Dny válečníků

Første!

Poručík Albert Müler přelétl pohledem svou jednotku, která se snažila postupovat lesem co nejnenápadněji. Nešlo jim to zdaleka tak, jak by Albert rád. Navzdory špičkové výbavě, kterou dostali, a důležitosti úkolu, který plnili, neměla většina jeho mužů úplně plnohodnotný výcvik. Nebyl čas. Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že geriloví vojáci Nespoutaných bojovníků neměli většinou výcvik vůbec žádný.

“Víš jistě, že tu jsou?” zeptal se Maxmilián, jeho pobočník a jediný opravdu zkušený voják v jednotce.

“Vím totéž co ty. Podle rozkazů tu máme najít jednotku Nespoutaných bojovníků, a zajistit paměťový disk s informacemi o Hlavní obranné linii, který mají u sebe. Pokud nám dali takové rozkazy, mají asi dobrý důvod si myslet, že tu jsou. Na druhou stranu, ti samí chlapi si zjevně mysleli, že ty informace, co teď mají na tom disku, jsou zabezpečené dost dobře na to, aby se k nim nedostali.”

Max nebyl s odpovědí moc spokojen. Albert vlastně taky ne, ale tak vypadala realita. Poručík vzal vysílačku a zašeptal:

“Jak na tom jsme, Paule?”

Oslovený voják, jeden ze dvou vojenských techniků v jednotce, místo aby odpověděl do vysílačky, přešel od svého stanoviště u přenosné počítačové jednotky, k nim. Albert rezignoval na to, aby ho káral za takové blbiny, i když samozřejmě úplně neodpovídaly tomu, jaké chování očekával od svých vojáků. Ale technici měli své zvláštnosti. Včetně Paula. Na jakoukoli jinou pozici by ho nejspíše nepustili, kvůli fyzické kondici, ale kvalifikovaných techniků se nedostávalo, lehce vlnité vlasy nosil sice krátké, ale pořád delší, než se doporučovalo, a mimo mise dokonce nosil legrační kulaté brýle. Teď je pochopitelně nahradil čočkami.

“Skenujeme oblast zezhora termokamerou, pane, ale jde to pomalu. Je tu spousta falešných pozitivit. Srny, jeleni, a tak. Jsme v lese.”

Když podal toto hlášení, vracel se na své stanoviště, ale zastavil se u velkého vojáka, který cosi prováděl na svém mobilu.

“Co to děláš ty debile?” zasyčel asi o dvě hlavy menší technik.

“Tak hele,” začal voják. Vlasy nosil na ježka, v obličeji měl jizvu, a na krk si nechal vytetovat symbol, který málokdo znal. Ale Paul si ho už vyhledal. Jednalo se o symbol jedné z divizí wermachtu. Nic z toho ale Paula nezastrašovalo.

“Nespoutaní bojovníci mají lokátory PTSN. Přes tohle nás můžou najít. A utéct nebo nám naopak připravit past. Tak to vypni, do prdele, a do černa.”

“Tak hele,” zopakoval káraný voják, ale tentokrát ho přerušila jeho vysílačka.

“Hermanne, takhle nemůžeš mluvit s někým s vyšší hodností nebo kvalifikací, i když je mimo tvůj řetězec velení. A vypni si ten telefon, to je rozkaz.”

Sotva Albert skončil, ozval se mu do vysílačky druhý technik Otto.

“Mám je šéfe, pojďte se podívat.”

Albert se přesunul k obrazovce.

“Jsou tady, na severovýchod od nás, a pohybují se severozápadním směrem,” vysvětloval mladík s blonďatým vrabčím hnízdem.

“Takže o nás nejspíš neví, jinak by zamířili víc na sever. Když si pospíšíme, dostihneme je nepřipravené.”

Ernest si nikdy nemyslel, že je dobrý materiál na bojovníka. Ano, mé metr devadesát a víc než skvělou fyzickou kondici, a jako bonus pohlednou tvář, krátké blonďaté vlasy a modré oči, jako z náborového plakátu. Ale nikdy v sobě necítil tu chuť připojit se, zapadnout do řetězce velení. No, tak skončil jako Nespoutaný bojovník. A Margareta, velitelka skupiny, a jediný opravdový voják, kterého v ní měli, ho dokonce pověřila vedením ve své nepřítomnosti. A vzhledem k tomu, že vždy kontrolovala trasu před nimi, to bylo poměrně často. Vyšel na hřeben, po kterém stoupali a ohlédl se. Viděl svou skupinu, ale zahlédl i jiný, mnohem méně žádoucí pohyb.

“Vojáci za námi! Kryjte se!”

Rychle popadl Elsu, která stála vedle něj a strhl ji s sebou za hřeben. Ostatní se také rychle vrhali za mohutné stromy, nepřehledné křoviny, kameny a terénní nerovnosti. A bylo na čase, protože prakticky okamžitě poté vojáci zahájili palbu. Rychlejší, lépe procvičené, reflexy udělaly své a několik Nespoutaných bojovníků zůstalo ležet na svahu. Většině skupiny se ale podařilo zaujmout bezpečné pozice.

“Zpátky do krytu!” zavelel Maxmilián, a vojáci se také stáhli za stromy a kameny. Ostatně Nespoutaní už zkoušeli palbu opětovat. Jeden z vojáků se svalil vedle Maxmiliána s dírami v zádech.

“A kurva,” vydechl zástupce velitele. Alfred na malém zařízení zkontroloval životní funkce členů jednotky. A viděl jedno zhaslé jméno. Z bezpečné zadní pozice velel do vysílačky:

“Držte se v jistějších pozicích, žádné hrdinství. Pošleme za vámi letadýlka.”

Ernest si uvědomil, že to dost zvoral. Sice tu u sebe držel svou přítelkyni, roztomilou pihovatou zrzku se zelenýma očima a postavou jako přesýpací hodiny, ale neměl tušení, kde je Gertruda s paměťovou kartou. A o tu by mělo jít především. Opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se. S úlevou zalehl. Drobná dívka s černými kudrnatými vlasy do půl krku seděla, opřená o velký strom, ani ne dva metry od něj. A zahlédl ještě něco. Atletickou postavu s dlouhými hnědými vlasy svázanými do ohonu, jak šplhá na blízkou skálu. Margareta se vrátila ke své skupině.

Paul a Otto vypustili pět dronů. Pět malých mrtících helikoptér s kulovým zaměřovačem na spodní straně. Drony se pohybovaly mezi větvemi s nečekanou mrštností a měnily směr a výšku zdánlivě náhodně, aby znemožnily palbu na svou pozici. Ale každý jejich pohyb kulová hlavice okamžitě vyrovnala, takže hlavně vždy mířily přímo tam, kam měly. Technici v relativním bezpečí mačkali tlačítka a vybírali cíle. Nespoutaní bojovníci vyskakovali z krytů, které jim přestávaly dávat ochranu, ale bez výsledku. Kulky nebeských nepřátel si je nacházely. Drony čistily úbočí. Poslední z Nespoutaných bojovníků, který zbyl na této straně hřebenu, roztočil útočnou pušku nad hlavou a střílel jako divý. Několik jeho kulek víceméně náhodou zasáhly jeden z dronů, a ten se zřítil na zem. Další dva ale bez újmy poslaly dávku střel do šíleného střelce.

Kousek od toho pekla, skrytá za stromem, vytáhla Gertruda zařízení ze starého smartphonu, ke kterému někdo přidělal pomocí pájky a drátů několik antén. Zapnula ho a i když její srdce bilo jako o závod a prudký dech jí plnil nos i ústa vlhkým vzduchem, její oči pečlivě sledovaly změť barevných čar na obrazovce. Volnou rukou otevřela kebelu, kterou měla na rameni, a po hmatu našla tlačítka něčeho, co kdysi možná bylo autorádiem. Slyšela poslední zoufalé výkřiky svých spolubojovníků, potila se po celém těle, ale nějak se při tom dokázala soustředit na pohyby tlačítek a čar. Až konečně usoudila, že je vše správně a stiskla největší tlačítko.

Otto si strhl sluchátka z uší. Obrazy na všech jejich maličkých monitorech se rozsypaly. Jeden z dronů naboural do stromu, ostatní Paul tvrdým příkazem zastavil v jakémkoliv pohybu.

“Do píče, oni mají rušičku.”

Informace a nálada se rychle přesunula na přední linie.

“Na letadélka nemůžeme spoléhat,” upozornil jednotku Maxmilián.

“No a co,” ušklíbl se Herrman a opatrně vykoukl, “je jich už jen pár.”

Uslyšeli výstřel. Ne slavu, jen jeden jediný výstřel, odněkud z dálky. Jen Herrman ne, protože před tím zvukem přiletěla kulka a zakousla se mu do mozku.

“Do prdele,” vyštěkl Maxmilián, “oni tu mají i snajpra!”

“Chlapi, jakou šanci si dáváte na to, že znovu ovládnete drony?”

“Když tu je tahle rušička? Nulovou.”

“Nezvládnou fungovat automaticky?”

“To by taky mohly postřílet nás,” namítl Paul.

“Dobře. Tak vytáhněte termokameru a trochu to tam proskenujte.”

Technici začali vysouvat zařízení na teleskopické tyči, které ale prakticky okamžitě poté skončilo zničené přesným zásahem.”

“Je to blbý šéfe, přišli jsme o termokameru. Není jich tam moc, ale přesněji neřeknu. Ale ten výstřel šel z té skály.”

“Dobře, chlapi, musíme to udělat po staru, a doufat v nejlepší. Snajpr je na skále, Maxi rozděl četu napůl, a zajisti si dvojtou krycí palbu.”

Max rychle rozdělil oddíl, půlka začala pálit na snajprovu pozci, a zatímco se kryl za pevný kámen, druhá polovina se přesunula do krytů výše po svahu. Z těch začala zasypávat skálu střelami. A první půlka stoupala nahoru.

“Takhle se sem za chvíli dostanou,” řval Ernest, “musíme něco udělat. Gertrudo!”

Rukou naznačil chytání. Dívka pochopila. Vytáhla paměťový disk, kvůli kterému tento svah pokryly mrtvoly a hodila ho Ernestovi. Ten ho snadno chytil a vtiskl Else do dlaní. Podíval se jí do očí. Kdysi, když se procházeli po ulici, někteří závistivci naznačovali, že musí být nesmírně povrchní, ale ve skutečnosti se dali dohromady přes internet, dříve než věděli, jak ten druhý vypadá.

“Miláčku, až to půjde, musíš běžet, co jen dokážeš. Dostaň se k místu srazu. Ty to zvládneš. Věřím ti.”

“Co chceš dělat?” zeptala se se slzami v očích.

“Co musím,” odpověděl, “miluju tě.”

Pak vytáhl tašku granátů. Jeden odjistil a hodil tam, kde se ozývala střelba. Odjistil druhý, rychle se rozhlédl a hodil ho mezi druhou část útočníků. Pak se rozběhl z úkrytu. Vytahoval další granáty, a házel je po nepřátelích. Věděl, že ho brzy dostanou. Ale v prvních chvílích je výbuchy a vzduch plný střepin rozptýlí. Může házet víc a víc. A fungovalo to. Ti kokem něj nebyli na granáty zvyklí. Neuměli se pořádně skrývat, když dopadaly moc blízko. Tlakové vlny je srážely na zem a střepiny se jim zasekávaly to těla. Nezvládali při tom ani pořádně zamířit běžícího muže. Až na jednoho. Skutečného vojáka zoceleného bojem. Maxmilián se vyhnul všem výbuchům a teď bez problémů zamířil na Ernesta a poslal na něj salvu. Granátový běžec se zastavil a svalil na zem.

Albert se snažil křičet nějaké pokyny, ale v hluku výbuchů vysílačky nikdo neposlouchal. Na svém přehledu viděl, že se z jeho jednotky stává řada zhaslých svic. Když ten šílenec konečně zdechnul, na svahu měl už jen jednoho muže, jehož životní funkce dávaly naději, že je stále bojeschopný.

“Maxi, jak si na tom?”

“Blbě kamaráde. Ten snajpr. Dostal mě. Soustředil… na ty granáty.”

“To bude dobré,” Albertovi se do očí nahrnuly slzy, když slyšel umírající hlas svého přítele.

“Ne vole. Zahlíd jsem… nějakou holku. Běžela pryč. Možná už není čas…”

Vysílačka ztichla. A po chvíli zhaslo i jedno ze světýlek.

“Dobře, chlapi,” obrátil se na techniky, “zdecimovali nás, ale my je taky. Musíme je dostat, a možná i hned. Nějaké nápady?”

Jeden z dronů nějak dostal mezi šumem příkaz, který ho nasměroval ke střemhlavému letu na zem, který okamžitě vykonal. Druhý se zřítil bez jakýchkoli příkazů, když ho zasáhla kulka z ostřelovací pušky.

“Není čas. Co můžeme dělat?” křičel velitel.

“Když zaměstnáte ostřelovače, může někdo vzít detektor signálu a najít rušičku.”

“Jo, to zvládnu,” potvrdil Albert. Vzal zbraň a odplíži se tak vysoko, jak seo dvážil, krytý nízkými křovinami. Odtud začal pálit salvy proti ostřelovačově skále. Po chvíli se překulil stranou, znovu nabil a další salva. A znovu. A znovu.

Mezitím Paul vzal detektor signálu a pistoli. Odmítl Ottovu nabídku, že to udělá on, a rozběhl se po svahu. Neběžel přímo, ale jen přebíhal z úkrytu do úkrytu a při tom kontroloval detektor signálu. Nemohl provádět řádnou triangulaci, ale přesto zvládal držet směr, a kousek od hřebenu si byl jistý, za kterým stromem rušička je. Rozhodl se to risknout. Rozběhl se ke stromu s odjištěnou pistolí a uviděl dívku. V jedné ruce držela rušičku a v druhé pistoli. Nemohl váhat. Vystřelil první. A střílel dál. Ona opětovala. Cítil bolest, ale střílel dál, dokud se mu nezatemělo před očima.

Gertruda si s úlevou všimla, že není zraněná, ale okamžitě si s novou hrůzou uvědomila, že voják nemířil na ni. V pouzdře na rušičku zelo několik děr a přístroj samozřejmě nefungoval.

“Ne, ne, ne,” zasténala.

Albert se odplížil zpět k Ottovi.

“Potřebuju víc munice,” vysvětlil.

“Už je to dobré,” usmíval se Otto, “mám zpátky dron.”

Původně ho směřoval ke skále, ale pak stroj málem trefila střela odjinud. Stočil dron ke stromu, kde kudrnatá dívka pustila pistoli, a stočila se do klubíčka. Vůbec jí to nepomohlo, když se jí kulky zakously do masa. Otto se předkláněl, aby měl dobrý výhled na pozici doronu a co nejlepší signál, na tu dálku to už nebylo ono. Albert pozoroval jak zabijácká mašina dělá svou práci, a pak najednou zrychlila a narazila do stromu.

“Otto co to…”

Ani nedokončil otázku. Otto se svalil na ovladače. V střelbě dronu zanikl ten výstřel, který mu vpálil tu ránu do čela. Albert zaklel. Sám proti ostřelovači. A cíl ejich mise nejspíš běží někam do háje.

