Nic se nezmění
„Ticho!“ Velitelský hlas přehlušil směsici všech ostatních. „Jsme tu proto, abychom se dohodli, jak s ním skoncovat. Nebudeme se přece hádat, jako baby na tržišti.“ Statný muž s černými vousy a jasným pohledem zmlkl a podíval se po svých společnících. Seděli kolem širokého stolu, před každým z nich stál cínový pohár více či méně naplněný vínem. Na postavy shromážděných mihotavě dopadalo žluté světlo olejových lamp, zavěšených pod stropem. Široký pruh voskovaného černého plátna dokonale zakrýval jediné okno nízké místnosti. Venku se ozval dusot koňských kopyt a přes tváře přítomných přelétl stín strachu. Vesměs všichni byli oděni v nákladných šatech, jaké nosili lidé z bohatších vrstev, což neladilo s nuzností a stísněností světnice, kterou si vybrali k poradě.
„Ale musíme se přece domluvit, kdo po tom převezme vládu, Dugalde.“ Ujal se konečně slova mírně obtloustlý, kdysi však jistě statný postarší muž.
„Rada starších, kterou dal tyran před lety rozpustit, se toho úkolu s radostí ujme do té doby, než se najde vhodný kandidát na trůn.“ Pronesl pomalu a rozvážně stříbrovousý stařec, v jehož tváři nebyla jediná stopa po úbytku rozumu a zdětinštění, které tak často doprovází lidi jeho věku. „Většina členů Rady dosud žije, postarám se o jejich svolání.“
„Děkuji, Alarichu.“ Pokývnul hlavou Dugald. „Tím je tato záležitost vyřešena,“ Položil důraz na poslední slovo a přísně si přeměřil dva společníky, kteří cosi nespokojeně bručeli. „a můžeme pokračovat v našem prvořadém úkolu, jenž…“
Nedomluvil.
Dunivá rána přerušila jeho řeč. Ve světnici se rozhostilo ticho. Zaskřípění dveří, další rána, rázné kroky několika párů nohou.
„Jsou tu!“ Vypískl kdosi ze shromážděných.
„Vampýři…“ dodal další. Děs přímo ukapával z toho slova. Dugald, který seděl přes stůl naproti dveřím, reagoval rychle. Mocným pohybem převrátil stůl a zabarikádoval tak vchod. Jeho soused po pravici se vrhnul k oknu, aby strhnul černé plátno a průsvitnou koženou blánu, sloužící místo skla.
„Otevřete.“ Poručil hlas za dveřmi, chladný a ostrý jako zimní severák. Společníci se stáhli k zadní stěně a tasili zbraně.
„Otevřete.“ Příkaz tentokrát platil těm na druhé straně a byl vzápětí splněn. Dunivá rána, dveře se otřásly pod nelidským náporem; další úder, úchyt závory se vytrhl z rámu dveří; čísi ruce chytily pootevřené dveře za okraj, nepochopitelnou silou je vyrvaly z pantů a odhodily kamsi dozadu. Pak se objevil. Dlouhé černé vlasy, smrtelně bledá pleť, štíhlá postava v sametovém plášti, přiléhavá kazajka, kalhoty, kožené boty, vše černější než noc; na krku ocelový odznak s ohavným motivem netopýří lebky. „Vzdejte se bez odporu.“ Ucedil s napůl opovržlivým a napůl lhostejným výrazem.
Několika prudkými údery pěstí rozmlátil desku stolu. Z otvoru dveří vylétly dva projektily a rozbily olejové lampy. Místnost se utopila ve tmě.
První Vampýr vkročil dovnitř a za ním další. Několik napadených se pokoušelo bránit, ale byli rychle odzbrojeni. Jeden po druhém padali pod údery jejich tvrdých pěstí. Jeden z lidí chtěl utéct oknem. Sotva se vyklonil, popadly ho zvenku dva páry rukou a vytáhly z domku. Prudká rána do spánku jej zbavila vědomí.
