Howardova strašidla

I. Od strašidla k hrdinovi

Situace je základ vyprávění a bez ní žádný příběh nevznikne. Nebýt situace, hrdina by nebyl vystaven protivenství a nebyl by žádný důvod, abychom o něm vyprávěli, četli a dívali se na něho. Jako jednoduchá a mocná situace se v hrdinské literatuře velmi osvědčilo strašidlo (Drakkar č. 39).

Howard se po této dosti běžné trase vydal už ve svých raných povídkách o vlkodlacích (Ve Vileferském lese, Vlčí hlava). Dílka jsou to dosti průměrná, přesto je vydal Fansworth Wright ve Weird Tales (1924). Jde o čistokrevné horory a hrdina je v nich přirozeně méně zajímavý než strašidlo. A dnes už není nic moc zajímavého ani na těch raných Howardových strašidlech. Prostě vlkodlaci. Kromě nich se ještě mihli na Howardově scéně hyeny a hadi.

Vyzkoušel si také odbočky k typu hororu, který později proslavil Robert Bloch, založeném na nějaké víceméně technické situaci (Dotek smrti), případně odbočil k duchařskému příběhu (Duch Toma Molyneuaxe). Byly to ale opravdu odbočky, protože dál tímto směrem nešel. Pro Howarda je podstatné to, že se na těchto prvních povídkách naučil psát. Mezi Duchem Toma Molyneauxe a Vileferským lesem je rozdíl přímo propastný.

Všechno také značně přitvrdilo po objevení Lovecraftových trháků Krysy ve zdech nebo Volání Cthulhu. Howardovo strašidlo dostalo nádech nepopsatelné kosmické cizoty. Povídka Nekopejte mi hrob (1930) je výborný horor, mnohem atmosféričtější než starší věci. Vadou krásy je, že to není až tak Howardovo strašidlo, jako spíše Lovecraftovo. Kdyby Howard u podobných věcí zůstal, dnes by z něho byl jeden z polozapomenutých Lovecraftových žáků.

Naštěstí došlo k zajímavému obratu. Asi nejdramatičtěji je patrný na povídce Příšera z mohyly. Začne to jako tuctový horor, kde je vše obsaženo již v názvu; to, co si právě teď představujete, se opravdu stane. Neopatrný zvědavec kopá v mohyle, vyleze příšera, konec je neodvratný. Načež, ejhle, zoufalec se začne s příšerou prát. Horor se změní v to, co bychom dnes nazvali survival. Zoufalec se touto akcí stává hrdinou a překvapivě zvítězí. Čímž se ovšem také otevřela cesta k jeho opětovnému použití v jiném příběhu. Takový univerzální hrdina pak může prožít více příběhů, protože na konci vždy přežije.

A toto je vlastně celý základ myšlenky, který vede od hororu k hrdinskému vyprávění, třeba s Conanem v hlavní roli.

Podobná polymerace příběhů do delších vyprávění samozřejmě není Howardův patent. Tak nějak fungoval už Hérakles nebo Perseus a podobně i středověký Tristan, Dietrich von Bern a další hrdinové. Je to o činech hrdiny, jak přemohl strašidlo číslo jedna až dvanáct, nebo kolik chcete. Nový autor dokonce mohl přilepit snadno další epizodu.

Howard tedy někde v této fázi nechtěně křísí rytířský román. Není náhoda, že na Conanovi příhody velmi podobně lepili pokračování různí následovníci. A co více; s tímto mechanismem vystačili i následovníci, jako Geralt z Rivie, Corwin z Amberu a tisíc jiných.

Okolo roku 1930 Howarda zkoušel různé modely podobného hrdiny, jako byl puritánský Solomon Kane nebo atlantický král Kull. Barbar Conan byl původně jen jeden z mnoha. Ke vzniku této hrdinské skupiny je třeba ještě zmínit Howardův setrvalý zájem o box a jiné fyzické sporty, o čemž psal také již ve dvacátých letech. Bylo tam patrno jeho zaujetí pozoruhodnými fyzickými výkony. Právě odtud pochází pletence svalů a pohyby leoparda, zvláštní naivní spojení, která provázejí lecjaké Howardovy hrdiny s Conanem v čele. Všichni jsou to zkrátka chlapíci od rány, co se s nepřáteli moc nemažou.

