Pád města Babbulkund

A pravil jsem: „Teď půjdu a navštívím Babbulkund, město Divů. Je stará jako země a hvězdy jsou její sestry. Jako první ji za starých věků co osamělou horu v poušti spatřili faraóni z Arábie, dobyli ji a přetvořili do věží a teras. Tak zničili jednu z hor patřících Bohu, ale stvořili Babbulkund. Je vytesaná, ne postavená; její paláce volně přechází v její terasy a není v ní spoj ani spára. V její kráse je vidět krása světa, který je ještě mladý. Sama sebe považuje za střed Světa a její čtyři brány stojí obráceny čelem k Národům. Před její branou východní stojí obrovitý bůh z kamene, jehož tvář se ve světle vycházejícího slunce rdí. A rty jeho, když jsou rozehřáty jitřním světlem, se trochu rozestoupí a pronesou slova: ‚Oon Oom.‘ Je tomu již dlouho, co je jeho jazyk mrtvý, a všichni jeho uctívači se odebrali do svých hrobů; nikdo tedy neví, co věští ta slova vyřčená za úsvitu. Někdo říká, že vítá slunce v jazyce, ve kterém se vzájemně zdraví bohové, někdo, že ohlašuje nový den, podle jiných pronáší varování. A u každé brány je div, který se zdá být neuvěřitelný, dokud jej člověk nespatří na vlastní oči.“

Shromáždil jsem tedy tři své přátele a pravil jim: „Jsme to, co známe a co jsme spatřili. Vyražme, abychom pohlédli na Babbulkund, a naše mysli budou tím pohledem krásnější a naše duše více svaté.“

Nalodili jsme se tedy a plavili se mořem a ani jsme nepomyslili na to, co se děje ve městech, která známe, ale myšlenky na ně jsme odložili jako něco nečistého a odvrhli je a snili o Babbulkund.

Když jsme poté dorazili do země, která se může pyšnit Babbulkund, najali jsme karavanu velbloudů a arabské průvodce a odpoledne vyrazili na jih na třídenní cestu pouští, jež by nás měla přivést k bílým hradbám města Babbulkund. Žár slunce do nás pražil z jasně šedé oblohy a žár písku do nás bil ze země. Při západu slunce jsme zastavili, uvázali jsme své koně a Arabové vyložili zásoby a rozdělali oheň z vyschlých keřů, protože po západu slunce se žár pouště ztrácí stejně rychle jako odlétá pták. Když tu jsme zahlédli poutníka na velbloudu přijíždějícího k nám z jihu. Když se přiblížil, řekli jsme mu:

„Přijď k nám a utáboř se mezi námi, vždyť v poušti jsou si všichni lidé bratry. Masem a vínem pohostíme tě, nebo pokud jsi vázán vírou, nápojem, jenž není proklet Prorokem.“

Poutník se vedle nás usadil na písku, překřížil své nohy a pravil:

„Poslouchejte, a já vám povím o Babbulkund, městě Divů. Bab­bulkund stojí přímo pod soutokem řek, v místě, kde se Oonrana, Řeka mýtů, spojuje s prastarou bystřinou Plegáthanees, Vodami bájí. Radostně pak spolu protékají severní branou. Od nepaměti tekly temnotou skrze Horu, z níž Nehemoth, první z faraonů, vytesal Babbulkund. Nesličné a pusté tečou dalekou pouští, každá svou stanovenou cestou, bez života na svých březích, aby v městě Babbulkund daly život posvátným purpurovým zahradám, o nichž zpívají všechny národy. Navečer se k nim včely svými tajemnými vzdušnými cestami na pouť vydávají. Sám Měsíc jednou shlédl ze svého soumračného království, ve kterém vládne společně se sluncem, na Babbulkund, oděnou do purpurových zahrad, a zamiloval se. Měsíc se Babbulkund dvořil, ale ona plačící Měsíc odvrhla; vždyť krása Babbulkund je mnohem větší než krása jejích sester hvězd. Sestry k ní v noci přichází do její komnaty a o Babbulkund oděné do své purpurové zahrady někdy mluví dokonce i sami bohové. Poslouchejte, protože podle vašich očí vidím, že jste zatím ještě Babbulkund nikdy nespatřili, vidím v nich neklid a neukojený úžas. Poslouchejte. V zahradě, o které jsem mluvil, je jezero, které nemá na světě obdoby; mezi jezery není žádné, jež by mu mohlo být dvojčetem či druhem. Jeho břehy jsou ze skla a stejně tak jeho dno. Tam a zpět v něm plavou obrovské ryby se zlatými a šarlatovými šupinami. Osmdesátý druhý Nehemoth (který je dnes vládcem města) si tam zvykl přicházet po setmění a o samotě tam sedává. V tu samou hodinu osm set otroků sestupuje po schodech skrze jeskyně do krypt pod jezerem. Čtyři sta z nich nese fialové světlo a kráčí jeden za druhým, od východu na západ, a čtyři sta jich nese zelené světlo a kráčí jeden za druhým, od západu na východ. Dvě řady se kříží znovu a znovu, jak otroci kráčí v kruzích dokola, a vystrašené ryby se míhají nahoru a dolů a tam a zpátky.“