Malý chlapeček klidně spal, zabalen v hedvábných poduškách. Kolébka z drahého dřeva, zdobená zlatým kováním, se ještě trochu houpala. Ta, která chlapce před chvílí kolébala, nyní stála u okna, s očima upřenýma na prostranství pod hradem. V její jemné, urozené tváři se zračila únava, napětí a smutek.
Pod hradbami se tyčilo lešení, kterému dominovala mohutná šibenice. Kolem lešení stály dvě řady vojáků královské gardy a před nimi se tísnil dav měšťanů. Král, spolu s předními dvořany, měl vyvýšené místo po pravé straně.
Všichni přítomní se halili do teplých plášťů, aby se chránili před vlhkou zimou, která jim zalézala až na kůži. Bledé říjnové slunce se neúspěšně snažilo prokousat ranní mlhou. Ptáci byli také zticha, zalezlí v teple svých hnízd.
Davem to zašumělo, v doprovodu ozbrojenců, za dunění bubnů kráčela řada odsouzených směrem k lešení. Bylo jich pouze čtrnáct, ten nejstarší nepřežil jednu z nocí v chladné kobce. Kdysi honosné šaty šlechticů a dvořanů byly po týdenním vězení zašedlé a uválené.
Davem to zašumělo pokaždé, když lidé ve strhané tváři toho kterého nešťastníka rozpoznali dříve vysoce postaveného muže, před kterým na ulici města smekali a ukláněli se. Královský purkrabí si nechal zjednat klid, aby přečetl rozsudek. Všech čtrnáct přítomných bylo za zradu, spiknutí a plánování královraždy odsouzeno k smrti oběšením a rozčtvrcení.
Na žebřík šibenice vystoupil první ze zrádců, Stamvald, jeden z radních města. Výraz v jeho tváři byl spíše unavený, než vyděšený. Díval se přes hlavy shromážděných kamsi na obzor a díval se tam i ve chvíli, když mu kat položil oprátku kolem krku a podtrhnul žebřík pod nohama. Stamvald několikrát naprázdno zalapal po dechu a pak ztuhnul ve smrtelné křeči. Katovi pomocníci sundali jeho tělo dolů a položili ho na lešení. Tam mu kat rozpáral hruď a vyrval ještě teplé srdce z těla. Oběma rukama pozvedl ten kus krvavého masa před oči davu a zvolal mohutným hlasem: „Střezte se zrádcova srdce!“ Nakonec se těla chopili katovi pacholci, odsekli hlavu a rozčtvrtili je sekerou. Hlavu hodili do proutěného koše a čtvrtiny nebohého Stamvalda přibili na dlouhé břevno, připevněné na kraji lešení.
Královna se odvrátila od okna a usedla vedle kolébky se spícím dítětem. Ohavné divadlo pod hradbami se pak opakovalo ještě třináctkrát.
Poprava trvala bezmála hodinu. Na konci bylo lešení i blízké okolí promáčené krví. Jejím zápachem byla prosycena i chladná mlha. Lidé byli zamlklí a zaražení. Ani ti nejstarší z nich ještě neviděli tak krvavou popravu; a kromě toho, mnozí z odsouzených byli známí a mezi lidem oblíbení. I král byl zachmuřený, když opouštěl své místo u popraviště. Ve chvíli, kdy stoupal po schodišti v palácové budově, se však na jeho tváři objevil úsměv, vždyť v královské ložnici na něho čeká novorozený syn, malý princ, dědic trůnu.
Královna stála u okna v královské ložnici a dívala se na prostranství pod hradbami. Hlouček lidí z města zde obklopoval šibenici, hlídanou třemi strážemi. Další čtyři přiváděly dva spoutané mladíky, jeden z nich šel klidně, s opovržlivým výrazem si měřil přítomné, druhý se zmítal v poutech a cloumal svým doprovodem, takže musel na pomoc přispěchat další voják. Když procházeli kolem krále, odplivl si na zem a vykřikl několik kleteb.
