Zbraně a zbroje

Zbraně, ja­kožto bo­jové ná­stroje, úzce sou­visí s RPG. Asi se ne­zmý­lím, když pro­hlá­sím, že bez sou­bojů, po­ty­ček nebo bitev se vět­šina RPG ne­o­be­jde. Ně­která pra­vi­dla boj ne­řeší, ně­která při­chá­zejí s vlast­ním sys­té­mem, a ně­která do­konce na­bízí se­znamy zbraní.

Cílem to­hoto článku ovšem není po­skyt­nout se­znam zbraní, který by se dal za­řa­dit do ně­které z RPG, ale stručně shr­nout vývoj zbraní a zbrojí, a to zejména for­mou po­pisu nej­vý­zna­měj­ších před­sta­vi­telů toho kte­rého typu zbraně v daném ča­so­vém ob­dobí. Při tvorbě článku jsem se ome­zil na chladné zbraně (ne­na­jdete zde tedy ani luky a kuše) a ob­dobí od po­čátku stře­do­věku do cca 18. sto­letí. (Sta­ro­věké zbraně jsou zde tedy pouze zmi­ňo­vány, jsou-​li pro své stře­do­věké ná­sle­dov­nice vý­znamné.) Cílem mé práce je pře­de­vším, aby si čte­nář ujas­nil pojmy, do­pl­nil své zna­losti – a ne­mu­sel při­tom číst tlusté knihy.

Vy­chá­zel jsem z knihy En­cy­klo­pe­die zbraní a zbroje čes­kého vo­jen­ského his­to­rika Le­o­nida Křížka a z ilu­strací Zdi­rada J. K. Čecha, kte­rými je tato pu­b­li­kace do­pl­něna.

Zbraně jsem roz­dě­lil do je­de­nácti vel­kých sku­pin: meč, dýka, šavle, tesák, kopí, ty­čová zbraň, se­kera, pal­cát, biják, štít, přilba a zbroj. Jed­not­livé pod­typy zbraní v rámci sku­pin jsou psány kur­zí­vou, ty zbraně, k nimž ná­leží ob­rá­zek, jsou psány tučně.

Meč

Slo­vem meč se ozna­čuje v užším vý­znamu dlouhá po­boční zbraň s rov­nou, obou­stranně brou­še­nou če­pelí, ur­čená k seku a bodu. V šir­ším vý­znamu sem mů­žeme za­řa­dit poz­dější formy (kordy, ra­píry) i ori­en­tální zbraně s po­dob­ným vy­u­ži­tím, pro něž ne­máme vhod­nější ekvi­va­lent.

Nej­starší bron­zové meče (obr 67.) svým tva­rem vy­chá­zely z pa­zour­kové dýky, měly po­měrně krátké če­pele a malé jílce bez záštit. Vlast­nosti bronzi ne­do­vo­lo­valy tyto zbraně po­u­ží­vat k seku. S že­lez­nými meči při­šli Che­tité, uží­vali je Ře­kové (obr 66.) i Ří­mané, dále Ger­máni, Kel­tové a Fran­kové. Silně za­špi­ča­tělý bodný meč řím­ských le­gi­o­nářů se na­zý­val gla­dius, jezdci po­u­ží­vali ši­roký meč zvaný spatha (obr. 68). Právě spatha spolu s vi­kingskými meči (od 6. sto­letí) dala po­dobu stře­do­vě­kému meči v jeho nej­zná­mější po­době (obr 69.). Kromě toho se na stře­do­vě­kém meči ještě po­de­psal saský sax (obr 61.), ví­ce­ú­če­lová zbraň a ná­stroj, po­u­ží­vaná Sasy v době stě­ho­vání ná­rodů a jeho čistě bo­jová forma – scra­ma­sax (obr 62.). Sax je jed­no­břitý, po­strádá záštitu, je dlouhý od 30 do 90 cm, jílec má mírně za­hnutý k ostří.

Meče se často sklá­daly z částí vy­rá­bě­ných na růz­ných mís­tech. Oce­lové če­pele se do­vá­žely i na vzdá­le­nosti sto­vek ki­lo­me­trů, aby mohly být na místě do­pl­něny jílci. Někdy se i ocel hrotu kva­li­ta­tivně od­li­šo­vala od oceli zbytku če­pele.

V ob­dobí ra­ného feu­da­lismu sym­bo­li­zo­val meč moc pána nad pod­da­nými, te­prve s jeho úpad­kem se tato zbraň do­stává do rukou neu­ro­ze­ných bo­jov­níků. Od 11. sto­letí do­chází k pro­dlou­žení záštity, meč tak zís­kává ty­pický tvar kříže. Stále lepší tech­no­lo­gické po­stupy také do­vo­lují větší délku če­pele. Vzrůs­ta­jící váha si vy­žá­dala vy­vá­žení v po­době hla­vice na konci jílce. Ta mí­vala zprvu okrouhlý tvar, poz­ději ví­ce­boký. Vr­cholný stře­do­věk při­náší ne­pře­berné množ­ství tvarů.

Plá­tová zbroj, která ve 14. sto­letí na­hra­zuje krouž­ko­vou brni, před­sta­vuje větší pře­kážku pro meče a od­star­tuje další etapu vý­voje této zbraně. První mož­ností bylo pře­ko­nat zbroj bodem. Vzni­kají dlouhé bodné meče s pev­nou úzkou če­pelí, které dá­vají vznik­nout kon­číři (obr 26.). Zbraně typu kon­číř byly po­u­ží­vány jez­dec­tvem po­dobně jako kopí (někdy byly sku­tečně za­pí­rány o ra­meno). Aby bylo možno plá­to­vou zbroj pro­ra­zit sekem, bylo třeba ve­lice ostré a pádné zbraně. Tyto meče, vy­ko­vané z nej­lepší oceli, před­chá­zely zbrani zvané palaš (obr 44.), na níž se ovšem pro­je­vil i vliv šavle. Ry­tíři 14. sto­letí s sebou často do boje vo­zili úzký bodný i pádný sečný meč sou­časně.

Zvláštní zbraní je meč dvou­ruční (obr 35.), dlouhý přes 1,5 m, po­u­ží­vaný v 15. a 16. sto­letí pě­šími bo­jov­níky. Dvou­ru­čáky byly vy­zbro­jeny elitní od­díly proti ko­pi­ní­kům, pla­cené dvoj­ná­sob­ným žol­dem. Tyto zbraně měly rov­nou či vl­no­vi­tou („pla­men­nou“) čepel (snad kvůli větší délce řezu, ale spíše kvůli módě), velmi dlouhé jílce někdy se střed­ním prs­te­nem, pro­dlou­žené ještě pří­dav­nou ru­ko­jetí před zášti­tou, kry­tou zá­chyt­nými háky. Dvou­ruční meče se no­sily bez po­chvy na zá­dech, na­vzdory vži­tým před­sta­vám byly po­měrně lehké (kolem 3 – 4 kg) a dalo se jimi i „šer­mo­vat“.

Typem dvou­ruč­ního meče je skot­ský cla­y­more (obr 7.). Tato zbraň, o něco kratší než kon­ti­nen­tální dvou­ru­čáky, se vy­zna­čuje sklo­pe­nou zášti­tou a ozdob­nými troj­lístky nebo čtyř­lístky na je­jích kon­cích. Bo­jo­vali jím skot­ští ho­ralé a žold­néři v 15. až 17. sto­letí. Pojem cla­y­more se poz­ději pře­nesl na kratší ši­roké meče s mo­hut­ným košem, jimiž byly v 18. až 20. sto­letí vy­zbro­jeny skot­ské od­díly ar­mády UK.

Dva od­lišné typy krát­kých ši­ro­kých mečů po­u­ží­va­ných ve stej­ném ob­dobí (15. a 16. sto­letí) re­pre­zen­tují ital­ská cinque­dea (obr 4.), česky též ve­runa, a ně­mecký katzbal­ger (obr 42.), jenž se vy­zna­čuje eso­vi­tou zášti­tou, a který uplat­ňo­vali land­sk­nechti ve špi­na­vém boji při ra­bo­vání.