Na poutníkovo vyprávění ale padla noc, vážná a studená, a my se zabalili do svých přikrývek a lehli si na písek v dohledu hvězdných sester bájné Babbulkund. Mnoho nám toho poušť během noci pověděla, něžně a tiše, co nám ale říkala, nevím. Jenom písek věděl a ustaraně se zvednul a znovu klesl; a vítr věděl. Pak, jak hodiny noci ubíhaly, tito dva objevili otisky našich nohou, jimiž jsme narušili svatou poušť. Byli jimi znepokojeni a zakryli je. Až potom vítr ustal a písek spočinul. Poté se vítr opět zvednul a písek tančil. Tak učinili mnohokrát. A poušť celou dobu šeptala; co ale šeptala, nevím. Pak jsem na chvíli usnul a probudil se chladem těsně před východem. Slunce se náhle vyhouplo nad obzor a začalo nám žhnout do tváří; všichni jsme odhodili přikrývky, vstali, posnídali a vydali se na jih; v žáru dne jsme odpočívali a pak znovu pokračovali na jih. Po celou dobu se poušť nezměnila, jako sen, který nepřestává trápit znaveného spáče.

A mnohokrát kolem nás prošli pouští poutníci přicházející z města Divů. V jejich očích bylo světlo a radost z toho, že spatřili Babbulkund.

Toho večera se k nám za soumraku přiblížil další poutník a my jsme jej pozdravili slovy: „Nepřidáš se k nám? Jez a pij! Sám víš, že v poušti jsou si všichni bratry.“

A on sesedl ze svého velblouda, přidal se k nám a pravil:

„Když úsvit ozáří kolos Neb, on promluví a v ten moment se v městě Babbulkund probudí všichni hudebníci krále Nehemotha.

Nejprve zlehka rozechvějí své zlaté harfy nebo lenivě laskají struny houslí. Tóny jejich nástrojů se postupně stávají stále jasnější a jasnější, až vzlétnou jako skřivani z rosy. Pak se tóny náhle spojí a dají zrodu nové písni. Tak každé ráno hudebníci krále Nehemotha stvoří nový div v městě Divů. Nejsou totiž běžní hudebníci, ale mistři melodie odvlečení z ostrovů Písní, co je už věky na lodích dobyvatelé unáší. Za zvuků hudby se král Nehemoth probouzí v komnatě na východní straně svého paláce, jenž je vytesaný do podoby obrovského půlměsíce. Jeho palác je čtyři míle dlouhý a leží na severní straně města; úsvit naplňuje světlem jeho východní komnatu a západ slunce naplňuje světlem komnatu západní.

Po probuzení Nehemoth přivolá své sluhy, kteří přinesou nosítka se zvonky, do nichž on vstoupí, lehce oděn. Otroci nesoucí nosítka s ním potom běží do onyxové síně koupelí, a jak otroci utíkají, zvonky zvoní. Až je Nehemoth vykoupán a pomazán oleji, běžící otroci jej odnesou do orientální Síně hostin, kde je králi servírováno první jídlo dne. Odtud jej na nosítkách nesou skrze obrovskou bílou chodbu, jejíž všechna okna míří ke slunci, do audienční síně Severního velvyslanectví, která je celá vyzdobená výrobky ze Severu.

Je plna ornamentů z jantaru pocházejícího ze Severu, kalichů vyřezaných z tmavě hnědých severských krystalů a její podlahu pokrývají kožešiny od baltských břehů.

