I.

Když jsme přijeli na Vilnius a předali jsme kněžnu Annu Danutu jejímu muži Vitoldovi, zdálo se, že se na nás konečně po dlouhé době, co jsme opustili Naražské panství, usmálo štěstí. Dostali jsme krásný pokoj, který si pochvala celá družina. Konečně jednou po čase žádné držení hlídek, usínání za ukolébavky vlčího vytí a sovího houkání a probouzení se s kostmi chřestícími zimou. Kdepak, konečně po dlouhých týdnech cesty jsme dostali každý vlastní postel. Nu, nevím, jestli bychom raději neputovali dál divočinou, kdybychom byli tušili, co strašného se nám přihodí.

Všechno to začalo už na té hostině. Byli jsme pozváni k večeři ve společnosti vybraného lidu. Hned na pohled nás upoutal drobný muž u stolu knížete Vitolda. Seděl po jeho pravici a nezdál se být místní, právě naopak. Šatem i mluvou, jak jsme zaslechli, byl cizinec. Ani druhý tajemný muž u stolu nevypadal přátelsky. Měl okrouhlou a poměrně zachmuřenou tvář a popíjel víno. Každou chvílí se zadíval na drobného zakulaceného cizince, jehož přítomnost ho očividně dráždila.

Jak jsme zjistili, jednalo se o mongolského vyslance chána Toktamyše ze Zlaté hordy a rytíř, který se na něho tak nevraživě díval, byl Konrád z Wallenrodu, jeden z hlavních křižáckých generálů. Mezi nimi seděl malý, ale mohutný Vitold, který si s bohorovným klidem proléval hrdlo vínem, a jeho žena, kněžna Anna Danuta, která teď, ve svých skvostných šatech a po koupeli, vypadal jako skutečná žena velmože. Dále pak Jeremiáš, neznámý člověk oblečený po vzoru kněží jednoho Boha.

Zábava byla značná a musím přiznat, že hladem jsme netrpěli. Ovšem zdálo se, že co trpělo, byl rozum mužů v naší družině. Pravda, ne všech, Sai s Arikelem se drželi zpátky a něco si povídali, ale Jeng s Angusem jakoby se zbláznili. U jednoho stolu totiž seděla žena s černými vlasy rozpuštěnými až po pás, s pohlednou tváří a ostrými rysy. Nu což, když se jim líbí takové, ať si jdou, pomyslela jsem si a bavila jsem se tím, jak maličký Jeng poskakoval s tou obryní při tanci a jak i Angus se pokoušel o nějaký tanec. Jak se ukázalo, černovlasá šlechtična tu nebyla příliš oblíbená, alespoň ne mezi ženským osazenstvem. Nemluvě o tom, že se za ní každou chvíli s pohrdavým výrazem otočila některá z přítomných dam, poctila nás svou návštěvou i samotná kněžna, aby si vylila svou zlost ze sličné svůdkyně. Zábavu trochu narušil mongolský vyslanec, když při živém hovoru podroušeně mávl rukou a srazil pohár rudého vína přímo na prsa křižáka Konráda. Nebylo by daleko k boji, kdyby byl nezasáhl kulatý Vitold, který oba rozhádané utišil a pádnými slovy okřikl Konráda.

Nu což, zatímco zábava byla v plném proudu, já jsem se rozhodla jít si do pokoje udělat rituál, kterým bych objevila možné nebezpečí, které by nám hrozilo od Konráda či Mongola. Ani jeden z nich se mi nelíbil, v Mongolově pohledu bylo cosi přímo nebezpečného, jakýsi záblesk posměchu, když si okřiknutý Konrád sedal zpět. A na pochybách mne nenechal ani křižákův dopálený výraz, ačkoliv se zjihle posadil ve své vínem zbrocené tunice a krotce si nalil pohár medoviny, vrhl n Mongola takový zlý obličej, že jsem si byla jistá blízkým svárem. Zvedla jsem ruce a chvíli jsem rozhazovala kameny, kreslila prstence a znamení. A pak mne navštívila vidina. Spatřila jsem Konráda, který nás navštěvuje, a viděla jsem i Mongola s jeho bodrou tváří. Oba přijdou. Pak vidina zmizela v kouři a mě rozbolela hlava. Když jsem pak spatřila postel, neodolala jsem. Udolal mne spánek a já jsem se položila do měkké deky.