Vyměnil si zbraň za jinou a odplížil se mlázím ke svahu. Střílel a projektily dopadaly na zem, kde nedělaly žádné škody. Rychle se stáhl, když uslyšel výstřel a měl pocit, že vnímal i kulku, jak letí podél jeho ucha. Ale to si možná jen namlouval. Znovu přezbrojil na útočnou pušku a stiskl tlačítko na jednom dálkovém ovladači. Z projektilů, kterými zasypal svah, se začal valit dým. Chráněn touto clonou, běžel, co to šlo nahorů do svahu. Na hřebeni uviděl odstřelovače, vůči jeho nové pozici ho nechránila skála, tak do něj vypálil dávku. Do ní. Uvědomil si, že to je žena. A o chvíli později jaká.

“Margareto, měl jsem tě poznat hned. Nikdo jiný nebyl tak dobrý.”

Prohledal odstřelovačku a dívku s rušičkou. Cítil se nepříjemně, když rukama vjížděl do kapes a po těle mrtvých žen, ale musel si být jistý, že ani jedna u sebe nemá paměťový disk. A neměla. Mohl prohledat i muže, ležící po celém svahu, ale to vyhodnotil jako ztrátu času. Max měl pravdu, někomu se podařilo utéct z bitvy. A nebyl to zbabělý dezertér, ale posel směřující k dokončení mise. Otto říkal, před tím vším, že skupina míří na severozápad. Tak snad tam skutečně směřovala. Rozběhl tím směrem.

Na pařezu u lesní cesty seděla dívka a odpočívala. Krásná zrzka jako z nějaké pohlednice, poklidně oddechovala. Albertovi nedlalo nejmenší problém se k ní přiblížit, povalit ji a zakleknout. Bez větších skrupulí jí začal kroutit ruku.

“Kde je ten disk?”

“Nevím o čem mluvíte, pusťe mě!”

Přitlačil.

“Dobře, dobře, stačí. Měla jsem ho. Ale už nemám.”

Albert se podíval na lesní cestu. Viděl na ní čerstvé stopy motocyklu.

“Kam jeli.”

“Pryč.”

“Kam?”

“Neřeknu.”

Tomu prohlášení zůstala věrná, i když Albert dál koutil její ruku. Když ucítil, že mu pod rukama praskla kost, rezignovaně sevření trochu povolil. Náhle ucítil bolest v lýtku. Odvalil se z dívky, aby zjistil zdroj bolesti. Nějak se jí podařilo levačkou dosáhnout na ostrý bodec, a vrazit mu ho do nohy. Zatímco si prohlížel ránu, převrátila se na záda, levačkou vytáhla pistoli velmi malé ráže ze špatně viditelného úkrytu a vypálila mu nekolik ran do hrudi. Byl rád, že ne do hlavy, tyhle výstřely totiž snadno zachytila vesta. Vyrazil jí zbraň z ruky, popald jí pod krkem a cuknutím zlomil vaz. Pak zhluboka vydechl. To zabíjení na něj zase začínalo doléhat, ale měl povinnosti. Vzal vysílačku, aby kontaktoval vyšší velení, ale zjistil, že je rozbitá. Ta holka ho možná ani nechtěla zabít, jen mu zničit vysílačku. Ale v jistém smyslu to vyšlo na stejno. Než se takhle dobelhá zpět k místu boje, kde si vezme vysílačku některého ze spolubojovníků, motorka už bude dávno pryč a data z disku už možná rozkopírovaná všude možně. Měli jeden úkol a selhali.

Andre!

Zábavní centrum Vargóf zářilo do noci. Desítky různorodých podniků vítaly své návštěvníky, na chodbách hrála optimistická hudba. Albert a Maxmilián procházeli pasáží, když k nim ze sportovní nálevny vyklopýtal Hermann.

“Ahoj, chlapi,” pozdravil a už z něj silně táhlo, “vím, kde se dají najít ty nejlepší kurvy na světě. Jdete se mnou?”

“Ne,” odmítli to oba důstojníci jednohlasně.

Opilý voják se na ně podíval.

“Nejste vy buzeranti?”

“Tohle jsi vyvodil z toho, že s tebou nechceme jít do bordelu?” Albert se ani nezlobil, příliš ho ta drzost šokovala, “ne, nejsme, věř mi, že jsou jiné, mnohem běžnější důvody. Třeba že se nechceme chovat jako prasata. A víš co, i kdybychom byli, tak ti do toho nic není, a nedává ti to právo nadávat. Nikomu, ale už vůbec ne svým velícím důstojníkům. Těm totiž nesmíš nadávat vůbec nikdy, ve službě i mimo ni, rozumíš? Důvod, proč ti tohle nadám do karty, a pořádně sežrat, je, že vidím, že jsi příliš opilý na to, abys myslel. Ne vážně, co jsi čekal? Běž se radši vyspat.”

Hermann se otočil a odcházel, spíše do nevěstince, než do postele, a stále si mumlal nepřijatelné spekulace o jejich sexuální orientaci. Ale důstojníci si tím nechtěli nechat kazit den.

“Vím o jednom pěkném irském pubu o uličku vedle,” navrhl Maxmilián, “tam spláchneme pachuť z toho blbce.”

Vešli do pubu a okamžitě si všimli ženy, která se na baru dostala do poloviny Guinessu. I k poměrně kvalitním a zdobeným džínám a bílé halence si svázala vlasy do ohonu, a kdo jí znal, poznal ji i zezadu.

“Margareto, jsi to ty?” zvolal Maxmilián.

Žena se ohlédla.

“Jasně,” zasalutovala žena u baru a muži ji to oplatili. Pak se posadili vedle ní.

“My už jsme se dlouho neviděli, že?” usmála se na ně.

“Nějakou dobu,” pokrčil Max rameny. Albert nejistě mlčel.

“Víte že jsem velitelkou skupiny?” zeptala se jich.

“Ne, to se mi nedoneslo,” zavrtěl hlavou Maxmilián, “jak zvládáš nárůst odpovědnosti?”

“Docela dobře,” usmála se, “i když u nás to asi nebereme tak striktně jako u vás nebo za starých časů.”

“Stejně, jestli chceš nějaké rady do života…”

Rozpovídali se o velení jednotky, rozdílu v přístupech a mnoha dalších věcech. Samozřejmě opatrně, aby neřekli něco, co se nemá říkat. Během hovoru se barman, kerý je diskrétně obdsluhoval, přesunul k jinému zákazníkovi a jeho míst zaujala barmanka s černými vlasy a hnědýma očima.

“Dáte si ještě… Alberte?”

“Luiso! Nečekal jsem tě tu tak brzy.”

“Jela jsem zkratkou přes les a šlápla na plyn.”

“Doufal jsem, že budeš mít více času doma.”

“Taky, ale nedá se nic dělat,” pokrčila Luisa rameny, “co budeš pít?”

“Cokoliv, co způsobí, že budeš stát přede mnou a nalévat.”

Maxmilián dloubl loktem do Margarety.

“Co kdybychom nechali ty rozmilá srdíčka o samotě?”

Přikývla. Zaplatili druhému barmanovi, velmi rychle se rozloučili, což Albert skoro nezaznamenal, jak se utápěl v hnědých očích, a vytratili se.

Gertruda seděla u stolu ve fast foodu a vychutnávala si vanilkový milkshake.

“Promiňte, můžu si přisednout.”

Gertruda se podívala na Paula, který stál u jejího stolu s čokoládovým shakem a balíčkem sušenek.

“Celý podnik je skoro prázdný,” ukázala rukou.

“Jistě, děkuji, jen jsem se zeptal.”

Kolečko v její hlavě cvaklo.

“Ale samozřejmě si můžete sednout tady.”

Paul se k ní posadil.

“Díky,” usmál se, “nemůžu si pomoct, mám pocit, že jsem vás už někde viděl, ale nejsem si jistý, kde. Jasně, tohle je hrozné klišé, ale přísahám, je to tak.”

Gertruda si ho prohlédla.

“Nestřílel jste nedávno na holku s rušičkou?”

Paul zbledl.

“To jste byla vy?” zablekotal, “omlouvám se.”

“Za to se nemusíte omlouvat,” usmála se, “ani mi vykat. Jsem Gertruda.”

Stiskl jí ruku.

“Pro kamarády Trudy?”

“Ne, pro kamarády Gertruda. Je to delší, ale líbí se mi, jak to zní.”

“Dobře. Já jsem Paul. Nelíbí se mi, jak to zní, ale už se to nedá moc zkrátit.”

Zasmála se tomu.

“Takže… kde jsi se tu vzala,” zeptal se opatrně, “byla jsi na All-In Conu?”

“Jo.”

“Já taky.”

“To asi většina geeků a nerdů tady,” pokrčila rameny.

“Bylas tam na nějakou konkrétní linku?”

“No, ne úplně. Možná trochu.”

Zvedla dlaň s nataženými prsty a mezerou mezi prostředníčkem a prsteníčkem.

“A ty?”

“Taky jsem chtěl obejít víc věcí, ale nechť všechny provází síla.”

“Začne zuřivá hádka?” podívala se na něj zkoumavě.

“Doufám že ne,” zavrtěl hlavou, “ta rivalita je hrozná blbost.”

“Souhlas. Obě frančízy mají skvělé věci a nepovedené věci.”

“Schválně můžeme říct oblíbenou věc z preferované značky toho druhého.”

To rozjelo diskusi, která se táhla ještě velmi dlouho.

Maxmilián a Margareta se procházeli po pasáži, vzpomínali na staré časy, spolubojovníky, co zůstali ve starých působištích, blízké, od kterých je služba odvála. Na těch pár nostalgických vzpomínek.

“Podívej,” zastavila se náhle Margareta a ukázala na plakát před kinem. Dívalo se z něj celé obsazení seriálu, který sledovala alespoň deset let. Bylo to low cost military sci-fi, které se nebralo vůbec vážně, a občas ho v jednotce žertem srovnávali se svými vlastními zkušenostmi.

“Oni fakt udělali ten film? Opravdu mě zajímá jak se jim povedl.”

“Hrají ho za čtvrt hodiny.”

“Půjdeme se zeptat na lístky?”

Otto vyšel z fast foodu dost nespokojený. S Paulem si celkem pěkně popovídali s boubelatou holkou za pultem, dokonce je pozvala na svoje RPGčko, a Paul se zaměřil na děvče, které uviděl u stolu. On zůstal a ještě chvíli konverzoval s obsluhou, ale pak se zmínila, že má přítele. No, měl to vědět. Všechny holky, co tu pracovaly, někoho měly. Tak to chodilo. Paulovi se zatím vedlo lépe, tak ho nechtěl otravovat. Ale zdálo se, že na dnešní večer bude sám. Zamířil do herny, kde ale poněkud otráveně zjistil, že všechny konzole jsou obsazené. Tedy krom jedné závodní hry se dvěma volanty. Zapnul si singlplayer, ale zjistil, že pro vítězství nad počítačem řízeným závodníkem mu bohatě stačí dojet do cíle. Ani se nesnažil. Kliknul na nastavení, a hra mu dovolila přejít z easy na hard. Dobře. V této verzi mu soupeř okamžitě zmizel ze zorného pole a dokončil závod, když Otto byl teprve ve třetině. Otráveně změnil nastavení na medium, a měl pocit, že soupeř je k němu přivázaný provázkem, aby se moc nevzdálil, když to podělá, ale zase, aby mu sám příliš neujel.

“To je ale blbost!” řekl sám pro sebe, ale vlastně dost nahlas.

“Ve dvou je to lepší,” ozvalo se za ním. Otočil se a uviděl dívku s dlouhou hřívou havraních vlasů, rámující jeden z nejkrásnějších obličejů, které Otto v životě viděl.

“To věřím,” Otto si připoměl, že by se dívce měl dívat do hlubokých černých očí, ale její halenka mu to moc neusnadňovala, “ale nemám protihráče.”

“Klidně se toho ujmu.”

Otto souhlasil, i když ho porazila čtyřikrát z pěti závodů.

“Možná bychom mohli zkusit něco jiného,” navrhl.

“Co takhle tanec?”

Otto se podíval na frontu u příslušné konzole.

“Není tam moc místa.”

“Ale v diskotéce dvě uličky odtud je místa dost.”

Překvapilo ho to, ale souhlasil a následoval ji.

Ernest a Elsa došli až přímo doprostřed komplexu.

“To není možné,” výskla Elsa, “to je ruské kolo. Miluju ruská kola.”

Ano, působilo to neuvěřitelně, ale zábavní centrum mělo tři patra a suterén, takže s kolem zapuštěným pod zem a malpou kopulí, překrývající otvor ve střeše, se do něj vešlo celkem slušné. Samozřejmě si koupili lístek a projeli se několikrát. Ernestovi přišlo, že důvod, proč Elsa miluje ruská kola, je, že se k němu může jemně tisknout, zatímco jí ukazoval všechno možné kolem, což tedy viděla a poznala sama, ale… tohle prostě bylo něco jiného. Z ruského kola ho zatáhla do karaoke baru. To měl zase rád on. Uměl zpívat, a vlastně to docela rád předváděl. A ona ho ráda poslouchala. A sama zpívala jako anděl. Odtamtud odešli do malé restaurace zaměřené na švýcarskou kuchyni, hodinu jedli sýr z jedné mísy, a pak přešli na čokoládu. Všechno bylo skoro jako za starých časů. Vyšli z restaurace a drželi se za ruce. Náhle se Elsa zastavila. Před nimi zářil nápis “Hotel lásky”.

“Nikdy jsem na takovém místě nebyla,” začala opatrně, “ale tenhle vypadá docela hezky a čistě.”

Usmál se na ni. Vešli dovnitř a vzali si od dívky za pultem klíče od jednoho z pokojů.

Ottovi se trochu motala hlava. I když už vyšli z diskotéky, pořád viděl dívku, jak se před ním svíjí jako nádherný had, a on jen stěží drží krok, čemuž se ona jen usmívá. Teď ho vedla pasáží a smála se na něj. Nevěděl, co říci, co dělat. Náhle se zastavila před výlohou knihkupectví. Poprvé od doby, co se potkali, znejistěla.

“Počkáš chviličku?”

“Samozřejmě!”

Vběhla do knihkupectví a vrátila se s knihou.

“Copak sis koupila?”

“Ale nic.”

“Teď jsem opravdu nesnesitelně zvědavý!”

Ukázala mu příručku programování v jednom sofistikovaném obskurním jazyce.

“Tu mám rozečtenou!” vykřikl nadšeně.

“Vážně?”

Posadili se na lavičku a on jí začal vykládat o knize, a co se z ní jde naučit. Postupně se diskuse zobecnila, protože oba byli v tomhle dostatečně na úrovni.

Margareta a Maxmilián vyšli z kina.

“Musím přiznat, že bylo dost uspokojivé vidět po deseti letech toho kreténa konečně vybuchnout,” prohlásil Max a Margareta se tomu zasmála.

“To byla úžasná scéna,” přitakala, “a nečekala jsem, jak mě vezme, když ti dva oba odmítli povýšení, aby neskončili v jednom řetězci velení, a konečně si dali pusu. Chápeš, byla to celou dobu taková levná romance, spíš vtip, ale v tu chvíli jsem málem začala brečet.”

“Chápu, já taky.”

Přátelsky ho udeřila pěstí do ramene.

“Margareto,” řekl najednou vážně, “my už teď vlastně taky nejsme v řetězci velení.”

“To je pravda,” podívala se na něj, a mluvila nezvykle nejistě, “takže bychom si mohli dát rande.”

“Mohli.”

