Zápis z jednorázové hry. Jde spíše o stručné shrnutí, kterému bohužel chybí některé význačné momenty, protože už od odehrání uběhl nějaký čas. Přesto snad splní svůj účel, kterým je podat alespoň základní informace o tom, jak může hra v mafiánském prostředí vypadat, a posloužit snad i jako inspirace k podobným příběhům.

Hra se odehrávala ve třicátých letech ve Spojených státech – přesněji ve městě Cleveland v Ohiu, na břehu Erijského jezera. Vládla atmosféra doznívající hospodářské krize, stále trvajícího prohibičního zákona a s ním spojeným nelegálním obchdodováním s lihovinami, většinou pálenými nelegálně v zemi nebo pašovanými z Kanady. Gangsteři, mafie a Černá ruka ve městě řádí a policie je zkorumpovaná a neschopná. V Evropě Německo, nedávno ještě sražené do prachu po Velké válce, nyní zachvácené nacistickým morem zbrojí a připravuje se na válku.

Hru jsme vedli ve dvou Vypravěčích, přičemž jeden vyprávěl děj a druhý hrál postavy, které hráči potkávali. V několika případech, když se hráči rozdělili na dvě skupinky, hrál vždy s jednou jeden Vypravěč. Přestože systém dvou Vypravěčů fungoval dobře, zpětně musíme hodnotit spíše negativně ty části hry, kde došlo k rozdělní příběhu – v obou částech totiž vznikaly zajímavé situace, bohužel si je ale užili právě jen hráči, kteří se dané linie účastnili, zatímco ostatní o ně byli ochuzeni. Dnes bychom to již řešili postupným odehráváním částí po sobě vždy s oběma Vypravěči a nechávali ve scéně nepřítomné hráče „kafrat“ do toho, jak hrají ostatní (samozřejmě jen v rámci určitých mezí). Nutno podotknout, že hra skončila ve vyloženě naturalistké poloze vyprávění. Všechny rozhovory se odehrávaly doslova a pokud možno se i hluboce gestikovalo. Výslechy byly velice hlasité, pro vyslýchaného pak velmi nepříjemné a na většině míst v příběhu byla atmosféra tak hustá, že by se dala krájet.

Všechny postavy byly rozpracovány dopředu Vypravěči (včetně jejich pravidlové interpretace – o pravidlech viz níže) a hráči si je jen rozebrali (jedna zůstala nevyužita). Při tvorbě jsme kladli důraz zejména na variabilitu charakterů a jejich určitou žánrovou archetypovost. Zároveň zde (snad) zůstal dostatečný prostor k tomu, aby si do nich hráči promítli své vlastní charakteristiky. To se myslíme podařilo a většina hráčů se do svých charakterů ponořila, včetně osobitých gest a průpovídek. Podrobnější popis postav, stejně jako popis města Celeveland, ve kterém jsme hráli, můžete nalézt na serveru RPGForum.cz.

Jako systém jsme užili D20 Modern (odvozenina z DnD 3e, přímo od Wizards of the Coast), v praxi se ale v podstatě nevyužil. Házelo se jen několikrát, protože většina situací byla natolik jasná, že nebylo třeba sahat na kostky (pokud někdo moderní palnou zbraní namíří na nepřítele a z dvou metrů zmáčkne spoušť, je hod v podstatě zbytečný). Dnes bychom zpětně užili systému jiného – takového, u kterého se dá aktivně využívat technika conflict resolution.

Stručné shrnutí postav

Luigi Marcini

Je mu asi 28 let a na Itala je docela vysoký. Má modré oči a světlejší vlasy, stejně jako jistý jihoitalský šarm. Anglicky mluví dobře a skoro bez přízvuku, jen občas má sklon do normální řeči vkládat italská slova, k velké nelibosti svého obchodního partnera. Italsky mluví normálně, zvládá s jistými obtížemi i sicilský dialekt. S Charlesem Walshem vlastní detektivní kancelář Walsh&Marcini.

