Pán s hráběmi

Stála na břehu a vítr si pohrával s jejími dlouhými černými vlasy. Měla na sobě dlouhé bílé šaty, které rozhodně nebyly vhodné do dnešního podzimního bláta a větru. Ale šaty byly úplně čisté, jako by v nich nemusela jít celé míle po kopcích, aby se sem dostala.

Nad námi se tyčily obrovité rozvaliny hradu, ke kterému se hnala malá bystřina; dáma v bílém stála na břehu malého jezírka a dívala se upřeně do vody.

Chvíli jsem ji pozoroval; v pusté krajině mi připadala přízračná jako zjevení. Potom jsem ji pozdravil. Nevšimla si mne. Jako by mne vůbec neslyšela. Až po chvíli zvedla hlavu; krásné černé oči se zahleděly dolů po svahu – a spatřily mne.

Na okamžik zazářily nadějí, potom ale opět pohasly.

Žena odvrátila pohled – a znovu se zadívala do vody.

„Prosím vás…“

Něco mne přimělo, že jsem nedořekl. Žena si mne vůbec nevšímala. Mezi námi byla neviditelná zeď něčeho, čemu jsem nemohl rozumět. Pohlédl jsem naposled na ni, na jezírko, na mohutný hrad nahoře – a odcházel jsem.

Tajemství dámy na břehu jezírka jsem poznal až o mnoho let později po tomto setkání.

Na severu země, v jednom z nejzapadlejších koutů Evropy, žily v dávných dobách kmeny Prusů. Obývaly nekonečný les na břehu moře; nekonečný les, protkaný jezery a bažinami. Bažina a les je chránily před okolním světem; sídlili zde jejich pohanští bohové a duchové.

Křesťané a jejich kamenné kostely sem nemohli proniknout. Naráželi na neprostupnou zelenou hradbu, plnou bažin a kouzel. Jako by sem ani Boží oko nedohlédlo; jako by zde Jeho moc končila. Ze svatých mužů jen málokdo došel zpět, aby vyprávěl, jaký svět se zde skrývá. Náš svatý Vojtěch zde kdysi zahynul; kněz Slavek z českého rodu Hrabišiců zde byl na čas dokonce biskupem, nakonec jej ale Prusové vyhnali.

Ani řádoví rytíři, které sem křesťanští sousedé povolali, nedokázali les zdolat. Bažiny zadržely železné jezdce a jednotlivé bojovníky přepadali Prusové na malých, lehkých konících. Zjevovali se jako zázrakem z křoví s podporou lesních skřítků a zase tajemně mizeli; nepolapitelní, neporazitelní.

Staletí chránil zelený hvozd jeho obyvatele, jejich prastaré zvyky a právo, jejich kmeny a rody. Žili tak jako jejich otcové; neznali stát a kamenné hradby, nepsali knihy a neklečeli v kostelech; neznali neděli ani peníze. Nikdo nerozuměl jejich řeči a oni neznali jazyk svých sousedů.

Ve středu země pak bylo místo cizincům nejtajemnější; sídlo náčelníků, posvátné Romove. Místo hradeb a města tu stály hliněné valy a veliké sruby; místo kostela posvátný háj s obrovitým dubem. Na něm visely modly, které žádný křesťan nespatřil.

Staletí les hlídal ten zapomenutý kraj; ale dobyvačnost křesťanů byla nekonečná. Přišel čas, kdy země a bažina zradily svůj lid. Kdy byla strašná moc stromů zlomena. Stalo se to tak, že řádoví bratři, němečtí křižáci, požádali o pomoc v boji s pohany nejmocnějšího krále té doby.

A ten jednoho dne přišel. Přišel sám král Železný a Zlatý, Přemysl Otakar, král Čechů, před kterým se třásla zem. Přišel s šedesáti tisíci bojovníky. Kromě křižáků s jejich velmistrem tu byli rytíři z celé Evropy; Němci, Italové, Francouzi a také Poláci. Přišli i nejhroznější z nich – Přemyslovi železní páni čeští. Byli tu slavní rytíři rodu Vítkovců, Ronovců či Markvarticů; byl tu i sám Boreš z Oseka s hráběmi ve znaku, kterého se sám král obával. Byl prvním mezi pány své země; v Čechách mu říkali podle jeho erbu Hrabě, ne pro posměch, ale s úctou. Dodnes znamená slovo hrabě v naší zemi totéž, co veliký pán.

