Pravidla detektivních příběhů

Autor: S. S. Van Dine (pseudonym pro Willarda Huntingtona Wrighta), 1928
Překlad: Jonáš Ferenc, Jakub Maruš
(původně publikováno v American Magazine, září 1928; originál převzat ze stránek http://gaslight.mtroyal.ca/vandine.htm)

Dvacet pravidel pro psaní detektivních příběhů

Detektivní příběh je druh intelektuální hry. Je dokonce něčím víc – je to sportovní zápolení. Pro psaní detektivních příběhu jsou pak velmi jasná pravidla - možná nepsaná, avšak o nic méně zavazující Každý uznávaný tvůrce literárních záhad se jimi řídí. Zde je tedy jakési Krédo, částečně založené na praxi všech velkých spisovatelů detektivních příběhů a částečně na apelu na autorovu čest a svědomí.

1. Čtenář musí mít stejnou příležitost vyřešit zločin jako detektiv. Všechny stopy musí být jasně vyřčeny a popsány.
2. Na čtenáře nesmí být použity žádné zlomyslné triky nebo podvody, kromě těch, které oprávněné použije zločinec na detektiva samého.
3. V příběhu nesmí být milostná zápletka. Problém, před kterým stojíme, je předvést zločince spravedlnosti, nikoli přivést láskyplný pár k svatebnímu oltáři.
4. Nikdy by se neměli ukázat jako pachatelé detektiv nebo někdo z oficiálních vyšetřovatelů. Je to čistý podvod, stejně jako nabídnout naleštěnou penny za pětidolarový kus zlata. Je to klamání čtenáře.
5. Pachatel musí být odhalen logickou dedukcí – nikoli dílem náhody či shodou okolností nebo bezdůvodným přiznáním. Vyřešit kriminální zápletku takovým způsobem je jako poslat čtenáře na marné hledání a poté, co neuspěje, mu říct, že jste měli hledaný předmět celou dobu schovaný v rukávu. Takový autor není o nic víc než vtipálek a šprýmař.
6. Detektivka musí mít vyšetřovatele, a vyšetřovatel není vyšetřovatel, pokud nevyšetřuje. Jeho funkce je sbírat stopy, jež nakonec vedou k osobě, která odvedla onu špinavou práci v první kapitole. Pokud vyšetřovatel nedosáhne závěru skrze analýzu těchto stop, pak nevyřešil svůj problém o nic lépe než školák, který opíše výsledek matematické úlohy z řešení.
7. V detektivce prostě musí být mrtvola, a čím mrtvější, tím lepší. Žádný menší zločin než vražda nebude dostačovat. Tři sta stran je příliš mnoho pro zločin menší než vražda. Všechny čtenářovy těžkosti a energie, kterou do čtení vloží, musí být odměněny.
8. Problém zločinu musí být vyřešen zásadně přirozenými prostředky. Metody jako zjištění pravdy skrze spiritistické tabulky, čtení mysli, seance, hledění do křišťálové koule a podobně jsou tabu. Čtenář má šanci, když porovnává svůj důmysl s důmyslem racionalistického detektiva, ale pokud musí soupeřit se světem duchů, pak je poražen ab initio (již zpočátku).
9. Není místo pro víc než jednoho detektiva – jeden protagonista dedukce – jeden deus ex machina. Vcítit se do mysli tří nebo čtyř, občas dokonce celé skupiny detektivů, kteří řeší problém, nejen rozptyluje pozornost a přerušuje přímou linku logiky, ale je to také neférová výhoda proti čtenáři. Pokud je detektivů více, čtenář neví, kdo je jeho společníkem v řešení záhady. Je to jako nutit čtenáře, aby běžel závod proti štafetě.
10. Pachatelem se musí ukázat někdo, kdo v příběhu hrál více či méně významnou úlohu – tedy, osoba, která je čtenáři známa a o kterou se může zajímat.
11. Pachatelem nesmí být sluha. Je to příliš jednoduché řešení. Pachatelem musí být osoba, která za to stojí – taková, která se běžně nedostane do podezření.
12. Pachatel smí být pouze jeden, bez ohledu na to, kolik vražd je spácháno. Zločinec smí, samozřejmě mít pomocníka nebo komplice, ale celá vina musí spočívat na bedrech jediné osoby. Veškeré rozhořčení čtenáře musí být umožněno koncentrovat na jedinou temnou osobu.
13. Tajné společnosti, comorry, mafie a podobně nemají v detektivním příběhu místo. Fascinující a skutečně krásná vražda je každým takovým nehorázným proviněním nenávratně zkažena. Samozřejmě, vrah v detektivce by měl dostat férovou šanci, ale je daleko za hranicí poskytnout mu k ochraně tajnou společnost. Žádný prvotřídní vrah s trochou sebeúcty by na takovou výhodu nepřistoupil.
14. Provedení vraždy a způsoby jejího vyšetřování musí být racionální a věděcké. Jinými slovy, pseudověda a čistě smyšlené i spekulativní techniky nesmí být policejním románu tolerovány. Jakmile autor zavítá do říše fantasie, třeba ve stylu Julese Verna, je již mimo hranice detektivky, skotače v neprozkoumaných dálavách dobrodružných příběhů.
15. Pravda musí být v každý moment zřejmá – pokud je čtenář dostatečně důvtipný, aby ji viděl. Tím myslím, že pokud se čtenář po vysvětlení zločinu rozhodne znovu si knihu přečíst, měl by vidět, že toto vysvětlení na něj zíralo celou dobu a všechny stopy skutečně vedou k pachateli – a pokud by byl stejně chytrý jako detektiv, mohl vyřešit záhadu sám bez toho, aby otevřel závěrečnou kapitolu. To, že chytrý čtenář často skutečně vyřeší zločin sám, není třeba zmiňovat.
16. Detektivní příběh by neměl obsahovat dlouhé popisné pasáže, žádné literární laškování s postranními liniemi, žádné pečlivé analýzy osobnosti, žádné „atmosférické“ odbočky. Ty nemají v záznamu o zločinu a jeho řešení místo. Zdržují akci a vnášejí do příběhu záležitosti nepodstatné por hlavní záměr, kterým je určit problém, analyzovat jej a přivést k úspěšnému rozluštění. Samozřejmě je ale potřeba dostatečné množství popisu a načrtnutí postav, aby kniha nabyla uvěřitelnosti.
17. Profesionální zločinec v detektivním příběhu nesmí být nikdy zatížen břemenem viny dřívějšího zločinu. Zločiny spáchané domovními zloději a bandity jsou záležitostí policejních oddělení – nikoli spisovatelů a geniálních amatérských detektivů. Skutečně fascinující zločin je ten spáchaný oporou církve nebo starou pannou, jež je známa pro své charitativní skutky.
18. Zločin v detektivním příběhu se nikdy nesmí ukázat jako nehoda nebo sebevražda. Ukončit odysseu vyšetřování takto antiklimatickým závěrem je ošálení důvěřujícího a laskavého čtenáře.
19. Motivy pro všechny zločiny v detektivním příběhu by měly být osobní. Mezinárodní intriky a politika náleží do jiné části fikce – do příběhů o špionech, kupříkladu. Ale vražda příběh o vraždě musí být udržován gemütlich (tj. „útulný, pohodlný, nenucený“, pozn. překladatele). Musí odrážet čtenářovy každodenní zkušenosti a dát mu určitý průchod pro jeho vlastní potlačené touhy a emoce.
20. A (abych svému Krédu dodal kulatý počet bodů) na závěr uvedu několik věcí, jichž by se žádný detektivní příběh s trochou sebeúcty nikdy neměl dopustit. Byly použity tak často, že jsou známé všem čtenářům literárního zločinu. Použít je znamená přiznání autorovy nejapnosti a nedostatku originality. a) Určení totožnosti pachatele na základě porovnání nedopalku cigarety zanechaného na místě zločinu se značkou cigaret, které kouří podezřelý. b) Falešná spiritualistická seance určená k vyděšení pachatele, aby se sám odhalil. c) Podvržené otisky prstů. d) Alibi docílené skrze figurínu. e) Pes, který neštěkal a tím pádem odhalil fakt, že narušitel byl známý. f) Závěrečné odhalení viny dvojčete či příbuzného, který je nevinný, ale vypadá navlas stejně jako podezřelá osoba. g) Injekční stříkačka a uspávací kapky. h) Spáchání vraždy v zavřené místnosti poté, co policie vtrhla dovnitř. i) Slovně asociativní test, který odhalí vinu. j) Šifra nebo zakódovaný dopis, který je rozluštěn vyšetřováním.

