Téma inkvizice je v současné době stále atraktivnější, a to nejen mezi hráči RPG, ale i ve spoustě dalších zájmových proudů společnosti. S více či méně přímými odkazy na inkvizici se setkáváme v literatuře odborné i v beletrii, ve filmech, dokonce i v hudbě. Ohromná vlna zájmu o tento fenomén způsobila, že se pojem inkvizice (z lat. inquisitio – vyšetřování) stal nadčasovým. Není vyhrazen pouze evropskému středověku, ale užívají jej například literární tvůrci v žánru scifi, urban fantasy atd.

Tato popularita rovněž způsobuje vznik dezinformací, polopravd a mýtů. Ano, inkvizice je mytizována, spjata s nepřeberným množstvím populárních „faktů“, které zkreslují její obraz. Z osoby inkvizitora se stal takřka literární archetyp. Výsledkem je, že pro běžného příslušníka odborné veřejnosti je velice těžké dosáhnout racionálního pohledu na věc.

Cílem mého pojednání je uvést čtenáře do základní problematiky fenoménu, pokusit se osvětlit příčiny vzniku inkvizice a jeho myšlenkový podtext, a to vše v kontextu doby, s důrazem na mentalitu středověkého člověka.

Milovníky morbidních historek zklamu, své potřeby budou muset uspokojit u jiných zdrojů.

Počátky boje proti kacířství

Kořeny inkvizice sahají hluboko, některé z nich dokonce ještě před vznik křesťanství. Tak například za císaře Augusta, současníka Ježíše Krista, byli ustanovováni úředníci, kteří směli obžalovávat, vyšetřovat i soudit v jednom a tom samém případu. To souviselo s centralizací státní moci po vzniku císařství.

Hereze (ideově neslučitelně odlišné nauky) vznikaly v rámci křesťanství v podstatě od samého jeho počátku. Už apoštol Pavel píše ve svém listu Titovi o přístupu k sektářům. Od počátku se tedy v křesťanských obcích vedly spory o tom, jakým způsobem se má nakládat s heretiky. Prvních tři sta let po svém vzniku bylo křesťanství odděleno od státní moci. Ta vůči němu byla někdy vyloženě nepřátelská (známé pronásledování křesťanů), někdy netečná a někdy přátelsky nakloněná. Církev se organizovala, vznikla instituce biskupů a křesťanské obce. Na pozadí toho všeho vedli křesťanští myslitelé ideové debaty. Z písemností Justina, Tertulliana, Origena, Laktantia a dalších seznáváme, že si velice cenili nezávislosti církve na státní moci a tím pádem nesmíšenosti moci světské a duchovní. Právě oddělenost od světského ramene spravedlnosti neumožňovala raným křesťanům zakročovat proti heretikům jinak, než vypovězením z obce (excommunicatio).

Když císař Konstantin vydal roku 313 milánský edikt, otočila se situace křesťanů o sto osmdesát stupňů. Nejen, že byli najednou uznáni státem, ale dokonce se od nich čekalo, že budu stát za císařem a podporovat ho. Církev se měla podílet na vládě. Už velice záhy se objevily hlasy, které tuto situaci nepřijímaly s nadšením. Nebezpečí, že se církev dostane pod příliš velký vliv císařské vůle, bylo zřejmé. Postavení křesťanstva se nadále upevňovalo, mimo zákon se zanedlouho dostaly pohanské kulty. Toto je velice podstatný moment pro pochopení problematiky. Poprvé byly ze strany státu vedeny represe proti rozličným skupinám proto, že nebyly křesťanské. Jak k tomu došlo? Císařové předpokládali, že říše může být úspěšná jen tehdy, bude-li nábožensky jednotná. Křesťanství, jako nejúspěšnější a snadno šiřitelné náboženství, se dostalo na vyvolenou pozici. Každý odpor proti křesťanství znamenal zároveň odpor proti státu. A v tomto duchu přemýšleli evropští vládcové až do novověku.

Křesťanská Římská říše postupovala proti nepřátelům křesťanství nevybíravě, sesazování z funkcí, zabavování majetku i popravy byly běžné. Na druhou stranu neprobíhalo žádné systematické pátrání po kacířích, jako tomu bývalo před lety za pronásledování křesťanů. Protiopatření přicházela až tam, kde došlo k otevřeným roztržkám heretických skupin s katolickými biskupy. Církev – a to je důležité – v této době neustanovovala nic jako inkvizitory, kteří by vyhledávali a potírali kacířství. To vše bylo věcí světských vládců, kteří nezakročovali na základě „pouhých“ mylných idejí, ale protistátního jednání. Od toho všeho si církev udržovala odstup.

