Harry Potter a Fénixův řád

Mladý učed­ník ča­ro­děj­nic­tví Harry Po­tter si užívá ne zrovna pří­jemné prázd­niny, které za­končí stře­tem, při kte­rém po­u­žije pa­t­ro­nova kouzla. Neboť tak ale učiní před mud­lou, svým bra­tran­cem Dudleyem (Harry Mel­ling), je oka­mžitě vy­ho­zen ze školy čar a kou­zel v Bra­da­vi­cích.

Harry se ob­ha­juje, že po­u­žil kouzlo v ohro­žení ži­vota, které vzniklo na zá­kladě ná­vratu Vy­ví­te­koho. Nic ale není tak snadné – mi­nistr kou­zel Kor­nélius Po­ple­tal ná­vrat Lorda Vol­de­morta po­pírá. Brum­bál nám ale na­šeho brý­la­tého chlapce z bryndy opět vy­táhne.

A tak za­číná Harryho nor­mální školní rok, při kte­rém se po­týká s ne­dů­vě­rou ze strany stu­dentů a zlem ze strany pro­fe­sorky Obrany proti černé magii, Do­lo­res Umbrid­gové, která se po­stupně do­stane až na post ře­di­tele a ty­ra­ni­zuje celou školu. Vedle pří­prav na zkoušky Ná­le­žité Kou­zel­nické Úrovně (v an­g­lič­tině zkratka „OWL“) stíhá Harry sou­kromě vy­u­čo­vat sku­pinku stu­dentů „ná­le­žité kou­zel­nické obraně“, kte­rou na­zývá „Brum­bá­lova ar­máda“.

A jako každý rok, vše vy­vr­cholí sou­bo­jem s lor­dem Vol­de­mor­tem, ve kte­rém se s ním ten­to­krát utká Brum­bál sám, neboť pro Harryho by to asi již bylo pří­liš velké sousto.

Konec není zrovna hap­pyend – Harrymu ze­mřela mi­lo­vaná osoba, čer­nok­něž­ník je fi­nálně a jasně zpátky a při­pra­vuje se za­ú­to­čit. Přesto ale film končí s úsměvy na tvá­řích mla­dých ča­ro­dějů a ča­ro­dě­jek.

Ano, fil­mová série podle stej­no­jmen­ných knih pro­slulé au­torky J.K. Row­lin­gové se do­čkala svého pá­tého dílu. Pod tak­tovku ji do­stal David Yates, aby před­vedl, co umí.

A musím říci – umí. Scény v jeho dr­žení jsou emo­ci­o­nální a at­mo­sfé­rické, vše navíc do­pl­ňuje vý­borná hudba z kou­zel­nické hůlky Ni­cho­lase Ho­o­pera.

Tak, jak na­sto­lil již Oh­nivý Pohár, je Fé­ni­xův Řád temný a nemá již skoro nic spo­leč­ného s na­iv­ními prv­ními díly. Dalo by se říci, že se nám po­hádka mění ve fan­tasy.

Pří­běh je dy­na­micky vy­prá­věný a ně­které scény jsou oproti knize poupra­veny tak, aby filmu lépe vy­ho­vo­valy. Ovšem nic, co by mělo fa­noušky knih po­bu­řo­vat – ale­spoň ty méně fa­na­tické.

Da­vidu Ya­te­sovi bych vytkl snad je­di­nou věc – ona dy­na­mič­nost pří­běhu někdy pře­chází po­malu až v hek­tič­nost, díky níž v di­vá­kovi ne­zů­stane pev­nější otisk. Kdy­bych ale chtěl vy­tý­kat více, musel bych vy­tý­kat au­torce sa­motné.

I v tomto filmu mů­žeme sle­do­vat ur­čité aspekty, které nám do­kres­lují cha­rak­tery i ži­voty po­stav. Na Harryho Po­ttera za­číná silně pů­so­bit Vol­de­mor­tova zlo­vůle, zjiš­ťuje, že jeho otec vůbec nebyl ta­kový sva­tou­šek, jak dou­fal, k tomu všemu se dále roz­víjí jeho láska ke slečně asij­ského pů­vodu.

Co se ostat­ních po­stav týče, ty sa­mo­zřejmě ne­do­staly tolik pro­storu jako Harry, přesto si u nich mů­žete všim­nout ně­kte­rých za­jí­ma­vých de­tailů. Musím říci, že jednu scénu jsem si kvůli ta­ko­vému de­tailu ra­ději pouš­těl tři­krát, abych se ujis­til, že vidím to, co vidím, pro­tože jsem byl vskutku (pří­jemně) pře­kva­pený – když se parta ča­ro­dějů spolu s Harrym vy­dává z Příčné ulice na mi­nis­ter­stvo, všichni letí na košťa­tech před­pi­sově před­klo­něni. Je­diný pro­fe­sor Moody však sedí, ja­koby pod sebou neměl koště, ale mocný chop­per.

He­recké vý­kony nejsou špatné, ob­zvlášť na Da­nielu Radc­li­f­fovi je znát, že se vy­pra­co­vává – Harryho zvládá po­měrně dobře a stává se prak­ticky ta­hou­nem celé své „par­tičky“. Stejně tak se nedá nic vy­tknout „méně hlav­ním“ rolím, které jsou zvlád­nuté také velmi dobře (I když, Alan Rickman je sice opravdu dobrý Snape, ovšem te­prve s hla­sem pana Pro­cházky se jedná o sku­tečné blaho.).

Co je však hrozné, jsou Ron a Hermi­ona. Emma Wat­son sku­tečně neumí hrát – a do­vo­lím si říci, že hraje tak mi­zerně, že vedle ní Ru­pert Grint vy­padá, ja­kože se svou rolí vy­po­řá­dává po­měrně dobře.

Na dru­hou stranu, s tím, že se Emmě a Ru­per­tovi nedá Hermi­ona a Ron věřit, jsem se smí­řil. Roz­hodně si tedy ne­mys­lete, že bych si přál, aby Wat­so­nová skon­čila, jak ona sama hrozí.

Po­malu ztem­ňu­jící se fan­tasy s pěk­nými scé­nami, vý­teč­nou hud­bou a v prů­měru dob­rými herci do­pl­ňují ve­lice dobře zvlád­nuté efekty. Když se nad tím za­mys­lím, z kina jsem od­chá­zel spo­ko­jený – do­stal jsem přesně to, co jsem oče­ká­val, plus mož­nost ko­chat se krás­nými efekty, kte­rými mám nyní na mysli hlavně pro­ná­sle­do­vání mla­dých ča­ro­dějů Smr­ti­jedy na od­dě­lení záhad, při kte­rém po­pa­dají re­gály s křiš­ťá­lo­vými kou­lemi, střet Smr­ti­jedů a členů Fé­ni­xova Řádu a na­ko­nec pů­so­bivý sou­boj Brum­bála s Lor­dem Vol­de­mor­tem.

Kdy­bych měl hod­no­tit pro­cen­tu­elně, nemá u mě film da­leko k osm­de­sátce. Při­dá­meli pří­padné fa­nouš­kov­ské nad­šení, roz­hodně si ne­nechte další ka­pi­tolu pří­běhu brý­la­tého ča­ro­děje s jizvou na čele ujít!