Andersenův duch

Světlo lampičky nad sedadlem vrhalo světlo, které nedovolovalo spánek. Hukot motorů letadla Marka zneklidňoval. Cesta z Brna do Londýna letadlem zajisté nebyla ničím výjimečným; většina jeho kolegů něco podobného zažila nejméně jednou v roce, když letěli s rodinou na dovolenou někam do Tunisu nebo do Turecka. Nebo když je šéf poslal na konferenci do Paříže.

On sám, ve svých 31 letech, neletěl letadlem ani jednou. Za což se trochu styděl. Nějak na to nebyl čas. Nebo peníze. Nebo obojí. Markovi rodiče, učitelé těsně na hraně důchodového věku, byli toho názoru, že jezdit na dovolenou do ciziny je snobství; a také to pokládali za rozmařilost. Marek Kočička jakožto mladší účetní podniku Stavby Kadeřábek, s. r. o., by sice na něco podobného peníze uspořil, ale nějak se sám neodvážil překročit rodinné tabu. Vlastně se často přistihl, že chce do ciziny. Ale jeho metodická mysl ho vždy přísně okřikla; není žádný rozumný důvod létat letadlem a vyhazovat peníze. Na to máš čas až v důchodu.

Hledal vlastně celou dobu důvod, nebo snad záminku. Účetnímu středního podniku se může stát, že podobný důvod nenajde nikdy. Konference účetních a ekonomické semináře na Bali se konají pro trochu jinou sortu v jeho řemesle.

Naštěstí tu byly šachy.

Osamělému účetnímu s vášní pro pořádek a klidný běh věcí mohou občas události na čtyřiašedesáti polích připadat jako něco, co už skoro hraničí s dobrodružstvím. Koncovka věže proti dvěma střelcům je potom přímo napínavý thriller a oběť dámy neslýchané drama.

Šachový klub Čechie Brno měl solidní tradici už snad z dob Rakouska a kromě pár starých machrů, kteří si sem v sobotu chodili vypít pivo a zahrát partii, se tu občas mihl i mladý snaživec, který se po roce či dvou prořítil jako kometa do nějakého jiného oddílu či spolku, aby později zazářil i na mezinárodní scéně. Protože nějaký závratný růst se v Čechii Brno nedal očekávat; vše byl jen spolek těch starých machrů a mladých snaživců.

Ale to se mělo právě změnit. Byl to doktor Lindner, duše celého podniku – syn starého Lindnera a vnuk prvního Lindnera, který snad prý Čechii zakládal – kdo přihlásil celé Brno do Evropské ligy. Bláznivý nápad nové doby; propagace Evropské unie; někoho napadlo dát dohromady družstva z různých měst a nechat je zápasit navzájem. Zpočátku to vypadalo pouze na veselou seznamovací turistiku starých pánů. Záhy to však nabralo nový směr; dvaatřicet měst z celého kontinentu, dost náhodně vybraných, vzalo tu záležitost velice vážně.

Nastalo veliké pátrání v matrikách a letopisech a hledání, který slavný velmistr souvisí s dotyčným městem a mohl by být prohlášen za člena družstva. Pravidla v tomto směru byla velice benevolentní, a tak se sešla na počátku soutěže velice pestrá, až bizarní směs šachistů, která byla nakonec překvapivě zdatná. Brno mělo mezi dvanácti členy dokonce velmistra, pět mezinárodních mistrů a ani ostatní se nemuseli za svoje umění stydět. Jako doprovod směli jet k výpravě další lidé; a tady najednou Markovy skryté tužby převážily nad vším ostatním; prostě se přihlásil.

Jede do Londýna!

Měl dost mlhavé představy o tom, co tam bude vlastně dělat. Jeho úroveň hráče třetí třídy rozhodně neumožňovala, aby se do boje osobně zapojil (pokaždé se vyděsil, když ho ta myšlenka napadla). Tušil, že se určitě nehodí, aby běhal po městě jako turista, prohlížel Museum voskových figurín Madame Tussaud a brouzdal po Baker Street před domem Sherlocka Holmese. Z nejistoty, jak stráví řadu hodin v hotelu a při cestě, ho vysvobodila náhodně nalezená kniha v antikvariátu.

Jmenovala se Andersen v Londýně; zrod šachového novověku.

Po další čtvrthodině opadla Markova nervozita alespoň natolik, že se do knihy konečně začetl.

Kdo dnes řekne v šachovém světě jméno Adolf Andersen, připomene si tím romantický věk šachu 19. století, proslulý divokými kombinacemi a trochu naivní, ale přesto nádhernou hrou, která dodnes budí obdiv. Věky dávno minulé, které se už nevrátí. Dobu, kdy šachy hráli ušlechtilí gentlemani ve volném čase v přestávce opery Lazebníka sevillského, jako Paul Morphy; doby, kdy oběť dámy patřila ke správné partii. Andersen a jeho šachový styl je sám o sobě symbol.

Skutečnost byla daleko prozaičtější. Adolf Andersen byl nepříliš bohatý a od mládí plešatějící profesor matematiky na gymnáziu ve Vratislavi, tehdy patřící Německu. Narodil se roku 1818 a v době jeho největšího dobrodružství mu bylo 33 let. Nepředstavoval rozhodně nic, nad čím by davy šachových fanoušků jásaly. Ony tehdy ještě ani žádné davy neexistovaly. Zájem o šachy platil tehdy za lehce obskurní, ale přesto ještě přijatelnou odpolední zábavu pro střední třídu. Andersen sám byl potom celkem málo známý. Jeho význam v šachovém světě byl spíše provinční. Do roku 1951 byl znám jen tím, že sehrál řadu partií s místním baronem Tassilo von Heydebrand und der Lasa.

Ten byl nesrovnatelně bohatší, významnější, starší, ctihodnější a dlužno dodat, že platil i za lepšího šachistu. Kromě toho, že byl autorem jedné z úplně prvních knih o šachu, Andersena porážel často a přátelil se s ním zejména proto, že mu byl jinak málokdo důstojným soupeřem. Srovnávat Ander­sena a der Lasu by nikoho soudného ani nenapadlo; baron byl po všech stránkách úplně jiná společenská třída.