Pa­mátku na řím­skou spathu mů­žeme najít v ozna­čení espa­done, je­dena­půlruč­ního meče z 15. nebo dvou­ruč­ního meče ze 16. sto­letí. Pro účely spor­tov­ního zá­po­lení vznikl meč tur­na­jový (obr 34.), vy­zna­ču­jící se krát­kou dvou­bři­tou če­pelí bez hrotu a okrouh­lým plá­tem na místě záštitné příčky. Do­kla­dem va­ri­a­bi­lity meče je ital­ská be­i­dana, jed­no­břitý par­ty­zán­ský meč po­u­ží­vaný i ven­ko­vany, jehož čepel se roz­ši­řuje smě­rem k usek­nu­tému hrotu.

Kon­číř (obr 26.) vzniká ve 14. st. jako dlouhý bodný meč s troj­hran­nou nebo ko­so­čtver­co­vou če­pelí. Nejdéle se udr­žel na vý­chodě Ev­ropy, kde kvůli pod­neb­ným pod­mín­kám pře­tr­vá­valo po­u­ží­vání krouž­kové zbroje. Poz­ději se pro­dlou­žil až na 150 cm a slou­žil jezdci na­místo kopí.

Kord (obr 28.) se v čes­kém pro­středí ob­je­vuje od 15. sto­letí. Vy­vi­nul se z bod­ných mečů. S ústu­pem těž­kých ce­lo­plá­to­vých zbrojí na­hra­dil ple­cho­vou ru­ka­vici záštitný koš. Sub­til­nější sou­bo­jo­vou for­mou kordu je rapír (obr 60.). Vo­jen­ské kordy byly těžší, po­u­ží­vány jízdou i pě­cho­tou. H. Seitz roz­li­šuje různé typy kordu podle záštity – s kří­žo­vou zášti­tou, se zášti­tou a ob­lou­kem, jen s ob­lou­kem, s ko­šo­vým jíl­cem, se zvo­no­vým jíl­cem, roko­kový kor­dík. Poz­ději se na záštitu sou­stře­ďují es­t­stické cíle. Bývá zho­to­vena z pro­se­ká­va­ného že­leza, zdo­bena, zla­cena, opat­řena re­li­éfy. V 17. st. se její forma usta­luje – záštita se­stává z ob­louku a záštit­ných mušlí. Kord se stává od­zna­kem a do­plň­kem uni­formy.

První zmínka o ra­píru (obr 60.) po­chází z Fran­cie z 15. sto­letí. Od 16. sto­letí, je ra­pí­rem na­zý­ván ostrý meč se štíhlou dvoj­bři­tou če­pelí, lehčí než kord, ur­čený vý­hradně k sou­bo­jům. Čepel má délku až 150 cm. Od 17. sto­letí se čepel zkra­cuje, rapír tvoří soupravu s dýkou se shodně vy­zdo­be­nými po­chvami. Při šermu ra­pí­rem se ri­kaso drží mezi pal­cem a uka­zo­vá­kem. Rapír se stává pres­tižní zá­le­ži­tostí, jed­not­livé kusy jsou dílem znač­ko­vých zbro­jířů. Po­stupně je ovšem vy­tla­čen kor­dí­kem.

Syn­té­zou me­čové če­pele a šav­lo­vého jílce vzniká palaš (obr 44.). Tato těžká sečná jez­decká zbraň byla po­prvé na­sa­zena proti těž­ko­o­děné jízdě v uher­ských voj­skách Ma­ty­áše Kor­vína. Palaš bylo možné po­u­žít i k bodu, ale jeho hlavní funkcí bylo je­di­ným pád­ným sekem zne­škod­nit pro­tiv­níka při srážce ka­va­le­rií.

Fle­ret (obr 17.) vznikl v 17. sto­letí jako cvičná zbraň pro boj kor­dem. Jílec měl pů­vodně kvě­ti­nový tvar (fleur – franc. „kvě­tina“), čepel byla čtverhranná s plo­chým hro­tem. Po­sléze došlo ke kom­bi­no­vání misky, rovné a pro­hnuté příčky – ital­ský, fran­couz­ský fle­ret. Ana­to­micky tva­ro­vaný fle­ret se na­zývá bel­gický. Čepel fle­retu je dlouhá kolem 90 cm, zbraň váží 1/4 až 1/2 kg.

Dýka

Už pra­věké pa­zour­kové ná­stroje při­po­mí­naly tva­rem dýku. Dýka jako ta­ková ovšem vznikla až po pro­dlou­žení če­pelí mečů díky ob­jevu že­leza. Dýka a meč se od­dě­lily, a na­dále po­kra­čo­valy vlastní ces­tou vý­voje. Slovo dýka má zá­klad v kelt­ském dague.

Na­roz­díl od meče byla dýka do­stupná i pro střední vrstvy, po­u­ží­vala se jako osobní zbraň. S roz­vo­jem měst se dýka stala běž­nou ci­vilní zbraní měš­ťan­stva, pa­t­řila ovšem i k zá­kladní vý­zbroji ry­tíře. Ten ji nosil tam, kde ostatní zbraně od­klá­dal, slou­žila v ne­če­ka­ných po­tyč­kách, k sou­bo­jům, jako do­plň­ková zbraň k meči, snad i jako ná­stroj. Vo­jen­ské dýky měly úzkou pev­nou čepel schop­nou pro­ra­zit krouž­ko­vou brni. Vr­chol­nou spe­ci­a­li­zací ta­kové zbraně je mi­se­ri­cor­dia (obr 40.), dlouhá tenká dýka, jež pa­trně slou­žila k do­bí­jení smr­telně zra­ně­ných sou­peřů bod­nu­tím mezi pláty či do hledí tzv. „ranou z mi­losti“.

Dýka je dvoj­břitá rovná zbraň, vět­ši­nou ne­pře­sa­huje 30 cm, je ur­čena pře­vážně k bodu. To­muto sché­matu se tro­chu vy­myká jeden z nej­star­ších typů dýk, an­tická sicca. Ta se vy­zna­čuje ostře za­kři­ve­nou jed­no­bři­tou če­pelí. Tímto slo­vem ale mohla být ozna­čo­vána také krátká rovná dýka ná­jem­ných za­bi­jáků.

Už od 13. sto­letí se vy­víjí dýka švý­car­ská, v re­ne­sanci zvaná hol­be­i­nov­ská. Její záštita a vy­va­žo­vací hla­vice ve tvaru půl­mě­síce dobře obe­píná ruku. Ob­liba to­hoto typu dýky pře­tr­vala v době ba­rokní, kdy se stala pa­rádně zdo­be­nou zbraní. Po­slou­žila do­konce jako vzor pro osobní zbraně na­cis­tic­kých elit.

Sta­rým typem dýky je ba­zi­lard (obr 13.), zbraň s jíl­cem ve tvaru pís­mene „I“. Po­u­ží­val se vše­o­becně od 13. do 15. sto­letí. Název by mohl uka­zo­vat na původ v Basi­leji, vy­rá­běly se však i v ně­mec­kém So­lin­genu.

Z Ori­entu se k nám přes Itá­lii do­stala dýka stra­di­ot­ská (obr 15.), jež se v Ev­ropě vy­sky­tuje od 14. sto­letí. Hla­vice ru­ko­jeti má tvar dvou ro­ze­vře­ných puk­lic (odtud název dýka ušatá), čepel je plo­chá a ši­roká. Svůj název do­stala zbraň podle stra­di­otů – řec­kých vo­jínů v be­nát­ském voj­sku.

Velmi roz­ší­ře­nou a ob­lí­be­nou zbraní byla dýka led­vi­nová (obr 12.). Tento název vznikl v době ná­rod­ního ob­ro­zení a jedná se o eu­fe­mis­tické ozna­čení toho, co je v ji­ných ja­zy­cích na­zý­váno „dýka s kou­lemi“.

Zbraní i ná­stro­jem byl dirk (obr 5.), dýka skot­ských ho­ralů. Po­u­ží­val se od 15. sto­letí, poz­ději se stal folk­lór­ním atri­bu­tem. Dirky mají jílce a po­chvy zdo­bené kelt­skými mo­tivy, zho­to­vené kom­bi­nací ma­te­ri­álů jako je kov, dřevo, kůže, kost, ro­ho­vina.