Vojsko královo přišlo v nejstrašnějších mrazech, po Novém roce. V době, kdy křesťané obvykle nebojovali. Ale teď se železná jízda zjevila na zmrzlých bažinách a lesní duchové byli bezradní. Rytíři na ohromných koních jako pancéřové věže kráčeli vpřed a vše před nimi prchalo v bezmocné hrůze. Žádná kouzla a žádné čáry, žádné zbraně a žádná síla nemohly zadržet strašného krále. Tisíce pohanů se modlily k posvátným stromům; snad nikdy nebyl dub ověšen tolika dary. Ale vše marno; železná záplava se valila po zmrzlých jezerech, pálila lesy a tančila po bažinách.

Až ke svatému Romove došli rytíři. Zde kázal český král spálit les plný pohanských kouzel, spálit les, který zahubil svatého Vojtěcha. A plameny pohltily slávu pruského národa, jeho víru a zákon; zahubily ty, kteří do poslední chvíle věřili v moc a ochranu velikého dubu. I ten staletý strom byl spálen a z kořenů vyvrácen; tím navždy pominula moc severního lesa.

Když viděli náčelníci tu hroznou pohromou, vrhli své lidi do posledního zoufalého boje, poblíž jednoho z lesních hradů. Ale kouzlo bylo zlomeno; lehká jízda bezmocná proti pancéřovým obrům; odpor utonul v krvi. Lesní hrad byl dobyt a většina Prusů zahynula. Ti, kdo přežili ten den, viděli, že je vše ztraceno. Vzdali se českému králi. Nad troskami svatého stromu se sešli přední z nich s Přemyslem, velmistrem křižáků a dalšími.

„Před tebou v prachu ležíme, ó králi, v naději, že naše životy ušetříš. Splníme, cokoli žádáš,“ řekl jeden z náčelníků, dnes už bezejmenný.

„Já nepřinesl zkázu,“ odpověděl král, když mu slova přeložili. „Já přinesl světlo a dobrotu Kristovu! Pokud se skloníte před Jeho majestátem, pokud se zřeknete mrtvého, pak vás čeká spása a bratrství v království Kristově.“

„Splníme, oč žádáš,“ řekl onen muž, tichý a zlomený. „Zříkám se bohů svých otců a skláním se před tím, jehož zvou Jediným.“

Král Přemysl Otakar ihned kázal, aby toho muže pokřtili a aby byl nadále Otakarem zván. Když se tak stalo, oslovil jej jako bratra a pozval ho ke stolu.

Markrabě braniborský učinil po vzoru krále; nechal jednoho z náčelníků pokřtít jménem Ota, jménem svým. Další z Prusů potom křtil biskup Bruno; nejvznešenější z výpravy byli jim za kmotry.

Hrabě Boreš z Oseka nechal k tomuto obřadu vybrat nejkrásnější dívku v zástupu. Byla dcerou jednoho z náčelníků a lid ji měl ve veliké úctě. Znala totiž všechna tajemství lesa; prý se i ve štiku dokázala proměnit; koně zastavila pouhým pohledem a větve jí z cesty uhýbaly.

Ale když jí řekli, kdo je ten český pán, poklekla před ním a pravila: „Bála jsem se, že jednou přijdeš. Tvůj bratr, který nám zde kázal učení Pána Krista, nás varoval, když jsme se jeho víře posmívali. Říkal, že on nám kříž jen s láskou a holou rukou přinesl – jeho mocný bratr však přijde s mečem a štítem. Odešel od nás, řka, že tvůj příchod bude znamenat konec vlády našich bohů. Jsi zde. Zříkám se toho, co je ztraceno.“

Boreš z Oseka, dojat tou podivnou věštbou svého bratra, nechal dívku pokřtít jménem Richardis, zvláštním jménem na paměť anglického krále, slavného bojovníka s pohany. A potom, na dotvrzení toho, že křesťané jsou si bratry, se nechal s dívkou oddat.