Jak už bylo řečeno, šachy tvořily vhodný doplněk ke kávě pro profesora matematiky i barona v lehce provinčních městech, jako byla Vratislav. Nebo jinde v Německu, Haliči, Rakousku nebo i Rusku. Leckdo šachy hrál, a hrál je docela dobře, ale nikdo by tomu nepřikládal větší význam a nebyla ani velká potřeba nějak organizovaně měřit svoje síly. Takže ani nebylo jasné, kdo z hráčů je lepší, zda pan baron von der Lasa, nebo pánové József Szén či Löwenthal z Uherska.

Trochu jinak tomu bylo na opačném konci Evropy.

Za dávné tvůrce moderní šachové hry platí Španělé a Italové; dodnes je těžko rozhodnout, kdo z nich má na vzniku šachu větší podíl. Po nich převzali – někdy v době revoluce – pomyslnou korunu Francouzi, pyšnící se jmény jako La Bourdonnais, Philidor či Saint-Amant. V 19. století se kupředu dralo všemocné britské impérium. Anglie dala světu armádu bohatých gentlemanů, kteří ve volných chvílích vynalezli většinu dnešních sportů; stanovili jasná pravidla a ihned zkoušeli změřit vzájemně síly. Šach nemohl ujít jejich pozornosti. Brzy se objevily šachové kluby, první soutěže a také sázky na to, kdo je lepší.

Howard Staunton byl tehdy jasným a nekorunovaným králem všech, kdo milovali souboje dřevěných armád. Jeho hra byla vzorem metodičnosti a ve své době neměl soupeře. Nejen to; vychoval řadu skvělých žáků, zorganizoval plno těch, kdo stáli doposud mimo. I u něho vyplývala autorita částečně ze společenského postavení, neboť byl nemanželským synem hraběte Carlyla, částečně proto, že byl poměrně bohatý. Živil se jako novinář a jako překladatel Shakespeara do moderní angličtiny; psal knihy a platil také za velmi vzdělaného člověka.

Není proto divu, že myšlenka uspořádat první velkolepý souboj všech nejlepších šachistů na světě patřila jemu. A nejen to – mnozí jiní měli v té době podobné nápady, ale Howard Staunton byl jediný, kdo mohl a dokázal něco podobného uskutečnit. Šachový turnaj měl být jedním z nesčetných podniků, který měl ozdo­bit Velkou výstavu v Londýně v roce 1851. Bylo na první pohled zřejmé, že lví podíl mezi účastníky budou mít Angličané, a také bylo celkem zřejmé, že vyhraje Howard Staunton.

Marek zaznamenal, že se na zvuku motorů něco změnilo. Bylo mu řečeno, že cesta do Londýna trvá asi hodinu, ale přesto ho překvapilo, jak rychle to uteklo. Letadlo kroužilo nad Heathrow. Takto večer to byl jen kaleidoskop světel, ale i tak mu bylo jasné, že tohle je ten velký svět, což na jedné straně přinášelo pocit jistého neklidu – ať se neztrapním – ale na druhé straně cítil jistou provinilou rozjařenost.

Ostatní se tvářili, jako kdyby jeli na služební cestu do Prahy, a dělali, že na Londýně není vůbec nic zajímavého. Ne, opravil se; ono jim na tom opravdu nepřipadalo nic zajímavého. Velká většina z nich už v Londýně byla vícekrát. Někteří – ti opravdu dobří hráči – zjevně mysleli na šachy. Bylo jim celkem jedno, kde jsou, protože jejich skutečný život začínal i končil někde na půl cesty mezi královským a dámským křídlem. Jiní vyprávěli, jak byli v Londýně naposledy. Třetí říkali, že to není jako na Kanárech. A další skoro spali. Však bylo také po jedné hodině v noci – let se opozdil, protože čekali na inženýra Bergmana a museli vzít až další letadlo.

Marek popadl svůj kufr a dával pozor, aby něco nezkazil; aby včas vyndal pas, aby věděl, kudy se jede do hotelu, a aby znal číslo autobusu. Zklamalo ho, jak strašně snadné to je; cesta do Londýna opravdu dnes není vůbec ničím pozoruhodná. Úředníci na letišti sotva mrkli okem – nijak je neděsilo, že ti z Brna přijeli porazit na hlavu v šachu jejich slavné město – a za chvíli byli všichni šťastně v hotelu. Věděl, že by měl spát, ale nějak nemohl. Tak sáhl zase po knize.

Pravidla turnaje byla zvláštní a nikdy potom se neopakovala. Turnaj byl totiž vyřazovací, právě jako v play off v hokeji nebo jako v dávných turnajích rytířů. Z šestnáctky vybraných soupeřů povstala osmička nejlepších, z nich čtyři, dva a nakonec vítěz. Takže vítěz musel porazit pouze čtyři soupeře – s ostatními hráči se vůbec nesetkal. Ovšem zase tak snadné to nebylo; v prvním kole se hrálo na dvě vítězné partie – když remízy se nepočítaly – a v dalších kolech na čtyři vítězné. Takže vítěz nakonec musel sehrát minimálně 14 partií, ale daleko spíše jich mělo být hodně přes dvacet.

Zdálo by se, že bude problém omezit počet uchazečů na šestnáct, ale ve skutečnosti nastal přesně opačný problém. Kromě Angličanů dostali pozvání slavní mistři Vincent Grimm, József Szén a Johann Löwenthal z Maďarska, Adolf Andersen, Bernhard Horwitz, Carl Mayet a von der Lasa z Německa; dále Pierre Charles Fournier de Saint-Amant a Lionel Kieseritzky z Francie a Carl Jaenisch, Alexandr Petrov a Ilja Šumov z Ruska. Ukázalo se ale, že řada z nich má v té době jiné plány. Někteří také neměli dost prostředků na dlouhou a dobrodružnou cestu.

Ještě než se začalo hrát, tak vypadli Grimm kvůli povstání v Maďarsku, Petrov kvůli situaci v Rusku a ­Saint-Amant cestoval zrovna do Kalifornie. Nepřijeli ani Jae­nisch a Šumov – vlastně nikdo z Rusů. Von der Lasa chyběl Andersenovi určitě nejvíc; popravdě řečeno, byl to právě von der Lasa, kdo doporučil Andersena místo sebe. Pro německého barona – na rozdíl od britského gentlemana – se ještě tehdy nezdálo být dostatečně důstojné, aby cestoval přes půl Evropy jen kvůli tak pochybnému dobrodružství jako šachová hra. Navíc měl zrovna nějaké důležité diplomatické poslání.

