Tajemství hraběnky G.

I.

Dobrý večer. Mohu si k vám přisednout? Ano?

Vidím, že oba čekáme na svoje protějšky nejméně půl hodiny a k ničemu to nevede. Můžeme tu ještě dál osaměle vysedávat, popíjet a nudit se. Můžeme odejít a vzdát to. Ale také vám mohu vyprávět jeden příběh a tím nás oba zabavit.

Ano, jako Šeherezáda, máte pravdu. Vidíte, jste spisovatel, já si to myslela. Vlastně vím, kdo jste.

Že nevíte, kdo jsem já? Aha, vy jste na mne zapomněl.

Ne, opravdu zapomněl, protože zjistíte, že mne vlastně znáte taky. Zná mne skoro každý, i když chvíli trvá, než si to uvědomí. Uvidíte sám.

Jsem hraběnka G. z románu Alexandra Dumase staršího.

Ano, přemýšlíte, ze kterého románu. Budiž vám odpuštěno. Tuto scénku prožívám už nejméně posté. Představím se, a člověk jako vy zoufale vzpomíná, nechce mne urazit, cítí se trochu zahanben, protože by to asi vědět měl. Máte omluvu, že pan Dumas napsal spousty románů a je v nich postav celá řada. Když připočteme některé úplně vedlejší. Právě jako jsem já.

Že nemohu být postava z románu? Tím se zatím netrapte. Připusťte, zatím třeba pro účely zahnání nudy, že jsem opravdu postava z románu. A uvědomte si, že pan Dumas psal o historii. Skoro všechny jeho postavy skutečně žily a on jejich příběhy jenom dával dohromady, aby to zajímavě vypadalo. Nebyl to sochař, spíše jen mechanik, který spojuje již hotové součásti. Vlastně neměl moc velkou fantazii, jak odhalili mnozí jeho kritici. Ale v tom propojování a vyplňování chybějících částí byl docela vynalézavý. V případě mého románu to měl obzvláště jednoduché – velkou část postav osobně znal a potkával je v Paříži často. Včetně mne.

Aha, už víte. Hrabě Monte Christo, hraběnka G., která se párkrát mihne v nějakém divadle. Asi by si mne nezapamatoval vůbec nikdo, nebýt toho neúplného jména, které tak podivně trčí z řádek knihy. Všichni tam mají nějaké jméno, jenom já ne. Na čtenáře to dělá dojem, že jde o někoho význačného, jehož inkognito nechce autor prozradit. Když se nad tím ale zamyslíte, je to hodně nepřesvědčivé vysvětlení. Kdyby si to celé pan Dumas jenom vymyslel, nic by mu nebránilo mi nějaké pěkné jméno vytvořit. A pokud nás naopak všechny opravdu znal, jak tvrdím já, pak mne zase mohl v zájmu zachování inkognita snadno přejmenovat.

Takže, proč jako jediná v celé dlouhé knize nemám jméno? No, prostě jsem mu ho nikdy neřekla. Vlastně jsem ho neřekla skoro nikomu z těch, kdo v tom románu vystupují. Je to moje drobná marnivost už od chvíle, kdy jsem se poprvé objevila ve společnosti. Představuji se vždy pouze jako G. Okamžitě mne tím všichni považují za záhadnou neznámou, což je velice příjemné. A kdybych to jméno někomu prozradila, potom by to ovšem přestalo fungovat - rázem bych už nebyla záhadná hraběnka G., ale ta stará dobrá známá hraběnka.

Pan Dumas starší se k příběhu dostal vlastně až po jeho konci, kdy mu ho vyprávěla Valentina Villefortová, provdaná Morrelová. Pokud si vzpomínáte, je to narozdíl ode mne postava úplně hlavní a asi také nejromantičtější. Prožije toho skoro tolik, co sám hrabě Monte Christo. Vlastně její replikou končí celý příběh, když o tom tak přemýšlím. Na konci toho věděla o Monte Christovi opravdu hodně.

Pan Dumas potom vyhledal různé další hrdiny a tím si pak doplnil většinu chybějících částí. A co nenašel nikde, to si prostě vymyslel. Na to, že si lidé často moc nepamatují a že někteří lžou, aby vypadali lépe, tak je výsledek pozoruhodný. No, ale všechno samozřejmě úplně přesné není. Například všichni mladí muži jsou tam skoro stejní, namyšlení hejsci, co svádí všechny ženy, které projdou okolo.

Skutečnost byla trochu složitější. Například Maxmilián Morrel byl odjakživa vysoký, hubený a trochu zadrhával v řeči. Rozhodně by nebyl schopen přednášet Valentině tak dlouhatánské zamilované komplimenty. Možná právě proto ho Valentina tolik milovala; nebyl to žádný povrchní hlupák. Nebo Franz D’Epinay, který vyprávěl Dumasovi celou italskou část příběhu; byl skromný, tichý, příjemný. Později sám psal verše a vůbec ne špatné. Ostatně, naše první setkání v románu, které je jen letmo zmíněno, proběhlo večer u zřícenin Kolosea, kde jsme si povídali o křesťanských mučednících z prvních století, po jejichž hrobech jsme se zrovna procházeli. Mám ráda takové romantické hrdiny, kteří jsou vnímaví k jemným odstínům situace. Říkám to proto, že ze stránek románu by vám mohl připadat Franz D’Epinay trochu jako trouba a to by nebylo spravedlivé.

Vidíte; začala jsem zrovna Valentinou Villefortovou, Franzem D’Epinayem a Maxmiliánem Morrelem. A to je pro mne ten správný začátek; ty tři postavy jsem dobře znala a měla ráda už před první scénou, ve které se v románu objevuji.

II.

Poprvé mne čtenář může spatřit v divadle Argentina v Římě, v roce 1833. Jsem mladá, krásná, bohatá. Jsem z Benátek, ale to není moc důležité, protože hodně cestuji po celé Evropě. Franz, který celou příhodu panu Dumasovi popisoval, byl docela přesný. Vyprávění je chybné v jediném věcném detailu a za to je zodpovědný pan Dumas. Předpokládal, že chodím do divadla jenom navazovat známosti a vyvolávat pozornost. Tedy stejně jako většina jeho hrdinů.