Vý­zbroj land­sk­nechtů 15. a 16. sto­letí do­pl­ňo­vala vedle katzbal­geru ještě dýka land­sk­necht­ská (obr 11.). Jedná se o ro­bustní zbraň s pev­nou če­pelí, spi­rá­lo­vou ru­ko­jetí a těž­kou hla­vicí. Záštita je ře­šena jako mušle, nebo jako příčka do­pl­něná prs­ten­cem.

Ital­ská cinque­dea (obr 4.) z 15. a 16. sto­letí je oním typem zbraně, u něhož se stírá roz­díl mezi dýkou a mečem. Mohla na­bý­vat růz­ných ve­li­kostí a roz­měrů. Vždy si však za­cho­vala troj­ú­hel­nou lis­to­vou čepel a ohnu­tou záštitu.

Do­plň­ko­vou zbraní k ra­píru byla dýka le­vo­ruční (obr 16.). Slou­žila k za­chy­tá­vání a pá­čení sou­pe­řova meče a k tomu účelu byla opat­řena mo­hut­nou před­stu­pu­jící zášti­tou, nebo třeba zu­ba­tou če­pelí. Exis­tují i dýky s tro­ji­tou vy­stře­lo­vací če­pelí, jež se ro­ze­ví­rala po­dobně jako nůžky. Při boji ra­pí­rem byl ve fran­cii po­u­ží­ván také po­ig­nard, tenká dýka s čtverhran­nou če­pelí, ur­čená k bodu.

Další vý­hradně bod­nou dýkou je sti­let (obr 46.) (z lat. sti­lus – pi­sátko). Čepel je troj­hranná nebo čtyřhranná, užití pře­de­vším jako ci­vilní zá­keřná zbraň. Poz­ději byly sti­lety opat­řeny stup­nicí a po­u­ží­vány dě­lo­stře­lec­tvem pro mě­ření ráží děl.

Šavle

De­fi­nu­jí­cím zna­kem šavle je její za­kři­vená čepel, zpra­vi­dla brou­šená jed­no­stranně. Za místo vzniku šavle se po­va­žuje střední Asie, do Ev­ropy pro­ni­kala z vý­chodu (Hu­nové, Avaři) i z jihu (Sa­ra­céni). V raném ob­dobí stře­do­věku ji po­u­ží­vali i Slo­vané, pak však její uží­vání ustává. Znovu se vrací za tu­rec­kých válek ve 14. a 15. sto­letí. Tyto stře­do­věké šavle (obr 70.) měly me­čové jílce a záštity, někdy se ozna­čo­valy slo­vem tesák. Šavli pře­jaly zprvu ná­rody v ná­raz­ní­ko­vém pásmu – Uhři, Ru­sové, Po­láci, ale už od 16. sto­letí je šavle běžně roz­ší­řena jako zbraň leh­kého jez­dec­tva. Po­stupně vy­tla­čila kordy, kon­číře a pa­laše, stala se do­mi­nantní zbraní. Šavle jsou od 18. sto­letí vy­rá­běny sé­ri­ově jako vzory podle da­ných před­pisů. Jsou za­vá­děny i do vý­zbroje dů­stoj­nic­tva pě­choty. Z to­hoto ob­dobí po­chází za­žitý typus ev­rop­ské šavle (obr 71. a 72.) s lehce za­kři­ve­nou ele­gantní če­pelí a záštit­ným ob­lou­kem. Ve vý­zbroji ka­va­le­rie pře­tr­vala šavle až do 2. svě­tové války.

Ne­e­v­rop­ské šavle re­pre­zen­tují ki­lidž, zbraň po­u­ží­vaná Turky, ale i Mon­goly a šamšír (sci­mi­tar), vr­cholná chladná zbraň arab­ských bo­jov­níků. Od ki­li­dže se liší pře­de­vším ab­sencí hřbet­ního ostří.

Zvláštní zbraní blíz­kou šavli je ba­rokní hau­de­gen. Vy­zna­čuje se za­kři­ve­nou jed­no­bři­tou če­pelí s jíl­cem kordu. Byla uží­vána jez­dec­tvem 16. a 17. sto­letí. Vliv šavle se pro­je­vil i na zbrani zvané palaš (více u mečů).

Z Kav­kazu po­chází šaška, nej­roz­ší­ře­nější šavle ruské ar­mády od 18. do 20. sto­letí. Od ostat­ních šavlí se li­šila pře­de­vším ab­sencí záštit­ného ob­louku.

Ty­pic­kým zá­stup­cem ev­rop­ské dů­stoj­nické šavle je fran­couz­ský briquet, zbraň vy­rá­běná za na­po­le­on­ské éry. Byli jí vy­zbro­jeni ka­ra­bi­ni­éři, voltižéři, mys­livci, dě­lo­střelci a další.

Vr­chol­nou před­sta­vi­tel­kou to­hoto typu šavle je pol­ská lud­ví­kovka, vy­rá­běná na po­čátků 20. sto­letí – v době, kdy už šavle nadobro ztrá­cela vý­znam.

Tesák

Tesák (obr. 58) je krátká po­boční zbraň, která má k šavli po­dobně blízko, jako má dýka k meči. Jeho čepel je za­kři­vená, může být opat­řena hřbet­ním ostřím, mnohdy po­strádá záštitu. Tesák se nej­spíš vy­vi­nul ze saxu, ale jsou možné i vý­chodní vlivy. Na­roz­díl od šavle nemá tesák koš ani ob­louk, byl po­u­ží­ván spíše jako ci­vilní vra­žedná zbraň, ni­koli k vo­jen­ským úče­lům.

České slovo tesák se ob­je­vuje až od 15. sto­letí, je znám typ zbraně zvaný český tesák. Ten byl zho­to­ven celý z jed­noho kusu že­leza, s řapem pro­ta­že­ným do záštit­ného ob­louku. Roz­ší­řil se za hu­sit­ských válek, poté se ob­je­vuje jako po­boční zbraň muš­ke­týrů, gra­nát­níků, mys­livců růz­ných armád, před­pi­sově až od 18. a 19. sto­letí. Dále známe te­sáky vo­jen­ské (rovné), že­nijní (s pilou), pa­lubní, lo­vecké, hasič­ské.

Zvlášt­ním typem te­sáku (či šavle?) je Mal­chus (nebo Mal­chos) (obr. 33). Jedná se o pozdně stře­do­vě­kou ně­mec­kou zbraň s če­pelí roz­ši­řu­jící se k hrotu, ob­lou­ko­vitě se­říz­nu­tou. Byl ob­lí­be­nou re­kvi­zi­tou na mal­bách s bib­lic­kou te­ma­ti­kou. Mal­chus je jméno muže, jemuž apoš­tol Petr uťal ucho, když brá­nil svého mi­s­tra Je­žíše před za­tče­ním.

Kopí

Kopí je ve své pod­statě velmi jed­no­du­chá zbraň, je to jedna z nej­star­ších zbraní vůbec. Dře­věná tyč, zprvu jen na­ostřená a opá­lená, poz­ději opat­řená od­štěpky ka­menů a kostí nebo celou hla­vicí, byla jed­no­du­chým a účin­ným lo­vec­kým ná­stro­jem.

Jako vo­jen­ská zbraň se kopí vy­sky­to­valo už u Asy­řanů a Egyp­ťanů. Svého vr­cholu do­sáhlo kopí v Řecku za ma­ke­don­ské éry. Fa­langy, se­vřené bo­jové útvary vo­jáků vy­zbro­je­ných pě­ti­me­t­ro­vými sárissami, byly ve své době ne­po­ra­zi­telné. Spe­ci­ální vr­hací kopí řím­ského le­gi­o­náře se na­zý­valo pilum, oštěp s ře­me­nem na roz­to­čení lan­cea, běžné kopí hasta.

A jak je to s oště­pem? Přesné roz­li­šení od kopí není snadné. Oštěp by měl být vý­hradně vr­hací a pře­vážně lo­vec­kou va­ri­an­tou této zbraně. Může být vy­ba­ven zpět­nými trny nebo kři­délky, měl by být lehčí.

