Zlaté jablko

Parní vlak supěl roz­lehlou kra­ji­nou lesů a luk. O Mo­ravě se ří­kalo, že skýtá nád­heru dávno za­šlých dob, kdy země pro­spe­ro­vala. Ženy tam byly krásné jako raj­ská jablíčka a muži udatní a ne­bo­jácní. I přes re­vo­luci, která se pro­hnala kra­jem a vy­tvo­řila to­várny, ob­ludná mon­stra s ko­míny pli­va­jí­cími je­do­vatý dým, se zde pořád daly najít di­voké bys­třiny, ne­zkro­cené pře­hra­dami a hrá­zemi. V le­sích žili vlci, kteří se za zim­ních nocí vr­hali na stáda ovcí. Po­krok při­nesl do měst novou éru. Uli­cemi se pro­há­něly nejen parní stroje, ale i drožky, ta­žené koňmi, avšak na ves­nice ještě ne­do­sáhla re­vo­luční ruka těžby a prů­myslu.

Ves­nice Střední se mohla pyš­nit vlast­ním ná­dra­žím, skrom­ným, ale dů­le­ži­tým bodem v jinak zřídka osíd­lené kra­jině. Ply­nové lampy sví­tily na malém ná­stu­pišti, kde John Cal­der vy­stou­pil. Kolem pe­ronu se va­lila mlha. Stu­dený a ne­vlídný sou­mrak ne­zná­mého pro­středí ho za­stihl ne­při­pra­ve­ného. Zi­mo­mřivě si pro­třel zkře­hlé svaly na pa­žích. Vítr mu málem smetl z hlavy vy­soký cylindr. Vlak za­pís­kal a lo­ko­mo­tiva se se su­pě­ním roz­jela. Prů­vodčí si ho ne­přá­tel­sky mě­řili a pro­hlí­želi. Na první po­hled bylo zna­telné, že je ci­zi­nec. Zvedl si límec dlou­hého ka­bátu. Svůj kufřík a hůl si bed­livě stře­žil, aby mu je někdo ne­u­kradl. Bez do­ku­mentů by byl ztra­cený.

Již ve vlaku si znovu před­čí­tal knihu, kte­rou do Lon­dýna při­vezl ne­známý ces­to­va­tel. Ob­sa­ho­vala se­brané po­věsti z čes­kých zemí, kde také na­lezl zmínku o zla­tých ja­bl­kách. Vzhle­dem k tomu, že brit­ská vý­zkumná spo­leč­nost ně­ja­kou dobu pá­t­rala po způ­sobu, jak si za­jis­tit ne­smr­tel­nost, oka­mžitě pro­vedl bližší zkou­mání. V ne­dávné době pod­nikl dob­ro­druž­nou vý­pravu do Řecka, kde se po­kou­šel ob­je­vit bájný strom Hespe­ri­dek. Bo­hu­žel se ani s týmem vý­bor­ných ar­che­o­logů a vědců ne­do­stal k oče­ká­va­nému vý­sledku. Zlatá ja­blka se zdála jako po­hádka. Jenže ten spi­so­va­tel, ten Erben, o nich psal tak pou­tavě a pře­svěd­čivě, že to Johnovi na­ko­nec ne­dalo a roz­jel se do srdce Ev­ropy.

Po­tulní psi bě­hali kolem zchát­ralé bu­dovy. Na po­lích rostlo bod­láčí a roz­bahněné cesty mu ničím ne­při­po­mí­naly po­hodlí vel­kých sil­nic. Drožka ne­byla v do­hledu, a tak se po ně­ko­lika mar­ných po­ku­sech do­mlu­vil s far­máři, že ho sve­zou na voze s obi­lím. Dr­ko­tal úvo­zem až do menší ves­nice, která se jme­no­vala Horní. Místní ne­u­měli an­g­licky, takže s ním ne­pro­ho­dili ani slovo, ale mezi sebou se do­ha­do­vali a živě ges­ti­ku­lo­vali. Často si po­všiml, že ho po­zo­rují a uka­zují na něj, když se ve chví­lích ne­po­zor­nosti za­mys­lel.