Paul strávil s Gertrudou skoro celou noc. Probrali nejen oblíbené filmy, knihy a seriály, ale i životy za starých časů a teď, kdo jim chybí, koho nového tu poznali, a co vlastně dělali na tom posledním All-in conu, prostě všechno. Snědli společnou krabici nugetek, kterou Gertruda objednala a trvala na tom, že ji zaplatí. On se zase rozdělil o sušenky, pak koupil druhé a taky se rozdělil. Zeptala se, jestli má plány na zítřek. Přiznal se, že už si domluvil herní sezení s kamarádem a tou slečnou co obsluhuje. A Gertruda se jí šla sama opatrně zeptat, jestli má ještě místo. Měla. Když se s Gertrůdou loučili, dali si pusu na dobrou noc. Ani si nebyl jistý, kdo to inicioval. A bylo mu to úplně jedno.

Otto procházel pasáží jako v mrákotách. Skoro si nebyl jistý, jestli se mu ta podivná slečna nezdála. Ale zároveň cítil polibky, kterými se rozloučila. Poslouchal, jak mu buší srdce. Vybavoval si tolik detailů z jejich společného večera. A náhle si uvědomil, že se jí nezeptal na jméno, a ona jeho taky ne. Tady určitě existovalo mnoho způsobů, jak někoho najít. V nejhorším mohl zkusit vyvolat ztracenou osobu. Kdyby měl alespoň něco. Jméno. Neměl nic. Netušil, jak zařídit, aby jí ještě někdy potkal. Stala se nedostupnou kako poklady Atlantidy, ztracená v moři včerejšků.

“Vážně už musím jít?” zeptal se Albert, zatímco ho Luisa vyváděla z baru.

“Jsi moc opilý, abych ti nalévala. A když ti nemůžu nalévat, tak té musím nechat být. Jsem v práci.”

“Nemůžeš si dát pauzu?” zeptal se opile.

“Víš… vlastně si tu můžu domluvit pauzu. Někdy i hodně dlouhou pauzu. Ale tu dnešní jsem už měla, než jsme se potkali.”

“To je škoda,” mumlal Albert, “můžeš mi dát alespoň pusu na rozloučenou?”

“To…” zaváhala, “to snad stihneme.”

Zatímco se líbali u dveří baru, všiml si jich procházející opilec.

“No vidíte, že jste si sehnal nějakou kurvu, šéfe,” zahalekal.

“Hinrichu, ty debile. To je moje žena.”

“Však já vám ji neberu, času bude dost.”

“Ty zatracený kreténe, tohle je moje manželka, je barmanka, a ty o ní nebudeš takhle mluvit. A ideálně vůbec, rozumíš?”

To vojáka i přes jeho opilost vylekalo natolik, že se vytratil.

Generál Wuodan Borsson, velitel armády a majitel zábavního centra Vargóf se protáhl ve své kanceláři.

“Něco nového?”

“Ani ne,” odmítl jeho asistent Hugin, “možná…ve staré vlasti udělili vyznamenání členům konvoje, na který zaútočili raketou.”

“Připomeň mi, o co šlo?” podíval se na něj svým jedním okem generál.

“Zahraniční mise na blízký východ. Nějaký odpůrce přítomnosti cizích vojáků v jeho zemi, jakkoli možná dobře míněné, zaútočil na jeden transportní konvoj pomocí raketometu. Tři mrtví, dvacet dva lehce či těžce ranění, tři vyvázli bez úhony,” doplnil druhý asistent Munin.

“Aha. Co se stalo s těmi třemi?”

“Dva slouží v armádě, a poslední u Nespoutaných bojovníků.”

“No, těm našim bychom ty metály předat mohli, a pro ten poslední ať se zastaví naše rivalka,” zasmál se generál.

Tredje!

Skupina Nespoutaných bojovníků pozorovala základnu s velkým raketometem na střeše. Posledních pár hodin strávili přípravou okolního lesa pro svůj plán. Teď si ho rekapitulovali.

“Dobře přátelé, podél plotu jsou pravidelně rozmístěny malá kulometná hnízda, plot sám je pod proudem. Je zde rota vojáků a drony. Celá hlavní základna je řízena výkonným počítačem, který ovládá jak hlavní raketomet, tak menší zařízení protiraketové obrany, které ho chrání. Nic silného, ale proti rpgčkům to bohužel stačí. Jinými slovy, s tím, co máme tady je prakticky nemožné to prorazit silou. Jediné, co můžeme dělat, je vyrazit z lesa, trochu je dráždit střelbou, pak se stáhnout za stromy, a doufat, že to, co jsme tu nalíčili, jim zabrání nás efektivně následovat. Zní to šíleně a nesmyslně… a přesně to teď uděláme,” prohlásila Margareta, “povede vás Ernest. Já se mezitím pokusím dát tomu všemu smysl.”

Albert se díval do zelené hradby lesa. Věděl, že tam Nespoutaní bojovníci jsou, a rozhodně se o něco pokusí. Tenhle úsek fronty nebyl vlastně nějak zvlášť důležitý nebo kritický, takže neměl přidělenou zvláštní ochranu a zálohy, úpravy zabezpečení, které začaly být implementovány po úniku plánů sem ještě nedorazily a ještě chvíli nedorazí. Jediné posílení představovala jeho jednotka. Přesto nešlo říci, že prolomením obrany zde nemohou Nespoutaní bojovníci nic získat. Naopak. Jen to nebylo až tak moc. Což z tohoto úseku udělalo místo s výhodným poměrem výher a rizik. Oni přijdou. A on je bude se svými muži čekat.

Otto dostal tu nejbezpečnější práci jakou mohl. Seděl vedle původního operátora raketometu a zálohoval ho.

“Tahle věcička má dosah až za následující základnu v linii, takže většina úseku je dvakrát pokrytá, a my sami dokonce třikrát. Stačí, aby se objevilo cokoliv těžšího než motocykl, a my to usmažíme,” vysvětloval nadšeně operátor Johan, emotivní mladý muž se světle hnědými vlasy a sumčím knírkem, který by nebyl cool ani před sto lety, “můžeme to udělat přímo a manuálně, nebo si vytvořit skript a pustit ho, případně připravit několik základních s proměnnými a jen je naplnit. Je to rychlejší, i když samozřejmě se třemi nebo čtyřmi skripty nepokryješ všechno, co se může dít.”

“Nemůže to někdo hacknout?” zajímal se Otto.

“Tahle věc má svůj vlastní unikátní operační systém, a není připojena vůbec k ničemu, nemá vstupní porty, nic. Jediný způsob, jak jí dávat jakékoliv příkazy, je přes tyhle tlačítka. Ty pys měl zamknout, když od toho vstáváš a nemáš zálohu, tímdle tlačítkem. Pak ho tímhle odemkneš ale musíš použít heslo a senzor otisků prstů. A samotné odblokování chvíli trvá a upozorní velitele. Heslo a schválený otisk máš ty, já a tvůj parťák technik, co je teď u dronů. Navíc, aby se o to kdokoiv pokoušel, musí se dostat přes místní zdi, pancéřované dveře na kód, který taky nezná kde kdo, a naše kámoše venku. Jako, nechci se tvářit, žese nemůže něco posrat. Vždycky může. Ale jsem celkem klidný.”

Z lesa vyběhlo několik Nespoutaných bojovníků, a pokropili kulometná hnízda u brány palbou z útočných pušek. Kulometčíci nestihli zareagovat, a nepřátelé zmizeli v houštinách dříve, než mohli opětovat palbu. Stejně to udělali, ale bez výsledku. Pak, z mnoha úkrytů za stromy a terénem, přišla další dávka. Další palba naslepo do houští. A další kolečko. Jeden z mužů v jednom z hnízd během výměn zasténal a svalil se k zemi. Jeho spolubojovník se ho pokusil ošetřit, ale nemohl mu už pomoci.

“Pane, ztratili jsme…”

“Já vím,” odpověděl Albert nespokojeně do vysílačky, “přestaťe na chvíli střílet, pošleme tam letadýlka.”

Tohle dění vnímala Margareta jen napůl. Posunula se od brány tak daleko, až ji skoro neviděla, vylezla na strom, připoutala se k větvím co to šlo, zabodla do kmene nůž, aby získala co nejpevnější oporu pro zbraň a zamířila na muže v zadní části nejbližšího kulometného hnízda. Vypálila a výstřel zanikl v hluku, který doléhal od brány až sem. Kulometčík si ani neuvědomil, co se jeho parťákovi stalo, než Margareta stačila přebít a poslat druhou kulku i do jeho hlavy.

“Můžeš,” zavolala ne jedinou spolubojovnici, kterou vzala na tuto misi. Gertruda seběhla k plotu, obula si boty s gumovou podrážkou, z tašky vytáhla tlusté gumové rukavice, a pustila se do práce ne plotu. Propojila svorkami a dlouhým izolovaným kabelem dva segmetny plotu nalevo a napravo od toho, který chtěla použít. Domácí bruskou přeřízla vodiče vedoucí k zvolenému segmentu, a pak do něj pomocí velkých štípacích kleští začala stříhat otvor. Když Margareta slezla ze stromu a připojila se k ní, už ho měla dost velký, aby se jím protáhly. A to bylo dobře, protože boje u brány se nějak uklidnily.

Sedm dronů zamířilo do lesa. Pohybovaly se rychle a chaoticky, aby je bylo obtížné zaměřit, ale při pohybu lesem se vyhýbali větvím, díky svým senzorům. Ale pak se jednomu zachytila vrtulka do struny, natažené mezi větvemi, ztratil rovnováhu a zřítil se na zem, krátce následovaný druhým. Paul rychle slétl k zemi a nechal je chaoticky pohybovat jen ve vodorovné rovině. To ho ale nezachránilo před strunami, které visely z větví až k zemi. Když ztratil první dron, tak pokračoval, protože těch strun nemohlo být tolik. Ale protože létání při zemi snížilo i jejich efektivitu, přesto tak přišel o další, než vůbec našli nějaké nepřátele. Znovu je zvedl a přešel na pomalé manuálně ovládané létání. V tu chvíli začali Nespoutaní bojovníci pálit ze svých úkrytů. Paulovi se podařilo zachránit jeden dron a dokonce zasáhnout jednoho z bojovníků, ale to nebyl dobrý výsledek mise.

“Pane, myslím, že posílat tam letadýlka nemá moc smysl.”

Útoky na bránu se obnovily, odvetná palba také, byť neúčinná. Ale Herrman se jí neúčastnil. Stál na stráži u pancéřových dveří a v duchu se rozčiloval. Ostatní chlapi, tedy až na ty dva u zídky před ním, stáli vpředu a jistili obrannou linii. Bojovali jako vojáci. On tu jen stál a nemohl se pořádně hnout z místa. To přece nebyl úkol pro něj. Byl dobrý voják a měl na víc, než tohle. Napadlo ho, že se mu velitel mstí za to, že nazval jeho manželku kurvou. Ale to byl přece omyl! Třeba kdyby se omluvil… Nedokončil tu myšlenku, protože do mozku mu místo ní zajela kulka.

Margareta se usmála. Výstřel v hluku bitvy zanikl, a že se jejich parťák vzadu sesul k zemi, si dva strážci vpředu u zídky nevšimli. Takže nejdřív toho, dál od brány. Trefila ho snadno. Ale toho už si druhý strážný všiml. Zastřelila i toho, ale stačil něco říct do vysílačky. Rychle mávla na Gertrudu. Času neměly nazbyt. Technička seběhla k zídce, přelezla ji, což nebylo dostatečně stylové, ale naštěstí dostatečně rychlé, a pak pokračovala k pancéřovým dveřím.

Albert se podíval na ztichlou vysílačku, a pak na obrazovku, kde viděl životní funkce svých mužů. Všichni tři strážní vzadu byli pryč. Sprostě zaklel, a vybral skupinu mužů, aby situaci opatrně prověřila. A také mu došlo, že se nemůže nechat svázat tady u brány. Musí vyčistit ten les. Kývl na Maxmiliána. Ten rychle rozdělil jednotku na dvě části a vyrazil. Polovina zahájila krycí palbu, aby udržela Nespoutané bojovníky v úkrytech, druhá se přiblížila k lesu. Když byli tak blízko, že by překáželi krycí palbě, zalehli a zahájili svoji, aby se druhá polovina mohla připojit. Pak vyrazili ztečí, ale zastavila je řada pastí, která čekala na posledních pár metrech. Lovecká železa a zakopávací struny, to vše často vylepšené granáty.

“Zalehnout,” zavelel Maxmilián. Pohybovat se vpřed bylo kontraproduktivní, vrátit se bude taky nebezpečné. Tak leželi a snažili se nedat příležitost nepříteli se ukázat a spustit na ně palbu.

Skupině vyslané dozadu se nevedlo o nic lépe. První voják, který vyčel zpoza rohu, byl okamžitě zastřelen, i když se snažil krýt. Druhý se dostal do druhého krytu, a pak ho zasáhla kulka, když chtěl zhodnotit situaci.

“Pane, špatné zprávy. Je to odstřelovač.”

“Paule, máš ještě nejaké letadýlko?”

“Jedno.”

“zha základnou je snajpr.”

“Zařídím.”

Gertruda dorazila ke dveřím. Samozřejmě zamčeným. Malým šroubováčkem napůl odšroubovala, napůl vypáčila kryt kódového zařízení. Rychle si prohlédla jeho útroby. dvanáct kablíků vedlo od tlačítek na základní desku, a z té zase dva k magnetickému zámku. Vytáhla malé štípačky a zařízení vzniklé nejspíš spojením smartphonu a paralyzéru. Přestřihla dva drátky a přiložila jejich konce k eletrodám svého zařízení. Stiskla tlačítko a do drátků šel malý výboj. Dveře se s cvaknutím otevřely. Okamžitě vrazila dovnitř s tasenou pistolí. Vystřelila, a zasáhla muže u ovladače do týla. Druhý vedle něj rychle sáhl po zbrani, ale Gertruda ho dvakrát střelila do hrudi, a on se zhroutil na zem. Rychle za sebou zavřela dveře a zkontrolovala panel. Ani jeden z mužů ho nestačil zamknout. Šlo to lépe, než doufali. Posadila se k pultu a začala připravovat skript.

Margareta ještě několikrát vystřelila na muže, pokoušející se dostat za roh. Dávali si pozor. Jen ji provokovali a vázali ji na sebe. Věděla to, ale nevadilo jí to. Ona chtěla hrát o čas, a pokud tohle šaškování znamená, že se nikdo od nich nedostane ke dveřím od velína, ona je jedině pro. Náhle se jí přes tvář mihl stín. Zvedla oči, a uviděla divoce poletující dron.

“A sakra!”

Zvedla se a rozběhla se mezi stromy. Nepomohla si. Dron spustil palbu a ona se svalila na zem po dvou metrech.

“Snajpr vyřízen,” hlásil Paul.

“Výborně,” potvrdil Albert, ale než mohl pokračovat, všiml si, že hlavní raketomet základny se začal nabíjet a chystat k palbě.

“Děje se něco, Otto?” zeptal se do vysílačky, ale žádná odpověď nepřišla.

“Otto?”

Podíval se na svůj přehled životních funkcí. U Otta a Johana žádné neviděl.

“Poplach, vetřelec ve velíně.”

Všichni vojáci, kteří nebyli vázání u kulometů nebo před lesem, se přesunuli k zadním dveřím. Z raketometu mezitím vyletěly dvě střely, které zmizely za obzorem.

“Potřebujeme technika! Dveře jsou poškozené.”