II.

Následující ráno nás nepotěšilo. K našemu překvapení nás sluha zavedl do jídelny, která byla vyhrazena jen pro nás. Stůl byl prostřen bohatě - sýr, mléko, chléb, ořechy, tvaroh, paštika z masa a dokonce i malá jablka, scvrklá v zimě. „To si dám líbit,“ zamnul si ruce Angus a hrnul se ke stolu. Uviděla jsem Annu, která než se dotkla byť jen jediného kousku jídla, zvedla dlaň, podržela ji nad stolem a na chvíli zavřela oči.

„Není tu jed,“ řekla ve chvíli, kdy v Angusových útrobách zmizel první krajíc s paštikou.

„Dobře tak,“ kývl Angus a zdviženou rukou učinil k prostřenému stolu gesto, které křesťané nazývají požehnání.
Jeng se celou dobu usmíval, a tak jsme se ho pokusili vyptat na včerejší noc. Angusova tvář se stáhla a zdálo se, že náš rusovlasý skotský přítel závidí, ačkoliv prohlašoval, že paní Kristiana, ona černovlasá šlechtična, ho včera urazila, když řekla že neumí tančit. Nechtěla jsem mu odpovídat, že mluvila jen pravdu, protože pohled na tančení Anguse a Kristiany nás s Annou pobavil natolik, že jsem na hostině rozlila medovinu.

Naše „Krava“ se však jen smála a tvářila tajemně. „Dobrá noc, moc dobrá, co já vám povídat,“ mával rukama a polkl ořech.

Po chvilce jsme zaslechli kroky z chodby, které se blížily zcela očividně naším směrem. A mě konečně probleskla myšlenka, kterou jsem jim všem chtěla sdělit. „Včera jsem měla vidinu,“ řekla jsem rychle, kroky se přiblížili, „a viděla jsem, že nás přijde navštívit Mongol a Konrád.“

Sotva se na mě všichni podívali, už se na dveře ozvalo zabušení. „Dále,“ vyzvala Anna a ve stejnou chvíli jsem uslyšela Anguse, který vedle s plnými mluvidly tvarohu zahučel: „Dveřmi.“

Vstoupil muž v bílém šatu přepásaný jen jednoduchým opaskem. Jeho vzhled nás však nemohl nechat na pochybách. Mohutný břich a začínající pleš. Konrád přišel.

„Dobré ráno,“ pozdravil nás vřele, nedbaje našich chladných a v případě Saie a Arikele i tupých (později jsem pochopila proč) pohledů. „Víte, včera jste jistě viděli, co se stalo, jak mě ten mongolský prašivec napadl. Já bych s vámi rád byl přáteli. Vy byste mne chránili před tím strašným Mongolem a já bych udělal něco pro vás, tak to přeci dělají přátelé. Je něco, co bych pro vás mohl udělat?“ vysypal ze sebe a přijal nabídnutou židli.

Rozhlédli jsme se po sobě.

„Byla by taková věc,“ ozval se Angus ve stejné chvíli, kdy já jsem s úsměvem přikývla: „Vlastně tu něco je.“

„Dáma má přednost,“ kývl Angus dvorně.

„Zaslechli jsme, že sem dorazil Ludovít Igorjič Pantělej,“ začala jsem.

„Ano, jistě,“ přikývl Konrád.

Zjistila jsem, že nejsou přáteli, jak jsem se obávala, a tak jsem Konrádovi vypověděla o naší strasti na jeho panství. O tom, jak Pantělej nechal zabít svého adoptivního otce a nás se pokusil otrávit. Jak jsem mluvila, koutkem oka jsem si všimla, že Arikel propnul se zachřestěním prsty a Angus vycenil zuby. Ne, opravdu na Pantělejův jed nemáme dobré vzpomínky. Požádali jsme Konráda, zda by Pantěleje mohl hlídat a v případě jeho nepřátelských úmyslů k nám nějakým způsobem uklidit z cesty, k čemuž se Konrád zavázal soubojem.

Pak se ozval Jeng, tlaskl do dlaní a zakřičel tak, až Konrád zbledl: „Vy být dobrá krava!“

Konrád vstal a my všichni jsme ztuhli, tak jako mnohokrát, když Jeng řekl „kravo“ někomu důležitému.