Já mám ale opravdu ráda divadlo. Takže jsem nepřišla ke konci prvního jednání, ale byla jsem tam od samého začátku, jako vždycky. Všimněte si, že si Franz dost přesně pamatoval, co dávali; byla to Parisina od Domenica Gaetana Donizettiho. A bylo to hodně podařené představení.

Franz také věrně popsal i tu naši rozmluvu u zřícenin Kolosea, která setkání v divadle přecházela. I to, že jsme si blízcí, a že jde pouze o náklonnost ducha, nikoli srdce. Pěkně řečeno, ne? Vždyť říkám, Franz psal později básně. A souhlasím i s tím, že jsem si Franze a jeho pro mne ještě neznámého společníka všimla někdy během prvního jednání.

A tím jsem se vlastně v románu objevila.

Ten Franzův společník jménem Albert Morcef je v románu daleko důležitější, než Franz sám. To si asi vzpomínáte. Je to syn Monte Christova důležitého nepřítele, Fernanda Morcefa. Jeho matka Mercedes, kterou Monte Christo velice miloval, se stala přesto ženou právě téhož Fernanda Morcefa. Ale tak daleko ještě zdaleka nejsme; pro mne jsou zatím Morcefovi jedni z mnoha Pařížanů, ještě ničím zajímaví.

Vidím, že se v tom trochu ztrácíte a já vám to vyprávím jako děj nějaké opery. A vy už jste netrpělivý, co bylo v tom divadle. Nebudu tedy předbíhat a budu se držet toho setkání, jak ho popsal Franz a díky němu i pan Dumas. Uvidíte, že na detailech velmi záleží.

Do mé lóže právě vstupují pánové Franz D’Epinay a vikomt Albert Morcef. Navzdory tomu, že Franz Alberta vychvaloval, dojem jsem z něho měla spíše špatný. Dnes to mohu říci úplně otevřeně; Albert Morcef byl zkrátka a dobře pitomec. Opera ho naprosto nezajímala. Z nějakého nepochopitelného důvodu měl dojem, že se do něho okamžitě zamiluji. I když by mi to vlastně mohlo lichotit, že mne sváděl jeden z nejmladších mužů v příběhu, že? Franz se svojí vnímavostí ostatně postřehl, že něco není tak úplně v pořádku a vložil do pera panu Dumasovi opatrnou větu:

„Hraběnka místo odpovědi roztomile pokývla Albertovi hlavou a podala Franzovi ruku.“

Opravdu jsem o mnoho víc neřekla. A když žena nic neříká nebo občas plácne nějakou jalovost, nemusí to znamenat, že se vším nadšeně souhlasí. Ve skutečnosti mluvil dál skoro jenom Albert, o společných známých v Paříži. Vybíral si k tomu ty nejméně zajímavé a příjemné. Paní Villefortovou, paní Danglarsovou, její dceru. Úplně přehlédl moji přítelkyni Valentinu Villefortovou. Přiznám se, že se v tomto místě trochu zatoulala nejen Franzova pozornost a poslouchala jsem jenom napůl ucha. Spíše jsem sledovala, kam se dívá Franz divadelním kukátkem. Zaujala ho – stejně jako mne již vícekrát - velmi mladá a krásná dívka v řeckém kroji. A za ní stál muž, nepříliš starý, ale přesto výrazně starší, než ta Řekyně. Nedávalo moc smysl, že by byl jejím milencem, ale na druhou stranu, zase byl příliš mladý, aby byl její otec. Vypadalo to, jako by ji vzal do divadla nějaký vzdálený bratranec nebo strýc. Což bylo opět podivné, protože by se jistě našlo snadno mnoho mladíků, kteří by ji rádi vzali do opery a poskytli jí daleko lákavější doprovod. Ti dva pro mne představovali malou záhadu, se kterou jsem si nevěděla rady již několik týdnů.

Franze zaujala samozřejmě hlavně ta dívka. A navíc už ho zřejmě také zmáhalo Albertovo plácání, takže ho přerušil a zeptal se mne, jestli nevím něco o té Řekyni.

„Ne,“ řekla jsem po pravdě, „všechno, co vím, je to, že je v Římě od začátku divadelní sezóny. Viděla jsem ji už při otevření divadla na stejném místě jako teď. Celý měsíc nevynechá jediné představení. Doprovází ji buď muž, který je s ní, nebo jen černý sluha.“

„Jak se vám líbí, hraběnko?“

„Je úžasně krásná. Tak asi vypadala Medora.“

V tomto místě pauza po opeře Parisina skončila a začal balet jménem Poliska. Možná by se slušelo na vysvětlenou dodat, že tehdy se v italském divadle pokládalo za běžné, že se dává hned několik kusů po sobě, třeba několik hodin. Balet od jiného autora byl také mnohem méně zajímavý, než předchozí opera. Kromě toho do toho Albert zase něco vykládal, což mne poněkud rušilo. Skoro jsem byla v pokušení odejít, ale bylo by to po tak krátkém setkání velmi netaktní vůči Franzovi.

A dobře, že jsem neodešla. V další přestávce, kdy šla opona dolů, ten záhadný muž naproti vstal, aby mohl tleskat. Franz na svém místě strnul úžasem:

„Drahá hraběnko, ptal jsem se vás, jestli znáte tu Řekyni. Teď se vás chci zeptat, jestli neznáte toho muže.“

„Právě tak málo, jako ji,“ řekla jsem.

„Nikdy jste si ho nevšimla?“

„Tohle je typicky francouzská otázka! Víte, že pro nás Italky neexistuje na světě jiný muž kromě toho, kterého milujeme!“

Byl to žert, samozřejmě; nikoho jsem tehdy nemilovala. Navíc jsem tím zakryla to, že jsem si toho tajemného průvodce krásné Řekyně velmi pečlivě všímala skoro měsíc. Kromě toho, že tak zjevně nepatřil k té Řekyni, vypadal přesně jako další romantický básník s navíc překvapivě svalnatou postavou. Nevěděla jsem, jestli je opravdu tak bystrý, jak vypadá, ale bylo jisté, že v souboji jakoukoli zbraní by snadno přemohl Alberta i s Franzem navrch.

