Řád sv. Lazara Jeruzalémského

Rytířské řády jsou spojené s konspiračními teoriemi, neohrožeností starých křižáků a hlavně v současnosti s charitou. Řád svatého Lazara Jeruzalémského sice stojí stranou konspiračních teorií a dnes jej snad kromě lidí nějak spojených s hospicovou péčí zná málokdo, v bojové síle však lazariáni přinejmenším po většinu dvanáctého století drželi krok s mnohem známějšími řády. A to i přes jednu podstatnou nevýhodu: aspoň na začátku byli všichni rytíři tohoto řádu malomocní.

Úvod

Původně jsem sem chtěl v podstatě jen přepsat perex, obalit jej nějakou omáčkou a přidat pár slov o organizaci článku. Jenže během přípravy se rozrůstaly odkazy na internetové a lidské zdroje (s několika novodobými lazariány se osobně znám, ale o jejich členství v řádu jsem se dozvěděl až teď), čas plynul a sběr informací a psaní článku byly v čase nejtěžších zkoušek a zápočtů na druhém místě. A tak jsem stanul před dilematem mezi krásnou představou, kterou nestihnu zpracovat a budu muset odložit na příští číslo, nebo osekáním článku na to relativně suché a nepodstatné, co zvládnu napsat už teď. Nakonec jsem naštěstí přišel na řešení, které spojuje výhody obojího: rozdělit článek na dva díly.

V tomto prvním díle najdete hlavně faktografii. Skládá se ze dvou kapitol: „Lepra“ popisuje nemoc, kolem které se až donedávna točily specifičnost a smysl řádu sv. Lazara, a jejíž příznaky a průběh jsou klíčovou informací pro pochopení mnohého ze zbytku článku. Název druhé kapitoly, „Historie řádu“, mluví za vše. Na příště se pak můžete těšit na podrobnosti a zajímavosti o tom, jak vypadal život takového lazariána v době křížových výprav, přičemž budou rozebrány jednotlivé aspekty (mentalita křižáka, psychologie umírání, sociální vyloučenost apod.), a to pokud možno tak, aby je bylo možné co nejsnáz zobecnit a použít při hraní postav nacházejících se v nějak podobné situaci, které třeba jinak nemají s rytíři sv. Lazara nic společného. Zvláštní prostor bude věnován tématu „lepra ještě jednou a podrobněji“, kde se můžete těšit i na rady a zápletky pro zapojení lepry do hry, nejen lazariánské.

Lepra a umírání

Lepra

Lepra neboli malomocenství byla až do objevu jistých specifických antibiotik neléčitelná a téměř vždy smrtelná. Třetím nepříjemným aspektem je, že k úmrtí dochází až po mnoha letech, uvádí se 10-20 let bez léčby. Doba, kdy dotyčný přestane být schopný běžné práce, se také pohybuje v řádu let (první výrazná omezení mohou nastat tak ve čtvrtině až polovině tohoto období, ale to nemám ověřené), a pacient musí být upoután na lůžko až v posledních několika letech života. Lepra má dvě formy – tuberkulozní (kožní) a nervovou. U tuberkulozní nejdřív dochází k vytváření uzlů a vředů na kůži, které postupně praskají a odpadávají, přičemž může dojít k vyřazení některých vnějších orgánů (třeba oka) a později i k odpadání prstů nebo dokonce celých končetin. V pozdějších fázích se k ní přidávají příznaky druhé varianty – vyřazování nervů, které se projevuje necitlivostí a ochrnutím. Ve druhé variantě může naopak necitlivost přijít jako jeden z prvních příznaků – třeba u krále Balduina IV., o kterém ještě bude řeč, byla nastupující nemoc odhalena právě na základě nepřirozené odolnosti k bolesti.