Začali jsme chvatně předcházet katastrofě, musím říci, že jsem v Konrádových očích v tu chvíli spatřila viselce s našimi tvářemi, nicméně poté, co jsem o Jengovi naznačila, že je pomatený, se jeho hněv přenesl na mě a bylo mi řečeno, ať si dávám pozor, že si žádáme příchod dominikána, který by pomatence v našem kruhu mohl upálit. Zdálo se, že jeho slova zapůsobila i na Jenga, protože náš šikmooký človíček z „daleká země, krásná země, Nippon!“ sice neměl příliš vyvinutý smysl pro přežití, ale teď zmlkl a tvářil se vážně.

Pak se chopil slova Angus. „Víte, hledám několik mužů, ono jich již tolik nezbylo. Angličané,“ začal a já si všimla, že se Anna pousmála. Konrád se uklidnil a začal poslouchat. Nevím proč se Anna tak chápavě usmívala, ale musím to od ní zjistit.

III.

Jak se ukázalo, odpoledne měl Jeng dostaveníčko se svou černovlasou kráskou. Samolibě se usmíval a nedalo se přehlédnout, jak se na něho Angus nepříjemně dívá. Anna zřejmě neměla plány, a tak jsem ji vzala sebou a vyrazily jsme do města. Když jsme odcházely, všimla jsem si Arikela a Saie, kteří za sebou zavřeli pokoj. Oba se při tom usmívali.

Zamířily jsme po zasněžené cestě ode dvora, když najednou proti nám vyšel člověk. Potácel se a zdálo se, že mu v patách táhne smrt. Anna zajela rukou do pláště a přivřené oči mne nenechaly na pochybách, že si odměřuje podivného člověka a zjišťuje, jaké k nám chová úmysly. Když však přišel blíže, zjistila jsem, že není třeba obav. Byl to Chesus, můj známý z Bormanovy vesnice.

Anna ho neznala, protože v době, kdy jsme my vyrazili do vesnice, ji trápila nemoc a musela zůstat na Naražce, ale když jsem jí zmínila jméno, ihned si upamatovala na mé vyprávění. „Chesusi,“ oslovila jsem ho přátelsky, ale když se na nás podíval, bylo znát, jak moc se změnil. Propadlé líce, kůži napnutou a voskově žlutou, hubené bezkrevné rty, které se pořád třásly a v očích šílenství a strach.

„Vás znám,“ ukázal kostnatým prstem, „znám vás,“ opakoval.

„Chesusi, co se ti stalo?“ zeptala jsem se.

„Ďábel mne posedl. Zlý duch,“ odpověděl a něco pro sebe mumlal, roztřesenými prsty žmoulal růženec.

Anna se na mne shovívavě usmála; ano, myslela si o Ďáblu a jednom Bohu totéž, co já. „Ale jak jsi na to přišel?“

„Zlý sen,“ odpověděl Chesus.

„Ty já mám také a nic mi není,“ vylétlo mi ze rtů dříve, než jsem si uvědomila, že by takové věci člověk neměl říkat na potkání svatým lidem.

„Ale nevídáš ženu v řece krve a neslýcháš větu ‚Zuby při porodu jsou prokletím pohanského rodu‘,“ tvářil se nepříčetně.

„To máš pravdu,“ přikývla jsem vděčně. „Chesusi, nevíš, kde bychom tady mohli najít felčara?“

„Jeremiáš,“ odpověděl Chesus, „léčí mne. To on říkal, že ta žena je válka. Pojďte se mnou, dovedu vás k němu,“ trhaně se vydal ulicí a nám nezbylo, než ho následovat.

IV.

Jeremiáš nám vysvětlil příčinu Chesusovy nemoci – kousnutí vampýra. Pověděl nám i o tom, co se povídá mezi lidmi – že dítě, které se narodí s již vyvinutými zuby, bývá pohozeno aby zemřelo. Častěji je však nalezeno a vychováno svými, tedy vampýry, vlkodlaky nebo jinou havětí tohoto druhu. Jinak nám ale poradil, jak se dostat k bylinářce, která by mi mohla prodat patřičný protijed, který sháním.