Purkrabí přečetl rozsudek a kat vykonal trest. Oba chlapci dlouho zápasili o život, než marný boj s vlastní tíhou vzdali.
„Maminko! Maminko!“ Ze síně se ozval dupot a do komnaty vběhl šestiletý princ. „Maminko,“ vyrazil ze sebe udýchaně. Pak se zarazil a pomalu se přiblížil k oknu. Shlédl celou scénu pod hradem a pak se podíval na královnu. V jejích očích se leskly slzy.
„Proč pláčeš, maminko?“ Zeptal se. „Snad ne kvůli těm dvěma zlodějům?“ Dodal pak tónem, který odposlouchal od pánů na dvoře.
„Ti chlapci, které právě pověsili, byli jediní synové staré vdovy z nedaleké vesnice.“ Pronesla královna tiše. „Jejich matka nedávno onemocněla a oni neměli peníze na lékaře. Hnáni strachem o život své matky si jednoho večera počíhali na kupce, který se vracel z města. Sebrali mu měšec s penězi, koně i výstroj mu nechali. Mohli ho zabít, a kdyby to byli udělali, možná by byli dosud na svobodě. O jejich činu by se byl nikdo nedozvěděl. Ale nezabili ho, nejsou to vrazi, potřebovali jen peníze.“
Princ Varenald zamyšleně hleděl na oběšence. Bylo to snad poprvé v životě, co se podíval na realitu z pohledu těch druhých, poddaných. Představil si, jak jen mu to jeho omezený rozhled dovolil, jaké by to bylo, být chudým chlapcem z vesnice, jehož matka onemocněla. Jeho dětská tvářička se zachmuřila.
Náhle mu však přišlo na mysl něco jiného. Musel je odsoudit jeho otec, jedině jeho otec má přece právo vynášet rozsudky smrti.
„Proč je ale otec odsoudil?“ Zeptal se. „Copak on neví, že potřebovali peníze pro svou maminku?“
„Bývaly doby,“ pravila zamyšleně královna, „kdy by je tvůj otec nechal zavřít na pár dní do cely, a pak by je v tichosti propustil… Čím je starší, tím je tvrdší a krutější.“ Dodala pak spíš už jen pro sebe.
„Když je ale otec tak krutý,“ uvažoval dál princ, „proč se ho nikdo nesnaží zbavit? Mého dědečka přece zabili, protože byl krutý.“
„Tvůj otec má věrné a oddané služebníky.“ Pravila královna tak pomalu, jako by vážila každé slovo. „A ti najdou a zatknou každého, kdo mu usiluje o život, ještě před tím, než svůj záměr stačí provést.“
Varenald tušil, kdo jsou ti služebníci. Nikdy žádného neviděl, ale slyšel o nich mluvit. Několikrát dokonce slyšel vyslovit jejich jméno – a vždy to bylo potichu a se strachem.
Vampýři.
Toho dne si princ pevně umínil, že nikdy nebude jako jeho otec.
Ve sklepeních hradu bylo chladno. Tři postavy, které sestupovaly po kamenném schodišti do nejhlubšího podzemí se však chvěly nejen zimou. Mdlý svit pochodní pableskoval na vlhkých zdech a ozvěna kroků byla znetvořena ve spleti prastarých chodeb. Každé zašeptané slovo se mnohokrát odrazilo od stěn a vracelo se změněné k nepoznání. Snad proto postavy mlčely. Tady, u samých základů hradu, nebylo možné poznat, zda je tam nahoře den či noc, léto či zima, slunce či déšť. Čas tu plynul vlastním tempem a nehybná neměnnost a ticho skýtaly věčný klid těm, kdo zde spali.