Fakt, že 95% lidí má proti lepře přirozenou imunitu a k nakažení dochází jen u oslabených jedinců, nebyl až někdy do dvacátého století znám, a tak se nakažlivost této choroby všeobecně přeceňovala. Na první pohled viditelné příznaky umožňovaly snadno izolovat nakažené od zbytku populace, a tak byli vyháněni ze sídel zdravých lidí do leprosárií, vesnic malomocných a špitálů pro ně. Na druhou stranu, „na první pohled viditelné příznaky“ nemusely být nutně příznaky lepry, za malomocenství se tradičně považovaly i mnohé kožní choroby. Například biblický Starý zákon podává ve 13. kapitole Leviticu neboli 3. knihy Mojžíšovy starověkou příručku k diagnostice, kdy je třeba nasadit karanténu a kdy ne. Mezi podezřelé patří všechny vyrážky, lišej, vředy a spáleniny, zbělení a zřetelný pokles kůže při jakémkoli z těchto jevů znamená „malomocenství“, stejně jako plísně a postupující vyrážky. U většiny forem malomocenství se počítalo s možností uzdravení, k čemuž v případě pravé lepry prakticky nedochází. V určité formě „malomocenství“, když se tělo pokryje bílými strupy, ale dotyčný nemá vředy, je dokonce navzdory nemoci prohlášen „čistým“,

Křesťanství a malomocní

Malomocní byli všude na okraji společnosti, vždy a všude byli nějak izolováni. Církev jako středověký garant civilizovanosti chránila zdravé obyvatele povinným označením malomocných a hlídáním určité karantény. Když bylo u někoho diagnostikováno malomocenství (stejnými nebo podobnými postupy jako u starých Židů), byla za něj sloužena „mše oddělení“, přechodový rituál ze stavu zdravých do stavu malomocných spojený s rozloučením s farností a předáním a posvěcením předmětů spojených s postavením malomocného. Při ní kněz přečetl malomocnému nařízení o jeho nových zákazech a povinnostech. K nim patřil zákaz vstoupit do kostela, hospody a dalších veřejných míst, opouštět domov bez oblečení signalizujícího malomocného, mýt se nebo pít z jakéhokoli veřejného vodního zdroje (od toho malomocný dostal sadu nádob, do kterých si mohl nabrat vodu k mytí a konzumaci), dotýkat se jakékoli věci kromě své vlastní bez nasazených rukavic, sdílet dům s jakoukoli ženou kromě své manželky a dotýkat se dětí nebo jim něco dávat. Interakcím s příbuznými a sousedy tak nebylo v žádném případě zabráněno, dotyčný jen musel dodržovat určitá bezpečnostní opatření.

Na druhou stranu, církev povzbuzovala péči o malomocné způsobem do té doby nevídaným. Původní řecko-římská pohanská kultura chápala péči o chudé a potřebné jako výměnný obchod „něco za něco“, kdy jen hlupák bez náležitého ocenění (většinou reklamy) hne prstem pro bližní v nouzi, natožpak aby šel mezi malomocné a čekal mezi nimi na nákazu. O něco lepší případ představovaly kultury se silným dělením na „my a oni“ s morálními pravidly podporujícími „nás“. V takové kultuře malomocní mohli čekat od svých soukmenovců aspoň nějakou almužnu a snad i pomoc. Ale i tam by se málokdo obětoval pro tak neperspektivní členy společnosti.