Charles Walsh

Vysoký, pohledný mladík s příjemným úsměvem a šarmem. Většinou nosí klobouk a dlouhý kabát. Potrpí si na kvalitní a upravené oblečení. Děvčata se řadí do fronty. S Luigim Marcinim vlastní detektivní kancelář Walsh&Marcini. Dobře ovládá střelbu z revolveru i jednání s lidmi.

Michael Whittey

Američan, je mu 28 let, je celkem rozložité postavy a má světlé vlasy. Jako kluk z venkova se umí ohánět a práce se nelekne. Většinou nosí obnošené šaty, jaké nosí lidé z nižších vrstev, a čepici. Teď pracuje jako řidič a mechanik.

Peter Auerbach

Američan německého původu. Je to vazoun a má svalnatou postavu. Podle mnohokrát zpřelámaného nosu pravděpodobně boxoval. Vypadá neustále nedůtklivě a má surové vzezření. Když se rozčílí, přechází do lámané němčiny, kterou často okoření nějakou tou ranou, pro kterou nikdy nechodí daleko.

A teď již k průběhu samotné hry

(s několika krátkými vypravěčskými poznámkami)

Walsh a Marcini trávili další nudný den v kanceláři, zatímco jejich sekretářka Mandy, která už nedostala tři měsíce plat, a přesto zůstávala, něco ťukala na staré Underwoodce. Za pronájem kanceláře už dlužili dva měsíce a termín splátky se blížil. Dlužili kam se podívali, když je navštívil pan Stanley a vystrašeně po nich chtěl, aby našli jeho ztracenou dceru Annie. Dostali i nejakou zálohu v hotovosti, protože pan Stanley byl poměrně zámožný člověk a vlastnil ve měste restauraci. Jak později zjistili, měl také dobré kontakty na policejním ředitelství a kapitán byl jeho přítel. Charles Walsh dal část peněz Mandy, která se na něj usmála.

Odhadli, že pátrání sami nezvládnou, a proto si na pomoc přibrali Michaela Whitteyho s jeho vozem a Petera Auerbacha jako vazouna a nátlakovou sílu. Další den začali tak, že navštívili restauraci pana Stanleyho. Ukázalo se, že Annie byla slušné šestnáctileté děvče, chodila domů vždycky včas a nikdy se nezpozdila. Když ale ráno pan Stanley vešel do jejího pokoje, okno bylo otevřené, záclony vlály a Annie nikde. Charles se společníky vyrazil navštívit nějakého Johnnyho, který rozvážel mléko a měl se kolem ní údajně ochomýtat, ale ukázalo se to jako slepá ulička, protože Johnny nebyl ve městě a měl na to svědky. Luigi měl zatím více štěstí protože v činžáku naproti restauraci, který obývali italští nádeníci a dělníci, našel mezi Italkami klábosícími na pavlači jednu starou ženu, která mu potvrdila, že slyšela na ulici automobil a viděla nějaké muže něco vynášet po požárním schodišti z bytu nad restaurací.

Luigiho hráč se ukázal být pravým Italem, a ačkoli neuměl italsky, do mluvy zaplétal četné (obecně známé) fráze v italštině a jeho klení bylo obzvlášť výborné – celkově působilo i těch několik slov velice atmosféricky.

Po návratu do kanceláře jim Mandy sdělila, že volal vystrašený pan Stanley s tím, že se mu ozvali únosci s žádostí o výkupné. Schůzka je dohodnutá na večer v restauraci pana Stanleyho a on by byl rád, kdyby u toho byli. Charles a Luigi jdou do restaurace, aby se zúčastnili schůzky, Peter a Michael čekají v automobilu. Přijíždí černý Ford, dvojice mužů vystupuje, jde do restaurace a řidič si zapálí a počká ve voze. Peter se rozhodne pro průzkum, vystoupí, projde kolem vozu a nahlédne dovnitř. Řidiče pozná a on pozná jeho – je to Darren Birkins, známý jako Dlouhoprsťák, zlodějíček a hazardní hráč. Peter předstírá, že sem zabloudil a jako známého se ho ptá, jestli mu nemůže sehnat práci. Darren mu slíbí, že se zeptá. Mezitím v restauraci dvojice Italů vyhrožuje majiteli restaurace smrtí jeho dcery pokud jim ihned nezaplatí. Detektivové jim oznámili, že bez děvčete žádné peníze nebudou a vymění je pouze za Annie. Jeden z Italů evidentně zná Charlese (a on si dodatečně uvědomí, že ho kdysi zatýkal) a zná je oba jménem – vyhrožuje jim, aby se do toho nepletli. Jednání skončí dohodnutím schůzky – místem, kde má dojít k výměně, jsou doky v přístavu. Po schůzce sledovali vůz a zjistli, že odjel do západního Cleveladnu a zaparkoval v jednom ze skladů.

