Mnoho se už napsalo o radostech a strastech opia. Extáze a hrůzy De Quinceye a umělé ráje Baudelairovy jsou uchovány a popsány s uměním, které je činí nesmrtelnými, a svět zná dobře krásu a strašlivá tajemství těchto temných světů, do nichž je unášen inspirovaný snílek. Ale i když se o tom hodně mluví, nikdo se ještě nepokusil prozkoumat povahu přízraků, zjevujících se takto mysli, nebo naznačit směr neznámých ozdobných a exotických cest, jež vedou neodolatelně toho, kdo požil drogu. De Quinceye to táhlo do Asie, země plné mlhavých přízraků, jejichž strašná starobylost je tak působivá, že „ohromný věk té rasy a jména přemáhá v člověku pocit mládí", ale dále jít se neodvážil. Ti, kdo se odvážili, málokdy se vrátili, a i když ano, mlčeli o tom nebo se zbláznili. Já jsem požil opium jenom jednou – v tom roce, kdy zuřila morová nákaza a kdy se doktoři snažili ulehčit utrpení, které nedokázali vyléčit. Nakonec jsem se vrátil a žil jsem. Vzal jsem toho moc – můj doktor byl ustaraný hrůzou – a já zašel opravdu velmi daleko. Nakonec jsem se vrátil a žiji, ale moje noci jsou plné podivných vzpomínek a nikdy jsem už doktorovi nedovolil dát mi opium.

Když jsem tu drogu dostal, bolest a bušení v hlavě byly téměř nesnesitelné. Co mě čeká, jsem nevěděl, jediné, co mě zajímalo, bylo, jak tomu uniknout – vyléčením, nevědomím nebo smrtí. Byl jsem částečně v deliriu, takže nedokážu přesně určit tu chvíli přechodu, ale asi to začalo krátce před tím, kdy bušení v hlavě přestalo bolet. Jak jsem řekl, dostal jsem toho příliš mnoho, takže mé reakce byly asi zdaleka ne normální. Pocit padání, podivně odtržený od ideje tíhy nebo směru, byl nejdůležitější, i když vedle toho jsem cítil neviděné zástupy nekonečně různého druhu, všechny však se víceméně vztahovaly ke mně. Chvílemi to bylo spíše jako vesmír věků, padající kolem mě, než že bych padal já sám. Náhle bolest přestala a to bušení se stalo spíš vnější, než vnitřní silou. Také padání ustalo a přešlo v pocit bojácného dočasného klidu; a když jsem pozorně naslouchal, zdálo se mi, že bušení pochází od nesmírného neprobádaného moře, jehož chmurné ohromné vlnobití omývá jakési pusté pobřeží po bouři gigantických rozměrů. Tehdy jsem otevřel oči.

Na chvíli mé okolí vypadalo zmateně, jako nezaostřený obrázek, ale postupně jsem si uvědomil, že se nacházím sám ve zvláštním a krásném pokoji, osvětleném mnoha okny. Co to je za obydlí, jsem si neuvědomoval, protože mé myšlenky byly pořád značně nejasné, ale všiml jsem si mnohobarevných koberečků a závěsů, umělecky vyrobených stolů, židlí, otomanů a pohovek, jemných váz a ornamentů, připomínajících cosi exotického, ale ne úplně cizího. To vše jsem pozoroval, ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlel. Pomalu, ale neodolatelně se mi vkrádal do mysli omračující strach z neznáma, který zatlačil všechno ostatní; strach o to větší, že jsem jej nedokázal analyzovat; jako by se plíživě vkrádala jakási hrozba – ne smrt, ale cosi bezejmenného, neslýchaného, nevýslovně strašnějšího a děsivějšího.

Časem jsem zpozoroval, že přímý symbol a důvod mého strachu je to ošklivé bušení, jehož neustálé údery bily k zešílení do mého vyčerpaného mozku. Zdálo se, že to vychází z nějakého bodu venku pod budovou, v níž jsem stál, a bylo to spojeno s nejhroznějšími myšlenkovými obrazy. Cítil jsem, že za těmi hedvábím ověšenými stěnami číhá nějaká děsivá scéna nebo předmět, a bál jsem se pohlédnout obloukovými zamřížovanými okny, jichž tu bylo tolik. Když jsem zjistil, že jsou k oknům připevněny okenice, všechny jsem je zavřel s odvrácenýma očima. Pak jsem našel na malém stolku ocílku a křesadlo a zapálil jsem mnohé svíčky na zdobených svícnech po stěnách. Dodatečný pocit bezpečí za zavřenými okenicemi a při umělém světle mě trochu uklidnil, ale monotónní bušení jsem se úplně zbavit nedokázal. Nyní, když jsem byl trochu klidnější, byl ten zvuk stejně fascinující, jako byl hrozný, a proti své vůli jsem zatoužil hledat, odkud to přichází. Odhalil jsem záclonu na straně pokoje nejblíže tomu bušení, a uviděl jsem malou chodbu bohatě ověšenou draperiemi, končící ve vyřezávaných dveřích a ve velkém arkýřovém okně. Táhlo mě to k tomu oknu stejnou silou, jako mě nejasné obavy současně odpuzovaly. Když jsem se přibližoval, uviděl jsem v dálce zmatený vír vln. Tu, když jsem k oknu došel a rozhlédl se na všechny strany, udeřil mě plnou silou omračující pohled na mé okolí.