Cestou jsem se od Anny dozvěděla o Angusově zvláštním osudu. Náš Skot pocházel z bohaté rodiny a žil v hojnosti, dokud jeho otce nezabili spiklenci, za kterými se teď Angus vypravil a po nichž pátrá.

V.

Když jsme se navrátily do hradu, byl akorát čas večeře. U ní se jsme se rozhovořili o osudech nás všech, Sai pověděl, že pochází z Němec z jakéhosi Benlírna nebo Bírlena či tak nějak, ale vydal se cestovat, aby poznal svět. Jako pohana ho pak chytili rytíři, které hrdinně poslali do hrobu Arikel s Vladislavem.

Arikel nám řekl, že hodně cestoval a já jsem zachytila slabou vůni, která se táhla od něj a Saie. Vyptala jsem ho na ni a Arikel mi řekl o tom, jak cestoval až daleko na východ, kde získal věc, říkal tomu dýmka z vody a usmíval se při tom.

Pak se Angus obrátil ke mě a ptal se mne po původu mého jména. Musím říci, že mne překvapilo, že se ptá, ale po chvíli naléhání jsem mu to prozradila. Ostatně, proč dělat tajnosti.

Jeng se večeře nezúčastnil a my všichni jsme tušili, co dělá s tou černovlasou Kristianou. Uprostřed večeře vpadl do jídelní síně Chesus. Šat měl skropený krví, která mu tekla z nosu, očí i uší. „Ďábel tu není,“ řekl tiše, ale jeho přítomnost umlčela všechny, a tak se ten hlas rozlehl až ke zdobné klenbě stropu. „Není tu ďábel,“ ta slova už šeptal a pak náhle padl k zemi a byl mrtev.

VI.

Už jsem se chystala spát, když na mne kývl Arikel a vytáhl jakousi nádobu s obtočenou hadovitou rourkou. „Pst, Kaiku. Dáš si?“

Jenga jsme potkali až ráno, vypadal nadmíru spokojený a u snídaně ani příliš nemluvil, jen občas prohodil nějakou tu „kravu“, ale na naše vyptávání oznámil všem přítomným jen: „Ty kravo, krásná noc“, načež všichni ztratili zájem. Nevím jak ostatní, ale má představivost se rozběhla na plné obrátky. Maličký Jeng a vysoká štíhlá Kristiana. Oh bohové… Přeci jen jsem měla však trochu zamlženo, protože Arikelova vodní dýmka, jak jsem se pak dozvěděla správný název, dělala s člověkem divy, něco jako ty houby, které jsem vařila vloni v létě.

Dveře opět přerušilo zaklepání a nám bylo jasné, kdo přichází. Mongol se ani neunavoval vyčkat vyzvání, ale rovnou rozrazil dveře a vstoupil. Byl bodrý a přátelský a mluvil s námi přirozeně a neškrobeně, což byla velmi příjemná změna. Upřímně, ještě jsem neviděla, aby někdo v domě šlechtice zařval „U kobylích koulí, jdu chcát!“ a vyšel z toho bez useknuté hlavy a střev rozvěšených po hradbách jako vodníkovy barevné stuhy na vrbách.

Mongol nám navrhl v podstatě totéž, co Konrád, s tím rozdílem, že po nás chtěl, abychom Konráda otrávili, kdyby dál Mongolovi škodil. Všichni mu to odkývali, Jeng s nejvíce „kravami“, a Mongol se odporoučel.

Nastalo ticho. A koho to démoni nechtěli, ve dveřích o chvíli později Ludovít. Zařinčelo železo, ale nezdálo se, že by to Pantěleje rozházelo. „Rád bych s vámi uzavřel příměří,“ řekl, ale obličej měl bledý, „já jsem teď snídal s Konrádem a viděl jsem, že u vás byl Mongol. Zapomene na naše sváry a bude dobře,“ začal.

Dost nepříjemně jsme ho poslali ke všem ďasům s tím, že si jeho nabídku rozmyslíme. Když odešel, nastalo opět ticho. „Mongol nám slíbil glejt a má pravdu, je blíže než německý rytíř,“ shrnula Anna.

„Konrádovi už jsme dali slovo,“ opáčil Angus, kterému se myšlenka jít proti Konrádovi očividně nelíbila, jak ukázal i dále v hádce s Jengem. Vzhledem k tomu, že už mám těch jejich hádek o to, kdo je „krava“, „pero“, „dežo“ (zřejmě něco z nipponštiny, jak jsem pochopila) a podobně poměrně dost, takže jsem na ně zavyla, aby ztichli, přičemž Jeng, jak je maličký, tak je drzý, začal žvanit, že jsem ukřičená a šílená „krava“.