Takže nakonec se sešli na prvním dni zápasu dva Maďaři, Löwenthal a Szén, tři Němci, Andersen, Horwitz a Mayet, jeden Francouz Kieseritzky a zbytek doplnilo deset Britů, vedených samotným Stauntonem a Birdem jako nejlepšími. Byl to i tak kromobyčejný úspěch a výsledek velikého organizátorského úsilí; a nutno říci, že rozdělení účastníků sice nahrávalo Britům, ale přesto startovní listina obsahovala představitele toho nejlepšího, co šachový svět znal.

Skupina čtyř mužů z daleké východní Evropy se dostala na místo po docela složité a dobrodružné výpravě. Je třeba si uvědomit, že tehdy ještě neexistovala kompletní síť železnic a že cestující musel střídat vlaky s dostavníky a s loděmi jako v dobách daleko dřívějších. Také to byla výprava pro některé docela nákladná, čímž vynikali zejména Andersen a Jozsef Szén, kterým museli finančně vypomáhat jejich známí; v případě Andersena to byl dokonce částečně sám Howard Staunton.

Markem někdo třásl. Zjistil, že leží v hotelu na otevřené knize a že lampička svítí. Chvíli trvalo, než pochopil, že není ráno, ale stále ještě hodně pozdě v noci. Přesto se tu nějak zjevili kapitán mužstva doktor Lindner a Ondřej Svoboda, suverénně nejlepší hráč. Marka ihned napadlo, že se stalo něco nepříjemného. A také se nemýlil.

„Petr Trapl … právě ho odvezli s akutním záchvatem slepého střeva,“ sdělil pochmurně Lindner. Marek by za jiných okolností soucítil s kapitánem, že ho postihla taková pohroma, ale netušil, proč mu to vykládají kdovíkdy v noci. Ale když studoval zoufalý pohled velmistra Svobody, začalo v něm klíčit hrůzné tušení.

„To ne …!“

Lindner vážně přikývl. „Musíš hrát.“

Vzdychl. Ondřej Svoboda se tvářil tak, že si nebyl Marek úplně jist, zda je větší neštěstí, když hrát bude, nebo když hrát nebude. Věděl, že tenhle chlapík uznává na světě jedině šachy a hodlá se stát nejlepším z nejlepších, takže o Markově rekreačním pojetí hry velké mínění neměl. Popravdě, jen díky začátkům v Čechii věděl, že nějaký Marek Kočička vůbec existuje.

Unavená Markova mysl se konečně přesunula od neštěstí Ondřeje Svobody k neštěstí vlastnímu. Hrát! Takový nesmysl! Nejslabší dva hráči z dvanáctičlenného družstva mají první třídu a to jsou mladí borci, kteří si náramně věří, že už za rok nebo za dva budou útočit na titul mistra. Staří pardálové z klubu Čechie rozumně uznali, že tohle je daleko za jejich možnostmi, a zbyli jen tři z nich, ovšem všichni nikoli náhodou mezinárodní mistři.

„Podívej,“ utěšoval ho Lindner, „pokud náš hráč nenastoupí, bude to kontumace. Takže opravdu nemáš co ztratit. I remíza je pro nás cenná. Dej nějakou výměnnou francouzskou nebo ruskou a třeba to vyjde. Nemusíš narazit hned na Milese.“

„Na Milese nenarazíš zcela určitě,“ řekl Svoboda s jistou pýchou v hlase, „ten hraje na první šachovnici.“

Marek pokýval hlavou. Nevěděl, co na to říct. Důvody byly drtivě rozumné. Vlastně nepřipadalo v úvahu, že by hru odmítl; v Čechii by už s ním v životě nikdo nepromluvil. Chtějí se od něho vlastně jen dvě partie. Nadechl se a řekl: „Kde mám hrát? Na dvanácté?“

Lindner zavrtěl hlavou. „Ono to s těmi šachovnicemi neodpovídá běžným zvyklostem. Je věcí taktiky mužstva, koho kam pošlou; nic jim nebrání poslat na poslední šachovnici hráče střední síly, aby zaručeně získali bod od těch nejslabších. Ovšem první šachovnice je vážně asi dost jistá; je to věc cti, že tam budou hrát velmistři.“

Marek se zoufale usmál. „Já se o první opravdu neperu, všimněte si.“

Svoboda se usmál také. Jako by z něho něco spadlo. „No, o nic nejde. Mluvili jsme o tom tady s doktorem a zdá se nám, že desátá je to pravé místo, kam pošlou někoho, kdo …“

„No, jen to dořekněte. Někoho, kdo zbyl a je jen tak do počtu.“

Turnajové štěstí je tak trochu záhada.

Jen ten, kdo žádný turnaj v ničem nezkusil hrát, vám může tvrdit, že tu žádné štěstí neexistuje a že rozhoduje pouze to, kdo ovládá daný sport lépe. Ti, kdo to zkusili, vás přesvědčí, že je to omyl.

Pokud je někdo nejlepší hráč na světě, neznamená to, že nebude mít zrovna velikánské potíže třeba se čtvrtým nebo pátým nejlepším; nebo že desátý hráč sice je až desátý, ale přesto dokáže ze záhadných důvodů porážet prvního, kdykoli se setkají.

A každý také musí uznat, že není žádné štěstí dostat jako prvního soupeře někoho z favoritů, zvlášť když jde o vyřazovací zápas.

Andersenovi se v prvním kole toho slavného turnaje v Londýně stalo oboje zároveň. Jeho soupeřem byl Lionel Kieseritzky z Paříže. Kdo dnes slyší toto jméno, zřejmě se mu vybaví Andersenův soupeř z jisté partie; ale to bychom předbíhali; k té partii, kterou myslíte, dojdeme až později.

Výsledek londýnského zápasu Kieseritzky–Andersen byl 0 : 2 s jednou remízou, tedy pro Kieseritzkého krajně nelichotivý. Z obou těch údajů by mohl vzniknout dojem, že to byl jen Andersenův sparring partner, slabý soupeř v prvním kole, kterého snadno vyřídil.

Pokud si někdo studuje jejich partie – které se dochovaly – tento klamný dojem ještě zesílí. V první partii hrál Ander­sen černými. Zjevně se chtěl vyhnout obraně v královském gambitu. Hrál tedy sicilskou a snadno vyhrál ve střední hře, když soupeř přehlédl úplně primitivní mat dámou. Prostě uhnul špatně věží ve dvacátém tahu a bylo to.

Ve druhé partii hrál Andersen jako bílý královský gambit a navzdory ostrému a bojovnému zahájení z toho byla dlouhatánská složitá bitva na 55 tahů, která skončila remízou.