Paul zaklel a rozběhl se za vojáky. Dron nechal viset, tam kde byl. Prodral se ke dveřím a prohlížel kabely. Drobnými kleštičkami je znovu spojil, a zadal kód. Dveře se začaly otvírat a z raketometu vyletěla druhá dvojice střel. Vojáci vpadli dovnitř, ale nemohli začít střílet, protože nevěděli, kde je cíl, a nemířenou palbou mohli něco důležitého poškodit. Vetřelec uvnitř věděl všechno a využil toho. Ozvala se sada výstřelů, které utichla, navzdory tomu, že Paul slyšel nadávky mužů, kteří tam vběhli. Vytáhl svou pistoli a vešel. Vojáci se drželi za zraněné končetiny, nikdo nebyl mrtvý, ale všichni byli v nevýhodě. A dívka před ním, teď mimo úkryt, přebíjela zbraň.

“Ahoj kotě,” zamířil jí mezi oči a vystřelil. Pak se vrhl k ovládacímu panelu. Viděl skript efektivně směřující k sebedestrukci, který jel na pozadí, ale ovládací prvky byly zamčené. Zatímco sprostě nadával, stiskl tlačítko pro nouzové zastavení a potvrdil příkaz. Všechny prvky základny se zastavily.

“Šéfe, musel jsem vypnout celou základnu. Včetně automatických obran a tak. Potrvá pár minut, než ji znovu nahodím.”

“Rozumím,” potvrdil Albert

Maxmilián začal koordinovat ústup z oblasti mimo základnu, když obdržel nové rozkazy.

“Maxi, zůstaňte, a zabraňte jim příštích několik minut cokoliv dělat. Až hrozba skončí, stáhnete se.”

“Rozumím.”

Změnil rozkazy. Znovu pokropili les palbou a připravili se na cílenou palbu na cokoliv podezřelého.

Nespoutaní bojovníci zůstali v úkrytech. Většina rámcově znala plán, který velitelka Margareta měla. Dostat se dovnitř, vypálit dvojici raket do dvou směrů, a třetí použít ke zničení základny. A to se teď zaseklo. Raketomet vypálil první dvě, ale třetí zůstala zasknutá v poloze nabíjení. Všimli si i toho, že se zastavily pohyby protivzdušné obrany. Stačil by jeden dobrý zásah do správného místa, a tušili i čím a kam. Ale právě v tom jim vojáci bránili. Elsa se podívala na bojovníka, který se krčil před ní. Měl přesně tu správnou zbraň, ale nevypadal, že ji hodlá použít.

“Hej,” sykla, “podej mi tu bazuku.”

Muž poslechl. Elsa se s ní proplížila k hustému křoví. Rychle se postavila, s okem na zaměřovači, vysunula zbraň, zamířila, stiskla spoušť. Byla to rychlá akce, a stejně ji nestihla dokončit, než začaly křoví i její tělo trhat kulky z útočných pušek. Ale dokončila ji, navzdory bolesti, a raketa opustila hlaveň. Elsa už dávno neměla správný úhel, protože kvůli zásahům ztratila rovnováhu. Ale její samonaváděcí mechanismus si pamatoval polohu při zaměřován a korigoval její dráhu, dokud nedoletěla k hlavními raketometu. Silnější zbraň se pod záshem rozpadla a jedna ze střel spadla zpět do zásobníku raket, kde vybuchla.

Paul slyšel první explozi, když zadával poslení písmeno hesla, a věděl moc dobře, co to znamená.

“Ale kurva,” řekl jen , než ho výbuch celého muničního skladu vyhodil do povětří. I budovu, počítač zraněné vojáky, všechno.

Alberta tlaková vlna shodila na zem. Byl otřesený, ale nic se mu nezlomilo, a otřes mozku snad taky neměl. Snad. Ale jeho základna vyletěla do vzduchu. Opatrně se ohlédl na tu spoušť. Tohle rozhodně nešlo podle plánu. Ne jejich.

“Hele, Erneste, šéfe, tvý holky je mi líto,” mumlal muž, který doprovázel Ernesta k pick-upu, ukrytému vl lese. Na keroserii měl pseudopancíř z lepenky, cementu a plechu. Z podobného materiálu byla konstrukce na korbě, které chránila otočný kulomet.

“Položila život za naši misi,” Ernest vylezl na korbu, “uctíme ji tím, že ji nenecháme být zbytečnou.”

Nespoutaný bojovník sedl za volant a rozjeli se. Projeli k silnici, vyjeli z lesa, a Ernest pokropil ležící vojáky kulometnou palbou. Pokoušeli se ji opětovat, ale provizorní pancíř zatím fungoval. A po chvíli nebyl, kdo by pálil. Odolávali i palbě ze dvou kulometů od brány, ale tam už si nebyli tak jistí. Bojovník za volantem dupl na plyn a prorazil bránu. Ernestem to hodilo a udeřil se do hlavy. Necítil se dobře, a tekla mu krev. Ale zvládl otočit kulomet a pokropit obě hnízda. Už nezvládl sledovat vojáka, který se přiblížil k pick-upu a hodil mu pod nohy ruční granát. Auto vybuchlo.

“Veliteli, tady poručík Müler. Základna je zničená, z jednotky jsem zbyl sám. Jak mám postupovat?”

“Ustupte. Sousední základny byly zničeny našimi vlastními střelami, a směřuje k vám silný oddíl Nespoutaných bojovníků s těžkou výbavou.”

Albert poslechl. Opustil prázdnou základnu a běžel lesem, dokud si nebyl dost jistý jím, že není pronásledován. Pak vystoupal na blízký kopec. Odsud viděl několik konvojů Nespoutaných bojovníků, jak projíždí pásem území, kde nestála žádná adekvátní obrana, protože žádný těžký raketomet sem nedostřelil. Viděl několik bojových letounů, které přiletěly ke konvojům a zkoušely je zničit střelami. Ale Na konvojích měli zřejmě výbavu, jak palbu opětovat, protože jeden ze strojů explodoval a jeho trosky se zřítily do lesů. Ostatní se radši vrátily. Následované druhou letkou, která už ale nemířila na konvoje. Ničila vlastní vybavení armády, které se nepodařilo evakuovat, aby omezila množství kořistních kusů. I tak jich nejspíš Nespoutaní bojovníci získají dost, hangáry a garáže byly odolné proti náletům. Proti pozemnímu útoku už tolik ne, zejména pokud vojáci ustoupili. Což zjevně učinili. Obranná linie se zhroutila.

Fjerde!

Komunitní centrum Folkvandr nepůsobilo v noci nápadně. Ale zato žilo. Ve svých svépomocně opravovaných barácích, rozdělených do sálů i malých pokojů, na dvorcích mezi nimi, ve stanech, které na těch dvorcích postavili, chodily hloučky opilých lidí, zněla více či méně amatérská hudba a výskot. Paul a Otto stáli trochu stranou toho všeho, před malou chatou, ke které neměli klíč, a čekali.

“Ahoj, kotě,” ozvalo se za Paulem trochu rozladěným hlasem.

“Ahoj Gertrudo,” otočil se k ní, “naštval jsem tě? Je to trochu macho hláška, ale přišlo mi to jako takový macho moment.”

“Macho moment?” řekla Gertruda naštvaně, “zastřelil jsi mě.”

“Zrovna ty nemáš v tomhle co říkat,” vložil se do toho Otto.

“Fér poznámka,” připustila Gertruda.

“Víš co?” využil situace Paul, “ty se nebudeš zlobit a já slíbím, že ti nebudu říkat kotě.”

“Platí,” souhlasila Gertruda a podala jim ruce. Paulovi na stvrzení dohody a Ottovi, aby se mu představila.

“Promiňte, že jdeme pozdě,” oslovila je boubelatá dívka s klíčem v ruce.

“Ahoj Anno, tohle je Gertruda,” navázal na představování Otto.

“My už se přece viděly. Ale vy asi neznáte mého přítele Johana,” představovala Anna.

“Náhodou už jsme měli tu čest,” pozdravil Otto mladíka se sumčím knírkem.

“A mou sestřenici Fridu.”

Ottovi spadla čelist. Stála před ním dívka ze včerejší noci.

“Já myslel, že už tě nikdy nenajdu,” blekotal, “to musí být znamení osudu.”

“Ve skutečnosti jsem si tě všimla už ve fast foodu, kde jsem šla za Annou. A když jsem zjistila, že dneska přijdeš, šla jsem tě najít.”

“Proč jsi to neřekla?”

“Řekla bych to, kdyby ses zeptal, kdo jsem, a jak mě najít. Ale takhle jsem nedokázala nehrát tu situaci dál.”

Otto zavrtěl hlavou.

“Tohle mi přijde lepší než znamení osudu. Šla za tebou, protože chtěla,” komentoval to Paul.

“Tak pojďte dovnitř,” zavolala na ně Anna.

Max a Margareta se trochu nejistě procházeli po dvoře.

“Hej, vojáku, nechceš vystřelit své dámě růži?” zavolal na ně chlápek z něčeho, co připomínalo klasickou střelnici, vyrobenou z přívěsu, “můžeš dostat tři výstřely.”

Maxmilián okamžik váhal, ale pak šel ke střelnici, zaplatil tři výstřely, a hned tím prvním sestřelil krepovou růži. Vzal ji, a obřadně nabídl Margaretě. Ta chvíli váhala, ale pak se usmála, vzala ji a zastrčila si jí do vlasů. Pak se otočila na muže na střelnici.

“Ještě tu jsou dva výstřely, že?”

Přikývl. Margareta vzala pušku a sestřelila papírový karafiát. Obřadně ho nabídla Maxovi, který si ho strčil za ucho. Pak znovu vzala pušku, pečlivě zamířila a vystřelila. Zařízení v zadní části střelnice začalo hrát rádoby slavnostní hudbu a rozsvítili nápis JACKPOT.

“Výboborně, slečno nebo paní,” mumlal provozovatel trochu zmateně, “vyhrála jste hlavní cenu. To se ještě nikomu nepovedlo.”

Podal jí výhru a ona ji ukázala Maxmiliánovi.

“Co to je?”

“Obří růžový plyšový medvídek,” odpověděl Max.

“Já vím,” zavrtěla hlavou, “ale co s tím budeme dělat?”

“Můžeme to vzít na procházku a koupit si cukrovou vatu.”

Podívala se na něj jako na blázna, ale pak se rozesmála.

“Tak jo,” vzala medvěda za jednu plyšovou tlapu a Max vzal druhou.

Ernest a Elsa seděli u stolku a pozorovali taneční parket a pódium. Na tom zpíval chlápek s obrovským čírem a tři ženské, každá s více barvami ve vlasech, než na oblečení. Docela dost lidí na parketu vypadalo velmi podobně.

“Dáte si ještě pivo? Pálenku? Jointa?” křičela na ně servírka, aby překřičela hudbu.

Odpověděl stejně hlasitě a za chvíli dostali dva panáky a jednu cigaretu marihuany. Elsa se k němu přitiskla. Bylo jen otázkou času, kdy je představení přestane bavit a přesunou se do jedné z mnoha chtiček v areálu.

Anna pozorovala ostatní zpoza zástěny. Podávali si knihy a tužky, vyplňovali karty a disklutovali pravidla. Když se zdálo, že už všichni dopsali, s úsměvem řekla:

“Než se řádně představíte, jen mi shrňte zázemí, rasu a povolání. Johan bude určitě mudrc strigoň nekromancer, protože to je vždycky. Ale co vy ostatní?”

“Já budu řemeslník, gnóm, alchymista,” odpověděl Paul.

“A já bylinkářka, pixie, druidka,” přidala Gertruda.

“To je roztomilé. Náš malý support vzadu,” usmála se Anna.

“My si nemusíme nic kompenzovat,” řekl Paul.

“Akylota, neftalim, paladin,” Otto pohrozil Paulovi pěstí. Gertruda se rozesmála a Frida svraštila obočí s očima upřenýma do Ottových.

“Kultista, kambion, zloděj duší.”

“Tohle bude zajímavé,” Otto taky svraštil obočí.

“Bude,” potvrdila Frida.

“Zajímavé. Naše kontrastní frontlajna. Mám to. Tak teď se můžete představit ingame.”

Maxmilián a Margareta se posadili ke stolku před pódiem, na kterém žena oblečená a nalíčená tak, aby vypadala jako muž, uváděla “Dnešní divokou show.”

“Co to je za program?” ptal se Maxmilián, zatímco usazoval plyšového medvěda na třetí židli a aranžoval ho, jako by se díval na představení.

“Takový kabaret. Byla jsem tu už dvakrát, a střídají se tu hudebníci, zpěváci, tanečníci, občas scénka… pokaždé byly jiné, ale stejný rámec.”

“Chlapi v šatech?”

“Občas. Je to problém?”

“Vůbec ne, jen jsem chtěl vědět, co čekat. Je to vhodné pro děti, mládež a plyšové medvědy.”

“Ne,” zhodnotila Margareta, “ale myslím, že můžeme být hrozní rodiče a nechat méďu koukat.”

Zasmál se a chytil ji za ruku.

“Souhlasím.”

V boudě byla, krom předsíně a něčeho, co pro nedostatek lepších termínů nazveme koupelnou, jen jedna místnost, z níž většinu zabírala velká rozvrzaná postel a také malý noční stolek, na který Albert postavil skleničky na červené víno, a nalil do nich levný sekt. Luisa si prohlížela obrázek kočky, který visel nad postelí.

“Připomíná mi ten, co jsme měli doma.”

“Je dost podobný,” podal manželce skleničku, zatímco se díval na obraz.

“Trochu mi chybí. Myslím domov. Ale co už,” přiťukla si s Albertem napila se.

“Mě jsi chyběla hlavně ty,” řekl Albert s měkkým pohledem v očích. Jeho žena si začala rozepínat halenku.

Anna zamkla chatu a dohonila ostatní. Johan ji chytil kolem pasu a políbil na tvář.

“Díky všem, byla to opravdu zábava. Mohli bychom ještě zajít někam na pivo,” navrhla Frida s rukou kolem Ottových ramen.

Gertruda a Paul přikývli v roztomilé synchronizaci a chytili se za ruce. Zamířili k jednomu ze stanů, u kterých stále stály pípy a bečky.

“Možná je blbé se na to ptát,” začal Paul, “ale vy tři jste nebyli na All in Conu?”

“Byli, jako skupina,” odpověděla Frida, “tedy tady Anna se na chvíli trhla.”

“Netrhla,” namítla Anna, “potřebovala jsem si něco zařídit ve městě. Ale vrátila jsem se, dokonce dřív, než jsem čekala. Takže jsem tam byla tak akorát, než se to tam pokazilo. Pak jsem tedy chtěla zase rychle odejít, ale to se mi stejně nepovedlo.”

“Myslel jsem, že je někde pryč, než jsme se potkali tady,” přiznal Johan.

“A stejně jsi na tom All in conu zůstal,” prohlásila Frida.

“A ty jsi zůstala, i když jsem ti říkal, ať vypadneš,” ohradil se Johan.

“Copak jsem mohla jen tak odejít?”

Johan chtěl něco říct, ale Anna ho umlčela polibkem. Když přestala, prohlásila, že podle ní oba jednali správně, a ona je za to obdivuje. To umožnilo skupině přejít na veselejší témata, se kterými usedli ke stolům a objednali piva. Vypili jich dvě rundy v přátelském hovoru, když se Paul a Otto náhle napřímili a předpisově zasalutovali. Muž, který jim pozdrav opětoval, měl ve vlasech falešný karafiát a pod paží medvěda.

“To je zástupce našeho velícího důstojníka,” vysvětlil rychle Paul ostatním u stolu.

“Aha,” Gertruda se také postavila a zasalutovala, ale o poznání méně předpisově,” tohle je velitelka mojí skupiny.”

Margareta odpověděla předpisovým zasalutováním, ale šklebila se u něj. Gertruda se na ní podívala a zeptala se:

“Vy jste si pořídili dítě?”

