Reálie Japonska (Část 1.)

Úvod

Ja­pon­sko jako země je ve­lice jiná.

„Du­u­u­uuh, to by blbej ne­u­hodl…“

Ne, jako mys­lím FAKT jiná! Člo­věk si často ne­do­káže uvě­do­mit, kolik věcí bere za při­ro­zené, sa­mo­zřejmé, dokud se někam ne­pře­stě­huje, a v Ja­pon­sku to na vás spadne z nebe už v prv­ních 30 mi­nu­tách. V mém pří­padě to byly tyto věci:

• Vzduch smrdí jako rý­žový čaj.
• V es­ka­lá­toru se stojí na­levo a chodí na­pravo.
• U za­va­za­dlo­vého pásu stojí člo­věk, jenž upra­vuje za­va­za­dla, aby mezi nimi bylo dost pro­storu, a zpo­ma­luje skluz no­vých pří­cho­zích.

A mnoho dal­ších ba­nál­něj­ších věcí. A to jsem ještě pro­sím pěkně ne­vy­šel z le­tiště.

Kdy­bych se tu sna­žil po­psat, v čem všem se Ja­pon­sko od Čech liší, tak to ne­bude na člá­nek, ale na knížku (a možná se ta­ková knížka už vy­sky­tuje). Proto se budu sna­žit ome­zit na ně­ko­lik ob­lastí (ty se které jsem nej­líp obe­zná­mený) a u nich vy­chá­zet pokud možno co nej­víc z vlastní zku­še­nosti.

V obec­ném mě­řítku jako zá­klad pro po­cho­pení Ja­pon­ska (a jako jedny z nej­od­liš­něj­ších věcí, než na co jsme zvyklí) bych uvedl ná­sle­du­jící body:

• Roz­díl mezi tím, jak se Ja­pon­sko jeví být a jakým ve sku­teč­nosti je.
• Ob­rov­sky kla­dený důraz na sku­pinu.

Pojďme se na ně jed­not­livě po­dí­vat.

Podoba vs. Esence

Snad každý má ně­ja­kou před­stavu o Ja­pon­sku. Ať už ale vaše před­stava je for­mo­vaná filmy, man­gou, sa­mu­raj­skými pří­běhy, urban le­gen­dami, nebo něčím jiným, můžu vás ujis­tit, že je mylná. Ka­ma­rádka po­psala Ja­pon­sko jako „stará paní, která scho­vává ob­li­čej pod tlus­tou vrst­vou make-​upu“. Vzdě­laný člo­věk by vám začal po­ví­dat o tom, jak je Ja­pon­sko shame kul­tura, na roz­díl od naší ev­rop­ské guilt kul­tury, kde se to vzalo a jaké to má im­pli­kace. Je­li­kož já nejsem vzdě­laný, tak vám ako­rát řeknu, že si tu všichni hrají na něco, co nejsou.

Toto často bývá ve­lice ma­toucí pro ci­zince. Kla­sicky pří­pad: Ja­ponci jsou ne­smírně zdvo­řilí (až moc). Do­ká­žou se pět­krát omlu­vit za něco, co je ve sku­teč­nosti vaší chy­bou (např. při­ne­sete pozdě večer dů­le­žitý papír, pro­tože jste ho během dne za­po­mněli a mu­seli se pro něj vra­cet domů, tak se vám omlou­vají za to, že jste mu­seli ab­sol­vo­vat ta­ko­vou dlou­hou cestu). Tato zdvo­ři­lost ale zmizí jako za­má­vá­ním kou­zelné hůlky během do­pravní špičky v MHD. Za­tímco Pl­ze­ňák by před plným au­to­bu­sem po­prosil, zdali by se ne­mohli ces­tu­jící po­su­nout hlou­běji dovnitř, stre­so­vaný Ja­po­nec zcela za­po­mene na zdvo­ři­lost a pro­tlačí se dovnitř za po­mocí loktů, brašny, nebo zadku*.

Roz­díl mezi po­do­bou a esencí Ja­pon­ska se pro­je­vuje i v ji­ných sfé­rách. Ja­pon­sko je na­pří­klad známé jako vy­soce tech­no­lo­gicky vy­spělá země. Pro­jděte se v tech­no­lo­gic­kém cen­tru Tokya v Aki­ha­baře a spadne vám če­list z vy­sta­ve­ných vy­ná­lezů. A přesto ve spo­leč­nos­tech fun­gují často strašně sta­ro­módně. Pra­co­val jsem jako sou­kromý uči­tel a po­važte, ve věku po­čí­tačů, smart­phonů a in­ter­netu mi roz­vrh na nový měsíc vždy po­sí­lali poš­tou.