Ve třetí partii se opakovala situace z té první – Andersen měl černé, hrál sicilskou a vyhrál opět primitivní chybou bílého, který po 17 tazích nastavil dámu.

Mnohem víc prozrazuje zjištění, že oba dva spolu hráli ještě mnohokrát, ten rok celkem čtrnáct partií dohromady, jednu krásnější než druhou, a které celkově skončily úplně rovnovážnou bilancí 7 : 7. Někdo si dal dokonce práci, a spočítal dodatečně z historických výsledků, že Kieseritzky byl možná vůbec nejsilnější hráč ze všech přítomných, lepší než Andersen i Staunton, s ekvivalentem dnešního ELO 2658.

Jenže Kieseritzky měl zkrátka katastrofální smůlu – prohrál zrovna ve dvou partiích, které se počítaly do turnaje, prohrál strašně hloupě a snadno, a navíc prohrál i v té jedinečné další partii – a tak vešel, chudák, do dějin pouze jako „ten chlapík, co prohrál s Andersenem“.

Takže Andersen byl najednou z postavení obskurního outsidera z východu mezi tou lepší polovinou rychleji, než by kdo čekal.

Jak jsou turnaje ošidné a jak moc se liší od individuálních soubojů, se přesvědčili kromě Kieseritzkého i další favoriti Bird a Löwenthal, kteří také skočili v prvním kole.

Ráno bylo hodně nepříjemné; naštěstí byl Marek po špatném spaní tak trochu v mrákotách a depresivní pocity na něj doléhaly jen jako z dálky. Zatrnulo mu, kdykoli si vzpomněl, že bude muset hrát šachy, v dalekém městě, s beznadějně silnějším soupeřem, a uřízne si nevyhnutelnou ostudu, na kterou se bude v Čechii léta letoucí vzpomínat.

Pokud můžeme hráče šachu dělit na vynalézavé bojovníky a milovníky klidných pozic, pak Marek patřil jednoznačně k těm druhým. Obraz jeho hry byl obrazem jeho života; neoženil se jen proto, že všechny ženy po čase usoudily, že je s ním nuda. Ve hře ani v životě nedělal zjevné hrubé chyby, ale chyběla mu jakákoli vynalézavost. Byl schopen kdejakou partii zjednodušit vyměňováním figur a udržet remízu i se silnějším hráčem. Kolegové z Čechie měli na jeho hru podobný názor jako jeho partnerky na jeho životní styl; je s ním celkem nuda. Byla to samá hra čtyř jezdců, francouzská výměnná, systémy, které se už od první chvíle řítí do remízy. Opravdu silný hráč potom Markovi obvykle dokázal lepší znalost teorie, výměny mu nepřipustil tak snadno a zatáhl ho do míst, kde se začalo doopravdy bojovat; a pak byl výsledek většinou jasný.

Chlapík u desáté šachovnice, proti kterému se Marek ocitl, byl o pár let mladší, jmenoval se Howitt a Marek o něm v životě neslyšel. Což ovšem nic neznamenalo. Situace ho přesto nějak uklidnila; zapomněl na velký sál, spousty diváků, novináře a další nezvyklé věci a soustředil se pouze a jen na čtverec před sebou na stole.

Zahrál jako černý Caro-Kannovu obranu; nejsolidnější a nej­opatrnější systém, na jaký si vzpomněl a o kterém měl pocit, že ho alespoň trochu zná. Jeho soupeř si první tah pobaveně změřil a pak velmi rychle vyrazil svými pěšáky do překvapivě ostrého útoku. Marek nic podobného nikdy nehrál, ale nezbylo mu než se bránit. To měl ostatně v úmyslu od první chvíle. A tak zdržoval, blokoval, měnil a zjednodušoval, jak jen to šlo; uhádl několik možných nebezpečí včas; párkrát dokonce svému soupeři pohrozil; nicméně měl pocit, jako by jeho figury hrály tak nějak do kopce. Držel se statečně přes třicet tahů; pak ho zuřivý útok bílých připravil o důležitého pěšce a obrana se začala pomalu rozkládat. Ve čtyřicátém tahu, těsně před časovou kontrolou vzdal, když bylo zřejmé, že má soupeř v koncovce dva spřažené volné pěšce navíc a není nic, co by je dokázalo trvale zadržet.

Lehce rozmrzelý, ale nezdrcený odešel na oběd; byl jedním z posledních, kdo partii končili. Reakce kolegů ho překvapila. Shlukli se kolem něho.

„Hele, to bylo hodně dobré,“ kýval hlavou Svoboda. „S Howittem prohrát až ve čtyřicátém tahu …“

Lindner mu zase vysvětloval, že z taktického hlediska to je vlastně skvělé, protože jiný, cennější hráč by na Markově místě těžko dopadl lépe a takto mohl dobývat body jinde. Ostatně, po prvním kole ztráceli na Londýn jen jeden bod, což nebyla žádná katastrofa. Pět remíz, dvakrát nedohráno a zbytek 3 : 2 pro Londýn. To se dokonce dá i vyhrát.

Marka trochu překvapilo, že ho chválí za prohru, ale záhadu mu objasnil nakonec pan Švec, nejstarší člen mužstva: „Cože? Ty jsi vážně neslyšel o mistru Howittovi? On sice nehraje moc často, protože se považuje za amatéra, ale pokud hraje, tak obvykle ničí soupeře nejzběsilejšími útoky a sklízí pravidelně ceny za nejhezčí partie. Vyhrál třeba loni i nad Širovem. Nasadili ho dozadu, přesně, jak jsme se obávali – aby sbíral body od slabších. Přiznejme si, že tu mezi námi není nikdo, kdo může říci, že by ho s jistotou porazil.“

A tomuto přísnému rozsudku seniora týmu se nebránil ani jindy sebejistý Svoboda. Byl moc rád, že právě pracně vyvzdorovaný bod pro Brno nemusel dobývat na Howittovi.

Pokud by byl dnešní šachista dotázán, co Adolf Andersen v Londýně vlastně hrál za zahájení, pravděpodobně by očekával, že královský gambit, Evansův gambit nebo jiná ohnějstrůjná zahájení, která mistra proslavila. Pravda je překvapivá; Andersen hrál v Londýně z dvaceti partií jediný královský gambit, v již zmíněné druhé hře s Kieseritzkym, který byl zároveň nejdelší a možná i nejnudnější partií ze všech; po 55 tazích remíza.