Pan Dumas mu očividně přisoudil mnoho dalších vlastních rysů; je to zjevně Dumas, jaký by sám chtěl být a jak by se chtěl vidět. Je nekonečně bohatý, nekonečně moudrý, nekonečně silný, vždy nad věcí, ženy mu padají k nohám a muži ho buď obdivují nebo se ho obávají.

Skutečný Monte Christo byl především záhadný. A plný rozporů. Tělo atleta a tvář trochu krutého romantického básníka. Zdravý a s tmavými vlasy, ale zároveň podivně bledý. Tvářil se úplně apaticky, ale byl vnímavý jako kočka. Hodně toho znal a uměl, ale v řeči byl velmi skromný. Mnohem více poslouchal, než mluvil, ty nekonečné chvástavé řeči mu připsal pan Dumas. Zcestovalý určitě byl, ale daleko méně, než se tvrdí v tom příběhu. To jsem ale všechno v tu chvíli ještě nevěděla; vidíte, zase předbíhám.

Pokračujme tam, kde jsme přestali, mým improvizovaným žertem o italských ženách, na který Franz odpověděl dvorně a s úsměvem: „Máte pravdu.“

„Ať tak či tak, musí to být nějaký umrlec, nějaký nebožtík, kterému hrobník dovolil vstát z hrobu, protože mi připadá děsivě bledý,“ pokračovala jsem v lehkém tónu, navazujíc trochu na tu rozmluvu o mrtvých, kterou jsme vedli u Kolosea.

„Takový je vždycky,“ řekl Franz zamyšleně.

„A vy ho znáte?“ osmělila jsem se. „Tak to se tedy zeptám já vás, kdo to je.“

„Myslím, že jsem ho už jednou viděl a řekl bych, že je to on.“

„Chápu,“ řekla jsem, „když člověk jednou vidí takovou tvář, už na ni opravdu nikdy nezapomene.“

„A co si o něm myslíte?“ zeptal se ještě Franz.

„Že vypadá jako lord Ruthven z masa a kostí.“

„Musím se dozvědět, kdo to je,“ pokračoval Franz. Bylo vidět, že ho ten člověk zajímá stejně jako mne.

„Ach ne!“ vykřikla jsem dramaticky. „Ne, nechoďte pryč, spoléhám na vás, že mne doprovodíte domů a nepustím vás.“

„Cože, vy se doopravdy bojíte?“ podivil se Franz nad tím, že se mnou pár dní předtím mluvil osaměle v noci u zřícenin o nebožtících. Samozřejmě, že to špatně pochopil. Pokud jsem se bála, pak jen toho, že zůstanu sama s Albertem a budu poslouchat jeho další jalovosti. Potom mne napadlo ještě něco dalšího, ale to bych zase předbíhala. Zatím nezbývalo, než trochu popustit uzdu fantazie, ve které ovšem, přiznávám, byla tehdy ještě i trocha skutečného podezření:

„Poslyšte, Byron mi přísahal, že věří v upíry. Řekl mi, že je viděl a popsal mi jejich obličej. Nuže, vypadají navlas takto: Ty černé vlasy, ty velké oči, zářící podivným světlem, ta smrtelná bledost… a všimněte si, že není s žádnou obyčejnou ženou, ale s cizinkou… s Řekyní… kacířkou… bezpochyby čarodějnicí, jako on sám. Prosím vás, nechoďte tam. Zítra si pátrejte, jak chcete, ale dnes prohlašuji, že vás nepustím. Opravdu nemohu. Musím už odejít. Nemohu zůstat až do konce představení, mám doma hosty. Chcete být tak negalantní a odepřít mi svoji společnost?“

Na to se samozřejmě nedalo udělat nic jiného, než že mne Franz dovedl do mého dočasného bydliště na Via Della Scala na protějším břehu Tibery a tím mne zachránil nikoli před upírem, ale před Albertem Morcefem, alespoň pro ten večer. Nakonec jsem ho ještě před rozchodem zapřísahala:

„Chci, abyste se vrátil přímo do hotelu a abyste se dnes večer nesnažil sejít s tím člověkem. Jsou jisté vztahy mezi lidmi, od kterých odcházíme, a lidmi, k nimž jdeme. Nebuďte pojítkem mezi tím mužem a mnou. Zítra si za ním běžte, chcete-li, ale nikdy mi ho nepředstavujte, jestli nechcete, abych umřela strachy. A teď dobrou noc. Snažte se usnout, Co se mne týče, já vím, že spát nebudu.“

Možná vám dnes připadá pošetilé, že jsem si myslela, že Monte Christo je upír. Samozřejmě jsem se mýlila; bylo to spíš můj bláznivý romantický nápad. Co vám mám povídat; ani tak jsem se Monte Christa nebála, jako mne spíš zaujal. Ukažte mi nějakou ženu, kterou nezajímají záhady.

Franzovy a Albertovy další osudy v Itálii asi nemusím popisovat; pan Dumas to udělal za mne. Setkali jsme se ještě několikrát, například v divadle Argentina, na hře Italka v Alžíru od Rossiniho a také během karnevalu. Vlastně jedna z posledních italských scén v románu končí tím, že tančím s Albertem Morcefem, když ho Monte Christo právě zachránil z rukou lupičů. Tehdy jsem Albertovi už trochu odpustila; byl hloupý a namyšlený, ale docela statečný.

Během těch několika dalších setkání jsme plácali plno jalovostí; za pozornost stojí snad jenom moje poznámka, že:

„Uvidíte, že můj upír bude docela obyčejný zbohatlík, který chce, abychom mu odpustili jeho miliony a který se tváří jako Lara, abychom si ho nepletli s panem Rothschildem.“

Jak vidíte, měla jsem v tu chvíli trochu obavy, že se záhadný hrabě může ukázat daleko méně záhadný, než se zdá. A byla jsem trochu zklamaná, že na tom setkání a vlastně ani na jiných jsem hraběte už neviděla; snad jen z hodně veliké dálky.