“Ne,” odpověděl za ní Maxmilián, “to je obrovský růžový plyšový medvěd. Ale máme ho rádi.”

Margareta se opile rozesmála.

“V tomhle komunitním centru se máme všichni bavit a cítit příjemně,” Mardöl Njördsdottir, předsedkyně Folkvandru a velitelka Nespoutaných bojovníků, zuřila a tváře jí hořely, “a to nejen obyvatelé a hosté, ale i personál. A to asi těžko půjde, když někdo nerespektuje jejich hranice a jejich ne.”

Hermann se podíval na jednookého generála v křesle, ale ten nevypadal, že by se ho chystal zastat.

“Pokud se budeš ještě jednou chovat tak jako dnes, osobně se postarám o to, že tě při každé návštěvě zavřou někam do klece, je to jasné.”

“To je proti pravidlům,” protestoval Hermann s pohledem upřeným na generála. Wuodan Borsson se ale tvářil přísně.

“Poslouchej. Jsi docela odhodlaný a divoký bojovník. Není mým cílem soudit tvé činy předtím, než jsi nastoupil do mé armády, pokud nešly proti duchu našeho boje. Ale pokračuj v tom, co jsi předváděl tehdy, i teď, a já se osobně postarám, aby ti uteklo mnoho radostí, které se našim vojákům dostává. Rozumíš?”

Hermann sklopil hlavu a odešel.

“Cos myslel těmi činy před nástupem?” zeptala se Mardöl. Wuodan jí podal složku, kterou si nechal přinést. Velitelka do něj nahlédla.

“Člen gangu politických radikálů, který krom zločinů z nenávisti přepadal osamělé ženy a milenecké páry, občas i osamělé muže. Ženy znásilnili, u mužů vidím ublížení na těle. A u párů oboje. Nepíšou to tu, ale předpokládám, že ten druhý se na to musel vždycky koukat, co? A když narazili na pár, co se zkusil doopravdy bránit, skončilo to dvojnásobnou vraždou a jedním mrtvým gaunerem. Proč se vůbec zabýváš takovým odpadem?”

“Materiálu na vojáky je už dlouho málo, to víš, a sama na tom nejsi lépe,” pokrčil generál rameny, “taky se mi ten chlap hnusí ale vybírat si moc nemůžeme. Ostatně jsme to nedělali, ani když byly nábory vyšší. Koneckonců, jde nám o velkou věc.”

“Máš pravdu,” připustila velitelka, “ale ach jo.”

Femte!

Několik skupin Nespoutaných bojovníků se sjíždělo k vysílači.Po prolomení fronty získali více vybavení a vozidel díky rabování skladů, takže Margaretina skupina jela několika auty. V tom nejlepším a nejlépe střeženém jela ona, Ernest, jako její zástupce, Gertruda, jako jejich technička, a Elsa jako šoférka. Obecný dojem byl, že to prosadil Ernest, aby jí měl blíž. Ve skutečnosti ji vybrala Margareta, když zjistila, že než se stala Nespoutanou bojovnicí, bývala osobní šoférka.

Elsa zaparkovala před budovou vysílač a zvědavě si ji prohlížela.

“Co to vůbec je?”

“Síťové centrum Speciální armádní sítě,” vysvětlila Gertruda, “odsud se tak trochu kontrolují pohyby dat a obecně softwarová komunikace armády.”

“Divím se, že to neodpálili při ústupu a nechali nám padnout do rukou něco takového,” poznamenal Ernest.

“Nemohli,” objasňovala Gertruda, “protože by si přetížili ostatní uzly sítě.”

“Tak proč to v tom případě neodpálíme my?”

“Protože s tím dokážeme udělat něco lepšího,” zazubila se Gertruda.

Gertruda vešla do velína, kde se k ní otočila žena středního věku.

“Ahoj, já jsem Ingrid. Ty jdeš k nám?” gestem zahrnula sedm žen, sedících u velkých notebooků.

“Gertruda. Ano, jdu.”

“Ajťačka?”

Gertruda potvrdila.

“Vystudovaná?”

“Bakalářka.”

“S praxí?”

“Jeden a půl roku vývojářka.”

“Softwarovou bezpečnost jsi řešila?” pokračovala Ingrid v rychlém výslechu.

“Měla jsem pár předmětů na škole.”

“Zkušenosti s crackováním?”

“Jen pár pranků na kamarády.”

“No, jsou tu zkušenější,” pokrčila Ingrid rameny, “ale určitě se uplatníš. Stroj máš?”

Ukázala jí kabelu s notebookem.

“Tak si někde sedni, a připoj se k serveru, kabely tu jsou. Pak se připoj i na náš sdílený disk, do konverzace a nasdílej plochu. Údaje ti pošlu.”

Gertruda se posadila vedle Fridy, bylo fajn mít tu známou tvář, přátelsky jí pozdravila, provedla všechny požadované přípravné úkony a čekala na pokyny.

“Kdo je ta Ingrid?” zeptala se šeptem.

“Nevím přesně,” odpověděla Frida tiše, “ale byla šéfkou IT oddělení v nějaké velké firmě. A pracovali tam s důvěrnými daty, takže bezpečnost má v malíku.”

“Wow.”

Probíraná dáma se k nim otočila.

“Trudy, vší co bys…”

“Gertruda.”

“Dobře, Gertrudo, stáhni si kód k apce TOTAL_DEATH a vytvoř její variace pro všechny návnady. A pokud jsi nějakou návnadu přinesla, rovnou jí tam nahraj.”

Gertruda si stáhla kód a otevřela složku s návnadami. Nahrála tam jednu, kterou sehnala a podívala se, co tam je za soubory. Podle očekávání to bylo vesměs porno. Moc si ho neprohlížela, ale něčeho si nemohla nevšimnout.

“Frido,” naklonila se k sousedce, “je jedna z návnad tvoje video jak… si děláš hezky?”

“Jo,” přitakala Frida, “s mým tělem mi to přišlo jako skvělý kontent do návnady. Ty jsi nic nepřinesla?”

Gertruda si uvědomila, že jí nesmírně závidí její sebevědomí.

“Jo. Ale jsou tam holky z mojí skupiny, ne já.”

Frida rychle nahlédla do sdílené složky.

“To je ta vaše velitelka, jak si dává číslo s nějakou fakt sexy zrzkou? Kvalitní materiál, musím říct.”

“Díky,” usmála se Gertruda, “dalo spoustu práce je přemluvit. A točil to přítel té zrzky, takže to snad má správný mužský pohled.”

“Věř mi, má,” přidala Frida, “já se umím na holku podívat stejně jako chlap.”

“Aha.”

Pak se vrátily k práci.

Ernest chystal ukořistěný minomet s časovanou municí, směřující za hradbu podomácku pancéřovaných vozidel. Pousta Nespoutaných bojovníků kolem dělala totéž, protože jim bylo jasné, že armáda nebude chtít nechat svůj vysílač v jejich rukou dlouho. Ernesta ale mnohem víc zaujal bojovník, který sám nosil bedny těžší munice do místnosti ve spodní části vysílače.

“Prosím tě… jak se prosím tě jmenuješ?”

“Karl,” představil se muž. Dostal se už do středních let a stával se trochu oplácanějším, ale pod tou vrstvou si stále udržoval železné svaly.

“Ernest. Prosím tě, Karle, k čemu tam nosíš všechnu tu munici, vždyť tu není nic, z čeho bychom půlku těch věcí stříleli.”

“Ingrid řekla, ať je tam nanosím,” pokrčil silák rameny.

“Jasně. Ale podívej, my jsme Nespoutaní bojovníci, ne vojáci. Posloucháme své velitele, ale můžeme se ptát, co je smyslem našich rozkazů.”

Karl se na Ernesta podíval.

“Ty mi připadáš jako chytrý chlap. Rozhodně chytřejší než já. Podívej, já dělal celý život dělníka na stavbě, a ne protože mě bavilo stavět domy, ale protože jsem se nic lepšího nenaučil. I když jsem to zkusil. Vím, že mi to zrovna nepálí. Ale jedním jsem si jistý. Moje žena, moje Ingrid, mě miluje, i když je dvakrát tak chytrá jako já. Proto jí věřím. Že ví, co dělá. A že jsme na stejné straně. Takže když mi řekne, ať tam nanosím melouny a ananasy, tak to udělám.”

Pak se vrátil ke svému úkolu.

Zábradlí ochozu pokryly desky z cementu plechu a překližky. Nespoutaní bojovníci zaujali pozice, kde se za nimi kryli, ale zároveň mohli střílet z útočných a odstřelovacích pušek. Margareta a Elsa skončily vedle sebe.

“Takže, šéfko, jaký je plán?”

“Armáda nás nemůže zasáhnout ničím těžkým, zničili by si vysílač. A protože sem můžou poslat jen výsadkáře, protože držíme frontu, tak nebudou mít ani vozidla. Takže ti dole dělají malou protivzdušnou obranu, a my sejmeme každého, kdo sem půjde pěšky. Takže holky vevnitř mohou rozesílat svou digitální zkázu. Tentokrát máme dobrou pozici a čas na své straně.”

Podobně situaci viděli i vojáci. Tři jednotky se dostaly na padácích asi tři kilometry od vysílače a ve chvíli, kdy se vůbec přiblížili k vysílači, už měly Nespoutané bojovnice prolomené firewally i všechny další ochrany, a podařilo se jim unést několik důležitých uživatelských účtů. O tom všem ale Albert s Maxmiliánem, ani zbylí dva důstojníci a jejich zástupci, vůbec tušení. Zato dost jasně viděli skvěle připravené obranné pozice.

“Zkoušet to projít bez pancéřovaného vozidla je holá sebevražda,” zavrtěl hlavou jeden z důstojníků.

“Co kdybychom tam poslali letadýlka,” navrhl druhý, “k tomu je snad máme s sebou.”

“Zničí je,” namítl Albert.

“Nesmysl,” odmítl to druhý z důstojníků.

“Klidně tam dvě pošlu, ale bude to demonstrace jejich síly.”

Paul vyslal dva drony, obletěl s nimi vysílač a zaútočil z druhé strany. Prakticky okamžitě byl vypálen granát, který vybuchl ve vzduchu. Tlaková vlna a střepiny drony zničila.

Důstojníci diskutovali ještě dlouho, než se jim začali ozývat z velitelství. Kybernetické útoky dosud nevídané účinnosti začaly být opravdu obtížné.

“Já na to nechci ani myslet, ale mohli bychom pokrýt prostor mezi námi a vysílačem kouřovými bombami, vytvořit tak mlžnou clonu, a v té vyrazit plnou silou,” řekl poměrně zoufale Albert.

“Pořád budou střílet naslepo, a způsobí značné ztráty. A až dorazí k tomu jejich autovalu, tak budou jako na talíři.”

“Ano,” děl Albert se zlomeným hlasem, “to, o čem mluvím, znamená útok ve stylu první světové. Se všemi důsledky. A to i když hned za vojáky pošleme letadýlka. Jenže zatímco my tu jen bezmocně čumíme na tu pevnost, na celých kilometrech fronty vypadává technika.”

Tři důstojníci se na sebe podívali.

“Kdo ten útok povede?” zeptal se nejmladší důstojník.

“Jeden velitel jednotky a dva zástupci,” prohlásil nejstarší, “velitelé budou potřeba v další fázi, ale alespoň jeden musí dopředu, kvůli morálce. A potřebujeme vedení pro střed a křídla, a zastoupení z každé jednotky.”

“Pánové,” vzal si slovo Albert, “já souhlasím, a nekomplikoval bych to. Pojďme udělat svršek nebo spodek.”

Udělali to tak a nejstarší důstojník vyhrál. Zapnul vysílačku a přednesl poměrně krásnou motivační řeč, o potřebě obětavosti a hrdinství.

“Jo!” zakřičel Herrman a postvil se, “nakopeme jim prdele!”

V tu chvíli ho do hlavy zasáhla kulka a on padl mrtev k zemi.

Vojáci zasypávali terén kouřovými bombami. Dávali si pozor, ale přesto se Nespoutaným snajprům podařilo jednoho nebo dva dostat. A pak všechny ty bomby najednou odpálili. Počkali, až se prostor naplní dýmem, a pak se rozběhli vpřed. Slyšeli divokou palbu proti nim, sténání spolubojovníků, kteří měli smůlu a byli zasaženi. Narazili do pancéřovaných aut, přelelzli je a pálili do minometčíků, zatímco je samotné trhala na kusypalba z horního ochozu.

Paul to všechno sledoval pomocí dronů, a sám z nich pálil. Na minometříky, kteří nemohli sestřelovat jeho stroje. Na střelce na ochozu. Oblétal vysílač a kropil Nespoutané bojovníky za všech stran. Ale ti se přesto stále přesouvali naproti útoku, aby mohli vracet úder lidským útočníkům. A občas se podařilo vypálit z minometu, a zničit nějaký dron.

Vlastně se cítil divně, když palba utichla. Pořád kroužil dronem a hledal známky nepřítele. Ale nenacházel. Dým se pomalu rozplynul a on viděl i svýma očima místo toho největšího masakru. Jeho dron zůstal jako symbolický poslední přeživší nad věží obklopenou mrtvolami.

“Co budeme dělat teď?” zeptal se Alberta druhý důstojník.

“Někdo doprovodí našich šest techniků do velína, někdo prověří zbytek budovy, a někdo bude vzadu, a bude komunikovat s velitelstvím.”

“A kdo co bude?”

“Prohledávat může zástupce, ale velet jednotce techniků by měl důstojník a komunikovat s velením taky.”

“A kdo bude který?”

“Kámen nůžky papír?” navrhl Albert, druhý důstojník vyhrál a chopil se vedení techniků.

Ingrid poháněla své digitální bojovnice.

“Musíme postupovat efektivně, už jsou skoro tady.”

“Potřebuju už jen deset sekund,” vykřikla jedna z žen za počítačem. Obě juniorky týmu se na sebe podívaly, vstaly od počítačů a vytáhly pistole. Venku někdo chytil za kliku, a zjistil, že je zamčeno. Tak kopnutím dveře rozrazil. Obě techničky vypálily a voják za dveřmi se zhroutil dozadu.

“Do prdele,” vykřikl Otto, skočil dovnitř a střelil Fridu do prsou. Ani nezaznamenal výstřel, kterým mu Gertruda vpálila kulku do mozku. A druhou poslala do srdce dalšího technika u dveří. Paul padl na koleno a vyhnul se tak dalšímu výstřelu. Sám rychle zamířil a trefil Gertrudu třikrád do hrudi. Zbytek zásobníku vyprázdnil do Ingrid. Ostatní tři technici postříleli zbytek Nespoutaných bojovnic, které se ani nepokusily sáhnout po zbraních. Paul se vrhl k počítači a začal něco rychle klikat.

“Jak to vypadá?” ozval se Albert z vysílačky.

“Vypnu to co tu běží, ale ony se za tu dobu nabouraly snad všude a rozeslaly deset tun malwaru na všechny strany. Samozřejmě maskovaly adresu, ale z paměti serveru bychom to měli vytáhnout. Je to i tak na pár hodin, ale myslím, že to zvládneme vyčistit.”

“Výborně.”

Voják, který prohlížel zbytek budovy, vylomil dveře do přízemí. Uviděl muže, který zakřičel:

“To je pro tebe, Ingrid, a hodil něco na zem, než mu voják střelil kulku do hlavy. Pak se podíval, co to vlastně odhodil. Pustil na zem odjištěný ruční granát. Přímo mezi hromadu další munice.