Evansův gambit nehrál Andersen na turnaji vůbec.

Ta zázračná zbraň, která mu dobývala body, byla prachobyčejná sicilská hra, nejběžnější zahájení 20. století. Z 21 sehraných partií 11 sicilských, se zdrcujícím skóre 9 : 2 pro Andersena. Zbylá zahájení se příliš neopakovala – ani jedno z nich se nehrálo víc než dvakrát. Většina partií patřila mezi otevřené nebo polootevřené hry; výjimkou byly jen dva dámské gambity.

Druhý soupeř byl József Szén. Jak už bylo naznačeno, Andersen k němu cítil určité sympatie; i on byl nepříliš známý šachista ze vzdálené země, pro kterého cesta do Londýna představovala komplikovanou a dost nepříjemnou výpravu.

Před hrou si v hotelu oba vzájemně přiznali, že jsou úplně na dně s penězi a nejsou si moc jisti, jak se vůbec dostanou domů; slíbili si tedy, že pokud jeden z nich něco vyhraje, přispěje třetinou výhry tomu druhému.

Szén by ve skutečnosti hodně dobrý hráč a na rozdíl od Kieseritzkého si nevybral na turnaji žádnou temnou chvilku.

První partie byla výměnná francouzská, ve které by podle stylu Andersena nikdo nepoznal; bílými hrál velmi opatrný poziční šach a soupeře nakonec udolal v docela dlouhé bitvě. Ve druhé partii hrál Andersen černými svoji oblíbenou sicilskou, ale padla kosa na kámen – ostrý útok se mu nezdařil a Szén mu ukázal, jak se dá toto zahájení hrát dobře za bílé.

Ve třetí partii měl Andersen bílé a změnil taktiku – šel opět do opatrné poziční války s dámským gambitem. Zahájení mu nijak moc nesedělo, jak šlo také rozumně očekávat, a netrvalo to dlouho a Szén vedl 2 : 1. Čtvrtá partie přinesla zase sicilskou a Andersen tentokrát černými útočil přesně a tvrdě – donutil Széna vyměnit dámu, rozbil mu pozici a velice přesvědčivě vyhrál. V páté hře si to vyměnili, černé a sicilskou hrál Maďar, ale bílý opět útočil a vynutil si nezadržitelný postup pěšce a výhru. V šesté partii byla na pořadu zase sicilská a asi nejhezčí situace – útočily velmi ostře obě strany proti sobě, až Szén jakožto bílý to malinko přehnal, oslabil příliš svoje opevnění kolem krále, Andersen mu prolomil pozici a vyhrál na materiál.

Takže to bylo 4 : 2 a Andersen se ocitl v semifinále turnaje. Zbyli už jen tři soupeři, všichni z Anglie. A tím, kdo měl hrát s Andersenem, byl Howard Staunton.

Po obědě, po dohrání některých přerušených her, přišla druhá partie. Tentokrát Marek Kočička – Gordon Howitt. Marek měl tedy bílé. Nabízelo se hrát pěšcem dámy, ale Marek věděl, že ho nečeká dámský gambit, ale spíš řada moderních indických a zřejmě dost ostrých systémů, které moc dobře nezná. Léčka v zahájení a může následovat i zábavná miniatura, mat ve dvanáctém tahu, který budou ukazovat pro obveselení v klubu ještě léta.

Po obyčejném tahu královským pěšcem může přijít sicilská nebo nějaká ještě starší otevřená hra. Mohou být velice ostré, ale alespoň to Marek někdy hrál.

Tak se do toho dal, a vyšlo z toho 1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. Sc4 Jf6. Dva jezdci v obraně. Zahájení pěkně ostré, ale celkem prozkoumané. Zapátral v paměti a přidal slavný tah 4. Jg5. Černý má prakticky jedinou možnost, jak se bránit; musí navíc obětovat pěšce; zkrátka, jsou jisté možnosti, jak se bránit a udělat z toho rozumnou a klidnou hru.

Černý s kamennou tváří zahrál 4. … Sc5.

Marek nejprve nechápal, co se stalo; černý úplně ignoroval začátečnickou hrozbu bílého; nebylo vůbec jasné, co tím sleduje a proč si nechá dát vražedné „vidle“, které ho připraví přinejmenším o věž. Pak se rozpomněl a polilo ho horko. Existuje jedno takové odbočení, tajemné, až mytické; a vymyslel ho dokonce Čech.

Traxlerův útok.

Ze všech útočných ztřeštěností je tohle asi nejzběsilejší; černý obětuje jednu figuru hned v zahájení; spíš dvě; a někdy dokonce i dámu. Ignorováním všech klasických hrozeb černý připouští ty nejtěžší útoky bílých; věří, že jeho vlastní útok bude ještě rychlejší. Vlastně nikdo neví, jak se dá přesně tento útok černých odrazit. Nehraje se často jen proto, že málokterý černý na to má nervy; málokdo věří, že dokáže takový útok vést a nezkazit.

Markovi bylo ovšem rázem jasné, že Gordon Howitt je přesně ten typ hráče, co to dokáže; a že ve volných chvílích studuje právě takové věci.

Nad dalším tahem přemýšlel Marek půl hodiny. Víc se neodvážil; věděl, že čas bude zoufale potřebovat. Po té půlhodině nakonec Marek nevymyslel nic lepšího než svoje slabší hrozby všechny splnit. A na šachovnici se objevila hodně napínavá série tahů

5. Jxf7 Sxf2+ 6. Kxf2 Jxe4+ 7. Ke3 De7

Marek měl v té chvíli střelce navíc, mohl si vzít zadarmo ještě věž, ale jeho král byl v sedmém tahu málem uprostřed šachovnice. Léčka v zahájení a mat někde ve dvanáctém tahu, na který se bude v Brně ještě dlouho vzpomínat. Přesně to, co nechtěl. A tak ho nějak uklidnilo, že černý to zjevně nemá přesně spočítané až do konce, protože dámu přece jen zachraňoval a neobětoval ji.

Památný střet Howarda Stauntona a Adolfa Andersena v semifinále turnaje v Londýně roku 1851 by nejen střet dvou generací, nebo střet britského impéria se zbytkem světa, ale také střet dvou herních stylů. Protože Staunton byl – dávno před Steinitzem – hlasatelem klidné poziční hry. Věřil, že tak riskantně, ba amatérsky, jak to hraje ten Němec, by se hrát nemělo a není to správné. A tak chtěl Andersena překvapit a exemplárně potrestat; černými hrál proti němu sicilskou. Partie se odehrála ve velmi podobném duchu, jako poslední partie se Szénem.

