Rytíř Beneš se vydal se svým králem na veliké tažení, aby pokořili odbojné město Miláno. Na počátku toho putování sloužil biskup Daniel slavnou mši, kde přednesl slova proroka Izajáše:

„Vztyčte korouhev na lysé hoře, vzkřikněte a zamávejte rukou, ať bojovníci vejdou branami urozených.

Slyš hluk na horách od početného lidu, slyš hukot království shromážděných pronárodů; to Hospodin zástupů vojsko k boji sbírá.

Z daleké země přicházejí, až od konce nebes, přichází Hospodin se zbrojí hrozného hněvu, aby pohubil celou zemi.

Kvilte, blízko je den Hospodinův, přijde od Všemocného jako zhouba.

Každá ruka ochabne a každý člověk odvahu ztratí.

Budou plni hrůzy, zachvátí je bolesti a křeče, jako rodička se svíjet budou.

Strnule bude zírat jeden na druhého, ve tváři plamenem vzplanou.

Hle, přichází den Hospodinův, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, aby zemi změnil v poušť a vymýtil z ní hříchy její."

A slova prorokova se zaryla do rytířova srdce, a on bojoval v tom městě udatně jako dávní hrdinové z písní, vykonal slavné činy a dobyl velikou slávu, takže ho kníže odměnil zemí okolo řeky Sázavy a erbovním znamením zavinuté střely.

A on se učil činit dobro, hledal právo, zakročoval proti násilníkům, dopomáhal k právu sirotkům a ujímal se pří vdov. Když potom jeho žena rok nato počala a porodila syna, dával mu smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volil dobré.

V roce následujícím, léta Páně 1160, dobrý rytíř Beneš rozhodl, že musí oslavit Boha a proroka Izajáše, který mu tak dobře radil, a rozhodl se věnovat svému kostelu celé to svaté proroctví, sepsané na pergamenu, řádně ozdobené a pokryté drahými kameny, na paměť těchto věcí a k poučení svým potomkům.


Argonantus byl promoklý a mrzutý.

Začalo to přitom všechno moc dobře. Práce na knize představovala zhruba čtvrt roku, kdy odměnou mělo být půl stříbrné hřivny, což byl samo o sobě výdělek řemeslníka za celý rok.

Navíc ho práce bavila; Izajáš psal dost často o dracích a jiných zajímavých nestvůrách, které bylo lákavé v knize vyobrazit. Každou kapitolu Argonantus rozvrhl na jednu samostatnou stranu a díky mnoha obrazům a předmluvě, složené z názoru několika církevních otců, měla nakonec kniha skoro sto listů. Izajáš také doplnil Argonantovu sbírku knih velkých proroků, protože měl už doma Ezechiela a Daniela. Argonantus si od většiny knih vyráběl skromněji provedené opisy pro svoji knihovnu.

Nicméně když bylo dílo konečně hotovo, pán na Chvojně vzkázal, že vlastně nemá služebníka, kterého by pro knihu k Dolnímu brodu poslal. Argonantus se velkoryse nabídl, že na Chvojen donese knihu sám, když už je to tak pěkně zaplaceno.

A teď se za to proklínal.

Cesta obnášela asi třicet mil tam a třicet mil zpět; rozumné by bylo tomu věnovat čtyři dny. Obchodník s vozem by to určitě udělal. Jenomže osamělý poutník může jít daleko rychleji než vůz, zkracovat si různým způsobem cestu, a tak Argonantus doufal, že urazí cestu za dva dny a přespí jen jednou přímo na Chvojně. Spěchal, protože se chtěl ještě do svátku Panny Marie Sněžné vydat se svojí ženou Juditou do Burgundska a potom do Paříže. Měli oba několik složitých úkolů a obchodních plánů. Na cestu se těšil, a doufal, že tu drobnost na Chvojně vyřídí co nejrychleji.

První den zjistil, že cesta byla o dost hůře udržovaná, než doufal. A slova proroctví, po řadu dní důkladně zkoumaná, se mu přitom stále ještě vtírala na mysl. Lítá zvěř tam odpočívati bude, a domy jejich šelmami naplněny budou, bydliti tam budou i sovy a příšery tam skákati budou. Ozývati se také budou sobě hrozné potvory v palácích jejich a draci na hradech rozkotaných. Tak zlé cestování jako u Izajáše to sice nebylo, ale také to vůbec nebylo dobré; samá díra a kámen, a občas padlý strom. Takže se pár hodin zdržel.

A když dorazil na Chvojen a dostal slíbenou odměnu, odhalilo se, proč vlastně nechtěl pan Beneš nikoho posílat se stříbrem. Někde na severní straně Sázavy nad Poříčím se usadil loupežník a panu Benešovi se ho nedařilo polapit už celé roky. Říkal si Dětřich z Berúna a nikdo z oloupených ho nebyl schopen pořádně popsat. Objevoval se v nejrůznějších podobách, jednou jako mnich, jindy jako voják, jindy zase jako cizí kupec. Dokonce prý nějaké obchodníky okradl převlečený za starou bohatou dámu na voze; a to vypadalo už úplně neuvěřitelně. Stejně nejasně se o něm tvrdilo, že má celou tlupu vojáků, ale zároveň že je vždy jenom sám. A je prý výtečný bojovník, ale možná také vůbec nebojuje a je velmi zdvořilý. A také umí být na více místech zároveň. Zkrátka, všechny zprávy o lupičovi se popíraly navzájem.

To, že Argonantus prošel při cestě na Chvojen přes Poříčí zcela v pořádku a nic zlého netuše, to byla jen šťastná náhoda. Na zpáteční cestě se spoustou stříbra navíc by ho štěstí mohlo opustit.

Argonantus to nebral na lehkou váhu.

Na počátku vlády knížete Vladislava, v roce 1145, se odehrálo velké tažení proti lupičům na cestách. Protože i kníže se učil činit dobro, hledal právo a zakročoval proti násilníkům. Během jediného roku se podařilo udělat ze silničních přepadení výjimečnou událost. Lupič, který úspěšně provozoval svoji nekalou živnost celé roky, dokonce ještě po králově korunovaci v roce 1158, musel být obzvláště mazaný. Zmatené zprávy to jenom potvrzovaly. Za tak dlouho dobu se o něm vědělo stále překvapivě málo. Zdálo se, že si všichni místní na lupiče zvykli jako na místní zvláštnost a ve skutečnosti si ho přestali všímat.

Argonantovi neušlo ani zvláštní lupičovo jméno; zjevně naráželo na slavného rytíře Dietricha von Bärn. Tento hrdina samozřejmě hledaným lupičem být nemohl, protože žil před staletími. Prozrazovalo to jenom, že lupič byl překvapivě vzdělaný a nejspíš znal nějaké rytířské písně. Vypadalo to na zbrojnoše nebo dokonce někoho urozeného. Rozhodně ne někoho, s kým by bylo moudré se potýkat vyzbrojen pouze holí a s polovinou stříbrné hřivny v opasku.

Cestu přes Sázavu Argonantus dobře znal, procházel tu mnohokrát v dobách, kdy ještě působil na Strahově. Věděl, že přes řeku vedou cesty přes Týn a přes Poříčí. Obě místa byla docela živá a soupeřila spolu o častější užívání brodu. Pro lupiče, který se rád vydává za někoho jiného, představovaly oba brody spoustu možností. Sázava ale byla mělká řeka a šlo ji přebrodit leckde. Rozhodl se jít proto na půl cesty mezi oběma brody, k malému dvorci a kostelu v Ledcích. Tam nemá smysl nějakého lupiče čekat, protože tudy skoro nikdo nechodí.

Plán to nebyl špatný, ale znamenal další zacházku několika mil. Někdy v poledne se dostal přes řeku a šťastně ji přešel. To se na nebi začalo nepěkně stmívat a pomalu se zvedl vítr. Argonantus se zájmem obešel menší kostel ve vsi s několika chalupami. U Sázavy bylo odjakživa kostelů o dost víc, než jinde. Tento byl méně výstavný proti svým sousedům v Poříčí a v Týnci; zřejmě kdysi někdo doufal, že hlavní cesta povede právě tudy, ale nakonec se tak nestalo.

Dveře byly otevřené. Vešel dovnitř; chrámy ho zajímaly vždy. I když tento byl úplně obyčejný, skoro bez výzdoby, obdélná loď a půlkruhová apsida se třemi malými okny; pár dřevěných lavic a kamenný oltář s dřevěným svatým Bartolomějem. Že je to zrovna Bartoloměj se poznalo snadno, protože držel v ruce svoji vlastní kůži.

Na podlaze ležely pískovcové náhrobní kameny. Kdo jsi, žes tu vytesal pro sebe hrob? TEPTA COMES MLXXVII, četl odpověď. Možná zakladatel chrámu, ještě v minulém století. I u dalších nebožtíků bylo zřejmé, že to byli významní muži a ženy, už podle toho, že leželi přímo uvnitř kostela. Na kraji ho zaujal náhrobek sotva poloviční výšky s nápisem ADALBERT MCXXVII. Ten, kdo tu ležel, zemřel ještě jako dítě, takže se žádného titulu nedočkal a nebylo o něm co vyprávět. Potom si ještě uvědomil, že ta smrt přišla v roce, kdy se narodil on sám. Začali život úplně stejně, ale jejich osud byl jiný; Argonantus se dožil Kristova třiatřicátého roku a tento Vojtěch žil zřejmě jen pár měsíců. Nebo hodin. Sotva mu stačili dát jméno. Ne všechny děti přežijí první rok.