Jeho do­mlu­vený prů­vodce byl kdysi tlu­moč­ní­kem, takže cizí jazyk ovlá­dal. Našel ho na do­po­ru­čení ji­ných ces­to­va­telů a po vý­měně ko­re­spon­dence se do­hodli na obou­stranné spo­lu­práci. Je­li­kož měl po­blíž místa před­po­klá­da­ného ná­lezu svůj sta­tek, neměl nic proti. John byl šťastný za kaž­dou pomoc v cizím a ne­přá­tel­ském světě. Dou­fal, že prů­vodce bude kul­ti­vo­vaný a se­čtělý. Ovšem, když ho starší žena v šátku po­slala do stájí, kde našel jen za­rost­lého sed­láka, ky­da­jí­cího hnůj, za­po­chy­bo­val, zda udě­lal správně.

„Vy jste ten dob­ro­druh?“ ze­ptal se muž a od­plivl si. Smr­děl zví­řaty a potem. Plá­tě­nou ko­šili měl špi­na­vou a dlouho ne­pra­nou.

„John Cal­der,“ usmál se a podal mu ruku, ale když se ne­se­tkal s po­tře­se­ním, ra­ději ji stáh­nul zpět.

„Josef Má­chal,“ od­po­vě­děl. „Ale ří­kejte mi Pepa.“

„Dobrá, pane Pepo. Prý víte, kde je to místo po­pi­so­vané v kni­hách, které jsme s mými ko­legy ur­čili po­blíž vaší ves­nice.“

„Ano. Tedy ono to není přímo u naší ves­nice, ale tady kou­sek je ves­nice Dolní.“

„A vy jste Horní?“ ze­ptal se roz­pa­čitě. Zvedl cylindr a po­škrá­bal se ve vla­sech.

„Přesně tak. Tady je Horní a tam je Dolní.“

Pepa vy­táhl ze slámy láhev pá­lenky, ote­vřel ji a řádně si přihnul. Na­bídl Johnovi, který ostý­chavě od­mítl.

„Mu­síte se napít. U nás je to zá­klad přá­tel­ství,“ řekl Pepa.

„Ach tak, pro­miňte,“ od­po­vě­děl John a po vzoru hos­ti­tele si přihnul. Záhy za­la­pal po dechu a roz­kaš­lal se. Sví­ral si hrdlo, dusil se a z očí mu prou­dem tekly slzy.

„Nejste zvyklý, ale to ne­vadí. Tady se brzy na­u­číte pít jako chlap!“

„Dě­kuji, ale nevím, jestli po tom tou­žím,“ opá­čil John ochrap­těle. Sví­ral si po­pá­lené hrdlo po celou dobu, kdy se jeho spo­leč­ník chys­tal na cestu.

„Vezmu si pušku, kdyby nás pře­padli vlci.“

„Vlci?“ po­le­kal se gentle­man.

„Jo, ale klid. Ty bes­tie vět­ši­nou vy­chá­zejí až v noci. Ve dne ne­mají dost od­vahy, pokud nejsou vy­hla­do­vělé k smrti. Co vlastně chcete v té strži? Měl jsem vás za hle­dače po­kladů.“

„Hle­dám jeden velmi vzácný strom.“

„Vy jste bo­ta­nik?“

„Ano, tak tro­chu. Jsem pře­de­vším vědec. Hle­dám strom, který nese zlatá ja­blka,“ upřes­nil.

Pepa se smál, až se po­pa­dal za ob­jemné bři­cho.

„Co je na tom vtip­ného?“ za­mra­čil se John.