Andersen útočil bílými, Staunton útočil černými, ať se mu to líbilo, nebo ne; dva útoky proti sobě bojovaly o čas. Za chvíli to na šachovnici vypadalo přesně podle Andersena – nepřehledný chaos, vratce stojící figury a nečekané možnosti.

A přesně v tom plaval německý mistr jako ryba ve vodě – našel místo, kudy prorazit rychleji, a postavil britského gentlemana před neodrazitelnou hrozbu matem dámou na g7.

Poučený Staunton zahrál tedy v druhé partii bílými co nejklidnější a nejobyčejnější italskou. Andersen sehrál jeden z nejlepších klidných pozičních výkonů v turnaji a vynutil si průlom do soupeřovy pozice věžemi. A vyhrál.

Třetí partii hrál Andersen bílými a zahrál skotský gambit. Byla to jedna z nejhezčích partií na turnaji. Hned v úvodu bílý drze otevřel rošádové postavení braním pěšce, a vyprovokoval tak černého k marnému útoku. Útok černých se pak změnil v útok bílých po okrajovém sloupci. Hra přešla do velkolepé koncovky, kde zbyly Stauntonovi dvě věže a převaha pěšců proti Andersenově dámě a střelci, ale než se mohla tato koncovka rozeběhnout, dovolil černý dvojný útok dámy a ztratil věž, takže musel vzdát.

Potom už dost otřesený Staunton bílými zkusil znovu italskou, tentokrát ostřejší variantu, a podařilo se mu vyhrát v nejstarožitnějším stylu italských mistrů. Andersen už začal nebezpečně útočit, ale pak přehlédl dvoutahový banální mat. Ano, tady se zastavme; Adolf Andersen přehlédl mat. Udělal chybu, kterou udělá kdejaký obyčejný šachista; kterou předvedl Kieseritzky na začátku turnaje dokonce dvakrát.

V páté partii hrál Andersen zase poziční francouzskou, která mu už přinesla štěstí se Szénem, a vyhrál krásným útokem, kde napřed sebral soupeři dámu za věž a o pár tahů následoval mat.

Výsledek 4 : 1 pro Andersena byl pro účastníky naprostým šokem. Zatímco v druhém kole se podíl Britů a cizinců moc neměnil – ve druhém jich bylo pět proti třem, v semifinále tři proti jednomu – porážka Stauntona, předpokládaného vítěze, otřásla vším. V druhém semifinále se mezitím utkali dva výteční Britové, Williams a Wyvill. Williams drtil soupeře neskutečnou trpělivostí; byl schopen přemýšlet nad tahem dvě hodiny. Tehdy ještě neexistovala časová kontrola; nic mu proto nebránilo přemýšlet nad druhým tahem další dvě hodiny a tak dál, až se soupeř skoro zhroutil vyčerpáním. Za těchto okolností všichni tiše přáli Wywillovi a všechny velmi potěšilo, že svého soupeře udolal 4 : 2. Tím se stal Marmaduke Wyvill jedinou nadějí britského šachu; měl obhájit čest před tím zázračným Němcem.

Marek se především snažil zachovat klid. Neztrácet zbytečně čas, odrážet nejhorší hrozby, nepadnout do pasti.

8. c3 Jd4 9. Kxe4 Dh4+10. Ke3 Df4+ 11. Kd3 d5

V té chvíli se na hlavní obrazovce zjevila jeho partie; pořadatelé, diváci a novináři ignorovali první šachovnici a velkolepé poziční manévry velmistrů a sledovali raději krvavé drama na desáté šachovnici.

Nic z toho neviděl. Úplně se soustředil na to, co má dělat jeho král. Měl o dvě figury navíc, stále mu nic nebránilo si vzít ještě věž, ale jeho král se stále potácel nad katastrofou. Každou chvíli mu hrozil rychlý několikatahový mat. Ale nějak se v něm neustále dařilo objevovat tahy, kterými jeho král znovu a znovu nacházel tajné východy, kterými unikal z nebezpečí. Bránil se; jen se bránil. Nic skvělého ho nenapadalo. Ale to v tu chvíli docela stačilo.

12. Sxd5 Sf5+ 13. Kc4 b5+ 14. Kc5 Dh4 15. Jxe5 0-0-0.

Tady už diváci vstávali ze židlí. Postavení vypadalo stále neuvěřitelněji. Bílý král se vydal s doprovodem dvou figur do hloubi černé pozice. Velká část bílých se při tom ještě nepohnula z místa. Všechny šachové příručky světa přesně před podobnou situací důrazně varují začátečníky; jenže Howittovi taková ujišťování nebyla nic platná; zatím stále nebylo jasné, jak lze bílého krále vlastně udolat.

16. c4 Vxd5+ 17. cxd5 Vd8

Nyní černý obětoval ke všemu ještě kvalitu. Věřil, že druhá věž nahradí v útoku tu první. Náskok v materiálu by stejně při neúspěchu útoku znamenal okamžitou zkázu černých. Obě strany nemohly zpět; musely vydržet, nebo padnout. Ale zkoušejte neudělat chybu tak strašně dlouho, v napětí plného sálu, kde se všichni dívají, v pozici, kterou ještě nikdo neprozkoumal, která se příčí všem myslitelným zásadám šachu. Marek na to nemyslel; prostě hrál pořád dál; věděl, že už zbývá jediné; zachraňovat krále za každou cenu.

18. Jc3 Jc6 19. Da4

V sále to zašumělo. Bílý nastavil dámu – nebo je možné, že to je oběť? Bílý král se dostal nepředpokládaně blízko černému; dva jezdci hrozí nejnečekanějšími zvraty. A navíc … bílý má tak obrovský náskok materiálu, že si může dovolit o dámu i přijít. Bude téměř vyrovnáno.

Gordon Howitt to všechno viděl. Spočítal si materiál; viděl hrozbu jezdců. Jeho plán soupeře zkrušit strašlivým útokem se právě v tuto chvíli zadrhl. Je to najednou bílý, kdo šílenou hru ještě vyostřil. Přemýšlel. Přemýšlel dvacet minut; půl hodiny; tři čtvrtě hodiny. A stále nenacházel odpověď na to, zda si může dámu vzít, nebo ne.

