Ravnburgh: Dům U Dvou srdcí

Jak se postavy do domu mohou dostat

• Před někým utíkají a potřebují rychle najít skrýš – dveře nejsou zamčené.
• Hledají v Ravnburghu dočasné nebo i dlou­hodobé útočiště – tento dům vypadá zven­ku opuštěně.
• Při hledání práce dostanou adresu od opilého kontaktu, „sluncí“ nebo „srdcí“, to se snadno zamění.

Dům zvenku

Úzký dům, v přízemí sotva na šířku dveří a jednoho okna, vypadá trochu zanedbaně, okna jsou zakryta plnými okenicemi, jejichž dřevo už jistě pamatuje lepší časy. Na vrcholu klenby dveřního oblouku je zasazený notně obroušený žulový kámen se znamením dvou srdcí. Klika je zarezlá, ale jde stlačit velmi snadno a dveře se otevřou téměř samy.

Uvnitř domu

Když postavy vstoupí, ocitnou se v malé tmavé předsíňce, kterou uzavírá těžký temně rudý závěs. Jen co postavy zavřou dveře (pokud by je postavy chtěly jen přivřít, přibouchnou se samy, jakoby silným průvanem), závěs se rozhrne a v něm se objeví pohledná dívka v bohatých šatech. Usměje se na postavy a řekne: „Pojďte dál, otec už vás očekává.“

Když vstoupí, uvidí jediný přepychově, i když velmi staromódně zařízený a vyzdobený pokoj, který je rozhodně větší, než by mohl v ulici zabírat celý dům, strop se klene ve výšce třetího patra a okna jsou otevřena dokořán – za nimi je krajina, která připomíná blízké okolí Ravnburghu, ale město tu chybí, na místě citadely sice stojí věž, ale místo Zelené pevnosti zabírá jen soustava obrovských špičatých menhirů. Všude je ale nepřirozený klid a ticho.

Uprostřed místnosti je stolek s čajem a několik polstrovaných sedaček a křesílek. V jednom sedí přísně se tvářící stařec, na jiném je do bohatých ženských šatů oblečená kostra, nejspíš lidská. Stařec se na postavy přísně, až zle podívá: „Tak vy jste si dovolili vstoupit do mého domu bez pozvání?“ Pak jeho pohled změkne, ale nelidský lesk v oku nevěstí mnoho dobrého. Postavám nabídne možnost vykoupit se ze své troufalosti: Chce, aby mu jeden z členů družiny zplodil dědice s jeho dcerou – a ukáže na postel, která stojí u stěny. Nejsou tu žádné dveře do pokojů, zjevně tu žádný pokoj není. A pokud dosud chování dcery působilo mile a přátelsky, teď už působí vyzývavě a některého člena družiny (nebo více) se velmi intimně dotýká.

Cizí postavy

Stařec – působí přezíravě a až nebezpečně sebejistě. Nestrpí mnoho nesouhlasu, ale dokud bude šance na zplození vnuka (o jiné variantě neuvažuje a pochyby odmítá s vědoucným pohledem), bude ochotný smlouvat. Může nabídnout část svého bohatství (většina je ho ale iluze) nebo své znalosti prehistorie Ravnburghu a blízkého okolí. Zjevně nežije v době postav a zřejmě to není člověk. Ovládá magické síly a dokáže rozkazovat kamenným sochám zvířat v místnosti – pokud získá dojem, že postavy zvažují nějaké násilí, zaslechnou z několika stran vrčení kamenných strážců.

Dcera – je mladá a pohledná, po aktu plození dědice zjevně dychtí. Chová se vyzývavě a mužským postavám se doslova nabízí. Pro toho, kdo s ní vstoupí na lože, to bude nazapomenutelný zážitek a odnese si i pár vzpomínek v podobě šrámů, ale jinak zůstane bez újmy, snad jen s dočasnou závratí a trvalým pocitem, že ho tu malá část zůstala. Sama nic vyjednávat nebude a do případného boje se nezapojí a drží se v povzdálí.

O co starci a jeho dceři jde

Jsou to prastaří démoni/duchové místa, kteří si žádali krvavé oběti a nárokují si vládu nad ústím řeky. Kdysi dávno byli uvězněni a zapečetěni magickými symboly ve své svatyni a ve svém čase předky Lochbearerů. Ti už nejspíš po staletích netuší, co se zde skrývá, ale každý z nich ví, že do domu U Dvou srdcí nesmí nikdo vstoupit. To se ale nepodařilo vždy dodržet a díky tomu stařec přišel na tento plán: On ani jeho dcera z podstaty nemohou překročit magické symboly okolo svatyně… ale dceřino dítě, napůl člověk, by snad mohlo. Pak by se chlapec mohl stát starcovým agentem v Ravnburghu mimo bezčasí.

Některá možná řešení a jejich vyústění

• Postavy přistoupí na nabídku, možná si vyjednají i nějakou platbu nebo informace. Pokud to budou brát jako jednorázovou službu bez následků, stařec se jich zlým tónem zeptá, co by to bylo za muže, který se vzdá své krve. Po aktu dej hráči vědět, že jeho postava rozhodně na svého syna (a toho s jistotou zplodila) nezapomene, mělo by se to později v příběhu projevit. Stařec nespěchá, ale dítě může vyrůst nepřirozenou rychlostí, pokud se to bude hodit.
• Postavy se můžou nabídnout, že vstoupí do starcových služeb samy. Pak ale musí (alespoň) jedna z postav podstoupit rituál svázání a stařec ji pak může i ve městě pozorovat, promlouvat k ní a také jí působit bolestivá zranění pouhou myšlenkou.
• Postavy se starce pokusí přelstít, stařec se snadno nedá, povede to nakonec k nové dohodě; anebo boji – může se stát, že postavy zlomí pečeť a vypustí starce do města.
• Postavy se rozhodnou bojovat, budou se muset vypořádat nejen se starcem, ale i s jeho kamennými strážci. Dcera se boje nezúčastní, v nejhorším se také dokáže bránit, ale pokusí se pak utéct – třeba roztáhne křídla a vyletí do výšky. Postavy pro vyváznutí bez následků musí zabít nejprve dceru, jinak se jí podaří uniknout, protože energie uvolněná při starcově skonu poruší pečeť. Zabití starce znamená i rozpad svatyně, resp. její iluze; postavy se objeví v úzkém holém domě, jen žulový kámen s reliéfem dvou srdcí je rozpraskaný.

Nemagická alternativa

Stařec a jeho dcera jsou poslední z dříve významného ravnburského rodu, ale před dvaceti lety byli při pokusu o převzetí vlády prozrazeni a za trest uvrženi do domácího vězení, to celé v tajnosti, aby snad věc neinspirovala někoho dalšího. Stařec je velmi hrdý a přísahu, že on ani jeho děti nikdy neopustí dům, bere smrtelně vážně. Už ale začíná mít strach o pokračování rodu a velmi mu začíná chybět vliv na politické dění. Dcera je obyčejná dívka, ale naděje na poznání muže ji velmi vzrušuje a vyzývavě se chová vinou neznalosti etikety v oblasti namlouvání. Určitě budou mít nějaké služebnictvo a snad i bojeschopné strážce …