Přilehlé komnaty uchovávají pokrmy, které lahodí houževnatému lidu Severu, a silné severské víno, bledé, ale drsné. V této audienční síni král přijímá barbarské prince z mrazivých zemí. Odtud jej otroci svižně přenáší do audienční síně Východního velvyslanectví, jejíž tyrkysové stěny jsou vykládány rubíny z Cejlonu, jehož bohové jsou bohy Východu. Všechny drapérie této síně byly vytvořeny ve velkolepém duchu Indie a všechny řezby vyvedené se vší rafinovaností Ostrovů. Právě zde, pokud náhodou přijde karavana z Indie nebo Katháje, má král ve zvyku hovořit s moguly či mandaríny, vždyť z Východu přichází umění a poznání světa a řeč tamních lidí je zdvořilá. Tak Nehemoth prochází i dalšími audienčními sály a přijímá také šejky arabského lidu, kteří přešli velkou poušť na Západě, nebo vyslance plachých lidí z džungle na Jihu. Po celou dobu se otroci s nosítky ubírají na západ a následují slunce. To vždy září přímo do těch komnat, kde právě dlí Nehemoth, k jehož uším se stále nese hudba od některé ze skupin hudebníků. Když se ale blíží poledne, otroci se utíkají do stínu hájů, které se táhnou kolem verand na severní straně paláce, a tam se ukryjí před sluncem. Jejich um usíná zmožen horkem a hudební nástroje jim jeden po druhém vypadávají z rukou, až hudba zcela ustane. V tuto chvíli Nehomoth usne, otroci položí nosítka a lehnou si kolem nich. V tuto hodinu město zcela utichne a Nehemothův palác i mlčenlivé hrobky prastarých faraonů jsou zality slunečním svitem. Dokonce i šperkaři prodávající na tržišti klenoty princům dosmlouvají a přestanou zpívat – protože v městě Babbulkund prodejci rubínů zpívají píseň rubínů a obchodníci se safíry zpívají píseň safírů. Každý kámen má svou píseň, proto obchodníci vychvalují a nabízí své zboží zpěvem.

Ale v hodinu polední všechny tyto zvuky utichnou, klenotníci ulehnou na tržišti do nejbližšího stínu, princové se vrátí do svých chladivých paláců a ticho pohltí třpytivý vzduch města Babbulkund. V chladu pozdního odpoledne se ale některý z králových hudebníků probudí ze svého snu o domovu a prsty přejede přes struny harfy. Ten tón pak vyvolá vzpomínku, která kdysi žila ve větru údolí hory na Ostrově písně. Pro tuto vzpomínku pak nitro harfy vydá mocný tón. Jeho druhové se probudí a přidají se k té písni o domovu, utkané z příběhů, které provází lodě připlouvající do přístavu, a z vyprávění o lidech z dávných časů. Zbylí hudebníci jeden po druhém přidávají své tóny a Babbulkund, město Divů, je znovu naplněno tímto divem. Hned jak Nehemoth vstane, otroci vyskočí a už unáší nosítka na severozápad, k vnější straně půlměsíce tvořícího palác, aby opět spatřili slunce. Nosítka jsou pak i se svými zvonky unášena dál kolem paláce. Na tržišti se znovu ozvou hlasy klenotníků a s nimi písně smaragdů i safírů; lidé si povídají na střechách svých domů, žebráci bědují na ulicích, hudebníci se skloní ke své práci a všechny zvuky splynou do jediného tichého šepotu, do hlasu, kterým Babbulkund hovoří navečer. Níže a níže klesá slunce, až zavede Nehemotha, který jej následuje, do velkých purpurových zahrad, o kterých má vaše země jistě své písně, ať už přicházíte odkudkoli.

Tam vystoupí Nehemoth ze svých nosítek a uprostřed zahrad usedne na trůn ze slonoviny obrácený k západu, kde o samotě sedí ve zbytcích slunečního svitu, dokud slunce zcela nezajde za obzor. V tu hodinu chmury zastřou tvář Nehemotha. Lidé jej při soumraku slyšeli říkat si pro sebe: ‚I já musím, i já.‘ A tak král Nehemoth a slunce vykonají svou velkolepou cestu kolem města Babbulkund.

