Nové postupy detektivovy – psychologické profilování

Rozvoj vědeckého poznání nemusí znamenat vždy jen rozšiřování použití rastrovacích mikroskopů, počítačů, satelitního snímkování a podobných technických udělátek umožňujících vyšetřování zločinů porovnáváním vzorků DNA, sledováním platebních karet nebo mobilních telefonů a dalšími postupy téměř magickými. Využití vědeckých metod při posuzování motivace pachatelů vedlo ke vzniku psychologického profilování, které tak představuje spojení obou základních vyšetřovacích technik, tedy logické dedukce a na druhé straně zkoumání pachatelovi motivace. K jejich vzájemným vztahům více praví Argonautus v článku Detektivka (I.) zveřejněném v jedenačtyřicátém čísle Drakkaru. To ovšem stále neodpovídá na otázku, co to vlastně psychologické profilování je a kdy a jak vzniklo.

Zkoumání motivace pachatelů ke spáchání trestného činu se, jako nejstarší případ užití psychologie, prováděla od dob vyšetřovatelského pravěku. Proto je jednou ze základních otázek při odhalování pachatele či pachatelů cui bono? Komu čin prospěl? Tím se samozřejmě nemyslí jen přímý majetkový prospěch, ale i jakákoliv jiná výhoda či uspokojená potřeba pachatele. Později se množství posuzovaných duševních aspektů trochu rozšiřovalo, avšak spíš z hlediska posuzování nebezpečnosti již dopadeného pachatele. Jako příklad lze uvést různé omluvy pachatelů odkazem na těžké dětství, citovou deprivaci a podobně.

V té době, tedy koncem 70. let 20. století, si však jeden agent FBI, školený vyjednavač jménem John Edward Douglas, všiml řady podobností mezi jednotlivými případy sexuálně motivovaných násilných útoků včetně těch, které skončily usmrcením oběti. Aby jim dokázal lépe porozumět, začal navštěvovat již odsouzené pachatele těchto strašlivých činů a vyzpovídával je. Z těchto poznatků se zrodily základy psychologického profilování. Podrobněji se lze s historií vzniku této disciplíny seznámit ve výborné knize Lovec duší, jejímž autorem je Douglas spolu s Markem Olshakerem. Tam se mimo jiné taktéž dočtete, proč byl celý život rád, že si rodiče na poslední chvíli rozmysleli mu dát druhé jméno Holmes.

Některých jednotlivostí si samozřejmě všimli již jeho předchůdci, ve výjimečných případech dokonce došlo k pokusům o sestavení profilu, jako příklad může sloužit Thomas Bond, chirurg Metropolitní policie Londýna, při pokusu odhalit nejznámějšího sériového vraha dějin Jacka Rozparovače. Tyto pokusy se však týkaly především posuzování dovedností pachatele a především nebyly natolik systematické, aby šlo hovořit o skutečném profilování. Pouze na okraj lze navíc podotknout, že tato činnost trpěla řadou předsudků poplatných své době.

Od doby svého vzniku se pod pojem psychologického profilování zařadilo více případů aplikace psychologických poznatků zejména z oblasti posuzování možného chování známých osob, jako třeba uchazečů o důležité pozice v zaměstnání nebo vrcholných představitelů cizích států. V užším slova smyslu se však psychologickým profilováním rozumí sestavení co nejpřesnějšího popisu osobnosti pachatele ze stop získaných na místě činu a v jeho okolí tak, aby napomohl jeho dopadení.

Z toho vyplývá, že tuto metodu lze použít u těch trestných činů, s nimiž je spojen dostatek stop umožňujících získání poznatků o osobnosti pachatele nebo přímo komunikace s pachatelem samotným. Mezi takové činy patří mimo již zmíněných sexuálních útoků především v sériové podobě zejména únosy a vydírání. Sestavení profilu a jeho další využití při vyšetřování rovněž vyžaduje nasazení týmu zkušených vyšetřovatelů, proto se nevyplatí u méně závažné trestné činnosti. Naopak sérioví vrazi představují ty nejnebezpečnější pachatele civilních, tedy jiných než válečných či teroristických, trestných činů, neboť jejich oběti se nezřídka počítají na desítky. Při únosech či výhružkách bombovými útoky či žhářstvím jsou v přímém ohrožení životy nevinných. To zase činí psychologické profilování atraktivní pro spisovatele či filmové a televizní tvůrce, a samozřejmě taktéž pro budování zápletek ve hrách na hrdiny.

