Labyrint

Marina měla dnes další špatný den. Přecházela po jídelně sem a tam a zlostí to v ní jen vřelo.

„Jsem členem královské rodiny, “ říkala si v duchu, „a ty místní hloupé služky si o mně vykládají kdeco. Dokonce i o mé zesnulé matce! Copak nemají nic lepšího na práci?“

Unaveně si sedla na židli a skryla si tváře v dlaních. Srdce ji bolelo, ale neplakala. Vzpomínala na svou matku, krásnou Leandru. Myslela na jejich společné procházky, na to, jak ji učila jezdit na koni a hrát na loutnu. Nemohla zapomenout na žádný z těch okamžiků, kdy byly spolu. Vzpomínala na její krásné zelené oči, zrzavé vlasy a něžný hlas. Marina vlastně vypadala skoro jako ona. Až na to, že byla vysoká po otci. Její matka byla spíš malé postavy. I Marinin otec, král Maxmilian, jí často říkával, jak moc se své matce podobá. Někdy to říkal nadšeně, někdy smutně. Marinu to rozčilovalo. Někde hluboko si přála být se svým otcem, přestože mu v poslední době často říkala, že ho nenávidí, když jí něco zakázal. Nebo schválně neposlechla a potom drze odsekávala, když ji napomínal. Postupně, aniž by si to uvědomila, se stala jediným člověkem, kterého se bál. Proto ji poslal do vnitrozemí na jedno ze svých letních sídel. Otráveně vzdychla a vyšla z jídelny na liduprázdnou chodbu. Těžký červený koberec tlumil její kroky. Došla na konec chodby a zastavila se přede dveřmi. Chvíli přemýšlela, nakonec pokrčila rameny a vyšla ze zámku.

Léto bylo v plné síle, ale zahrada, kam se Marina vydala, vypadala zvláštně. Rostlo tam mnoho dubů, jejichž koruny nepropouštěly světlo, takže v celé zahradě bylo tajemné šero. Sem tam se ale objevil tenký proužek světla, který pronikl mezi větvemi. Před Marinou se vinula úzká cestička z plochých kamínků, mezi kterými místy prorůstala tráva. Najednou začal foukat slabý větřík. Listy dubů, tráva i květiny tiše zaševelily. Marina se zastavila a přemýšlela. Její dobrodružné já se probudilo. Vydala se na cestu. Čekala, že to bude jen krátká a rychlá průzkumná výprava, ale spletla se. Chodníček se větvil na další a další křižovatky. Marina ztratila pojem o čase a nevěděla, jak dlouho už je na cestě. Když se zastavila, aby si odpočinula, uvědomila si, že klid a ticho zahrady ruší jakýsi zvuk. „Ale tohle je zurčení vody,“ napadlo ji. V tu chvíli si uvědomila, jak moc jí vyprahlo v hrdle. Rozběhla se za tajemným zvukem. Řady dubů se rozestoupily a Marina se ocitla na zvláštním místě. Duby, které tu rostly do kruhu, obklopovaly malou mýtinu. Na zemi ležela vrstva zlatého a červeného listí. Na stromech kolem však byly všechny listy zelené. Uprostřed mýtiny byla malá fontána, ze které odletovaly perličky křišťálově čisté vody. Za fontánou stála socha chlapce a dívky. Marina nabrala do dlaní vodu a napila se. Voda byla příjemně chladná a Marina cítila, jak se jí s každým douškem vrací síla. Dopila a rozhlédla se kolem. Překvapením zalapala po dechu. Tohle místo nebylo obyčejné. Socha dívky upoutala její pozornost. Přistoupila blíž a uviděla dívku s dlouhými rovnými vlasy a smutkem ve tváři. V kamenné dlani její ruky spočívala stářím již značně poznamenaná růže. Marina si stoupla na špičky a lehce se dotkla květu. Některé okvětní plátky se rozdrobily a spadly na zem. Přešla k soše mladého muže a prohlížela si ho. Vlnité vlasy a rošťácký úsměv vypadaly tak věrohodně, že celá socha působila jako živá. Marina se na chlapce na chvíli zadívala a úsměv mu oplatila.

„Je krásná, že?“

Prudce se otočila ve snaze zjistit, kdo řekl ta slova. Uviděla před sebou živou podobu sochy. Byl to on, ten mladík s neodolatelně rozpustilým úsměvem. Jeho oči však nebyly veselé, byly plné smutku a samoty. Jeho vlnité vlasy byly stříbřitě šedé.

„Co tu děláš, Marino?“ zeptal se. Marina mu pověděla svůj příběh. Poslouchal ji a ani jednou ji nepřerušil.