V raném stře­do­věku na­jdeme kopí u Sasů, Vi­kingů, Ger­mánů, Slo­vanů – jed­nalo se vskutku o vše­o­becně roz­ší­ře­nou zbraň. Ry­tí­řům slou­žilo při první srážce s ne­pří­te­lem, poté na­stu­po­val meč nebo krátké pádné zbraně (se­kera, pal­cát). Jez­decká kopí mě­řila ob­vykle kolem dvou až tří metrů, někdy však i pod­statně více. Fran­ským ná­stup­cem řím­ského pila byl angon, vr­hací kopí se zpět­nými kři­délky. Dal­ším typem fran­ského kopí, uží­va­ným pě­cho­tou, byla fra­mea (obr 21.). S ra­tiš­těm asi 2,5 m dlou­hým a ši­ro­kým lis­tem če­pele byla velmi účin­nou zbraní. Podle zmínky z Ta­ci­tovy Ger­má­nie prý mohla roz­štíp­nout štít jako se­kera.

Pokud po­u­ží­vala kopí pě­chota proti pě­chotě, jed­nalo se vět­ši­nou o kopí vr­hací (každý bo­jov­ník jich měl ně­ko­lik). V seči při­šly ke slovu kratší zbraně. Při boji pě­choty proti jízdě však bylo kopí hlavní zbraní. Dlouhá kopí chrá­nila řady před ná­jez­dem ka­va­le­rie, opat­řena háky pak slou­žila jako účinná zbraň proti jezd­cům. Zde se jeho po­u­žití kryje se sud­li­cemi.

Název dřevce v šir­ším vý­znamu splývá se slo­vem kopí, v užším ozna­čuje zbraň pro tur­na­jové du­e­lové klání. Tur­na­jové dřevce měly tupou špičku s vý­běžky proti sklouz­nutí po zbroji, kru­hový ští­tek chrá­nící ruku. Opí­raly se o hák na zbroji. Byly zho­to­veny tak, aby se při přes­ném úderu roz­tříš­tily.

Sta­ro­český výraz pro kopí a dřevce zní hrále.

Své­byt­ným ná­stup­cem kopí je píka (obr 51.). Ob­je­vuje se v 15. sto­letí, byla pa­trně vy­na­le­zena Švý­cary proti ra­kous­kým jízd­ním ko­pi­ní­kům. Její ra­tiště mě­řilo až 5,5 m, jed­nalo se tedy o ná­stupce sárissy a oži­vění tak­tiky fa­langy. Píka měla ně­ko­lik vy­u­žití. Slou­žila jako útočná zbraň pě­choty proti jízdě, chrá­nila muš­ke­týry při na­bí­jení, pl­nila funkci jez­dec­kého kopí. Ve vý­zbroji hu­lánů vy­dr­žela až do svě­to­vých válek. Ta­ková no­vo­dobá píka měla malý hrot, těž­kou tulej a kři­délka, na ra­tišti poutko. Kromě dře­vě­ných se po­u­ží­vala i ko­vová a bam­bu­sová ra­tiště. Z pě­chot­ního po­u­žití byla píka vy­tla­čena bo­dáky.

Tyčová zbraň

Ty­čo­vých (dřev­co­vých, ra­tiš­ťo­vých) zbraní exis­tuje ne­pře­berné množ­ství. S tro­chou nad­sázky by se dalo říci, že v kaž­dém kraji se vy­vi­nul spe­ci­fický typ to­hoto druhu zbraně. Vět­šina ty­čo­vých zbraní, které zde uvá­dím, má spo­leč­nou jednu vlast­nost, jíž se od­li­šuje od kopí – je ur­čena také k seku nebo úderu.

Mezi ty­čové zbraně řa­díme ty, je­jichž ra­tiště běžně pře­sa­huje délku 1,5 m. Na­roz­díl od kopí se jedná zpra­vi­dla o zbraně pě­chotní. Pokud tyto zbraně exis­tují v jez­decké va­ri­antě, pak jsou na kratší ná­sadě a ovla­da­telné jed­nou rukou.

Ty­čové zbraně jsou do­mé­nou ev­rop­ského stře­do­věku. Ve sta­ro­věku či v Ori­entu se sice také vy­sky­to­valy, ale nikdy ne v tak masiv­ním množ­ství. Za an­tické Řecko mů­žeme jme­no­vat např. bo­jo­vou kosu (obr 29.), která vznikla na­sa­ze­ním če­pele to­hoto ze­mě­děl­ského ná­stroje ve směru shod­ném s ra­tiš­těm. Už Fran­kové kosu opat­řo­valy hákem pro str­há­vání jezdců s koní.

Ze sta­ro­věku známe rov­něž jednu z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších zbraní vůbec – troj­zu­bec (též troj­zub) (obr 59.). Jeho bodce byly snad pů­vodně zho­to­veny z pa­roží, poz­ději z kovu. Na­vzdory po­pu­lár­ním před­sta­vám hráčů fan­tasy RPG se tato zbraň ve voj­sku téměř ne­u­plat­nila. Zprvu byl po­u­ží­ván k ze­mě­děl­ským pra­cím (po­dobně jako vidle), k lovu a ry­bo­lovu (odtud atri­but Po­se­i­dona/Nep­tuna a gla­di­á­tora se sítí, sou­peře Mur­milla – „ryby“). Ve stře­do­věku se uplat­nil velmi zřídka a ne­pra­vi­delně, vět­ši­nou jako po­vsta­lecká či par­ty­zán­ská zbraň. Ob­je­vo­val se také ve funkci pa­lubní zbraně při zté­kání pla­vi­del.

Jed­nou z ty­pic­kých ty­čo­vých zbraní stře­do­věku je sud­lice (obr 48.). Pů­vodně list na­brou­še­ného ple­chu při­pev­něný k ná­sadě do­znal ne­ví­da­ných změn a ovliv­nil velké množ­ství typů. Pokud vez­meme sud­lici jako širší pojem, mů­žeme sem za­řa­dit i kor­seku, runku, nebo kůsu, o kte­rých bude řeč dále. V kaž­dém pří­padě je však třeba ne­smě­šo­vat pojem sud­lice a ha­la­partna. Ty­pická sud­lice ze 14. sto­letí se­stává z listu če­pele, pří­mého hrotu v ose ra­tiště a (jed­noho nebo více) kol­mého bodce nebo háku v opač­ném směru k břitu če­pele. V prů­běhu let se vrchní bodec pro­dlu­žuje, mohou při­být kři­délka či hák. Pří­znač­nou hu­sit­skou zbraní je tzv. sud­lice ušatá – zbraň s přímým hro­tem a sy­me­t­ric­kými po­stran­ními bodci.

Kůsa (obr 32.) (z franc. cou­teau – nůž) nemá vý­vo­jově nic spo­leč­ného s bo­jo­vou kosou, jak by se mohlo zdát. Tato zbraň s vy­du­tým ostřím a často se sr­po­vi­tým vý­běž­kem na hřbetu se ob­je­vuje ve Fran­cii, Itá­lii a Bur­gund­sku 13. sto­letí. Od 16. sto­letí, po­dobně jako mnoho dal­ších ty­čo­vých zbraní, do­stává ce­re­mo­ni­ální funkci a bývá bo­hatě zdo­bena. Stává se od­zna­kem dó­žecí pa­lá­cové stráže a kní­že­cích tra­bantů.

Ve Flan­drech 13. sto­letí vzniká druh sud­lice zvaný go­den­dag (též go­dennda, vlám. dobrý den ;-) (obr 27.), který se ovšem značně blíží ber­dyše nebo bra­da­tici (viz dále) a tím i ha­la­partně (!).

Opus­tíme linii sud­lice a vy­dáme se po sto­pách ha­la­partny (obr 30.). Fran­couz­ské slovo gi­sarme (obr 25.) ozna­čuje dřev­co­vou zbraň, která mohla být jejím před­chůd­cem. Ve­lice ná­padně zní také název he­le­barda (obr 31.), jež je sku­tečně po­sled­ním před­stup­něm ha­la­partny. Kořen slova „bard“ („vous“) je spo­lečný i pro ber­dychu a bra­da­tici, vy­du­tou se­keru na dlouhé ná­sadě.