V křesťanství je tomu jinak. Ježíšova slova „co uděláte jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste udělali“ (Matouš 25,40) inspirovala mnohé k radikální pomoci lidem, kteří to nejvíc potřebovali, v první řadě malomocným. Matka Tereza není ničím jedinečným, jen je jednou z nejradikálnějších a nejznámějších z těch, kteří se pro takovou bláznivou službu rozhodli v době nedávné. Díky podobným lidem starověká a středověká leprosária nebyla jen vězením, ale také místem pomoci, kde vždycky někdo (ať už zdravý či nakažený) rozdával naději a ošetřoval malomocné ve finálním stádiu nemoci. Hlavním smyslem prokázaného milosrdenství byla spása duší, a to u pomáhajících, pro které šlo o následování Krista cestou oběti pro druhé, ale také pro malomocné, kteří potřebovali povzbuzení pro překonání zoufalství a smíření se s vlastním stavem. Když dokázali vzít svůj osud jako účast na Kristově kříži a skrze ni doufat v spásu, mohli se stát majáky naděje pro další malomocné. Kde se tento duch služby vycházející z křesťanské víry, naděje a lásky rozšířil, tam komunity žijící v leprosáriích v opravdovosti víry překonaly mnohé poustevnické komunity a kláštery. A právě v jedné takové komunitě začíná historie řádu lazariánů.

Historie řádu

Jeruzalémský špitál pro malomocné aneb na co lazariáni navazovali

Jeden z nejstarších pořádných (tj. že měly blíž k nemocnici než k vězení) špitálů pro malomocné na světě vznikl někdy kolem poloviny druhého století před Kristem u Jeruzaléma. I když od té doby uplynulo drahně staletí, byl to právě tento špitál, ve kterém řád vznikl a který mu dal jméno. Kdy byla založena špitální komunita, která se později transformovala v uskupení malomocných rytířů, nevíme. Rok 72 uváděný prameny ze čtrnáctého století je nejspíš dílem středověké fabulace řádových rytířů a jejich příznivců. O něco věrohodnější je údaj, že řád starající se o jeruzalémské malomocné založil sv. Basil Veliký, což by znamenalo vznik řádu po roce 361. Jisté je, že kolem roku 800 zde žilo patnáct malomocných a dva basiliánští mniši arménské národnosti.

Křížové výpravy a zlatý věk rytířů sv. Lazara

Když roku 1099 křižáci dobyli Jeruzalém, byl špitál sv. Lazara jedním ze čtyř leprosárií za jeruzalémskými hradbami. Mniši východní, basiliánské řehole v něm zůstali (včetně představeného bratra Gerarda, který ovšem byl původem Francouz) a roku 1115 přijali západní augustiniánskou řeholi. Toto spojení východních a západních křesťanů v jednom klášteře spolu s faktem, že u malomocných se na takové rozdíly jako jsou národnost nebo vyznání příliš nehledí, položily základ ekumeničnosti řádu – lazariáni nikdy nebrali velké schizma z roku 1054 příliš vážně a dnes jsou mezi nimi zastoupeni křesťané různých denominací.

Za rok oficiálního založení řádu je považován rok 1120, kdy byl rektor jednoho z konkurenčních špitálů Boyand Roger zvolen mistrem špitálníků svatého Lazara. Už několik let předtím malomocní křižáci ubytovaní a ošetřovaní ve špitálu sv. Lazara vytvořili ozbrojenou složku tohoto řádu. I když mnozí ze současníků od sebe neodlišovali dva řády rytířů - špitálníků, johanity a lazariány, lazariáni měli personálně blíž k templářům než k johanitům. Templáři dodržovali pravidlo, podle kterého se jakýkoli templář nakažený leprou automaticky stával lazariánem. Právě mezi templáři v péči řádu sv. Lazara se pravděpodobně zrodila myšlenka udělat z nepříliš užitečných (byť často spíš proto, že se jich leckdo stranil a nepočítal s nimi, než že by skutečně nemohli pracovat či bojovat) pacientů umírajících na lepru vojenskou jednotku, a bývalí templáři vedli bojový výcvik ostatních rytířů Lazara Jeruzalémského. K lazariánům po nakažení leprou přestupovali i rytíři jiných řádů a samozřejmě nejen oni.