Roz­díl mezi po­do­bou a esencí zna­mená taky, že si Ja­ponci strašně váží vlastní re­pu­tace. A tohle má do­cela ne­pří­jemné do­pady na­pří­klad na me­zi­ná­rodní po­li­tiku, kde na roz­díl od Ně­mecka nejsou ochotni uznat zrůd­nosti na­páchané během Druhé svě­tové. Dle je­jich men­ta­lity uznat něco ta­ko­vého by ne­smírně po­ško­dilo je­jich po­věst, a i když sou­časné Ja­pon­sko nemá moc spo­leč­ného s tím mi­nu­lým, tak vláda ra­ději volí stra­te­gií za­tlou­kání a vy­čká­vání na to, až pa­mět­níci umřou, aby pak mohla tvr­dit, že žádné vě­ro­hodné zdroje se ne­do­cho­valy.

Na­ve­nek se tedy Ja­pon­sko jeví jako vy­spělá země Zá­pad­ního typu. Ale při hlub­ším zkou­mání se vy­noří věci, nad kte­rými nám Ev­ro­pa­nům zů­stává rozum stát. Na mnoho pří­kladů na­ra­zíte v tomto článku (a kdyby ne­byly, tak bych neměl o čem psát), ale už jeden z hlav­ních bodů roz­dílu mezi Ev­ropu a Ja­pon­skem je ná­sle­du­jící bod, a to ob­rov­sky kla­dený důraz na sku­pinu.

Důraz na skupinu

V ja­pon­ském spo­le­čen­ském na­ra­tivu se tra­duje, že spo­leč­nost je dě­di­cem tra­dič­ních sbě­račů rýže. A je­li­kož sbí­rání rýže je ži­votně dů­le­žitá, ale při­tom na­má­havá čin­nost, mu­seli se při­tom sto­pro­centně spo­lé­hat jeden na dru­hého. Odtud po­chází ja­pon­ská po­sed­lost sku­pi­nou.

Za­tímco z Ame­riky jsme zvyklí na kul­turu je­di­neč­nosti, vy­ni­kat nad ostat­ními, být cool, tak v Ja­pon­sku je to o tom ne­vy­ční­vat z řady. Jasně, exis­tují vý­jimky, které jdou proti proudu a ne­bojí se vy­já­d­řit svou polo-​šílenou stránku, ale v dr­tivé vět­šině pří­padů pře­vládá snaha za­pad­nout. Toto se pak pro­je­vuje v řadě ob­lastí, ale asi nej­více v tom, jak Ja­ponci myslí. V tomto pří­padě nej­čas­tější myš­lenku, co usly­šíte, bude: „Ale co si o tom budou ostatní mys­let?“ Spě­cháte do práce, ne­stihli jste se na­sní­dat a chcete si dát bagetu po cestě? V žád­ném pří­padě, pro­tože v Ja­pon­sku je to ne­slušné, a pokud by Vás někdo viděl, tak „co si budou o Vás ostatní mys­let?“ Chcete pře­jít na čer­ve­nou? „Co si budou o Vás ostatní mys­let?“ Do­kon­čili jste v pátek práci dřív než ob­vykle a rádi byste domů? To přece ne­mů­žete, pro­tože „co si budou o Vás ko­le­gové mys­let?“ A takto bychom mohli po­kra­čo­vat do ale­luja.

Důraz na sku­pinu se pro­je­vuje i v tom, jak se Ja­ponci ob­lé­kají. Je vše­o­becně známé, jak všechny střední školy a školy dru­hého stupně ZŠ (někdy i prv­ního) nutí stu­denty nosit školní uni­formy, ale pro­jděte se někdy kolem kan­ce­lář­ských čtvrtí a uvi­díte po­dobný obraz: legie mužů ostří­ha­ných na­krátko, v tma­vém saku (nej­čas­těji čer­ném), s de­centní kra­va­tou a ko­šilí v jedné z ná­sle­du­jí­cích barev – bílá, světlé modrá nebo šedá. Vážně, už jenom najít ně­koho, kdo by měl ko­šili jiné barvy, je téměř nad­lid­ský úkol. A pak se diví, proč si mys­líme, že všichni vy­pa­dají stejně…

Když se teda všichni snaží cho­vat stejně, jak do­chází ke změ­nám v mo­mentě, kdy jsou sku­tečně po­třeba? Vět­ši­nou je to in­ter­vencí se­shora, v ko­nečné in­stanci ze strany vlády. Viz tento pří­pad:

Ja­pon­ské léto je horké a ve­lice dusné. Přesto chodí ja­pon­ští za­měst­nanci do práce v těch tma­vých sa­kách a v nich pra­cují v kan­ce­láři. Kvůli tomu musí běžet kli­ma­ti­zace na plné ob­rátky. Je to strašné plýtvání pe­nězi a ži­vot­ním pro­stře­dím, ale od­hod­lali byste se na­ří­dit za­měst­nan­cům, aby při­šli do práce jen v ko­šili? Co by si ostatní mys­leli o tom, že ve Vaši spo­leč­nosti se hůře ob­lé­kají?