Deset přikázání (Desatero)

Autor: Ronald Knox, 1929
Překlad: Jonáš Ferenc, Jakub Maruš
(originál převzat ze stránek http://en.wikipedia.org/wiki/Golden_Age_of_Detective_Fiction)

1. Zločinec musí být zmíněn v rané části příběhu, ale nesmí to být nikdo, jehož myšlenky bylo čtenáři umožněno sledovat.

2. Všechna nadpřirozená a nepřirozená působení jsou zcela vyloučena.

3. Není povolena více než jedna tajná místnost nebo chodba.

4. Žádné dosud neobjevené jedy nesmí být použity, stejně jako přístroje, které by potřebovaly na konci dlouhé vědecké vysvětlování.

5. V příběhu nesmí figurovat žádný Číňan.

6. Žádná náhoda nesmí detektivovi pomoci, stejně jako nemůže mít nevysvětlitelné vnuknutí, které se ukáže být pravdivé.

7. Detektiv sám nesmí být tím, kdo spáchal zločin.

8. Detektiv je zavázán vyjevit všechny stopy, které objeví.

9. Společník detektiva, doktor Watson, nesmí před čtenářem zakrývat žádné myšlenky, které se mu honí hlavou - jeho inteligence musí být mírně, ale jen velmi mírně, pod intelektuální úrovní průměrného čtenáře.

10. Dvojčata a dvojníci obecně se v příběhu nesmí objevit, pokud jsme na ně nebyli včas připraveni.

Podle Knoxe detektivní příběh „musí mít jako svůj hlavní zájem odhalení záhady; záhady, jejíž součásti jsou jasně prezentovány čtenáři v rané fázi knihy a jejíž podstata je taková, že vzbuzuje zvědavost, která je na konci odměněna.“