Chvíli poté, když hvězdy vyjdou, aby městu Divů záviděly jeho krásu, přejde král na jinou část zahrad, kde sedává o samotě v opálovém altánu na okraji posvátného jezera. Je to jezero, jehož břehy i dno jsou ze skla, zespodu je osvětleno otroky s fialovým světlem a otroky se světlem zeleným, kteří se vzájemně proplétají, a je to jeden ze sedmi divů města Babbulkund. Tři z těchto divů jsou ve středu města a čtyři při jeho branách. Patří mezi ně jezero, o kterém vám vyprávím, a purpurové zahrady, udivující hvězdy samy, o kterých jste už také slyšeli, a Ong Zwarba, o kterém vám také povím. Divy u bran jsou tyto: u východní brány je Neb, u severní brány jsou krásy řek se svými klenbami, kde řeka Mýtů, jež v poušti před městem splývá v jednu s Vodami bájí, radostně protéká pod bránou z ryzího zlata. Teče pod mnoha oblouky, co jsou úchvatně vytesány tak, jako by plynně vycházely z jejích břehů. Divem u západní brány jsou Annolith a pes Voth. Annolith je usazen za západní branou čelem ke městu. Je vyšší než jakákoli z věží či paláců, protože jeho hlava byla vytesána z vrcholu prastaré hory. Má oči ze safírů, jimiž shlíží na Babbulkund. V místě, na němž září jeho oči dnes, byly tyto oči už od počátku světa, jen mramor, který je skrýval, byl později odtesán, aby k nim mohlo světlo dne a zrak závistivých hvězd. Větší než lev je pes Voth sedící vedle něj a cenící zuby. Na jeho zádech je vytesán každý chlup a jeho srst se bojovně ježí. Nehemothové vždy uctívali boha Annolitha, ale všechen jejich lid se modlí k psu Vothovi, protože podle zákonů této země smí Annolitha uctívat pouze Nehemoth. Div jižní brány je džungle, která přichází se svým divokým neprozkoumaným mořem temnot, tygry a po slunci toužícími orchidejemi skrze mramorové brány do města, kde se rozšiřuje a zabírá zde mnoho mil. Džungle je také starší než město Divů, protože dlela v jednom z úbočí hory, kterou Nehemoth, první z faraónů, přetvořil v Babbulkund.

Opálový altán, ve kterém nyní navečer sedává král, stojí na samém okraji džungle. Popínavé orchideje se k němu odedávna plazily lákány ze svých domovů skrze štěrbiny opálového altánu, přitahovány světlem jezera, a zde jásavě rozkvétají. Poblíž toho altánu jsou harémy Nehemotha.

Král má čtyři harémy – jeden pro statné ženy z hor na severu, jeden pro tmavé a tajemné ženy z džungle, jeden pro pouštní dívky s tuláckou duší, co ve zdech Babbulkund chřadnou, a jeden pro princezny svého rodu, jejichž snědé líce se rdí krví prastarých faraónů, jež stejně jako Babbulkund plesají ve své nadpozemské kráse a které nepoznaly prázdnotu pouště, ni džungli, ni chmurné hory na severu. Oděny v nejobyčejnější roucho a zcela bez ozdob přicházejí za Nehemothem ty z jeho rodu, protože vědí, že jej okázalost unavuje. Všechny, kromě jedné – princezny Linderigh, jejíž ozdobou je Ong Zwarba a tři menší klenoty moře. Není kámen, který by mu byl podobný, a to ani v turbanu Nehemotha, ani ve všech svatyních moře. Stejný bůh, jenž stvořil Linderith, před věky stvořil i kámen Ong Zwarba. Ona a Ong Zwarba září jedním světlem a s nimi se třpytí i tři menší, ale překrásné klenoty moře. Když král při posvátném jezeru usedne ve svém opálovém altánu mezi orchideje kvetoucí všude kolem něj, tehdy všechny zvuky utichnou. Dusot nohou znavených otroků procházejících pod jezerem nikdy nepronikne až k povrchu. Již dlouho spí hudebníci, jejich ruce znaveně klesly na nástroje a zvuky města se vytratily. Snad jen povzdech jedné z pouštních žen se napůl stane písní nebo za horké letní noci jedna z horských žen tlumeně zpívá píseň sněhu; uprostřed purpurových zahrad celou noc zpívá jeden slavík – jinak je vše nehybné a tiché. Hvězdy, co shlíží na Babbulkund, vychází a pak znovu zapadají; chladný nešťastný měsíc mezi nimi pluje sám a noc ubíhá jen pomalu. Nakonec se temnotou pohne silueta Nehemotha, osmdesátého druhého ve své linii, zvedne se a odplíží se pryč.“

