Trpaslík

Ten trpaslík přišel odněkud od severu, ze zemí, kde se prý trpaslíci ještě stále vyskytují. Nikoho si nevšímal a místní řeči rozuměl špatně. Také se dlouho nezdržel; neměli ani čas zjistit, kam přesně jde. Hledal jen Devět skal a ten směr mu prozradili bez váhání. Každý věděl, kde je Devět skal. Ale také každý věděl, že tam nic skvělého k vidění není – nikdo tam nežije a kolem jsou jen pusté lesy.

Trpaslík přišel ve skutečnosti jenom kvůli těm Devíti skalám. Jeden z jeho vzdálených příbuzných kdysi vyprávěl o tom místě, kde se prý skrývá dosud neodhalené bohatství v zemi. To, co je pro jiného jen pustý les, může být pro trpaslíky nejzajímavější místo ze všech. Často se lidé ptají, jak mohou trpaslíci vědět, co je pod zemí. Trpaslíci takové věci neučí. A i kdyby učili, trvalo by celá desetiletí, než by se někdo naučil jejich zázračnému citu. Povrch vypovídá o tom, jaké je to dole; krajina je pro trpaslíky jako otevřená kniha. Barva lesa a druh stromů napoví, jaké kameny se skrývají pod lesem; druh květin a jejich velikost; tvary hor, strmost svahů; dokonce i druh hmyzu a motýlů. Trpaslík tuší, jaký kov může najít, ještě než vůbec kopl svojí motykou poprvé do země; vycítí drahokamy, zlato nebo stříbro dřív, než začal prohledávat dno potoka. Protože řeky a potoky řeknou trpaslíkům ještě víc – voda rozrývá zemi a vyplavuje kameny ze dna dávno před trpaslíky.

Trpaslík dorazil snadno k Devíti skalám a viděl, že místo je to velice zvláštní. Jeho vzdálený strýc se nemýlil. Nikdy tu nikdo nekopal a nic nedoloval – ale přesto tu něco bylo; něco neobyčejně zvláštního a mocného. Dalo mu velikou práci zjistit, co to je. Cítil to ve vzduchu, viděl to v barvách listů, na křídlech ptáků a na krůpějích rosy – ale jeho kořist mu stále unikala a vysmívala se.

Ale v noci, kdy na les zasvítil hvězdný Severní Kříž, viděl rychle, co vlastně hledá. Les totiž zářil hvězdám v odpověď; slabě a vytrvale, pro nezasvěceného neznatelně; ale přesto tu záře byla. Kameny, stromy i netopýři byli pokryti podivným nezemským svitem, který spatří jen cvičené oko trpaslíka. Takový svit může značit jen nejmocnější podzemní bohatství; pravé diamanty. Vysledovat v noci místo, kde je záře nejsilnější a odkud se šíří, bylo pro trpaslíka snadné. K ránu došel na břeh bezejmenného potoka, k prudkému svahu. Když se rozednilo, zkusil kopat, jenom aby se protáhl a zahřál. Při prvním zaboření motyky do země vypadl ohromný diamant veliký jako vejce.

Kdysi ho zřejmě vyplavila voda a potom se znovu ponořil do bláta na břehu. Voda ho ohladila do skoro dokonalého tvaru; matnými stěnami prosvítala měkká záře jako od hvězd a trpaslík viděl, že kdyby se klenot vybrousil, byla by záře oslepující.

Diamant byl větší a krásnější, než o jakém kdy trpaslík slyšel. A trpaslíci viděli a slyšeli o diamantech, o jakých neslyšel a které neviděl nikdo jiný; snad s výjimkou draků.

Diamant byl převelice mocný. Jeho měkká a příjemná záře uklidňovala jako záře hvězd. Čím déle se trpaslík do kamene díval, tím více cítil, jak je jeho další osud s kamenem svázán a že by mu velmi ublížilo, kdyby se na kámen už podívat nemohl.

