (i když uznávám, že máloco vypadá tak příšerně jako Arnold Schwarzenegger).

A nyní ty odlišnosti.

Terminátor je mnohdy označován jako akční film. Zdrcující většina těchto věcí byla natočena po Terminátorovi. Na druhé straně už pradávno předtím existovaly nekonečné honičky, svalovci na motorkách s tmavými brýlemi, velkorážní střelné zbraně a zajisté i kamion.

Nelze ovšem přehlédnout velmi podstatný detail – je to akční film naruby, hlavní superman je totiž zlý. Videohra, kde je vaším cílem někoho zabít za každou cenu – přičemž to není zlý padouch a bubák, ale bezbranná slečna. Je tu tedy opět něco zvrhlého, až satanského. Máme totiž možnost vžít se do obou – do pronásledované i do pronásledovatele (znamenité záběry okem robota). První možnost je přirozená, druhá přinejmenším neobvyklá. Nevzpomínám si, že by nám bylo dovoleno hledět očima Věci nebo Vetřelce. Tato myšlenka je tak náročná a speciální, že nevím, zda ji některý z plejády napodobitelů zopakoval. Akční hrdina je notoricky hodný, ať RoboCop nebo _Univerzální voják _nebo konečně i Terminátor II.

To, aby byl Terminátor skutečně akčním hrdinou, umožňuje jeho daleko lidštější povaha. Není to jen jakási hmota nebo podivný pseudohmyz. Je to bytost, která má úmysly a záměr. Není to tedy zvíře, které nás sežere jaksi ze své metafyzické podstaty (žralok) neboli rekvizita, ale postava –člověk, který nás zabije, tedy vrah.

Film tedy navazuje také na zcela obyčejné a klasické kriminální téma, film o Vrahovi a Oběti. Zde se podařil další archetyp, motiv Pronásledovatele, Honiče. Každý zná ten odporný sen, kdy vás někdo nebo něco pronásleduje, vytrvale, úporně a vražedně. Kdy vám ztuhne tělo, nohy neposlouchají, přestože víte, že byste měli prchat tryskem, nedaří se to. Je to černá beznaděj, kdy se každý úkryt ukáže být nedostatečný, každá lest jenom dočasná a každé bezpečí iluzorní. Poměr sil je totiž předem jasný – Honič je nezničitelný, nepřemožitelný a nelze ho nijak odvrátit.

Zde se nabízí slavné krimifilmy Čekej do tmy, kde slepá dívka zápasí s bandou zločinců, nebo ještě přesněji Svědek na zabití, který se Terminátorovi dost podobal. Pronásledování tvořilo většinu filmu – zbytek byl nepodstatný. I v Terminátorovi je obětí zcela obyčejná servírka z baru, o kterou se skutečně právem bojíme. Není ani specialistka na roboty, na kybernetiku, na nic. Když byli obětí kosmonauti nebo polárníci, lze od nich spíše očekávat, že si s podivnou situací poradí, neb na to byli školeni. Connorová je ovšem jako vy nebo já a nebezpečí rozhodně nevyhledala. Ono ovšem velmi nekompromisně vyhledalo ji.

I v tomto oboru je Terminátor naprosto vrcholný, korunovaný velmi mimořádným závěrem. Doubletwist, závěr, který je u hororů skoro povinný (ostatně i Vetřelec), je tu dotažen ad absurdum, způsobem opět velmi novátorským.

Takže hlavní zvláštnost Terminátora je, že je trojjediný – akční hrdina (byť záporný), psychopatický vrah (nebezpečí důvěrně známé a pochopitelné) a konečně nepochopitelný bubák, jako Vetřelec (příšerné nebezpečí mimo lidské chápání). Všechny tři složky – a všechny vzory – jsou důvěrně známé. Všechno už tu bylo. Ale nikdy to tu nebylo dohromady.

![](936full-duel-poster-opt.jpg)

A tím se ovšem vzory ještě nevyčerpávají.

Pokud byla řeč o kamionu, právem nás napadne pravzor všech náklaďáků – stařičký Spielbergův Duel, film báječně jednoduchý a syrový, ve kterém se skoro nemluví, protože není o čem. V Duelu hlavní hrdina pronese jedinou několikavětou úvahu o tom, že stačí jen pár okamžiků, aby se člověk z běžného světa ocitl v něčem úděsném, mimo civilizaci a bezpečí. Aby tento efekt nastal, musí být napřed normální realita – teprve pak se může zvrhnout. To je rozměr, který Vetřelec a Věc jenom naznačují – prostředí rakety a Antarktidy je přece jenom trochu exotické.