Povzdechl si nad tím osudem a vyšel zase z chrámu. Takové věci se prostě stávaly.

Mezitím se venku zvedl vítr a nebe vypadalo ještě nevlídněji. Začal stoupat do svahu nad řekou, a když byl už o něco dál v lese, spustila se bouře. Cesta byla vyšlapaná spíše zvěří, než lidmi, a plná výmolů. V dešti to bylo opravdu svízelné putování. Zešeřilo se a vítr hnal déšť mezi větvemi. Pak se začalo blýskat a les vypadal ještě přízračněji. Ostré světlo náhodně odhalovalo místa, která by jinak zůstala v šeru. Potom se zablesklo i pod jedním keřem opodál.

Ale na takovém místě se nic blýskat nemá.

Přešel k tomu keři kus vedle cesty. Za normálního osvětlení by ho zřejmě ani nenapadlo se tam dívat. V dalším záblesku a z menší vzdálenosti viděl lépe; leskla se tam kroužková zbroj, zřejmě výtečně udržovaná. Zřejmě tu nemohla ležet déle než pár dní, protože ještě nechytila rez. A v té zbroji bylo mrtvé tělo. Když se dočkal dalšího záblesku, viděl to už úplně jasně. Vítr rozházel staré větve, které tu ležely po zemi, a pár nových ulomil. Mezi nimi ležel veliký muž, kterého někdo zřejmě původně ukryl pod tím keřem. Docela nedávno. Zřejmě další oběť místního lupiče.

Ale je to zvláštní; muž byl zrovna ten druh člověka, kterého lupiči obvykle nechávají být. Mohutný zbrojnoš v dobré zbroji, dokonce možná urozený muž. Pevné rysy, mohutné čelo, orlí nos, výrazně černé obočí, sveřepý pohled. Jako vytesaný z nějaké skály. Boj s takovými nebývá snadný; a přesto byl mrtev. Jak jsi spadl z nebes, třpytivá hvězdo, jitřenky synu!

Muž na sobě neměl žádné zjevné zranění. Alespoň to v přívalech deště nebylo vidět. Obrátil tedy tělo na břicho - a ihned viděl, že mrtvý měl v zádech šipku ze samostřílu. Úplně přesně uprostřed zad, a byla zaražená velice hluboko. Rána musela hodně krvácet a muž se zřejmě utopil ve vlastní krvi, jak to u podobných zranění hrudníku bývá. Argonantus zažil už několik bitev a věděl, že tento druh smrti je zdlouhavý a bolestivý, a přitom se dá málokdy odvrátit. Samostříl je zákeřná zbraň, která může zabít kohokoli. Hrubá síla proti ní není nic platná. I kdyby s ní střílel chromý stařík nebo dítě.

Jenomže tohle nemohl mít na svědomí chromý stařík ani dítě, uvědomil si okamžitě. Tělo někdo pod ten keř odtáhl z cesty, dobrých dvacet sáhů. A samostříl musel také někdo natáhnout. Tohle měl na svědomí naopak silný muž, možná i skupina mužů.

Což zase napovídalo, že by mohlo přece jenom jít o práci místních lupičů.

Prohlédl, zda má mrtvý u pasu přece jen nějaké peníze. Ani to moc neočekával; lupiči mu zřejmě strhli nebo odřízli měšec. I když v tomto případě to spíš vypadalo, že ho pečlivě odvázali, takže tu nezůstaly žádné stopy. Nebo takový pás s měšcem nikdy neměl; to by ale bylo méně pravděpodobné. Muž, který cestuje, si nejspíš vzal na cestu i nějaké peníze.

A také mu nechali velikou sekeru. A nesebrali mu tu drahou zbroj. Zvláštní lupiči.

Vstal od mrtvého, promočený až na kůži. Vlastně neměl žádný důvod se tu zdržovat. Smrt neznámého se ho nijak netýkala, nikdo ho o nic nežádal a mohl klidně pokračovat domů.

Jenomže byl trochu zvědavý. A také si připustil, že toho má právě dost. Plán, že bude v takovém nečase pokračovat ještě dalších dvacet mil až domů, nešlo rozumně dodržet. Bude muset někde přečkat déšť a přenocovat.

Po chvíli váhání se vydal po cestě zpět. Do Ledců, k tomu kostelíku. Vybavil si, že kolem stojí několik chalup Možná ho tam nechají přespat.

Když se k tomu místu vrátil, všiml si, že jedno stavení, o kousíček větší, stojí osaměle ještě na svahu pod lesem. Majitel byl někde na té neurčité hranici mezi chalupníkem a sedlákem. K hospodářství patřilo zřejmě několik jiter půdy a nějaké to zvíře. Moc neměl čas to zkoumat. Ale i přes záclonu deště neměl pocit, že by to hospodářství bylo vedené dobře. Pole vzadu bylo zarostlé plevelem. Chalupa z roubených trámů, zčásti zapuštěná do země, měla vypadanou vycpávku mezi trámy a přesah střechy vpředu zjevně protékal, takže se u vchodu tvořila nepříjemná louže. Vůl, kterého zahlédl nedovřenými vraty, se tvářil smutně. Ale možná se mu to jen zdálo.

Nejpodivnější ze všeho byl důmyslný pluh, o který málem zakopl. Po stranách okované radlice měl dvě malá kola, což nebývalo běžné. A ještě neobvyklejší byla dvě vědra, uvázaná po stranách držadel, jako kdyby při orbě někdo zároveň někam převážel vodu. Argonantus nikdy takový nástroj neviděl a moc nechápal, k čemu vlastně slouží.

Dlouho nad tím ale nepřemýšlel a zkusil zabouchat na dveře. Věděl, že vůbec není jisté, že mu někdo otevře. Zvláště v časech, kdy se zřejmě místní obávali lupičů. Byl rozhodnutý v nejhorším případě strávit noc pod přehybem střechy, kde zrovna nezatékalo.

Zaslechl uvnitř hněvivé dohadování; nějaký muž něco hlasitě rozmlouval někomu, koho dobře neslyšel. Ten druhý hlas byl daleko tišší.

Potom se dveře bez dalšího otevřely. Stála tam hubená dívka, spíše ještě dítě, sotva deset let. Tvář sestávala hlavně z velikánských očí, nic jiného na ní už nebylo tak výrazné. Ruce slabé jako hůlky, vypadala, že je pro ni obtížné otevřít i ty veliké a těžké dveře.

„Pán s tebou,“ řekl zdvořile Argonantus. „Jsem poutník na cestě k Praze a potřeboval bych nocleh. A jsem ochoten vám zaplatit,” dodal rychle.

„I s tebou,“ řekla dívka. A obrátila se zpět do síně: „Je tu nějaký poutník, otče. A chce přespat.”

„Říkal jsem ti, že nemáš otevírat, huso hloupá," odsekl zevnitř ten muž.

„Dám mu najíst," pokračovala dívka, jako kdyby vůbec neslyšela protesty zevnitř.

„Je to někdo z lidí pana Beneše,“ pokračoval ten muž ještě. „A sebere nám i to, co nám zbylo.”

„To zcela určitě není,“ řekla dívka. „Takového člověka pan Beneš mezi svými lidmi nemá.”

„Jak to můžeš vědět?"

„Už jsem byla na Chvojně mnohokrát a vídám lidi, kteří tam slouží. Takového bych si pamatovala."

Argonantus opakoval rozpačitě pozdrav. „Bůh s tebou, hospodáři."

Konečně viděl muže, který se celou dobu skrýval v síni. Vypadal stejně nepřesvědčivě, jako ta dívka i zvíře venku; pohublý, shrbený, se špinavými a předčasně šedivějícími vlasy. S odpovědí si dal patřičně načas, aby co nejvíce vyjádřil svoji nedůvěru a opovržení. Ale nakonec uznal: „I s tebou, poutníku." A v tom neurčitém oslovení bylo cítit i trochu strachu.

Ten člověk byl nejvíce ze všeho vyděšený, daleko víc, než mrzutý, opravoval svůj první dojem Argonantus. A to dítě se nebojí… protože je dítě. Nechápe, že by se cizinců bát mělo.

Chalupník ještě chvíli prohlížel Argonantův zevnějšek, a zřejmě ho to trochu uklidnilo, tak se rozhodl přejít k obchodní stránce návštěvy:

„Říkáš, že zaplatíš."

„Dám stříbrný denár za trochu jídla, pití a kus suché podlahy," navrhl dost velkoryse Argonantus, a maličký peníz opatrně vyprostil z váčku na peníze u pasu tak, aby nebylo vidět, co tam má dalšího. Nosil s sebou skoro vždycky mince, protože věděl, že vydělaná polovina stříbrné hřivny v hodnotě sto dvaceti stříbrných mu v podobných případech nebude k ničemu.