Něco takového jsem v životě neviděl a neuvidí to nikdo, leda v deliriu horečky nebo v opiovém pekle. Budova stála na úzkém proužku země – nebo co teď bylo úzkým proužkem země – plných tři sta stop nad šílícím vírem vod. Po obou stranách domu spadal nově vymletý útes z červené hlíny, zatímco proti mně se pořád strašlivě valily hnusné vlny a požíraly zemi s hroznou monotónní záměrností. Více než míli odtud povstávaly a klesaly hrozivé hory vln vysoké nejméně padesát stop a na vzdáleném obzoru spočívaly strašidelné černé mraky groteskních obrysů, číhajíce jako nezdraví mrchožrouti. Vlny byly temné a purpurové do černa a chňapaly po ustupujícím červeném bahnu na břehu jakoby chtivýma rukama. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že nějaká jedovatá mořská mysl vyhlásila válku vší pevnině, možná poháněna rozzlobeným nebem.

Když jsem se nakonec vzpamatoval z omámení, do něhož mě uvrhl tento pohled, uvědomil jsem si, že jsem v bezprostředním nebezpečí. Jen v té chvíli, kdy jsem na to hleděl, břeh se o mnoho stop zmenšil, a nemohlo trvat dlouho a podemletý dům padne do hrozné propasti bičujících vln. Pospíšil jsem si proto na druhou stranu budovy, našel jsem dveře a hned jsem vyšel, načež jsem za sebou zamkl podivným klíčem, který visel uvnitř. Nyní jsem uviděl více ze zvláštní krajiny kolem sebe a povšiml jsem si rozdílu mezi nepřátelským oceánem a pevninou. Na každé straně vystupujícího útesu to vypadalo jinak. Po mé levici směrem do vnitrozemí se pod jasným sluncem klidně vlnilo moře velkými zelenými vlnami. Nad čímsi na tom slunci a jeho poloze jsem se zachvěl, ale nevěděl jsem a nevím dodnes, co to bylo. Po mé pravici bylo také moře, ale bylo klidné a vlnilo se jen mírně, zatímco nebe nad ním bylo temnější a odříznutý břeh byl bělavý, ne červený. Nyní jsem obrátil pozornost k pevnině a byl jsem znovu překvapen, protože tamější rostlinstvo nepřipomínalo nic, co jsem kdy viděl, nebo o čem jsem četl. Byly to jistě tropy nebo aspoň subtropy – nesmírné horko ve vzduchu to také potvrzovalo. Chvílemi rostliny vypadaly jako vegetace mého domova, když jsem připustil, že by známé rostliny a keře mohly ve změněných podmínkách nabýt takového vzhledu; ale ohromné palmy všude kolem byly zřejmě cizí. Dům, který jsem právě opustil, byl velmi malý – spíš chaloupka – ale přitom byl zřejmě z mramoru, a vystavěn byl podivně, mísily se v něm zvláštně západní a východní prvky. Na rozích měl korintské sloupy, ale červená střecha z tašek vypadala jako na čínské pagodě. Ode dveří směrem k pevnině vedla cesta vysypaná zvláštním bílým pískem, široká asi čtyři stopy a lemovaná po obou stranách statnými palmami a neznámými kvetoucími keři a rostlinami. Ležela na té straně útesu, kde bylo moře modré a břeh bělavý. Rozběhl jsem se touto cestou, jakoby hnán zlým duchem rozbouřeného oceánu. Ze začátku cesta trochu stoupala, pak jsem dospěl na mírné návrší. Za sebou jsem viděl scénu, kterou jsem opustil; celý útes se stavením a s černou vodou, s mořem zeleným na jedné straně a modrým na druhé, a s neznámou a nezvladatelnou hrozbou, plížící se nad tím vším. Nikdy už jsem to nespatřil, a často o tom uvažuji. Po tomto posledním rozhlédnutí jsem vykročil vpřed a rozhlédl jsem se do vnitrozemí.