Od sud­lice se ha­la­partna liší pře­de­vším poz­děj­ším datem vzniku a pů­vo­dem če­pele v se­keře. Ha­la­partna (obr 30.) má tedy po­dobu se­kery s bod­cem a pro­ti­hro­tem, na dlouhé ná­sadě. Po­stu­pem času se ko­vová část zmen­šo­vala a stá­vala se kom­pakt­nější. Zvláštní va­ri­anta této zbraně s úzkým lis­tem a více hroty do­stala název škor­pion. Ha­la­partna se ši­roce uplat­nila jako ce­re­mo­ni­ální zbraň a od­znak. Český ob­ro­ze­necký název pro ha­la­partnu zní se­ke­řice.

Mezi ty­čo­vými zbra­němi se vy­sky­tují rov­něž zbraně tupé (dr­tivé). Jedná se o bo­jové kla­divo (obr 22.), jehož ty­čová pě­chotní forma se od jez­decké jed­no­ruční li­šila nejen dél­kou ná­sady, ale i dlou­hým hro­tem v ose ra­tiště. Pě­chotní bo­jová kla­diva se ob­je­vují od 13. sto­letí, stejně jako dlouhé va­ri­anty pal­cátu typu kro­páč. Vál­cová či vej­cová hla­vice opat­řená ostny byla díky své ra­zanci účin­nou zbraní proti ple­cho­vým plá­tům. Těchto výhod hojně vy­u­ží­vali hu­sité.

Ve 14. sto­letí ještě vzniká šídlo, vý­hradně bodná ty­čová zbraň, vlastně kopí s ten­kým dlou­hým hro­tem kru­ho­vého prů­řezu, který byl od ra­tiště od­dě­len ta­líř­kem. Tato zbraň byla zjevně ur­čena k li­kvi­daci koní.

Zpět k sud­lici. Zcela od­liš­ným smě­rem, než kůsa, vy­chází ze sud­lice runka a kor­seka (obr 23.). Obě zbraně jsou velmi po­dobné, roz­díl je jen ve for­mál­ním ná­zvosloví (kor­seka vznikla na Kor­sice). Přímá čepel je do­pl­něna sy­me­t­ric­kými boč­ními vý­běžky, které bý­vají různě za­kři­vené. Ta­kový tvar zbraně přímo vy­bí­zel k poz­děj­šímu vy­u­žití pro ce­re­mo­ni­ální účely. Kor­seky byly po­u­ží­vány též jako pa­lubní zbraně při há­ko­vání.

Kor­sece po­dobná je par­ty­zána (it. par­ti­gi­ana – zbraň hou­fce) (obr 50.). Roz­díl mů­žeme najít snad jen v tom, že u par­ty­zány ob­vykle tvo­řila čepel s po­stran­ními vý­běžky kom­pakt­nější celek a byla širší. Přímý list byl s ob­li­bou vy­vá­děn pla­mén­kově. Par­ty­zána se vy­víjí od 16. sto­letí a brzy na­chází zvláštní formu, zva­nou spon­ton. Spon­ton je zbraň kratší, menší a lehčí. Ra­tiště do­sa­ho­valo po­lo­viční délky v po­měru k píce. Odtud názvy half-​pike a mez­za­picca. Stejně jako kor­seka a par­ty­zána, i spon­ton se stal ob­řadní zbraní a od­zna­kem dů­stoj­níků a pa­lá­co­vých gard.

Kromě bo­jové kosy při­nesla sel­ská po­vstání ještě další ty­čové zbraně, vzniklé úpra­vou ze­mě­děl­ských ná­strojů. Bo­jové vidle (obr 64.) vznikly na­rov­ná­ním za­kři­ve­ných hrotů běž­ných vidlí (které měly na­roz­díl od těch na­šich jen dva bodce). Na­sa­ze­ním srpu na dlouhé ra­tiště vznikl srp bo­jový.

Sekera

Spo­leč­ným před­chůd­cem všech jed­no­ruč­ních pád­ných zbraní, tedy i se­kery, byl pra­věký se­ke­ro­mlat. Pro­vr­taný kámen na­sa­zený na to­poro byl díky del­šímu ra­menu mno­hem účin­něj­ším ná­stro­jem, než pouze dr­žený v ruce.

Se­kera byla zprvu jistě pra­cov­ním ná­stro­jem. Její první vy­u­žití pro vá­lečné účely je ne­jasné. Se­ke­rami bo­jo­vali pro­tiv­níci řím­ských vojsk – kel­tové, ger­máni a jiní. Ří­mané po­va­žo­vali po­u­žití se­kery v boji za bar­bar­ské, proto se k němu ne­u­chy­lo­vali. Z té doby po­chází mo­hutná dvou­břitá se­kera zvaná bi­pen­nis, která měla prav­dě­po­dobně ob­řadní funkci. V boji ji po­u­ží­vali jen bar­baři. Jan Dur­dík tento název při­pi­suje i stře­do­věké dvou­břité ha­la­partně.

První stře­do­vě­kou vá­leč­nou se­keru re­pre­zen­tuje pů­vo­dem fran­ská fran­cisca (obr 24.). List če­pele byl eso­vitě pro­hnut a opat­řen vý­běž­kem. Ru­ko­jeť se někdy mírně za­hý­bala smě­rem k če­peli. Tato zbraň, roz­ší­řená po celé zá­padní Ev­ropě, ovliv­nila i skan­di­náv­ské se­kery typu barda (obr 10.). Vi­kingská barda (od 9. sto­letí) se svým ty­pic­kým spod­ním vý­běž­kem dala vznik­nout typu se­kery bra­da­tice (obr 18.), která nás pro­vází po celý stře­do­věk. Dále se od ní od­vo­zuje ber­dycha a ety­mo­lo­gicky he­le­barda, poz­ději ha­la­partna. Se­kera ně­jaký čas ne­ú­spěšně sou­pe­řila s mečem o místo první ry­tíř­ské zbraně, od 16. sto­letí je z vo­jen­ství de­fi­ni­tivně vy­tla­čena a zů­stává sel­skou zbraní.

Ber­dycha (též ber­dyš) (obr 14.) se vy­sky­tuje zejména v 16. a 17. sto­letí v Rusku. Jedná se o zbraň na je­dena­půl­me­t­rové ná­sadě se značně pro­ta­že­ným spod­ním vý­běž­kem, při­pev­ně­ným k ra­tišti a s hor­ním vý­běž­kem vy­ve­de­ným do bodné špice. Ber­dychy stojí na po­mezí ty­čo­vých zbraní, exis­to­valy ovšem i kratší jez­decké va­ri­anty. K ob­řad­ním účeům byly zho­to­vo­vány ná­kladně zdo­bené ber­dychy ohrom­ných roz­měrů, dnes je jich mnoho k vi­dění v rus­kých mu­zeích.

Kom­bi­nací ko­vané hole a se­kery je čekan (též čakan, čegan). Měl funkci opory při cestě, ná­stroje, zbraně proti šel­mám a lu­pi­čům. Byl od­zna­kem hra­nič­ních střážců (na­pří­klad Chodů). Zbraní ne ne­po­dob­nou če­kanu je va­laška. Tato se­kerka na dlouhé ná­sadě slou­žila k ose­ká­vání větví, kte­rými kr­mili pas­týři své ovce při ne­do­statku trávy. Slou­žila rov­něž jako zbraň proti škůd­cům stáda.

Palcát

Po­dobně jako se­kera má pal­cát svého předka v pra­vě­kém se­ke­ro­mlatu. Dal­ším jeho před­chůd­cem je kyj, pů­vodně prostě su­ko­vitá větev ucho­pená za tenčí konec. Kyje byly poz­ději upra­vo­vány – při­ře­zá­vány, opat­řo­vány od­štěpky ka­mene, kostí, ko­vo­vými hroty… Nikdy se však ne­jed­nalo o pří­liš vý­znam­nou zbraň.

Va­ri­an­tou kyje je fran­couz­ský baton. Tento pojem ozna­čo­val dů­stoj­nic­kou hůl, jež slou­žila pře­de­vším jako od­znak. Vy­sky­tuje se už ve 12. sto­letí. Ba­tonu se po­dobá český obu­šek (též obuch), který až dodne­dávna zů­stal ve vý­zbroji po­li­cie (na­hra­zen ton­fou). I ve vý­chodní Ev­ropě a v Asii slou­žila zbraň typu kyj za od­znak vo­jen­ským hod­nos­tá­řům. Pří­kla­dem je bu­lava (obr 20.), ja­kási pa­lice s ka­men­nou nebo že­lez­nou ku­lo­vou hla­vicí.