Vůbec je u nich asi víc podobností než rozdílů. Někteří z nich mají jakési mlhavé zakotvení v reálné historii, jiní jsou obyvatelé zemí zcela vymyšlených. I ty nejfantastičtější země a říše u Howarda přitom nesou jasné pozemské rysy; tu je něco ze starého Egypta, tu divoká Afrika, nějaká ta střední Amerika a jindy zase něco na způsob Skandinávie. Určitě by se o tom dala napsat důmyslná studie, ale já považuji výzkumy v tomto směru za marné, protože Howard nakládá s rekvizitami a kulisami s nezodpovědností arabského pohádkáře. To je asi hlavní důvod, proč bývá považován za zakladatele fantasy a lze ho naopak přehlédnout v oboru historické fikce, kam by jinak šlo zařadit například výtečnou povídku Lidé ze stínů.

II. Meč s fénixem – od hrdiny ke strašidlu

Ve skutečnosti není úplně jasné, kdy přesně Conan vznikl. Již zmínění Lidé ze stínů z června 1932 mají tu čest být prvním vydaným příběhem s tímto hrdinou, ale ježto se tak stalo v méně slavném časopise Strange Tales, tato výtečná a zajímavá povídka se ke škodě věci vynechává. Tak nějak staroegyptský je Bůh v míse, kterého zřejmě psal Howard v podobné době, ale nedodělal ho a hlavně nevydal až do smrti, pročež vyšel až v roce 1975 v úpravě Le Sprague de Campa. Někdy v téže době vznikaly asi i Nemedijské kroniky, což není plnohodnotný příběh, ale pomocný spis, podobný Tolkienovým dodatkům.

Úvodní poznámky v Conanových příbězích nám také moc nepomohou. Sice umožnily sestavit celý hrdinův životopis, jak šly příběhy po sobě, ale také jsou tu zjevně velikánské mezery a plno těchto úvodů nenavazuje na nic známého. Celé je to jen torzo složitějšího plánu, který vznikal zřejmě dost na začátku, ale Howard ho nikdy nedokončil. Byl to zřejmě výkonný chaot, který psal všechno možné najednou, jedno přes druhé.

Nakonec se stal – možná náhodou – oficiální první conanovkou Meč s fénixem z prosince 1932. Bylo již dávno odhaleno, že je to transplantace povídky starší; původně se to jmenovalo Touto sekerou vládnu já a hrdinou byl král Kull z Atlantidy. Příběh je prostý. Král je ohrožen spiknutím, nemá žádnou šanci, ale nakonec spiklence, kteří jsou v nesmyslné převaze, povraždí sekerou na jednu hromadu.

Je to tedy původně vlastně daleko spíše variace na boxerský příběh o výjimečném fyzickém výkonu než horor se strašidlem. Howard ovšem při přepracování povídky učinil stejný objev, jako nesčetní vypravěči po něm i před ním. Pokud je Conan opravdu hodně zdatný protivník, pak to trochu oslabuje jeho bojový výkon. Není moc překvapivé, že zmlátil všechny soupeře na jednu hromadu. Aby to mělo břink, je třeba udělat druhé kolo souboje a do něho přidat protivníka, který je Conanovi opravdu roven. Totiž nadpřirozené strašidlo, které umí víc, než je v lidských silách. V povídce to zajistí strašlivý čaroděj jménem Thoth Amon, který na Conana nakonec pošle obrovskou vyčarovanou opici.

Tím se horor se strašidlem vetřel do boxerského příběhu zadními vrátky a toto spojení se ukázalo být pro Howardovo psaní naprosto zásadní. Vlastně v žádné další Conanovce tomu už nebude jinak.