Cesta běžela po pravé straně pobřeží do vnitrozemí, jak jsem řekl. Před sebou nalevo jsem uviděl velkolepé údolí, tisíce akrů široké a pokryté vlnící se tropickou travou, sahající mi nad hlavu. Nejdále na obzoru se tyčila obrovská palma, která mě fascinovala a přitahovala. V té chvíli údivu, kdy jsem unikl z ohroženého poloostrova, jsem se postupně přestal bát, ale když jsem se zastavil a unaveně klesl na cestu, líně hrabaje rukama v teplém žlutobílém písku, popadl mě nový akutní pocit nebezpečí. K ďábelskému bušícímu moři se přidala jakási hrůza v šustící trávě, a já začal nahlas přerývaně křičet: „Tygr? Tygr? Je to tygr? Zvíře? Zvíře? To se bojím zvířete?" Má mysl zabloudila ke starému klasickému vyprávění o tygrech, které jsem kdysi četl; snažil jsem se vzpomenout si na autora, ale nemohl jsem na to přijít. Najednou jsem si v tom strachu vzpomněl, že to byl Rudyard Kipling - ani mě nenapadlo, že to není starověký autor. Chtěl jsem najít knihu, v níž to bylo, a obrátil jsem se skoro, že půjdu zpátky do ohroženého stavení, abych se po ní podíval, když tu mi v tom zabránil zdravý rozum a ta lákavá palma.

Nevím, jestli bych byl zabránil lákání zpět, nebýt té velké palmy. Ta mě nyní přitahovala nejvíce a já odbočil z cesty a plížil se po čtyřech dolů po svahu, třebaže jsem se bál té trávy a hadů, kteří v ní mohou být. Rozhodl jsem se bojovat o život a rozum co nejdéle, přes všechny hrozby moře nebo země, třebaže jsem se bál porážky, když se podivné svištění trávy přidalo k pořád slyšitelnému nepříjemnému bušení vzdálených vln. Často jsem se zastavil a zakryl si uši, abych to neslyšel, ale ten nenáviděný zvuk jsem nedokázal utišit. Zdálo se mi to celé věky, než jsem se dotáhl k lákající palmě a ulehl tiše do jejího ochranného stínu.

Nyní následovalo několik událostí, jež mě přenesly z největší rozkoše k hrůze; událostí, nad nimiž se třesu i ve vzpomínce a jež se ani neodvažuji vysvětlit. Jen co jsem se uchýlil pod splývající listoví palmy, když tu se sneslo z jejích větví malé dítě tak krásné, jaké jsem nikdy předtím neviděl. Třebaže otrhané a zaprášené, vypadalo to stvoření jako faun nebo polobůh a v hustém stínu pod palmou skoro zářilo. Usmálo se a natáhlo ručku, ale než jsem se mohl pohnout a promluvit, uslyšel jsem vysoko ve vzduchu krásný zpěv; v němž se vysoké a hluboké noty proplétaly v dokonalé éterické harmonii. V té chvíli už slunce kleslo za obzor a v šeru jsem viděl, že hlavu dítěte obklopuje svatozář.

Dítě mě oslovilo stříbrným hláskem: „To je konec. Přišli dolů z hvězd podvečerním šerem. Všechno je skončeno a za proudy Arinurie budeme šťastně dlít v Teloe."

Zatímco dítě mluvilo, zpozoroval jsem mezi listy palmy měkkou záři, a povstáním jsem pozdravil pár, o němž jsem věděl, že jsou to hlavní zpěváci mezi těmi, jež jsem slyšel. Byli to jistě bohové, protože taková krása není mezi smrtelníky. Vzali mě za ruce a řekli: „Pojď, dítě, slyšel jsi hlasy a všechno je dobré. V Teloe za mléčnou dráhou a arinurijskými toky jsou města celá z jantaru a chalcedonu. A na jejich kupolích se na mnoha ploškách blýskají odlesky zvláštních a krásných hvězd. Pod mosty ze slonoviny v Teloe tekou řeky tekutého zlata, nesoucí výletní bárky mířící do kvetoucího Cytharionu Sedmi Sluncí. A v Teloe a Cytharionu přebývá jenom mládí, krása a radost, a nezní tam nic než smích, píseň a loutny. Jenom bohové bydlí v Teloe se zlatými řekami, ale nyní budeš mezi nimi bydlet ty."