“A do píče.”

Albert zrovna hlásil velitelství převzetí kontroly nad vysílačem, když zmíněné zařízení i s přidruženou stavbou explodovalo. Albert se instinktivně vrhl na zem, a když se přehnala tlaková vlna, podíval se na velkou anténu, jak padá na zem. Ani nemělo cenu kontrolovat přeživší nebo funkční techniku. Nic takového tam nemohlo být.

“Do hajzlu, to je tak nefér!”

Sjette!

Paul a Gertruda seděli ve fast foodu a pili velké mléčné koktejly se šlehačkou.

“Dneska to bylo poměrně drsné,” poznamenal Paul.

“Já mám pocit, že všechny dny poslední dobou končí podobně.”

“Vlastně máš pravdu,” příznal Paul, “jak to vlastně zvládáš? Myslím to všechno?”

“Myslím, že celkem pohoda. Každý den je výzva. Sice drsná, ale působivá.”

“Jo, přesně,” přitakal. Vrátili se ke koktejlům, a pak si na mobilech ukazovali více či méně sofistikované fandomové memy, aby si po náročném dni trochu spravili náladu. Někdy u padesátého obrázku se Gertruda na chvíli omluvila a zmizela na toaletě.

“Ahoj Paule,” ozval se náhle nový příchozí. Otto se sebevědomě usmíval, a nešlo minout, že si k té kuráži pomohl pár panáky, “na rande s Gertrudou?”

“Jasně.”

“Už jsi ji dostal do postele?” Otto ho šťouchl loktem do ramene.

“Otto, ty seš takový vůl!”
“Tak dostal nebo ne?”

“Ještě ne, ale je na dost dobré cestě,” odpověděla Gertruda, která se stihla vrátit na konec tohoto rozhovoru. Otto se otočil, zablekotal něco jako omluvu a vytratil se jako pára nad hrncem.

“Omlouvám se za toho blbce,” řekl rychle Paul.

“Proč? Není to tvůj dron, nijak za něj neodpovídáš.”

“A mimochodem, dobrý stěr,” pochválil Paul, “jak tě to vůbec napadlo?”

“Díky,” zasmála se Gertruda, ale pak zvážněla a znejistěla, “a napadlo mě to, protože je to pravda.”

“Jako že jsem na dobré cestě dostat tě do postele?”

“Jo,” přikývla, “tedy jestli to na tebe není moc rychlé.”

“Ale vůbec ne. Tedy… Totiž…” začal se do toho Paul zamotávat.

“Klid. Chápu, co jsi chtěl říct,” chytila ho za ruku.

V tu chvíli do místnosti vtančil Albert. Paul se už napůl instinktivně postavil do pozoru a zasalutoval, což Gertrudě připadalo hrozně vtipné. Jeho velitel odpověděl, a pak, jako by ho to ani nevyhodio z rytmu, dotančil k pultu a objednal si tortilu s griovaným masem, jablečný džus a salát místo hranolků, s sebou, prosím. Anna vyřídila jeho objednávku a on odtančil.

“Možná bychom si měli najít klidnější místo,” řekl Paul, zatímco Gertruda se pořád smála.

“Nějaké kde budeme sami,” přitakala.

Zmlkli a dívali se na sebe.

“My se do toho budeme chytat pořád, že?”

“Ano,” prorokovala Gertruda, “protože na to ve skutečnosti oba myslíme. A pochybuji že přestaneme.”

Paul okamžitě pochopil, proč na to nepřestanou myslet. Vstal a galantně se uklonil.

“Slečno Gertrudo, doprovodíte mě tam, kde oba chceme jít, ale stydíme se to říct?”

“Ale jistě, velmi ráda.”

Nabídl jí rámě a ona ho přijala. Odešli z fast foodu, zatímco se na sebe culili.

Otto je pozoroval zpoza rohu.

“Víš že není slušné šmírovat lidi na rande?” ozvala se za ním Frida, a on se lekl tak, že málem upadl.

“Jo, jasně,” otočil se za povědomým hlasem, “jen jsem se potřeboval ujistit, že jsem jim to nepodělal.”

“Cos provedl?” zeptala se Frida.

Převyprávěl jí to, a ona se tomu začala smát.

“Je ti jasné, že Paul si dá pozor, aby vyčíhl příležitost, zeptat se tě na totéž? A jak trapné to bude, když se dostane dál, než ty?”

“No, jo. Naběhl jsem si.”

“Chceš zachránit?” zeptala se Frida.

“Frido, ty se nedržíš zpátky.”

“Přineslo by mi to něco dobrého?”

“Ne,” připustil.

“Tak půjdeme?” nabídla mu rámě, “nebo bys radši klábosil u jídla?”

“Půjdeme.”

Albert vešel do irského pubu a zamával na Luisu. Zamávala zpátky a otočila se na svou vedoucí.

“Šéfko, můžu si teď dát delší pauzu na oběd?”

“No, teď je klid,” pokrčila manažerka rameny. Luisa se vymotala zpoza baru, políbila manžela a odešla s ním z hospody.

“Koupil jsem ti tohle,” podal jí sáček z fast foodu.

“To jsi nemusel.”

“Ale ano, kradu ti čas na oběd, musíš se najíst.”

“Jsi zlatíčko,” usmála se na něj a za chůze jedla improvizovaný oběd.

Margareta a Maxmilián se potkali před Hotelem lásky.

“Promiň, že jdu trochu pozdě. Ale viděl jsem sem jít Alberta s Luisou, a oba naše techniky, jak si sem vedou holky.”

“Mohla bych se zlobit, protože za tu chvilku zdržení tu přišel můj zástupce a holka z naší skupiny, a potom moje technička s klukem. Ale taky jsem se před nimi schovala, takže tě chápu.”

“Půjdeme dovnitř, než se ukáže někdo další?”

“Určitě.”

Vešli dovnitř, vzali si klíč od recepční a zapadli do pokoje.

Luisa zapínala Albertovi košili, zatímco jí hladil po vlasech.

“Máme sice zaplacenou ještě chviličku,” vykládala, zatímco bojovala s knoflíky, “ale mnohem víc než čas tady na hodinách nás tlačí moje směna.”

“Zítra na sebe budeme mít víc času,” políbil ji.

V tu chvíli se rozdrnčel alarm.

“POMOC!” křičel někdo přes oznamovací systém. Albert okamžitě vyrazil ze dveří.

“Buď opatrný,” volala za ním Luisa, ale nepokoušela se ho zastavit. Vzala si bojovníka, a věděla, že přijme každé nebezpečí, pokud to bude třeba.

Ze všech místností vybíhali muži, a Albert ani moc nevěnoval pozornost tomu, že většinu z nich zná. Nebo tomu, že žen vyvíhalo zhruba stejně. Či skutečnosti, že byli často méně oblečení než on. Zajímal ho zdroj problému. A brzy ho uviděl, a taky se ukázal nečekaně povědomý. Herrman se natahoval přes recepci, recepční na něj mířila pepřovým sprejem a on držel v ruce kus její halenky.

“Co se tady stalo?” prodral se Albert dopředu.

“Napadl mě,” začala recepční třesoucím se hlasem, “sáhl přes pult a chtěl mi strhnout halenku.”

“Cože?” Albert se podíval na Herrmana, “to snad ne?!”

“Já tomu věřím,” ozvala se jedna z přítomných žen, “tenhle hajzl už mě jednou zkoušel znásilnit.”

“Cože?” opakoval nevěřícně Albert.

“Přepadl mě a mého přítele se svými zasranými kámoši. Kdybych věděla, že ho tu budu muset potkávat, bodnu ho tehdy jinam.”

“COŽE?” Albert se podíval na Herrmana, “je to pravda?”

“Chtěli jsme si jen zašukat…”

“Ty zasrané prase. Ty hnusné zvíře. Monstrum. S tímhle já mám pracovat? Co sis kurva myslel? Jak můžeš jít, dělat tohle, a pak jen tak ukazovat svůj zasraný ksicht na veřejnosti? Proč nezalezeš do hajzlu mezi ostatní hovna?!” řval Albert.

“No tak, nechte toho, pane. Vždyť jsme oba chlapi.”

“Ne,” odmítl to Albert, “já jsem muž. Ty jsi ta nejubožejší parodie, kterou jsem v životě viděl.”

“Jo? Tak proč jste dneska nevedl útok?”

“Protože jsme o to losovali a já prohrál,” odpověděl Albert, “proč ty ses nezúčastnil? Protože ses nechal zabít jako naprosto zbytečný idiot, kterým jsi?”

Hermann se místo odpovědi ohnal po Albertovi pěstí. Snadno mu uhnul, chytil ho za paži a s využitím jeho vlastního pohybu ho strhl na zem. Pak ho zaklekl.

“To stačí. Kde je ta ostraha, už by tu měla být.”

Generál Woudan Borsson se podíval na dva papíry před sebou.

“Sexuální napadení recepční. To je jedna věc. Počítej s tím, že teď pěkných pár dnů strávíš místo na oslavách v nápravném programu. Minimálně tři turnusy. Podívej se, já si pamatuji doby, kdy se tohle řešilo o dost míň. Ale nikdy to nebylo úplně v pohodě, to si nemysli. Nic, co někomu ublíží, není v pohodě. Protože to rozeštvává lidi. Takže takové chování nelze trpět. A netrpělo se ani tenkrát. Teď už je to nepředstavitelné. A ty sis toho nevšiml? Vysvětlí ti to důrazně, nemysli si. Ale já potřebuju primárě skvělé bojovníky. A tak mě víc zaujal ten druhý dokument. Napadení velícího důstojníka. Sice mimo službu, ale… co to má znamenat? Tvůj velitel se tě teď chce zbavit, a pár členů jednotky ho podpořilo. Převelím tě od příštího turnusu. A budu sledovat tvůj výkon v poli. Jestli to nebude někam k uklízečům nebo něčemu podobnému. Teď odchod.”

“Jste na něj mírnější, než by byli lidé,” řekl generálovi jeho pobočník Hugin.

“Ano, ale naše situace je jiná,” pokrčil generál rameny, “co je nového?”

“Odhalili památník obětí na All in Conu.”

“Co to bylo?” zeptal se generál.

“Con. Setkání fanoušků různých věcí, filmy, knihy, a tak. Hlavně sci-fi a fantasy věci. Několikatisícová akce,” vysvětloval Munin, “na posledním se to nepovedlo. Vpadlo tam několik ozbrojených magorů a vraždili lidi hlava nehlava. Pár desítek mrtvých, a bylo by jich víc, do stovek, kdyby se pár desítek odvážlivců nepokusilo klást odpor, dělat barikády, blokovat dveře. Ti jsou samozřejmě mezi těmi desítkami mrtvých.”

“Ano, tohle jsou lidi, které stojí za to si připomínat,” potvrdil generál, “možná udělám i nějaké prohlášení.”

Syvende!

Albert uslyšel hluk přilétajících vrtulníků.

“Dostali jsme echo o nějakém letu naším směrem? Kontaktujte ty stroje,” zavolal do vysílačky, a uvědomil si, že je hluchá. Zaklel a běžel do komunikační věže. Tam našel Paula a Ottu, jak zkouší nějaké technické věci s leteckou vysílačkou.

“”Nefunguje mi vysílačka,” oznámil jim, “ale potřebuju, abyste se spojili s těmi pěti vrtulníky.”

“Rozumíme,” kývl Paul, “akorát že letecká vysílačka nefunguje. Ani ostatní vysílačky. Drony. Protivzdušná obrana. Vozidla. Nic.”

“Cože? Jak to?” zeptal se důrazně.

“Softwarový problém, a nejen u nás. Víte jak Nespoutaní bojovníci nahackovali naši síť, a dostali všude tunu malwaru? Tak teď se ten malware zprovoznil. A řádil už pár hodin, než začal zasahovat do funkcionalit,” vysvětloval Paul.

“Jsi si jistý?”

“Ne, ale je to nejpravděpodobnější vysvětlení.”

“Takže, co s tím můžeme dělat?” zeptal se Albert trochu podrážděně.

“No, kompletně reinstalovat software. Předpokládám, že v zabezpečenějších zařízeních budou k dispozici nějaké zálohy. My tady lokálně se můžeme tak jít bodnout.”

“Fatalismus nám nepomůže. Mohli si to Nespoutaní spustit na přání?” zjišťoval Albert.

“Netuším,” pokrčil Paul rameny, “teoreticky ano, i když by to dalo spoustu práce. Ale rohodně si to mohli předem načasovat.”

“Takže ty vrtulníky musíme nutně prověřit. Můžeme se s někým spojit? Jakkoli?”

“Počítač v kanceláři 3. je napojený jen na civilní síť, ten by měl fungovat. Snad,” navrhl Otto.

Albert vyšel ze dveří a zakřičel z plných plic:

“Maxmiliáne!”

Jeho pobočník se ukázal do třiceti sekund.

“Zburcuj chlapy a pokus se dát dohromady seznam toho, co funguje. Pak podej hlášení. Budu v kanceláři číslo 3.”

Velitel a oba jeho technici se přesunuli do kanceláře číslo 3. U dveří stál Herrman, který jim zasalutoval, ale ostatní se mu neobtěžovali odpovědět. Velitel sedl k počítači a zapnul ho. Sotva naběhl operační systém, na obrazovce se objevily dvě ženy v poloze 69.

“Co to kurva je? Hermane, vešel tu někdo nepovolaný?”

“Ne pane,” prohlásil Hermann pevně. Velitel zakroutil hlavou.

“A předpokládám, že nejsi tak hloupý, abys na stráži vešel do hlídané místnosti, zapnul počítač a pouštěl si na něm porno?”

“Ne, pane,” tentokrát to znělo mnohem méně pevně. Albert vstal, podíval se mu zpříma do očí, a otázku zopakoval. Tentokrát neodpověděl.

“Paule udělej s tím něco. Já vezmu staromódní papír a tužku a napíšu to tomuhle mamlasovi do složky.”

Hermann zbledl, ale neprotestoval. Paul si sedl k počítači a tvářil se stále naštvaněji a naštvaněji.

“Pane, to tenhle blbec nemohl udělat, na to by musel mít admin práva.”

Albert vyběhl z místnosti a po chvíli se vrátil.

“Někdo vysadil moji a Maxovu skříňku z pantů a zase je tam vrátil. Přesně věděl, které to jsou. Hermanne, motal se kolem nich někdo?”

“Potřeboval jsem klíčky od trezoru…” zamumlal Hermann

“Aby sis vytáhl ten papírek s nouzovým admin heslem?” zeptal se Paul, a ani nečekal na odpověď.

“Aby sis mohl pustit zasrané porno?” zeptal se velitel nevěřícně a pak se obrátil na Paula, “zvládneš s tím něco udělat?”

“Ne. Tohle je na reinstalaci systému, minimálně.”

Do místnosti vešel Maxmilián a podíval se na monitor.

“To je Margareta?”

“Ta vaše přítelkyně?” zeptal se Paul, “říkal jsem si, že se jí podobá. A ta druhá by klidně mohla být ta sexy zrzka, kterou chtěl náš týmový idiot a úchyl kdysi znásilnit.”

“Vaše přítelkyně je lesba?” ujelo Hermannovi.

“To ti může být jedno,” odsekl mu Albert, “určitě je to lepší vojačka, než ty kdy budeš. A pro misi udělala vždycky ledasco.”

“No,” vrátil se k jádru pudla Maxmilián, “zkontrolovali jsme, co šlo. Pistole jsou OK, útočné pušky nemají digitální optiku, ale normální je v pořádku a střílí taky normálně. Z vozidel máme motorku a pickup.”