„Jestli chcete řešit politiku, pojďme do pokoje, ale tady nás každý uslyší,“ zasyčela jsem mezi zuby.

Hašteřivý Jeng zase něco zabručel, ale dveře opět rozezvučelo klepání. Tentokrát problém. Janek, osobní komorník knížete Vitolda, který slyšel všechno, ale byl ochotný na to zapomenout za sedm dukátků, skrček jeden křesťanská, ten křížek na jeho krku jsem zatraceně dobře viděla.

„Mám ho sejmout?“ naznačil mi Arikel a natáhl ruku po zbrani.

Ukázalo se, že Janka nebude potřeba zabíjet. Pověděl nám dost informací, například to, že Vitold vyznává pohanství i přes to, že je křtěn. Začala jsem uvažovat, že tenhle přístup se mi líbí. Když jsme mu zaplatili, vytratil se.

„Arikeli,“ ozval se Angus cestou, když jsme šli k pokoji, „co děláš večer?“

„Proč?“

„Potřeboval bych tvůj doprovod. A Jenga.“

VII.

Sai, Anna a já jsme zůstali v pokoji, zatímco Arikel a Angus k večeru vyrazili za Jeremiášem. Jeng, jak jinak, si „vyprávěl o zemi Nippon“ se svou černovlasou.

O to větší bylo naše překvapení, když se Arikel vrátil jen krátce poté, co vyrazil. „Co se děje? Jak to, že nejsi s Angusem?“ zeptala se Anna.

Arikel se zatvářil tajemně, ale bylo znát, že ho něco sžírá. „Měl jsem takové nutkání vrátit se.“

„A Angus?“

„Ten šel sám.“

Už jsme pomalu usínali, když se ozval křik a kolem našeho pokoje proběhla Kristiana. Černé vlasy rozhárané, oblečení jen narychlo oděné. „Zrzavý vlkodlak! Zrzavý vlkodlak zabil Jenga! Rozsápal Jenga!“ ječela a běžela dál chodbou.

Všichni jsme se na sebe podívali. Zrzavý vlkodlak…

… a po chvíli vpadl do našeho pokoje ryšavý Angus se šaty od krve a tvář měl bledou. „Potřebuji schovat,“ řekl, „ta ženská mě viděla a jsem mrtvý.“

Lže, lže, lže, lže…. ozvalo se mi v hlavě.

„Angusi, co se stalo?“ zeptala se Anna chvatně, nikdo z nás se ještě nevzpamatoval ze šoku z toho, co zaječela Kristiana.

„Šel jsem ven na ten kopec a tam nikdo nebyl. Jenom nějací dva žebráci, co mě měli zabít, ale vytáhl jsem z nich, že je najal chlap v plášti se sekyrou. Musíte mi pomoci, ta ženská mě viděla a já bych měl být mrtvý.“

„Lžeš,“ vstala jsem.

„Cože? Já jsem nic neudělal, oni mě napadli, to je pravda,“ blábolil Angus, ale i Anna vstala.

„Já mu taky nevěřím,“ řekla.

„Já ano,“ Arikel seděl překvapivě klidně a nezdálo se, že by ho jediná z těch zpráv vyvedla z míry. „Cestoval jsem s ním a věřím mu.“

Když jsem se rozhlédla, kde je Sai, zjistila jsem, že tu nikde není. Angus zatím přešel ke své židli a posadil se, ještě na mě nepřestal valit oči. „Říkám vám, že jsem tam byl, Jeremiáš mi poslal dopis, ve kterém chtěl, abych byl na tom vršku přesně o půlnoci,“ vytáhl lísteček ze záňadří a podával mi ho.

Přečetla jsem ho. „Jsi si jistý, že to psal Jeremiáš?“ nakrčila jsem obočí.

„To nevím,“ odpověděl Angus.

„Teď tady byla Kristiana,“ začala jsem ostře k Angusovi. Seděl vedle mě a moje podezření najednou začalo dávat smysl. „A mluvila o zrzavém vlkodlakovi, který rozsápal Jenga. Zrzavém, Angusi. Nechceš nám něco říct?“

„Jenga? Vlkodlak zabil Jenga?“ podivil se Angus.