Na­ko­nec tento za­ča­ro­vaný kruh roz­mo­tala vláda, která spon­zo­ro­vala kam­paň pro Cool Biz a na­ří­dila stát­ním za­měst­nan­cům během léta při­jít do práce v ko­šili s krát­kým ruká­vem a bez kra­vaty. Nutno ale dodat, že ze­za­čátku se ubozí za­měst­nanci cí­tili strašně nesví, když mu­seli v ta­ko­vém ob­le­čení ces­to­vat v MHD ob­klo­peni za­měst­nanci ze sou­kro­mého sek­toru, kteří se tímto na­ří­ze­ním ještě ne­ří­dili (a tr­valo ně­ko­lik let, než se toho chytli), a tak si ra­ději brali s sebou sako a kra­vatu a sun­dali až v práci.

Vztah k cizincům

Na za­čátku tedy asi nej­re­le­vant­nější téma – jaký je vztah Ja­ponců k ci­zin­cům? Nej­lépe bych to do­ká­zal shr­nout takto: Ja­ponci nás vidí jako děti. Tohle ale není tak špatné, jak by se na první po­hled mohlo zdát. Za prvé všichni Ja­ponci zbož­ňují ka­waii (rozkošné) věci. A děti jsou pro ně strašně ka­waii. Za druhé, je­li­kož nás vidí jako děti, tak jsou mno­hem tr­pě­li­vější a chá­pa­vější k naším pře­stup­kům vůči spo­le­čen­ským kon­ven­cím (kdy často mů­žeme ně­koho ura­zit nebo po­hor­šit, aniž bychom si to uvě­do­mili). Ne­může se stát, že vám někdo řekne: „Jsi tady v Ja­pon­sku, tak mluv ja­pon­sky a cho­vej se jako Ja­po­nec!“ jako se vám na­o­pak snadno při­hodí v ČR. Na­o­pak, Ja­ponci chá­pou, že je­jich jazyk a kul­tura jsou pří­liš slo­žité pro sa­motné Ja­ponce, natož pro ne­bohé ci­zince.

Te­nhle pří­stup je ne­smírně uži­tečný pro nově pří­chozí, nebo pro ci­zince, kteří obecně mají pro­blém se adap­to­vat na zdejší pro­středí (ať už ja­zy­kově nebo kul­turně). Je to ale horší pro ci­zince, kteří se chtějí ak­tivně in­te­gro­vat, neboť jen těžko budou při­jati do bliž­šího kruhu mezi Ja­ponce. Už jen je do­stat k tomu, aby s vámi za­čali mlu­vit o „do­spě­lác­kých“ té­ma­tech je po­měrně slo­žité (pa­ma­tujte, pro ně jste děti). Často „ci­zinci“, kteří v Ja­pon­sku strá­vili přes půlku svého ži­vota, mluví Ja­pon­sky tak per­fektně, že po te­le­fonu ne­po­znáte, že mají jinou barvu pleti, se musí pořád po­tý­kat s ob­rov­skou zdí. A pří­běhy polo-​Japonců při­po­mí­nají klišé půl-​elfů: na hraně mezi dvěma světy, ale nejsou při­jati ani do jed­noho.

V kaž­dém pří­padě tento vztah k ci­zin­cům není stejný vůči všem a hodně zá­leží na tom, odkud po­chá­zíte. Pro nás bě­lo­chy to fun­guje v pod­statě, jak jsem po­psal, ale lidi s pletí jiné barvy to ne­mají tak jed­no­du­ché. Čás­tečně je dů­vo­dem i vše­o­becně vní­mané spo­le­čen­ské po­sta­vení, které se od­víjí od „ty­pické“ práce ná­rod­nost­ního pří­sluš­níka. Za­tímco ty­pický bě­loch pra­cuje buď ve firmě, nebo jako uči­tel an­g­lič­tiny (což je vní­mané dost pres­tižně, viz ka­pi­tola o ško­lách), imi­grant z In­dic­kého po­lo­ostrova často končí jako oby­čejný ku­chař, číš­ník nebo so­ci­ální pra­cov­ník. Nej­hůře na tom jsou imi­grantky z Fi­li­pín, pro­tože v mi­nu­lém sto­letí často při­chá­zely do Ja­pon­ska jako pro­sti­tutky a této ná­lepky se dnes jen těžko zba­vují. Byla doba, kdy vztah vůči nim byl tak vy­hro­cený, že se je ně­kteří lidi sna­žili str­čit ne­ná­padně pod při­chá­ze­jící vlak (jedna známá za­žila) – dnes se ale si­tu­ace pod­statně zklid­nila. Ku­po­divu, i když pro to nejsou his­to­rické dů­vody, tak ani čer­noši se ne­těší ta­kové ob­libě jako bě­loši a musí čelit větší míře ne­po­cho­pení a po­div­ným his­tor­kám.*

