Detektivka II.

I.

Moje vlastní literární pokusy začaly právě detektivkami.

Otec si náhodou jednoho dne všiml, že při pohledu ze sousedova okna směrem k našemu domu je skrz náš dům vidět až na dům, sousedící z druhé strany. Ihned mne napadlo, jak by policii zmátlo, kdyby vrah někoho zastřelil skrz jiný dům. Impuls to byl tak silný, že mne ve věku deseti let donutil napsat detektivní povídku, dílo číslo 1. Dnes na tom vidím jedinou dobrou věc; metodičnost a logika příběhu mne hned napoprvé tlačila k přesnému tvaru short story s výraznou pointou, o kterou jedině šlo (kdo dával minule pozor, je to typická howdunita).

A jako správný sériový detektivkář jsem tento literární zločin ještě šestkrát zopakoval. Nápady všech případů se stejným detektivem (dokonale nezajímavým; nezáleželo na něm) už dnes nedám dohromady; povídky dávno neexistují. Znám jen názvy. Vím jen matně, že jedna z nich se týkala otrávené houslistovy kalafuny (jed se uvolňoval při hraní) a jiná byla filatelistický příběh o Převrácené lokomotivě (zcela bez souvislosti s Františkem Langerem, kterého jsem tehdy ještě neznal).

Potom se mi stalo to samé, co Poeovi. Přestalo mne to bavit.

Pochopil jsem, že sci-fi a nebo horor dávají možnosti nekonečně větší.

II.

V éře scifi jsem se pojednou k detektivkám krátce vrátil. Uvědomil jsem si, že některé základní problémy detektivky reálie sci-fi automaticky řeší. Zpětně vidím, že mne při tom dost nadchl vzor Lemova pilota Pirxe.

Třeba na takovém Marsu v umělých stanicích s omezeným množstvím kyslíku jsou pohyb a množství osob přirozeně omezené a dohledatelné. Nehrozí, že by se vám do toho zapletli nějací náhodní okolojdoucí. Druhá zajímavá věc je, že podobný svět je velice technický a potenciálně daleko nebezpečnější, než je jinak běžné; stačí povolit někde nějaký šroubek a můžete jiného snadno zabít. Ve vesmíru je prostě dokonalý terén, který by mohla Agatha Christie jen závidět.

Už jsem také uměl psát nepatrně lépe, takže jsem to dokázal rozvinout do třicetistránkové novelety. Taky v tom byla nějaké akce a charaktery se začaly rozvíjet alespoň trochu.

No, tentokrát mi to vydrželo jen přes dva příběhy, čísla 38 a 44.

Nedokázal jsem tehdy zjistit, v čem je problém, ale v dalším psaní, které se třeba také týkalo sci-fi, jsem zcela spontánně zamířil úplně jinam – k historii. Blížily se veliké věci, které smetly jak scifi, tak i detektivku.

III.

Podobnou Poeovskou vývojovou křivku udělalo nakonec plno kacířů, kteří se už ve třicátých letech začali od schématu odvracet, neb jim bylo poněkud těsné. Vzali si z něj ale to dobré a nosné. Midewiwin pravila minule velmi přesně, že v detektivkách byl příběh; a to byla právě ta vzácná komodita, která zaručila detektivkám tak velký úspěch uprostřed socialistické pustiny. Protože povídání o tom, jak Žena za pultem bojuje s maloměšťáckými předsudky, sice nese místy formální znaky příběhu, ale jaksi to postrádá šmrnc – když to v libovolném stádiu opustíme, nemáme pocit, že jsme o něco zásadního přišli. Kdežto nechat běhat vraha po světě, aniž bychom ho odhalili, působí na většinu čtenářů jaksi nepřijatelně.

Takže pokud dokážeme ten dojem nepochopitelné záhady a příběhového drajvu úspěšně transplantovat jinam, máme vyhráno. Pokud jsem minule v podobném místě řekl, že si máte udělat mentální poznámku, tak jsme právě v tomto klíčovém bodě. Schéma výstavby detektivního příběhu vůbec není špatné, ale rámec vyšetřování zločinu je velmi svazující.

Asi nejilustrativněji a nejdříve začal tímto směrem uvažovat G. K. Chesterton. Patří mezi moje literární velikány nejbližší a také nejvlivnější a stále váhám, zda bych mu neměl věnovat samostatné pojednání. Zatím tedy alespoň tento odstavec.

