Středověké reálie pro tvorbu fantasy světů

Středověké údaje jsou obecně značně neúplné, nejasné a v mnoha případech záznamy chybí. Proto, přestože jsem se snažil soustředit především na období zhruba 10.–11. století, používám v textu údaje z více časových období (desátého až patnáctého století). Nejde tak o žádnou přesnou historickou sondu, jako spíš o sebrané středověké údaje, které mohou pomoci při tvorbě a hraní vašich fantasy světů.

Království

Následující údaje se dají použít jak pro nezávislá území, tak pro dostatečně velká panství (která potřebují úředníky ke své správě). Menší léna většinou tak složitou správu nepotřebovala, v případě zemanských lén v podstatě všechno měl na starosti sám zeman a jeho rodina (protože si nemohl dovolit zaměstnat víc lidí a správu několika málo vesnic byl schopen zvládnout sám).

Vláda v zemi

Král (tedy vládce samostatného území) potřebuje k běžnému provozu několik důležitých osob. Na prvním místě je to kancléř, který stojí v čele kanceláře (má na starosti pečeti a listiny, vede písaře a notáře v rámci kanceláře – což byli téměř bez výjimky kněží jako jediní vzdělanci tehdejší doby), komorník, který se stará o příjmy, výdaje a finance jako takové – stojí v čele komory (zprvu to byla skutečná komora, kde byly na podlaze a v truhlách uloženy peníze, později to byl také název úřednického orgánu) a u zemského soudu vybírá pokuty. Daně a poplatky od poddaných má většinou na starosti (včetně jejich výběru, kdy objíždí vesnice s doprovodem a na voze) podkomoří. Důležití úředníci jsou také purkrabí (správcové hradů) a maršálek, který stojí v čele knížecího zbrojného doprovodu.

Vojsko, počet obyvatel a rozloha

Pro hraní je důležité znát vojenské síly jednotlivých království a území, protože bitva může být zajímavým zpestřením hry nebo může být přímo součástí zápletky. K tomu je potřeba se podívat na rozlohy území a počty obyvatel. Pokud se budeme bavit o našem středověku nebo fantasy, které se odehrává v oblastech zhruba na úrovni české kotliny, pak lze pro zjednodušení říct, že území zhruba o rozloze Čech (tedy 52 065 km2) bude mít kolem půl milionu obyvatel. Morava, která je zhruba poloviční (22 348 km2), měla zhruba polovinu obyvatel, tedy čtvrt milionu.

Jde o údaj z roku 1100, ale počty obyvatel během středověku i historie obecně velice kolísaly. Mezi lety 400–1000 byly počty obyvatel stabilní na nízké úrovni (udržoval se stálý malý počet obyvatel), mezi lety 1000–1250 došlo díky změnám v zemědělství k populační explozi a počty výrazně rostly, 1250–1350 se pak udržovaly na nové vysoké úrovni, než mezi lety 1350-1420 došlo k ostrému propadu počtu obyvatel, který se stabilizoval až v období 1420–1470 zase na nízké úrovni. Poté se až do šestnáctého století počet obyvatel postupně a stabilně zvyšoval. V roce 1250 (na vrcholu populační exploze) bylo v Čechách asi 830 000 lidí, na Moravě opět zhruba polovina tohoto počtu.

Abych se nyní vrátil k otázce počtu vojsk: po prostudování více zdrojů jsem si pro sebe udělal zjednodušující rovnici, která říká, že země může postavit do války maximálně 1 těžkooděného jezdce asi na 110 obyvatel, 1 lehkooděného jezdce také na 110 obyvatel a 1 pěšáka asi na 55 obyvatel. V případě českého království kolem roku 1100 to tak vypadá na asi 7 000 těžkooděných jezdců, 7 000 lehkooděných a 13 500 pěších z Čech a Moravy. Jde o největší možné vojsko po svolání celé zbrojné hotovosti, což se stávalo jen velmi výjmečně (tedy okolo 27 000 mužů). Takovou armádu bylo velmi náročné zásobovat a udržet v poli, proto historicky české vojsko v tomto období čítalo zpravidla okolo 15–18 000 bojovníků.