Moje trpělivost přetekla. Únava a jeho tvář, která zářila nevinností mne vytočily k nepříčetnosti. „Na Jenga teď sere pes! Chci slyšet, jestli jsi vlkodlak, Angusi?“

Chvíli na mne zíral a pak se ulehčeně zasmál. „Co si to myslíš, Kaiku?“ zeptal se.

Podívala jsem se na Arikela. Ten vypadal dost znepokojeně.

„Jsi vlkodlak? Ano nebo ne, jiná odpověď není.“

Angus se na mě díval s nepochopením.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vtrhl Sai. Byl zelený jako nezralé višně a sotva se posadil, předklonil se a doslova se vyzvracel z podoby.

„Sai, co se děje, jsi v pořádku?“ zajímala se Anna, která mu seděla nejblíže.

Sai seděl chvíli mlčky, roztřeseně ukázal ke dveřím a pak začal znovu zvracet. Arikel si od něho poodsedl.
Zalovila jsem ve svých věcech a vytáhla jsem roh jednorožce.

„Anno, půjč mi vodu,“ natáhla jsem se po čutoře a pak jsem nápoj podala Saiovi. Ten si otřel rty, zdálo se, že už konečně získává trochu barvu.

„Viděl jsem Jenga,“ prohlásil tiše.

„Jenga? Jak vypadá?“ zajímala jsem se.

„Je roztrhaný po celém pokoji,“ Sai se naklonil a Anna rychle uhnula; plavovlasý Němec naštěstí nezačal znovu zvracet.

„Viděl jsi jeho hlavu?“

„Jeho hlavu? Je na posteli!“

„A oči, měl šikmé oči? Byl to určitě on?“

„Byl to on, to jsem ti ji měl přinést na stříbrném podnosu?“ odsekl Sai, opřel se nazad a zavřel oči.

„Jdu tam,“ vstala jsem, „Arikeli, jdete někdo se mnou?“

Arikel přikývl. Sai po chvíli vstal a šel s námi.

Kristianin pokoj nebyl velký, dveře byly zavřené. Když jsme do nich strčili, otevřely se.

Nebylo to hezké. Pochopila jsem, proč Sai zvracel. Nebýt v šoku, klekla bych na všechny čtyři a zvracela bych také. Jeng byla na posteli. A na zemi. A u okna a v koutě a omotaný kolem pelesti a dokonce i na stropě.

„Oh,“ vydechla jsem. V ruce jsem držela sax, ale v pokoji jsem se necítila dobře. Nebezpečí jakoby nás sledovalo. Zavřela jsem oči. Bleskla mi hlavou vidina, spatřila jsem rozesmátého Jenga, jak se otočil zády a najednou cosi seklo zezadu a jeho hlava zmizela…

„Pojďme pryč,“ řekla jsem, přemáhaje slabost. „Tady už nic nesvedeme.“

Vyšli jsme z pokoje a mířili jsme chodbou k našemu pokoji. V ruce jsem sevřela jílec saxu, který v té chvíli byl příjemnou váhou v dlani. Vzpomněla jsem si na Anguse, který se s Jengem nepohodl kvůli Kristianě, na jejich věčné hádky o „kravách“…

„Arikeli,“ řekla jsem tiše, „ať teď udělám cokoliv, nezastavuj mě.“

Když jsme vešli, všichni zvedli hlavy. Posadila jsem se na svou židli vedle Anguse a plynule jsem ho chytla za krk. Než stačil cokoli udělat, držela jsem mu sax u brady.

„A teď kápni božskou,“ zavrčela jsem, „kdes byl v noci?“

„U Hovikovy kovadliny, kopec kousek odtud, už to říkal. Můžu vás dovést.“

„Anno?“ obrátila jsem se k ní, aniž jsem spustila z ryšavého Skota oči. „Mluví pravdu?“

„Anna zavřela oči a zaševelila rty. „Ano.“

„Jsi vlkodlak?“ ptala jsem se dál.

„Kaiku, to je nesmysl,“ začal se kroutit Angus.

„Viděla jsem Jenga a chci znát pravdu. Jsi vlkodlak? Ano nebo ne, žádnou jinou odpověď,“ odsekla jsem příkře.