Dnešního čtenáře sword and sorcery možná ani nenapadne, že u Howarda to bylo vlastně sword against sorcery. Napovídá tomu už samotné slovo sorcery, čarodějnictví, tedy magie z podstaty věci černá a zapovězená. Něco, co by kladný hrdina dělat neměl. Magie v Howardově světě je skoro vždycky temná a podezřelá. Pokud vás právě napadl konkurenční čaroděj Gandalf, metající kouzla na ty zlé, tak právě tohle u Howarda nefunguje. Ušlechtilý barbar Conan magii provozuje dosti výjimečně, moc se v ní nevyžívá a většinou zlé čaroděje rozseká na nudle svým dlouhým mečem. Protože, jak jednou pronesl trefně, ani čaroděj neodolá dobré oceli.

Takže, podstata Meče s fénixem je taková, že je na scénu přivedena příšerná příšera, jakou nelze žádným myslitelným způsobem zvládnout. Conan ji ale přesto přemůže, čímž je přirozený řád světa zachráněn a obnoven. A je to variace na středověkého rytíře, jednoduchou a kladnou sílu, stojící proti temným a komplikovaným čarodějným intrikám, ať jsou jakkoli nepochopitelné, nebo dokonce mimozemské.

III. Strašlivý čarodějník

Strašlivých čarodějníků je v Conanovi opravdu hodně, jak svědčí následující seznam:

1) Meč s fénixem

Thoth Amon

2) Šarlatová citadela

Tsotha-Lanti a Pelias

3) Věž slona

Yara a Yag-Kosha

4) Černý kolos

Thrugra Khotan

7) Darebáci v domě

Nabonidus

9) Stíny měsíční záře

bezejmenný měsíční čaroděj

11) Ďábel v železe

Khosatral-Khel

12) Lidé černého kruhu

zde je čarodějů celá parta, jména většiny se nedozvíme

13) A zrodila se čarodějka

Salome

14) Klenoty Gwahluru

Bit Yakin

15) Za černou řekou

Zogar-Saga a Jhebbal-Saga

16) Zambouslké stíny

Totrasmek a Bal-Pteor

17) Hodina draka

Xaltotun

18) Rudé hřeby

Tascela a Tolkemec

Ve zbylých čtyřech příbězích typický čarodějník chybí; rozhodně tam alespoň nechybí velmi nebezpečná magie. Nebo je tu alespoň nevýslovná lovecraftovská příšera.

Hlavní čarodějník příběhu je ultimátní ničema, strašidlo, na kterém celý konkrétní příběh funguje. Pokud je někde v ději ještě nějaký další padouch, obvykle je to dost na začátku, vlastně jen taková rozcvička. Oblíbený dvojstupňový vzorec pochází právě od Meče s Fénixem; napřed se vyřídí protivníci přirození, pak se přejde k nadpřirozeným.

Zjevně lze konstatovat, že i na vzniku Howardova čarodějníka měl podíl H. P. Lovecraft. V roce 1932 už spatřili světlo světa na stránkách Weird Tales mnozí Lovecraftovi čarodějové, třeba Suydam z Děsu v Redhookské čtvrti (1927) nebo hrdina z Krys ve zdech (1924), případně proběhla hrůzostrašná magie v Dunwichi (1929). Kdo ví, zda Howard neznal dokonce samotného Josepha Curwena z Případu Charlese Dextera Warda, čímž by měl proti čtenářům náskok.

Vlivy tohoto druhu jsou evidentní už ve zmíněném Howardově příběhu Nekopejte mi hrob z roku 1930, kde se zjevuje prototyp této postavy, zatím ještě bytostně lovecraftovské; dokonce s odkazy na Cthulhu a Yogg Sothotha.

Jedna z prvních věcí, co si zlí Howardovi čarodějníci opatřili, byl spojovník do jména. Čarodějové zcela bez spojovníků jsou žabaři.

Podstatnější je původ jejich magie. První čarodějník Thoth Amon (Meč s fénixem) kouzlí vlastně díky artefaktu:

Provozoval jsem temnou a strašlivou magii s Hadím prstenem, který kdysi náležel samotnému Setovi a který jsem našel v temnotách prastaré hrobky.