“Ale komunikovat pořád nemáme čím,” zabručel Albert.

“Mám mobil,” nabídl se Hermann.

“I když je to proti předpisům?” zavrtěl hlavou Albert, “ale vzhledem k situaci…”

Vzal si od vojáka smartphone, který mu rychle odemkl.

“Další porno? Myslíš ty vůbec na něco jiného? To nejde dát pryč.”

Hermann to zkusil, ale taky se mu to nepovedlo. Podal mobil Ottovi, v naději, že jeho počítačové znalosti pomohou problém vyřešit. Ten jen vykulil oči na masturbující ženu na obrazovce.

“Frida?”

“Kdože?” zeptal se Albert.

“Moje přítelkyně.”

“Prosím,” Albert se chytil za hlavu, “řekni, že tvoje holka není Nespoutaná bjovnice.”

“Je.”

“Já na to seru.”

Pak se ale sebral.

“Maxi, trefíš odsud na základnu nejvyššího velitele, není to odsud daleko?”

“Ovšem.”

“Tak si vezmi motorku a jeď pro instrukce,” pak se Albert obrátil na techniky, “uměli byste zprovoznit alespoň něco?”

“Zkusíme něco najít.”

Max jel na motorce klidnou krajinou. Ale ten klid ho netěšil o nic víc, než přímá palba. Poznal ten klid, který panuje, když někdo sbírá síly, aby udeřil, prudčeli a sileněji, než se od něj čekalo. Klid před bouří. Přiblížil se k velitelství, a zastavil ho jeden z mužů generálovy osobní gardy. Sloužili déle, než by si Maxmilián vůbec uměl představit, a k nejlepším z nejlepších nepatřili jen proto, že se museli za svou kariéru několikrát přeučovat na jiné zbraně. Max se představil a legitimoval jako člen své jednotky a zmínil se o důvodu, proč dorazil. O chvíli později se ukázal velitel osobní gardy.

“Skutečně jsme se ocitli pod útokem čtyř bojových vrtulníků. A stálo nás mnoho padlých, než jsme je odrazili. Teď se usadlili na louce za kopcem,” velitel gardy vytáhl mapu a ukázal místo, “a lížou si rány. Do pár hodin se ale nejspíš vrátí. Chceme je zaskočit, a přepadnout je. Pokud zvládnete dorazit, posily se budou hodit.”

Maxmilián se vrátil na základnu.

“Nějaké změny, poručíku?”

“Vlastně ne,” pokrčil Albert rameny, “Ottovi s Paulem se podařilo zprovoznit RPGčka. Sice bez navádění střel a spousty míření, ale když tu trubku správně nasměruješ, můžeš trefit raketou. Co jsi zjistil?”

Maxmilián mu to vysvětlil.

“Dobře, shromáždím mužstvo a přesuneme se tam. Ty tu počkej, až technici dodělají ty raketomety, a pak je přivezete. Předpokládám, že se budou hodit.”

Albert přesunul svou jednotku do pozic. Trvalo to dlouho, protože takové vzdálenosti obvykle překonávali motorizovanými transportéry. Ale byli to železní muži, kteří se nezastavili kvůli troše námahy, a dorazili k louce obklopené nepříliš hustým lesem. V tom se už ukrývala velitelova osobní garda. Albertova jednotka se zařadila vedle nich a pozorovali Nespoutané bojovníky, jak poklidně svačí a jinak relaxují u čtyř velkých bojových vrtulníků. Jejich pozornost se rozptýlila natolik, že si jich dosud nevšimli. Ale přesto se pohybovali poblíž strojů a zjevně počítali s tím, že budou muset rychle nastartovat své stroje a začít boj. Opatrnost byla na místě.

Albert se odplížil na schůzku s velitelem gardy.

“Na základně jsme snad zprovoznili několik malých raketometů. Navrhuji počkat, až je můj zástupce přiveze, zničit s nimi vrtulníky a pak zahájit útok. Proti útokům z raketometů nemají obranu, a výbuchy strojů jim způsobí těžké ztráty, uvrhne je do zmatku a znemožní jim použít vrtulníky proti nám.”

“Velmi vítané a žádoucí,” pochvaloval si velitel gardy, “souhlasím s vaší taktikou Mülere.”

Hermann o tomto rozhodnutí neslyšel. Ale nesouhlasil by. On tu byl aby bojoval. A ne aby čekal. Po tom malém kiksu s počítačem bude mít ve složce takové reference, že ho pošlou někam do logistiky čistit hajzly. A to se nesmí stát. On je bojovník. Musí si dobýt ostruhy, zapsat zásluhy, které těch pár škraloupů přebijí. A musí si je dobýt teď, protože moc příležitostí už možná mít nebude. Popadl svou zbraň, zvedl se a zakřičel:
“Na ně chlapi!”

Pak se s bojovým rykem rozběhl proti Nespoutaným bojovníkům. Spustil palbu do zaskočených bojovníků a než se dostatečně vzpamatovali, doběhl do poloviny trasy k nejbližšímu vrtulníku. Pak se du palby pustili i ostatní, takže nebyl jediný terč, a dařilo se mu uhýbat a opětovat palbu. Dokud se nedostal k vrtulníku. Chytil se vstupu a zabral. Bojovník na druhé straně se zlomek vteřiny přetahoval, pakpovolil a vystrčil ruku s pistolí. Hermann prudce přirazil dveře, pak je otevřel a muže zastřelil. Skočil do vrtulníku a salvou pobil všechny přítomné. Zavřel za sebou dveře, a z pozice střelce těžkého kulometu pozoroval, co se děje.

Jeho spolubojovníci zřejmě úspěšně zničili posádku druhého vrtulníku, ale zbytek se dostal do strojů a vzlétl. Teď, chráněni před střelami z ručních zbraní, z výšky, nedosažitelní pro kohokoliv, kosili členy obou útočících jednotek. Střely cupovaly maso najednou prakticky bezbranných vojáků a ti se rychle vraceli pod ochrannou střechu stromů. Vrtulníky pomalu letěly za nimi a násobili už způsobené ztráty. Hermann počkal, až se oba objeví v palebném poli těžkého kulometu a pak do nich začal střílet. Jeden zničil dříve, než si Nespoutaní bojovníci uvědomili, co se děje. Druhý už to stihl pochopit, ale i když Nespoutaní poškodili stroj, ve kterém se Hermann skrýval, jemu štěstí přálo a podařilo se mu nepřátelský vrtulník sestřelit. Připadal si jako hrdina.

Max, Paul a Otto se plížili lesem, každý nesl jeden degradovaný ruční raketomet. Ale když dorazili k cíli, našli dva vrtulníky jako hořící trosky a ve zbylých dvou seděli vojáci. Tedy, pár z nich. Většina ležela na trávě vedle všech Nespoutaných bojovníků. Max s techniky rychle našli Alberta. Hádal se s velitelem osobní gardy a Hermannem.

“Promiňte pane, co se děje?”

“Děje se to,” rozčiloval se Albert, “že tenhle idiot se bez rozkazu vrhl do útoku a zbytek jednotky ho následoval, protože jsem je nemohl dost efektivně zastavit. Takže nás zdecimovali.”

“Ale zničili jsme je i s dvěma vrtulníky a zbylé dva jsme ukořistili,” hájil se Hermann.

“To je jedno, ty debile, ty nemáš co dělat taková rozhodnutí! A já jako velitel této jednotky bych neakceptoval takové ztráty, pokud se jim šlo snadno vyhnout, což šlo.”

“To si vyřídíte potom, máme práci. Teď bychom se všichni měli přesunout na velitelství, pro případ, že by se objevil další útok, i když si nemyslím, že zaútočí víc jak těmi čtyřmi vrtulníky,” rozkazoval velitel gardy. Velení dvou dočasně sloučených jednotek převzal už dávno.

“Pane, neviděl jste jich ráno pět?”

“Viděl,” potvrdil Albert.

Velitel gardy zbledl.

“Do vrtulníků, okamžitý odlet!”

“Ne počkejte,” zavolal Paul.

“Neposlouchejte ho,” ozval se Hermann, “jen mi nechce dopřát žádný úspěch.”

“Drž hubu,” okřikl ho Albert.

“Už nejste velitel,” kontroval Hermann a ohlédl se na velitele gardy, “viďte pane?”

Velitel gardy přikývl, kývl k vrtulníkům a rotory se začaly pomalu otáčet.

“K zemi!” vykřikl Paul a vrhl se do trávy. Protože některé rozkazy mají vyšší váhu než hodnost toho, kdo je dává, poslechl nejen Otto, ale i Max, Albert a dokonce i velitel gardy. A pak vrtulníky explodovaly. Tlaková vlna zasáhla stále strojícího Hermanna takovou silou, že ho srazil na blízký strom. Pahýl větve se mu zabodl do hyždí a pronikl tělem skrz.

Otto rychle popadl lékárničku a začal se věnovat Hermannovi. Velitel gardy se obrátil na Paula.

“Co to bylo?”

“Výbušniny odpalované při startu, patrně snadno deaktivovatelné, ale skryté, takže pokud se pokusí odstartovat někdo jiný, než dedikovaný pilot, pravděpodobně se odpálí.”

“Jak jste to věděl?” dorážel dál velitel.

“Nevěděl,” odvětil Paul, “chtěl jsem to jen zkontrolovat, a když jste mi nedal možnost, nechtěl jsem riskovat.”

“Jak vás to vůbec napadlo?”

“Kdybych měl na starost přípravu ukořistěných vrtulníků já, dal bych je tam. A techničky Nespoutaných bojovníků nehodlám podceňovat.”

To veliteli gardy stačilo. Otočil se k Albertovi.

“Omlouvám se, poručíku Mülere. Měl jsem chápat a respektovat, že znáte své muže a jejich schopnosti i slabiny. Dát na váš úsudek, koho z nich poslouchat. Smrt vašich i mých mužů padá na moji hlavu. Prosím, převezměte opět jejich velení, a já vás doprovodím jako řadový člen vaší jednotky.”

Albert přikývl.

“Otto, jak je na tom raněný?”

“S lékárničkou pro něj moc udělat nejde. Musí do nemocnice.Pokud možno teď.”

“Ale zdravotníky teď zavolat nemůžeme. Bude k něčemu odnést ho do auta a vézt ho tam?”

Bojím se, že to by bez pořádných pomůcek nezvládneme,” pokrčil Otto rameny, “ale nejsem doktor.”

Albert taky nebyl, ale viděl to stejně.

“Takže pro něj můžeme udělat jen jednu věc.”

“Mám to pro vás udělat?” nabídl se velitel gardy.

Albert odmítl, vytáhl pistoli a Hermanna střelil mezi oči.

“Proč mi ho vlastně není vůbec líto?” zeptal se Paul do prázdna a nikdo mu neodpověděl. Ale ani ho za tu neúctu nepokáral.

“Pojďte, musíme na ústředí. Snad tam nenajdeme ten pátý vrtulník.”

Vrtulník se vznášel nad ústředím armády.

“Proč jsi mi vlastně nikdy neřekla, že umíš pilotovat vrtulník?” zeptal se Ernest.

“Neptal ses,” ušklíbla se Elsa, “je toho víc, co o mě ještě nevíš.”

“Promiňte, hrdličky,” ozvala se Gertruda zpoza monitoru termokamery, “ale myslím, že jsem objevila místo, které se dá vhodně pokropit.”

Elsa zaujala s vrtulníkem vhodnou polohu a Ernest použil těžký kulomet k zničení oken a poškození zdí. Podle očekávání to vedlo k tomu, že se část zvbývajících stráží přesunula do polohy, odkud mohli střílet na vrtulník, a tím podobné akce komplikovat. Gertruda pečlivě popsala jejich polohu Margaretě a ta je postupně vyřídila. Pak se našlo další vhodné místo k pokropení a proces se zopakoval. Kdyby mohli strážci mezi sebou efektivně komunikovat, snadno by to prohlédli. Ale nemohli, takže časem byla ostraha zredukována prakticky na nulu.

“Myslím, že už je správná chvíle, “ pokynula Margareta Ernestovi, a ten si začal nasazovat padák. Elsa vystoupala nad střechu, aby mohl pohodlně seskočit, a brzy zůstaly ve vrtulníku jen tři ženy. Zamířily s ním nad příjezdovou cestu a hlídaly, jestli se neobjeví nějaký vetřelec, nebo se někdo nepokusí uniknout.

Velitel generálovy osobní gardy řídil pickup, Maxmilián seděl vedle něj a Albert v zadní řadě mezi svými techniky.

“Bohužel, vrtulník tu je,” poznamenal poslední žijící gardista, “ale naštěstí jsme ještě mimo dostřel kulometu, a můžeme se…”

Sklem proletěla kulka a zajela mu do mozku. Max rychle chytil volant, podařilo se mu udržet vůz na silnici, odstrčit mrtvolu z pedálů a zastavit. Úlevně si vydechl, a pak ho také zasáhla kulka.

“Tak, co budeme dělat teď?” zeptal se Otto.

“Pokusíme se dostat dozadu,” rozhodl Albert, “pochybuji, že mají víc jak jednoho snipera, který umí střílet z vrtulníku. Když vyrazíme součastně, tak bude muset dělit pozornost, třeba ho to rozptýlí natolik, že se tam dostaneme všichni.”

“A když ne?”

“Co čekáš že ti řeknu? Má nás na mušce nepřátelský odstřelovač. Jsme celkem v prdeli.”

Oba technici přikývli. Poručík odpočítal chvíli, kdy otevřít dveře. Rozrazili je a běželi za vůz. Albert a Paul tam doběhli. Otto se rozplácl na silnici.

“A do prdele,” zasténal Paul.

Albert zatím zvedl dva raketomety.

“Musíme to zkusit sundat. Vím, že nejsi nejlepší střelec jednotky, ale snad nám bude přát štěstí.”

Albert odpočítal chvíli, kdy oba vyskočili zpoza auta, každý na jiné straně. Zamířil raketometem na vrtulník a aktivoval ho. Střela opustila trubici a zasáhla vrtulník. Jeho hořící trosky se snášely na trávu před velitestvím.

“Zvládli jsme to Paule…” zajásal poručík, a pak prudce ochladl, “a kurva.”

Poslední muž z jeho jednotky ležel bezvládně na nepoužitém raketometu. A jako by špatných správ nebylo málo, všiml si jedné věci na střeše velitelství. Padáku. Znovu zaklel, vyhodil těla z pickupu a rychle se přesunul na velitelství.

Ernest dopadl na střechu. Sundal si padák a rozhlédl se. Na střeše leželo několik mrtvých vojáků. Rychle je prohledal a našel několik nouzových klíčů. Zkusil s nimi otevřít dveře na vnitřní schodiště, ale fungovaly jen na to vnější. To mu bylo k ničemu. Tak vytáhl brusku a přeřízl západku, panty i pojistky u dveří. Chvíli poslouchal, jestli je vše v pořádku a pak dveře vyhodil. Tak aby nebyl hned na ráně až budou pryč. Ale za nimi nebyl žádný strážce připaravený ho zastřelit. Tak vešel na schodiště a opatrně scházel dolů. Dveře šly otevřít jen z druhé strany, ale s tím počítali. V této situaci se generál pravděpodobně připravil na evakuaci, takže evakuační schodiště povede přesně tam, kde potřebuje jít. Sešel až na úplné dno. A znovu zkusil ukradené klíče. Tentokrát fungovaly. Ocitl se na parkovišti a měl štěstí. Jeho pohyb kryly zaparkovaná vozidla. Plížil se k automobilu, který stál přímo na výjezdové cestě. Uvnitř seděl generál, dva jeho asistenti, Hugin a Munin, se rozhlíželi kolem, a jeho nejvěrnější bouchači, Geri a Freki, byli připravení eliminovat každou hrozbu pro svého pána. Tuhle ochranu se nehodilo podcenit. Musí počkat, až je něco alespoň trochu rozptýlí.