Ti tři, dva urostlí muži a postarší žena, se zastavili u ocelových dveří, uzavírajících jednu z krátkých chodbiček. „Je to tady.“ Zašeptala žena. „Dveře nejsou zamčené.“ Vešli dovnitř. Světlo jejich pochodní vytáhlo ze stínů kvádrový náhrobek se sochou ležícího muže. Jeden z mužů složil na zem vak, který nesl na zádech a začal vyndávat věci a podávat je svým společníkům. Malá knížečka v černé kůži, lahvička s čirou tekutinou, sekera s postříbřeným ostřím, zašpičatělý osikový kůl.
Varenald seděl v hradní kuchyni a pozoroval čilý ruch kolem. Nad ohništěm visel obrovský kotel, zčernalý sazemi. Jeho bublající obsah uvolňoval lákavé vůně. Kuchaři u stolu oškubávali drůbež a krájeli zeleninu, pomocníci myli plechové nádobí a nosili vodu, několik lidí z okolí si sem přišlo upéct chléb; byli to ti nejchudší, kteří si nemohli dovolit platit daň z vlastní pece. Nikdo si malého prince nevšímal, byli na jeho přítomnost zvyklí. Královské komnaty mu v těchto mrazivých prosincových dnech připadaly prázdné a smutné a tady v kuchyni bylo příjemně teplo.
Dveře do kuchyně se otevřely a ledový vítr foukl dovnitř pár vloček sněhu. Na prahu stál malý chlapec s nějakým zvířátkem v náručí. Kuchařka Narša, přísná, ale dobrá žena se otočila, aby se podívala, který z těch darebných pomocníků sem pouští zimu. Při pohledu na neznámého návštěvníka se však zarazila. Byl to malý, sotva osmiletý kluk, s osmahlou pletí a drobné postavy, hubený jako toulavý pes. V rukou držel podivné zvířátko podobné lišce. Od ní se však lišilo pískově žlutou barvou a především nápadně velkýma ušima.
„Co bys rád?“ Zeptala se se směsí nedůvěry a soucitu v hlase. „Mě sem poslali ty… zbrojenci z brány, že pro mě dostanu něco na jídlo… pro mě a pro fenka.“ Řekl s podivným cizím přízvukem a starostlivě pohladil zvířátko. „Je nemocný.“
„Tak pojď dál a zavři za sebou.“ Pokynula mu Narša. „Děkuju paní.“ Odvětil klouček a vysekl rozkošnou poklonu. To už u něj stál Varenald a visel na něm očima. Ještě nikdy se nesetkal s cizincem z jižních krajů. „Jsem Varenald, princ, ale až mi bude patnáct, budu král, teď za mě ještě vládne maminka.“ Představil se a po královském způsobu pokynul paží.
„Já jsem Jerhu-štu Man al Zašta Lusthunuf, syn obchodníka. A tohle je fenek.“ Kývnul hlavou na svého mazlíčka a znovu se uctivě uklonil.
Za dva dny fenek pošel. Vrchní lovčí, který uměl se zraněnými psy téměř zázraky, nedokázal zbavit malé teplomilné zvířátko krutého nachlazení, které mu přivodilo smrt. Chlapec zůstal na hradě, princ si to vyprosil u královny. Protože nikdo neuměl pořádně vyslovit jeho jméno, pojmenovali ho Fenek, po jeho nebohém mazlíčkovi.
Dny plynuly a Varenald pociťoval ke svému malému příteli stále větší náklonnost. Ve všech volných chvílích byli spolu a nakonec si princ vymohl, aby Fenka zařadili do školy. A tak se učený Dosmund, královský kronikář, věnoval kromě prince a několika panských synků také malému cizinci, synu neznámého obchodníka odkudsi z jihu.