Chalupník se ještě chvíli ujišťoval, že je nabídka míněna vážně, ale prozrazovaly ho oči. Bylo vidět, že stříbrnou minci velmi potřebuje. Argonantus se usmál a prostě mu ji rovnou dal. Věděl, že není zrovna výhodné platit předem, ale také mu bylo jasné, že nakonec zaplatit musí a vyplatí se získat trochu důvěry.

„Uvař jídlo," zavelel nakonec chalupník té dívce. A pak nalil Argonantovi džbánek piva. Argonanta to trochu překvapilo. Řídké pivo pili lidé většinou ve městech, kde byly potíže s čistou vodou. Když pivo ochutnal, ukázalo se, že je docela hutné, vůbec to není nápoj na obyčejné zahnání žízně. Bylo silné, řízné, nahořklé a zjevně v něm použili pravý chmel.

Muž si nalil, posadil se na jednu truhlici a vybídl Argonanta, aby si sedl také proti němu. Zařízení světnice sestávalo jen z několika truhel různé velikosti, jak bývalo obvyklé. Ta nejvyšší pak sloužila jako stůl. Věcí tu bylo všeobecně málo; běžná dřevěná soška Krista ve svatém koutku, několik dřevěných nástrojů… a samostříl. Ten samozřejmě Argonanta zaujal, ale když se podíval přísnějším okem na muže před sebou, bylo mu jasné, že i tato drahá zbraň je nejspíše ze všeho pozůstatek z lepších let, kdy se hospodářství dařilo. Chalupník měl červený nos a trochu povislé břicho, i když příliš tlustý nebyl. Vůbec nevypadal jako někdo, kdo natáhne samostříl, potom číhá v lese na zbrojnoše… a kdo nakonec dokáže jeho tělo odtáhnout mezi keře. Naopak to byl někdo, kdo často popíjí. Běda těm, kdo zrána táhnou za pitím a až do setmění je víno rozpaluje! Izajáš se nemýlil; bylo najednou jasné, proč se vlastně hospodářství nedaří.

Muž se velmi rychle rozpovídal. Skoro se zdálo, že teprve když do něho někdo nalil pivo, tak byl v přijatelném rozpoložení. Jeho podezíravá nedůvěra a strach se postupně rozplynuly.

„Je to všechno těžké. Moc těžké. Měli jsme krásné hospodářství, půl lánu, lidé z Poříčí nám mohli jen závidět. No, a pohleď, jak jsem dopadl. Nebožka žena mne tu nechala samotného před čtyřmi lety, tři děti na krku. Potom nám sebrala vichřice střechu na sýpce. A požár zničil holubníky. Synové ode mne odešli, nevděčníci. A teď ještě ten pan Beneš ze Chvojna…"

Mezitím dívka podala bez dalšího Argonantovi misku plnou prosné kaše. Neříkala nic, ale všechno, co měla na srdci, šlo snadno přečíst v jejích očích. Vybízela Argonanta k trpělivosti s tím mužem, který zjevně takto popíjel a bědoval často.

Najednou byl ten jednoduchý příběh stále jasnější. Nekonečné dny, strávené chalupníkovým bědováním nad manželčinou smrtí, hádkami se syny, kteří pomalu ztráceli naději, a dceřina zcela nedětská trpělivost, vyvolaná prostě tím, že se o otce někdo postarat musel. Argonantus se na dívku usmál a snažil se jí pohledem vyslat, že to bude lepší a že se to jednou všechno spraví. I když tomu sám moc nevěřil.

A ten chlapík mluvil a mluvil. Jako když protrhnete hráz rybníka. Argonantus se přistihl, že ho poslouchá jen na půl ucha; byl to nekonečný řetěz stížností.

„Víte, co on mi udělal? Poslal výběrčího, chlap jako hora, zbroj a přilba na hlavě a velikánské vousy; koukej, Záhoři, dej za ourok kopu stříbrných, jinak se ti zle povede. Kopu stříbrných, jářku, to je čtvrt hřivny, kdepak já bych měl tolik peněz? A z čeho koupím nářadí, když se rozbije, sůl, nebo boty, když se mi rozpadnou? Vždyť se tu odjakživa dával ourok v obilí, pět korců z půlky lánu; cožpak by měl sedlák mít něco jiného, než zrno a slámu?

Nic mi to platno nebylo; všechno mi vzal, ten zkurvysyn, všechno stříbro i po nebožce ženě, dvaapadesát stříbrných, na každý týden jeden, všechno co jsme měli; že mne jinak nenechá naživu. Ale já to tak nenechal, já si šel k panu Benešovi stěžovat na jeho drába. Já hlupák! Co si kdo vystěžuje na pánovi? Pan Beneš jen odsekl, že vůbec žádný ourok letos ještě nevybíral, že mluvím nesmysly, a ať si do svatého Havla připravím těch pět korců zrna jako každý rok.

Co mám dělat? Vždyť budu platit dvakrát! Budu jako oškubaný holub, jako ostříhaná ovce, a zima přede mnou!"

A Záhoř vstal a s rozmáchlým pohybem se vydal pro další pivo. Argonantus se přitom znovu zadíval na dívku, která připravovala další porci kaše. Ne pro otce, který se zjevně živil hlavně pivem, ale pro sebe. Neviděl jí do tváře, byla k němu zády.

Záhoř mezitím u dalšího džbánku přešel do chvástání. „Ale to se ještě uvidí; všichni poznají, kdo jsem já, Záhoř! Sama nebesa se nade mnou smilují a svatí nedopustí, abych bídně zahynul, já i moje Máří! Aťsi mne osud zkouší, já se nevzdám a vytrvám! A budu mít i těch pět korců pro pana Beneše, i dalších pět pro sebe; budu mít i ty stříbrné, co mi sebrali!"

Argonantus neříkal nic. Zjevně nikdo neočekával, že by něco říkat měl.

„Práce, práce a zase jen práce, tak je to. A nic za to; všechno mi pán sebere. Bývalo lépe. Když Ledce patřily ještě za Soběslava knížete Těpticům; ale po bitvě na Vysoké o ně přišli a poslední z rodu zbyl jen Václav, který se stal knězem. Tenhle Beneš přišel místo nich; povýšenec je to."

Během těch úvah Argonantus pozoroval dívku. Její nehybná ramena zezadu vyjadřovala nesouhlas. Bylo to jasné; její otec vedl dost nebezpečné řeči, které jim zřejmě již vícekrát přinesly potíže. Pomlouvat místního pána před cizími lidmi se nemuselo vyplatit.

„Byl to zkurvysyn,“ opakoval Záhoř urputně. „Že mne naživu nenechá. A Máří že si odvede a užije si s ní. Tak to říkal; a pán o tom nic nechtěl slyšet.”

Ramena dívky se stále ani nepohnula. Argonantus si připadal trochu hloupě, a tak se nakonec omluvil, že už je unavený a půjde spát. Což udělal snadno; prostě si lehl do kouta na podlahu. Chvíli poslouchal, jak si Záhoř ještě chvíli stěžuje na všechno možné, a pak pivo zjevně zvítězilo nade vším a bylo konečně ticho.

Argonantus ovšem nespal. Takto před spaním většinou dostával nejlepší nápady.

Nejprve odehnal další věty z Izajáše, které mu nezadržitelně kroužily hlavou.

Potom přemýšlel o panu Benešovi. Osudy urozených určila na dlouhá léta bitva na Vysoké. On sám byl tehdy ještě mladý a nebojoval v ní, ale věděl, že se tam nynější král Vladislav hned na počátku utkal se vzbouřenci o svoji vládu. Ti povstali, když zjistili, že to vůbec není poddajný a slabý vladař, který by je ve všem poslouchal, jak původně doufali. Střetnutí bylo dosti krvavé a nešlo jasně říci, kdo vlastně vyhrál. Vladislav ztratil pole a musel ustoupit, nicméně přitom zabil vůdce povstání. Válka ještě pokračovala obléháním Prahy, kde Vladislavovi bratři hrad uhájili, i když s pomocí cizích vojsk a s velkými ztrátami. Teprve tam se povstání zlomilo.

A pro mnoho rodů, jako byli zrovna posázavští Těptici, to znamenalo konec dávné slávy. Naopak ti, kdo zůstali věrní Vladislavovi, během dalších let stoupali stále vzhůru. Prošli s ním různá bojiště ve světě, dostávali úřady a malované štíty. Právě jako pan Beneš. Dříve nevýznamný družiník, který ale bojoval na Vysoké na té správné straně, a potom ve všech dalších válkách. Proto také dostal panství jižně od Sázavy, kde si postavil kostel a sídlo ve Chvojně.

Argonantus si na pana Beneše rozhodně nemohl stěžovat a jevil se mu hodně odlišně, než Záhořovi. Muž v nejlepších letech, plný nápadů, plánů a nadšení. Měl hezkou ženu, nově dostavěné sídlo, všechno se mu dařilo. Byl nejen bohatý, ale i velkorysý. Sám vzal kladivo a sekáč, aby pečlivě a přesně rozpůlil stříbrnou hřivnu, a jednu polovinu hrdě odevzdal Argonantovi jako odměnu. Vůbec nepůsobil dojmem, že by musel nějak divoce odírat poddané. Pole a sady kolem jeho sídla rozhodně nevypadaly zbědovaně. Jeho hospodaření připomínalo velikánský mlýn Argonantova přítele Hanuše; mocný stroj, který se otáčel překvapivou silou, a nebylo snadné ho zastavit. Zde nebylo místo na nějaké malichernosti nebo drobné podvody.