„Na co vám budou jabka?“

„Chci si vzít rouby z té rost­liny. Při­vézt je do své do­mo­viny a tu rost­linu roz­mno­žit. Vy jste snad nikdy nesly­šel o stromu věč­ného mládí?“

„Ne,“ za­bru­čel sed­lák. „Je­dině v po­hád­kách, co mi vy­prá­věla ba­bička a co ří­káme svým dětem před spa­ním.“

„Ujiš­ťuji vás, že je vě­decky do­ká­záno, že exis­tují zlatá ja­blka. Jsou lehce podlouhlá až téměř ku­že­lo­vitá, ne tak ku­latá jako běžné plody. Je­jich chuť je vy­ni­ka­jící, sladká a zvláštní. Po­pi­sují to v mnoha li­te­rár­ních pra­me­nech svě­toví učenci. A co te­prve po­věst o He­rá­klovi? Či my­to­lo­gické ja­blko od má­jové krá­lovny, Îðunn, ze skan­di­náv­ských le­gend…“

Pepa po­kr­čil ra­meny. Jeho ne­zá­jem byl zcela běžný. John se s ním se­tká­val často. Lidé ne­vě­řili vy­so­kým cílům a vizím, které měly udě­lat svět lep­ším.

„Tady u nás je ovoce hlavní zdroj věč­ného ži­vota,“ pro­nesl na­ko­nec ta­jemně pod vousy a znovu si lokl pá­lenky. Po­hlédl na ci­zince skrz zkres­lu­jící sklo láhve a po­ký­val dů­le­žitě hla­vou.

„Omluvte mě, ale al­ko­holu pří­liš ne­hol­duji.“

„Možná mys­líte vinné ja­blko. To je žluté,“ zku­sil Pepa.

„Ne­tu­ším, jak se jme­nuje ve vaší řeči,“ od­po­vě­děl. „Zprvu jsme se mylně do­mní­vali, že šlo o gra­ná­tové ja­blko. Ale ta sa­mo­zřejmě žádný úči­nek ne­mají a navíc ros­tou na ne­vábně vy­pa­da­jí­cím tr­nis­cích.“

„To je jedno, pů­jdeme se po­dí­vat do strže a snad na­jdete to, co hle­dáte,“ roz­hodl sed­lák. John vy­táhl mapu s peč­livě za­kres­le­nými body. Na­kres­lil čáru spo­ju­jící ves­nice Horní a Dolní a ozna­čil území di­voké pří­rody.

„Dě­kuji, že se mnou pů­jdete. Zcela jistě bych se ztra­til. I když jsem si to před­sta­vo­val jinak.“

„Co jinak?“ za­jí­mal se Pepa.

„No, vás. Mys­lel jsem, že jste spíše… měš­ťan,“ do­pl­nil, aby ho neu­ra­zil.

„Ve městě jsem pár­krát byl. Ne­mys­lete si, že cho­dím v těch nobl vě­cech rád. Jsem prostý člo­věk, co měl štěstí, že mu do­vo­lili se na­u­čit cizí řeč. Jed­nou se můj otec po­tkal s bo­ha­tým ob­chod­ní­kem a ten mě vzal k sobě jako sluhu. Tam jsem le­dasco po­chy­til. Jenže pořád jsem ze­mě­dě­lec. Mám tady pole a hos­po­dář­ství. Není to nic extra, ale samo se to ne­ob­dělá. Takže jsem se na­ko­nec vrá­til zpět ke ko­ře­nům. Mám tu ženu. Jsem šťastný.“

„Jistě, chápu,“ po­ku­sil se o úsměv John.

Nad hla­vou jim pro­le­těly krá­lov­ské vzdu­cho­lodě. Vědec sebou škub­nul, když za­čaly bom­bar­do­vat kopce v dálce. Obzor na pár oka­mžiků zrud­nul.

„Co se děje?“ po­le­kal se ci­zi­nec. Pepa jen znuděně mávl rukou: „Krá­lov­ští chy­tají zběhy a zrádce. Vy snad ne­víte, že pro­bíhá rakousko-​pruská válka?“

„Něco jsem četl v no­vi­nách,“ od­po­vě­děl John.