Oba chlapci se vzájemně doplňovali. Varenald předčil Fenka silou paží a hbitostí těla, avšak nechával ho jednat tam, kde bylo zapotřebí bystré mysli a rychlého úsudku. Jeden druhému se snažili vyrovnat v tom, v čem byli pozadu, a tak vedle sebe rostli tělesně i duchovně, královna si mohla blahopřát…
Korunovační slavnost byla dlouhá a náročná. Varenald se cítil přece jen příliš mladý na to, aby vládnul takové zemi. Její velikost si plně uvědomil teprve dnes, kdy mu přišli složit přísahu všichni rytíři, velmoži a baroni z království. Byl rád, že mu stojí po boku jeho matka, královna. Dosud vládla za něj a i nadále mu bude pomáhat s těmi povinnostmi, na něž jeho síly nebudou stačit. Po slavnostním ceremoniálu, přísahách a hostině se nový král odebral do pohodlí své pracovní komnaty v paláci, aby přijal všechny představené institucí, přímo jemu podléhajících. Teď seděl v pohodlném křesle u krbu a zíral do soupisu zemských řemeslných cechů, jejich působišť, majetku, výnosů a daní. Jeho mysl však byla jinde. Na západě rychle mizely poslední červánky a fialové nebe zvalo soumrak od východu. Varenald čekal dnešního posledního návštěvníka.
Několik lehkých úderů na dveře ohlásilo jeho příchod. „Vstupte.“ Řekl král a snažil se, aby to znělo sebejistě. Zavrznutí dveří, rychlé kroky a už stál před králem. Dlouhé šedé vlasy, pečlivě zastřižená prostříbřelá bradka, tvář nikoli bez vrásek, ale energického, přísného vzezření, pleť bledá jako papír, štíhlá postava v sametovém plášti, přiléhavá kazajka, kalhoty, kožené boty, vše černější než noc; na krku ocelový odznak s motivem netopýří lebky.
„Vampýři jsou vám k službám, pane.“ Řekl potichu a sklonil hlavu.
„Vaše rozkazy?“ „Nech Vampýry rozpustit.“ Odpověděl král pevně. „Nebudu je potřebovat.“
„Jak si přejete.“ Znovu se uklonil a na jeho rtech se objevil náznak úsměvu. Tuhle větu neslyšel poprvé.
„Přidej Fenku, už ho skoro máme!“ Vykřikl král a bodnul koně do slabin. Kdesi před nimi se ozývalo lámání porostu, jak jím jelen probíhal ve zběsilém úprku. Koni šla od huby pěna a škubaly jím křečovité záchvěvy. Král spatřil na zlomek okamžiku hnané zvíře, navlékl si otěže na předloktí, přikrčil se v sedle a uchopil kuši do obou rukou. Už ho skoro měl, když kůň náhle klopýtl a svalil se na bok. Varenald vylétl ze sedla, několikrát se převalil a zapadl do hustého křoví. Vylekaný pták je s vřískotem opustil.
Než se král vzpamatoval z šoku, už tu byl Fenek a táhl ho ven. „Měls štěstí v neštěstí,“ brebentil, když viděl, že král neutrpěl žádné zranění, „narazit na kámen nebo strom…“ „Ale kůň, co se stalo s tím koněm?“ Chtěl vědět Varenald. „Přece jsem ho neuhnal?!“ Fenek přiklekl k nebohému zvířeti. Kůň ležel na boku, poulil oči a lapal po dechu. Celým jeho tělem probíhaly záškuby. „Za chvíli bude po něm.“ Řekl zasmušile Fenek. „Někdo ho otrávil.“
Lesním porostem kráčel kůň a na něm dva jezdci. Vpředu mladý muž snědé pleti a bystrého pohledu, za ním jeho společník stejného věku; statná postava, bledá tvář vznešených rysů, černá bradka a knír. Oba ustrojeni ve skvostných loveckých šatech, znamenité kuše zavěšené na přepychovém sedle.
„Venamorvol je jed, který se získává z jižní rostliny, její jméno teď nevzpomenu, dostane se do celého těla, ale začne působit až v námaze. Pak způsobí křeče a oběť se udusí. Zákeřný a velmi drahý.“ Hovořil Fenek pomalu, jak tahal z paměti další údaje.