Daně

Poddaní neplatili daně z příjmu, jak je dnes zvykem, ale daň z majetku. To byla hlavní daň – byly i další, menší, jako mimořádné v případě královské svatby nebo války, které vyrovnávaly ztrátu v pokladně. Později se vymýšlely i fiškuntálie jako daň z komína nebo daň z okna… ale to je špíše až hudba daleké budoucnosti. Pro účely zjednodušení se dá počítat jen s daněmi z majetku (myšlena je půda a domy) a mimořádnými daněmi.

Většina lidí byla v poddanském postavení, a museli tedy jako poddaní platit za půdu, kterou obdělávali vrchnosti, jež půdu vlastnila. Platil se úrok z půdy (renta), a to dvakrát do roka – na sv. Jiří (24. dubna) a na sv. Havla (16. října). Tehdy se ve vsi objevil šlechtic s doprovodem nebo jeho úředník, který vymáhal svou rentu. Ta byla stanovena přesně a zapsána v úředních knihách. Její výše se tak neměnila (a to třeba i několik desetiletí, protože co je psáno, to je dáno), takže vesničané odváděli stále stejně bez ohledu na to, jestli byla dobrá úroda, nebo špatná.

Forma, v jaké se odevzdávala renta, byla velmi závislá na období. Zpočátku používali mince v podstatě jen obchodníci a všechny platby daní se prováděly formou části výrobků nebo výpěstků. Okolo začátku čtrnáctého století se ale skoro všechny platby již prováděly za pomoci mincí.

Vesnice

Průměrná vesnice by mohla být osada o zhruba deseti staveních, přičemž ve stavení sídlí sedlák s rodinou (vlastní rodina, podruzi a selky) o zhruba deseti lidech. Na uživení jedné rodiny bylo třeba jednoho lánu pole (grunt), menší rodiny si mohly vystačit s půllánem. Byli i chalupníci (měli jen chalupu a menší políčko), půlláníci a později i čtvrtláníci (grunty se drobily a díky mechanizaci a lepším způsobům pěstování plodin byly větší výnosy, které uživily i z menšího pole více lidí, takže zhruba v období 19. století již byl celistvý grunt spíše výjimkou), ale lán se považuje za jednotku, která uživí sedláka s rodinou a zvířectvem. Velikost lánu se v průběhu doby dost měnila, ale ve středověku šlo zhruba o 8–9 hektarů půdy.

Jedna vesnice tak mohla mít mít ve svém těsném okolí něco mezi 5–10 lány plužiny (obdělávatelné půdy). Veškerá pole musela být dostatečně blízko od domu, aby byla práce efektivní a vyplatilo se tam ráno vyrazit a večer se vrátit zase domů. V našich podmínkách je ta vzdálenost zhruba jeden kilometr od jádra vesnice. Vesnice jsou tak za ideálních okolností od sebe vzdáleny 2 km. Pokud si vezmete mapu a nakreslíte si kolem starých vesnic kruhy o poloměru 1 km, tak zjistíte, že to funguje – je to základní struktura naší krajiny. Vesnice vznikaly v příznivých podmínkách v určitých shlucích (platily zde ony vzdálenosti 2 km mezi nimi), kterým se říkalo župy. Mezi těmito osídlenými oblastmi se rozporostíral neprostupný les a člověk mohl jít mnoho kilometrů, aniž narazil na nějakou vesnici, stavení… nebo živáčka.

Vesnice mohli vlastnit jednotliví šlechtici, kláštery a podobně. Nejčastěji je ale spravovali vladykové, rytíři a zemani (drobná šlechta) – takový šlechtic mohl vlastnit jednu vesnici, ale nejčastěji šlo o dvě až tři. Sídlil na dvoře, ke kterému náležely dva lány, a asi v polovině případů byl dvůr doplněn i tvrzí. Před husitskou dobou tvořilo jednu farnost (o kterou se staral jeden kněz) asi 7–9 vesnic.