Nemůže diamant nikomu nikdy dát ani prodat. Nevydržel by bez něj. Tak se dostal trpaslík jako první pod velikou moc kamene.

A když to pochopil, byl z toho trochu nešťastný. Řekl si: „Moc štěstí mi asi nepřineseš. Ale jsi tak krásný, že přesto nelituji, že jsem tě našel. Patříš mi a nikomu tě nedám.“

Vzal kámen a pečlivě ho zabalil do svého cestovního rance, ve kterém měl brousek na motyku, kousek uzené šunky s chlebem a několik zlatých. A vydal se do hospody, protože té uzené šunky už měl opravdu málo. Měl pocit, že si zaslouží menší hostinu na oslavu.

Když došel do první vesnice – a netrvalo to dlouho, protože kraj měl jen malé kopce, malé řeky a malé lesy – byla tam hospoda jenom jedna. Na těch několik chalup okolo pohodlně stačila.

Bylo odpoledne. Běžně sem chodila většina místních chalupníků. Ti šikovnější se jen najedli a odešli, ale ti hloupější a línější tu seděli již od rána, popíjeli pivo a k odchodu se neměli. Byli tři a jmenovali se Kroutil, Maňas a Vránek.

„Podívejte, pan trpaslík,“ řekl jeden z nich nahlas.

„To jistě zdaleka,“ řekl druhý.

„Pojďte k nám, pane trpaslíku, a vyprávějte, co je nového ve světě.“

Trpaslík se nechtěl dávat s nikým do řeči, když měl s sebou takový poklad. Věděl, že je to nebezpečné. Neuměl také dobře místní řeč. Ale také se bál, že když odmítne, tak vyvolá hádku a bude ještě nápadnější. Tak si přisedl. Ale mlčet ho dlouho nenechali.

„Odkud přicházíte, pane trpaslíku?“

„Tak, od příbuzných na severu.“

„A kam jdete?“

„K příbuzným na jihu.“

„A co tak najednou? Je snad na jihu lépe než na severu?“

„To se teprve uvidí. Ale doufám, že ano.“

V té chvíli se mysl trpaslíkova zatoulala k diamantu – a jeho oči zaplály tou krásnou září. Tak začalo jeho neštěstí. Tři opilci sice neměli mnoho rozumu v hlavě, ale vyvolalo to v jejich myslích představu bohatství, krásy a pokladů. Odtud pak už byla krátká cesta k trpaslíkovu uzlíku. Když se na něj zahleděli pozorně, měli dojem, že podobná nádherná záře, jaká je v trpaslíkových očích, prosvítá zevnitř.

Ihned změnili tón hovoru.

„Pána z Tasova minulý týden okradli,“ řekl Kroutil. A podíval se po ostatních.

„Sebrali mu z jeho pokladny drahé kamení,“ řekl Maňas.

„Nebo nějaké zlato,“ připojil se Vránek, když odhadoval trpaslíkův uzlík.

Trpaslík vyskočil a viděl, že je velice zle. Pevně sevřel motyku v rukou a řekl jim: „Nikoho jsem neokradl a sami mne chcete okrást. Ale co je moje, to mi patří a nikomu jinému štěstí nepřinese.“

Jenomže vtom se připlížil odzadu hostinský a udeřil trpaslíka do hlavy velikou železnou pánví. Vrhli se na něho všichni čtyři, a i když se bránil, brzy ho přemohli. Velice ho zbili, takže se nemohl hýbat, a když si mysleli, že je mrtev, sebrali mu uzlík.

Diamant zazářil, hned jak ho vymotali ven; a oni pocítili, že by byli velmi nešťastní, kdyby se na něj nemohli dívat. Diamant je dostal do své moci mnohem rychleji než trpaslíka. A byl jenom jeden, kdežto oni byli čtyři.

„Diamant by měl být vrácen pánu z Tasova. Nechám ho tady v hostinci, až se tu zastaví,“ řekl hostinský, a zdvihl výhružně svoji pánev.