Slabina tohoto prvního čaroděje je v tom, že jak přijde o prsten, ztrácí svoji moc.

Téměř jmenovec Tsotha-lanti (Šarlatová citadela) je poloviční démon:

Lidé říkali, že má celou knihovnu černého umění vázanou v kůži stažené z živých lidských obětí a že se v bezejmenných propastech pod kopcem, na němž stojí jeho palác, paktuje se silami temnot a mění ječící otrokyně za bezbožná tajemství.

Kněz Yara (Věž slona) získal moc pomocí uvězněného mimozemšťana jménem Yag-Kosha:

Pomocí magického amuletu, který pocházel z chladných a zaprášených hrobek tajemné Stygie, mě opředl kouzly a přiměl mě k tomu, že jsem mu vyjevil nejtajnější kouty svého nitra. Mé tajemství pak obrátil proti mně, a tak mě dostal úplně do své moci a zotročil.

Thrugra Khotan (Černý kolos) je sám bytost z dávných věků:

V chrámu ze slonoviny ležely kosti Thugry Khotana, černého mága, který vládl v Kuthchemesu před třemi tisíci lety… a tehdy spolknul Thugra Kothan hrozný, neznámý jed a maskovaní kněží ho uzavřeli do hrobky, kterou si sám připravil… kde snil Thugra Khotan svůj nepřirozený sen.

No a samozřejmě, tuto cthulhuoidní postavu neopatrný zloděj probudí na začátku příběhu. Mimochodem, připomíná to začátek filmu Mumie a asi to není náhoda.

Tyto vzory z prvních čtyř povídek už Howard moc nepřekonal a dále je různě kombinoval. Ukázkou může být zdokonalená kopie Thugry Khotana s ještě komplikovanějším jménem Khosatral-Khel (Ďáběl v železe). Ten byl kdysi na ostrově znehybněn tím, že do něj kdosi zabodl čarovný nůž. V úvodu povídky nůž odnese nenechavý zloděj, čímž čaroděje probudí. Čaroděj je obrovský a jeho tělo se chová jako železná socha. Osvědčená metoda ničení pomocí dobré oceli tu výjimečně nefunguje; ale funguje pohádkové kouzlo Kostějů a podobných bytostí, které mají slabé místo někde úplně jinde, mimo svoje tělo. Tím je ten čarovný nůž, který na monstrum platí. Stačí ho najít, sebrat obrovskému hadovi a pak už je to pro Conana hračka.

IV. Magické techniky

Pokud bychom pod vlivem DnD a fantasy očekávali, že strašlivý čarodějník bude na Conana metat nějaké firebally, pak podobná věc k vidění výjimečně, snad jen na konci Šarlatové citadely nebo v povídce Rudé hřeby. Vlastně by klidně šlo použít pušku, ale ono by to tak malebně nevypadalo a vyžadovalo by to hromadu technického vysvětlování.

Howardova magie vypadá obvykle podstatně starožitněji. Kouzlo, které sešle na Conana Tsotha-lanti hned v úvodu Šarlatové citadely, je vyrobené pomocí bylinek a ani není moc jasné, zda je to vůbec kouzlo. Nicméně funguje náramně a Conan se jako jeden z prvních fantasy hrdinů přesvědčí, jaké jsou kouzla typu paralyze nebezpečné svinstvo.

Obdobou je hypnóza. Docela rozpracované to má dvojice Totrasmek a Bal-Pteor v Zamboulských stínech.

Ještě větší machři v hypnóze jsou Čarodějové černého kruhu, kde je hypnóza tak mocná, že může donutit oběť k sebevraždě. Je to ultimátní kouzlo, kde už ničeho dalšího není padouchovi třeba. Howard si to zřejmě uvědomil a vyřešil opatrně způsob zabití takového superčaroděje osvědčeným trikem Kostěje nesmrtelného.

Drtivě nejoblíbenějším kouzlem čarodějů je přivolání nějaké bytosti na pomoc. S tím začal hned první Thoth Amon, když seslal na Conana obrovského paviána. V mnoha případech už padouši nedělají nic jiného. On jim toho Conan ani víc nedovolí.