Ano, když si to přečtete pozorně znovu, tak vám asi už neujde, že jsem se během těch rozmluv bavila výhradně o hraběti. Panu Dumasovi to zjevně ušlo, přesto tam moje otázky zachoval. Během těch rozhovorů jsem ale zjistila, že Franz a Albert mne zřejmě nikdy nedokážou přivést k tomu, co mne doopravdy zajímalo. Totiž, odkud přišel hrabě Monte Christo a proč je takový, jaký je. Přísně vzato, Franz se to nedozvěděl vlastně vůbec nikdy. Franzem to sice začalo, ale rozhodně neskončilo.

III.

Vidím, že vás to přece jenom trochu zaujalo. Ale než pokročím dále, musím se ještě trochu vrátit zpět, abyste dobře rozuměl tomu, co následovalo. Já vím, je to trochu jankovité vyprávění; chvíli skáče dopředu a chvíli se vrací. Není snadné se v něm vyznat.

Vím, že jste spisovatel a jmenujete se také Dumas a to zavazuje. Chápu, co je to rodinná tradice. Možná by vás právě proto mohlo zajímat, co pan Dumas starší vlastně s příběhem provedl. Každý ví, že napsal veliký román o zradě a pomstě. Pomsta zabírá v románu poslední čtyři díly ze šesti a odehrává se v létě 1833. Tam plul autor jako ryba ve vodě, protože znal většinu postav osobně. Předcházející zprávy o zradě v roce 1815, kterým věnuje jediný první díl, měl pan Dumas od Valentiny a ta to měla přímo od hraběte. To, co bylo ve vězení, to si pamatoval pouze hrabě sám a nikdo jiný. Pokud něco zapřel nebo vylepšil, už to nikdo nikdy nezjistí. Výsledek je podstatně stručnější, ale také velmi přesvědčivý.

Ale v dílu druhém, mezi útěkem z vězení a nálezem pokladu v roce 1829 a naší italskou eskapádou v roce 1833, zeje povážlivá mezera. Z románu těžko pochopíte, co se v tom mezidobí vlastně dělo, kromě toho, že Monte Christo koupil ostrov, seznámil se s Řekyní a cestoval po Středomoří. Pan Dumas naznačuje úžasné věci; že jeho hrdina prý studoval právo všech zemí, že cestoval bůhvíjak daleko, takže vás možná napadne, jak to za ty čtyři roky všechno stačil. Je ale zvláštní, že o těch letech pan Dumas vlastně nic souvislého nenapsal. Přestože naznačuje, že to bylo tak zajímavé.

Myslím, že mu Valentina vypověděla i tuto část příběhu podle pravdy, ale to, co pan Dumas slyšel, se mu moc nehodilo. Portrétuje nám totiž Monte Christa v roce 1833 jako dokonale klidného, moudrého, laskavého a vševědoucího muže. Občas ovšem přijdou scény, které do toho obrazu moc nezapadají. Třeba ta scéna s popravou.

Podle Dumase Monte Christo už v Itálii pracoval na plánu pomsty. Prý sám vyhledal Alberta, nechal ho upadnout do spárů banditů, aby ho pak zachránil, jak naznačeno mezi řádky:

„Přiznám se, pane Morcefe, že jsem vaši nabídku čekal a že ji přijímám ze srdce rád. Vyhlédl jsem si vás, abych vás požádal o jednu velkou službu.“

„A jakou?“

„Nebyl jsem nikdy v Paříži, neznám Paříž!“

Pokud ovšem Monte Christo znal Albertovu totožnost od začátku, pak bylo naprosto zbytečné k němu postupovat přes Franze. A pokud Monte Christo celou dobu věděl, že jeho nepřátelé jsou v Paříži, pak tam mohl zamířit rovnou. Nepotřeboval k tomu Franze, Alberta ani mne.

Pravda je v nedůslednostech a přeřeknutích. Musíte vnímat ty jemné odstíny situace. Příběh odhalení zrádců konstruoval pan Dumas téměř z ničeho, protože nebyl nikdo, kdo by mu řekl, jak to vlastně bylo.

Pátrání zahájil v románu abbé Faria. Ten je podle mne stejně skutečný, jako Monte Christo sám. Pokud měl hrabě nějaké skutečné vzdělání, tak ho mohl získat jedině v těch dlouhých letech ve vězení. Chytrý pan abbé dokázal chladnou úvahou a dobře zvolenými otázkami to samé, co smyšlený pan Auguste Dupin od toho amerického básníka. Zjistil pravdu, která se odehrála před mnoha lety a na jiném místě, aniž při tom musel opustit svoji celu. Byli odhaleni dva spiklenci, kteří sepsali a odeslali udání – Danglars a Fernand. Dejme tomu, že Faria pochopil i Villefortovu úlohu, jak tvrdí pan Dumas. Jenomže Faria nemohl mít tušení, co se s těmi lidmi stalo dál, když ve vězení zůstal a zemřel tam. Jak se tedy vlastně Monte Christo dozvěděl, kde spiklence najde?

Pan Dumas to vyřešil způsobem, kterému na divadle říkáme deus ex machina. Je jím pochybná postava čtvrtého zrádce Kašpara Caderousse. Na začátku příběhu se mihne u té udavačské scény. Zradil opravdu? Nebo to byl jen neškodný opilec, který vlastně neudělal vůbec nic? Byl vůbec nějaký Kašpar Caderousse? Nikdo z těch, kteří o příběhu něco věděli, si na něho nepamatují. Pohybuje se vždy ve stínu, mimo další svědky, i jeho údajný konec viděl jenom sám Monte Christo. Skutečným smyslem této postavy je zřejmě klíčová kapitola o tom, jak Monte Christo našel Caderousse v hospodě u Gardského mostu a ten mu všechno důležité řekl.

První záhada ovšem je, jak Monte Christa napadlo z ničeho nic hledat Caderousse stovky mil od Marseille u Gardského mostu. Caderousse při tom vypadá jako člověk, kterého bylo možno najít vůbec ze všech nejobtížněji.