Po­jmem mlat se zpra­vi­dla ro­zumí zbraň tvo­řená tupou ka­men­nou hla­vicí na ná­sadě. Ve stře­do­věku se pojem mlat vrá­til se zbraní, které se říká mlat tur­na­jový (obr 39.). Jedná se o dře­vě­nou hra­ně­nou pa­lici s me­čo­vou ru­ko­jetí, která se po­u­ží­vala při pě­ších mla­to­vých tur­na­jích (na­roz­díl od meče byla vcelku bez­pečná).

Název pal­cát po­chází nej­spíš ze slo­ven­ského pa­lica nebo ma­ďar­ského pálca. Pal­cát byl ry­tíř­skou i pros­tou zbraní se sku­tečně ma­so­vým uži­tím. Tupé formy vy­u­ží­val také klé­rus, který tím ob­chá­zel zákaz pro­lé­vání krve. Pal­cát byl vždy od­zna­kem nad­vlády, no­sili ho hejtmané, dů­stoj­níci, rych­táři… Od 16. sto­letí pal­cát (po­dobně jako se­kera) ustu­puje, pře­žívá ještě v is­lám­ských ze­mích.

Pal­cát se vy­vi­nul v ně­ko­lik va­ri­ant (obr 47.). Nej­oby­čej­nější byl tvo­řen koulí po­bi­tou hřeby na ná­sadě. Tato zbraň (a zejména její ty­čová va­ri­anta) se v čes­kých ze­mích na­zý­vala kro­páč, na zá­padě pak mor­gen­stern. Slovo mor­gen­stern ovšem ozna­čuje také ost­na­tou kouli při­pev­ně­nou na tyči ře­tě­zem (tedy typ bi­jáku), což vede ke smí­šení pojmů pal­cát a řem­dih (viz dále). Pal­cát typu mor­gen­stern se vy­sky­to­val v hrubé sel­ské va­ri­antě (opět hu­sité), ale i v ce­lo­ko­vové ná­kladné formě jako ry­tíř­ská zbraň.

Pal­cát pe­rový je asi nej­kla­sič­tější for­mou této zbraně. Vál­cová hla­vice je opat­řena ra­di­álně smě­řo­va­nými oce­lo­vými pery, které ský­tají velké mož­nosti zdo­bení pro­la­mo­vá­ním a po­dobně. Zde se vždy jed­nalo o ná­klad­nější (pře­vážně ry­tíř­skou) zbraň.

Zvláštní bod­nou for­mou pal­cátu je pal­cát dý­kový. Hla­vice je zpra­vi­dla vy­ve­dena do po­doby pěsti sví­ra­jící dýku. Jiný název zbraně zní „nůž do pěsti“. Tato zbraň slou­žila více než jiné jako od­znak a pa­rádní ar­tikl.

Biják

Biják je po­zo­ru­hodná zbraň, tě­šící se velké po­zor­nosti u sou­čas­ného pu­b­lika. Vzru­šení vy­vo­lává zdán­livá ne­vy­zpy­ta­tel­nost a hro­zivé účinky mož­ného zá­sahu zá­va­žím na ře­těze, které tvoří úder­nou část zbraně. Biják je vždy tvo­řen ná­sa­dou (opět v dlouhé pě­chotní a krátké jez­decké va­ri­antě), na níž je při­pev­něn jeden nebo více ře­tězů. Za­kon­čení ře­tězu se už liší zbraň od zbraně. Na­pří­klad tur­na­jový biják po­ne­chává ře­tězy (zpra­vi­dla tři až pět) jen tak. Při po­u­žití plá­tové zbroje se se tedy jed­nalo o vcelku bez­peč­nou zbraň.

Na­proti tomu biják zvaný mor­gen­stern nebo řem­dih byl di­men­zo­ván právě na dr­cení těž­kých plá­to­vých zbrojí. Ost­natá kule na ře­těze byla hro­zi­vou zbraní ná­roč­nou na ovlá­dání. Podle ně­kte­rých pra­menů slou­žila i k vy­tr­há­vání zbraně ze sou­pe­řovy ruky. Úderné části bi­jáku byly značně roz­ma­nité – kule růz­ných ve­li­kostí s ostny i bez nich, různé ko­vové kroužky nebo ne­pra­vi­delné od­litky že­leza. Někdy se tu vy­skytly i me­čové hla­vice.

Své­byt­nou va­ri­an­tou bi­jáku je rov­něž cep, vzniklý bez­po­chyby ze ze­mě­děl­ského ná­stroje. Bo­jová úprava spo­čí­vala v oko­vání úderné části (která byla sil­nější a kratší než ná­sada) krou­ce­nými že­lez­nými pruty a ob­jím­kami, opat­ře­nými hřeby. Tato zbraň byla známa již za an­tic­kého Říma, vy­zbro­jily jí houfy chu­diny na kru­ci­átách, pro­sla­vili ji hu­sité a na­po­sledy se ob­je­vila v sel­ských bou­řích v 18. sto­letí.

Štít

Už od sta­ro­věku měli bo­jov­níci po­třebu ope­ra­tiv­ního vy­krý­vání úderů ne­přá­tel­ských zbraní. Ho­mé­rovi hr­di­nové byli vy­zbro­jeni vel­kými štíty z vol­ské kůže, dr­že­nými za dva pruty na zadní straně. Už v Ho­mé­rovi je také zmí­něn štít zvaný aegis, známý jako „Athé­nin štít“. Velké kru­hové štíty pa­t­řily k vý­zbroji řec­kých ho­plítů. Římští le­gi­o­náři se kryli za ob­délné těžké štíty vy­du­tého tvaru. V celém sta­ro­věku mů­žeme po­zo­ro­vat ur­či­tou ne­rov­nost mezi znač­nými roz­měry štítů a ma­lými dél­kami zbraní.

Ve stře­do­věku se mí­sily dvě zá­kladní kon­cepce štítů. Ku­la­tého tvaru na­bý­val puklíř (též puk­léř, buklíř, z franc. bouc­lier) (obr 57.), zpev­něný ko­vo­vou po­k­licí, někdy opat­řený bod­cem, hákem nebo do­konce kom­bi­no­vaný s lu­cer­nou. Ve vý­chodní Ev­ropě se ujal pře­vážně jez­decký ku­latý štít zvaný kal­kan. Byl zpev­něn ple­cho­vou puk­licí, pro­tkán prou­tím a ba­vl­nou, po­kryt kůží. Z nor­man­ského štítu man­dlo­vého tvaru pa­trně vy­chází ry­tíř­ský štít ve tvaru erbu. Právě sply­nutí erbu se ští­tem je pro ev­rop­ský stře­do­věk cha­rak­te­ris­tické. Sta­ro­české ozna­čení štítu zní ščít.

S po­jmem štít do jisté míry splývá pojem tarče (z lat. tar­ghetta přes něm. Tart­sche) (obr 53.). Tento ob­délný nebo troj­ú­helný štít míval zářez pro vlo­žení kopí (i v pě­chotní va­ri­antě), vy­u­ží­val se často při tur­na­jo­vých klá­ních. Poz­dější va­ri­anty byly ur­čeny pro pěší sou­boje, opat­řeny hákem nebo pře­hr­nu­tým okra­jem pro pá­čení sou­pe­řovy zbraně.

Ohrom­ným a po­pu­lár­ním ští­tem je pa­véza (asi podle it. města Pavia). Dře­věný štít kry­jící celou po­stavu, se zpev­ňu­jí­cím žeb­rem upro­střed a s bod­cem pro upev­nění v zemi byl vy­u­ží­ván pře­de­vším střelci z luků, kuší a pal­ných zbraní. Exis­to­vali i tak­zvaní pa­véz­níci, je­jichž úko­lem bylo za po­chodu krýt po­sádky vozů, jezdce a střelce. Menší ob­do­bou je pa­vézka, která byla po­u­ží­vána jezdci a vo­za­taji. V sou­vis­losti s tě­mito zbra­němi je opět nutno při­po­me­nout hu­sity, kteří je hojně vy­u­ží­vali.