Problém šamanské přírodní magie ve skutečnosti strašil Howardovi v hlavě už od počátku. Už jsme připomenuli jeho prvotní povídky o vlkodlacích. Už tam narazil na odvěký technický problém fyzické proměny člověka ve zvíře a zpátky. Prakticky to nejde udělat věrohodně a nejlepší vlkodlačí příběhy to mlčky vynechávají. Prostě nám oznámí, že se proměna stala. Howard tohle vlastně geniálně obešel, protože proměny není třeba vůbec. Lidská složka strašidla přivolá tu vlčí jakožto skutečné zvíře odněkud z lesa. Toto dvojdílné strašidlo pak zvládne to samé, co je třeba od vlkodlaka; jakožto čaroděj zlověstně konverzuje a ve vlčí útočí a straší. V pozdní a vycizelované povídce Za černou řekou je tohle k vidění už jako perfektně zvládnutý mechanismus, magie je i krásně stylově podaná.

V. Hadi, opice a ještě horší potvory

Za povšimnutí stojí i to, co ti čarodějníci přivolávají. Nabízely by se zejména tygři a lvi. Kupodivu, došel k tomu jen vzácně Yara ve Věži slona a Zogar-Saga Za černou řekou, přivolávací mistr přírodní magie, který sehnal někde dva leopardy, a dokonce šavlozubého tygra. Jinak ke kočkám vládne u Howarda zvláštní ostych; možná proto, že k nim bývá přirovnáván sám Conan.

Zjevná je naopak obliba obrovských opic. Kromě Thoth-Amonova paviána hned na začátku tu máme ještě opice v Jezírku černých obrů, opicovité pralidi v Gwahlurově pokladu, opici ve Stínech měsíční záře a čaroděje Bal-Pteora v Zamboulských stínech, který sám bojuje trochu jako opice. Část těch opic řídí čarodějníci, ale část z nich vznikla dalším strašlivým, málem magickým procesem – degenerací. A v tom je kořen jejich strašidelnosti. Jde o příbuznost s člověkem a potažmo úpadek lidské rasy do zvířecího stavu. Takže zase Lovecraft a zejména Arthur Jermyn. Ve třicátých letech šlo o strach všeobecně sdílený, kdežto dnes už dost nesrozumitelný. Dokonce lze očekávat, že ubližování opičkám bude část dnešních čtenářů vnímat jako politicky nekorektní.

Další, co čarodějníci přivolávají s oblibou, jsou obrovští hadi. Občas se zdá, že je tam had náhodou, ale jsou to náhody natolik případné, že lze za tím tušit čarodějníkův zásah.

Had je v Šarlatové citadele, ve Věži slona, v Ďáblovi v železe, v Královně černého pobřeží a Za černou řekou, nepočítaje iluzorní kobry v Zam­boulských stínech. Howardovi hadi jsou samozřejmě gigantičtí ve většině případů, běžně mají asi dvojnásobek délky, kterou je had reálně schopen dorůst. To se ovšem za Howarda ještě všeobecně nevědělo.

Carl Sagan dokazuje, že u lidí je strach z hadů všeobecně rozšířený a opravdu přirozený, zděděný po opicích; had byl pro naše opičí předky na stromech obzvláště nebezpečný. Je docela možné, že Howard tímto všeobecně rozšířeným archaickým lidským strachem trpěl také. Podotýkám, že jím zcela jistě trpí Steven Spielberg, který hady propašoval snad do všech dílů Indiana Jonese. Je to jedna z mnoha podstatných souvislostí Indiana Jonese s Conanem, na což ještě narazíme.

Poslední kategorie přivolávaných potvor pochází opět z Lovecraftových skladů. Je to například ukrutně veliká a částečně neviditelná žába, pocházející zjevně z Dunwiche. Taková je k vidění v Šarlatové citadele a také v Mihotavém stínu pod jménem Thug, a je dokonce božského původu. Boj s ní je téměř apokalyptický.

Jiné nadělení je Lovecraftovská finální létající příšera z Královny černého pobřeží, která mění svoje otroky na hyeny.