„Prusko se po na­po­le­on­ských vál­kách do­stalo k moci. Chtěli by nad­vládu nad Ně­mec­kem, ale Ra­kousko by chtělo sjed­no­tit ně­mecky mlu­vící země bý­valé Svaté říše řím­ské. Na stranu Ra­ku­šáků se při­dalo dost spo­jenců, Ba­vor­sko, Han­no­ver­sko, Sasko… všichni lidé ne­sou­hlasí s Bis­mar­ko­vými ná­zory. Jeho po­li­tika je značně kr­ve­lačná, řekl bych.“

„Sly­šel jsem o kon­flik­tech s Dány.“

„Ano, s těmi se taky bo­jo­valo. Spo­lečné ar­mády obou států je tehdy po­ra­zily na souši a ná­mořní es­ka­dra Wilhelma von Te­get­thoff svedla u Hel­go­landu úspěšný boj s dán­ským loďstvem. Jenže pak Pru­sové za­čali chtít víc. Fran­ti­šek Josef I., náš ne­ko­ru­no­vaný král, s nimi chtěl vy­mě­nit část Slez­ska za Holštýn­sko, ale ne­při­stou­pili na to. Bis­mark si dobře spo­čí­tal, že by to byl špatný ob­chod. Tak se od té doby válčí,“ řekl s lhos­tej­ným pod­tó­nem, jako by se ho to ne­tý­kalo.

„Si­tu­ace asi není jed­no­du­chá. Ale vzdu­cho­lodě. Není to pří­lišný ne­po­měr sil?“

„Tady vi­díte pořád ně­jaké vá­lečné stroje, dě­lo­stře­lec­tvo a parní tanky. Občas nám něco spadne do polí a máme po­ryto, ale my si to spra­víme. Co nám taky ji­ného zbývá? Voj­ska tudy táh­nou pořád, ale na­štěstí se dlouho ne­za­sta­vují. Sta­hují se do Čech. Pak budou ně­ja­kou dobu bom­bar­do­vat pole jim.“

„A jaký je ten váš mo­nar­cha?“

„Cel­kem v klidu,“ od­po­vě­děl Pepa. „Za­ří­dil in­dustri­a­li­zace do men­ších měst, začal po­pu­la­ri­zo­vat prů­mys­lo­vou re­vo­luci. Při­spívá na stavbu to­vá­ren a že­lez­nic a ne­jezdí sem z toho dou­pěte ve Vídni, tak co si mů­žeme přát víc?“

John ne­po­cho­pil řeč­nic­kou otázku a tá­zavě zvedl obočí. Na­de­cho­val se k další otázce, ale byl rázně za­dr­žen.

„Radši se na­pijte,“ řekl Pepa a podal mu láhev.

„Dobrý bože, ra­ději už ne!“

Drobný ale zato vy­tr­valý déšť jim smá­čel pláště. Ušli mnoho mil a John sotva pletl no­hama. Ne­tu­šil, že bude muset zdo­lá­vat pěšky ta­ko­vou trasu. Ale­spoň si na do­po­ru­čení prů­vodce ne­chal všechny ne­zbyt­nosti včetně hole a cylin­dru ve sta­vení a vy­mě­nil oblek za pevné kalhoty a boty. Klo­pý­tal blá­ti­vou stezkou za svým do­pro­vo­dem. Ne­sta­čil mu a Pepa na něho musel ne­u­stále čekat. Nic mu ne­zka­zilo ná­ladu na­to­lik, aby si ne­za­čal pro­zpě­vo­vat. Pod stromy se pásly krávy a gentle­man na ně vy­je­veně zíral.

„To jsou ale od­porná zví­řata!“ pro­hlá­sil.

„Jsou to jen krávy,“ na­mítl Pepa. Pro­šel ces­tič­kou stou­pa­jící ke kop­cům.

„Tady ne­máme moc roz­dílný terén, ale pár vr­cholků tu je. Pů­jdeme stále dál a pak se snad ko­nečně do­sta­neme ke vstupu do strže.“

„Říká se, že bájné Hespe­ri­dky byly dcery obra. A že vchod do za­hrady hlí­dal drak,“ upo­zor­nil zmo­žený a roz­bo­la­vělý John.

„Hloupost! Naše holky jsou úplně nor­mální! A draci tu ne­žijí, po­vraž­dil je svatý Jiří.“

„Takže se ne­mu­síme obá­vat o život?“ od­dychl si ci­zi­nec.

