Příběhy Impéria: Londýnské slumy a zločin na ulici

Kapsáři, prostituce, přepadení, krátké podfuky

Velká část obyvatel Londýna žila v devatenáctém století ve slumech. Jsou to čtvrti a místa obývaná především chudinou a imigranty, kde bují zločin a prostituce. Častými obyvateli slumů jsou Irové, Židé, skřeti a trolové, kterých se běžná anglická společnost straní a často štítí. Tyto oblasti jsou přeplněné, budovy chatrné a nedostatečnou nebo vůbec žádnou kanalizací. Otevřené stoky vedou skrze uličky a naplňují tato místa zápachem. Místní průmysl a továrny nebo uhelné elektrárny znečišťují ovzduší a ve slumech se často nedá vyjít na ulici bez šátku přes ústa. Chudoba je tu všudypřítomná, nemoci časté a dětská úmrtnost je hrůzně vysoká. Jedno ze 4 dětí tu zemře, než dosáhne jednoho roku života. Děti musí často pracovat, by pomohly rodinám – práce pro děti byly často málo placené, velice nebezpečné a špinavé. Mladí chlapci čistili komíny, kterými se dospělí neprotáhli, uklízeli výkaly z ulic nebo pracovali v továrnách. Dívky byly nuceny obrátit se k prostituci často už od dvanácti let. Nehostinné podmínky a krutost slumů často vedla už děti k tomu, aby se obrátily ke zločinu.

Budovy ve slumech jsou často staré a ve špatném stavu. Místnosti jsou malé a budovy nejsou izolované, takže v zimě je v nich strašlivá zima a v létě nesnesitelné horko. Budovy byly rozdělené do mnoha bytových jednotek a celé mnohočetné rodiny žily často jen v jedné nebo dvou místnostech. Chudší rodiny musí jeden pokoj sdílet, nezřídka je i malá místnůstka rozdělena nataženým prostěradlem obývána dvěma nebo i třemi rodinami. Ve většině budov neteče voda, takže lidé musí na venkovní záchodky a nabírat vodu u venkovních pump nebo potoků. Tyto zdroje vody byly často špinavé, plné odpadků, mrtvých krys nebo byly kontaminované. V namačkaných podmínkách bydlení se také snadno šířily nakažlivé nemoci jako tuberkulóza a cholera. Okna jsou rozbitá, ucpaná hadry a papírem, všude je špína a válejí se odpadky. Zdi jsou vlhké a pokryté plísní. Schodiště, pavlače a chodby jsou otlučené, opravované a prkna hnijí.

Chudobince

Šlo o nechvalně proslulou instituci, která byla vytvořena k tomu, aby poskytla práci a přístřeší chudým lidem, kteří se neměli, jak sami sebe uživit. Namísto toho, aby pomohly řešit chudobu, se ve skutečnosti staly separátním vězeňským systémem, který pohltil ty nejzranitelnější členy společnosti. Viktoriánská společnost totiž považovala chudobu za neduh, způsobený leností a nedostatkem pracovní morálky. Chudobince tu tak byly z hlediska bohatých od toho, aby tuto „pracovní morálku“ do těch „líných“ doslova natloukly. Krutý systém chudobinců byl známý pro hrozné podmínky, nucenou dětskou práci, dlouhé pracovní hodiny, podvýživu, fyzické tresty a zanedbávání.

Původním zřizovatelem chudobinců byly farnosti a okolo 1830 měla každá alespoň jeden chudobinec, po schválení New Poor Laws se začaly budovat další. Byly nově pod správou „strážců“, což byli často místní podnikatelé, kteří se snažili profitovat z chudobinců pod svou správou a nemilosrdně ždímali každou penci, která se dala. V rámci chudobince byli tito „strážcové“ také absolutními panovníky bez jakéhokoli dohledu, což často vedlo k zneužívání chudých, fyzickému i sexuálnímu. Vedení chudobinců šetřilo na stravě pro podvyživené chovance, a zatímco ti jedli vodnatou kaši, majitelé si zbylé státní peníze strčili do kapsy.

Podmínky v chudobincích byly tvrdé a podmínky zlé. Většina jich byla přeplněných a nemoci jako pravé neštovice a spalničky se tu šířily jako stepní požár. Při vstupu do chudobince byly rodiny rozděleny a chovanci dostali pracovní uniformy, které museli nosit celou dobu pobytu v chudobinci. Nesměli mezi sebou mluvit a měli vyhrazené místo ke spaní. Postele chovanců byly namačkány na sebe s téměř žádným prostorem, kudy by se dalo procházet. Nebyly téměř osvětleny a pokud chovanci nebyli na místě určeném ke spánku, očekávalo se, že budou pracovat.

Chovanci chudobinců museli vykonávat těžkou fyzickou práci dlouhé hodiny dne a noci, uklízet, vařit a pracovat s těžkým strojním vybavením, protože každý chudobinec byl v zásadě soukromá továrna. Mnoho z chovanců nemělo žádné kvalifikace, mohli být využíváni k těžkým manuálním pracím, jako je drcení kostí na výrobu hnojiva nebo výroby koudele pomocí velkého hřebu zvaného špice.