Chaotická situace po rozpadu Říše římské složitým právním spekulacím nepřála. Na troskách impéria se usídlily národy, z nichž záhy vynikli Frankové se svou říší, jež se snažila ideově navázat na Řím. Frankové přijali křesťanství, kterým si dodávali zdání nadřazenosti nad ostatními, neboť mýtický duch Římské říše stále přetrvával. To, že rané franské křesťanství bylo zcela povrchní a nepochopené, není snad ani třeba dodávat.

Tyto tendence byly zcela završeny vládou Karla Velikého (korunován roku 800), jenž se stal nejen pánem světa, ale též Kristovým pokračovatelem a nejvyšším knězem. Světská a duchovní moc nyní opět splynuly, církevní představitelé se dostali do područí korunovaných. Do jisté míry se zopakovala situace po Konstantinovském obratu. Postavení kacířů (uvědomělí pohané již prakticky neexistovali) se stalo státu nejvýš nepřátelským, opět začali být tvrdě pronásledováni světskou mocí.

Rozmach kacířských hnutí

Počátek dvanáctého století byl bouřlivý. Postavení církve v Evropě bylo již dávno upevněno, zbohatla a získala moc. Zároveň se plně centralizovala pod svrchovaností římského biskupa, papeže. Světský život církevních představitelů se mnohde dostal do neúnosných rozporů s ideálem křesťanské prostoty a chudoby. Odpor vzrostl nejen uvnitř církevní hierarchie (mnišské reformy, kanovnická reforma), ale též mimo ni. Dá se říci, že kacířství doslova zaplavilo Evropu. Kazatelé, kteří se rekrutovali z řad nižších kněží i laiků, hlásali radikální chudobu a askezi, odmítali církevní hierarchii i papežství. Velice rychle získávali podporu nejen u širokých mas, ale i šlechty (která ale spíše sledovala vlastní prospěch na úkor církve). Nyní přehled nejdůležitějších hnutí:

Bogomilové působili na východě (Makedonie, Bulharsko), po vypuzení z Byzance i na západě. Ideologicky se blížili manicheismu, s jeho přísně dualistickým pojetím světa. Hmotný svět byl podle nich zlý, stvořený ďáblem, a proto z něj bylo třeba prostřednictvím radikální askeze uniknout k Bohu, který je duchovní a dobrý.

Na bogomily ideově navázali kataři (řec. katharoi – čistí). Stejně jako oni, vycházeli z nekřesťanského manicheismu, a s učením katolické církve tedy byli v rozporu ze své podstaty. Napadali církev pro její bohatství, zavrhovali biskupskou hierarchii (apoštolskou posloupnost) a papežství, odmítali svátosti, ale brojili i proti světské moci. Papež a král (francouzský) prý byli satani, knížata a biskupové ďáblové. Nutno však podotknout, že hlavní důraz kladli na morálku, nikoli na nauku; hybnou silou hnutí nebyli teologové a teoretici, nýbrž laici praktikující přísné zásady askeze, chudoby a čistoty.

Arnoldisté byli pojmenováni podle italského kazatele pokání Arnolda z Brescie, který kritizoval bohatství církve a instituci papežství. Poté, co byl roku 1155 popraven Fridrichem Barbarossou, se jeho stoupenci rozptýlili, a to zejména mezi valdenské a katary.

Valdenští odvozují svůj původ od francouzského kupce Valdese, který, podobně jako František z Assissi, v náhlém myšlenkovém pohnutí zavrhl majetek a plně se oddal ideálu evangelijní chudoby. Radikalizaci hnutí a následné násilné represe můžeme přičíst za vinu jak Valdesovi, tak papežům (Alexander II., Lucius III.) a místním biskupům. Dlouhodobě nebyli s to dohodnout se na kompromisu; církevní moc Valdesovi opakovaně vyčítala jeho zasahování do věcí víry a on odpovídal stále ostřejší radikalizací kázaných myšlenek. Po jeho smrti roku 1217 se hnutí rozptýlilo, aby později předalo některé své myšlenky italským protestantům.