Aby pachatel sexuálně násilného útoku naplnil své deviantní potřeby, upravuje místo, na němž se s obětí zdržuje, a aranžuje ho podle svých představ. Aranžováním v tomto případě rozumíme například změnu vzhledu oběti (účes, šaty apod.), napodobování specifického prostředí (škola, dětský pokoj pachatele), zakrývání stop po útoku či po činu vůbec apod. V těchto činnostech se významně projevuje obvykle ne zcela obvyklá osobnost pachatele a díky tomu je vůbec umožněno sestavit jeho psychologický profil. Naopak požívání drog či alkoholu potlačuje osobnost pachatele a jím zanechané stopy nejsou obvykle použitelné pro sestavení profilu, i když samotná informace o závislosti pachatele může být rovněž významná. Kriminalisticky využitelný profil v ideálním případě obsahuje následující údaje (citováno podle Lucie „Amalasunty“ Albrechtové):

• počet pachatelů činu
• fyzické charakteristiky pachatele (věk, pohlaví, rasa, typ postavy atd.)
• mentální typ pachatele (inteligence, emocionalita, praktické dovednosti, disciplinovanost, schopnost sebekontroly, vědomí rizika, schopnost plánovat, vyrovnat se s kritikou, stresem, komunikační dovednosti, celkový popis pachatelova psychického rozpoložení)
• údaj o vycházení s autoritami
• rodinný stav, partnerské vztahy (sexuální zkušenosti, vztahově-komunikační schopnosti, aj.)
• kariéra, vzdělání a zaměstnání (nápadné chování ve škole, dosažené vzdělání, praxe v oboru, postavení v rámci profese)
• předchozí tresty
• zvyklosti a aktivity ve volném čase (koníčky, sporty)
• chování pachatele před činem (chování bezprostředně před činem i předchozí běžný způsob trávení času, užívání drog a alkoholu, stresové momenty, které činu předcházely)
• chování pachatele po činu (bezprostředně po něm i následující změna běžných vzorců chování)
• mobilita pachatele (disponuje-li řidičským průkazem a vozidlem)
• životní prostor a bydliště pachatele (vzdálenost bydliště od místa činu, charakter okolí pachatelova obydlí, soužití s rodiči, partnerem, či zda žije sám, ekologicko-psychologické vlivy na chování pachatele)
• závěr profilu by měl obsahovat doporučení pro další vyšetřování

Tyto údaje pak jsou dále využívány například k posouzení toho, jak bude pachatel reagovat na zveřejnění informací o vyšetřování, jak se bude vyvíjet frekvence jeho útoků, a poskytuje řadu dalších informací sloužících k vymezení skupiny osob, z níž nejspíše bude pachatel pocházet. Například vztah k autoritám je většinou ovlivněn vztahem k rodičům v dětství. Pokud jsou tedy na místě činu stopy svědčící o fixaci pachatele na rodiče, je pravděpodobné, že bude mít respekt k autoritám, který může vést až k tomu, že se bude chtít zapojit jako součást občanských hlídek do pátrání po pachateli. Nicméně konkrétní poznatky se z větší části příliš nezveřejňují, aby nesloužily jako pomůcka pachatelům. Řada z nich je totiž nadprůměrné inteligence, zajímají se intenzivně o policejní techniky a skrze tyto znalosti výrazně komplikují možnosti svého odhalení. Při interpretaci psychologických profilů hraje velkou roli statistika, která říká například to, že 27% pachatelů sexuálně motivovaných násilných trestných činů má potřebu se vracet na místo činu či že více než 80% pachatelů sexuálně motivovaných vražd bylo před tímto skutkem vyšetřováno policií. Nicméně je třeba vždy vycházet ze statistik platných pro danou zemi, i když jsou v zásadě podobné, tak rozdíly mezi USA a evropskými zeměmi nezřídka přesahují i 10 procentních bodů. Poznatky z obou stran Atlantického oceánu se pak shodují na tom, že nejčastějšími společnými znaky pachatelů sexuálně násilných trestných činů jsou v dětství projevované krutost ke zvířatům, nezdravá láska k ohni a pomočování. Avšak ne každý, pro koho tato kritéria platí, musí být sexuální násilník.