Není divu, že mnoho chudých lidí raději přežívalo na ulicích a hladovělo, než aby se přihlásili do chudobince. Mohli se tam ale dostat i nedobrovolně. Stačilo rozzlobit policistu a celá rodina mohla skončit v chudobinci.

Noclehárny

Lidé, kteří si nemohli dovolit vlastní místo v některém z přeplněných bytů slumu, museli přespávat na ulicích, nebo si zaplatit noc v noclehárně. Byly to levné domy, často opuštěné továrny nebo staré sklady. Tyto prostory byly rozdělené provazy a prostěradly na malé pokojíky, občas šlo jen o „čtyřpencovou rakev“, dřevěnou krabici, která vypadla hodně jako rakev a za kterou se platilo 4 pence za přespání. Noclehárny se většinou otevřely kolem osmé hodiny večerní a vyhodily všechny, kteří tam přespávali okolo desáté hodiny další den. Zpravidla stála noc přespání pár pencí a často je využívali bezdomovci a žebráci, kterým se za den podařilo získat dost mincí.

Prostituce

Během viktoriánské doby byla prostituce byla v Británii vnímána jako „velkým společenským zlem“ a byla v zásadě esencí toho, proti čemu morální hodnoty tohoto období horovaly. „Padlé ženy“ byly vnímány jako odmítající ctnostné hodnoty jako cudnost a střídmost. Jako ženy, které si vydělávaly vlastní peníze a nebyly závislé na manželech byly také vnímány jako hrozba společenskému řádu.

Přestože policejní záznamy ukazovaly zhruba 8600 prostitutek, které provozovaly své řemeslo v Londýně, skutečné číslo bylo podle expertů pravděpodobněji desetinásobné. Sehnat práci bylo ve viktoriánském Londýně náročné, zvlášť pro ženy, pro které byla nabídka pracovních příležitostí velice omezená. Tři nejčastější práce pro ženy byly služky, dělnice v továrně a švadleny, ale s masivním zvyšováním obyvatel prostě nebylo možné zaměstnat všechny, navíc ti, kterým se práci podařilo najít, pracovali často za almužnu a dlouhé hodiny. Platy sotva těžko pokryly životní náklady a bylo potřeba hledat dodatečné zdroje příjmů.

Muži si často přivydělávali drobnou kriminalitou, krádežemi a vykrádáním kapes. Pro ženy byla prostituce relativně lukrativní. Byla po ní poptávka a mnohé ženy k ní byly dotlačeny, jak přímým nátlakem, tak nepřímo. Znásilnění bylo v t=to době běžné, ale potrestání pachatele velice vzácné. Namísto toho bylo vnímáno jako skandál namísto zločinu a znásilněná žena pak prakticky neměla šanci se dobře vdát nebo najít slušné, dobře placené místo. Prostituce pak zůstávalo jako z mála možností, jak si vydělat na chléb a živobytí. Stejný případ byla nesezdaná dívka s nemanželským dítětem. Společnost se na ni dívala skrze prsty a neměla žádnou šanci najít normální práci. Většina prostitutek byla zhruba mezi 18-28 lety, ale nebylo neobvyklé, aby se nabízely i dvanáctileté dívky. Ve skutečnosti byla v Londýně velká poptávka po dětských prostitutkách a mladých dávkách, protože byly vnímány jako „čisté“ a zároveň pravděpodobně nenakažené žádnou sexuálně přenosnou nemocí, jejichž epidemie byly n vzestupu.

Tři nejčastější podoby prostituce ve viktoriánském Londýně byla prostituce na ubytování (dívky si na ubytování vodily především námořníky a vojáky), práce v nevěstincích (kdy dívky odváděly velkou část svého příjmu majitelce nebo majiteli nevěstince za prostory a ochranu) nebo poskytování sexuálních služeb na ulici. To poslední bylo ze všeho nejnebezpečnější, ale zoufalství nutilo dívky k mnoha zoufalým činům a na ulicích nebylo o ženy, které se nabízely, nikdy nouze.

Společnost prostitutkami opovrhovala, ale policii se s tím rozhodně nechtělo nic dělat. Spíše, než jako trestný čin byla považována za nepříjemnost a stíhání bylo vzácné, což znamenalo, že více žen mohlo chodit po ulicích a nabízet sex bez výraznějších problémů.