Poutník umlkl. Už dlouhou dobu jasné hvězdy, jejichž je Babbulkund sestra, zářily na jeho vyprávění. Pouštní vítr se zvedl a šeptal písku, který se celou dobu tajně přesýpal tam a zpět. Nikdo z nás se nepohnul, nikdo z nás oka nezamhouřil ani tak kvůli divům v jeho příběhu, jako spíš proto, že jsme čekali, že za dva dny sami uzříme to úžasné město. Potom jsme se zabalili do přikrývek, ulehli nohama směrem ke žhnoucím uhlíkům a okamžitě usnuli. Ve svých snech jsme zmnožovali slávu města Divů.

Slunce vyšlo a žhnulo do našich tváří a celá poušť planula jeho září. Pak jsme vstali, připravili snídani, a když jsme dojedli, poutník odešel. My jsme jeho duši blahořečili bohu země na severu, do které putoval za svým domovem, a on vyzdvihoval naše vlastní duše před Bohem uctívaným lidmi země, ze níž jsme přišli my.

Později nás předehnal poutník cestující pěšky, byl oděn v rozervaný hnědý plášť a bylo na něm vidět, že kráčel celou noc. Chvátal, ale vypadal znaveně, tak jsme mu nabídli jídlo a pití, což vděčně přijal. Když jsme se jej zeptali, kam tak spěchá, odpověděl: „V Bab­bulkund.“ Proto jsme mu nabídli velblouda k jízdě a řekli mu: „My také jdeme do města Babbulkund.“ On ale odpověděl podivně: „Děkuji, ale běžte přede mnou, protože je smutné nikdy nespatřit Bab­bulkund a žít v době, kdy ještě stála. Běžte přede mnou, obdivujte ji a pak utečte na sever tak rychle, jak jen můžete.“

Pak, i když jsme mu vůbec nerozuměli, jsme jej opustili, protože na tom trval, a pokračovali v naší pouti dál na jih skrze poušť a ještě před polednem jsme dorazili k oáze s palmovými stromy stojícími u studny. Tam jsme napojili naše pohrdavě netečné velbloudy, doplnili své vaky na vodu, dali očím odpočinout pohledem na zeleň a několik hodin prodleli ve stínu. Někdo spal, ale ti, kdo zůstali vzhůru, tiše zpívali písně své země, které vyprávěly o Babbulkund. Když se odpoledne nachýlilo, putovali jsme kousek na jih a šli chladivým večerem, až slunce začalo zapadat a my se utábořili. Jak jsme seděli v našem táboře, ten otrhaný muž nás po svém celodenním putování dohnal a my jej znovu pohostili jídlem a pitím. Za soumraku k nám promluvil, řka:

„Jsem služebník Boha, pána mého lidu, a putuji, abych v městě Babbulkund vykonal jeho dílo. Babbulkund je nekrásnější z měst celého světa; nikdy nebylo žádné jí podobné a samy hvězdy Boha jí závidí její krásu. Je celá bílá, však jejími ulicemi a domy se táhnou růžové pásy jako plameny v jasné mysli sochaře, podobny touze po ráji. V dávných dobách byla vytesána ze svaté hory ne otroky, ale umělci, již v potu tváře tvořili dílo, které milovali. Předlohou jim nebyly výtvory lidí, ale každý z mužů tvořil, co viděl svým vnitřním okem, a tesal do mramoru představy ze svých snů. Celou střechu jednoho ze sálů paláce přeletují jako netopýři okřídlení lvi, každý z nich je velký jako lvi samotného Boha a jejich křídla jsou větší než křídla kteréhokoli stvoření. Poletuje jich nad sebou nespočet a všichni jsou vytesáni z jednoho kusu mramoru, ze kterého je také vyhlouben samotný sál. Ten je podpírán shlukem kamenných větví stromových kapradin, snad vytesaný rukou kameníka z džungle, jenž nade vše miloval vysoké kapradiny. Přes řeku Mýtů, jež splynula s vodami Bájí, přechází mosty, vytvarované do podoby stromových vistárií, sklánějícího se zlatého deště či stovek dalších úchvatných tvarů odrážejících tužby dávno mrtvých kameníků. Ach! Tak krásná je bělavá Babbulkund, tak krásná, ale tak pyšná. Bůh, pán mého lidu, ji spatřil v její pýše, a když k ní shlížel, spatřil modlitby Nehemotha stoupající k ohavnému Annolithovi a její lid následující Votha. Je krásná, Babbulkund; ale běda, protože já jí možná nepožehnám. Mohl bych navždy žít na jejích vnitřních terasách a shlížet na tajemnou džungli v jejím středu a na orchideje obrácené k nebi, které vyšplhavše z temnot obdivují slunce. Mohl bych Babbulkund milovat hlubokou láskou, jsem však služebník Pána, Boha našeho, a král zhřešil uctíváním odporného Annolitha a jeho lid nesmírně dychtí po Vothovi. Běda tobě, Babbulkund, běda, vždyť teď se snad už ani nemůžu obrátit zpět, neboť zítra musím proti tobě vyslovit věštbu a vynést nad tebou rozsudek, Babbulkund. Ale vy jste mě, poutníci, přijali pohostinně; vystupte na své velbloudy, jelikož já už nemůžu déle prodlévat a musím vyrazit, abych v městě Babbulkund vykonal dílo Boha, pána mého lidu. Vyražte hned, abyste spatřili krásy Babbulkund dřív, než nad ní vynesu rozsudek, a hned poté utečte na sever tak rychle, jak jen můžete.“

V ohni se sesunuly doutnající kusy dřeva a ozářily naše ležení. Do očí muže v roztrhaných hadrech dopadlo zvláštní světlo. Najednou vstal a jeho rozervaný plášť kolem něj zavířil jako obrovské křídlo; nic neřekl, jenom se náhle otočil k jihu a vyrazil do tmy směrem k Babbulkund. Pak na náš tábor padlo ticho a vůně tabáku. Když uhasl poslední plamínek ohně, celý tábor usnul, ale můj spánek rušily neklidné sny o zkáze.

Přišel úsvit a naši průvodci řekli, že bychom mohli dorazit do města před setměním. Procházeli jsme dál na jih neměnnou pouští, občas jsme potkávali poutníky odcházející z Babbulkund, s krásou jejích divů stále čerstvých ve svých očích. Když jsme se uprostřed dne utábořili, spatřili jsme velké množství lidí běžících z jihu naším směrem. Zamávali jsme na ně, a když přišli blíž, zeptali jsme se: „Jaké jsou zprávy z Babbulkund?“

Oni odpověděli: „Nepatříme do rasy lidí z Babbulkund, ale byli jsme v mládí polapení a odvlečení z hor, které leží na severu. Všichni jsme teď ale spatřili vize mlčenlivého Boha, našeho Pána, který nás volal ze svých hor, a proto všichni utíkáme k severu. V Babbulkund krále Nehemotha po nocích trápily zlé sny o zkáze, ale nikdo nedokázal říct, co ty sny věštily. Toto je sen, který se králi Nehemothovi zdál první noci jeho snění – spatřil, jak nehybný klid porušil úplně černý pták a pod údery jeho křídel se město Babbulkund zešeřilo a potemnělo; po něm přeletěl pták celý bílý, pod údery jeho křídel se Babbulkund třpytila a leskla. Pak proletěli čtyři další ptáci, střídavě černí a bílí. Jak prolétali černí ptáci, Babbulkund potemněla, a když se objevili bílí ptáci, tak její ulice a domy zářily. Když pak ale nad Babbulkund proletěl šestý pták, žádný další už nepřiletěl a Babbulkund se vytratila nadobro. Na jejím místě zůstala jenom prázdná poušť a řeky Oorana a Pegáthaness truchlící o samotě. Dalšího rána se všichni královi věštci shromáždili kolem svých ohavných model a ptali se jich na ten sen, ale jejich ohavné modly nepromluvily. Když ale druhá noc sestoupila ze síně Boha, ozdobená mnoha hvězdami, král Nehemot snil znovu a ve svém snu spatřil jen čtyři ptáky, znovu se střídal černý s bílým. A Babbulkund znovu temněla, jak prolétal černý, a zářila, když prolétal bílý. Po čtvrtém ptákovi už ale žádný neproletěl a Babbulkund zmizela ze svého místa, kde zanechala jenom zapomínající poušť a truchlící řeky.