Lánový statek (okolo roku 1409)

Cena takového statku, k němuž náležel lán pole, byla asi 30 kop grošů. Na statku byli 4 koně, 6 krav, 9 sviní, 15 ovcí, 20 slepic, vůz, 2 brány a pluh s výbavou. Pokud byl ideální rok, tak mohl takový statek ročně vydělat okolo 420 grošů (prodaná hříbata, telata, vejce, kuřata a obilí). Část příjmů šla hned církvi (desátek) a statek potřeboval pro udržení v chodu každoročně nejméně 226 grošů (renta, prasklé kolo od vozu, nové nástroje, jako byly nože, pila, sekera a pluh, podkovy, prošoupané boty, nové oblečení a přikrývky), nepočítaje v to platy podruhům a děvečkám (ty nebyly velké, většina jich byla ve službě hlavně za stravu a byt, ale přeci jen je třeba na ně pamatovat).

Statkář tak mohl i něco málo vydělat, ale pokud byla neúroda, sucho nebo pomřela část zvířectva, mohl skončit úplně ve ztrátě a půjčkami od sousedů nebo židů pokrývat chybějící peníze. Za ty naskakovaly úroky a vytvářely další ztráty. Renta zůstávala stále stejná bez ohledu na to, jaká byla úroda. Cena zemědělských produktů se taktéž nezvyšovala (a jejich prodej byl pro vesničany v podstatě jediný zdroj příjmů) a nástroje a řemeslné předměty, které potřebovali, byly stále dražší (řemesla se specializovala). Navíc mince byly stále horší (snižoval se obsah drahých kovů v nich), takže za stejný obnos se dalo pořídit stále méně.

Většina sedláků žila z ruky do úst, a pokud snad i některý dobrý rok měli zisk, schovávali ho stranou, aby další rok mohli pokrýt nedostatek. Sedlák většinou nemohl nijak zvlášť zbohatnout, ale když se oháněl, mohl uhájit život a vychovat děti. Většina lidí víc nežádala.

Domácí zvířata

Výnosy obilí byly velmi malé, takže všechna myslitelná půda byla oseta – neexistovaly tak pastviny v pravém slova smyslu. Existovala i společná půda (občina), na které se část dobytku pásla, ale jinak se ovce, krávy a prasata krmily, kde to šlo. Především v lese, kde zvířata vyhrabávala žaludy, okusovala větvičky a podobně (a v lese a hájích se krávy pásly až někdy do 18. století – představy širých pastvin ve středověku se nezakládají na pravdě – všude byl les, a co se mu vyrvalo ze spárů, bylo oseto). Ovce byly poměrně nenáročné, těch bylo vždycky dost, dobytek pak byl náročný na píci a péči, ten už představoval solidní majetek. Prasata se také chovala (byla však chlupatá jako divočáci a byla mnohem menší než dnešní pašíci).

Nebylo možné přes zimu shromáždit dostatek píce, aby přežila všechna zvířata. Proto se ta zvířata, jež sedláci nemohli přes zimu uživit, porazila, jejich maso se nasolilo a muselo vydržet další rok. Dobytek a ovce se totiž nechovaly na maso (pokud nezchromly nebo nepřestávaly být k užitku, neporážely se), ale krávy na mléko a ovce na vlnu. Z mléka se pak vyráběly domácí sýry.

Sklizeň a polní práce

Zhruba v jedenáctém století dokázal oráč se starším typem pluhů, který se tehdy používal, zorat jednohektarové pole asi za osm hodin (s českým hákem, který se používal předtím, to dokázal za 14 hodin, tedy od úsvitu do soumraku, a pokud by tutéž práci dělal motykou, tak by mu trvala 50 dní). Obilí se žalo srpy, kosy byly spíše na sekání trávy. Důvodem bylo to, že při sklizni srpy se zrno méně vydrolovalo (a byly menší ztráty, což je důležité vzhledem k malé výnosnosti). Jednohektarové pole dokázalo 21–28 ženců se srpy sklidit za den (po několika staletích, když se už sklízelo kosami, dokázalo stejnou práci zastat 5–7 ženců a 5–7 dalších žen muselo odebírat obilí a vázat ho do snopů).