Automatoni ve slumech

Stavba podzemní dráhy byla prvním rozsáhlým projektem, při kterém George Whiatt nasadil automatony ve velkém měřítku. Mnoho z těchto automatonů bylo při práci zničeno, rozbito a skončilo na šrotišti. Některé z těchto poškozených automatonů sběratelé kovů odnesli do slumů, kde je gnómští hodináři opravili. Programování, které do nich Whitt vložil, bylo zničeno, ale gnómům se nepodařilo je nahradit svým, opravení automatoni si tak zachovávají svobodnou vůli. Pohybují se po slumech a pomáhají místním výměnou za krytí a ochranu před Whiattem. Pokud by byli odhaleni, byli by přeprogramováni a posláni zpět do práce. Jejich tvůrce je sice odepsal a nehledá je aktivně, pokud by se ale dozvěděl o jejich existenci, mohl by se rozhodnout jinak.

Šlechtici ve slumu

Londýnský East End byl pro „lepší třídy“ v zásadě terra incognita. Neměli důvod sem jít a ani sem nechodili. Ideálně na něj nechtěli myslet a ani o něm nic vědět. V druhé polovině devatenáctého století ale začali někteří zbohatlíci a hejsci „slumovat“ – přestrojit se a jít do slumů kvůli adrenalinu. Mnozí se šli napít nebo zaplatit za přespání v noclehárnách a potom vyprávěli svým bohatým přátelům o všech pochybných charakterech, které na svých výpravách potkali a jejich setkáních se smrtí. „Slumování“ se stalo poměrně populárním turistickým odvětvím pro bohaté. Dokonce existovali i průvodci, kteří provedli klienty pochybnými a „nebezpečnými“ částmi East Endu.

Vedlejším efektem „slumování“ bylo to, že mnohem více členů středních a vyšších tříd se dostalo do kontaktu s tvrdou realitou života ve slumech. To vedlo později ke konci století ke vzniku kampaně za lepší životní podmínky pro chudší lidi ve společnosti.

Notorické londýnské slumy

1. St Giles

Jeden z nejhorších slumů se nachází ve West Endu, poblíž Covent Garden. V roce 1101 tu Matilda, manželka krále Jiřího I., nechala postavit nemocnici pro malomocné (odsud plné jméno místa St Giles-in-the-Fields). Od 18. století se situace v oblasti začal zhoršovat a brzy se místo stalo synonymem pro zoufalství, zanedbání a chudobu. V devatenáctém století se čtvrť stala místem bezpráví, plným chudinských domů a špinavých doupat, kde řádily gangy a kde se šířila kriminalita a prostituce.

2. Devil’s Acre

Byl to slum v jinak honosně vystavěném Westminsteru, kde se schízí kapsáři, zloději, prostitutky a kde se nachází jeden z největších černých trhů ve městě. Nachází se tu také “The Ragged Dormitory and the Colonial Training School of Industry”, škola pro chudé děti s kriminální minulostí, kde mají získat vzdělání.

3. Whitechapel

Whitechapel, kde žilo mnoho chudých londýnských obyvatel (příslušníků dělnické třídy a nemajetné), byl sužován přelidněností, kriminalitou a chudobou. Vznikaly noclehárny pro bezdomovce s minimálním vybavením – často ani s toaletami. Jak se však do nich nabalovalo stále více lidí, podmínky byly děsivé a mnozí se raději rozhodli přespávat na ulicích. Byl to právě Whitechapel, kde obcházel Jack the Ripper a pátral po svých dalších obětech.

4. Frying Pan Alley

Je to přelidněný slum, který se nachází ve Spitalfields. Většina lidí se mu vyhýbá, protože je prolezlý chorobami a zločinností.

5. Jacob’s Island, Bermondsey

Nachází se na jižním břehu Temže a navzdory vznosně znějícímu jménu jde o další chudinskou čtvrť. Rozkládá se také u vysoce znečištěné řeky Neckinger a přezdívá se mu “hlavní město cholery”. Bydlí tu jen ti nejzoufalejší, kteří nemají kam jinam jít.

6. Bethnal Green

Tato nuzná čtvrť byla ve viktoriánské době nejchudší částí Londýna a známým slumem. Obzvláště chudá byla ulice Old Nichol Street, kde nejnižší třídu obydlí tvořily činžovní domy se zdmi prosakujícími vlhkostí. V roce 1889 Charles Booth zjistil, že 45 % obyvatel Bethnal Green žije pod úrovní základního živobytí – nejvyšší procento v Londýně.

7. Notting Hill Potteries and Piggeries

Oblast získala své jméno Potteries and Piggeries (dříve se jí říkalo Cut-Throat Lane) podle chovatelů prasat a dílen na cihly, které se přesunuly do této oblasti. Chovatelé prasat nezřídka bydleli se svými zvířaty ve stejné místnosti a celá oblast zapáchala. Peter Rachman, notorický pronajímatel známý pro nízkou kvalitu domů a drastické metody výběru nájmu, vlastnil řadu obydlí právě v Notting Hill.

8. Southwark

V Southwarku na jih od řeky Temže bydleli většinou nejchudší z imigrantů. Nacházel se tu hřbitov pro chudáky pohřbené městem, chudobince a nechvalně proslulé vězení (známé jako “doupě hrůzy”). Operoval odsud také známý gang vykradačů hrobů, který prodával těla zesnulých doktorům.