V téže době vznikaly spolky tzv. bekyň, zbožných žen, které se organizovaly po vzoru klášterů, ovšem bez řeholních slibů. Věnovaly se modlitbě, ručním pracem, péči o nemocné a vyučování. Soukenické cechy z okolí Milána tvořily náboženská společenství tzv. humiliátů. Po vzoru prvních apoštolů zavrhovali soukromé vlastnictví. Toto hnutí se církvi podařilo podchytit a přivést pod duchovní vedení, vznikly tak řeholní komunity s přidruženými laickými společenstvími, předchůdci tzv. „třetích řádů“.

Církvi a státu nejnebezpečnějším hnutím byli jednoznačně kataři, což také souvisí s tvrdostí postupu vůči nim. Svou nauku nezakládali výlučně na Bibli, jako jiní reformátoři, ale rovněž na nekřesťanských ideách manicheismu (gnosticismu). V jižní Francii (například město Albi – odtud „albigenští“) vytvořili kataři vlastní církev, na světské úrovni pak panství. Měli své kněze, biskupy, dokonce uspořádali vlastní koncil (1167, Toulouse).

Církev dlouho nebyla ve vztahu k nim jednotná. Mnohé duchovní autority si uvědomovaly oprávněnost výtek katarů církvi a oceňovaly jejich morální zásady. Tak například premonstrátský probošt Everwin ze Steinfeldu píše Bernardovi z Clairvaux o tom, jak se stal svědkem lynčování skupiny katarů lůzou v okolí Kolína. Vyjadřuje obdiv ke katarům, kteří, podobni apoštolům, hrdinně přijali mučednickou smrt. Bernard z Clairvaux zastával názor, že kacíře je nutno získávat nikoli zbraněmi, ale argumentací.

Jak se tedy stalo, že církev postupně došla k tak nesmiřitelnému postoji ke kacířství, prohlásila je za nejhorší ze všech zločinů a podporovala světskou moc v používání těch nejtvrdších represivních prostředků?

Biskupská inkvizice

Od 11. století byla Bologna působištěm mistrů právnického studia. Mezi ně patřil též mistr Gratianus (+1179), autor díla Concordia discordantium canonum („Dekret Gratianův“), ve kterém shrnuje své zkušenosti a bádání v okruhu Justiniánova zákonodárství z dob Římské říše. V souladu s antickým právem Gratianus stanovil za herezi kriminální, nejen církevní, postihy.

Když se ve dvanáctém století v Evropě rozbujelo kacířství, do té doby nevídaným způsobem, zdál se znovuobjevený římský právní řád tou pravou odpovědí na tento problém. Gratiánův spis, zamýšlený jako soukromé právní pojednání, stal se základem vznikajícího kanonického práva.

Třetí lateránský koncil (1179) vyjádřil nejvyšší znepokojení nad situací ve Francii, kde se katarská hereze rozmohla na neúnosnou míru, neboť: „Jejím vyznavačům už nestačí praktikovat ji ve skrytu, ale hlásají ji veřejně a získávají příznivce zvláště mezi maličkými a nepevnými.“

Vystupují dokonce ozbrojené skupiny, které: „Nešetří ani kostely, ani kláštery, neušetří ani vdovy, ani siroty, ani starce, ani mladé lidi, neberou ohled na žádný věk ani pohlaví, ale po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší.“

Koncil uvrhl klatbu na kacíře a všechny, kteří je podporovali, a vyzval světské vládce, aby proti nim zakročili všemi prostředky. Vyhlásil dokonce odpustky pro ty, kteří proti nim vytáhnou vojenskou silou. Vztahy mezi papežem (Alexander III.) a císařem (Fridrich Barbarossa) tehdy však byly horší než špatné, na významnější spolupráci došlo až roku 1184, když se Fridrich setkal s papežem Luciem III. ve Veroně. Výsledkem jejich jednání, významným pro inkvizici, byl dekret Ad abolendam, který fakticky znamenal vznik této instituce.

Dekret Ad abolendam je natolik významný, že si zaslouží naši bližší pozornost. Podle něho měli biskupové povinnost navštěvovat své farnosti a přijímat hlášení od tzv. synodních svědků. Těmi se stávaly důvěryhodné osoby s dobrou pověstí, většinou představitelé obcí. Pod přísahou biskupovi sdělovali svá pozorování a poukazovali na případné podezřelé. Pokud proti někomu bylo vzneseno obvinění, biskup zahájil vyšetřování (inquisitio) a byla-li prokázána vina, byl kacíř předán světské moci k potrestání. Podstatnou roli hrálo to, zda se odsouzený zřekl svých bludů, či zda na nich dále trval.