„To zrovna,“ zachechtal se Vránek. „My ho doneseme pánu z Tasova. Že ano, hoši?“

Maňas místo odpovědi praštil hostinského zezadu korbelem piva do hlavy a Kroutil mu vyrazil židlí pánev z rukou. Snadno ho přemohli, svázali a položili vedle trpaslíka. Vránek vzal diamant, dal ho do kapsy a vyrazil ke dveřím.

„Myslím,“ poznamenal tiše Maňas ke Kroutilovi, „že Vránek by ho nést neměl. Určitě nám zkusí utéct.“ A Kroutil se jen křivě usmál.

Jenom vyšli ze dveří, Maňas s Kroutilem Vránkovi podtrhli nohy, srazili ho holí k zemi a diamant mu sebrali z kapsy. Ležel tu mezi nimi a oba se na sebe nedůvěřivě dívali. Ani jeden nechtěl, aby ho nesl ten druhý. Nevěřili si vůbec v ničem, a byla to oprávněná nedůvěra.

„Chvíli ho ponesu já, a chvíli ty.“

„Proč ne. Ale kdo začne?“

„Začnu já.“

„To zrovna. Ty sis to vymyslel, budeš druhý.“

„Proč já? Já jsem si to vymyslel, budu první.“

Hádali by se ještě dlouho. Jenže mezitím se Vránek probral, popadl diamant a utíkal.

Než se stačili vzpamatovat, měl už slušný náskok. A protože měl možná o něco méně upito nebo bylo něco méně tlustý, začal se jim vzdalovat. Když se dostali na kraj lesa, ztrácel se jim mezi stromy; potom přišel potok, zákruty cesty a několik kopců. A Vránek byl pryč.

Seděl na kraji potoka, spokojeně si omýval rány a prohlížel si diamant. Stál určitě za těch pár modřin. Vránek nerozuměl diamantům, ale věděl, že má v ruce nesmírné bohatství. Jenom přemýšlel, jak to nenápadně provést, aby ho mohl prodat. Každý ho bude podezírat, že ho někde ukradl, a nebude mu chtít zaplatit.

Potom tu byla ještě jedna svízel. Část jeho srdce diamant prodat nechtěla. Byl krásný a mohl by se na něj dívat cel hodiny. Ale když ho neprodá, bude stejně chudý jako předtím. Co tedy?

Když si tam tak přemýšlel, padl na něj stín. Příliš pozdě si uvědomil, že nad ním stojí

pán na koni. Přímo mocný pán z Tasova.

„Vránek od Mokřiny! Copak to máš pěkného?“

Vránek nic neřekl. Viděl, že je zle, a nic chytrého ho nenapadlo. „Diamant, který jsi někomu ukradl, že?“

Bylo ještě hůře. „Neukradl, našel jsem ho.“

„A kde?“

„Právě tady, pane.“

„Výtečně, můj milý Vránku! A jistě víš, že je to můj les a můj potok! Takže to musí být podle práva i můj diamant! A já se ti odměním – dostaneš deset dukátů za odměnu!“

Ta rozumnější část Vránkovy mysli říkala, že měl vzít těch deset dukátů a být rád, že to tak dopadlo. Vždyť deset dukátů nebylo pro něj tak málo. Ale Vránek byl už příliš v moci diamantu; viděl, že má cenu nekonečně větší. A pokud ho vydá pánovi, už ho nikdy nespatří.

A tak neřekl nic, popadl diamant a utíkal znovu mezi stromy. Jenomže pán z Tasova měl koně, který dostihl Vránka několika skoky. A když se zkoušel Vránek bránit a zaútočil na rytíře klackem, bylo to stejně beznadějné. Rytíř ho srazil jedinou ranou meče; Vránek mohl být rád, že se rána svezla po rameni a neusekla mu hlavu. Trpaslík měl pravdu; diamant mu vůbec žádné štěstí nepřinesl. Neměl nic, jen ošklivou krvavou ránu na rameni.