Chesterton, což byste asi neuhádli, začal jako básník, a to již roku 1900. Ale prakticky ihned zamířil jinam. Kromě literatury a zábavy ho zajímaly otázky mravní. Antonín Přidal připisuje Chestertonovi postřeh, že chápal detektivku jako pokračování rytířského eposu, kdy hrdina přijede na místo, vyřeší záhadu, přemůže zlo a vrátí věci do přirozeného stavu dobra.

Druhá klíčová Chestertonova myšlenka je obhajování všedních, banálních a samozřejmých pravd, obvykle mravních, na které se často zapomíná. „Paradox je pravda, postavená na hlavu, aby upoutala pozornost.“

Nevím, kdy a jak tohle všechno Chesterton přesně řekl, ale rozhodně od počátku budoval svoje podivně zmutované detektivky tímto směrem. Středověký vliv je hodně patrný na jeho úplně prvním a nejlepším románu Napoleon z Notting Hillu (1904), kde najdeme z detektivek jen nepatrné stopy; daleko spíš je to ten rytířský epos.

Ještě daleko zřejmější je detektivkový základ zvrácený v něco naprosto jiného v Klubu podivných živností (1905), což je jeho kniha číslo dvě. Je tu k vidění pravý Velký detektiv jménem Basil Grant. Je tu série poslepovaných povídek s pointami. Je tu vyšetřování zločinu. Ale všechno končí poněkud jinak, než se nabízí. Abych naznačil, o co může jít, uvádím spoiler jednoho z případů v knize:

Postarší major Brown se z příčin naprosto náhodných dostane do cizího domu, kde se děje plno podivných věcí. Potká dívku, která se nesmí k němu obrátit, dokud nebude šest hodin. Ze sklepa zaslechne hrůzný hlas volající: „Majore Browne, jak zahynul šakal?“ A při pohledu z okna zjistí, že v záhonu je kvetoucími maceškami vysázen nápis SMRT MAJORU BROWNOVI.

Vysvětlení všech úžasných záhad tkví v tom, že chudák major Brown přišel do domu omylem místo jiného Browna. A ten jiný Brown, který měl přijít původně, si všechny ty podivnosti objednal jako placené dobrodružství od Agentury pro dobrodružství a romantiku, která takové báječné zážitky poskytuje.

Že jde o nápad dosti vděčný, lze demonstrovat tím, že ještě skoro po stu letech posloužil ve filmu Hra od Davida Finchera, případně ve scifi Total Recall. Nepochybuji, že tvůrci Chestertonovu klasiku velmi dobře znali.

Klub podivných živností byl jen první v řadě případů, kdy to šlo s detektivkou tak nějak šejdrem. Následoval Anarchista Čtvrtek, Povídky o dlouhém luku, nebo konečně Muž, který byl příliš živý, což je kniha vysloveně nádherná. S přimhouřením oka bychom mohli uznat jako detektivku i soubor povídek Klub zneuznaných mužů. Ale i tady se ze zločinu co chvíli vyklube nějaké dobro, z vraha pozoruhodně sympatický chlapík a tak dále.

Později ovšem Chesterton tvořil už jen čisté detektivky. Čapek v minulém pokračování upozorňoval na velmi slavného otce Browna a méně slavného Horna Fishera. Je zvláštní paradoxní osud tohoto mistra paradoxů, že ty nejzajímavější a nejrozvratnější antidetektivky psal zejména na začátku své spisovatelské dráhy (do roku 1910), kdežto později byl stále usedlejší a konvenčnější, načež skončil jako předseda toho bájného Detektivního klubu, dbajícího na dodržování pravidel detektivky, o kterém byla řeč minule.

Kompozičně mistr uvízl na tom, že nikdy nedokázal vytvořit dramatický oblouk přes celou knihu. Vůbec mu chybí taková ta klidná germánská trpělivost patrná třeba u Tolkiena. Chesterton je prostě novinář, glosátor, sloupkař, povídkář. Hravý jako štěně a chytrý jako delfín, pokud mám parafrázovat jistou reklamu. Pár větami zamíří do nečekaných hloubek a jeho filosoficky laděný veselý epigram strčí do kapsy pět tlustých traktátů německé provenience. Dva je tisíckrát jedna, prohodí třeba o přátelství a zamilovanosti. Načež odtančí si hrát s něčím jiným.