Biskupská inkvizice však nebyla příliš účinná. Někde nedostačovala, protože biskupové si nepočínali dostatečně svědomitě, jinde naopak vypuklo náboženské blouznění, během nějž zmizel rozdíl mezi kacíři a těmi, kteří je podporovali, či jim jen naslouchali, nebo dokonce pouze nebyli dostatečně horliví v boji proti herezi. Tato neuspokojivá situace vedla posléze papeže ke snaze o centralizaci inkvizice a její pevné uchopení. Vznikla papežská inkvizice.

Mezitím se naplno rozhořel katarský konflikt. Když roku 1208 albigenští zavraždili papežského legáta, vyhlásil proti nim Inocenc III. křížovou výpravu. Následujících dvacet let trvalo krveprolévání a pustošení kraje. Kataři se bránili tvrdě a houževnatě, proti spojené moci katolické šlechty však nemohli obstát. Celý provensálský kraj byl zpustošen, vylidněn a jeho kultura zničena. Kacířství se však nepodařilo vymýtit zcela, nastoupila inkvizice. Už před touto dějinnou tragédií se začalo ukazovat, že biskupská inkvizice nedostačuje. Biskupové a jejich spolupracovníci stále častěji odesílali vyšetřovací protokoly do Říma a nechávali rozhodující odpovědnost na papežské kurii.

Papežská inkvizice

Zásadní změny prosadil Řehoř IX. (1227 – 1241). Navázal na praxi delegovaných úředníků, kteří byli už od 11. století vysíláni jako papežští zplnomocněnci k řešení různých problémů. Řehoř ustanovil, že inkviziční vyšetřování mají provádět jím delegovaní lidé, kteří budou pro tento účel náležitě školeni. Z ramen biskupů tedy byla sňata tato zodpovědnost, kterou často vykonávali jen s velkými obtížemi. Inkvizitoři se rekrutovali především z řad žebravých řádů, které se ukázaly být pro tento účel velmi vhodnými. Dominikáni (a později františkáni) byli vzdělaní, neměli nadbytečné vazby na okolí (jako světští kněží), byli vyhlášenými kazateli a zpovědníky – a byli přímo podřízeni papežskému stolci.

Tato koncepce pochopitelně kladla vysoké nároky na osobní kvality a morálku inkvizitorů. Není divu, že už na počátku mnozí z nich zklamali. Známý je případ premonstráta Konráda z Magdeburgu, který svým zběsilým chováním vyprovokoval nejprve řadu biskupů a knížat ke stížnostem adresovaným Římu, a později byl zavražděn. Dominikán Robert le Bourge (jmenován 1223) byl kvůli své nedbalosti a libovůli nejprve odvolán, poté znovu uveden do funkce, a když ani tehdy nenastala náprava, byl z popudu papeže souzen a uvězněn.

Velice drsné poměry vládly v krajích s katarskou tradicí. Inkvizitoři zde byli mnohými už předem vnímáni jako smrtelní nepřátelé, což vedlo k útokům a vraždám (Vilém Arnaud, sv. Petr z Verony). Být inkvizitorem v jižní Francii znamenalo každodenní ohrožení života, bez ohledu na to, jak prováděli samotné vyšetřování.

Inkviziční vyšetřování trpělo z dnešního pohledu mnoha závažnými nedostatky, které ztěžovaly inkvizitorovi možnost morálně obstát. Zcela zásadní, a vlastně typické pro inkvizici, bylo spojení vyšetřovatele a soudce do jedné osoby. Jev, který se v rozvinutém právním systému objevil už za časů římského císařství, připomíná zjednodušená opatření používaná v neklidných obdobích např. válek. Efektivita je sice nepoměrně vyšší, ovšem na úkor záruky spravedlnosti. Jistě právě nebezpečnost katarské hereze pro středověkou společnost zavdala příčinu k přijetí takových opatření. Proces probíhal v maximální míře utajení, dokonce i obžalovanému bylo poskytováno jen minimum informací. Neznal jména osob, které proti němu svědčily, mnohdy mu nebylo sděleno ani přesné znění žaloby. Obhajoba jako instituce neexistovala. Veškerá odpovědnost tedy ležela na osobě inkvizitora, spravedlivost procesu na jeho kvalitách.