Pán z Tasova si pohazoval diamantem, který zářil v odpoledním slunci. Byl nádherný, lepší, než kdy rytíř viděl. Musel mít cenu jako celý jeho hrad; něco takového mu poslalo do cesty samo nebe. Podobné diamanty nepatří nějakým pobudům, ale rytířům, kteří je mají přinášet svým dámám. Nu ano; pokud se paní z Landštejna, která ho stále odmítá, zadívá do tohoto diamantu, asi se těžko od něj bude chtít odloučit. Pán z Tasova dostane ruku paní z Landštejna a diamant se mu vrátí. Rytíř byl velice šťastný.

Ale jen do chvíle, kdy záblesky diamantu – které byly opravdu velice silné – přilákaly draka Jarnitana.

Draci neumějí diamanty hledat v zemi jako trpaslíci, ale když je jednou spatří, vidí do jejich nitra možná ze všech nejlépe. Jednou spatřený drahokam si drak pamatuje třeba i za sto let – a natožpak diamant, který měl pán z Tasova právě v ruce. Drak byl zpočátku dost daleko, nad pustými lesy okolo Devíti skal, ale záblesky ho přilákaly velice rychle. Zakroužil nad rytířem jako zelený oblak a přistál právě před ním, takže rytíř musel zastavit.

„Myslím, že máš něco, co by mělo patřit mně.“

„Myslím, že to patří mně, a ne tobě,“ opáčil rytíř hrdě. „Takové věci mají přinášet rytíři svým dámám.“

„Nemáš pravdu,“ řekl drak studeným hlasem, ale nikoli zle. Stále ještě věřil, že rytíře přesvědčí. „Lidé nerozumí diamantům ani zpoloviny tak dobře jako draci. A rytíři mohou diamanty koupit nebo vybojovat v čestném boji. Tento kámen jsi jenom ukradl – a to by rytíři dělat neměli.“

„Draci by si měli hledět svých věcí a měli by vědět, že pochybovat o cti rytíře se nevyplácí. Pokud chceš mít čestný boj, máš ho mít.“ A rytíř vyrazil proti drakovi.

Jenomže trochu přecenil své síly a schopnosti. Jarnitan Zelený byl zkušený drak a už měl několik soubojů s rytíři za sebou. Rychle se vznesl do vzduchu a nechal rytíře marně bít mečem do prázdna. Potom ho zasáhl svým otráveným dračím dechem do tváře a to boj rychle rozhodlo. Rytíř bezmocně spadl z koně. Drak mu sebral diamant a odletěl k Devíti skalám.

To ale nebyl konec příběhu.

Trpaslíci jsou vytrvalí a vydrží víc, než na kolik vypadají. Ten náš se za chvíli probral. Diamant neměl, všechno ho bolelo, ale přesto vstal a začal se rozhlížet. Uviděl nejprve hostinského, se svitem diamantu v očích, jak si zkouší ovázat hlavu ve své kuchyni.

„Vida – tobě opravdu můj diamant moc štěstí nepřinesl,“ pomyslel si spokojeně. A vyšel ven, aniž se rozloučil.

Pro kohokoli jiného by bylo nemožné sledovat stopy tří pobudů do lesa. Ale trpaslík nehledal stopy lidí, ale svého diamantu. Odlesk v květech a na listech té podivné záře byl pro něho něčím, co nemohl přehlédnout. Byl stále v moci svého klenotu. Během té cesty trpaslík prošel kolem Maňase a Kroutila, kteří se stále hádali, kdo z nich zavinil, že jim ten třetí utekl.

„Ani vám to moc štěstí nepřineslo,“ řekl si trpaslík, ukrytý za velikým stromem. Už ani nemusel sledovat stopy diamantu, protože oba pobudové v hádce jasně řekli, kterým směrem jim zmizel Vránek.