Zajímavý případ přivolávání se odehraje v Šarlatové citadele, tentokrát v Conanův prospěch. Conan osvobodí dříve v ději čarodejě Peliase ten a se mu odvděčí přivoláním nestvůry:

„Jsou tvorové,“ řekl Pelias, „nejen na zemi a v moři, ale i ve vzduchu a v dalekých oblastech oblohy, kde žijí a lidé o nich nic nevědí. Ale tomu, kdo zná Slova vlády a Znaky a Vědění, nejsou nebezpeční, ani nedostupní. Hleď a neboj se.“

Zvedl ruce k obloze a vydal podivné dlouhé volání, které jako by se nekonečně dlouho chvělo vzduchem, ztrácelo se a klesalo, až zmlklo úplně a zmizelo kdesi v neznámém kosmu. V tichu, které následovalo, Conan náhle uslyšel tlukot křídel mezi hvězdami a pak ucouvl před netopýru podobným stvořením, které se před nimi sneslo. Spatřil velké, klidné oči, které si ho měřily ve světle hvězd, viděl gigantická křídla rozpětí čtyřiceti stop a poznal, že to není netopýr ani pták.

„Nasedni a jeď,“ řekl Pelias. „Za úsvitu tě donese do Tarantie.“

VI. Dungeon v Šarlatové citadele

Možná největším Howardovým vynálezem je dungeon.

Když jsem někdy v roce 1990 slyšel o dungeonu poprvé, mátlo mne, že jde o vězení. Složitý labyrint chodeb, místností, pastí a nestvůr nedává ve spojení s vězením smysl. Skutečné vězení rozhodně nikam nevede, mívá naopak jediný vchod, jedinou místnost a naprosté minimum technických zařízení. Je až otřesně jednoduché. Přesně takové jako v zakladatelském vězeňském eposu Hrabě Monte Cristo.

Šarlatová citadela, kde byl tento vynález učiněn, je výjimečná z řady důvodů a osobně se mi líbila možná ze všech conanovek nejvíc. Stručně: Zlý čaroděj Conana přemůže kouzlem, uvrhne ho do vězení, čímž je právě onen dungeon; z něho Conan nakonec unikne, dostane se zpět ke svým lidem, svede bitvu a čaroděje přemůže.

Příběh je takříkajíc cyklický; na začátku a na konci je Conan králem. Howard tu zjistil, že král je z hlediska hrdiny jakýsi konečný stav příběhu, asi jako železo ve vesmíru; dosáhl všeho, co chtěl, a není důvod, aby se s ním dělo ještě něco dalšího. Všechna jeho přání již byla vyplněna. Což je pro vyprávění stav velice nežádoucí. Vyvést ho z rovnováhy a udělat z něj zpět hrdinu znamená užít trochu násilí, poslat na něj nějaké spiklence, nebo ještě lépe ho z trůnu dočasně svrhnout a zavřít do vězení, jako se děje v Šarlatové citadele. Ani to ale nelze moc opakovat. Proto později Howard v dalších příbězích popisoval Conanovy starší příhody, kdy králem ještě nebyl.

Pro ten prvotní dungeon přináší tato odbočka základní zjištění, které se vztahuje prakticky na všechny jeho následovníky: dungeon vznikl v mysli autora čistě proto, aby se v něm odehrál příběh. Tedy; vůbec to není vězení, jen se tak tváří. Má podobnou úlohu jako strašidlo. Je to umělá situace, asi jako překážková dráha pro výcvik vojáků, struktura, kterou je hrdina nucen procházet a která je za tím účelem vybudována co nejatraktivněji. Proto je také plná fantastických nestvůr a neslýchaných kouzel.