Druhá záhada je, proč by měl zrovna Caderousse úplně všechno vědět. Nevypadá nijak moc vzdělaně a chytře, necestuje stejně snadno, jako Monte Christo nebo já sama, netušíme, že by byl někdy v Paříži a zatím nemá důvod tam být. Snad bychom ještě přijali, že se mohl doslechnout, že Villefort, královský prokurátor, přešel z Marseille do Paříže, nebo že Danglars je bankéřem tamtéž. Ale už úplně neuvěřitelné je tvrzení, že by Kašparu Caderoussovi vyprávěl o svých osudech hrabě Morcef, nyní generál a důstojník francouzské čestné legie, bytem všude možně, jen ne u Gardského mostu.

Pak tu máme záhadu třetí. Proč by Monte Christo, který už od roku 1829 věděl, kde přesně jsou jeho nepřátelé a jak se jmenují, nechal pomstu spát, cestoval někam ke všem čertům v Orientu a teprve v roce 1833 si najednou na všechno vzpomněl a konečně odjel do Paříže?

Když víte, že Kašpar Caderousse nejspíš vůbec neexistoval, pak už si asi při troše zdravého rozumu umíte odpovědět na všechno sám. Například, co se doopravdy dělo v těch čtyřech chybějících letech. Co asi udělá vězeň, když je po čtrnácti letech svobodný a má truhlu se sto miliony? Nesuďte ho moc přísně; on ten Byron nebyl jiný, na těch cestách do Itálie byl také samá prostitutka a samé pití. Kdežpak nějaké vznešené studium! Byl to podle všeho jeden velký pološílený karneval. Během něj objevil uprchlý vězeň hašiš, divoké jízdy na koních, plavby v bouři s větrem o závod, koupil otrokyni, zachránil banditu, vyzkoušel všechno možné, co ho právě napadlo…a nic z toho se samozřejmě nemohlo v románu objevit, protože by to úplně rozbilo ideální portrét velikého hraběte Monte Christa.

Ten Monte Christo, kterého jsem postupně začala v Itálii objevovat, byl člověk mnohem přízemnější, lidštější a přiznám se rovnou, že se mi líbil lépe. V době, kdy jsme se setkali v Římě, ho vlastně úplně nejlépe vystihuje ta zapomenutá scéna s popravou, která nahnala vnímavému Franzovi takovou hrůzu. Hrabě už nevěřil vůbec nikomu a ničemu. Vyzkoušel všechny rozkoše světa a k ničemu mu to nebylo. Věděl díky Fariovi, kdo jsou zrádci, ale neměl žádný nápad, jak se k nim dostat a kde je hledat. V Marseille stopa dávno vychladla; vědělo se všeobecně jen to, že ti lidé už odešli už před mnoha lety. Byl dokonale sám, zrazený, zapomenutý a opuštěný.

Ve skutečnosti byla italská epizoda naprosto rozhodující. Hrdina ve svém zoufalém bloudění konečně dorazil na místo, kde potkal ty správné lidi. Franz, Albert a já jsme proto byli Ariadninou nití, která nakonec vedla k cíli, aniž si to v tu chvíli kdokoli z nás plně uvědomoval.

Tvrdím, i když to nemohu dokázat, že ta důležitá a při tom zároveň tak prostá myšlenka, aby se Monte Christo vydal do Paříže, byla původně moje. Skrývala se mezi těmi ztracenými replikami při tom tanci s Albertem, kde to Franz nemohl slyšet.

„Bylo by moc zajímavé představit hraběte Monte Christa v Paříži! Nemyslíte si, že by tam byl náš upír vítaným oživením?“

Albert se pro tu myšlenku okamžitě nadchl. Kupodivu, Franz byl proti tomu, přesně, jak zůstalo viset mezi řádky. Franz byl básník a vnímal jemné odstíny situace, které možná unikaly nejen Albertovi, ale i mně. Snad dopředu vytušil hrozbu, kterou by ten zoufalý člověk mohl představovat. Jenomže Albert se nenechal odvrátit, nápad prosadil, a jedině díky tomu Monte Christo mířil do Paříže.

IV.

Připadáte mi trochu zklamaný. Stále nejsem víc, než jen velmi okrajová postava. Pouhý další deus ex machina místo Caderousse, vyvolávající pokračování příběhu z nevědomého rozmaru. Napravila se jedna autorova neobratnost, ale jinak zůstal příběh vlastně beze změny. Dál už se zdá být zřejmé, že Monte Christo odjede do Paříže za svojí pomstou a tam bude mít všechno jako na talíři.

Ale ještě vydržte; ono to zdaleka není všechno. Čím víc se zdánlivě z románu vytrácím, tím víc v něm ve skutečnosti jsem. Zatím z pouhé zvědavosti pomáhám Monte Christovi tím, že pátrám po tom jeho tajemství. Monte Christo se mi líbil a fascinoval mne; v tom měl pan Dumas pravdu. Neměl ale ani tušení o tom, že se moje úloha trochu změnila.

Jednoduše jsem se zeptala na Monte Christa jeho domácího, maestra Pastriniho. Navedl mne na něho Franz v té hře o Italce v Alžíru, pokud jste si toho stačil všimnout.

Maestro Pastrini mne chtěl zpočátku odbýt podobnou jednoduchou zprávou jako Franze, že je Monte Christo jakýsi boháč ze Sicílie, z Malty nebo možná i z Řecka. Kdožpak to ví.

„Maestro,“ řekla jsem mu na to, „jste Ital a pro hudbu řeči musíte mít sluch jako málokdo. Kromě toho jste i hostinský a vaše povolání vyžaduje, abyste věděl o všem, o čem vaši hosté nemají ponětí. Jsem si úplně jista, že víte daleko víc i o hraběti Monte Christovi. Ten muž je podle mne Řek nebo Ital asi tak málo, jako já jsem Francouzka. V těch zemích byl, zná jejich řeč a zvyky, ale v hloubi duše se chová jinak. Kde se podle vás doopravdy narodil a kým je?“

Pastrini byl polichocen a ani nebylo třeba žádných peněz k tomu, aby se opravdu předvedl. „Máte pravdu, signora. To, kým člověk opravdu je, to se tak jednoduše neskryje. Jakože vy jste opravdu hraběnka, od samého narození, a nedokážete to nikdy zakrýt, tak ten člověk je v jádru své bytosti námořník a ne opravdový hrabě rodem. Narodil se někde u moře, chodí jistě, ale obezřetně, jako by měl stále pod nohama rozhoupané vlny, které ho mohou kdykoli zradit. V jeho řeči slyším jižní Francii; možná to je Riviéra, možná Languedoc, ale určitě bych hledal jeho rodiště v nějakém přístavu kolem Lvího zálivu.“

„Bravo, maestro! A jeho věk?“ Podotýkám, že jsem na to svůj názor měla a že v tom zjevně neměl jasno ani pan Dumas. V roce 1815, kdy jeho román začal, bylo hrdinovi prý mezi osmnácti a dvaceti lety. Ale v roce 1833, kdy probíhala italská část dobrodružství, mu je najednou nejméně čtyřicet let. To je oboje zároveň dost těžko možné.