Angus se najednou usmál a ucítila jsem jeho ruku na rameni. Na holé kůži mne zastudily ostré drápy.

„Ah,“ vydechla jsem, ale ruku jsem nesklonila, naopak. Bohové všemocní, sedím tu s vlkodlakem, který možná roztrhal Jenga. A ten vlkodlak se na mě ke všemu ještě usmívá! Došla mi slova. Zachránila nás Anna, která se chopila slova.

„Zabil jsi Jenga?“

„Ne.“ Odpověděl to tak pevně a samozřejmě, že by Anna ani nemusela zkoumat, je-li to pravda.

„Nelže,“ kývla hraběnka hlavou.

Sklonila jsem ruku se saxem a zbraň jsem uklidila. „Promiň, ale po tom, co jsme viděli,“ pokrčila jsem rameny.

„V pořádku. Příště ti tu ruku utrhnu,“ obrátil se ke mě Angus bez zášti.

Ozvalo se klepnutí na dveře a do pokoje vletěl škvírou dopis. „Co to je?“ zeptal se Sai. Vstala jsem a sebrala ho.

„Nepřečtu to. Kdo umíte lépe číst?“ zeptala jsem se.

Škrabopis nakonec rozluštil Sai. Měl Pantělejevův podpis a stálo v něm, že tohle proti nám nastrojila Kristiana, která je upírkou…

Po krátké poradě jsme vyrazili.

VIII.

Pantělejevův pokoj byl nedaleko. Zaklepali jsme. Chvíli ticho, a pak kroky a skulina, která odhalila Pantěleho nadraného jak peří. „Co jé?“ zahlaholil a nám bylo jasno, kdo psal ten dopis. Kristiana.

„Co uděláme?“ zeptala jsem se vcelku zbytečně.

„Půjdeme za ní.“

Šli jsme všichni, Angus se přeměnil ve vlka, aby ho nikdo neviděl. Konec konců, měl být mrtvý.

Kristianin pokoj byl zavřený a když jsme otevřeli, spadly nám čelisti. Pokoj byl vyčištěný, voňavý. Nikde ani stopa po Jengových střevech nebo žaludku naší „kravy“. „Co to..“ začal Arikel, ale nedokončil.

Kristiana se ve své posteli napřímila a spustila křik.

Nejpohotověji zareagoval Angus. Jediným skokem byl u ní a přirazil jí hubu do polštáře. My ostatní jsme zavřeli dveře.

„Co uděláme?“ zeptal se Arikel.

Odpověď přišla sama. Zabušení na dveře a Vitoldův hlas. „Drahá? Děje se něco?“

Ztuhli jsme.

„Drahá, otevřete!“

Rozhlédla jsem se po ostatních. „Ach, pane,“ zasténala jsem vysokým hlasem, „odejděte, nebylo mi jen dobře, rozbolela mne hlava.“

Uviděla jsem Kristianiny oči. Byly chladné a zle se umívaly. „Haha,“ zaznělo mi v hlavě.

Bušení na dveře bylo silnější. „Otevřete!“

Arikl chytl upírku a Angus se rozběhl držet dveře. Sice jsem měla lano, ale hodit ho z okna, když ta mizerná upírka svedla rozsévat slova do hlav i bez použití rtů, se jevilo jako bláznovství.

Dveře vypadaly vylomit se z pantů každým okamžikem. Není nám pomoci.

Najednou Angus zvedl hlas. „Pane, neničte si dveře,“ a otevřel je.

Takovou ránu do sanice, jakou dostal, jsem neviděla snad ani v žádné hospodské rvačce. Vitold držel sekyru, tváře rudé a výraz naprostého zděšení, když nás uviděl.

„Pane, dost,“ zvolala Anna, vida Anguse, který se jednou rukou opíral o zem a druhou si svíral raněnou čelist.

Vitold pozdvihl sekyru, ale pak ji nechal klesnout. Do pokoje vstoupila Anna Danuta, rozčílením skoro nedýchala a pak ukázala na Kristianu, která odtáhla Arikelovu ruku bez zjevné námahy.

„Vidíte? Říkala, jsem, že s ní není něco v pořádku!“ zvolala kněžna vítězně.