„Zcela jistě ne. Pokud se ale bu­dete takhle motat jako opi­lec, mů­žete spad­nout a zlo­mit si nohu.“

„Pro­miňte, ale straš­livě mě roz­bo­lela hlava po té pá­lence, co jste mi dal.“

„Pro­blém s její kon­zu­mací může na­stat ze dvou dů­vodů. Buď pi­jete málo nebo moc. Ve vašem pří­padě je to podle mě první pří­čina,“ řekl Pepa a do­nu­til Johna, aby si přihnul. Chudák se roz­kaš­lal, ale za chvíli už cítil, jak se mu po pá­li­vém doušku roz­lézá teplo i do zbytku těla. Du­nění děl v dálce ho při­nu­tilo vstát a zrych­lit.

„To nic, to se zas šijou mezi sebou,“ odfrkl si sed­lák. „Ar­mádní sbory, to víte. Dejte jim nové hračky a oni se s nima zmydlí!“

„Vůbec vám ne­ro­zu­mím,“ při­znal John, který se obá­val o život.

„To nic. My jsme zvyklí a navíc je nám jedno, kdo vy­hraje.“

„Jak vám to může být jedno?“ divil se.

„Chleba lev­nější ne­bude. Vždycky při­jdou vo­jáci, vy­plení nám to tu a ode­jdou. My to po­sta­víme a při­jdou další. A udě­lají úplně to samé. Už jsme si zvykli. Máme své jis­toty a nejsme zá­vislí na po­hla­vá­rech a státu. Takže nám je úplně jedno, kdo sedí na trůnu. Když nám po­šla­pou pole, po­o­ráme ho znovu, chá­pete?“

„Ne,“ při­znal.

„Málo pi­jete!“

Pepa mu během další cesty vnu­til zá­ložní láhev pá­lenky a on ji po­malu upí­jel. S kaž­dým lokem rostla chuť, a než se do­stali ke skal­naté prů­rvě, byl zpitý pod obraz. Proto se roz­kři­čel na celé kolo, když uvi­děl tlus­tou Bertu, která u strže sbí­rala by­linky. Ob­rov­ská žena hřmotné kon­sti­tuce mu za­hro­zila pěstí ma­caté ruky, aby zmlkl. Pepa si po­kle­pal na spánky, aby jí na­zna­čil, že s An­g­li­ča­nem to není zcela v po­řádku. Když chudáka uklid­nil a se­stou­pili do tmy jes­kyně, za­žili další pře­kva­pení, a to, když na Johna za­ú­to­čila kočka, která se sna­žila ochrá­nit čer­s­tvě po­ro­zená ko­ťata. Začal vy­kři­ko­vat něco o dra­kovi a byl by utekl, kdyby ho Pepa ne­dr­žel za kšandy.

„Nikdy jsem nebyl na tak dě­si­vém místě!“ při­znal John. Ale v zájmu vědy věděl, že je jeho po­vin­ností najít strom se zla­tými ja­blky. Hlava mu třeš­tila vy­pi­tým al­ko­ho­lem, na který nebyl zvyklý.

„To jste asi ještě nic ne­vi­děl,“ usou­dil Pepa. Svlékl si ko­šili a vy­mač­kal z ní vodu.

„Pla­ho­čím se sem přes kon­ti­nent do to­tál­ního za­pa­dá­kova, jenom abych za­chrá­nil im­pé­rium!“ za­bě­do­val.

„Vi­díte. Aspoň máte ně­jaké po­slání. Pro­ces­to­val jste kus světa. Co byste dělal doma? Válel se u krbu?“

„Ano, a víte, jak by mi tam bylo dobře?“

„Ti vě­dá­toři nic ne­vy­drží,“ za­bru­čel pro sebe Pepa a str­čil si mezi zuby stéblo trávy.