Mlátilo se přeháněním dobytka po udusané ploše – tvz. humně, později už cepem. Mlácení cepem byla kolektivní práce, najednou museli mlátit dva tři mlatci nebo i více, což nutilo dodržet přesný rytmus úderů (cepy si musely „povídat“). Lidé si pomáhali mumláním rytmických říkadel. Vymlácené obilí se dávalo na hromadu, prohazovalo se lopatami (tzv. vějicemi) a čistilo na sítech. Potom se skladovalo v obilních jámách (hluboké díry v zemi) nebo obilnicích (velké nádoby), později se obilí ukládalo ve velkém ve špýcharech (sýpkách).

Na mouku se mlelo jak doma na ručních mlýncích, tak ve vodních a větrných (u nás se kupodivu používaly častěji, než bychom si dnes mysleli) mlýnech. Zatímco na ručním mlýnku se dalo semlít za den 20 kg pšenice, vodní mlýn (ten byl zpravidla jen na panském a mlel za úplatu – mlynář si nechával část úrody) pak dokázal semlít stonásobek – 20 až 25 centů za den.

Daně a renta

Vesničané platili vrchnosti (tomu, od koho si půdu pronajímali) dvakrát do roka pevně určenou rentu (daň z pronájmu). Jaká byla výše renty, hodně záleželo na tom, kde půda byla a jak byla dobrá, ale v zásadě lze říct, že z lánu půdy se odváděla renta zhruba ve výši jedné hřivny stříbra – tedy 60 grošů (kopa). Osady v chudých pohraničních nebo horských oblastech mohly platit méně (třeba jen patnáct grošů z lánu), ale kopa grošů představovala zhruba průměr.

Zakládání vesnic

Pokud postavy nevědí, co s penězi a zlatem, které vynesly z kobek a zapomenutých jeskyní… mohou se rozhodnout založit vesnici. Zní to dost podivně, ale jedná se o dobrou investici, která jim zajistí stálý příjem… a vnese do hry dost zajímavých zápletek, které jsou s vesnicí spojeny.

Osobou, která vesnici zakládala a vyměřovala, byl lokátor. Zpravidla býval šlechtického původu, protože vstupní investice k založení vesnice nebyla malá a takovou sumu měli po ruce většinou jen šlechtici (a v našem případě dobrodruhové). Stávalo se, že se několik lokátorů spojilo, dali dohromady peníze a založili osadu společně. Lokátor uzavřel smlouvu s vrchností, která vlastnila půdu (král, kníže, biskup a podobně), a byl zodpovědný za její plnění (v případě nesplnění smlouvy museli lidé, kteří se za lokátora zaručili, zaplatit značné sumy peněz pokuty – v případě újezdu u Ledče nad Sázavou v roce 1252 to třeba bylo 30 hřiven stříbra). Musel pak v určené době vyměřit a rozdělit půdu a sehnat a na této půdě usídlit potřebný počet nových osadníků. Těm musel také poskytnout do začátku hotové peníze nebo osivo, dobytek a nářadí – aby překlenuli období, kdy nemohou potřeby pokrývat z výnosů sklizně. Postavy mohou přímo vybrat místo pro vesnici, nebo jen poskytnout peníze a samotné konkrétní úkony nechat na někom jiném.