Ale Terminátor je přesně a zejména o tom a troufám si říci, že i v tomto oboru dosahuje absolutního vrcholu. Zpočátku to začne složkou detektivky, důvěrně známou. A potom se dějí věci stále podivnější. Končí to naprostým šílenstvím a noční můrou – surrealistický Terminátor-stroj rozhodně není z našeho světa, ale ze světa Vetřelců a Věcí.

Aby tato kafkovská proměna byla k uvěření, musí být realita daleko reálnější než v předchozích filmech. A tak se Terminátor odehrává v normálním městě, v současnosti, mezi námi. Vypadá (ale jen vypadá, jak jsme postupně přesvědčováni) jako svalovec na motorce. Oběti nepožírá a neleptá, ale velmi účelně střílí. Ubylo příšerných scén, rozpadlých a roztrhaných lidí, ale přibylo důvěryhodnosti a realističnosti zmíněnému cynismu a zlověstného klidu.

Také v záběrech otrhaných obyvatel v podzemních krytech je jistý nový druh hrůzy, připomínající bohužel velmi známé záběry televizních novin, pochmurnou realitu Schindlerova seznamu nebo The Day After.

U Terminátora končí ten zbytek iluze – není to Někde Daleko, ale Dnes a Tady. Vykolejení světa může potkat i vás, sděluje film. Jednou si vás někdo najde v seznamu, jen tak, bez důvodu a začne vás pronásledovat až do strašlivého konce. Jako v Duelu. Takové věci se totiž stávají.

Už jsem naznačil, že Terminátora hodnotím ze všech těch šíleností nejvýš. Přes ty pitomé hromady lebek na začátku a jiné nepovedenosti. Film se vrací z bláznivého vesmíru zpět do reality, balancuje na hraně běžného a úplně šíleného, je tedy uprostřed toho nejhlavnějšího a nejvíce fascinujícího tématu umění dneška.

V.

Cyberpunk je ještě zběsilejší variantou postmoderny než Batman a Twin Peaks. Chybí jim postmoderní hravost a ironie. Nehrají si – jsou strašně pochmurné. Jejich žánr je mnohem jasněji ohraničen a témata nelze opakovat do nekonečna. Ostatně, už asi mluvím o tom, co je jasné – devadesátá léta jsou za polovinou a nedala nám nic srovnatelného se zmíněnými vzory. Čím je dílo lepší a zajímavější, tím méně ho lze s klidem označit za cyberpunk. Klasický vzor Vetřelce se svými šerosvity, kapající krví, slizem a s comicsovými svalovci je v krizi. Akční schémata a biologické ohavnosti se vypotřebovaly. Stačí vyjmenovat filmy _Total Recall, RoboCop _a také i Vodní svět. Nevěřím, že mezi těmi neviděnými se skrývá hledaný skvost. Armáda slavných cyberpunkových režisérů osmdesátých let – Cameron, Cronenberg, Carpenter, abych jmenoval jenom ty od C – zřejmě marně a zoufale hledá novou bombu tohoto typu.

![](robocop-xlg-opt.jpg)

Karel Čapek kdysi tvrdil, že ďábelské je vždy nutně komplikovanější, ale méně pevné a trvalé než přirozené. Zdá se, že to funguje například ohledně sexuální revoluce, která k nám vtrhla během revoluce sametové. Napřed byli všichni fascinováni a rozzlobeni záplavou časopisů po ulicích. Dnes to nikoho nezajímá. Pocity veřejnosti jsou nyní naprostý nezájem a nuda. Když si to někdo chce koupit, tak si to prostě koupí. No a co?

Princip odkrytí tabu je nelítostný. To platí i pro tabu jistot moderního věku, která nám cyberpunk rozbourával. Například – že naše tělo je definitivní. Že náš prostor je definitivní. Že naše technika všechno dokáže a že všechno víme. Že kybernetický svět bude naším věrným sluhou.

Bourání tabu napřed fascinuje, vyvolává posedlost, nadšení, provinění, odmítání. Pak je vrchol bourání dogmatu. A nakonec přijde nuda. Vtip je v tom, že virtuální realita a kyborgové už jsou vlastně zde a přestávají nás děsit. Bourané tabu zevšednělo. Je provždy odkryto a vzor už nefunguje. To je hlavní výsledek celého hnutí. Tělo už není obraz boží, nýbrž si s ním lze dělat zajímavé experimenty. Lze ho také dočasně nebo trvale opustit pomocí virtuálních udělátek. Lze ho rozmontovat a propojit s computery.

Obávám se proto, že cyberpunk je uzavřená kapitola, styl minulý a historický jako mnoho jiných forem. Stává se hrou, kde o nic nejde.