Potok prozradil trpaslíkovi místo, kde ležel zraněný zloděj. A také uviděl ve vodě krev. A dokonce i odlesky rytířského brnění a zelených dračích šupin.

„Pěkně zamotaná historie,“ pomyslel si trpaslík. „Ten třetí obejda musel dopadnout hůře než ti druzí – přemohl ho buď drak, nebo rytíř. Nakonec se o diamant nejspíš utkal rytíř s drakem. Vyhrál asi drak, protože když jde o diamant, nejsou s drakem žerty. To je moc zlé, protože diamanty draci nevracejí rádi. Přesto za drakem musím. Bude asi ve svém doupěti, které je někde ve skalách.“

A tak zamířil trpaslík zpět k Devíti skalám. Měl štěstí a nebyl to špatný směr.

Mezitím byl už podvečer a drak se ujistil, že ho nesledoval nikdo další. Létal nízko nad lesem a v zelených větvích a v pološeru by ho možná leckdo přehlédl. Ale svit v jeho očích ho trpaslíkovi prozradil, takže ho trpaslík mohl sledovat až do dračího doupěte v jeskyni, kde se nakonec drak ukryl.

Když došel ke vchodu do jeskyně, zaklepal trpaslík zvědavě svojí motykou do skály.

„Myslel jsem si to,“ řekl si spokojeně. „Špatná skála, špatná jeskyně a nepříliš chytrý drak, který tohle neví.“

Jeho klepání okamžitě draka vyrušilo.

„Kdo se to odvažuje?“

„To jsem jenom já,“ řekl trpaslík vesele a vešel dovnitř.

Zelený drak Jarnitan užasle hleděl na malého trpaslíka. Zase nebyl tak hloupý, aby nevěděl, že to může být nějaká lest. Trpaslík je ve skutečnosti skvělý trpasličí bojovník. Nebo je to jen návnada a za ním se do jeskyně plíží sedm ozbrojených rytířů. Nebo tři mocní čarodějové.

Takže zkusil zchytrale: „Víš, kdo já jsem, ty ubožáku? Víš, že jsem právě přemohl mocného rytíře z Tasova?“

„Nejspíš kvůli diamantu, který jsi mu sebral.“

„Važ svoje slova,“ zasyčel drak vztekle. „Mohu tě na místě otrávit svým dechem.“

„Tak to zkus, draku.“

Drak se znovu zarazil. Bude v tom nějaká lest; trpaslík je třeba chráněn mocným kouzlem proti dračímu dechu.

„Vidíš to? Nemáš proti mně naději. Dej mi můj diamant dobrovolně, nebo dopadneš ze všech nejhůře.“

„A proč bych to měl udělat?“ ptal se drak posměšně.

„Protože ti můj diamant přinese největší neštěstí ze všech. Podívej se na mě. Zbili mne ještě před polednem. Hostinský, který mne okradl, dostal výprask k poledni, tři pobudové po obědě a rytíř, který jim sebral diamant, jen o málo později – ale ten už byl asi málem na umření. Nepřej si vědět, co se stane tobě navečer.“

Drak se zasmál, pokud toho jsou draci schopni: „A jak se mi to neštěstí má stát?“

„Mojí motykou.“

„To bych chtěl opravdu vidět,“ řekl drak pobaveně.

„To ale děláš velikou chybu,“ řekl trpaslík, rozmáchl se motykou na přesně vybrané místo na stěně. Odlomil se kámen mnohem větší, než by šlo očekávat; a nad ním se drolily ještě větší balvany. Trpaslík neváhal a vběhl drakovi pod břicho. Drak ještě stále nechápal, co se vlastně děje; ale to už padal celý strop jeskyně a skála se úplně rozbořila. Draka zavalily ohromné balvany a na místě ho zabily.

Trpaslíkovi trvalo dva dny, než se vykopal motykou ven. Potom mu trvalo další týden, než vykopal svůj diamant.

„Měl mě poslechnout,“ řekl si nakonec. „Ušetřil by mi spoustu práce.“