Odměnou za založení vesnice (a tedy tuto investici) pak byly tzv. svobodné lány – tedy lány, ze kterých se nemusela platit renta, a veškerý výnos šel majiteli. Často také část výnosu z vesnice šla přímo lokátorovi (kupříkladu renta z každého šestého lánu, případně každý pátý denár vydělaný z vesnice a podobně). Kromě toho se často stával lokátor rychtářem (fojtem) a mohl získat i další práva (právo provozovat krčmu, právo provozovat mlýn a podobně). Postavy tak získají pravidelný (a nemalý) příjem – což se hodí, protože jinak se většina zlaťáků dobrodruhům rozteče mezi prsty – určité společenské postavení… a do hry se dá zavést hromada zápletek, která řeší „jejich“ vesnici, protože postavy si svou osadu musí chránit a vylepšovat.

Město

Centrem města býval farní kostel (do 19. století často i s hřbitovem), v okrajových částech, ať už u hradeb, nebo za hradbami, se usazovaly žebravé řády (pokud ve městě byly) a nejednou stál jejich kostel s klášterem přímo v městské hradbě a byl tak součástí opevnění (žebravé řády nesměly mít u svých klášterů věže a ve městě jim chyběla i hospodářská část). Mlýny, lázně, špitál s kostelem, herberky a katovna (domek kata, který byl ve veřejném opovržení a nikdo jej nechtěl za souseda) stávaly za hradbami. Často za hradbami vznikla i kaple nebo kostel s dalším hřbitovem, když kapacita farního hřbitova nedostačovala.

Protože většina měst měla právo hrdelní (právo vynášet a provádět rozsudky smrti), mívala za hradbami (často na návrší za městem) popraviště se šibenicí a kolem na lámání. Takovému popravišti se říkalo „Šibeniční vrch“, „Šibeňák“, „Na Spravedlnosti“, „U Stínadel“ a podobně. Cestou na popraviště stála kamenná boží muka, aby měl odsouzenec cestou možnost naposledy se kát. Výjimečně se popravy stětím prováděly přímo na náměstí, ale popravy oběšením vždy na Šibeničním vrchu, protože mrtvola se nechávala viset pro výstrahu… a nikdo nestál o rozkládající se mrotvolu na náměstí. Na náměstí tak stávaly běžně jen pranýře pro lehčí odsouzence (později před radnicí, ale radnice jako takové se stavěly až od 14. století). Občas bývaly za hradbami i střelnice „ku ptáku“ s vysokou žerdí, kde se konaly závody měšťanů ve střelbě kuší do hliněných nebo dřevěných ptáků.

Na jeden městský dům (městiště) připadalo zhruba deset obyvatel. Deset domů zabíralo plochu nějakých 0,6 hektarů (vzato obecně, samozřejmě to významně záviselo na místních podmínkách), takže město s nějakými tisíci obyvateli (a tedy asi 100 domy) se bude rozkládat na ploše plus mínus 6 hektarů.

Domy tehdy neměly čísla, ale odlišovaly se domovním znamením – tepaným, vyřezávaným nebo kamenným. Hostince (a později třeba lékárny, u kterých se nám to docela často zachovalo) se jmenovaly často právě podle domovního znamení. Máme tak třeba „dům U Kamenného zvonu“, „dům U Černé matky Boží“, „dům U Černého orla“, „dům U Bílého beránka“, „dům U Modrého lva“ … a podobně. Později se podle těchto domovních znamení začali nazývat i lidé – „Janek od Zvonu“, „Česta od Bílého orla“ etc.

Hradební systém města

Městské hradby se skládaly z několika částí:

• vnitřní hradební zeď, zakončená zubatým cimbuřím a na vnitřní straně ochozem pro obránce, později s vnější vysazenou (obvykle hrázděnou) chodbou, tzv. podsebitím (otvory v podlaze mohli obránci „bít pod sebe“ – svrhávat balvany, trámy a lít vřící olej, pokud se nepřítel dostal k patě hradeb)
• následoval pruh země pod hradbami nestejné šíře, tzv. parkán, chráněný parkánovou zdí, za kterou se mohla krýt přední řada obránců
• parkánová zeď (pokud na této straně nebyl rybník, řeka nebo terénní sráz) vyrůstala z vyzděného, většinou vodního městského příkopu, na jehož vnější straně býval navršen ještě val nebo násep, zesílený popřípadě dřevěnou palisádou nebo polským plotem (kůly vyplétanými proutím)