Nakonec se objevily tahy 19. … De7+ 20. Kxb5 Dxe5 a boj pokračoval. Černý se neodvážil nabídnutou dámu vzít.

Marmaduke Wyvill, finalista slavného turnaje v Londýně, byl dobrý šachista. Nicméně první partie byla opět sicilská a Andersen byl v tomto zahájení prostě nejlepší, černými i bílými.

Wyvill si to uvědomoval a v druhé partii se rozhodl sicilské za každou cenu vyhnout. Takže sehrál anglickou, která se změnila v dámský gambit, a byla to jedna z nejutahanějších partií v celém turnaji. Kolem pětadvacátého tahu vyměnili soupeři dámy a většinu figur. V padesátém tahu, když zbylo po jedné věži a dva pěšci, dali soupeři hru za remízu.

Třetí partie byla opět sicilská. Andersen měl bílé. A Wyvill předvedl skvělý výkon; hrál pozorně a svého soupeře jako černý přehrál.

Za stavu 1 : 1 byla čtvrtá partie psychologicky dost důležitá. Obě strany už odhalily, že sicilská obrana je zázračná zbraň; a oba finalisté prokázali, že jsou v ní dobří. Takže Wyvill zkusil hrát anglickou hru čili vlastně sicilskou bílými. Andersenovi se podařilo získat více prostoru, následoval útok s obětí kvality; a partie byla vyhraná.

Tím se podařilo soupeře psychologicky nalomit; pátá partie byla opět sicilská a Andersen bílými vyhrál docela rychle.

V šesté partii se hrála zase anglická a Wyvill dokázal hrdinným výkonem snížit. Vyměnil kvalitu za volného pěšce a na konci ulovil černému věž, čímž bylo rozhodnuto.

Sedmá partie byla sicilská a Andersen měl bílé. K výhře mu zbýval jediný bod a všechno mu hrálo do karet. Při ostrém útoku černý špatně spočítal jednu výměnu a ztratil figuru.

Andersen vyhrál celý turnaj.

V partii dál zuřil útok černých figur. Jeden šach za druhým.

21. Dc4 Jd4+ 22. Ka4 Sd7+ 23. Ka5 Jc6+ 24. Ka6 Jb8+ 25. Kxa7 c6 26. Jb5 Sf5. 27. d4 Vd7+ 28. Ka8 De7

Situace byla stále bizarnější. Bílý král se ukryl v černé pevnosti kousek vedle černého krále a nebylo jasné, jak ho vyhnat. Markova převaha na materiál byla nadále jasná – věž navíc a nově už tři pěšci. Nicméně všechny málem hypnotizoval nezničitelný bílý král a otázka, jak dlouho mu ta nesmrtelnost ještě vydrží.

29. dxc6 Se4 30. d5 Sxd5

Teď přišla další rozhodující chvíle – střelec se valil ke svému cíli na c6, se skutečně vražednými následky. Tady Marek dlouho nepřemýšlel. Dámu už nabídl jednou a podruhé to bylo snazší. Jiná cesta k záchraně stejně nevedla.

31. Dxd5 Vxd5 32. Ja7+ Kd8 33. Kxb8 Dc7+ 34. Ka8 Va5

Zase se zdálo, že je vše ztraceno. Ale bílý znovu vstal z mrtvých.

35. Sg5+! Vxg5

Oběť figury za záchranu opět změnila situaci; bílý vede na materiál už jen o dva pěšce. Ale konečně se do hry dostaly jeho věže.

36. Vad1+ Ke8 37. Vhe1+ Kf8 38. Vd7 Dxh2 39. Vee7 Dxg2

Další proměna scény. Po útoku na bílého krále ani po převaze už nebylo ani stopy, hra je beznadějně v koncovce. Začal boj o prosazení pěšce.

40. Vb7 Vc5 41. c7!

Další oběť! Ovšem výsledek braní věže je jasný – bílý si postaví dámu a ještě dá smrtelný šach. Nad touto situací si Howitt už zjevně nevěděl rady. Po delším přemýšlení vsadil na nejjednodušší řešení.

41. … Dg4 42. Vf7+ Ke8

Tady bylo jasné, že černý si věž prostě nevezme a raději bude remizovat opakováním tahů. V té chvíli se vynořil nový problém; blížilo se vypršení času. Na nějaké promýšlení už nezbyl vůbec žádný čas. Marek si proto jen vzdáleně uvědomoval zázračnou proměnu situace – bílý král je už nedobytně ukrytý, černému nezbylo dost figur, aby na jeho podivnou pevnost zaútočil. Remíza byla v tu chvíli jasně na obzoru. Jenže právě ho inspirace opustila a dokázal už jen zběsile tahat pěšci v několikasekundových tazích …

43. b4 Vc2 44. a4 h5 45. a5 h4 46. b5 h3

Na tomto místě časová kontrola šťastně prošla a hodiny ho nezradily.

Následky Andersenova vítězství byly mnohem větší, než se dalo rozumně očekávat.

Ten nejmenší následek všeho byl, že Jozsef Szén dostal třetinu Andersenovy výhry a oba mohli domů odcestovat bez potíží. Nicméně další sláva v šachu ho už nečekala.

Pro Howarda Stauntona ovšem znamenal turnaj pohromu; prohrál dokonce i boj o třetí místo s nezničitelným Williamsem, takže na něho zbylo pouze čtvrté místo. Do konce života se z toho úplně nevzpamatoval; s Andersenem už raději nehrál a později se vyhnul i Paulu Morphymu.

Vytratila se i většina aktérů turnaje. Přišla nová doba a nastoupili noví mistři. Na Wyvilla nebo Williamse se pomalu zapomínalo. Britský šach později uspořádal ještě jeden odvetný turnaj, ale nic dobrého mu to nepřineslo; Andersen vyhrál znova. Impérium se muselo rozloučit se svým vedoucím postavením – a to navždy. Němci se z podobné pozice těšili zhruba příštích sto let, kdy odevzdali korunu Rusům.

Pro šach samotný to znamenalo ještě daleko víc. Turnaje se staly jeho základní součástí; napříště nikdo nemohl prorazit mezi světovou elitu, aniž by si získal ostruhy na světových kláních podobného druhu.

Také se ukázalo, že je vyloučeno, aby se hrálo na podobných akcích bez časové kontroly. Šachové hodiny, které se objevily zanedlouho, byly poslední výraznou změnou pravidel. Nadále bylo možno prohrát i propadnutím času.