Albert otevřel bránu klíčem, který vzal padlému veliteli gardy a vduchu si blahopřál k tomu nápadu. Přeběhl dvůr, na kterém leželo několik mrtvých mužů a otevřel hlavní dveře. Přemýšlel, kam jít teď. Jestli někdo přežil, tak je buď s generálem, nebo stejně zmatený jako on. Generál buďto provedl evakuaci, a pak je tu zbytečně, ale pořád tím lépe, nebo čeká někde na trase. Nejspíše v garáži. Tam půjde jako první.

“Myslím, že ten vrtulník už byl zneškodněn,” prohlásil Munin.

Asi máš pravdu,” potvrdil Hugin, “měli bychom tedy rychle odjet.”

V tu chvíli k nim cosi dopadlo. Než si uvědomili, že je to granát, vybuchl a odhodil generálovo auto stranou proti zdi. Ernest se s pistolí vrhl k místu výbuchu. Generál vylézal z vraku. Bez ochrany svého vozu i svých čtyř nejvěrnějších pobočníků, ale nezraněn a s věrnou zbraní v ruce. Ernest nesměl váhat. Zatímco se generál rozhlížel svým jedním okem, Ernest namířil zbraň k výstřelu.

Albert uslyšel výbuch. Zrychlil a vytáhl pistoli. Jednou rukou odemkl zámek a napůl vykopnul dveře do garáže. Uviděl Nespoutaného bojovníka s pistolí v ruce. Bez váhání ho střelil do hlavy. Pak se rozhlédl a uviděl generála Borssona, jak leží na betonu s několika střelnými ranami. Rozběhl se k němu a ještě za běhu vyndával lékárničku. Klekl si k raněnému generálovi a začal první pomoc.

“To nemá cenu,” zasípal raněný s krví v koutku úst, “tentokrát jsme prohráli.”

“Pane… Je to moje chyba. Čtyřikrát jsem měl řešení na dosah ruky, čtyřikrát mi vyklouzlo.”

“To nevadí, dal jsi do toho všechno…” zašeptal Wudan Borsson, “užij si gala…”

Åttende!

Před velkými síněmi Valhally stálo pódium s obrovskými reproduktory a obrazovkami. Prostor před nimi dělila dlouhá a široká linie vystlaná rudo černým kobercem. U jeho pódiového konce se nacházela VIP sekce pro rodiny Mardöl Njördsdottir a Wuodana Borssona. Hned pod ní se nenápadně krčily dvě kanceláříčky. Prostor napravo zaplnili vojáci. Rozestavení podle svých jednotek, ve svých nádherných parádních uniformách. Prostor nalevo obsadili Nespoutaní bojovníci. Přišli v krásných oblecích a kostýmcích mnoha barev, ale všechny zdobily kokardy, medaile a emblémy jejich bojových skupin. Za oběma armádami stáli jejich blízcí. Většinou dámy ve večerních šatech, ale i pánové v decentních oblecích. Všichni upírali pohledy na pódium a obrazovky a čekali až show započne.

Obrazovky se rozsvítily a na nich se objevil řečnický pult, u kterého stál básník Bragi Odinsson. Ušklíbl se na kameru a z reproduktorů se ozval jeho hlas.

“Zdravím vás všechny, ty, co zde byli mnohokrát i ty, co tu máme poprvé! Zdravím všechny Ásy a Vány,” učinil rozmáchlé gesto do VIP sekce a laškovně mrknul na dámu, která v ní roznášela šampaňské a misky s ovocem, “zdravím všechny vojáky naší skvělé, poražené ale nepokořené armády! Potlesk pro ně!”

Bragi počkal, až hluk utichne a pak navázal.

“Zdravím naše vítězné Nespoutané bojovníky! Potlesk pro ně!”

Po další pauze pokračoval.

“Zdravím i všechny jejich úžasné a krásné rodiny. Zdravím vás všechny. A také vás všechny prosím. Teď přivítejte ze všech sil Mardöl Njördsdottir, pastýřku kanců, světlo moří, dárkyni štěstí, paní smrtící hole, rozmnožovačku, sudičku Vánů, zkrártka naši milovanou Freyu!”

Mardöl Njördsdottir neboli Freya vešla na pódium v sukni nad kolena a sáčku bez halenky, poslala do publika vzdušný polibek a postavila se k velké zakryté tabuli. Bradi pokračoval ve svém představení.

“A teď poprosím o minimálně stejný potlesk, protože přichází Wuodan Borsson, pán vojsk, otec zabitých, jedlík, čaroděj, nositel kápě, jednooký, tulák, ničitel, bůh lidí, ochránce, prostě náš všeotec Odin!”

Wuodan Borsson čili Odin přišel na pódium z druhé strany, pokynul jásajícím davům a postavil se z druhé strany tabule. Bragi k nim dotančil a okázalým pohybem strhl plachtu. Tabuli dělila svislá čára na dvě poloviny, jednu nadepsanou Odin a druhou Freya. Pod každým nápisem už bylo několik desítek čárek. Bragi podal Freye rydlo a ta přidala další čárku na svou polovinu.

“Kdo si přeje promluvit první?” zeptal se pak Bragi. Odin zvedl ruku a pak se postavil k pultíku.

“Nejdřív k vám, pánové,” podíval se na své vojáky, “tentokrát jsme prohráli. Ale jedna z věcí, kterou se musíme naučit, než budeme v boji stát na téže straně, je, že nezáleží, jestli zvítězíme, ale jestli bojujeme statečně a až do konce. A vám, Nespoutaní bojovníci a bojovnice, chci zopakovat, že jsem jedině rád, že jste tak udatní jako jste, protože jinak by naše boje neměly výzvu a smysl, a nakonec, až přijde konec, by každá slabost bolela. Takže do toho dejte všechno, protože my vám vítězství přejeme!”

Zatímco publikum tleskalo, u pultíku ho vystřídala Freya.

“Nikdo neví tak dobře jako já, jaký je rozdíl mezi láskou a válkou. V lásce mohou obě strany skončit vítězné, klidně s vítězným rykem, jsou li dostatečně udatní. Ale v boji musí jeden vyhrát a jeden prohrát. A vyhrát je sladší, takže mí drazí a drahé, vychutnejme si to. Ale vy také nebuďte smutní, chlapi, protože hořkost porážky žene nezlomného vpřed, a jen chystá chystá na ještě sladší vítězství v budoucnu. A vy jste nezlomní, to jste nám ukázali moc dobře.”

“Tak jste to slyšeli,” vzal si slovo opět Bragi, “sláva vítězům a čest poraženým.”

Ozval se potlesk. Božský moderátor počkal až se uklidní.

“Nyní je ta chvíle, kdy přejdeme k dalšímu bodu programu, přivítání našich nováčků. Pojďte prosím sem, padlí bojovníci!”

Na dlouhém červeném koberci se objevil zástup lidí.

“Chápu, že jste nekteří trochu zmatení. To vůbec nevadí, my s tím počítáme. Poprosím nejprve medvědí berserky, aby vystoupili vpřed.”

Nic se nestalo.

“Poprosím kančí berserky, aby se přihlásili do kanceláře Nespoutaných bojovníků.”

Bragi ani moc nečekal, než přešel k další frázi.

“A vlčí berserky o přihlášku v armádní kanceláři. No, tahle část je dnes spíše formalita, už pár set let jsme tu neměli žádného berserka. Pojďme k těm relevantnějším bodům. Požádal bych všechny ženy padlé v boji, aby se přihlásily u nespoutaných bojovníků. Podotýkám, že pokud máte nějaké pochyby, jestli jste nebo nejste žena, tak se přihlaste taky, bude to jednodušší.”

Tentokrát to chvíli trvalo, protože ženy ve skupině nějaké byly a pečlivě se registrovaly. Bragi nečekal, až skončí, a rovnou vyzýval dál:

“Pánové, je li mezi vámi někdo čaroděj, případně něco podobného, jako technik, učenec, vynálezce, informatik, konstruktér, vědec, a tak dále, přihlaste se do armády.”

Obrazovky začaly zobrazovat sloupečky s jejich počtem a Bragi celé dění vesele komentoval a snažil se udržet pozornost publika. Což se mu ve skutečnosti dařilo, byl ve své práci velmi dobrý. Když zpozoroval, že všichni zmínění už se zapsali, přešel k dalším výčtům:

“Pánové, ti co svůj poslední boj vedli kvůli ženě nebo své lásce, se teď přihlásí k Nespoutaným bojovníkům a ti, co kvůli králi, vládě, prezidentovi, republice, nebo něčemu takovému, do armády.”

Opět to chvíli zabralo, Bragi vtipkoval, zatímco čísla narůstala, až se zastavila.

“Výborně. Teď vás prosím, pánové, všichni jste dostali pozvánku s číslem. Doufám, že jí máte u sebe. Protože za chvíli se na té tabuli objeví číslo. Ti co mají pozvánku s vyšším číslem, se přihlásí do armády, a kdo má nižší, příhlásí se k Nespoutaným bojovníkům.”

Skutečně se objevilo číslo, a muži se rozdělili do dvou skupin, a začali se přihlašovat. Když i tato výplň skončila, Bragi požádal nově narukované vojáky, aby nastoupili na koberec. Když tak učinili, chopil se Odin mikrofonu:

“Pánové, asi sami dobře víte, že armáda není holubník. Ale není ani spolkem nemyslících, vypláchnutých hlupáků. Nebo alespoň ta moje ne. Věřte mi, že pokud jste teď ještě zmatení, my to plně chápeme. Teď se přesunete na výcvikové středisko, kde vám všechno vysvětlí, odpoví všechny otázky. Proberou s vámi vaše zařazení a vaši roli v misích. Není kam spěchat, máme celou další etapu připravit vás, udělat z vás skvělé a hrdé vojáky naší armády. Pokud jste se pořád nesrovnali s tím, že jste opustili své blízké v Prostřední říši, i to chápeme, máme skvěle vyškolené psychology, nebojte se na ně obrátit. A nebojte se, to, že jste v našich řadách, jim dává šanci, že jednou, až přijde jejich čas, dostanou dobré pracovní místo v mém zábavním centru, a zase je uvidíte. Ale teď myslete hlavně na to, jak se přidat ke všem těm vzrušujícím věcem, které děláme. Děkuji. Vaše výcvikové středisko vás očekává.”

Rekruti na koberci odešli. Na Bragiho pokyn je vystřídali noví Nespoutaní bojovníci a Freya se postavila k pultíku.

“Dobře, přátelé a přítelkyně, brzy pochopíte, že my nejsme tak úplně armáda. Nemáme hi-tech zbraně ani propracované operační plány. Máme své odhodlání, udatnost a statečnost. Stejně tak nemáme proškolené psychology a instruktory. Ale každý z nás, a zvláště ti v nováčkovském táboře, vám rád pomůže. Vysvětlí cokoliv, vyslechne všechna trápení. Od toho tu jsme, abychom se podporovali. Najdeme vám skupinu, do které zapadnete, a její členové vám budou bratry a sestrami. Nebo milenci a milenkami. Nebo obojím. Protože jsme jedna velká rodina. A ano, i pro vaše blízké, kteří jedno zemřou jinak, než v boji, máme místo v našem komunitním centru. Takže vás vítám, a začátečnický tábor vás očekává.”

I tito bojovníci opět odešli po koberci.

“A nyní přivítejme ty, kteří výcvikem prošli v minulé etapě!”

Po červeném koberci připochodovali vojáci i Nespoutaní bojovníci.

“Vítejte, udatní bojovníci a bojovnice a stateční vojáci,” volal Bragi jásavě, “tohle je váš první přelom etapy. Připojte se ke svým spolubojovníkům a naši vojevůdci vám nastíní věci příští.”

Nováčci se připojili k veteránům a Odin si stoupl k pultíku.

“Domluvili jsme se, že příští etapa bude námořní. Ale nebojte se, tentokrát žádná studená voda. Budeme v tropech. Teplá voda, sluníčko a tak podobně.”

Freya ho napůl vystrčila od pultíku.

“A abychom se vyhnuli problémům s aklimatizací, zřídíme tam i pobočky Vargófu a Folkvandru, Takže si nezapomeňte plavky, protože slavit budeme na pláži.”

“No, ale dnes je jiný program,” vstoupil mezi ně Bragi, “dnes bude slavnost. Sály Valhally vás očekávají, máme tam mnoho hudby a doprovodného programu, i bankety, které se prohýbají lahůdkami. Takže stačí najít ty, se kterými chcete protančit noc, a pak to udělat! Takže jen do toho!”

Oficiální program skončil. Vojáci se trochu uvolnili.

“Najít v tomto davu ty, se kterými chceme tančit, určitě dá spoustu práce,” prohlásil Paul a Otto se tomu zasmál. Vytáhli z kapes svých uniform mobily a sebevědomě zamířili k červenému koberci. Maxmilián udělal něco velmi podobného a odtrhl se od Alberta, který zamířil dozadu. Po nějakém tom prodírání našel Luisu a s úsměvem jí nabídl rámě, když do nich narazili boubelatá dívka a voják se sumčím knírem.

“Velmi se omlouváme,” řekl ten mladík, “jé nejste vy velící od Paula a Otty?”

“To jsou mí technici.”

“To se opravdu omlouváme. Jako odškodnění vám můžeme poskytnout naše ostré lokty cestou na koberec.”

Albert se tomu zasmál, ale Johan a Anna se ukázali jako nečekaně kompetentní pomocníci v prodírání se davem, a doprovodili je až na místo srazu s Maxem a Margaret. I když v tom hrálo roli především to, že na ně na stejném místě čekali Paul s Ottem a jejich dívky.

“Dobrý večer,” pozdravil je Albert, “my jsme se asi už jednou zahlédli, ale nepředstavili jsme se. Jsem Albert a tohle je moje žena Luisa.”

“Nespoutané bojovnice-techničky Frida a Gertruda.”

“Možná bychom se měli seznámit všichni,” navrhla Margareta, “tohle je můj zástupce Ernest a jeho přítelkyně Elsa.”

Všichni si podali ruce a řekli si svá jména.

“Můžu se zeptat, odkud se vlastně všichni znáte?” zajímala se Anna.

“My čtyři jsme se potkali až tady, stejná jednotka. A pak pár náhod, však jste byli skoro u toho,” vysvětlil Paul.

“A my tři jsme spolu sloužili předtím, v normální armádě. Až do jedné mise, co se trochu nepovedla,” vysvětlil Max.

“Chápu.”

“My se s Margaretou a Gertrudou potkali ve skupině. A přišli jsme sem po našem boji s kamarády Albertova jednotkového úchyla.”

“Už není v naší jednotce, převeleli ho. Nevím kam, a je mi to jedno,” opravil ho spokojeně Albert.

“Ale nejspíš se pořád potlouká někde tady, doufám, že ho nepotkáme.”

Hermann na slavnosti skutečně byl. Zastrašený tresty se snažil nedělat povyk. Chtěl si jen najít partnerku, se kterou by strávil dnešní večer. A nakonec ji našel. Byla světlá a čistá, štíhlá a voňavá, tak jí zatáhl do kouta na celou noc. Jmenovala se Vallure.