Stopy Chestertonova díla jsou velmi patrné zejména na Karlu Čapkovi. Čapkova první kniha Boží muka (1917) se vydala po vysloveně Chestertonovských cestách… ovšem bohužel bez učitelovy nezodpovědné lehkosti.

IV.

Pokud se vydáme po stopě Chestertonova nápadu, že detektiv je moderní varianta potulného rytíře, asi nám neujde, že to Karel Čapek v Marsyasu rozebíral pod heslem Motiv výkonu. Nicméně to sám moc nevyužil.

Využili to ale jiní. Zejména ta americká tradice, které si velmi všiml Škvorecký, zahrnující autory jako Dashiel Hammet a Raymond Chandler a daleko před nimi pulpový Nick Carter, vnímá celý problém detektivky velmi odlišně než klasičtí Britové. Takový Hercule Poirot sedí v křesle, nechá konat svoje šedé buňky mozkové, případně vede dlouhatánské výslechové dialogy s podezřelými a na konci všechny sezve do salonu, kde to všechno rozsvítí. Vrah je během vyšetřování jaksi pasivní; je mu dovoleno pro oživení pouze spáchat nějakou další vraždu. Ale rozhodně neudělá to, co se zdá být dost přirozené – neohrozí samotného Poirota.

Praktičtější vrahové američtí na to jdou jinak. Jakmile zjistí, kdo je detektiv a že jde po nich, tak po něm střílejí stejně nekompromisně. V Americe mají všichni zbraně, takže co. Případně detektivovi namlátí. Případně mu namlátí policie, která je tak nějak třetí silou ve hře a její vztahy s Velkým detektivem bývají dost špatné. Takže americký příběh není partie bridže, kterou mezi sebou odehrají ctihodní gentlemani, ale opravdový zápas, ba dokonce i nedůstojná rvačka. Nepochybně to má k tomu pojetí rytířského eposu daleko blíže. A stejně nepochybně to na plátně daleko lépe vypadá – akční honička s auty je vděčnější než dlouhatánský výslech.

Pročež myslím, že právě pro tohle ty drsněji a američtěji pojaté detektivky časem na plátně převážily. V mnoha případech do té míry, že se detektivka až tak nějak vytratila a zbyla čistá akce. Zde by bylo asi namístě poznamenat, že Bond, James Bond. Padouši se s ním rozhodně nemažou, ale on s nimi také ne. Kdežpak nějaké to sezení v křesle a šedé buňky mozkové; rovnou odstřelit, když už má to povolení zabíjet. O detektivní pátrání v původním smyslu jde daleko méně; kdo je vrah většinou tušíme dost rychle. Ale honiček a rvaček je tu k vidění plno.

Z milionu napodobenin tohoto stylu lze uvést třeba slavné filmové série Smrtonosná past či Smrtonosná zbraň, kde jsou policajti vysloveně Bondovského chování.

Je zajímavé, že ani sám praotec Holmes se akce nijak nestranil; například výborně boxoval, jak se rozpomnělo až úplně nové filmové pojetí. Vůbec je ta idea detektivky coby dobrodružství čistého rozumu, kdy starší pánové jen tak lehce konverzují, možná opravdu jen historickým nedorozuměním vzniklým v těch londýnských klubech. Není žádný principiální důvod detektivní příběh oddělovat od dramatických situací a trvat na tom, že všechno zajímavé se stane jen v zákulisí.

V.

Jiná varianta odklonu od detektivky je vytvoření hybridu s příběhem o strašidle.

Ono to je vlastně nasnadě od počátku a začal s tím už Poe ve Vraždách v ulici Morgue. Zločin je sám o sobě věc temná a napínavá, a pokud se tato stránka věci zdůrazní, lze ve vedlejším plánu čtenáře ještě vystrašit. Pes Baskervillský a vůbec velká část Holmesových příběhů tohle téma dokonale využívá. Záhada je tak strašlivá a tajemná, že působí až nadpřirozeně. Nejen, že se Holmes s padouchem často popere, ale má často co do činění s něčím, co se vymyká veškeré představivosti. Například s Upírem v Sussexu. Nebo s Ďáblovým kopytem. Nebo se Lví hřívou. Následky jsou naprosto nepochopitelné a budí dojem, že tu zasáhlo cosi fantastického.

