300

Již delší dobu na plátnech i českých kin běží film, na který většina z nás po shlédnutí poutavého traileru – slibujícího velkolepé akční krveprolití – dlouho čekala. Ano, jde o experiment nazvaný 300. Proč o experiment? Dovolím si tvrdit, že se totiž jedná o první film jen a jen o bitvě, nepočítaje dokumentární filmy. Na nápad zfilmovat původně komixové dílo od papírového mága Franka Millera (který má na své kouzelné hůlce vyrytý vroubek mj. i za sérii Sin City) přišli tvůrci pravděpodobně po velkém úspěchu filmu Pán Prstenů: Návrat Krále, tedy po úspěchu třetího dílu této kultovní trilogie (Mimochodem – v Bitvě u Thermopyl hraje i David Wenham, který v Pánu Prstenů ztvárnil Faramira). Přenést barevná okénka na stříbrné plátno dostal na starost Zack Snyder (Úsvit Mrtvých) a já vám nyní prozradím, zda se mu celý „experiment“ vydařil.

O filmu 300 jsem až do poslední chvíle nevěděl. Někdo mi přes internet poslal trailer, ale já neměl čas ho shlédnout a nakonec jsem se k němu dostal až po samotném filmu. Stejně tak na film samotný jsem původně neplánoval jít. Bylo chladné nedělní dopoledne a můj bratr mi zaparkoval před domem a oznámil, že vyrážíme na Bitvu u Thermopyl. Očividně se těšil a já ho nedokázal odmítnout. Do sálu jsem vstupoval poněkud laxně, stejně tak s mírným nezájmem jsem se posadil do křesla. Unaveně jsem sledoval děj před sebou, dokud mě neprobudilo zařvání Gerarda Butlera, coby skvěle a uvěřitelně ztvárněného krále Leonidase, „This is SPARTA!“. Od té chvíle jsem pečlivě sledoval, co se přede mnou děje, a když přišlo na první boj a zanotovala skvělá muzika z pera Tylera Batese, přejel mi mráz po zádech, naskočila husí kůže, naběhl adrenalin a já jen hltal neuvěřitelnou působnost ohromujícího koncertu kopí, štítů a mečů, který se přede mnou odehrával. Oněch 117 minut díky tomu hravě zmizelo a já měl při odchodu z kina pocit, že jsem v něm byl sotva půl hodiny – to je dle mého odhadu čas, který byl ve filmu věnován nebojovým scénám.

Kromě hlavní „akční linie“ můžeme sledovat i linii královny Gorgo v podání Leny Headyové, která se pokouší přesvědčit Spartu, aby vyrazila s armádou na pomoc králi Leonidasovi. Znalci komixu – a já mezi ně, přiznám se, nepatřím – vědí, že tato linie není v předloze ztvárněna. Díky tomu asi nejvíce připomíná běžné „starověké“ filmy, jaké vídáme na televizních a jiných obrazovkách, jen v pěkně malovaných kulisách. Co se však týče scén v dějové linii krále Leonidase a jeho 300 bojovníků, sám Zack Snyder se přiznal, že měl prakticky celou dobu během natáčení komix v ruce a projížděl okénko po okénku.

Ještě se vrátím k onomu koncertu šavlí, tedy hlavní náplni filmu. Hned v prvních scénách si musí divák uvědomit, že skutečně nekouká na dokumentární film. Vše je ztvárněno velmi heroicky, což ovšem přispívá celkovému dojmu z filmu. Divák tak skutečně odchází z kina s pocitem „Sparta je drsná.“, „Sparta je hustá.“ a dalšími „hláškami teenagerů“, na které je – dle většiny kritiků – tento film pravděpodobně směřován. Nenabízí totiž nějaké větší emocionální spojení s jednotlivými postavami, nemá žádný záludný příběh. Myslím si však, že citový zážitek z rychlosti, velkoleposti a množství akce na plátně určitě ohromí i starší diváky, než jen studenty základních a středních škol.

Nakonec si tedy dovolím říci, že film 300 – Bitva u Thermopyl je úžasnou a velkolepou podívanou, která vás vtáhne do starověké řežby a vyplivne vás s neuvěřitelnou novou zkušeností, neboť tolik boje jsme na plátně snad ještě neviděli. A navíc tak výtečně zpracovaného. Tento film určitě potěší všechny, kteří se zajímají o fantasy, o mýty a mají rádi akci, na druhou stranu by na něj neměli chodit lidé, kteří si v akci příliš nelibují a mají raději romantické a podobně emocionálně naladěné filmy. Jedinou emocí, kterou totiž 300 nabízí, je ohromení. A pak ty, které v našich žilách vyvolává adrenalin. Film je tedy nejen mnou hodnocen velmi pozitivně a shodnu se s jinými kritiky v tom, že by někdy neškodilo linii královny vymazat a nechat čistou řežbu. Možná se však tvůrci báli, že by to ne každý divák snesl.

Sám za sebe tedy tento film vřele doporučuji, ovšem musím vás upozornit, že nejlepší zážitek z něj budete mít jen na obrovském plátně v kvalitně ozvučeném kinosále – doma jsem si film sice ještě nepouštěl, ale každému je určitě hned jasné, že doma nebude ke křeslu přikován tak, jakoby byl v kině. A že já – s pusou a očima otevřenýma dokořán – přikován byl. A to ještě chvíli poté, co začaly závěrečné titulky…

„THIS IS SPARTA!“