Prusové byli ohromeni proměnou, ohromeni velkorysostí k těm, kteří přijali křest. A zdá se, že jich ke křtu daleko více přilákala tato velkomyslnost než hrozba neodvratnou zkázou.

A tak se zdálo, že národ Prusů přece jen ujde smrti, okraden o své právo, ale s novou nadějí. Země začala nově vzkvétat. Král kázal nové město založit na místě Romove. Nové kamenné město, výstavné a krásné, pro slávu nové země – pravou vzornou obec Páně. Město nazval Královec, aby Prusové nezapomněli na mocného krále, který je založil. Znovu jej další následovali a nejednu osadu či město zbudovali. Pan Boreš nechal stavět město Osek a hrad Riesenburk, nazvaný podle svého hlavního sídla v Čechách.

Avšak přišel čas, kdy se měl král vrátit domů do své země. Toho večera za ním přišel Boreš z Oseka. A řekl králi:

„Můj pane! Smělá bude moje řeč, ale vyslyš ji, prosím, milostivě a s rozvahou. Tvoje Čechy jsou dnes větší než kdykoli předtím. Vyzdvihl jsi svoji zem jako nikdo před tebou. Na poledne ti padá k nohám jedna alpská země po druhé; vím, že jednou – a snad to ani dlouho nepotrvá – dosáhneš svým mečem až k moři polednímu. Nedosti na tom; dnes ti leží u nohou tato půlnoční země, u chladného moře na půlnoci. Ze dvou stran sevřel český lev Polsko, slabé a rozvrácené. Však i ono při vůli Páně ozdobí tvoji korunu!

Hleď, pozoruj se mnou tu obrovitou říši českého krále, od moře k moři, nekonečnou, mocnější než říše císařova! Vždyť i král Francie se stal pánem říše tak velké, že mu už císař ani papež nevládnou; proč by se Čechy na další věky tvojí zásluhou tak vysoko nedostaly? Povím ale jedno; sám ten veliký sen nenaplníš. Jen s českými pány, železnými pány, kteří budují tvoji slávu, se staneš králem králů! Už dnes jsou tvoji páni víc, nežli lecjaký říšský markrabě – učiň je tedy knížaty, dej jim části té nekonečné země, kterou sám na koni neobjedeš, dej jim tu zem, aby ji pro tebe na koni spravovali!

Hle, můj rod je dobrý; dvě staletí patří k nejlepším v zemi; přede mnou se Čechy třesou; několik mocných hradů mi patří. Mojí ženou je urozená paní této země. Učiň mne, králi, pruským vojvodou!

Hle, odejdeš – a země upadne zpět do pohanství. Odejdeš a němečtí křižáci uchvátí tuto zem – a ne však ke slávě Čech. Můj bratr Slavek tento lid víře učil – Čechové a můj rod jim nejsou cizí jako Němci.

Řekni jen slovo, králi, a jednou vyplují z Královce lodi s českým lvem; řekni slovo a páni s hráběmi budou držet tuto zem, i kdyby z Čech nic jiného zbýt nemělo!“

Král vyslechl tuto řeč a zachmuřil se.

„Čeští páni byli vždy hotovi něco vzít, ale málo za to dávat. Pravdu máš; Čechy porostou tak, že se i císař s papežem budou třást. Ale jako mnoho tvých přátel jsi zapomněl, že Čechy patří pouze králům z rodu Přemyslova; i kdyby byly sebevětší. Co králi patří, to král si uhlídá. I kastelány dosazuje král, jen dokud se mu nezprotiví. Hleďme jen, vojvodu pruského! Až tam sahá tvoje opovážlivost! Mluvíš o hradech v Čechách. Zapomněls, že všechna zem i s hrady patří králi. I s tím tvým pyšným Riesenburkem! Pruskou kněžnou mne chceš zlákat – však sis ji sám nechal pokřtít! Pěkné by bylo tvoje panování; jistě bys za chvíli zapomněl, kdo je král a kdo jen pán. Nepotřebuji tvoje služby, pane s hráběmi. Král si korunu sám uhlídá!“

A král už jen zlobně máchl rukou a pak spěšně odešel, aniž by dal oseckému pánovi příležitost k odpovědi.