„Ale kdo mě chtěl zabít? A proč volil tak složitou cestu?“ Přemítal král nahlas. „Vždyť přece otrávit koně, to je dost nejistý způsob vraždy…“
„Možná nepočítali s tím, že budu s tebou.“ Odtušil Fenek. „Možná proto ti dali tak rychlého koně. Však jsi mi taky skoro odjel… myslím ujel, když jsme narazili na jelena.“
„Počítali teda s tím, že budu sám hnát koně za zvířetem, oddělím se od ostatních a až uvidím jelena, popoženu koně k největšímu vypětí a pak…“
„Kůň spadne a jezdec letí ze sedla. To se taky stalo, ale ty máš štěstí, spadl jsi do keře. Navíc ses mi neztratil, takže máme ještě jednoho koně.“
„S tím vším asi nepočítali.“ Pronesl zamyšleně Varenald a v duchu se viděl, jak sám, zraněný pádem z koně volá o pomoc na pusté lesy. Okolí prohledávají ti, kteří ho nechtějí najít, zatímco ti, jimž na osudu krále záleží, jsou uklizeni do bezpečí. Padá mlha, do hvozdu se vkrádá tma a probouzejí se ti, kteří vládnou v noci…
Další den ráno najdou jen mrtvolu koně. Učený lékař zjistí otravu venamorvolem, vzácným jedem z jižních krajů. Kdo by si to byl pomyslel? Králův rádce a nejbližší přítel, tajemný jižan, jenž navázal se svými krajany nové styky, Fenek. Vystoupí pár křivých svědků a… Je s tebou konec, Fenku Královrahu.
Už se šíralo, když se z lesa vynořil kůň se dvěma jezdci na hřbetě. První si jich všiml lovec z Varenaldovy družiny, který až dosud, pln starostí o králův život, vytrvale vyhlížel před branou. „Král se vrací! Živý i s Fenkem!“ Spustil radostný povyk, když běžel nádvořím. Novina se rozlétla hrádkem rychleji než střela z kuše. Královi družiníci se radostně rozběhli vstříc svému pánovi. Byli však i takoví, kteří tuto novinu vyslechli se vztekem a hrůzou.
Baron Sienrich chvíli horečně uvažoval, pak zamkl železnou truhlici v rohu komnaty, klíč strčil do záňadří, přehodil přes ramena nachový plášť a šel uvítat krále. Udělal chybu.
Varenaldovi muži mezitím spolu se svým pánem vjeli na dolní nádvoří. Dva z nich uzavřeli bránu a zůstali hlídat, další se po skupinkách rozběhli po loveckém hrádku. Odzbrojili nepočetnou posádku a veškeré služebnictvo, jež je dosud hostilo, nahnali do stájí.
Baron prošel druhou branou na dolní nádvoří, pak se zastavil. Vstříc mu šli tři muži, ve vzdálenosti deseti kroků zůstali stát. Dva z nich mlčky zamířili své kuše, třetí přistoupil k Sienrichovi a položil mu ruku na rameno.
„Co jsem udělal špatně?“ Opakoval už poněkolikáté král, hlavu v dlaních. Na stole z vzácného dřeva před ním stál cínový pohár a téměř vyprázdněný džbán s vínem. „Nic.“ Odpověděl mu opět trpělivě Fenek. „Byli to lotři. Toužili po moci, jaká jim nenáležela.“ Hlavy těch, o nichž byla řeč, shlížely na kolemjdoucí mrtvýma očima z výšky druhé hradní brány, zvané Havranka. Od dob Varenaldova otce se zde ještě taková ozdoba neobjevila, až dnes, poprvé. Mezi prostými lidmi se po odpolední popravě šířilo vzrušené šeptání, na čelech mocných mužů se objevily vrásky. Spravedlivě potrestaní velezrádci, nebo nevinné oběti královské zvůle?