A také to rozhodně nebyl hloupý muž. Věděl by naprosto přesně, že sedláci mohou platit ourok jedině v obilí. Pokud vůbec nějaké peníze mají, představují obvykle jejich celoživotní jmění a jistotu na nejhorší případy. To s řemeslníky má smysl obchodovat pomocí stříbra. Právě jako s Argonantem. Pan Beneš měl zjevně spoustu obojího, a neměl důvod trvat při placení ouroku na stříbře.

Čím déle nad tím přemýšlel, tím více mu připadalo Záhořovo vyprávění podivné. Muž, který přišel vybírat ourok s přilbou na hlavě… a s nápadným vousem. Přišel jindy, než měl, a chtěl hlavně stříbro, víc, než by bylo obvyklé. Nebyl to výběrčí pana Beneše, ale spíše nějak souvisel s lupičem Dětřichem z Berúna. Pokud to nebyl Dětřich sám.

Jenže se tím nijak neobjasnila záhada mrtvého muže v lese. Do obrazu vůbec nezapadal; nějak ho nebylo k vysvětlení příběhu vůbec potřeba. Pokud lupič okradl bezmocného opilce Záhoře o padesát stříbrných a vydával se přitom za výběrčího, nepotřeboval zabíjet cizího zdatného zbrojnoše. Tím méně by ho dokázal zabít Záhoř, který k tomu navíc neměl důvod.

Potom si znovu připomněl, že se tím nemusí trápit, vydělal hromadu peněz a může ráno pokračovat domů. Co je mu po nějakém Záhořovi, Benešovi a lupičích na Sázavě? Nikdo o jeho pomoc nestojí. Může si tu vysloužit jen to, že o tu půlhřivnu zase přijde. Nebo ještě něco horšího.

Ale Izajáš se nedal odbýt a volal do usínající mysli svoje varování: Budu stíhat zlobu světa a nepravost svévolníků. Učiním přítrž pýše opovážlivců, ponížím troufalost ukrutníků.

Celý Argonantův život utkaly příběhy, které přepisoval do knih. A tento, co mu podával Izajáš, byl zatím podobný zapečetěné knize.

Třeba ta mrtvola v lese pod keřem. Už jich viděl v životě spoustu, obětí válek, soubojů, bitev, přepadení. Mrtvý je mrtvý, na nic se už neptá. A živým jsou mrtví málokdy k nějakému užitku. Pokud někdo hledá vraha a pomstu, pak to bývají živí lidé. Když mrtvý nikomu nechybí, potom zmizí nadobro z paměti. Tělo se rozpadne, kosti zetlí a zapadají listím.

Je to zvláštní konec, takto úplně zmizet. Jako kdyby člověk vůbec nikdy nebyl. V kronice je to jako místo, kde právě obrátíte stránku a žádné slovo v tu chvíli nečtete. Je to ještě méně, než kolik zbylo po tom dítěti, které zemřelo v prvním roce věku. Jak že se jmenovalo…?

*A dej mu jméno Lupič, který za kořistí spěchá. *

Najednou se skoro probudil a v jeho hlavě zacinkal výstražný zvonek. Co je to za nesmysl? Proč ho napadla právě tato věta z proroctví? Vždyť to dítě, které tehdy pohřbili, se jmenovalo docela obyčejně; Adalbert. Tedy Vojtěch. Který zemřel v prvním roce věku, 1127.

Ale probuzená pozornost jasně varovala; odtud vede další neviditelná linka někam do středu toho zamotaného příběhu, který se ještě ani zdaleka neodhalil celý. Něco to znamená, na něco to navazuje… ale na co, na to už nepřišel a usnul.

Ráno se probral trochu ztuhlý a lehce prochladlý. Rozhodně nespal na podlaze poprvé. V posledních letech to ale už tak běžné nebylo, připomněl si. Usínal daleko častěji ve své pohodlné posteli doma. Rychle a naučeným pohybem ověřil, jestli má u sebe stále tu půlhřivnu stříbra. A když se o tom ujistil, hned si připadal o trochu lépe; ať se kolem odehrávalo cokoli, jeho se to stále ještě netýkalo. Byl stále ještě čtenářem cizího příběhu.

Chtěl pozdravit hospodáře, ale zjistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost. Záhoř ještě tvrdě spal; pivo si vybralo svoji daň. A Záhořova dcera tu nebyla, zřejmě už pracovala někde venku. Tak se bez dalšího sebral a vyrazil ze dveří.

Pár kroků od chalupy se odehrávala zvláštní podívaná. Dívka pobíhala po dvoře s dlouhým provazem, porůznu ho přivazovala, vůl krátce zatáhl za provaz a popošel o pár kroků, aby ho zase zastavila, provaz odvázala a navázala jinde. Vůl pracoval přesně podle rozkazů a spolehlivě jako Hanušův mlýn; zkrocená zásoba nekonečné síly. Argonantus s obdivem přihlížel, jak vůl takto vyzdvihl těžké vědro plné vody ze studny, potom ho po laně přetáhl k pluhu, uvázanému pro jistotu pevně ke kůlu, a pak ho dívka zavěsila k jedné z rukojetí. Následně k té druhé přestěhovala stejným způsobem druhé vědro. Potom zapřáhla vola k pluhu, pluh odvázala a mohla začít práci na první brázdě, pár kroků od chalupy.

Jedna záhada byla objasněna. Orání je docela těžká mužská práce, hlavně proto, že radlice pluhu, jakkoli je dobře upravená tesařem nebo kovářem, většinou přirozeně vyskakuje ze země a má sklon se neužitečně plouhat po povrchu. Oráč ji proto musí nepřetržitě tlačit do hlíny. Argonantus by ještě včera vsadil svoji polovici hřivny na to, že pro desetiletou dívku, kterou by snadno odnesl jednou rukou, to je úplně nemožný úkol. No, a to by se dokonale zmýlil. Důmysl a poslušné zvíře dokonale nahradily nedostatek síly. S takovým jednoduchým nápadem vlastně mohl orat pluhem skoro každý.

S úžasem si uvědomil, že dívka nejspíš v chalupě takto hospodaří úplně sama. Je otázka, zda zchátralý Záhoř dělá vůbec něco.

Chtěl na dívku zavolat, ale najednou si uvědomil, že nemá, co by řekl. Bylo to úplně zbytečné. Spíš by si připadal ještě trapněji. Tak se chtěl obrátit, aby vyrazil k domovu, znovu ke stejnému svahu nad řekou, na který stoupal už včera.

Jenže dobře míněné rozhodnutí bylo znovu přerušeno. Koutkem oka si všiml, že směrem od kostela dole v Ledcích přechází podél břehu muž. A tak se na chvíli zahleděl zpátky, proti směru své cesty. Nebylo to úplně blízko, takže muže špatně rozeznával, ale cosi na něm bylo úplně v nepořádku. V tu chvíli zmizela veškerá opatrnost a dobrá předsevzetí, a Argonantus se znovu vrátil zpět ke břehu řeky. A z dálky toho člověka sledoval.

Muž nešel příliš rychle, občas trochu postával na břehu. Argonantus se k němu přiblížil asi na polovinu vzdálenosti a na chvíli zahlédl mužův obličej. A ihned se zarazil a ukryl se za rohem nejbližší chalupy.

Byl to ten muž, kterého viděl včera večer zabitého.

Nadechl se a opatrně vyhlédl zpoza rohu. Muž na břehu byl oblečen jako kněz, nicméně to černé obočí a tvrdý pohled jestřába si nešlo splést. I když neměl dobrou paměť na obličeje, zde byl omyl vyloučen. Hodně výrazná tvář, kterou si snadno zapamatuje úplně každý, kdo ji jednou viděl. Vůbec nevypadal mrtvý, a podle toho, jak se pohyboval, zřejmě nebyl ani zraněný.

Nemožné.

Ale byla tu ta příhoda s pluhem; už ztratil jistotu, co je doopravdy nemožné. Vzpomínal na to zranění; šipka ze samostřílu, zaražená zezadu hluboko v plicích; kdyby to ten člověk nějakým zázrakem přežil, rozhodně by se nemohl jednoduše procházet po břehu řeky, ale ležel by v bolestech mnoho a mnoho dnů. A ne, ujistil se znovu; ten muž byl včera dokonale mrtvý, a měl ustláno na hnilobě a přikrývku měl z červů.

Vysvětlení, které ho napadlo jako první, bylo mrazivé. Ten člověk není živý, ale přesto se hýbá. Slyšel o tom vyprávět a četl o tom v knihách; ošklivá, temná magie. Nebo občas i velmi nešťastná shoda okolností.

Ale chování muže vůbec nenaznačovalo něco podobného. Byl to obyčejný kněz, který mířil do kostela. V Ledcích. A rozum mu připomněl to, co včera řekl Záhoř:

„Poslední z rodu Těpticů zbyl jen Václav, který se stal knězem."