Doba osvícenství přinesla první velkou vlnu kritiky inkvizice jako takové. V 18. a 19. století vznikl obraz inkvizitora jako sadistického individua, nejlépe se sklony k sexuálnímu násilí. To reflektuje zejména pozdější čarodějnické procesy (které se ve středověku prakticky nevyskytovaly), kolem nichž se vytvořil skutečný mýtus. Zvrácení inkvizitoři, kteří mučí a zneužívají krásné mladé dívky a ženy, to je oblíbený námět mnoha dobových historek. Ač k takovým případům jistě docházelo, hlavním morálním dilematem, jež ohrožovalo charakter inkvizitorů, bylo něco jiného. Vraťme se do středověku, k nelítostnému boji s katarskou herezí.

Koncepce papežského inkvizitora v sobě spojovala dvě hlavní poslání. Jedním bylo chránit svět (společnost) před zhoubnou herezí, která ho hrozila rozvrátit, druhým navracet zbloudilé duše do lůna církve a zachraňovat je od zatracení. Kacíř umírající v plamenech byl zároveň inkvizitorovým vítězstvím i prohrou. Zbavil sice svět rozvratného prvku, ale zároveň prohrál boj o duši člověka. Inkvizitor byl zároveň soudcem i pastýřem. Zatímco vyšetřovatel a soudce musí být nestranný a zproštěn emocí, zpovědník a „moudrý lékař duší“ by měl ke kajícníkovi přistupovat s pozitivní důvěřivostí.

Velice problematické bylo střetávání se „zatvrzelými a vychytralými“ heretiky, kteří na kladené otázky odpovídali vyhýbavě a tvářili se, jakoby si nebyli vědomi žádného provinění. O těchto potížích píše například známý Bernard Gui ve své Practica inquisitionis haereticae pravitatis. Stať se týká výslechů valdenských:

Každý z nich, chycený a vedený k výslechu přichází, jako by neměl žádné pochybnosti, nebyl si vědom žádné viny, jakoby s pocitem úplného bezpečí. Když je tázán, zda zná důvod svého uvěznění, odpovídá s klidem a s úsměvem: „Pane, budu šťasten, dozvím-li se to od tebe.“ Je-li dotázán na víru, kterou podporuje a vyznává, odpovídá: „Věřím ve vše, v co má věřit dobrý křesťan.“ Je-li na něj mocně naléháno, na otázku, se rozumí pod pojmem „dobrý křesťan“, odpovídá: „To je ten, kdo věří tak, jak učí věřit a v tom setrvávat Svatá církev.“ Na otázku, co nazývá „Svatou církví“, odpovídá: Pane, to je to, co ty říkáš a věříš, že je svatá církev.“ Jestliže mu řeknu: „Já věřím, že svatá církev jest římská církev, kterou spravuje papež a další jemu podřízení preláti,“ on odpovídá: „V to věřím.“ To znamená, že věří v to, že já takto věřím…

Tváří v tvář takovému postoji byli inkvizitoři často bezradní. I když věděli, že obviněné osoby neupouštějí od svých bludů a vlastně se jim skrytě vysmívají, nemohli jim to nijak dokázat. Smysl pro spravedlnost jim nedovoloval takové lidi odsoudit, protože nebyla prokázána vina, zároveň se však dostavovaly obavy, že viníci uniknou trestu a stanou se tak příkladem i pro ostatní.

Zde se rodí příznačný fenomén fanatické posedlosti některých inkvizitorů, kteří s každým obviněným jednali, jakoby byl tím nejprohnanějším a nejfalešnějším zlořádem, který s ďábelskou vychytralostí klame své okolí. Toto neblahé dědictví raných procesů se zúročilo během čarodějnických honů, kdy zjevná nevinnost nebohých obětí byla spíše přitěžující, než polehčující okolností.

Inkviziční procesní postupy se samozřejmě vyvíjely a zdokonalovaly. Na základě pochybení, ke kterým docházelo v prvních letech praxe, byla přijata opatření, která je měla pro příště eliminovat. V roce 1242 se v Tarragoně konala synoda, jež přijala velice podrobné kánony a ustanovení. Bylo stanoveno schéma inkvizičního postupu a definována provinění související s herezí. Dále vznikaly příručky inkvizitorů, které popisovaly správné vyšetřovací postupy.

Jak tedy zhruba vypadal postup při vyšetřování? Po svém příchodu na vyhlédnuté místo (město, tržiště) svolali inkvizitoři okolní lid a duchovní, pronesli kázání a vyzvali přítomné ke sdělení jmen osob, které podezřívají z kacířství. Současně vyhlásili tzv. „období milosti“, během kterého se mohli všichni „zbloudilí“ dobrovolně přiznat, prosit o odpuštění a zavázat se k budoucímu setrvání ve víře a spolupráci s inkvizitory. Po jeho skončení byly na základě nashromážděných obvinění zahájeny výslechy.