„Dalo se to očekávat.“ Pronesl zamyšleně Fenek a potáhl z dýmky. „Byl jsem hlupák, že jsem si svá podezření neověřil. Sienrich už ve mě delší dobu vyvolával podezření. V případě tvé smrti by se stal nejmocnějším mužem v zemi, uvažoval jsi o tom někdy?“
„Co?“ Trhl král při otázce hlavou, jak se probral z bezútěšných myšlenek. „Jo, napadlo mě, že je dost mocnej, to jo. Ale že by mě chtěl zabít…“
„Touha po moci zatemňuje mysl.“ Pokračoval Fenek. „V jižních krajích, odkud pocházím, jsou pod vládou jednotlivců nesrovnatelně větší území než tady, na severu. Říše jednoho sultána má tisíce mil zdéli. Trvá měsíc, než ji jezdec na koni projede od západu k východu. Sultán, který vládne takovému území, má samozřejmě mnoho nepřátel, kteří by ho rádi připravili o moc. Proto vládce hlídá osobní garda ve dne v noci, do jeho paláců nemá přístup nikdo nepovolaný a v jejich okolí střeží stovky ozbrojenců jeho bezpečí. Na jihu jsou oblíbené vraždy jedem přimíchaným do pokrmu či nápoje. Proto má sultán své otroky, kteří ochutnají každé jídlo předtím, než je pojí on sám.“
„Dobře, ale proč mi tohle všechno vykládáš?“ Otázal se nechápavě lehce přiopilý král.
„Protože se tě pokusili zabít, a to prostřednictvím jedu, který podali tvému koni. Tentokrát jim to nevyšlo, ale je dost možné, že se o to někdo pokusí znova, a tentokrát by mohl útok směřovat přímo na tebe.“ Chvíle ticha. „Proto tě žádám o čest, vykonávat pro tebe službu ochutnávání pokrmů.“ Dlouhá chvíle ticha. „Ne, to po mně nežádej.“ Pronesl po chvíli chmurně král. „Do smrti bych si vyčítal, kdyby…“
Chvíli to trvalo, ale nakonec ho Fenek přesvědčil.
„Nemůžeš na nich vymáhat stejně, jako každý rok, neúroda byla hrozná.“
„Král jsem já a nikdo mi nebude přikazovat, co můžu a co ne! A kromě toho, když jim slevím, budou chtít i ostatní. A my si nemůžeme dovolit přijít o takové obnosy.“
„Pokud bys letošní obilní daň snížil o třetinu, sedláci by byli spokojení a královská pokladnice by to ustála. Sám jsem to spočítal.“
„Nikdo se tě neprosil o to, abys počítal výdaje pokladnice!“ Křičel na Fenka Varenald, brunátný v tváři. „Na to mám hejtmana a jeho lidi.“
„Jenže ti jsou nejradši, když pokladnice přetéká; nikdo potom nepozná, kolik si odsypávají do vlastních kapes.“ Poznamenal kousavě Fenek.
„Žárlíš na hejtmana, protože je v mé přízni, nebo ne?! Chtěl bys mě mít jen pro sebe, abys mě mohl ovládat! Je to tak! Ale já se ovládat nenechám! Já jsem tu král a nikdo jiný! Máš štěstí, že nezapomínám na to všechno, co jsi pro mě udělal. Poslední dobou se mi ale zdá, že mi víc škodíš, než prospíváš. Teď se mi ztrať z očí, nechci tě vidět.“
Když Fenek opouštěl královu komnatu, zračil se v jeho tváři hněv a lítost.
Za okny paláce se snášel soumrak. Na sytě modrém nebi se objevily první hvězdy. Zase jeden z těch čarovných teplých večerů, které přicházejí na konci srpna. Kdysi měl Varenald ve zvyku se v těchto hodinách procházet s Fenkem mezi houštinami pod hradem, vdechovat vůni léta a poslouchat cvrčky. Při takových procházkách rozmlouvali o své zemi i dalekých krajích, vzpomínali na minulé časy a hádali, co jim přinese budoucnost. Rokovali o smyslu bytí, stvoření přírody a otázkách směřování lidstva i sebe samých.