„Zapeklitá otázka. Člověk by hádal okolo čtyřiceti let. Jenomže to může být zdání. Ten muž mnoho viděl a zažil, a často i veliké rány osudu; to vám vyryje do tváře nějakou tu vrásku navíc. Ono mu také může být jen pětatřicet, a vůbec by mne to nepřekvapilo. Narodil se tedy nejspíše jen pár let předtím, než vzniklo naše století.“

I tak příliš mnoho pro tu Řekyni, která byla podle našich zákonů sotva dospělá, pomyslela jsem si. „A umíte vysvětlit tu podivnou bledost, u někoho, kdo má tak výrazně černé vlasy?“

Maestro zvážněl a jeho tón se o poznání ztišil. „Takové námořníky jsem už viděl. Několik jich znám a velmi se obávám naznačit, co to podle mne znamená. Třeba je vám ten člověk drahý a jste mu něčím zavázána.“

„Ujišťuji vás, že ho vůbec neznám. Vyptával se na něho jeden známý, zda mu může svěřit peníze.“

Pastrini se zchytrale usmál. „Víte tedy zjevně dobře, co znamená, když je námořník mnoho let mimo slunce na moři. Ano, může být, že má pan hrabě Monte Christo na svědomí něco, co by nerad vysvětloval.

Na druhou stranu, jeho čest je v tuto chvíli dokonalá. Peníze za byt a stravu platí někdy ještě s předstihem. Dává mi i mnoho navíc, aniž by pro to měl vždycky důvod. Svoje slovo dodrží, kdyby ho to mělo život stát. Znám tento druh lidí, kteří možná tak úplně nectí zákony, ale mají zvláštní smysl pro čest. V jejich rukou jste možná víc v bezpečí, než v rukou těch úřadů. Můžete mu svěřit cokoli na světě, i to, co byste možná nesvěřila nikomu jinému. Pokud něco nezákonného provedl, nejspíše to bylo právě kvůli něčí cti.“

Víte, jsem Italka a podobné věci, které připadají takovým Němcům možná zvláštní, jsou u nás úplně běžné. Rozuměla jsem Pastrinimu dokonale. Mnoho mužů u nás se dopustilo zločinu, třeba i vraždy, a přesto bych je označila za čestnější, než úředník, který je přicházel zatknout.

Důležitější bylo, že mi Pastrini potvrdil můj dojem, že za Monte Christovou minulostí se skrývá něco nejen záhadného, ale i temného, co nesnese jasné světlo. Tím jsem byla zvědavější. Kdepak upír; byl někým mnohem zajímavějším. Maestro Pastrini pro něho našel to správné označení. A je s podivem, jak jediné slovo dokáže úplně změnit to, jak vnímáte člověka. Monte Christo byl označován jako hrabě, jako boháč, jako upír, jako všechno možné, ale pro mne byl od této chvíle především námořníkem.

V.

Asi bych se v tom pátrání už dál nedostala, kdybych jen pár měsíců po návštěvě Říma neměla v plánu navštívit Marseille. Místní opera je druhá nejstarší ve Francii a má výtečnou pověst. Pokud se nepletu, tak tam měli dávat opět Donizettiho, právě jeho nejnovější kus, Lucii z Lammermooru. Stačí říci, že to bylo tenkrát hodně zdařilé představení.

Námořníkova záhada za těch pár měsíců již trochu vybledla, ale pak jsem si náhodou vzpomněla, že se nacházím v místě, které odpovídá docela přesně Pastriniho popisu. Marseille je zrovna ten úplně největší přístav na jihu Francie. A také mi nemohlo ujít, že na dohled od města je pevnost If. Pastriniho mlhavý popis námořníka, zavřeného do vězení, odkud se nemohl dostat řadu let, začal najednou dostávat jasnější obrysy.

Podobně jako mi v Římě pomohlo setkání s Franzem D’Epinayem, tady jsem narazila ještě v té opeře na Julii a Emanuela Herbautovy. Vzpomínáte si na ně? Další vedlejší postavy na okraji příběhu, jako já; mladí manželé, příbuzní Maxmiliána Morrela z Marseille, co je pan Dumas později přesunul do Paříže. A teď se jeli podívat na operu. Já jsem je sice neznala, ale oni mne z Morrelova vyprávění ano. Někdo další se náhodně zmínil, že jsem na představení také. Lidé, kteří chodí pravidelně do opery delší čas, se nakonec přirozeně setkají navzájem. Takže mne Herbautovi prostě našli sami.

Já jsem v tu chvíli již mohla ptát přesně jako sám abbé Faria. Začala jsem s dotazem na námořníka, možná nadprůměrně vzdělaného, možná důstojníka, který se ztratil z dohledu před mnoha lety. A ptala jsem se opravdu těch správných lidí! Zmizelý námořník jménem Edmond Dantès byl jejich rodinná legenda; zmizel málem od svatebního oltáře a zřejmě byl žalářován právě v pevnosti If. A možná tam také zemřel. Ale možná také ne, protože starý pan Morrel, když umíral o mnoho let později, prohlásil, že ho zachránil právě Edmond Dantès.