Vnitřní zeď zpěvňovaly hradební věže (ve 13. století většinou kruhové, ve 14. století hranolové), které umožňovaly boční střelbu. Úsek hradeb mezi dvěmi věžemi se nazýval kurtina. Vjezd do města chránily věžovité brány (zpravidla věž s průjezdným přízemím, méně často dvě věže po stranách průjezdu) opatřené padací mříží (tzv. hřebenem). Brány se zpravidla nazývaly podle města nebo země, k nimž se jimi vyjíždělo (Pražská, Vídeňská, Slezská, Saská, Říšská) nebo podle výrazných znaků (Bílá, Zelená, Vysoká, Odraná, Horní, Dolní a podobně). V linii parkánu před branou leželo tzv. předbraní s padacím mostem (obvykle širším pro povozy a užším pro pěší), stejně tak přerušovaly hradby kromě hlavních bran ještě branky či fortny ke mlýnům, lázním a k vodě celkově. Někdy míval vlastní branku i kat.

Řízení a správa města

Město vedl rychtář, kterému vládce svěřil do rukou správu věcí veřejných, udržování pořádku, řízení městského soudu a shromažďování poplatků (za svoje zásluhy se jím v minulosti často stával lokátor města). Zájem měšťanů pak hájila městská rada v čele s purkmistrem, kde většinou zasedalo 12 konšelů. Městská rada projednávala obchodní a veřejné otázky (historicky pak měla spory s rychtářem o rozložení pravomocí a získala nakonec správu města celou pro sebe, zatímco rychtář se pak staral jen o dodržování práva a trestání viníků).

Městští konšelé jsou zástupci měšťanů, které si měšťané mezi sebou vybrali, aby je zastupovali při jednáních s rychtářem a vládcem a prali se za jejich zájmy. Předchůdcem sboru konšelů byl tzv. sbor přísežných (nejváženější měšťané, kteří směli svědčit u soudu – viz níže), který zasedal při soudu a pomáhal rychtáři soudit. Později se sbor přísežných začal scházet i mimo soudy, aby probírali důležité problémy obce a města a později si vymohli práva rozhodovat o některých věcech přímo… až se postupně řízení města z velké části koncentrovalo do jejich rukou. Konšelé nebyli za svou službu nijak placeni a v podstatě šlo pouze o představitele majetných obyvatel (cechů a kupců).

Ne každý, kdo ve městě bydlí, je jeho občanem (členem obce) – to jsou jen lidé, kteří zde vlastní městiště (tedy, koupili si zde pozemek a postavili si tu dům), nebo soukupové (lidé, kteří jsou spolumajiteli, spolupodílejí se na vlastnictví městiště). Služky, podruzi, tovaryši, pacholci a další nebyli měšťany – neměli výhody měštanského stavu a byli pouze trpěni, byli takzvaně „chudí“ (myšleno je chudí na právo).

Na to, aby člověk mohl zastávat veřejné funkce (být konšelem a zastupovat obec) nebo mít určitá práva, se musel prokázat dostatečným majetkem. Pokud chtěl člověk například svědčit u soudu, musel mít majetek v hodnotě 10–20 kop grošů. Takže za konšely byli vybíráni nejbohatší (nejváženější měšťané).

Daně

Systém vybírání daní byl ve městě trochu jiný než na venkově. Daně měšťanů byly individální a byly určeny na základě příjmů – každý do společné kasy (tedy „ku dobru obce“) přispíval na základě svých možností určitým dílem. Takže ti nejbohatší přispívali nejvíce a tak se zároveň v konšelské radě snažili, aby tyto prostředky byly vynaloženy účelně (nebo tak to alespoň mělo fungovat, korupce samozřejmě bujela vždy a všude).

Závěr

Děkuji všem, kteří se dočetli až sem a doufám, že vás článek trochu pomohl a snad z něj i něco při vašem hraní využijete.