To dávalo smysl. Rod Těpticů tu dříve vládl, část mužských potomků měla na starosti rodinné sídlo, a přebytečný syn se stal knězem… v Ledcích, tedy vlastně na jejich území. Pokud by zbyl kněz Václav jako poslední, pak by jeho smrtí rod vymřel po meči. Možná jsou někde ještě nějaké sestry nebo neteře, ale to na výsledku nic nezmění.

Kněz zmizel uvnitř kostela. Argonantus byl na pochybách, zda má vejít dovnitř a předstírat, že se modlí. Nebyla neděle, nebyl vhodný čas, a kněz by si ho určitě zapamatoval. Na druhou stranu Argonanta velice zajímalo, co ten záhadný kněz dělá; nějak mu nepřipadalo jisté, že je to jen nevinná příprava na mši.

Nakonec zvolil řešení někde napůl cesty; opatrně nahlížel zdálky otevřenými dveřmi. Trvalo mu to chvíli, během které volil stále nebezpečnější úhly a byl méně a méně opatrný. Postupně se přesvědčil, že kněz v kostele není. Bylo tam jen málo míst, kde by se dalo schovat. Vypadalo by také velmi podivně, že by se kněz krčil třeba za oltářem.

Nakonec to nevydržel a vešel znovu do ledeckého kostelíka.

Kněz tam skutečně nebyl. A na vchod při tom Argonantus viděl celou dobu, od chvíle, kdy ten muž vešel dovnitř. Prohlédl okna, na dva sáhy vysoko od země, a přemýšlel nad divokou možností, že by kněz prolézal jedním z nich. Úplně to vyloučit nešlo, ale bylo to hodně nepravděpodobné. Okno bylo poměrně úzké, kněz byl naopak hodně veliký muž, a hlavně, měl by na to velice málo času, protože Argonantus šel dost nedaleko za ním.

Takže musel zmizet někudy jinudy. Zdivo žádný tajný vchod skrývat nemohlo, spáry byly příliš čistě a přesně provedené, aby něco takového umožňovaly. Navíc Argonantus věděl, že udělat dveře z mnoha kamenů tak, aby spáry nebyly vidět a aby jimi někdo vůbec dokázal pohnout je pro stavitele nemožný úkol. Tajné dveře bylo třeba zakrýt nějakou přirozeně vyhlížející deskou, kde by spáry nikoho nepřekvapily, například obrazem, nebo … náhrobkem.

A trvalo jen pár okamžiků, kdy si uvědomil, že se k tomuto účelu zvláště hodí ten nejmenší kámen, který by mohl jeden osamělý muž snadno odkrýt a za sebou ho znovu položit. ADALBERT MCCXXVII. Spáry kolem kamene byly docela těsné a na první pohled působily věrohodně, ale když někdo věděl, co hledá, všiml si na horním okraji malého rozšíření, kam bylo možné vsunout shora prsty… a najít užitečnou prohlubeň, jako náhodou v místě, kde nebylo složité celý kámen zvenku zdvihnout. Což Argonantus bez váhání udělal.

Uvnitř nebyl vůbec žádný hrob, ani staré kosti, jen nízká chodba, do které šlo pohodlně seskočit a kámen za sebou zase položit. A pokračovat tmou se sehnutou hlavou dál.

Nebyl si úplně jist, jestli na něho kněz někde vpředu nečíhá. Ale když zůstal na chvíli úplně zticha a bez pohybu, nevnímal přítomnost ničeho živého. Ani dech, ani tlukot srdce, ani jednu z těch neviditelných známek toho, že by někde blízko měl být ještě někdo další.

Navíc byla chodba poměrně malá a krátká, nikde se neotvírala do žádné větší podzemní krypty. Tak blízko řeky by ani nebylo možné něco podobného vytvořit. Chodba prostě zavedla s jediným mírným zákrutem Argonanta ke břehu řeky a tam ho mezi několika vrbami zase vypustila ven na světlo. Dovolovala knězi tajně odejít z kostela a zase se do něho kdykoli vrátit. Což bylo samozřejmě dosti zvláštní.

Vyšel znovu na břeh a rozhlédl se. A kněze znovu uviděl. Pokračoval po břehu, jako by se vůbec nic nestalo a jako by se tam jenom tak procházel. Ani se moc neohlížel zpět. Argonantovi se přesto nechtělo věřit, že by si ho kněz celou dobu nevšiml; jeho zvláštní odchod z kostela tajnou chodbou by moc nedával smysl. Mohl by přece odejít daleko pohodlněji dveřmi.

Sledoval muže po břehu dál, asi půl míle proti proudu. Široká louka kolem Ledců se na chvíli uzavřela, svahy se přiblížily těsněji ke břehu, a potom se zase začaly vzdalovat. Následující louka, uzavřená mezi Pyšelským potokem a Sázavou, byla poměrně zarostlá a možná nikomu nepatřila. Po jejím vzdálenějším kraji vedla stará cesta k brodu v Poříčí. Našel také pár zbytků chalup. Možná tu kdysi byla vesnice, ale zřejmě její obyvatele časté záplavy donutily se přestěhovat o kus jinam. Občas se to stávalo, že se založení vesnice z nějakého důvodu nezdařilo.

Uprostřed louky byl podivný pahorek, zarostlý hustými keři. A vzroste na jejich palácích trní, kopřivy a bodláčí na hradech jejich, a bude příbytkem draků a sov. Mávnutím ruky zahnal ty další obrazy z knihy proroctví, ale musel uznat, že kopec vypadal dost nepřirozeně. Palác to rozhodně nebyl, nejspíš šlo o dávnou pohanskou mohylu.

Kněz začal obcházet pahorek s tím křovím a Argonantus se v uctivé vzdálenosti držel za ním. Nešel příliš rychle a snažil se našlapovat tiše, aby na sebe náhodou zbytečně neupozornil. Když došel zhruba na opačnou stranu pahorku, spatřil staré dřevěné dveře, dokořán otevřené. Někdo si tu v pahorku vykopal úkryt. Bez váhání vešel dovnitř.

Jakmile to udělal, uvědomil si, že padl do prosté léčky, staré jako samotný vynález dveří. Jeho protivník nevstoupil dovnitř, ale ukryl se za otevřenými dveřmi, a když Argonantus vešel, prostě je za ním tiše a bleskově zavřel. A zřejmě je i nějak zajistil, podle zvuku závory. Bylo úplně jasné, že je marné se těmi dveřmi dobývat ven.

Takže se obrátil zase zpět, do podzemní skrýše.

A strnul.

Před ním leželo podivně zkroucené kostnaté tělo, složené jako hromada trámů, ale přesto veliké jako kůň; opeřené, s ptačími obrovitými spáry, s nečekaně velikou hlavou, která na něho hleděla nehybnýma očima a cenila mocné zuby.

Ten pohled! Ten dokonale nečitelný pohled, který skrýval nekonečné věky!

Drak.

Je tu zavřený s drakem.

Je tu zavřený s úplně největším drakem, jakého kdy viděl.

Drakem, který se nevznáší někde vysoko nad krajinou, jako kdysi na Rýně, ani se zuboženým drakem v kleci, jako v Konstantinopoli. S drakem, který sem zaletěl z nějakého svého vlastního důvodu a kterému nic na světě nebránilo natáhnout ty obrovské zuby a roztrhnout Argonanta vejpůl.

Mysl chrlila spoustu nesmyslných obrazů. Nemohl si pomoci a nemohl to zastavit.

Viděl rytíře na koni s kopím, který útočí proti drakovi.

Viděl Siegfrieda, který číhal v podobném podzemním doupěti, zahrabaný ve skrýši na podlaze, aby mohl drakovi překvapivě podříznout hrdlo.

Viděl Dietricha von Bärn, který se prosekal svým mečem z doupěte plného draků.

Viděl krále Froda, který si nechal vyrobit železný štít, aby se chránil proti jedovatému dračímu dechu.

Viděl proroka Izajáše, jak vztahuje ruce proti starým ruinám, plným draků a sov.

Všechno to nebylo k ničemu. Pokud se někdy dříve opravdu narodil rytíř dost odvážný, aby se k drakovi přiblížil, a dost šílený, aby na něho opravdu zaútočil, pak Argonantus nikdy rytířem nebyl, neměl žádné kopí, meč ani štít, a neměl dokonce ani úkryt, kterým by mohl draka překvapit.

Drak na něho viděl celou dobu a nehýbal se. Jeho kamenný pohled mohl také vyjadřovat pohrdání či výsměch. A tak to všechno zůstalo beze změny. Argonantus se díval s vylekaným ohromením na draka a drak hleděl s ledovým klidem na Argonanta.

Argonantus se konečně přiměl uvažovat trochu klidněji a vzpomenout si na to, co by měl udělat. Kdysi dávno se rozhodl, že se nestane rytířem nebo knězem, ale že bude studovat Umění od těch, kdo zakleli všechna největší tajemství světa do chrámů a knih. Zatím na té cestě pokročil jen velice málo. Jenže nyní mělo být jeho Umění podrobeno zkoušce.