Obviněné osoby byly zadrženy a odděleny od ostatních, a pod přísahou pravdomluvnosti vyslýchány. Při podezření ze zatajování některých informací bylo (v souladu s tehdejším právním řádem) použito mučení. Užití fyzického násilí mělo svá přísná pravidla, ovšem není třeba si dělat iluze o jejich přesném dodržování. Právní orgány si byly dobře vědomy toho, že mučený často přizná i to, co ve skutečnosti nespáchal. Tomuto problému se snažily předejít ustanovením, že platné doznání musí být následujícího dne po výslechu zopakováno, a to bez použití násilí. V mnohých případech to však pouze znamenalo, že inkvizitoři se budou snažit opakovaným mučením podlomit psychiku obviněného natolik, aby svůj zločin přiznal kdykoli, i na pouhé dotázání.

Zatímco celé vyšetřování probíhalo tajně, rozsudky byly vyhlašovány veřejně, aby měl celý proces náležitý efekt i na společenství. Vyhlášení rozsudku bylo součástí kázání, kterým se vyšetřování uzavíralo.

Papežská inkvizice účinně působila pouze do západního schizmatu ve 14. století. Avignonské papežství zcela ztratilo bývalou suverenitu gregoriánské éry, vedle mocenských zájmů francouzských králů si nedokázalo prosadit svou vůli. Dobře to ilustruje případ mocného templářského řádu, který Filip Sličný zcela zničil, a nezabránil mu v tom ani odpor papeže a inkvizice, která templářský řád opakovaně zprostila obvinění, proti němu vznesených.

Zároveň ustoupila hrozba kacířství, která zmítala Evropou 12. a 13. století, papežství začalo řešit zcela jiné problémy. Inkvizice se svými metodami však bohužel nebyla zapomenuta. Pronikla na úroveň národní a jako podivná směsice duchovní a světské moci nadále působila v celé Evropě. Vůbec nejznámější je inkvizice španělská, která sloužila katolickým králům jako bič na politické i jiné odpůrce uvnitř země. Není divu, že od španělské inkvizice se Řím velice záhy distancoval.

V době náboženské i myšlenkové tolerance nezbývá, než instituci inkvizice prohlásit za špatnou a zvrácenou. Mnozí těžko pochopí, jak mohlo něco takového vzniknout a fungovat navzdory zdravému rozumu. Osobní ideovou svobodu vnímáme jako věc samozřejmou a neoddiskutovatelnou, představa, že by nám do ní měl někdo zvenčí zasahovat, je absurdní. Českým a slovenským čtenářům ovšem k pochopení může pomoci příměr z nedávné doby. Komunistický totalitní systém nedovoloval „jiné“ smýšlení. Lidé, kteří nesouhlasili, byli obviňováni z „podvracení republiky“. Stejně tak, jako byli kdysi kacíři vnímáni jako rozbíječi společnosti.

Nechme ale stranou kritický pohled moderního člověka. Středověká společnost, která byla založena na jednotném náboženství a poddanském systému, skutečně nemohla snést vybočující tendence. Vznik instituce, která by střežila celistvost víry násilnými prostředky, byl logickým a nutným výsledkem poměrů. Že se inkvizice vyvinula do své konkrétní podoby, to je důsledek okolností a dějinných událostí.

Středověký člověk myslel jinak, než my. Jeho pohled na svět byl chudší o všechny úžasné poznatky moderního věku, ale zároveň nesrovnatelně bohatší, pokud jde o mystiku. Prolínaly se tu přízemní záležitosti každodenního života – jeho radosti a smutky, city, snahy o lepší život – s tajemným a nadzemským. Řád světa byl dán Bohem, král byl vládcem z jeho vůle, papež Kristův zástupce. Světci konali zázraky, provozovat čáry uměl leckdo. A kacíři? Kacíři byli ti, kteří se stavěli proti řádu a tím i proti Bohu. Služebníci ďáblovi. Není náhodou, že mnohem více krve katarů a jiných leží na rukou prostých lidí, než na rukou inkvizitorů. Často příchod inkvizice znamenal úlevu pro podezřelé z kacířství, neboť jim zaručoval ochranu před lynčováním lůzou…

Středověký svět byl jiný. Jen těžko jej můžeme soudit.