No, můžeme prozradit asi všeobecně známý spoiler – nezasáhlo. Právě Holmes je průkopníkem pravidla, že pravá detektivka je realistická a nadpřirozených zásahů se střeží jako jeptiška pornografie. Všechno to má realistické vysvětlení. Nebo alespoň rádoby realistické; se zamhouřením obou očí lze připustit, že snad možná…

Podobná strašlivá zápověď také přímo volá po tom, aby ji někdo porušil. Asi nikoho nepřekvapí, že to spáchal již jeden z Doylových současníků, jistý Arthur Machen. Machenovými detektivy jsou vědec Phillips a spisovatel Dyson. Ti vlastně nejsou reinkarnací Holmese a Watsona, nýbrž rovnou Dupina a jeho bezejmenného přítele. Machen stvořil tuto dvojici v odlišném poměru sil; čekali bychom, že přírodovědec materialista Phillips bude Holmesem a spisovatelský bohém Dyson bude Watsonem, ale ono je to složitější. V obzvláště dlouhém textu Třech Podvodníků (1895) jsou oba celkem vyrovnanými pozorovateli událostí a jindy je silnějším právě Dyson, zcela v intencích světonázoru svého stvořitele. Podstatné je, že u Machena je vyústěním případu politováníhodně často nalezení strašidla. Tedy úplně jiné paradigma než běžná detektivka: vypadá to nadpřirozeně, a fakt, je to nadpřirozené. Machenův vliv v Británii je málo probádaný, ale překvapivě silný – například Arthur Conan Doyle využil Machenovy nápady ve dvou ze čtyř svých románů (Pes Baskervilský a Údolí strachu). A mám podezření, že Chestertonův soudce Basil Grant myslí hodně podobně jako spisovatel Dyson.

Muž, který byl ale Machenem zasažen nejsilněji, což nijak netajil, vycházel zejména z těch nejodvážnějších Machenových vizí a odvedl detektivku naprosto jinam. H. P. Lovecraft. V takovém Případu Charlese Dextera Warda jsou ještě stále všechny atributy detektivky od počátku na svých místech; už to matoucí označení „případ“. Dextera Warda bychom mohli chápat jako ideální protipól Henryho Baskervilla – obě ty věci jdou proti sobě a zároveň se doplňují jako křivka nabídky a poptávky nebo Jin a Jang; jedno je nadpřirozeně vypadají detektivka, druhé je detektivně vypadající příběh o strašidle. Silně Machenovské rysy lze vypátrat u Volání Cthulhu a Hrůzy v Dunwichi, tedy u lovecraftovin úplně nejslavnějších. Pro toto pojednání je podstatné, že je oboje stále ještě z velké části detektivní případ, kdy hrdina po něčem pátrá a dopátrá se někam, kam se snad ani dopátrat neměl. A toto paradigma vlastně nikdy tak Lovecraftem zcela opuštěno nebylo, pokud vezmeme třeba Stíny nad Innsmouthem, Krysy ve zdech nebo konečně úplně poslední Přízrak z temnot.

VI.

Křížení detektivky a příběhu o strašidle je téma hodně vděčné a věřím, že by mi vydalo na samostatnou studii. Leč nechci přepínat trpělivost čtenářovu a poukážu jen na několik dalších zásadních příkladů v době zcela nedávné nebo přímo současné.

Andrzej Sapkowski a jeho Zaklínač. Víc než kdo jiný je Geralt z Rivie tím epickým rytířem, co přijde, přemůže nestvůru a obnoví rovnováhu; ale také je zároveň často Velkým detektivem, Holmesem, který se kromě svých nadlidských šermířských schopností musí často dopustit i nějaké té důmyslné dedukce a odhalit záhadu. Mám dojem, že tento model povídky, spojující několik archetypů do neoddělitelného tvaru, byl velmi důmyslný a je věčná škoda, že ho autor předčasně opustil a zamířil jinam. Zmocnili se ho ovšem mnozí jiní.