Alkohol

Ja­ponci, po­dobně jako Češi, mi­lují pivo. V ži­votě jsem ne­po­tkal tolik žen, které by mi s hr­dosti sdě­lily, jak strašně rády pijí pivo. Přesto však má pivo v Ja­pon­sku ve­lice krát­kou his­to­rii: první pi­vo­var byl ote­vřen až v roce 1869. Kvůli tomu mají Ja­ponci po­měrně níz­kou to­le­ranci vůči al­ko­holu, a jeden půl­litr už se často na nich pro­jeví.

Ja­pon­ská piva se po­do­bají těm čes­kým: světlá piva („pils“) s 5% množ­stvím al­ko­holu. Jestli jsou po­dobná i chu­ťově, to však ne­mohu po­sou­dit.

Za­jí­ma­vější je si­tu­ace u zá­konů okolo al­ko­holu. Stejně jako v ČR tu platí prak­ticky nu­lová to­le­rance k ří­zení pod vli­vem (s po­ku­tami až 200 000 korun a tres­tem od­nětí svo­body až na pět let za po­ru­šení), jenže na roz­díl od ČR tento zákaz platí i pro ří­zení kola. Ba co hůř, trest od­nětí svo­body hrozí i v ji­ných po­div­ných pří­pa­dech. Pokud na­pří­klad je­dete v autě s opi­lým ři­di­čem, jste spo­lu­zod­po­vědní za jeho stav a jdete do vě­zení. Pokud jste s ním chlastali, tak jste taky spo­lu­zod­po­vědní, i když třeba s ním ne­je­dete (takže se mu­síme ujis­tit, že ko­lega Sato se ne­vrátí domů vlast­ním autem nebo na kole, jinak máme prů­ser). Toto je pro nás zcela ne­po­cho­pi­telné, ale pa­ma­tujte: v Ja­pon­sku je ob­rov­sky kla­dený důraz na sku­pinu. To se oby­va­te­lům tluče do hlavy už od ma­lička, takže jim to divné ne­při­jde.

Třeš­nička na dortu je ale tento důvod pro spo­lu­od­po­věd­nost: pokud jste vi­ní­kovi na­lili al­ko­hol. Když vám tedy při­jde domů ná­vštěva, tak to není ta­kový pro­blém si to uhlí­dat, ale co když pra­cu­jete v hos­podě? Jak tam mů­žete vědět, že kli­ent vám ne­kecá o do­prav­ním pro­středku, který po­u­žije? Na­štěstí exis­tuje pro ně klička: jakmile si ob­jed­náte al­ko­hol, číš­ník se vás zeptá, jestli bu­dete chtít pak ob­jed­nat i ta­xíka. Pokud od­po­víte ne, tak je tímto zba­vený od­po­věd­nosti.

Takže shr­nuto: když jdu někam chlastat, tak se domu můžu vrá­tit je MHDč­kem, ta­xí­kem, nebo s ka­ma­rá­dem v autě. Vláda ale na­štěstí myslí i na lidi, co bydlí v ně­ja­kém za­pa­dá­kově a všude musí autem. Pro ně vy­vi­nula sys­tém „ná­hrad­ního ři­diče“ (Unten-​daiko). Unten-​daiko fun­guje tak, že ta­xí­kem při­je­dou dva lidi, jeden vás ta­xí­kem od­veze domů a dru­hému dáte klíče od auta, aby s ním jel za ta­xí­kem a do­vezl vám ho tak domů. A je­li­kož je tento pro­gram do­to­ván od státu, tak vám to na­ko­nec vyjde lev­něji než taxi. :-)

Jak vidno, první zku­še­nost s pra­vi­dly okolo al­ko­holu v Ja­pon­sku by vy­dala na malý za­jí­mavý skill challenge o kul­tur­ním šoku.