Drak byl přímo zde a úniku nebylo.

Vzpomněl na svatého Magna, jak bije draka svojí holí. Sám byl Dědicem hole, a to muselo mít nějakou váhu. Vzpomněl na to, že kdysi, v jiném příběhu, dokázal ovládnout celý zástup různých tvorů pouhým rozkazem. Protože měl nad nimi zapovězenou moc Kováře temnot.

Čas již nadešel.

A on se stále nehýbal a nic nedělal.

Bylo lákavé v klidu domova věřit, že je Dědicem hole svatého Magna a umí proto zahnat draka. Bylo svůdné si myslet, že se skrytá moc jeho krve vztahuje na všechny tvory na světě, a on tuto moc nepoužívá jenom proto, že se mu tato cesta nelíbí. Najednou cítil, jak jsou jeho znalosti směšné a všechno to Umění chatrné; toto je opravdový drak, žádný obraz v knize, žádný přelud učence, žádná scholastická důmyslnost. Opravdové zuby, opravdová síla. Jeho znalosti byly proti tomu jenom sbírka přeludů a hloupých přání.

Stále se nehýbal a stále nic nedělal.

Tak tohle by také mohl být úplný konec, napadlo ho. Bylo to zvláštní pomyšlení. Ve velikém nebezpečí se ocitl v životě již vícekrát. Tentokrát to bylo takové klidné a neosobní; jako kdyby se na sebe díval nějak zvenku, pouhý kronikář svého vlastního příběhu. Necítil strach; jen jakési překvapení. Tady to všechno skončí, za pár okamžiků; všechny plány zůstanou rozdělané, všechny věty nevyřčené a knihy nedopsané. V půli strany, bez vysvětlení, bez nalezení smyslu toho všeho.

Stále se nic nedělo.

Měl pocit, že to trvá celou věčnost. Možná to také opravdu trvalo dlouho; a možná jen několik okamžiků. Čas v tu chvíli ztratil smysl. Nezáleželo na něm, stejně jako na ničem někde venku.

Během té doby konečně dokázal věnovat pozornost i místu, kde se ocitl. Prostor byl středně veliký a kruhový. Hvězdy nebeské se tu nezatřpytí, slunce se při východu zatmí a měsíc nezazáří. No, možná by dnes už hvězdy zářit mohly, zapochyboval Argonantus nad proroctvím; střecha se totiž zřejmě už dávno propadla; a právě tudy drak přiletěl a udělal si tu úkryt. A mohl kdykoli vylézt a odletět.

Jenomže Argonantus se střechou ven dostat nemohl. Bylo to právě tak vysoko, aby nahoru dospělý muž nedosáhl, ani kdyby vyskočil. Musel by vyšplhat po drakovi. Pokud by mu to ovšem drak dovolil.

Zadíval se na podlahu. Podle různých vyprávění se draci zdržovali v mohylách a podobných úkrytech kvůli zlatu a pokladům. Skutečně rozeznal rozházené stříbrné mince a nějaké drobné skvosty. Jenomže ty mince neměly s dávnými pohany nic společného; byly až příliš současné a obyčejné. Uvědomil si, že je sem ukryl Dětřich z Berúna, nepolapitelný zdejší loupežník. Drak o ně žádný zájem nejevil; jenom vytvořil náhodnou a o to dokonalejší stráž. Zřejmě se tu nezdržoval stále. Musel občas odletět za kořistí.

Ani toto Argonantovi nebylo nic platné. Byl si jist, že drakova trpělivost a schopnost vydržet bez jídla je určitě větší, než jeho vlastní. A že když nakonec – třeba po pár dnech nebo týdnech – drak dostane opravdu hlad, potom bude mít kořist přímo na dosah a nemusí se příliš namáhat.

Další úvaha nad místem, kde se ocitl, odhalila, že se předtím úplně zmýlil. Není to pohanská mohyla; zdi byly stavěné na římský způsob, maltou. A kruhový tvar napověděl, že původně šlo o stavbu Argonantovi výtečně známou a zcela křesťanskou; o kostel ve tvaru rotundy. Než ho postihla zkáza. Další z mnoha kostelů v okolí; starý, zapomenutý a pobořený. I to se stávalo; k nepovedené vesnici mohl patřit i neúspěšný kostel. Jenom kruhová stěna, díra ve střeše, hromada trosek a hlíny. Nebylo by to poprvé, co viděl místo, kde křesťanství v boji s divokou přírodou prohrálo a chrám se stal příbytkem draků a sov.

Stále se nic nedělo.

Správné zařazení trosek do stavebního stylu nijak nepomohlo k tomu, aby se odtud Argonantus dostal. Co záleží na tom, v čem je vlastně zavřený? Troska hradu, troska chalupy, troska kostela – je to všechno jedno, protože drak je tu stále stejný.

Přesto se nemohl zbavit dojmu, že mu něco uniká a tento poslední objev je důležitý. Zoufalý pocit, že ta správná myšlenka tu někde je, jen kousíček na dosah; a on si stále nemohl vzpomenout.

Bezradně to procházel celé znova. Dietrich von Bärn, Siegfried, Magnus, hůl. Pohanská mohyla, poklad. Zdivo na římský způsob. Ne, nebylo to stále ono.

Jídlo, hlad. Kořist, lov. Pozorovat. Zrak. Hvězdy nebeské se tu nezatřpytí.

Najednou si to uvědomil. Draka viděl, protože tu byla díra ve stropě a světlo sem volně proudilo. A drak viděl jeho. Ale kdyby byl kostel v úplném pořádku, bez té díry ve stropě, bylo by to stejné. Bylo by v něm světlo. Protože to není žádná mohyla a podzemní doupě pro mrtvé, ale je to stavba pro živé.

S okny.

Ta okna tu ještě stále někde jsou, jenom je zasypaly trosky. A musí být o něco níže, než je vrchol stěny. Přesně o ten důležitý kus níže.

Takže se konečně pohnul; opatrně, nejistě. Vztáhl hůl k té hromadě trosek a hlíny, která zakrývala velikou část zdí, v místě, které si přesně vypočítal k poloze vchodu. Nevěděl, co drak udělá, a nemohl tomu nijak zabránit.

Drak neudělal nic. Pozoroval ho, stále nehybně, možná opovržlivě, možná posměšně, to se nedalo nijak rozeznat.

Hůl prorazila trochu hlíny; trosky se celkem bez odporu začaly sypat k zemi. Byly navršeny velmi strmě a zřejmě tu neležely tak dlouho, jak se zdálo na první pohled. Část zásypu byla také tvořena obyčejným napadaným listím a větvemi.

Netrvalo dlouho, a bylo jasné, že jeho odhad byl správný. Zjevilo se kamenné ostění malého půlkulatého okna. Přesně takového, aby se jím mohl člověk protáhnout, pokud bylo odhaleno celé. Nějak se neodvážil ohlédnout zpět na to, co dělá drak. Doufal, že mu čas vystačí, aby mohl okno odhalit celé. A vylézt nahoru, což mu usnadnil kopec hlíny. Nakonec prolezl oknem tak rychle, že by tomu nikdy nevěřil. Stále se neohlížel, prodral se křovím a přeběhl louku směrem od řeky, kde začínal vyšší les. Doufal, že se před drakem ukryje, kdyby si to celé ještě rozmyslel.

Teprve u kraje lesa, kde se schoulil za vysokým dubem, zjistil, že se mu nezadržitelně roztřásly ruce. Musel pevně chytit hůl oběma rukama, aby to přestalo. Ani si neuvědomil, jak veliký měl strach.

A potom přišlo zahanbení.

Cítil, že prohrál; zapřel svoje Umění i svatého Magna, jako Petr zapřel Ježíše. Jenom ze strachu, z ničeho jiného. Měl to zkusit. Celý život čekal na takovou chvíli, a když konečně přišla, tak se ničeho neodvážil. Kdyby celé ty roky raději četl knihy o bylinkách, alespoň by se naučil dobře znát rostliny, když už by mu to nepřineslo žádná velkolepá kouzla. Čím déle o tom přemýšlel, tím zdrcenější byl; měl dojem, že to celé možná nikdy nedokáže napravit. Celé roky učení jsou ztracené. Všechno to byla jenom jeho hloupost, kdy se zapletl do příběhu, do kterého nepatřil a který mu k ničemu nebyl.

A v té chvíli mu najednou Izajáš připomněl slova, která při opisování vnímal jako hrozbu, ale ona to mohla být i útěcha. Každá ruka ochabne a každý člověk odvahu ztratí. Blízko je den Hospodinův, přijde od Všemocného jako zhouba. A on vezme za měřící šňůru právo a za olovnici spravedlnost.

Zastavil se, nadechl, a najednou viděl, že ten muž na opačném konci louky stále ještě je; možná předtím poslouchal za dveřmi kostela, zda drak zaútočí; možná se zdržel z jiného důvodu; možná byl mezitím ještě někde jinde; ale v každém případě se vracel zpět po louce k Ledcům, jako kdyby se celá příhoda v rozpadlém kostele neodehrála a neuplynul žádný čas.