Když skončila, i ona se chtěla ptát, ale zarazil příval jejích otázek zvednutím ruky:

„Jsi v labyrintu, kde se zastavil čas. A dostat se odsud nebude jednoduché.“

Do Mariny jako by hrom uhodil. Všiml si jejího překvapeného a vystrašeného výrazu a řekl:

„Věř mi, jsem tu už pěkně dlouhou dobu a za celá léta se zde nic nezměnilo. Pro tebe ale existuje cesta, jak odejít. Musíš projít labyrintem a čelit sama sobě. Svým vzpomínkám, strachu i touhám. Musíš znovu najít její růži a vrátit ji tam, kam patří.“

„Její růži?“ opakovala Marina a pohlédla na sochu smutné dívky.

„Ano, i ona se ji vydala hledat. Nevěděla ale, že pokud zůstane v labyrintu příliš dlouho, tak zemře,“ poslední slova téměř šeptal a odvrátil od Mariny tvář, aby neviděla, jak se mu do očí vhrnuly slzy. „Ty ale nezemřeš, pokud se nenecháš svést z cesty a nebudeš plýtvat časem. Sama se rozhodni, zda budeš bojovat za svůj osud.“ Otočil se a odcházel od ní.

Marina chvíli nerozhodně přešlapovala na místě, ale pak se vydala na cestu. Obklopily ji stromy. Jakmile si její oči přivykly na šero, všimla si, že se před ní vine úzká stezka z bílých kamínků. Vstoupila do labyrintu. Téměř okamžitě si uvědomila, jaké je v labyrintu dusno. Zatoužila po chladivé vodě. Jakmile jí to blesklo hlavou, uslyšela tiché zurčení vody. Rozhlédla se a uviděla studánku. Na jejím okraji stál stříbrný pohár naplněný vodou až po okraj. Zamířila ke studánce, ale zarazila se v půli cesty. „Neplýtvej časem!“ ozval se v její mysli varovný hlas. Vrátila se zpět na cestu a studánka zmizela. Dostávala se stále hlouběji do labyrintu. Náhle za sebou zaslechla dětský smích. Kolem proběhla malá holčička se zelenýma očima a zrzavými vlasy. „To jsem přece já jako malá!“ uvědomila si Marina, ale nezaváhala. Pokračovala po stezce bez zastavení.

Najednou uslyšela, jak ji volá důvěrně známý hlas:

„Marino! Marino…“

Před sebou uviděla krásnou ženu v červených brokátových šatech. Oči měla stejně zelené jako Marina a její dlouhé rusé vlasy jí v měkkých vlnách splývaly přes ramena.

„Maminko!“ vykřikla Marina. Chtěla sejít ze stezky a rozběhnout se směrem ke své matce, ale znovu ji od toho něco zrazovalo. V mysli jí znovu zněl varovný hlas: „Musíš čelit sama sobě. Svým vzpomínkám, strachu i touhám.“ Proto ji chlapec varoval. Tohle nebyla její matka. Byla to vzpomínka. Ale vzpomínky nemohou vzbudit mrtvé, aby dělali společnost živým.

„Pojď ke mně, Marino, tak dlouho jsem na tebe čekala. Stýská se mi!“

„Ne,“ zašeptala Marina „moje maminka je mrtvá, ty jsi jen vzpomínka.“

Žena k ní vztáhla ruku. Marina však ucukla a odstoupila.

„Ne…“ vzlykla Marina.

Potom si přikryla uši dlaněmi, jako by už nechtěla nic slyšet, a dala se do běhu. Nevěděla, jak dlouho utíkala. Stezka ji vedla dál a dál. A najednou uviděla růži, která vyrůstala ze země. Došla až k ní a všimla si, že kolem ní je tráva suchá a kameny rozdrobené. Marina se sklonila k zemi a růži utrhla. Korunami stromů proniklo do labyrintu denní světlo.

Marina se vydala zpět na mýtinu, kde zatím došlo k proměně. Voda z fontány přestala proudit a zůstala jen nádrž s vodou. Listí na zemi zetlelo a objevila se zelená tráva. Na sochách se objevilo několik prasklin. Marina přistoupila k sousoší chlapce a dívky. Ještě naposled si prohlédla ty krásné sochy a rysy jejich tváří. Vložila růži do dívčiny kamenné dlaně. Mýtinu zahalila temnota. Marina se ocitla před labyrintem. Celá se třásla a musela si sednout na lavičku.

Když ji našla její služebná Háta, bylo hned jasné, že její paní má horečku. Odvedla ji tedy do její komnaty a dobře se o ni postarala. Jen co se Marina uzdravila, dozvěděla se, že její otec změnil rozhodnutí a vrátí se pro ni. Nyní věděla, že už ho nikdy nebude trápit vzpomínkami. Pochopila, že člověk nemůže žít jen minulostí.