„Do­volte! Byl jsem čle­nem ex­pe­dice za po­lární kruh, v Af­rice jsem hle­dal Ša­la­mou­novy doly, vál­čil jsem na Krymu!“

„Já jsem vál­čil s plu­hem na poli, než za­vedli tažné parní stroje,“ na­mítl Pepa. John se nad tím za­mys­lel a pak jen sou­hlasně při­kývl.

„Na ves­nici je dřina. Věřím vám. Nuže dobrá. Na pól jsem na­ko­nec ne­do­šel. Do­stal jsem chřipku a zů­stal jsem v le­žení. A do Af­riky jsem ne­do­jel, pro­tože jsem ne­stihl loď, takže jsem se s ex­pe­dicí se­tkal, až se vrá­tila zpět. Nicméně mé jméno je na se­znamu členů týmu. No­vi­náři to spolkli.“

„Po­sil­něte se pá­len­kou a pů­jdeme dál. Jestli je tohle vaše první dob­ro­družná cesta, neměl byste se vrá­tit s prázd­nou,“ pře­šel vy­chlou­bání.

John upo­sle­chl a řádně si lokl. Pro­šli úzkou pro­lákli­nou dále do tmy. Skála se ro­ze­ví­rala sotva na šířku do­spě­lého muže. Pepa se s bru­če­ním pro­táhl jen tak tak. Slabé světlo do­pa­da­jící shora jen stěží osvět­lilo temná zá­koutí. John za­kopl o na­ta­žený pro­vaz a byl by spadl na tvář, kdyby se na po­slední chvíli ne­kryl rukama. Vy­jekl, ale někdo ho za­chy­til. Zů­stal viset ve vzdu­chu nad zemí, za­tímco ho Pepa znovu držel za kšandy.

„Opa­trně, pane. Můžou tady být pasti,“ upo­zor­nil jej.

„No jistě! Že mě to ne­na­padlo dřív,“ sou­hla­sil. Roz­hr­nul botou zetlelé listí na zemi a ob­je­vila se před ním past z ostře vy­pa­da­jící kůlů. Nad po­vrch tr­čely oš­k­livé špice. Hla­sitě polkl. Každý další krok peč­livě vážil. Vy­pla­tilo se to v mo­mentě, kdy se pod nimi pro­padla pod­laha a oni zů­stali viset na pro­vaze, který Pepa celou cestu vlá­čel. Na­štěstí ho na­padlo, při­pou­tat se před vstu­pem do po­divně vol­ného a klidně vy­pa­da­jí­cího pro­storu. Vy­špl­hali se na­horu a po­kra­čo­vali. Ob­je­vilo se pa­da­jící ka­mení i hadí hnízdo, jehož oby­va­telé byli ne­pří­jemně vy­ru­šeni ze spánku. John viděl klubko ve svých před­sta­vách mno­hem větší a zlo­věst­nější, než ve sku­teč­nosti bylo. Al­ko­hol mu za­tem­nil mysl a každý pro­blém se mu teď zdál ne­pře­ko­na­tel­ným.

„Někde to tady musí být!“ bě­do­val. Za­kopl o pro­vá­zek ve výšce kot­níků a svis­tot šipky, která byla zcela jistě na­puš­těna smr­tí­cím jedem, ho mi­nula jen o chlup. S kři­kem couv­nul a pro­padl se. Kus skály se pod ním utrhl a on spadl ze srázu, při­čemž Pepu, který na něco po­dob­ného nebyl při­pra­ven, stáhl sebou. Sku­tá­leli se po suti a na po­slední chvíli se na­štěstí za­chy­tili výčnělků ve skále.

„Dobrý bože!“ sku­čel ci­zi­nec.

„Špl­hejte,“ do­po­ru­čil mu Pepa s ka­men­ným vý­ra­zem. Po­po­str­čil ko­legu, aby si po­spí­šil dříve, než se s nimi pře­vis utrhne. Od­po­či­nuli si na ka­menné rampě a John za­já­sal. Upro­střed strže rostl strom. Stará po­krou­cená jabloň, bo­hatě ob­těž­kána ja­blky. Za­tles­kal nad­še­ním, pro­tože byla opravdu žlutá jako slunce.