Detektivové se rozhodli nečekat na schůzku, našli si Dlouhoprsťáka, který po drobném nátlaku vyklopil vše, co věděl. Pracuje nyní pro Tonyho Giovanettiho, bývalého boxera, který teď vede vyděračský gang. Dělal jim řidiče při únosech a taktika byla vždycky stejná – unést blízkého příbuzného, dostat prachy, uneseného zlikvidovat, aby nemohl svědčit, a vrhnout se na další fušku. Detektivové se tak dozvěděli, že i kdyby Stanley zaplatil, Annie už by nikdy neviděl, zjsitili také, že sklad, kam jel vůz Italů, je Giovanettiho skladem pašovaných lihovin. Rozhodli se tedy jednat sami. Dlouhoprsťák jim vyklopil, že Annie drží v Euclidu (malé hnízdo za Clevelandem), proto ho ihned naložili do vozu a vyrazili tam. Darren, sedící vzadu mezi Charlesem a Peterem se najednou pohnul, vykouzlil z rukávu vystřelovák, zarazil ho Charlesovi do nohy a za jízdy vyskočil ven. Automobil zastavil, ale Dlouhoprsťák už zmizel v uličkách. Detektivové se rozhodli ho nepronásledovat, protože se báli, že varuje ostatní únosce a bleskově se rozhodli pro osvobození děvčete.

Jak již bylo řečeno, většina výslechů probíhala téměř jako v reálu na jednom z Vypravěčů. Nutno podotknout, že hráči velmi dobře ovládali své řemeslo (za vše pak mluví Auerbachva slova pronesená o Dlouhoprsťákovi: „Hele, je to hodnej kluk, zmlátíme ho a on nám to vyklopí…“). Několikrát byl vzpouzející se a vytáčející se Vypravěč přitlačen zpět do křesla. Při převozu Dlouhoprsťáka si na sedačku vedle Vypravěče sedli také hráči Auerbacha a Walshe podle toho, jak skutečně seděli v autě. Stejně tak útok vystřelovákem a výskok z jednoucího auta v herním světě representoval bodnutí propiskou do nohy a krkolomný skok přes celou sedačku.

Zatímco Michael a Charles s poraněnou nohou nasimulovali autonehodu před domem (prorazili plaňkový plot) a přilákali tak pozornost dvojice mužů, která čekala v obývacím pokoji v přízemí, Luigi s Peterem vnikli do domu zadním vchodem a v patře našli k topení přivázanou Annie v noční košili. Odvázali ji, a zatímco ji Peter nesl, Luigi s revolverem šel první. V přízemí už se jim skoro podařilo uniknout, ale v tu chvíli ze záchoda vyšel muž se samopalem. Nervózní Luigi se bleskově otočil, několikrát vystřelil a rozstřelil mu mozek po stěně záchoda. Popadnul samopal a vyrazil dopředu, kde se strhla rvačka, kterou rozhodla Charlesova pumpovací brokovnice. Rychle vzali zbraně, kterými byli strážci ozbrojeni, ale právě ve chvíli, kdy mířili přes trávník k autu, dorazil další vůz s několika vazouny, kteří měli očividně střídat strážce. Pod krycí palbou se detektivům podařilo ujet, ale viděli, jak jeden z pistolníků běží do domu k telefonu.