Jak jsem tak okouzleně naslouchal, náhle jsem zpozoroval změnu ve svém okolí. Palma, která dosud stínila mé vyčerpané tělo, nyní zůstala trochu opodál nalevo a dost hluboko pode mnou. Zřejmě jsem plul ve vzduchu, doprovázen nejen zvláštním dítětem a zářícím párem, ale stále se zvětšujícím davem napůl průhledných mladíků a dívek, ověnčených vinnými ratolestmi s vlajícími vlasy a šťastnými tvářemi. Pomalu jsme spolu stoupali, jakoby neseni voňavým vánkem, který nevanul od země, ale ze zlatých bublin, a dítě mi šeptalo do ucha, že musím hledět pořád vzhůru ke světelným stezkám, a nikdy zpět ke sféře, kterou jsem opustil. Mladíci a dívky se dali do zpěvu měkce znějících choriambiků za doprovodu louten, a já jsem cítil víc klidu a štěstí, než jsem si kdy v životě dokázal představit, když tu jediný zvuk zvrátil můj osud a otřásl mou duší. Skrze uchvacující zpěv a loutny jakoby na posměch a v démonické disonanci zaznělo z propastí dole to prokleté bušení hrozného oceánu. A jak ty černé vlny vtloukaly svou zprávu do mých uší, zapomněl jsem na slova dítěte a pohlédl jsem dolů na prokletou scénu, z níž, jak jsem doufal, jsem už vyvázl.

Pohledem dolů z vesmíru jsem uviděl odsouzenou zemi, jak se otáčí, pořád otáčí, jak hněvivé bouřlivé oceány ukusují divoká pustá pobřeží a vrhají pěnu proti otřásajícím se věžím opuštěných měst. A pod strašidelným měsícem se mihotaly scény, jež nedovedu popsat a které nikdy nezapomenu; pouště mrtvolného jílu a džungle ruin a dekadence, kde se kdysi rozkládaly zalidněné pláně a vesnice mé rodné země, a maelströmy pěnícího se oceánu, kde se kdysi tyčily mohutné chrámy mých předků. Kolem severního pólu se pařila bažina jedovatých bylin a nakažlivých mlh, syčících před útokem stále stoupajících vln, kroutících se a stoupajících ze závratných hloubek. Tu se ozvala nocí ohlušující rána a přes tu poušť všech pouští se rozšířila kouřící trhlina. A černý oceán se dále pěnil a hryzal poušť po obou stranách trhliny uprostřed, která se stále rozšiřovala.

Nyní už nezbývalo nic než poušť, a oceán ji uhryzával stále víc. Najednou se mi zdálo, že i ten hřmící oceán se něčeho bojí, bojí se temných bohů podsvětí, kteří jsou silnější než zlý bůh vod, ale i jestli tomu tak bylo, už se nemohl obrátit zpátky; a poušť už zkusila příliš od těch hrůzných vln, než aby jim teď pomáhala. A tak oceán pohltil zbytek země a vylil se do kouřící propasti, čímž přišel o všechno, čeho dobyl předtím. Rozléval se znovu z nově zaplavených zemí a odkrýval smrt a hnilobu, hnusně prýštil ze svého dávného dna a odhaloval temná tajemství roků, kdy čas byl ještě mladý a bohové se ještě nezrodili. Nad vlnami stoupaly obrostlé dávné věže, na něž jsem se pamatoval. Měsíc kladl bledé světelné lilie na mrtvý Londýn a Paříž vstávala z vlhkého hrobu, aby ji posvětil hvězdný prach. A pak povstávaly věže a monolity také porostlé vegetací, ale nepamatované; strašné věže a monolity zemí, o nichž nikdo nevěděl.

Bušení přestalo, zůstal jen nezemský řev a sykot vod padajících do propasti. Kouř z ní se změnil na mlhu a téměř skryl svět, jak pořád houstl. Pálila mě do obličeje a do rukou, a když jsem se rozhlédl, co dělají mí společníci, zjistil jsem, že všichni zmizeli. Pak náhle všechno skončilo a nevěděl jsem nic více, než jsem se probudil na lůžku. Jak ten oblak páry z plutonské propasti zahalil před mými zraky celou plochu, nebe vykřiklo náhlou bolestí z divokých otřesů, které zasáhly celý vesmír. Stalo se to v jediném závratném záblesku výbuchu; v jediném oslepujícím holocaustu ohně, kouře a hromu, jenž rozpustil měsíční srpek, spějící do prázdna.

A když se kouř rozpustil a já se pokusil pohlédnout na zemi, spatřil jsem pod studenými výsměšnými hvězdami jen umírající slunce a bledé smutné planety, hledající svou sestru.