Teď však seděl král ve svém křesle u krbu a přehrával si události dnešního dne. Dávky obilí byly dodány tak, jak měly být. Až na výjimky na všechny zapůsobila hrozba přímého královského trestu pro všechny, kdo by odmítli zaplatit. Tou výjimkou byli tři sedláci z panství barona Kraensona, kteří tvrdili, že tolik obilí prostě nemají. Varenald je nechal hodit do hladomorny, spíš naschvál Fenkovi než proto, že by sám chtěl.
Král se trpitelsky zašklebil, už měl dost řešení těch trapně malých záležitostí ubohých domácích poměrů. Nemohl se dočkat, až opustí tu bídnou zemi, aby se zúčastnil dění na dvoře Ayerteronského krále…
Lehké zaklepání. Už podle něho poznal Varenald Fenka. V příští vteřině už byl uvnitř, tichý jako vždy. Začal klidně mluvit: „Varenalde, ti sedláci za to nestojí. Dej je zmrskat a propusť je. Po okolí se šíří posměšky, že král zavírá odrané venkovany do vězení.“ Král se chvilku rozmýšlel a pak zarytě odpověděl: „Zůstanou, kde jsou. Co jsem řekl, to platí. A teď mi přines trochu vína.“ Aniž by hnul brvou, uchopil Fenek prázdný džbán a odcházel.
Ve chvilce tu byl zas, naplnil cínový pohár a postavil džbán na podnos. Pak se dlouze napil, dolil znovu po okraj a položil číši na stolek vedle králova křesla. Chvíli stál mlčky u dveří, a pak ho Varenald pohybem ruky propustil. Když Fenek sestupoval po točitém schodišti na nádvoří, ucítil v žaludku slabé křeče, které však vzápětí odezněly. Protijed účinkoval.
Dveře se otevřely a do tmavé komnaty vstoupil Fenek. Svůj prvořadý cíl už splnil, ale jak dál? Nepochyboval o tom, že bude muset odstranit ještě nejméně jednoho člověka – barona Staenbalda, který převzal místo po popraveném Sienrichovi. Jako vládce Kotliny byl ze všech baronů nejmocnější.
Je tu zima, už pár dní tady nikdo netopil a počasí se po tom naráz zhoršilo. Víno už tu je, teď jenom zapálit svíce a oheň v krbu a Fenek se bude cítit v pracovně bývalého krále jako doma…
„Fenku!“ Ozval se náhle hlas z tmavého kouta u krbu. „Nalij mi pohár vína, Fenku. A nemusíš ochutnávat…“ Hlas byl chladný a jasný, jako ocel. Fenek ztuhnul, a pak se pomalu otočil za hlasem. V křesle u krbu bylo vidět jen jeho tvář. Bledší než obvykle, orámovaná černými vlasy a vousy. Víc zbytky světla zvenku neodkrývaly. „Co je s tebou, Fenku? Nějak jsi zbledl… To víno!“ Fenek uchopil do třesoucích se rukou džbán a obrátil jej do poháru. Polovina vína vytekla vedle. Fenek se otočil zpět do místnosti. Možná doufal, že přízrak zmizí. Nezmizel.
Řink! Cínový pohár dopadl na podlahu. Skvrna svým okrajem zbarvila drahý koberec doruda. „Ale Fenku, to byl drahý koberec. Z Ayerteronu. Tak nešikovné služebníky nemůžu potřebovat.“ Vstal, opíraje se podle svého zvyku o okraje křesla a pomalu zamířil k Fenkovi. Když ho uchopil za krk sevřením nelidské síly, Fenek se nebránil.
Řink! Skleněná výplň okna se vysypala. Tam dole leželo Fenkovo tělo. Skvrna zbarvila trávu doruda.
Do místnosti vstoupil on. „Dej svolat Vampýry.“ Přikázal mu Varenald. „Budeme je potřebovat.“ „Jak si přejete, pane.“ Odpověděl a uklonil se.