Tvrdím, že všechny okamžiky, kdy cyberpunk skutečně fascinoval a ohromil, buď souvisely s bouráním zmíněných tabu, což je už věc minulá, anebo s přesahem do příběhů, archetypů a uměleckých myšlenek mimo toto hnutí – a to jsou potom okamžiky věčné, kdy se dílo stane klasikou. Cyberpunk nám jich dal několik. Víc po něm nechtějme.

1996 – červen

VI.

_Dnes bych to určitě napsal jinak; a rozebral bych i tu Mouchu nebo Neuromancera, opravdu zakladatelské věci. Ale asi je to jedno; pokud vás cyberpunk zaujal, některé mé tehdejší omyly si daleko zábavněji a užitečněji vyvrátíte sami. _

_Je také vhodné doplnit to, co se stalo po této úvaze. A bylo toho hodně. _

_Stran předpovědi konce cyberpunku jsem měl pravdu jen zčásti. Přišel totiž například Matrix, plný nových a pozoruhodných témat. Po výtvarné stránce se zbavil většiny těch šokujících oslizlých efektů a stal se zvláštní fetišistickou show, trochu ve stopách Burtonových Batmanů. A v době, kdy by už plno lidí cyberpunk odepsalo coby starožitnost, ve žhavé současnosti 2015, dorazil na scénu remake filmu Mad Max, kde to máme celé opět v plné slávě a v nejryzejším možném stylu. Pokud se ptáte, co je tam cyberpunkového, pak hledejte ten setrvale mašinózní kamioňácko motorkový styl, na kterém to celé běží. Pásy cudnosti a umělé železné ruce. A způsob vyprávění, ten zejména; minimum postav, málo rozmluv a všechno se někam řítí. Okázalá ryčná primitivnost, která skrývá překvapivé hlubiny. A to zdaleka není všechno; o podobný návrat se pokouší třeba Blomkamp a jeho filmy, District 9, Elysium. Cyberpunku možná ubylo, ale rozhodně není mrtvý.

![](matrix-ver1-opt.jpg) _

Už výše napsané z roku 1996, kde hlavně kritizuji a nadávám, prozrazují mezi řádky mocné okouzlení a postupné podléhání. Tak přesně to bylo; cyberpunk mne štval a urážel, ale zároveň fascinoval, a hlavně, naprosto nešel z hlavy. Rozžvaněné konverzační a „závažné“ sci-fi klasického střihu – Vesmírná odysea – vedle něj vypadalo zoufale nedomrle a neškodně. Přistihl jsem se, že jsem ochoten prakticky nekonečněkrát fascinovaně zírat, jak Sarah Connorová drtí Terminátora v lisu a odjíždí do nejasné budoucí bouřky, kdežto u nesmírně ctihodné Kubrickovy a Spielbergovy AI jsem znuděně odpadal. S Vetřelci_ jsem se postupně skamarádil. A Terminátor se stal postupně celoživotním uhranutím na způsob Pána prstenů; napsal jsem o něm kilometry textu, dva články vydal a nesčetněkrát ho zmínil coby příklad. Vedle Lovecrafta má na svědomí druhou moji čistou fanfiction v životě. V tom cyberpunkerském období jsem to dokonce zkusil i vážněji; a vznikla Doktrína jediného dne.

![](district-9-movie-poste-opt.jpg)_

A pak jsem nakonec pochopil, že zejména ta hypnotizující sevřená forma cyberpunkového vyprávění mi má co říci; že je využitelná v mnoha jiných světech. Není důležité o tom mluvit; důležité je to udělat. Není třeba verneovská přednáška, když to prostě vidíte celé v akci. Hrdina, který jedná, bojuje se situací, očesaný na kost; nic kromě situace a hrdiny už na scéně pomalu nezbývá. Takto se dá psát i fantasy. Takto se dá psát i historická fikce. Ano; takto se dá dokonce dojít od těžkých meyrinkovských mystických šerosvitů rovnou do 21. století, a to beze ztráty obsahu.

Cyberpunk není jediná forma novodobějšího pokračování sci-fi klasického věku. Je ale asi nejvýraznější, nejhlučnější, nejdrzejší, nejhůře přehlédnutelná. Často přistihnu mladší jedince, že pokud se řekne sci-fi, myslí automaticky na cyberpunk a jeho odvozeniny, ne na Arthura Clarka. A co se týče jeho kolegy Asimova, jeho odkaz žije dnes asi nejvýraznějši ve filmu Já, Robot (2004), který je ovšem rovněž beznadějně cyberpunkový ve všem, na co si vzpomenete. Pokud chcete vidět, jak opravdu psal a myslel klasik zlatého věku Asimov bez cyberpunkových vlivů, pusťte si vedle toho film Bicentennial man (1999), natočený téměř pietně přesně podle vstupní povídky z knihy Já, robot.

Rozdíl nemůže být názornější.