Když z Euclidu dorazili zpět do Clevelandu a chtěli Annie vrátit jejímu otci, přivítaly je u restaurace plameny šlehající z oken. Oheň strávil celý dům a pan Stanley byl mrtev. Detektivové ani nevystupovali z automobilu. Nebylo proč. Nebylo co dodat. (Walshova sarkastická poznámka – „Holka, jsi sirotek…“) Charles rychle schoval Annie u zdravotní sestry, se kterou právě chodil, a pak uháněli do kanceláře, kde však našli mrtvolu Mandy, které někdo podřezal hrdlo a zakrvácený nůž jako vzkaz zarazil do jejich psacího stolu.

Pravděpodobně nejemotivnější část hry. Všemi hráči (kteří dokonale pochopili vážnost situace) zahrána na výbornou. Ticho v místnosti by se dalo krájet. Walsh dokonce zakryl Mandin obličej svým vlastním kloboukem, čímž si vlastně později zadělali na velké problémy.

Od té chvíle se celá věc stala osobní. Couvnout nemohli, protože věděli, že Giovanetti neskončí, dokud je všechny nezabije. Nikdo z nich ale utíkat nechtěl.

Konečně také došlo na název hry, protože od této chvíle se případ stal jejich osobní věcí – „Sono Cosa Nostra.“

Uklidili Annie, Luigiho manželku a Michaelovu rodinu na opuštěnou farmu za městem a rozhodli se toho taliána vyřídit. Našli si Dlouhoprsťáka a s pistolemi a úmyslem vraždit vtrhli k němu do bytu. Zjistili ale, že je Giovanetti předběhl, protože Dlouhoprsťákova mrtvola visela na židli a mozek měla vystřelený na zdi.

Další světlý bod hry. Marciniho herecký výkon představující naprosté zhroucení a zděšení, když si poté, co se vrátili od Dlouhoprsťákovy mrtvoly objednával „skotskou kávu“. Nutno podotknout, že hráči hráli velmi realisticky své osobní motivace – Walsh se panicky bál jakékoliv spolupráce s mafií a Marcini se zoufale snažil ochránit svou rodinu.

Kontaktovali jednoho Ira, o kterém věděli, že patří ke konkurenčnímu gangu, a dohodli s ním pomoc – pomůžou jim skoncovat s Giovanettim, zůstane jim pašovaný alkohol. V čele asi patnácti irských pistolníků přepadli sklad a v zuřivé přestřelce zastřelili většinu Giovanettiho mužů. Sám Giovanetti se pokusil ujet branou ve voze naplněném bednami s alkoholem, ale skončil prostřílený jako řešeto a automobil se vyboural. Policie případ pořádně nevyšetřovala, protože ho přičítala válkám gangů a začínající válce mezi famiglií Tramonti a Molinari. Většina mrtvých byli známí zločinci, proto se ani nesnažili a případ po týdnu odložili…

…Mandy měla pohřeb ve čtvrtek. Pršelo a ledový déšť je bodal do tváří, ale málokdo z nich ho vůbec vnímal. Černé deštníky rozevřené kolem rakve vytvářely jakýsi podivný baldachýn. Zatímco kněz v černém hávu pronášel svá slova útěchy, chtělo se jim brečet. Až dodatečně si uvědomili, že nikdo z nich vlastně nevěděl, kde Mandy bydlí a jestli má nějaké příbuzné. Našli jen její matku, kterou zpráva o dceřině smrti zdrtila. Během pohřbu se musela opírat o Michaela, který ji na přání obou detektivů přivezl, a zničeně plakala. Když přišel čas uložit rakev do země, vrhla se na ni, jako by snad naposledy chtěla obejmout svou malou holčičku, než ji soucítící ruce ostatních truchlících mírně zvedly a několik z nich ji odvedlo kousek stranou. Kněz skončil svou řeč a zaklapnul bibli. Rozpršelo se ještě víc, jako by sama nebesa truchlila nad její ztrátou. Zachmuřeně se odvrátili, dali Mandy v duchu poslední sbohem, nasadili klobouky a vyrazili deštěm zpět do města…