Většina hráčů RPG si pod pojmem „jeskyně“ představí dungeon – podzemní doupě zlých stvůr, kde se dá stejně dobře zahynout, jako si vydobýt slávu a bohatství. Tento obraz sice má analogie v mytologii některých národů, ale s jeskyněmi byly spojovány i jiné asociace. A právě o různých způsobech, jak lidé o jeskyních uvažovali, je tento článek.

Jeskyně jako brána do podsvětí či lůno Matky Země

Nejbližší k pojetí jeskyně jako dungeonu je brána do podsvětí. Jeskyně je lidem dostupnou částí dolního světa, tedy podsvětí. To může v závislosti na kultuře nabývat různých konotací od spíše pozitivních (lůno matky země), přes neutrální (říše duchů předků hodných uctívání a pomáhajících, ale děsivých a potenciálně rozzlobených a nebezpečných), až po ryze negativní (nám dobře známé křesťanské peklo).

Pozitivní či neutrální obraz podsvětí, a tím pádem i jeskyní, je pravděpodobně nejstarší. Pro paleolitické lovce byly jeskyně častým útočištěm, proto byly spojeny s mateřským, ochranitelským principem. Nevíme, co tehdejší lidé sledovali malováním na skálu (notabene v odlehlých a špatně přístupných částech jeskyní), některé teorie však skalní umění považují za formu komunikace s nadpřirozenými bytostmi obývajícími svět za skalní stěnou, tedy ono mytologické podsvětí. S jeskynním prostředím bylo bezesporu spojeno mnohem víc rituálů – třeba zasvěcovacích (tuto roli mohly hrát třeba části jeskyní vyplněné CO2) nebo léčitelských (člověka může uzdravit Matka Země – její moc je v jeskyni nejsilnější).

Ve Starém zákoně, a vůbec ve starověku před nástupem antiky, jeskyně také vystupují spíše pozitivně. Nejčastěji jako útočiště, ale mohou být i místem zjevení.

V antickém Středomoří už obraz podzemí a podsvětí trochu potemněl – podsvětí bylo děsivou říší mrtvých, odkud se dokáží vrátit jen největší hrdinové. Přesto se i podsvětním bohům přinášely oběti a stavěly chrámy – alespoň zčásti přetrvávala víra, že s duchy předků je důležité být zadobře. Mateřský princip symbolizovaný jeskyní je patrný v menší míře, třeba v motivu zrození boha/hrdiny v jeskyni. V jeskyních také sídlily věštkyně, například známá Sibyla z Kum.

Zcela temný je „dolní svět“ v křesťanském pojetí. Jeskyně je peklu nejblíže, proto zde může ďábel nejsnadněji pokoušet smrtelníky. S pokušením však je možno bojovat a světci v takových zápasech vždy vyhrávají – sv. Prokop v jeskyni porazil ďábla, zapřáhl jej do pluhu a nad jeskyní vybudoval klášter. Na památku podobných vítězných zápasů (či spíše odolání ďábelskému pokušení) se z některých jeskyní stávala poutní místa – vedle Prokopovy domovské Sázavy to v Čechách byly jeskyně ve Svatém Janu pod Skalou a v Prokopském údolí.

Jeskyně jako úkryt či obydlí

Jeskyně v pustině jsou ideálním úkrytem v době válek a pronásledování – nabízí ochranu před deštěm a zároveň bývají nenápadné a někdy i dobře bránitelné. Není divu, že už ve Starém zákoně je jeskyně nejčastěji zmiňována jako úkryt. U semitských národů bylo využívání jeskyní v poušti o to jednodušší, že byly tradičně vnímány jako země nikoho; toho později využívali poustevníci, kteří si v jeskyních nedaleko obdělávaných míst budovali příbytky.

Z archeologických dokladů využívání jeskyní většinou nemůžeme s jistotou určit důvod lidské přítomnosti, ale v novověku (kdy máme často k dispozici i písemné či epigrafické, tedy nápisové, prameny) je ukrývání v době války spolehlivě nejčastějším důvodem pro návštěvu jeskyně. Až v 19. století prvenství převzal turistický zájem o poznání krás vlasti. Poslední vlna využívání jeskyní a převisů k ukrývání nastala za druhé světové války (v Českém Ráji se na jaře 1945 skrývalo přes sto uprchlých válečných zajatců).