Argonantus také najednou chápal, že ten muž jde k Záhořově chalupě. A potom se Záhoř ocitne ve velikém nebezpečí. Protože, jak vysvětloval Izajáš*, obalím jeho srdce tukem, zacpu mu uši a zalepím oči, aby očima neviděl a ušima neslyšel a srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.* Protože běda těm, kdo zrána táhnou za pitím. Záhoř sice bydlel přímo uprostřed všeho, měl po dlouhá léta všechno před očima, ale nic neviděl a možná ani vidět nechtěl. Bylo to pro něho pohodlnější.

Když se zkoušel přesvědčit, že mu na Záhořovi a jeho dceři vlastně vůbec nezáleží, jsou to úplně cizí lidé, tak mu bylo jasné, že to není pravda. Ti lidé ho nechali přespat doma a už pro něho nikdy tak úplně cizí nebudou. Nemůže je nechat být. Příběh ještě stále neskončil a nemůže se vrátit domů. Protože toto je jeho cesta, ať bude chtít doprava nebo doleva.

Nejsou žádné náhody. To Argonantus věděl již několik let. Izajášovo proroctví přišlo do jeho ruky proto, aby ho vedlo právě zde, na březích Sázavy. Celou dobu mu prorok radil správně a upozorňoval ho na důležité věci, jako kdyby živý stál vedle něho. Jedna každá jeho poznámka byla užitečná, už od chvíle, kdy byl varován před nesnadnou cestou, na kterou se vydal. A krátce po té byl upozorněn na důležité hroby v kostele.

Takže už bez odporu a podle poslední Izajášovy rady znovu sledoval kněze Václava, posledního z rodu Těpticů, a skoro si byl jist, že i tentokrát o něm sledovaný ví. Potom se na okamžik trochu zešeřilo; a Argonantus pochopil, že drak za jeho zády opustil svůj úkryt a zamířil k severu.

Věděl úplně jasně, co musí udělat. Už bylo zbytečné se plížit; je čas na otevřenou hru. Byl dokonale rozhodnutý.

Toho muže dohnal rychlejší chůzí ještě u Ledců.

„Bůh s tebou, otče Václave."

Málokdy se podařilo Argonantovi vyvolat vlídným pozdravem takový úlek. Ale kněz rychle nabyl klidu, jako kdyby právě svého soupeře nevlákal do dračího doupěte, a opáčil: „A ty jsi kdo, člověče, a co mi chceš?"

Argonantus se usmál: „Nikdo urozený, žádný dědic z rodu Těpticů, jako jsi ty, pane. Jenom králův písař Argonantus od pražského Dolního brodu. Donesl jsem proroctví Izajášovo panu Benešovi na Chvojen. Ale to zřejmě dávno víš, pane."

„Na to, že nejsi urozený, jsi docela drzý, chlape. Co je ti po tom, co já vím a co si myslím?"

„Spojuje nás zvláštní osud, pane. Ty jsi urozený, a já ne. Já jsem se knězem nestal, kdežto ty ano. Já sloužím králi, a tvůj otec krále zradil. Zkrátka, jsme oba na opačných koncích kola Štěstí, dalo by se říci; když ty stoupáš, já se propadnu a obráceně. Když třeba vypovím panu zemskému sudímu Hroznatovi, co jsem se dozvěděl o rodu Těpticů, myslím, že se může kolo zase o kus pootočit ve tvůj neprospěch."

„Stačí. Nemusíš pokračovat,“ přerušil ho kněz vztekle. „Nejsi první, kdo si myslel, že je chytrý a že ode mne získá nějaké peníze za to, co zjistil. Jako bys už neměl dost těch, co už s sebou máš. No ano,” usmál se, „opravdu vím, že sis byl pro odměnu za tu knihu. A že si právě teď neseš u pasu půl hřivny stříbra. Proč si myslíš, že se ti podaří dojít domů? A proč bych ti měl platit ještě víc? Vždyť tu nikdo není a ty se nikoho nedovoláš."

„Tak úplně jednoduché to nebude,“ řekl Argonantus. „Ty máš u sebe jenom dýku a já mám svoji hůl; nejsi o mnoho větší a byl by to asi docela zajímavý a ne moc jednoznačný zápas. Jenomže asi nebude dobré, když lidé uvidí svého pastýře podřezávat jednu z ovcí, i když je zrovna z cizího stáda, že?”

„Jsi přece jen hlupák,“ zasmál se Václav a zamířil k Záhořově chalupě, přesně, jak se Argonantus obával. „Nikdo přece neuvidí, jak se to seběhlo. A myslíš, že by někdo pochyboval o tom, co řeknu já, kněz? Nebo jak chceš vysvětlovat tomu svému soudci Hroznatovi, že jsi zabil faráře z Ledců? Kdo ti uvěří, když mu budeš vyprávět o dracích?”

„Na to jsem už také myslel,“ ujistil ho Argonantus klidně. „Právě proto mi připadá násilí jako neuváženost z obou stran. Máš úplnou pravdu, neuvěří mi nejspíš nikdo. Poddaní hříchy pánů nevidí a vidět nechtějí, aby se sami nedostali do potíží. I pan Beneš má svého loupežníka celé roky přímo před nosem, a stejně mu to není nic platné; nevidí nic a věří, že svatí muži neloupí. Ani urození každému hned nepřijdou na mysl, když je řeč o různých drzých kouscích, jako převlékání za staré ženy. Nebo vydávání se za Benešova výběrčího. Jenomže to byla chyba, protože ta tvář je přece jenom v Ledcích dost známá a ani přestrojení pomocí vousu možná některé věci nedokázalo zakrýt.”

„Mluvíš nesmysly. Nic takového se nestalo a u nikoho jsem jako výběrčí nebyl. A mohu každému soudci prokázat, co jsem v tu dobu dělal."

Argonantus se usmál: „No, je moc pěkné, že víš, jakou dobu mám přesně na mysli.

Ale netřeba se o to hádat; já ti úplně věřím, že jsi u té loupeže v Záhořově chalupě nebyl. To je vlastně hlavní tajemství vašeho rodu; jak to, že dokážeš být na dvou místech zároveň. Souvisí to s tím, že si myslíš, že jdeme k tvému bratrovi, který ti pomůže, protože je vyzbrojený přece jen trochu lépe, než ty, protože u kněze se to moc nesluší. A ty třeba zase můžeš sloužit svatou mši během doby, kdy lupič za kořistí spěchá." A uvědomil si, že právě tohle zdánlivě nesmyslné jméno mu tajemství dvou bratrů Těpticů odhalilo.

„Můj bratr dávno nežije," řekl kněz, ale obavy v jeho hlase nešlo přeslechnout.

„Ale jste bratři, že? A také úplně stejně vypadáte. Vojtěch a Václav; to není u Čechů moc vzácný nápad, pojmenovat dva syny takto. Ano, věřilo se, že Vojtěch z rodu Těpticů zemřel v prvním roce života. Ale oba víme, že v jeho dětském hrobě žádné tělo neleží. A ten průchod z kostela tam vybudoval nejspíš někdo z vašeho rodu, možná přímo ty sám. Asi bys to dělal nerad a vybral by sis jiné místo, kdyby tam opravdu ležel tvůj bratr."

„Slídile,“ zavrčel Václav. „Naštěstí pro mne nikdo jiný nebude chtít rušit klid mrtvého, aby věřil tvým bláznivým nápadům.”

„Ale to jistě ne; a všem bude asi už dávno jedno, jak je to s hrobem, starým přes třicet let. Třiatřicet, tedy úplně přesně,“ dodal Argonantus zamyšleně. „Ale o to nejde. Není důležité, že tvůj bratr celou dobu žil, kdy jste předstírali, že je mrtvý. Bůhvíproč jste to vlastně dělali.”

„Protože,“ neudržel se Václav hněvivě, „protože se té hrozné noci, kdy jsme se narodili oba dva, já i můj bratr, naše matka pomoci nedočkala, i když jí bylo moc zle. Protože ta sprostá baba byla pryč, prý u nějakého tesaře z Prahy, který procházel zrovna Poříčím se svojí těhotnou ženou, která také rodila. Protože se můj bratr narodil bez života, nedýchal, a tak ho nechali ležet na zemi, kde ho potom našla jedna služebná, která ho zachránila, a neměla ho komu vrátit. Otec totiž nebyl doma, již o měsíc dříve odešel do Jeruzaléma, aby si vyprosil zdraví své ženy. A naše matka po několika hodinách zemřela. A to byl konec našeho rodu. Vychovávali nás sluhové, každého zvlášť, ale my jsme se našli navzájem, ještě jako chlapci; náš rod téměř vymřel a zanikl; a otec byl i po svém návratu ponížen a naše země předána skoro celá Benešovi; a otec to nepřežil; a my jsme s bratrem….”

A teprve zde se Václav zarazil; vlastně nechtěl říci vůbec nic z toho. Ale konec příběhu byl už Argonantovi úplně jasný a nic dalšího vlastně nepotřeboval slyšet. Proto v klidu pokračoval:

„Takže jste si nechali pro sebe, jak to s vámi vlastně je, oba jste si pomáhali a mohli jste se nahrazovat, jak se právě hodilo. Zejména, když jeden sloužil mši a ten druhý zároveň někde podřezával pocestné, že? Nikdo vás nedokázal přelstít, nikdo vás neuměl objevit, protože jste prostě byli dva, a ti věrní sluhové, ti buď mlčí, nebo spíš dávno nežijí.