Častá námitka proti dungeonům je, že vlastně samy o sobě moc nedávají smysl. Určitě moc dobře nefungují jako vězení, protože ohrožují na životě i majitele, kdyby se tam náhodou šel podívat na nějakého vězně. Není moc jasný původní smysl jejich architektury, původ nestvůr, ba dokonce ani to, jak tam ty nestvůry žijí a čím se živí. Howarda to zjevně napadlo už při psaní povídky a naznačil, že čaroděj Tshotha-Lanti dungeon nevybudoval, nýbrž našel. Kdysi před dávnými věky stavitelé Šarlatové citadely ho našli už hotový, pak přišli jiní králové a tak dále. Vlastně jsme na otázky nedostali odpověď stále, ale historická vrstva tlachání zavalila záhadu a odradila určitou část zvědavých tazatelů. Příběh byl Howardovi hlavním cílem a byl pro něj ochoten klidně i riskovat podobné nejasnosti. Šlo zejména o to, aby Conana prohnal drsným hororovým podzemím, takže:

Po páteři mu přejel mráz, když si uvědomil, že tohle jsou určitě Sály hrůzy, pojmenované tak v děsivých legendách, tunely a jeskyně, ve kterých Tsotha provádí děsivé experimenty s bytostmi lidskými, zvířecími, a jak se šeptalo, démonickými a bezbožně spolu mísí elementy samé podstaty života.

Conanovo dobrodružství v podzemí začíná asi ve třetině povídky. Jeho pozici vězně, přivázaného ke zdi, zlepší první epizoda s neúspěšným atentátníkem a hadem, kdy Conan získá klíče k poutům a také meč. Howard tím dostal svého hrdinu přesně tam, kam chtěl; dal mu meč do ruky a donutil ho procházet podzemí z toho důvodu, že nemůže nikam jinam. Trik, který od té doby použily snad miliony vypravěčů a herních designérů.

V dungeonu jsou k vidění zejména samé lovecraftoviny, hlavně pro efekt:

Pokročil blíž a strnul náhlou hrůzou z masivního, beztvarého těla, které se rozvalovalo před ním. Jeho neurčité obrysy trochu připomínaly chobotnici, ale znetvořená chapadla byla na tu velikost příliš krátká a tělo tvořila chvějící se želatina, z níž se mu udělalo fyzicky nevolno. Z ohavné, krev mrazící masy vyrůstala žábovitá hlava a jemu se hrůzou zvedl žaludek, když zjistil, že žalostný zvuk vycházel z těch obscénních, odulých rtů. Jakmile na něm spočinuly velké nestálé oči té příšernosti, zvuk se změnil v odporný vysoký chichot a chvějící se tělo vyrazilo k němu.

Stejně tak nemá na děj žádný vliv ani tajemná propast uprostřed dungeonu. Lze tu objevit Neviděnou Hrůzu, později známou v DnD a DrD:

Vstal a pustil se zpátky, když tu se cosi vzneslo ven z propasti. Co to bylo, Conan nevěděl. Ve tmě neviděl nic, ale jasně cítil přítomnost… neviditelné, neurčité inteligence, která se zlobně vznášela kolem něj. Otočil se a utíkal, odkud přišel.

Vrcholem dobrodružství je potom vysvobození vězně, kterého svazuje děsivá rostlina. Ukáže se, že je to právě čaroděj Pelias, Tshotha-Lantiho nepřítel, který vyřeší problém dungeonu tím, že oživí mrtvolu jedné vedlejší postavy a přinutí ji otevřít vězení zvenku. A pak se ještě navrch postará Conanovi o dopravu domů, jak už bylo citováno.

Nápad udělat celý příběh jako podzemní dungeon Howard ještě několikrát zopakoval v povídkách Věž slona, Darebáci v domě nebo Klenoty Gwahluru. Nejsou to věrné kopie, některé dungeony jsou fyzičtější, jiné techničtější. Zvláštním případem dungeonu je město v Rudých hřebech, které se chová přesně jako jeho následovníci v počítačových střílečkách; po odchodu hrdinů v něm nezbude nic živého.

VII. Od strašidla k Conanovi

Pokud jsem na různých místech konstatoval jistou neuchopitelnost Conanovy postavy, pak to může mít vícero příčin.