U velké většiny pachatelů pak byl zjištěn takzvaný cruising, tedy zdánlivě bezcílné pojíždění autem po krajině sloužící, někdy k podvědomému, obhlížení terénu a vyhlédnutí obětí. Tato činnost se odehrává většinou v noci. Pachatelé, kteří provádějí cruising ve dne, tak obvykle činí v rámci svého zaměstnání. Tato činnost je ve své noční podobě natolik častá, že policejní orgány často provádí po setmění intenzivní kontroly vozidel. To nemusí být dobrá zpráva pro herní postavy, které se pro splnění svých úkolů potřebují pohybovat venku pod pláštíkem tmy. Na základě psychologického profilu lze určit, které zveřejněné informace nejspíš přimějí pachatele ke změně „loviště“, na novém lovišti pak pachatel obvykle provádí rozšířenou rekognoskaci prostředí, což jednak představuje činnost, při níž jej lze identifikovat, a za druhé oddálí další útok a tím získá policii více času k jeho dopadení. Těmto postupům, které vynucenou změnou chování pachatele napomáhají jeho odhalení, se souhrnně říká proaktivní strategie.

Právě na zkoumání tří druhů místa činu – za prvé lokalit útoků, kde se pachatel zmocní oběti, za druhé místa, kde dojde k naplnění jeho potřeb, a za třetí umístění těla oběti – a jejich vzájemných vztahů v rámci série útoků se zaměřuje v Evropě rozvíjená metoda geografického profilování. Ta dokáže zejména odhalit místo bydliště či jiný významný výchozí bod pachatele, ale také ze vzdáleností jednotlivých míst útoků od sebe umožňuje vyvodit míru opatrnosti pachatele, z její náhlé změny pak lze hádat na jeho zoufalost či jinou změnu duševního rozpoložení. Geografickému profilování se, vzhledem k nízkému výskytu naštěstí povětšinou teoreticky, věnují i příslušníci Policie České republiky. Propojení geografického a psychologického profilování vedlo Davida Cantera z Univerzity v Surrey k vytvoření tzv. facetové teorie, která se snaží systematicky rozčlenit jednotlivé poznatky a analyzovat jejich vzájemné vztahy.

Ačkoliv je psychologické profilování již vcelku rozšířenou metodou vyšetřování zejména u sériových vražd, tak jeho přijímání u soudu jako důkazu o vině naopak rozšířené vůbec není. I velmi pečlivě sestavený psychologický profil totiž přinejlepším ukazuje na určitý okruh pachatelů, nikoliv na konkrétního jedince. Z tohoto pohledu pak může být maximálně důkazem nepřímým. Naopak by mohl být významným důkazem ve prospěch obhajoby, avšak takové použití není dosud zdokumentováno v judikatuře. Z hlediska přípustnosti v soudním řízení je na tom lépe forenzní psycholingvistika, která se zabývá posouzením vážnosti hrozby obsažené v komunikaci s vyděrači nebo únosci.

Jak bylo uvedeno výše, psychologické profilování je velice užitečným nástrojem, který napomáhá odhalení pachatelů mimořádně nebezpečných sériových vražd a podobných činů prostřednictvím systematické interpretace stop zanechaných samotnými pachateli nejen na místě činu. Tito pachatelé bývají, jak ukazuje Hannibal Lecter z Mlčení jehňátek, velmi často mimořádně inteligentní a neméně důslední, takže představují skutečně nebezpečného protivníka nejen pro orgány činné v trestním řízení, ale třeba i pro družinku ve hře na hrdiny. Kromě již zmíněné populárně naučné publikace Lovec duší a minimálně sledovatelného seriálu Myšlenky zločince lze doporučit i knihy amerického autora italsko-brazilského původu Chrise Cartera o detektivu Robertu Hunterovi, jen je třeba podotknout, že jejich naturalism dokázal zaskočit i autora tohoto příspěvku.