No, já ale vím v tuto chvíli víc, než ty; dnes už tvůj bratr Vojtěch přece jenom nežije. Zabil jsem ho totiž."

Václav se zastavil. Jednu chvíli to vypadalo, že se na Argonanta přece jenom vrhne.

„Ptal ses mne na začátku, co chci. Chci ti ukázat, kde tvůj bratr zemřel. A potom se mezi námi rozhodne božím soudem. To není špatné, ne? Lepší návrh ode mne stejně neuslyšíš."

“Jsi sprostý chlap,” zasyčel Václav vztekle. Ale nějak mu Argonantova drzost vyrazila dech, takže se nechal chvíli vést lesem. A samozřejmě si neuvědomil, že Argonantus ho pečlivě vede úplně opačně od Záhořova domu, od pole, kde stále ještě dívka pracovala, stejně trpělivě, jako když lovec stopuje kořist a potom na ni musí ve skrytu lesa číhat. Orala tím prapodivným pluhem, který využíval sílu zvířete. Navlas podobně, jako dokázala zvednout vědro plné vody nebo natáhnout samostříl. Nebo odtáhnout veliké tělo z cesty, když je kořist konečně ulovena.

Protože samostřílem může zabít i dítě nebo chromý stařík, jak každý ví.

Teprve mnohem později si Argonantus uvědomil, že vlastně už ta prorokova věta o pádu syna jitřenky byla zvláštní tím, že Izajáš v proroctví vůbec nemluvil o oběti, ale o někom, kdo si svůj pád docela zasloužil. Mrtvý nebyl oběť lupičů, ale lupič sám, jeden ze dvou bratrů, kterého zabila malá Máří, aby dostala ukradené peníze zpět.

Argonantus si byl jist, že je jen otázkou času, kdy Václav mrtvolu bratra najde a potom si uvědomí, kdo jediný ho mohl zabít. Čí bedra obklopuje spravedlnost a čí boky přepásá věrnost. A kdo k tomu měl důvod, a také měl dost rozumu a rozhodnosti, aby to udělal. Osud se blížil k Záhořově dceři a nejspíš by ani nečekal, až dospěje, jak sliboval nepravý výběrčí Vojtěch.

Pokračovali stále vzhůru, jinou cestou, než u které mrtvý skutečně ležel; Argonantus si dával velký pozor, aby se tomu místu vyhnul. Rozhlížel se, hledal cestu, vzpomínal; vložil co nejvíce do toho hereckého výstupu, kde předstíral, že něco hledá, ale při tom mířil celou dobu úplně jinam.

Protože nyní už znal úplně přesně čas a místo. Už pochopil, kam ho Izajáš vede a co přesně má udělat. Viděl, že i ve chvíli, kdy zabloudil a myslel si, že selhal, tak přesto dělal to, co bylo naprosto správné. I když původně považoval svoji nečinnost za porážku.

Není důležité vždycky něco udělat.

Někdy je naopak důležité neudělat vůbec nic.

Každý čin má nejen svoje důvody, ale také přesný čas a místo.

A ten čas ještě nenastal. Ještě ne; ale dlouho to už trvat nebude.

Pak přijde den Hospodinův, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, aby zemi změnil v poušť a vymýtil z ní hříchy její.

„Možná to pan Beneš ze Chvojna celou dobu věděl,“ řekl Argonantus nahlas. „Možná mlčel kvůli tomu, co všechno se vašemu rodu stalo. Možná měl špatné svědomí, protože ty louky dříve nebyly jeho. A možná cítil to spříznění mezi vámi urozenými; nenecháte druhého padnout a vrána vráně oči nevyklove.”

„Beneš,“ štěkl zase Václav nespokojeně. „Beneš. Beneš. Jeho děd byl ještě zbrojnošem v Břetislavově družině. Stalo se tehdy plno věcí, mnoho knížat zahynulo a štěstí se měnilo. Ale náš rod už tu byl; náš rod tu byl celé staletí dříve, stále mezi lepšími; žádný kníže nemohl zpochybnit jeho stáří. Až tento Vladislav, kterého zvolili jenom z rozmaru… a potom se jim všem takto odvděčil. Beneš je povýšenec a jednou ho potká stejný pád, jako nás.”

Argonantus měl na průběh tehdejších událostí odlišný názor, ale považoval za důležité, že Václav může přemýšlet o všem možném, jen ne o tom, co se děje kolem něho. Byli zrovna na náhorní louce nad Sázavou, po staré cestě se tudy dalo dojít do Kostelce u Křížků, kde stála další prastará rotunda. Ale to bylo ještě daleko, několik mil lesem. Václav se odmlčel, a tak Argonantus pokračoval:

„Slíbil jsem ti setkání s tvým bratrem. Věřím, že to bude už brzy. Jsou věci, které nikdo nezmění a všechny nás bude soudit Pán, prosté i urozené. A nakonec i krále. Nejsou žádné náhody a vše bylo rozhodnuto už v den, kdy jsme se oba narodili. Bylo na nás, čím vyplníme ten čas, který jsme dostali. Nelituješ někdy toho všeho, co jsi udělal? Lidí, které jsi oloupil? Které jsi zabil?"

„Už mne nebaví poslouchat tvoje drzosti, chlape. Byli to jen chlapi a ženské, žádný z nich neměl cenu za jediného člena našeho rodu. A už mne omrzelo poslouchat tvoje plácání. Ukaž rychle, kde leží můj bratr, než se k těm mrtvým připojíš." A Václav pevně uchopil svoji dýku.

„Zanedlouho, zanedlouho,“ tišil ho Argonantus a trochu pozvedl hůl. „Zanedlouho ti budu k službám a pozvu tě na opravdový Boží soud. Takový urozený muž a sluha Boží jistě nemusí mít obavy z ničeho.”

Ty poslední chvíle byly nejtěžší; zachovat kamennou tvář, navzdory tomu, co viděl koutkem oka, co zachvacovalo jeho rozum. Soustředil všechnu sílu do toho, aby se mu ruce znovu netřásly. A pokud ano, Václav si toho zjevně nevšímal a připravil si dýku. Výmluvy došly. Václav už ztratil trpělivost a zkoušel Argonanta bodnout. Argonantova hůl ho zatím držela dost daleko, ale nebylo jisté, jak dlouho to vydrží.

A pak to přišlo.

Argonantus sklonil zrak, nevydržel se dívat na pravou stranu, i když se tím trochu odkryl a málem umožnil jednoduchý útok shora. Už na tom nezáleželo. Na ničem nezáleželo. Nezáleželo na tom, co všechno se naučil a co všechno ví. Nezáleželo na tom, zda si připadá jako Dědic hole svatého Magna. Nezáleželo na tom, co udělal nebo neudělal před několika hodinami.

Důležité bylo zde a nyní; opravdová zkouška, chvíle, kdy to všechno posoudí někdo jiný, někdo, komu nezáleží na urozenosti, slávě, postavení a jiných marnostech.

Kdo si prostě vybere ze dvou mužů uprostřed louky.

V té chvíli už nic zakrývat nešlo; vítr zavál příliš silně a stín od východu byl příliš veliký na to, aby ho mohl způsobit pouhý mrak. Václav se stačil trochu ohlédnout, ale to už bylo všechno; najednou mu z levého ramene a z hrudi vykvetly rudé květy a vyrazily zvláštní, děsivé rostliny dračích spárů; a pak ho prostě drak zvedl do vzduchu a odnesl stejně snadno, jako orel uloví myš.

Argonantus, syn tesaře odněkud z Prahy, narozený v Poříčí na Sázavě, znovu vydechl a znovu se mu roztřásla ruka, už podruhé v ten den; a nemohl to zastavit; a na tváři cítil slzy, ale strach se rozpouštěl a konečně, konečně dostal rozhřešení k tomu, co všechno udělal.

Slavný rod Těpticů navždy zmizel a bude zapomenutý, jen jediná malá zmínka v Kosmově kronice po něm zůstane. Možná se někdo za sto, za pět set let bude ptát, kdo ti lidé vlastně byli, kde žili a co vykonali. A jen mlčení jim bude odpovědí.

Kdežto ta Záhořova úplně bezvýznamná dívka jménem Máří může přežít, může vyrůst, může se vdát, a její rodina může pokračovat do nekonečna, možná třeba až k erbovnímu znamení a vlastnímu panství. Nebo naopak, také ke zkáze a zapomenutí. Kdo to ví. Už to konečně není jeho věc a jeho odpovědnost; může jít domů ke své ženě a mohou se spolu vydat na cestu do Burgundska.

Když po mnoha dalších hodinách – už byl večer – přešel Dolní brod, vyšel po krátkém svahu ke svému domu, chvíli naslouchal, jestli mu Izajáš připomene ještě něco.

Ale nic se nestalo. Prorok se konečně odmlčel, všechno bylo dokonáno.

A tak Argonantus otevřel dveře a řekl Juditě:

„Poslechni, co se mi cestou stalo."