Ještě větší než pa­véza je tzv. taras s berlú (obr 52.). Pro svou ve­il­kost a po­u­žití ne­bývá řazen mezi štíty, neboť jím není možno po­hy­bo­vat ani tak mi­ni­málně, jako s pa­vé­zou. Za tuto vel­kou desku za­pře­nou jed­nou nebo dvěma no­hami se kryli střelci z pal­ných zbraní, které tak do­staly název ta­ras­nice. Ta­rasy za­krý­valy me­zery mezi vozy hu­sit­ských vo­zo­vých hra­deb a byly opat­řeny prů­zo­rem pro mí­ření a střelbu.

Tar­gone (obr 54.) se ob­je­vuje v 15. sto­letí. Pů­vodně se jed­nalo o ital­ský pro­ta­žený štít po­u­ží­vaný při tur­na­jích, byl vy­ba­ven jed­ním nebo dvěma madly, poz­ději byl bo­hatě zdo­ben. Pře­žil až do 18. sto­letí, kdy byl uží­ván v Pise ke zvlášt­ním tur­na­jo­vým hrám na mostě.

Přilba

Úder do hlavy je jed­ním z nej­ne­bez­peč­něj­ších, snadno do­káže zabít. Proto není divu, že přil­bám byla vždy vě­no­vána mi­mo­řádná po­zor­nost. Celá sta­letí bo­jov­níci a zbro­jíři ře­šili pro­blém jak co nej­lépe ochrá­nit hlavu a ob­li­čej, a při­tom co nejméně ome­zit vní­mání slu­chem a pře­de­vším zra­kem, které je v boji otáz­kou pře­žití. Přilby po­u­ží­vali i sta­ro­věcí vo­jáci bo­ju­jící ve vedru egypt­ské nebo syr­ské pouště. Řečtí ho­plíté, ač je­jich zbroj byla lehká a úsporná, vždy no­sili přilby.

První přilby byly zho­to­veny pa­trně z kůže, poz­ději ze­si­lo­vány bron­zo­vými destič­kami. Z Me­zo­po­tá­mie po­chá­zejí nej­starší hmotné dů­kazy o ce­lo­ko­vo­vých přil­bách. Do dějin vo­jen­ství se vý­znamně za­psala řecká přilba zvaná ko­rint­ská, jež se pro svůj ele­gantní tvar stala stá­lou in­spi­rací zbro­jířů. Řím­ská le­gi­o­nář­ská přilba byla tech­no­lo­gicky velmi na výši, dis­po­no­vala řadou účel­ných sou­částí (líc­nice, kryt týla, kryt uší, kšilt). Kromě těchto při­leb ovliv­nily stře­do­věk ještě přilby kó­nické, po­u­ží­vané Vi­kingy, Kelty a Ger­mány. Po­kra­čo­va­te­lem to­hoto typu přilby je přilba nor­man­ská (obr 56.).

Své­byt­ným typem ochrany hlavy je helm (ne­správně helma) (obr 36.). Se­stává z ně­ko­lika pevně spo­je­ných plátů, na hlavu se na­sa­zuje vcelku, je zcela uza­vřený a nemá žádné po­hyb­livé části. Raným typem je helm hrn­cový, který svou vahou spo­čí­val na hlavě. Vy­lep­šený a také těžší je helm kbel­cový, který se opírá o ra­mena. Dol­ním okra­jem za­padá do drážky v límci a tak se otáčí. Tyto helmy se uplat­nily v kři­žác­kých vál­kách. Nej­těž­šími va­ri­an­tami jsou helm kolčí, pro svou váhu uží­vaný pouze při tur­na­jích a helm tur­naj­ský, který díky mříži z ko­vo­vých prutů po­sky­tuje lepší vý­hled.

Těžké helmy značně ome­zo­valy vý­hled, proto si je ry­tíři sun­dá­vali hned po ná­jezdu a v ná­sledné seči bo­jo­vali bez nich. Pod helm jez­dec na­vlé­kal přilbu typu leb (malá ana­to­micky tva­ro­vaná ko­vová přilba) s krouž­ko­vým zá­vě­sem, nebo krouž­ko­vou kápi. Pod tím nosil ještě ko­že­nou nebo pro­ší­va­nou čapku – batwat.

Pro­ti­pó­lem těž­kého helmu je lehčí uza­vřená přilba s po­hyb­li­vým hle­dím. Vy­vi­nula se z kó­nické přilby s kry­tem brady a od­kry­tým ob­li­če­jem, záhy (14. sto­letí) však do­stala sklopné hledí s ty­pic­kým „nosem“, který slou­žil jako vě­t­rací a de­for­mační zóna. Tato přilba se na­zývá ba­si­net (též ba­ci­net, hunc­kap (něm.) nebo šlap (čes.)) (obr. 8).

Z ko­rint­ské přilby vyšla bar­buta (obr 9.), ote­vřená lehká přilba vhodná pro pě­chotu, pů­vo­dem z Itá­lie. Zprvu měla tvar go­tic­kého ob­louku, poté se za­ku­la­tila. Byla běžná ve 14. a 15. sto­letí. Po­u­žívá se pro ni rov­něž název cas­sis, který v la­tině ozna­čuje ko­vo­vou přilbu obecně.

Dal­ším typem přilby je že­lezný klo­bouk (též ka­pa­lec, ka­pa­lín) (obr 41.), roz­ší­řený už ve 14. sto­letí. Byl ob­lí­ben zejména u měst­ské a žold­néř­ské pě­choty. Poz­ději byl do­pl­ňo­ván hle­dím, stal se před­chůd­cem ša­líře a ka­basetu. Šalíř (obr 49.) vznikl pro­ta­že­ním týl­ního krytu ka­pa­línu a jeho ná­sled­ným roz­dě­le­ním na seg­menty, je do­pl­něn hle­dím (od po­lo­viny 15. sto­letí po­hyb­li­vým), u nějž spodní hrana prů­zoru vy­bíhá, ochranu je možno ještě zvý­šit při­dá­ním pod­brad­níku. Ka­baset (obr 37.) se na­roz­díl od ša­líře pro­ta­huje smě­rem vzhůru, až do­stává ty­pický hruš­kový tvar, který cha­rak­te­ri­zuje pře­de­vším jeho vr­chol­nou formu – špa­něl­ský mo­rion. I ka­baset býval do­pl­ňo­ván hle­dím a pod­brad­ní­kem, na vr­cholu byl zpev­něn hře­be­nem. Mo­rion (obr 43.) je pozdní (16. sto­letí) ote­vřená přilba hruš­ko­vi­tého tvaru s pře­hr­nu­tým okra­jem, pře­vý­še­ným zvo­nem a hře­be­nem. Vše je vy­ko­váno z jed­noho kusu. Mo­rion byl ob­lí­be­nou přil­bou pi­ke­nýrů, muš­ke­týrů, lu­čišt­níků i pa­lá­co­vých gard. Švý­car­ská garda ve Va­ti­káně jej po­u­žívá dodnes. Mo­rion ský­tal mnoho místa na ná­kladné zdo­bení.

Po­kra­čo­va­te­lem ba­si­netu je ital­ský armet a fran­couz­ský bi­coque. Armet (obr 2.) je zcela uza­vřená přilba se sklop­ným hle­dím z 15. a 16. sto­letí, rané formy mají „nos“ po­dobný ba­si­netu. Cit­livý styk plátů v týle býval chrá­něn týl­ním štít­kem. Bi­coque (franc. – dvo­jitá sko­řápka) je ku­latá plná přilba s hle­dím od­klá­pě­ným do strany. Všechny části se­stá­vají vždy z pra­vého a le­vého dílu.

Dal­šími dvěma vý­znam­nými přilbami 16. a 17. sto­letí jsou bur­go­net a man­telheim. Bur­go­net (obr 3.) před­sta­vuje zpo­čátku leh­kou ote­vře­nou pě­chotní i jez­dec­kou přilbu s hře­be­nem, čel­ním štít­kem a zá­věs­nými líc­ni­cemi. Poz­ději se mění v čle­ni­tou uza­vře­nou přilbu těžké jízdy s mnoha po­hyb­li­vými sou­částmi. Man­telheim (obr 38.) je ně­mecká přilba s hle­dím a vel­kým kry­tem týla. Poz­ději se toto ozna­čení pře­neslo na uza­vře­nou ky­rys­nic­kou přilbu.