Největší válečné slávy řád lazariánů dosáhl pod vedením jeruzalémského krále Balduina IV. (vládl 1176-1184), který se nakazil leprou už před pubertou, ale ve svých patnácti letech zdědil trůn jeruzalémského krále. První Balduinovou akcí (hned po nástupu na trůn) bylo zrušení nevýhodného míru se Saladinem a útok na Damašek, který donutil sultána přejít do obrany. Invazi do Egypta musel odvolat mimo jiné i kvůli svému zdravotnímu stavu. Jeho největším úspěchem bylo zázračné vítězství u Montgisardu, kdy s 600 rytíři a několika tisíci pěších (lazariáni mezi nimi museli mít nezanedbatelný podíl) vyrazil proti 26 tisícům saracénských jezdců táhnoucím na Jeruzalém. Před bitvou křižákům zvedla morálku Balduinova modlitba u ostatků sv. Kříže, po které následoval útok vedoucí k rozprášení Saladinova vojska. K vítězství křesťanů přispěla i Saladinova chyba, že hrstku rytířů podcenil a nechal své muže rabovat, takže na boj nebyli připraveni. Nakonec mu prý zachránil život jen jeho závodní velbloud. Saladin se od té doby neodvážil postavit se Balduinovi v bitvě, a to ani když křesťanského krále nemoc připravila o zrak a o vládu nad všemi končetinami.

Krátce po Balduinově smrti, roku 1187, Saladin v bitvě u Hattínu rozdrtil křižáky a dobyl Jeruzalém. Centrum řádu se přesunulo do Akkonu, kde lazariáni měli svůj hlavní stan až do jeho dobytí muslimy roku 1291. Mezitím se rozvolnilo pravidlo, podle kterého všichni členové řádu museli být malomocní (ještě dlouho však platilo, že velmistrem mohl být jen malomocný, aby se neštítil svých spolubratří), což vedlo k velkému šíření lazariánů zejména do Evropy. Pádem Akkonu končí první a nejslavnější fáze v historii řádu – doba křížových výprav. Od té doby už řád nikdy nebyl vojensky významný, doba malomocných válečníků skončila.

Od příchodu do Evropy až po dnešek

Po vyhnání ze Svaté země řád měl kam jít: už roku 1154 řád dostal od francouzského krále hrad Boigny. Další majetky měl řád i v jiných zemích, třeba v Čechách je řádový špitál sv. Lazara v pražské Lazarské ulici (na místě dnešního soudu) připomínán roku 1281, ještě před založením Nového Města. Spolu s Francií a Boigny byla centrem řádu Itálie, zejména Sicílie a město Capua. Řád si sice ponechal rytířskou strukturu, ale už se soustředil spíš na péči o nemocné než na vedení války, nanejvýš měl pár lodí pro potírání pirátství.

V Evropě díky chladnějšímu klimatu nebyla lepra nikdy tak rozšířená jako ve svaté zemi, a protože se boj s malomocenstvím dařil (v 16. století už v západní Evropě prakticky neexistovalo), řád se musel buď přeorientovat na jiný úkol nebo být zrušen. Papežská bula z roku 1489 řád de facto zrušila převedením pod savojský řád sv. Mořice. Francouzští lazariáni se však tomuto kroku vzepřeli a pod záštitou francouzského krále působili dál. Řád sv. Mořice nějakou dobu působil jako vojenský řád bojující proti pirátům, brzy se však zredukoval na vyznamenání pro přátele savojské dynastie. Ve Francii se řádu dařilo lépe. Král Jindřich IV. Navarský založil nový rytířský řád Sv. Panny hory Karmel, který sice sdílel velmistra s lazariány, ale k úplnému splynutí obou řádů nedošlo. Sdílení velmistrů se zřejmě dělo s ohledem na papeže, který řád sv. Lazara nechtěl ani na přímluvu francouzských králů obnovit a tím méně potvrzovat lazariánské velmistry. I přes vazby na francouzskou královskou rodinu a takové povinnosti, jako posílat dvanáct mužů do královy osobní stráže nebo zajišťovat vrchní dozor nad francouzskými chudobinci, se nikdy nestal klasickým státním řádem. Od konce 17. století řád poprvé od roku 1489 začal expandovat do Španělska a dalších zemí, což mu pomohlo přežít francouzskou revoluci.