O té věci spolu již nikdy nemluvili. Ani po návratu do Čech.

Plynuly roky.

Moc krále Přemysla stále rostla. Mnoho bojů vyhrál král Železný a Zlatý; jeho vojsko slulo co neporazitelné. Jedna za druhou mu padaly země do klína; jeho moc se vskutku dotkla jižního moře.

A v největších bojích s ním slavně vítězili jeho páni; Jaroš z Poděhus, Smil z Lichtenburka, Havel z Lemberka, Záviš z Falkenštejna a také Boreš z Oseka, nejmocnější z nich. Ale žádnému z nich nedal král ani píď země, kterou dobyl, jen dočasné správcovství svěřoval. Naopak, často za své hrady prohlašoval, nejen koruně odcizené, ale i nově stavěné. Tak mocným pánům z Růže vzal Ústí i Hradec Jindřichův, na zlost jim postavil klášter Zlatou Korunu. Frýdlant sebral panu Častolovovi a Velešín pánům z Michalovic. I Boreš Osecký byl postižen; koruně připadlo město Ostrov, založené jeho dědem Slavkem. Boreš začal málem vyjednávat s největším nepřítelem Přemysla, císařem Rudolfem – ale tehdy ještě došlo ke smíru s králem. Když však přišla pohroma na Přemysla Otakara, když se spojili všichni jeho nepřátelé v cizině, sebral král Boršovi ještě Kostelec nad Labem. Páni, již dlouho nespokojení, povstali proti králi, ač věděli, že to znamená zkázu pro celou zem. Boreš z Oseka a Záviš z Falkenštejna, dva vůdci nespokojených, dokázali to, co se nepřátelům země nedařilo; donutili krále, aby se vzdal císaři.

Ztraceny byly Alpské země, ani pomyšlení nebylo na návrat do Pruska či na dobytí Polska. Nešťastnému králi bylo ponecháno jen to, s čím svoji slávu začal – Čechy a Morava.

Jednoho podzimního dne, léta páně 1277, byl osecký pán povolán ke králi, aby se zodpovídal ze své zrady. Rozžehnal se tedy Hrabě se svojí paní a slíbil jí, že se za několik dní vrátí; ať jej vyhlíží na cestě pod hradem. Snad se spor dobře skončí, když je moc králova je tolik oslabena. Potom vzal svůj štít se znamením hrábí, osedlal koně a vyrazil na Prahu.

Byl sychravý, listopadový den a vál ledový vítr. A nálada krále byla právě tak ledová. Když vešel ke králi osecký pán, všichni okolo mlčeli a hleděli do země. Králův pohled ještě potemněl, když řekl:

„Povolal jsem tě, pane z Oseka, aby ses zodpovídal ze zrady na své zemi a na svém králi! Mluv, sic je to naposledy!“

Mocný pán řekl: „Můj králi!

Poprvé jsme se střetli kdysi dávno; tos zradil svého otce a chtěls jeho trůn. Již jsi měl korunu v ruce; já tě však porazil. Za to jsi mne držel ve věži; jen za to, žes pravého krále zradil a já byl věrný.

Ale potom, když jsi zemi vládl, jsem za tebe slavně bojoval. Kdo pobil v Pruské zemi více nevěřících nežli máš prstů na rukou a nohou? Kdo přešel v boji s Uhry po mrtvých tělech jezdců a nepřítele rozdrtil?

Za to ses mi odměnil – nic z nové země jsi nedal, jen to, co jsem odedávna držel, jsi sebral. Však nejsem jediný, komu ses takto odměnil – pan Záviš Falkenštejnský nebo Čeněk Frýdlantský by mohli vyprávět. Byls král bohatý, ale skoupý; teď jsi jenom skoupý. Poplenil jsem zemi, když jsi mne potřeboval, za to, že jsi vzal, co ti nepatřilo. Jsme vyrovnáni. Teď řekni, jak dojít ke smíru; jak znovu a lépe stavět to, co bylo zmařeno.