Především je Conan dokonalý epický hrdina. Howard nejrpve stvořil strašidlo, které důkladně popsal, a pak to strašidlo Conan přemohl. O Conanovi samotném k tomu není třeba vědět mnoho. Jeho úžasnost vyplývá ze samotného faktu, že přemohl strašidlo; není třeba ani o slovo více. Nic nás nenutí zkoumat, co si doopravdy myslí. Sem tam nějaká ta navíc utroušená poznámka, kterou badatelé pečlivě sbírají; a často je vlastně v rozporu s tím, co bylo řečeno jinde.

Druhá potíž je obrácený vznik Conana proti proudu času. V prvních příbězích byl starý a zkušený král, nicméně jeho autor se teprve učil a objevoval, jaký Conan vlastně je. Conanův vývoj v životopise se naprosto nekryje s vývojem v autorově mysli. Docela impozantní a vznešená postava krále v Šarlatové citadele se dost málo podobá trochu podezřelému mladému zloději z následující Věže slona.

Tento paradox – s podobnými následky – najdeme třeba i u Tolkienova Gandalfa, který byl na počátku všeho mocnou bytostí v Zemi Neumírajících a teprve potom zaklepal coby všedně vypadající potulný čaroděj na Bilbovy zelené dveře.

Podobné věci vyvolávají rozpory. Povídka Za Černou řekou, ze které tvořil Bifi Conanův portrét zejména, je stav pozdní mysli R. E. Howarda, kdy už autora Conan začal docela zajímat a kdy byl již tento hrdina docela důsledný a konzistentní. Do tohoto stavu dospěl ale velmi složitými a nesamozřejmými cestami.

Třetí problém jsou zjevné nestability uvnitř nitra samotného Howarda. Byl to zřejmě trochu nedůsledný chaot, který si v mnoha případech s psaním moc práce nedal. Odtud to nepochopitelné kolísání kvality, kdy po docela velkolepém úvodu prvních čtyř skvělých Conanových povídek následuje jakýsi pulpový úpadek Jezírka černých obrů, navíc s vypůjčeným nápadem, a následné podobně povrchní sérii. Načež v okamžiku, kdy by badatel nad Conanem skoro zlomil hůl, vzepne se vše ke stejně výborným příběhům, jako na začátku.

Pohleďme na tuto matoucí scénu z finále Šarlatové citadely:

Čarodějova hlava padla, vytryskla fontána krve, tělo v dlouhém rouchu opile zavrávoralo a zhroutilo se. Ale šílené černé oči se stále dívaly na Conana a divoké světlo v nich nepohaslo, rty se odporně kroutily a ruce podivně hmataly kolem, jako by hledaly uťatou hlavu. Tu se cosi s rychlým šumem křídel sneslo z oblohy; byl to orel, který napadl Tsothova koně. Chytil do velkých pařátů spadlou hlavu a vznesl se k obloze. Conan oněměl překvapením, neboť z orlího hrdla zněl lidský smích a byl to hlas čaroděje Peliase.

Pak se stala hrozná věc. Bezhlavé tělo vyskočilo z písku a, s rukama slepě zdviženýma, se na ztuhlých nohou vrávoravě rozběhlo za rychle se zmenšujícím bodem na šedé obloze. Conan stál jako zkamenělý a díval se, dokud se rychle potácející postava neztratila v šeru znachovělých luk.

„Crome!“ jeho mohutná ramena sebou škubla. „Mor na tyhle sváry čarodějů! Pelias se ke mně zachoval dobře, ale netrápilo by mě, kdybych ho už nikdy nespatřil. Dejte mi poctivý meč a poctivého nepřítele, abych ho do něj vrazil. Zatraceně! Co bych teď dal za džbán vína!“

Hororová scéna se obratem mění v grotesku, hrdina demonstruje svoje podivně nepřesvědčivé siláctví ve chvíli, kdy už toho není třeba. Reakce podivně křečovitá, zakrývající něco, co se možná pohnulo v autorově duši.

Conan se potom zdá být jakousi umělou projekcí snů; je vším, čím autor být chtěl, ale nejspíš se mu to tak docela nepodařilo. Conan se směje a vesele popíjí, kdežto jeho autor za pár let spáchá sebevraždu.