A to nebylo celé. Také mi vyprávěli o krásné Mercedes, která nakonec odešla s Dantèsovým nepřítelem. Byla to drtivá romantická tragédie, určitě námět na operu. V tu chvíli už jsem tušila, že jsem na správné stopě. Námořník, který se v Marseille v roce 1815 záhadně ztratil, se neméně záhadně objevil v Římě v roce 1833. Cestou získal někde spoustu peněz a mladou Řekyni. Ale věk, povolání i národnost podle maestra Pastriniho dokonale souhlasily.

Otázka vězení samozřejmě vede k otázce další, proč se tam dostal. Herbautovi svorně přísahali, že to bylo kvůli bonapartistickému spiknutí a ještě byl obviněn neprávem. Jak jinak, v roce 1815. Přemýšlela jsem během dalšího dějství Lucie z Lamermooru, jestli byl námořník vězněn právem či neprávem. Nakonec jsem si řekla, že to vlastně není důležité.

Na mnohem zdařilejší otázky během další přestávky, které napadly již dříve abbého Fariu, nebylo třeba nějakého velkého důmyslu. Cui bono, v čí prospěch se stalo, že námořník tak příhodně zmizel? A ejhle, už to najednou napadalo i tak bezelstné a hodné lidi, jako právě Herbautovi! Byl tam nějaký Danglars, na téže lodi, který Dantèse nesnášel. Byl tam nějaký Fernand, kterému se líbila Mercedes a který si ji ostatně také potom vzal za ženu.

A když jsem slyšela o Danglarsovi, bylo to, jako když rozhrnete oponu a rozzáříte divadlo před premiérou. Najednou jsem si uvědomila, že nějakého Danglarse dávno znám. Který je příhodně bankéř, přesně v tom odpovídajícím věku. A když jsem tak vzpomínala dál, uvědomila si, že se Danglars nenarodil v Paříži, ale přišel odněkud z jihu!

S Fernandem to bylo pochopitelně složitější; prý zmizel někde v armádě a v cizině. Měla jsem pocit, že na té zprávě je něco důležitého, co jsem přehlédla. Lámala jsem si s tím hlavu ještě potom, co Herbautovi dávno zmizeli a Lucie z Lammermooru pokračovala. Až když představení skončilo a já jsem vcházela po schodech svého hotelu, napadlo mne, že možná hledám nesprávnou osobu. To jméno, které se zarážejícím způsobem shodovalo, byla Mercedes. Uvědomila jsem si, že znám také jednu Mercedes, znovu v odpovídajícím věku. A že její manžel jménem Morcef – náhodou – je voják, povýšený někde v cizích válkách. A navíc, tato Mercedes a její manžel se čirou náhodou znají s Danglarsovými. Někdo, myslím, že Valentina Villefortová, mi je ukazovali společně na jakémsi plese. Bylo ale možné, že se Morcefovi a Danglarsovi znali ještě z Marseille? Bylo možné, že se pod maskou pyšného hraběte Morcefa skrývá žárlivý rybář Fernand Mondego? Bylo možné, že námořníkovu ženu, kterou ztratil na mnoho let přímo u oltáře, občas potkávám na různých plesech? Bylo dokonce možné – zamrazilo mne – že ten protivný hejsek Albert je syn té Mercedes, kterou ten námořník kdysi miloval? Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se podezření měnilo v jistotu. To všechno najednou těžko mohla být náhoda!

Dodám ještě pro úplnost, že o Villefortovi jsem v tu chvíli nevěděla nic. Hledala jsem jen dva spiklence, o třetím jsem se dozvěděla daleko později. Pochopila jsem ale už tehdy, že abych nepropásla další jednání, musím být 21. května 1833 v Paříži, kde si hrabě Monte Christo a Albert Morcef domluvili schůzku.

VI.

Pokud pan Dumas ještě nedávno v románu přeskakoval v rozpacích celé roky, v Paříži máte dojem, že popisuje snad každou minutu, která se tu odehraje. První kapitoly jsou vlastně jediná obrovská scéna bez přerušení, která se táhne a táhne. A je velice zábavná, takže je snadné podlehnout dojmu, že ten dobrý muž ví prostě všechno na světě.

Při bližším pohledu si ale všimnete, že všechno rozhodně nemůže být pravda. Třeba ty nešťastné roky. Najednou nám totiž pan Dumas tvrdí něco dost podobného, jako maestro Pastrini. Hrabě prý dokonce vypadá sotva na pětatřicet let, ač mu bylo před pár měsíci v Itálii nejméně čtyřicet. Také nad tím o něco dále krásná Mercedes upřímně žasne; „Tak mladý! To je nemožné!“ Jeho soupeř, Fernand Morcef, je čtyřiceti až pětačtyřicetiletý a dokonce vypadá na padesát, navzdory tomu, že mu bylo v roce 1815 dvacet nebo dvaadvacet. Kromě toho zná Monte Christo Luigiho Vampu nejméně deset let. Tedy ho potkal v roce 1823, kdy byl ještě v pevnosti If? A hraběnčin portrét, namalovaný v roce 1830, tedy před osmi lety? Jak to, když je stále rok 1833?

Se stejným úžasem jsem poprvé četla toto:

Lucien Debray (pobaveně): „Uvidíte, že to je upír.“

Albert Morcef: „Smějte se, je-li vám libo. Myslela si to i hraběnka G., která, jak víte, znala lorda Ruthvena.“

Zvláštní omyl, splést si lordy Byrona a Ruthvena, nemyslíte? A proč by zrovna Lucien Debray měl vědět něco o tom, koho jsem vlastně znala?

A konečně, úplný vrchol všeho; Albert popisuje rodinné erby, Morcefův i erb z matčiny strany, a tvrdí, že to je jeden z nejstarších v jižní Francii. A Monte Christo k tomu dodává, že prý kosice přijímali na erby poutnicí do Svaté země, což prý naznačuje, že se někdo z Morcefů jistě účastnil křižáckých tažení, nejméně ve třináctém století!