Král vzteky hryzl ret.

„Kdysi dávno jsi takto nabízel – abych ti dal zemi, pak prý budeš sloužit. Zapomněls, že jsi jenom můj vazal, pane z Oseka, můj kmán, který slouží a neptá se. Já určím tvoji odměnu; když jsi vyhrál, měl jsi kořist. Dnes jsi zradil. Spravedlnost znám jen jednu – smrt.“

Boreš z Oseka se rozhlédl kolem.

Viděl jen pohledy, zaryté do země. Nikdo nepovstal na jeho obranu. Mlčeli i ti, kteří nebyli s králem v dobré vůli, ze strachu před hněvem Přemyslovým.

„Tak je to tedy! Jestliže musím zemřít za to, co jsem učinil, pak zemřu. Ale tebe, králi, proklínám; proklínám tvé dílo, proklínám tvůj bídný život. Tvoje lakota okrade Čechy o slávu navěky; přinese bídu, hroznou bídu zemi.

Odsuzuješ mne, ale se mnou i můj rod a zemi mé ženy; odsuzuješ i sebe. Proklínám i tebe, Falkenštejne, příteli falešný, který dnes mlčí a třese se o svoji hlavu; proklínám všechny zde!“

A potom Boreš z Oseka pronesl strašlivá slova zapomenutým jazykem, jazykem mrtvých stromů ze severu. Slova, která postihnou nejprve toho, kdo je vyřkl – která hubí i jeho rod.

Hrůzou se zachvěli všichni; zbledl i král; vzpomněl na nářek umírajících pohanů před mnoha lety. Nařídil mlčet o tom soudu, o všem, co bylo proneseno pánem z Oseka.

Ten byl zanedlouho již mrtev a jeho hlava se koulela v krvi poblíž Černé věže Pražského hradu.

Železný Hrabě byl mrtev, ale jeho slova nešlo odvolat.

První dny čekala jeho žena pod hradem Riesenburkem; čekala a opakovala slova, která jí donesl vítr.

Za několik dní zemřel i její první syn Slavek; zlomil si vaz pádem z koně. Boršova žena odešla z hradu a nikdo ji nespatřil dříve než další rok. Znovu na cestě u jezírka, pod hradem.

Ve strašné bitvě, zrazen pány, zemřel král Přemysl Otakar; rozsekali ho sedmnácti ranami, když už se vzdával do zajetí; mrtvé a nahé tělo vláčeli po zemi.

Hrozná bída udeřila na českou zemi; krále nebylo, mor zabíjel a cizinci loupili.

Znovu spatřili oseckou paní u jezírka; ti, kdo ji viděli, s nářkem prchali. Ale smrt přesto přišla na hrad; zemřel druhý syn Boršův jen tři roky po otci. Zbyly po něm dvě malé děti – ty odvezl poručník. Hrad zůstal prázdný, dokud synové nedospěli. Jejich panství bylo ale rozchváceno a oni nikdy nedosáhli bývalé slávy.

Znovu přišla paní k jezírku; znovu zazněla kletba. Stihla Záviše z Falkenštejna, který málem uchvátil korunu, ale nakonec byl bídně sťat před vlastním hradem.

V daleké pruské zemi němečtí rytíři pomalu hubili ty, kteří přišli o svoji víru a kteří se nenaučili žít nově. Jejich vládce, který by je vedl a sjednotil, nikdy nepřišel. Kraj byl vyhuben, vypálen, vylidněn; křižáci nechali les na ochranu před nájezdy ze severu pustý. Prusové vymřeli do jednoho; vymřel i jejich podivný jazyk; odešli duchové z lesa.

Osečtí páni chudli a upadali další staletí, ztráceli jeden hrad za druhým. Nakonec i Riesenburk prodali a vymřeli v chudobě. Noví majitelé nikdy obří hrad nedostavěli tak, jak snil jeho zakladatel; nakonec hrad zpustl v lese, zapomenutý, stranou všech cest. Jen paní se nad jezírkem objevuje každý rok.

Ale už neříká nic. Jen čeká.

Čeká na někoho, kdo nikdy nepřijde.