„Paní kněžno,“ Anna se zoufale obrátila k paní, „Kristiana je upírka a zabila Jenga. Krava je mrtvá!“

V kněžnině tváři se objevil chlad a pak zlost. „Pošlete pro otce Jeremiáše. Je vymítačem ďábla, pozná, zda jde o lež či spravedlivé nařknutí.“

Angus vstal a opřel se o stěnu. Nikdo z nás se ani nepohnul, kníže Vitold se tvářil zlostně a sekyra v jeho ruce byla pro nás dostatečnou hrozbou pro to neudělat nic ukvapeného. Kristiana ležela v lůžku a krotce se usmívala.

Otec Jeremiáš přišel v doprovodu dvou stráží, zřejmě ho vyvedli přímo z lože, jeho rozhárané roucho i neupravené šaty tomu nasvědčovaly. Posadil se u Kristiany a dobrou hodinu s ní rozprávěl. „To děvče je prokleté,“ obrátil se pak. „Leží na ní kletba vampýrů.“

„Kde je Jeng?“ ozval se Arikel, když černovlasou Kristianu vzali dva strážní.

Sladce se usmála, až příliš, takže jsme spatřili bílé zuby ostré jak jehly. „Pod postelí,“ zašvitořila.

„Ale proč?“ zeptal se Sai.

Strážní ji vedli pokojem a ona se zastavila jen na malou chvilku a zahleděla na něj. Viděla jsem její oči, zlé a kruté, její tvář, krásnou, ale chladnou. „Drakkův poklad,“ štěkla to jako kletbu a pak ji vyvedli z pokoje.

Drakkův poklad…

„Když dovolíte, pane, půjdu si ošetřit ránu,“ řekl Angus k Vitoldovi, ten se na něho ani neotočil.

„Je tu dopis,“ kývla jsem hlavou, když jsem si všimla papíru na nočním stolku. Rozložila jsem ho. „Mistře, našla jsem Drakkův poklad. Je na…“ tohle nejde přečíst, přimhouřila jsem oči. „… pohanovu hradě?“

Vitold zbledl a my všichni rovněž. Pohan. Informace, kterou by nikdo neměl znát. Jsme mrtví, problesklo mi hlavou. Vitold mi vyškubl dopis z ruky a pak ho roztrhal a beze slova odešel.

Jenga jsme našli, jak Kristiana řekla. Nezúčastnila jsem se toho, když se vytahovaly jeho části zpod postele, protože po první noze jsem strávila čas vykloněná z okna a zvracející. Zanedlouho se ke mě přidal i Sai. „Střeva. Tři metry,“ zasténal a začal úporně dávit.

IX.

Sněžilo. Kalná obloha poslala Jengovi sněhové rozloučení a hlas otce Jeremiáše zněl ponurým šedým hřbitovem.

„Byl přítelem všem v nouzi. Nikdy neopomenul podat pomocnou ruku.“

„A Kristiana mu ji samou láskou urvala,“ naklonila jsem se k Saiovi.

„Mlč, já jsem snídal,“ řekl tiše.

„Buď sbohem, Jang Jengu z Nipponu, tvé činy ani tvá tvář neupadne v zapomnění,“ s tím posypal Jeremiáš hrob.

„Na tu hlavu na posteli asi opravdu nezapomeneme. Jen mrknout a byla by živá,“ kývl Arikel s cynismem, který bych u něho nečekala.

„On byl dobrá krava,“ shrnul to Angus, když Jeremiáš odešel.

Stáli jsme kolem čerstvého hrobu, na který sedal sníh, a dívali jsme se do něho. Jeng odešel…. v nedůstojném malém pytli.

A nás teď čekala zima v hradě, v jehož zdech jsme ztratili blízkého.

Vykročili jsme po cestě vzhůru a sníh nám křupal pod botami. „Kaiku,“ naklonil se ke mě Arikel, „půjdeme hrát se Saiem kostky. Přidáš se?“

„Budete mít dýmku?“

Sai s Arikel se na sebe ušklíbli. „Proč ne?“

Minuli jsme hranici hřbitova a před námi se otevřel dvůr hradu. Za zády nám zůstal nově vztyčený dřevěný kříž.
A po něm sjel pařát s dlouhými nehty. Ve tmě zazářily oči, chladně bílé a plné zloby. Již brzy…

Konec