Adolf Andersen se stal nadále šachovým králem … i když neoficiálním. O sedm let později ho porazil Paul Morphy, ale ten potom zmizel zpět do Ameriky stejně rychle, jako se objevil. Tak Andersenovi neoficiální pocta nejlepšího šachisty zůstala až do roku 1866, kdy ji definitivně ztratil v boji se Steinitzem.

Marek se mohl zase na chvíli zamyslet.

Bylo zřejmé, že jeho vize remízy se zase otřásla; honička pěšců mu vůbec v ničem nepomohla. Černý možná nemá dost sil, ale jeho pěšec dorazí do cíle dřív a není způsob, jak ho zadržet. A dámy mohou všechno zase netušeně zkomplikovat.

Přemýšlel zase delší dobu. Pozice byla mnohem jednodušší, a přece stále složitá. Věděl, že ještě v koncovce se dá hra s dámou na šachovnici velmi snadno prohrát. Jenže co dál?

Teprve na tomto místě, kdy měl chvíli čas přemýšlet, mu přišel na mysl Adolf Andersen, knížka, kterou si četl v noci. Co by na mém místě udělal? A ihned se usmál – ovšem, Andersen by obětoval ještě věž.

To je ovšem nesmysl; v koncovce dvou věží a jezdce proti dámě a věži obětovat věž je sebevražda.

Ale díky tomuto nesmyslnému směru úvah přišel na to pravé. Najednou to viděl.

47. Jc6 h2 48. Vxg7!

Poslední proměna; jezdec zatarasil věži cestu k braní na c7; dáma musí sama hlídat dvě věci zároveň, pěšce c7 a věž. Na obou stranách hrozí mat. Jde uhlídat jen jeden problém, ale ne oba. Ani šach na c8 nepomůže; dáma bude okamžitě přivázána věží a černý o ni přijde. A přijde i o pěšce h3, poslední naději.

Gordon Howitt vzdal.

Už bylo prozrazeno, že Andersen sehrál z různých důvodů řadu partií s Lionelem Kieseritzkym. Během londýnského turnaje jich byla celá řada; ve volných chvílích hrál neoficiálně skoro každý s každým.

Během těchto pro turnaj nedůležitých zápasů přišla ta Jedna, kterou dodnes zvou s úctou Nesmrtelná; Andersen–Kieseritzky, královský gambit, Londýn, 1851.

Začala obvyklou ostrou bitkou, kdy zpočátku více hrozil černý. V jedenáctém tahu bílý drze a riskantně obětoval střelce. Možná věřil, že se mu díky získanému tempu podaří zavřít černou dámu. To se sice nepovedlo, ale černý to zaplatil dvěma pěšci a naprostou ztrátou v postavení – musel táhnout figurami úplně zpět. Na šachovnici vznikl ten typický andersenovský zmatek, kde všechny figury stojí trochu jinak, než je obvyklé, kde všechno visí a všude něco hrozí. Nikdo na světě už asi neřekne, zda Andersen už v sedmnáctém tahu viděl vše, co mělo následovat, nebo to jen odhadl fantastickou intuicí. Ví se, že Andersen také skládal šachové úlohy. A další průběh partie skutečně vypadá jako uměle vytvořená pozice, vzniklá jen za tím účelem, aby to celé bylo možné. Jisto je, že nenápadný osmnáctý a devatenáctý tah jsou vědomou přípravou neuvěřitelného útoku. Po dobu těch zásadních dvou tahů nabídl bílý černému velkolepou oběť obou dvou věží. Kdo by odolal. Dvacátý tah byl vynucený ústup krále po šachu dámy; následoval jediný tah, který mohl ještě udělat černý svobodně – a ten byl dokonale neužitečný. Záchrana už neexistovala. Přišel trojtahový mat, vylepšený ještě obětí dámy.

Od té doby Nesmrtelnou partii pietně otiskují snad všechny sbírky a knihy o šachu, co jen existují. Neslýchaná kombinace dala romantickému kombinačnímu šachu nový rozměr.

Oběť dámy se odehrála mnohokrát; opakovala se i oběť dvou věží z této partie; ale snad nikdo už nezašel tak daleko, že by obětoval úplně všechny figury až na tři lehké, co byly nezbytně třeba k závěrečnému matu v třiadvacátém tahu.

Kdyby Andersen v Londýně prohrál v prvním kole, kdyby už nic dalšího nedokázal, přesto si ho každý bude pamatovat jako vůdce bílých v Nesmrtelné partii. Tento zvláštní úspěch vymazal všechny ostatní v jeho životě.

Teprve po dočtení knížky pozdě večer v hotelu, kde byla důkladně rozebírána Andersenova Nesmrtelná partie tah po tahu, si to začal Marek celé uvědomovat.

Není Adolf Andersen, hraje úplně jinak a společné mají snad jen to pro většinu lidí nudné zaměstnání, spojené s čísly. Ale dokázal sehrát partii, na kterou se nikdy nezapomene.

I kdyby už nikdy nesedl k šachovnici, nebo naopak při hře do smrti nastavoval dámy a dostával maty na poslední řadě, stejně to nikoho nebude zajímat. Všichni zapomenou, že to bylo v zápase Brna proti Londýnu; zapomenou, jak ten zápas vlastně dopadl. Nebude je ani zajímat, co dělá, jak žije, zda se nakonec oženil a kdy a proč zemřel. Zapomenou, kdo to byl Kočička a kdo to byl Howitt, jen se bude vědět, že hráli spolu partii a Kočička vyhrál. Možná bude Howitt následovat osud nešťastníka Kieseritzkého a jeho porážka mu sebere všechnu případnou další slávu. Koho bude zajímat, že byl Howitt mnohem lepší šachista.

Možná se také bude mluvit o Kočičkově ústupu; bude se říkat, že unikl jako Kočička; všichni si budou donekonečna přehrávat tu neuvěřitelnou bitvu, zkoumat ji, hledat varianty a konstatovat, že Howitt měl možná na samém počátku skutečně obětovat dámu – považte – a nechat ji stát. Bude se dumat nad tím, co myslel tenkrát Kočička svým ďábelským devatenáctým tahem. Nikdo už nezjistí, že ten tah byl výsledek čiré bezradnosti.

Je prostě úplně jedno, co se s Kočičkou a Howittem stane, protože jejich neuvěřitelná partie je sama daleko převýšila.

Šachisté zemřou, ale partie zůstane.