Během francouzské revoluce byly rytířské řády zrušeny a odchod francouzských rytířů do zahraničí vedl k založení komend v Rusku, ve Švédsku a na Litvě. Velmistr řádu, pozdější král Ludvík XVIII., v té době využíval řád i jako politický nástroj, když členství v něm nabízel jako poctu potenciálním spojencům. Tehdy se obnovila ekumeničnost řádu z prvních let jeho existence, protože do něj byli přijímáni pravoslavní a luteráni. Toto politické období trvalo jen krátce, protože v roce 1830 řád definitivně přišel o záštitu ve francouzských králích. Novým, alespoň duchovním, ochráncem řádu se stal melchitský (syrská odnož řeckokatolické církve) patriarcha Maximos III Mazloum. Do konce 19. století se řád držel hlavně mezi melchity, ve dvacátém století však začala expanze řádu do Evropy a pak do celého světa.

Hlavní vlnu expanze řádu zastavil až rozkol v 60. letech. Tehdejší velmistr, Francisco de Borbón y Borbón, se jako vysoký důstojník španělské armády nestíhal věnovat řádu, který si proto zvolil nového velmistra, jímž se stal vévoda z Nemours Charles Philippe d’Orléans. Tím však porušili řádová pravidla (velmistr může jen zemřít nebo abdikovat, nemůže být sesazen), což vedlo k rozdělení řádu na pařížskou a sevilskou resp. maltskou větev. Rozkol se vyřešil až roku 2008, kdy sevilský velmistr abdikoval a generální kapitula obou větví řádu zvolila nového. Schizma se odrazilo i v českých zemích, ale i zde probíhá proces opětovného sjednocování.

Vojenská stránka řádu sv. Lazara je dnes dávnou minulostí a lepra se v dnešní Evropě skoro nevyskytuje – dnešní lazariáni se věnují zejména hospicové péči. Hospice jsou zařízení pro terminálně (tj. nevyléčitelně a smrtelně) nemocné pacienty, kde cílem není vyléčit, ale zmírnit utrpení a pomoct pacientům k nalezení smyslu života do svých posledních dnů, což bylo už cílem prvních basiliánských a lazariánských špitálů. Čeští lazariáni založili pražský hospic Štrasburk a podporují i hospic Malejovská v Praze a hospic sv. Lazara v Plzni. Čeští lazariáni jsou také úzce spojeni se sdružením Likvidace lepry, které organizuje pomoc malomocným ve třetím světě.

Zdroje

• Ottův slovník naučný o malomocenství: http://leccos.com/index.php/clanky/malomocenstvi
• Jiný článek o lepře: http://nemoci.vitalion.cz/lepra/
• Oficiální stránky českých lazariánů a historie řádu na nich (nebo na české wikipedii, kde použili kopii odkazované historie): http://www.oslj.cz/, http://www.oslj.cz/o-radu/historie-ve-svete.html
• Jiné stránky stejného řádu (ale jiné skupiny?) a historie na nich: http://www.st-lazarus.cz/, http://www.st-lazarus.cz/historie.html
• Mezinárodní stránky řádu Lazara Jeruzalémského (anglicky): http://www.st-lazarus.net
• Anglický článek o králi Balduinovi (informace o něm jsem čerpal hlavně odsud): http://www.freerepublic.com/focus/f-religion/1670312/posts
• Anglický článek o lepře ve středověku, obsahující detailní popis postavení mše oddělení a seznam malomocných panovníků v dějinách. http://priory.com/history_of_medicine/leprosy.htmhttp://priory.com/history_of_medicine/leprosy.htm
• Stránky Likvidace lepry: http://www.likvidacelepry.cz