Skalní dutiny nebyly obývány jen v době ohrožení. Ještě dnes žijí v jeskyních Veddové na Cejlonu, dříve jeskyně alespoň po část roku obývala i jiná asijská etnika. Ve střední Evropě byly v 19. století v pískovcových oblastech budovány skalní byty, kde trvale či přechodně žili chudí lidé.

Jeskyně byly využívány i k práci. V době kamenné se v nich těžily a následně zpracovávaly vhodné kameny a pro lovecký pravěk nálezy zvířecích kostí svědčí i o zpracování ulovených zvířat. Od středověku, ale hlavně v novověku byly jeskyně využívány buď jako základny dělníků v lomech či na větších stavbách (např. železniční trať Praha – Plzeň v úseku vedoucím Českým Krasem), nebo přímo jako dehtárny či jiné výrobní objekty (jedna taková dehtárna z 2. poloviny 13. století ležela na úpatí Malého Bezdězu).

Vedle různých veskrze bohulibých aktivit byly jeskyně využívány i lidmi mimo zákon. O loupežnících obývajících jeskyně se vypráví mnoho pověstí (s loupežníky a jejich zločiny jsou spojeny např. Mordloch a Klemperka na Kokořínsku) a doloženy jsou i z 20. století (např. v jeskyni u Liškova u Zubrnic se do roku 1906 skrýval recidivista Karel Ungermann a na přelomu tisíciletí sloužila jeskyně Diebskeller v Sasku zlodějům aut jako úkryt kořisti).

Obývány byly hlavně převisy a mělčí jeskyně. Využívání hlubších jeskyní je komplikováno vedle nedostatku světla i prouděním vzduchu v jeskyni. Pokud jeskyně není odvětrávaná, oxid uhličitý vzniklý hořením se po několika hodinách vrací k zemi, kde udusí oheň, ale i lidi kolem ohně sedící či ležící. V jeskyních s více vchody položenými v různých nadmořských výškách (a tudíž v místech s různou teplotou) probíhá ventarolový efekt: vzduch proudí v létě shora dolů a v zimě zdola nahoru. Ani zde nemusí být rozdělávání ohně bezpečné. Oheň zapálený u vchodu jeskyně se stal vražednou zbraní v roce 1823, když se v jeskyni Gerontospilia na Krétě ukrývalo před Turky 370 Řeků. Turečtí vojáci před vchodem zapálili oheň a Řekové se ve svém špatně odvětrávaném úkrytu udusili. Takže pokud ve hře častěji navštěvujete podzemí, nezapomeňte, že v obyvatelné jeskyni (tj. takové, ve které se dá bez rizika rozdělat oheň) by měl být průvan.

Pověry a pověsti spojené s jeskyněmi

Začali jsme starověkými mýty a skončíme těmi novověkými. S výše zmíněným efektem ventarol jsou spojena lidová kouzla ovlivňující počasí; lidé si nedokázali vysvětlit vítr vycházející z těchto „větrných děr“ (německy windloch), a tak jim přisuzovali nadpřirozený původ a schopnosti.

Ve všech oblastech, kde docházelo k řícení jeskyní, je či byl rozšířený zvyk podpírat stěny skal a jeskyní klacíky, ale i kládami nebo železnými traverzami. Řícení něco takového nemůže zabránit, proto je tento zvyk spíš ukázkou lidové magie než technickým opatřením.

Některými jeskyněmi se také prolézalo na znamení pokory a za odpuštění hříchů.

Pochopitelně nesmíme zapomenout ani na pověsti o nestvůrách (nejčastěji draci a obři) a pokladech jimi hlídaných. Tyto pověsti jsou leckde stále živé, o čemž svědčí událost v jedné vesnici ve Franckém Švýcarsku v roce 1972. Archeologové tehdy prováděli výzkum v jeskyni údajně obývané velkým černým psem a na závěr výzkumu místní pověst o panně a psu ve značně odlehčené formě zdramatizovali. Místní znevažování mýtu rozlítilo natolik, že incident skončil rvačkou.

**Doporučená literatura** * Matoušek, Václav – Dufková, Marie 1998: _Jeskyně a lidé_. Nakladatelství Lidové noviny, Praha. * Peša, Vladimír 2002: _Člověk a jeskyně v novověku_ (1500-2000). Kuděj 4/1,2.