Thomas Harris a jeho Mlčení jehňátek. On je to ze tří čtvrtin příběh o strašidle, ale formálně tu zbylo ještě plno rekvizit z detektivky. Sice se tu vlastně nic nevyšetřuje, protože my, čtenáři, všechno víme, ale pojetí těch pseudovyšetřovacích scén je neobyčejně novátorské. Pokud jsem o něco výše tvrdil, že honička v autech je napínavější než výslech, potom je tohle velmi podstatná výjimka. Příběh stojí zejména na rozmluvách, které nesmírně fungují mimo jiné kvůli neodolatelnému pocitu, že jakákoli představa bezpečí je v případě tohoto strašidla iluzorní a Hannibal může Clarice Starlingovou nějak napadnout skrze tlustou skleněnou stěnu. A tento neblahý dojem se v průběhu děje jenom utvrzuje mnoha příklady.

Nápad prožívá inflaci zejména v současnosti, kdy jsou přesně takto chyceni – a není to nic platné – pánové John Doe, Joker, Bane nebo Clyde Sheldon. Už na to bylo poukázáno v Příběhu o strašidle; zde je třeba zdůraznit, že je to vlastně také detektivka trochu jinak.

VII.

Pokud bude následovat seznam Detektivek, které stojí zato číst, potom se přiznám, že jsou alespoň trochu neortodoxní úplně všechny. Obsahují kromě detektivky ještě něco navíc nebo se od pravidel detektivky odlišují ještě zásadněji. U některých lze vést dlouhý, učený a marný spor o to, zda to vůbec ještě je detektivka.

Pes Baskervillský – A. C. Doyle. Vlastně úplně nejdetektivkovitější detektivka ze všeho. Bližší pohled, který jsme věci již věnovali, ukáže, že je to celé podstatně složitější a že dědictví této geniální věci nebylo pokračovateli plně využito. Zejména, že je to detektivka s uměleckým efektem a atmosférou; na tohle málokdo pomyslel.

Opona – Agatha Christie. Poslední kniha, jakási závěť královny detektivek, která je skutečně svým způsobem geniální. Čistá detektivka, která se ale prolamuje někam úplně jinam a nechává za sebou kouřící trosky pravidel pátera Knoxe.

Devět hran (The Nine Taylors) – Dorothy Lucy Sayers. Ach, Sayersová. Když Christie, tak Sayersová; to máte jako Mercedes a BMW. Napsala toho nesrovnatelně méně a kvalita jejího psaní je pozoruhodně nevyrovnaná – od věcí nečekaně naivních až po velmi seriózní prózu. A k tomu duše hravého kotěte uvězněná v těle monstrózní velryby. Je hrozně těžké vybrat něco, v čem je vidět vše podstatné; hodně vděčný je výbor povídek Dobrodružný život milovníka starých tisků. Devět hran je detektivka, kde je k vidění všechno možné od prostého venkovského života přes hledání pokladu až po atmosféru hororu, a kdo je vrah, to je při tom asi tak ze všeho nejméně důležité.

Kletba rodu Campbellů – John Dickson Carr. Detektivka podle pravidel, ale mihne se tu i strašidlo; a hlavně, nadevše je to velká sranda. Kombinace Skotska, whisky a strašidelné vraždy ve věži je čímsi neodolatelná. Vůbec bývá tenhle autor hodně fajn, když na něho narazíte.

Podezření – Friedrich Dürenmatt. A vůbec celá řada mistrových her. Úžasné věci. Psychologie postav překvapuje a při tom je to vlastně jen dotažená detektivka. Mimochodem, v divadle je to samozřejmě lepší, než když se to čte.

Přelíčení a omyl – Anthony Berkeley. Tahle kniha byla ve své pradávné době nejstrašnější herezí možnou; prozradí vám totiž vraha hned na první stránce. Kupodivu, model detektivky naruby prokázal značnou životnost například v seriálu Columbo. Pokud tuhle knihu neznáte, nejspíš vás hodně překvapí.

Smrt je vždycky osamělá – Ray Bradbury. Pozdní mistrovo dílko; jako detektivka vás asi nesrazí ze židle, ale jako literatura je to jeden z autorových vrcholů.

Glenkill – Ovce vyšetřují – Leonie Swannová. Tedy ovšem… tahle dokonale ujetá magořina je vlastně geniální. Během četby se čtenář stane ovcí a poté se promění zpět.

Vyšetřování – Stanislaw Lem. Ony skoro všechny Příhody pilota Pirxe, jak byly dodatečně sebrány do sbírky, mají více či méně ráz detektivky, ale tohle je delší – je to detektivka čistá a ještě to bylo i pěkně zfilmované, kdybyste na to narazili. Natolik mne to zaujalo, že jsem to jistou dobu napodoboval. O tom tu řeč už byla.