Zbroj

Sou­běžně s vý­vo­jem vo­jen­ských zbraní po­stu­po­val i vývoj oděvu, který měl proti je­jich účin­kům chrá­nit – zbroje. Po­dobně jako u přilby, i zde stáli vá­leč­níci před pro­blé­mem, zda dát před­nost ochraně nebo po­hyb­li­vosti. Zbro­jíři po celá sta­letí usi­lo­vali o zbroje, které by byly po­ho­dlné, po­hyb­livé, ne­pří­liš těžké a zá­ro­veň by po­sky­to­valy dobrou ochranu.

První prehis­to­ric­kou zbrojí byl pa­trně ši­roký ko­žený pás za­krý­va­jící bři­cho. Hr­di­nové z Ho­méra a řec­kých bájí se často odí­vali do zví­ře­cích kůží. Ovšem v My­ké­nách byl uči­něn objev bron­zové zbroje z 15. sto­letí před Kris­tem, jež si co do slo­ži­tosti ne­za­dala s ev­rop­skými zbro­jemi vr­chol­ného stře­do­věku. Zbroje vzni­kaly po­stup­ným zpev­ňo­vá­ním ko­že­ných oděvů, na­ší­vá­ním desti­ček a kroužků. Ta­ková zbroj z mnoha seg­mentů se na­zývá pan­cíř. Ře­kové už znali kyrys – ce­listvý hrudní plát. Vr­cho­lem sta­ro­vě­kých zbrojí je řím­ská lo­rica seg­men­tata, jež po­sky­to­vala vy­ni­ka­jící ochranu i po­hodlí. Se­stá­vala z přesně tva­ro­va­ných ko­vo­vých lamel do­pl­ně­ných ko­že­nými ře­mínky a destič­kami.

Značně re­vo­luční byl vy­ná­lez krouž­kové zbroje (tzv. brně). Místo spo­jo­vání kroužků ře­mínky či je­jich na­ší­vání na oděv byly teď kroužky za­kles­nuty do sebe na­vzá­jem a tvo­řily pev­nou a po­hyb­li­vou „tka­ninu“. Nej­starší krouž­ková zbroj je do­lo­žena ve 2. sto­letí před Kris­tem a je pa­trně vy­ná­le­zem Keltů. Ma­sově se roz­ší­řila až po­čát­kem stře­do­věku a zvláště během kří­žo­vých vý­prav. Ve své vr­cholné po­době kryla krouž­ková zbroj celé tělo až po ko­lena, její sou­částí byly i ru­ka­vice (tzv. pěst­nice) a kápě na hlavu (tzv. hau­berg). Ve spodní části byla zbroj na středu roz­stři­žena kvůli jízdě na koni. Z kroužků se­stává rov­něž aven­tail, což je závěs na helmu kry­jící krk a ra­mena. Na zbroj se na­vlé­kal var­koč (srov. lat. var­co­cum, angl. war-​coat), který měl funkci ochran­nou (proti po­časí) a roz­po­zná­vací. Býval vy­ší­ván a zdo­ben he­ral­dic­kými barvami svého ma­ji­tele. Od var­koče se nijak zá­sadně ne­liší vaf­nrok.

Od 13. sto­letí se za­čaly ob­je­vo­vat jed­not­livé pláty (zprvu hrudní, ná­lo­ketní, ná­ho­lenní) a na konci 14. sto­letí se již ry­tíři ob­lé­kali do plné plá­tové zbroje. Pod­statně déle pře­žila krouž­ková brň na vý­chodě Ev­ropy a v Asii (snad kvůli pod­nebí). Plá­tová zbroj (bez přilby) se­stává z těchto částí: pod­bradí, límec, ná­ra­me­níky (zprvu z lamel, poz­ději v kuse), přední kyrys, zadní kyrys, ruká­vec (kryt nadloktí), ná­lo­ket­nice (pro­hnutý plech kry­jící spoj plátů v lokti, tzv. myška), du­tina pro loket (vy­puklý plech umož­ňu­jící ohnutí lokte), kůrka (kryt před­loktí), šorc (la­me­lový kryt sla­bin a boků) přední a zadní, pěst­nice (ru­ka­vice), zbrojní šosy (kryty ste­hen za­vě­šené na šorcu), ná­ste­henka, ná­ko­le­nice (vy­puklý plech kry­jící spoj plátů v ko­leni), no­ha­vice (též ho­le­nice, ple­cho­vice), bota. Ko­že­ným do­plň­kem byl pás, na který se za­vě­šo­vala po­chva na meč, po­ří­padě jiné zbraně. O tom, za jak dů­le­ži­tou sou­část odění byl po­va­žo­ván, svědčí obrat „pa­so­vat na ry­tíře“.

Od 15. sto­letí byla zbroj do­pl­něna okrouh­li­cemi, což jsou kru­hové štítky při­pev­ňo­vané na ra­meno. Tur­na­jové zbroje byly pod­statně těžší a bez­peč­nější. Zde sku­tečně platí, že jez­dec sra­žený s koně měl co dělat, aby vstal. Prv­kem navíc byl hák na za­lo­žení dřevce, pří­davný kryt ruky, který zpev­ňo­val dr­žení ale zá­ro­veň sni­žo­val po­hyb­li­vost, tzv ma­ni­fer. Vr­cho­lem tur­na­jové masiv­nosti byl tzv. plášť kolčí (obr 55.), pří­davný plát, který kryl nej­více ex­po­no­va­nou část těla. Při­šrou­bo­vá­val se ke zbroji a někdy i k přilbě (tu pak po­cho­pi­telně ne­bylo možno snadno sudat).

Sou­běžně s těž­kými pl­no­plá­to­vými zbro­jemi se vy­ví­její lehčí al­ter­na­tivy ur­čené bo­jov­ní­kům, kteří ne­po­tře­bují tak masivní ochranu (lu­čišt­níci, ko­pi­níci, žol­dáci). Ta­ko­vou zbrojí je pů­vo­dem ital­ská bri­gan­tina (obr 19.), ko­žený ka­bá­tec s na­ši­tými kroužky a ple­cho­vými destič­kami. Z Itá­lie po­chází i vrstvený kyrys zvaný anime (obr 1.), který se ujal na­pří­klad v Uhrách a Pol­sku. Na vý­chodě byl také roz­ší­řen bechtěr, který je vy­ná­le­zem Mon­golů. Jedná se o krouž­ko­vou a destič­ko­vou vestu, která se na­vléká na brni. Bechtěr byl pro svou ná­klad­nost vy­hra­zen vůd­cov­ské elitě.

Pro­ší­vané ka­bátce, někdy mo­řené ve smůle, se na­zý­vají ake­ton (špan.) nebo gam­be­son (it.), česky prostě pro­ší­va­nice. Na­vlé­kaly se pod zbroj (ně­které lehčí va­ri­anty přes) a chud­ším vo­já­kům slou­žily jako sa­mo­statná „měkká zbroj“. S roz­vo­jem pal­ných zbraní v 16. a 17. sto­letí se zbroj zjed­no­du­šuje. Dlouho pře­tr­vává ochrana těla (kyrys, šorc, šosy) a hlavy (přilba). Vývoj se lišil místo od místa. Na­pří­klad v Pol­sku se ještě v 17. sto­letí po­u­ží­valy těžké zbroje po­dobné těm vr­cholně go­tic­kým. Z to­hoto ob­dobí po­chází tzv. půlzbroj slo­žená z ky­rysu, ná­ra­me­níků, rukávců, šorcu a pro­dlou­že­ných šosů. Byla uží­vána jízd­ními pi­ke­nýry, land­sk­nechty a po­dobně.

Závěrem

Dou­fám, že se vá­žený čte­nář pří­liš ne­nu­dil a od­nesl si ale­spoň mi­ni­mum no­vých in­for­mací. Je-li tomu tak, pak spl­nil můj člá­nek účel číslo 1.

Pokud tento člá­nek po­může ja­ké­mu­koli GM při her­ním na­klá­dání se zbra­němi, pak spl­nil účel číslo 2.