„To je zcela jistě ono!“ uká­zal svůj objev prů­vodci. Ten si ote­vřel láhev a zhlu­boka se napil. Našli schůd­nější ces­tičku a tam­tudy se do­stali přes roz­viklaná ska­liska až k os­t­růvku ze­leně. Strom měl po­krou­cené svě­šené větve, což vy­po­ví­dalo o jeho stáří. John s téměř po­svát­nou bázní na­táhl ruku a dotkl se po­svát­ného ja­blka.

„Nád­hera!“ za­šep­tal. Vy­táhl nůžky a od­stří­hal mladé vět­vičky, které uscho­val do vlh­kého hadru. Na­tr­hal i ně­ko­lik plodů na ukázku. „Bude to do­ko­nalý ge­ne­tický ma­te­riál. Roz­mno­žím ho a zís­káme ne­smr­tel­nost!“ řekl nad­šeně. Pepa pře­vrá­til oči v sloup. Vy­špl­hali vzhůru a vy­dali se zpět stras­tipl­nými chod­bami.

„Běžte na­před, do­ho­ním vás!“ řekl Pepa a John šel po­malu na­před. Sed­lák se kou­sek vrá­til, sáhl do vý­klenku a vy­táhl od­tam­tud za uši dva vzpou­ze­jící se kluky.

„Co to je zase za hry?! Říkal jsem vám, že ne­máte chys­tat pasti po jes­ky­ních, kdo ví, kdo tam­tudy půjde a ublíží si!“

„Ale my to tu chtěli za­bez­pe­čit před vo­jáky,“ od­po­ro­val jeden z nich.

„Žádné ta­kové. A alou domů, roš­ťáci,“ po­hro­zil jim. Chlapci na něj vy­plázli jazyk a zmi­zeli v jed­nom z mnoha tu­nelů vy­hlou­be­ných vodou.

Pepa do­hnal An­g­li­čana na polní ces­tičce. Mnoho toho už ne­na­mlu­vili a z dálky je ne­u­stále rušil zvuk děl. Kolem pro­le­těla vzdu­cho­loď s ba­rev­nými po­tisky, což zna­me­nalo, že pře­váží ci­vi­listy, jak vy­svět­lil sed­lák. Drobné po­sta­vičky jim má­valy z lod­ních okýnek. Po po­sil­nění pá­len­kou a ve­čeří vy­pro­vo­dil Johna na vlak. Do­vezl jej tam na ma­šině po­há­něné par­ním stro­jem, který jindy po­u­ží­val ke sklizni. Johnovi zů­staly ve vla­sech i ob­leku stébla a zrna, zrovna jako bláto na bo­tách. Lo­ko­mo­tiva, která ho měla od­vézt do jeho do­mo­viny, se po­malu vzda­lo­vala. Pepa dopil dru­hou láhev a po­škrá­bal se na hlavě.

„Zvláštní, tihle lidé. Jedou sem, aby našli strom, který roste všude po Mo­ravě. Kdyby řekl, dal bych mu pár vět­vi­ček ze svého sadu. A pytel jablek k tomu. Z toho mála, co si na­tr­hal, sotva něco vy­pálí.“

Už po­malu chá­pal, jak John mys­lel ty blá­boly s kou­zel­ným věč­ným mlá­dím a ne­smr­tel­ností. Do­pí­dil se, že mlu­vil v me­ta­fo­rách. Ovšem – je­jich vzne­šená mluva. Vyšší spo­le­čen­ská třída. Tihle gentle­mani, po­mys­lel si. Ote­vřel třetí láhev a při­vo­něl.

„Do­ko­nalé. Vý­borně od­le­želý roč­ník. Lek­tvar věč­ného ži­vota,“ usmál se. „Až zjistí, co všechno se s těmi ja­blky dá dělat, budou tady vy­sí­lat celé ex­pe­dice. Třeba na tom i zbo­hat­neme! Pak si kou­pím krávy a nový pluh…“ za­mumlal s na­dějí v hlase a zhlu­boka se napil štiplavé jablečné pá­lenky.