Ohavné modly stále mlčely a nikdo nedokázal sen vyložit. A když třetí noc vyšla z božských síní ozdobená jako její sestry, král Nehemoth opět snil. Znovu viděl kolem proletět černého ptáka, pod jehož křídly Babbulkund temněla, a znovu viděl bílého ptáka a jasnou Babbulkund a po nich už nepřišel žádný a Babbulkund pominula. A přišel zlatý den zahánějící sny a modly stále mlčely; ani královi věštci nepromluvili, aby vyložili smysl snu. Jenom jeden věštec vystoupil před krále a řekl: ‚Temní ptáci, ó králi, jsou noci, a bílí ptáci jsou dny…‘ Toho se král obával. Vstal a proklál proroka mečem. Duše proroka jej s křikem opustila a už nikdy neměla žádné dočinění s dny a nocemi.

Bylo to včerejší noci, kdy král snil svůj třetí sen, a hned ráno jsme z Babbulkund prchli. Padl na ni strašlivý žár a orchideje z džungle svěsily své hlavy. Severní harém pohltilo strašlivé kvílení žen plačících pro své hory. Strach padl na město, strach a předzvěst čehosi. Dvakrát byl Nehemoth uctívat Annolitha a všichni lidé padli na zem před Vothem. Třikrát horologové pohlédli do velkých křišťálových koulí, ve kterých je předpovězeno vše budoucí, a třikrát byly křišťálové koule prázdné. Ano, ani počtvrté nebylo nic vyjeveno a v městě Babbulkund nikdo nepronesl ani slova.“

Poutníci brzy vstali a pokračovali dál v cestě na sever, a zanechali nás v úžasu. V žáru dne jsme se snažili odpočinout tak, jak jsme jen mohli, ale vzduch byl nehybný a žhavý a velbloudi neklidní. Arabové řekli, že to věští pouštní bouři, kdy se zvedne silný vítr plný písku. Proto jsme hned po poledni vyrazili a cestovali co nejrychleji, doufajíce, že najdeme úkryt dříve, než bouře přijde. A ve své nehybnosti vzduch žhnul mezi spalující pouští a oslňujícím nebem.

Náhle se zvedl vítr od jihu, vítr vanoucí od Babbulkund. Vítr se zvedl a hnal se v podivných tvarech, které šeptaly. A hnal se kolem prudce a za letu kvílel a stovky písečných tvarů tyčících se do výše prolétaly kolem nás. Bylo slyšet, jak na sebe křičí; a také zvuky umírání. Náhle vítr ustal a s ním i jeho řev a panika neseného písku. Bouře se přehnala a odnesla s sebou dusno a hrůzné předzvěsti; vzduch po ní byl chladivý a mezi velbloudy se rozhostil klid. Arabové řekli, že bouře, co právě přešla, se měla stát, a proto se také stala – taková byla prastará vůle Boha.

Slunce zapadlo a přišel soumrak a my se přiblížili soutoku Oonrany a bystřiny Plegáthanees, ale temnota našim zrakům Babbulkund nechtěla vydat. Co nejrychleji jsme pokračovali vpřed, abychom do soumraku dosáhli města. Dorazili jsme na místo, kde se řeka Mýtů potkává s vodami Bájí, ale stále nebylo vidu po městě Babbulkund. Všude kolem nás ležel písek a kameny neměnné pouště, snad kromě jihu, kde stála džungle se svými orchidejemi hledícími k nebi. Tehdy jsme si uvědomili, že jsme přišli pozdě a zkáza již přišla do města Babbulkund; a u řeky, v prázdné poušti, seděl na písku muž v hadrech s tváři skrytou v dlaních a hořce plakal.

---

Tak zesnula v hodině, ve které konávala nepravosti před Annolithem, ve dvoutisícím dvaatřicátém roce svého bytí, v šestitisícím a padesátém roce stvoření světa, Babbulkund, město Divů, někdy nazývané těmi, co jej nenáviděli, Městem psa, ale bez přestání oplakávaná v Arábii a Indii a napříč džunglí a pouští; bez toho, aby po sobě zanechala pamětní kámen, který by ukazoval, kde stála, ale vzpomínaná s nehasnoucí láskou navzdory hněvu božímu všemi, kdo znali její krásu, o které dodnes zpívají.