Anarchista Čtvrtek – G. K. Chesterton. Nakonec vybírám z mnoha možností tohle, neb to stále ještě je detektivka. Po čem se v téhle důmyslné ptákovině vlastně pátrá, to lze zjistit jedině přečtením. Také neodolatelná kniha.

VII.

Detektivku při vlastním psaní jsem v tomto pojednání zanechal svému osudu v druhém odstavci. Ve skutečném životě se to stalo někdy v roce 1985. Tedy, viděno dneškem, příšerně dávno. Po mnohaletém pobytu v absolutním jinde, totiž scifi, fantasy a historii, jsem najednou zjistil, že se mi nezbadatelnými tajnými stezkami vrátila do klávesnice.

V případě Sal Borelli za jistý závan detektivky mohl nejspíš Lovecraft, na kterého to navazovalo. U Ochránce cesty se zase v dálce rýsoval stín Umberta Eca ve Jménu Růže, na což mohl upomínat počátek příběhu. Nebo možná i ten Sapkowski. I když to celé zamířilo někam úplně jinam. V obou případech to prošlo zcela bez povšimnutí, i mého vlastního.

Výbušná směs vznikla zejména po vzniku Argonanta coby titulního hrdiny v roce 2008 a ještě více, když se Argonantovské příběhy daly dohromady ve Ztracených letopisech (2011). Tady si toho už někdo všiml; Argonantus je vlastně také Velký detektiv. Není potulným rytířem, nemá geniální šedou kůru mozkovou ani svaly Jamese Bonda, a není dokonce ani velmistrem šermu, což by se v jeho světě zvláště nabízelo. Popravdě řečeno netušíme, zda umí vůbec vzít meč do ruky. Je to rozhodně více dobrodružství rozumu než síly; spíše Odysseus než Herkules.

Také svoje příhody nijak aktivně nevyhledává. Přesto za ním přicházejí podstatně častěji než u běžných lidí – občas to nařídí kníže, občas někdo jiný, jindy to prostě vyplyne z okolností. Už to samotné je rys vysloveně holmesovský či poirotovský; leckoho asi už napadlo, že pobyt vedle velkého detektiva vlastně není moc bezpečný, zvláště pro epizodní postavy.

Postupem času se rysy detektivky spíše prohlubují, než vytrácejí. V Andělu smrti jde o zločin. Sedm ryb se rozebíhá jako detektivka. Mohli bychom to všechno označit jako jednotlivé případy, kde se objeví záhada a vyšetřuje se až k nějakému řešení.

Na druhou stranu, nikdy se to pravou detektivkou nestane. Občas víme, kdo je vrah; nebo alespoň tušíme. Nelze spoléhat na to, že řešení bude racionální – tento pojem je pro lidi z 12. století něčím hodně odlišným od toho, jak mu rozumíme dnes. Děj prostě o detektivní pravidla obvykle ztratí zájem a zamíří někam úplně jinam.

VIII.

Myslím, že někde tady je to pravé a nejlepší dědictví detektivky.

Detektivka nám dala pevnou formu, pravidla a řád. Udělala na světě pořádek a zabránila nudnému blábolení o ničem, protože čtenáře zajímá, kdo je vrah a nemá čas na nějaké kraviny navíc. Seřadila vyprávění do logické struktury; záhada coby pointa má být odhalena na konci, jinak to ztratí energii předčasně.

Ale příběh a jeho struktura je hlubší a základnější než sama detektivka. Detektivka je odvozena od příběhu, nikoli obráceně. Napřed byl ten rytíř, co řešil epické dobrodružství, pronásledoval draka nebo zlého čaroděje, a teprve po něm přišel detektiv. Tohle si vzpomeňte, kdykoli budete mít pocit, že se porušením pravidel ctihodného detektivního klubu dopouštíte nějakého strašlivého kacířství. Pokud vám nějaká rekvizita detektivky překáží, protože chcete z nějakého důvodu použít nadpřirozené řešení, protože vás nebaví závěrečná vysvětlovací scéna, nebo dokonce chcete, ó hrůzo, předčasně propíchnout, kdo je vrah, pak směle do toho. A velcí duchové pánů Chestertona, Machena a Poea nechť vás provázejí.