Kdyby to slyšel Chateau Renaud, asi by pracně vybudovaná sláva Monte Christa, velkého šlechtice všech zemí, vybuchla jak papírová hračka. Pane, já jsem opravdu hraběnka ze starého rodu. Chápu, že si mohou různí Danglarsové nebo Morcefové kupovat tituly a malovat si erby na kočáry, aby to hezky vypadalo. Ale co skutečně možné není, je koupit si původ ze starého rodu. Každý znalec rodopisu se vám vysměje. Albert Morcef nebyl moc chytrý, ale těžko ho mít za takového hlupáka. A Monte Christo byl jen námořník s koupeným titulem, ale rozhodně by…

Ano, máte pravdu. Nechala jsem se unést, trápím vás čísly a nudnými detaily. To je ta moje záliba v počítání let. Pro stromy nevidím les. Zkusme se trochu povznést a podívejme se, co se v té Paříži zpočátku skutečně stalo.

Nuže, vlastně skoro nic. Námořník přijel do Paříže a ohromil pár nedůležitých hlupáků tím, jak je bohatý a jak umí velkolepě utrácet, nic víc. Narazil na Danglarse a Villeforta, jak se dalo čekat. Zřejmě je připomněl někdo už během té úplně první rozmluvy na snídani u Alberta Morcefa. Potom se námořník setkal se svými protivníky i s mnoha dalšími lidmi. Při tom nejspíš podle svého zvyku skoro nemluvil; všechno řekli za něho ti lidé okolo. Nechvástal se svým bohatstvím, jak naznačuje pan Dumas, nevysvětloval Villefortovi, jak se to má s vinou a trestem, a už vůbec nepoučoval nikoho o heraldice. Měl před sebou Danglarsovu a Villefortovu rodinu jako na dlani, ale nedělal zatím vůbec nic.

S Morcefem to bylo složitější. Klidně by se mohlo stát, že by hrabě odešel z té snídaně a neměl by žádný důvod se jakkoli setkávat se staršími Morcefy. To jméno pro něho zatím stále vůbec nic neznamenalo, nezapomínejme. Albert rozhodně neměl důvod obtěžovat hraběte svými příbuznými. Jméno jeho matky v rozhovorech nepadlo a nebylo třeba, aby o ní kdokoli mluvil.

Tady jsem si zahrála na osud již podruhé, a tentokrát úmyslně. Poradila jsem Albertovi, že by jeho rodiče mohli hraběti poděkovat. Jedině setkání Monte Christa s Morcefem tváří v tvář mohlo rozhodnout, zda je to opravdu ten třetí zrádce. Setkání s Mercedes bylo zase nesmírně zajímavé pro mne; chtěla jsem vidět, zda jejich láska ještě žije.

Ano, mám ráda romantické příběhy, už jsem se k tomu přiznala.

To setkání, poměrně krátké a tolik důležité, se neodehrálo v domě Morcefů, ale u Danglarsů; pan Dumas události trochu posunul. Byla jsem u toho. A bylo u toho mnohem více svědků, například Danglarsovi. Jinak se setkání odehrálo právě tak stručně, jak je popisováno; Monte Christo a Mercedes si vyměnili jen několik velmi zdvořilých vět. Potom se Monte Christo se urychleně rozloučil a od té chvíle se krásné Mercedes přímo vyhýbal.

Asi nerozumíte. Ale pro mne to bylo asi vůbec nejdůležitější objev ze všeho. Dala jsem námořníkovi příležitost, aby se znovu setkal se svojí milou. Po osmnácti letech odloučení. Čekal byste hudbu na fortissimo, velkolepou árii, možná duet, ale nebylo skoro nic. Jejich láska nebyla úplně mrtvá, ale mezi nimi stály vysoké zdi, které nikdo z nich nehodlal překročit. Mercedes byla vdaná žena a nemínila v tom nic měnit. Monte Christo, ten námořník, který konečně doplul k cíli, byl stejně pevně svázán vlastní hrdostí. Raději by zemřel, než by dal najevo náznak nějakého citu. Dávná zrada od Mercedes bylo něco, s čím se nevyrovnal. Víte, muži bývají takoví.

A hlavně bylo jisté, že tak to mezi nimi také zůstane, na věky věků.

Bylo rozhodnuto. Otevřela se mi cesta, abych povýšila z vedlejší postavy na hlavní.

VII.

Vidím, že vás to stále nepřesvědčilo. Detaily, detaily. Ať tak, nebo onak, Monte Christo se stále pomalu posouvá ke svojí pomstě. Co záleží na tom, že je pár vedlejších scének přehozeno?

Máte samozřejmě pravdu. Ale stejně tak, jako se stahují mračna nad rodinami Morcefových, Danglarsových a Villefortových, blížím se já ke své velké scéně.

Dívejte se dobře. Úplně mne nepřehlédl ani pan Dumas, tak moc mne ozařují všechna světla. Ano, jsme zase v divadle; v pařížské Opeře a hraje se Robert Ďábel, jehož autorem je Giacomo Meyerbeer. Je to vcelku hloupá hra, ale zato velmi výpravná, s velikými sbory a spoustou rámusu. A jako hloupá komedie také začíná i ta moje velká scéna.

Je tu vlastně kdejaká vedlejší postava; nemá smysl unavovat jejich výčtem. Všimli si mne Albert Morcef a Chateau Renaud, a jdou mne navštívit. Probírám s nimi výhru koně jménem Vampa v dostizích:

„Můžete mi říci, čí to byl kůň, který vyhrál cenu Jockey Clubu?“

Samozřejmě jsem to věděla, ale chtěla jsem nenápadně zavést řeč na hraběte. Čekala mne ovšem opravdu příšerná debata, protože s Albertem i s Chateau Renaudem byla těžká práce. Abych to posunula blíž k cíli, vyprávěla jsem jim, jak jsem vyhrála sázku na vítěze, a jak mi navíc poslal majitel toho koně pohár, který vyhrál. S věnováním – Paní hraběnce G. lord Ruthven. Narážka už asi nemohla být jasnější, i když připouštím, že ten vtip s upírem začal být na tomto místě poněkud omšelý. Alespoň ho pochopil i Albert Morcef:

„To je ono,“ pravil.

„Jakže? To je ono? Co tím chcete říci?“

„Chci tím říci, že to je on, lord Ruthven.“

„Jaký lord Ruthven?“

„Náš lord, náš upír z divadla Argentiny!“

„Opravdu? Je tady?“

„Ovšem.“

„A vy se s ním stýkáte? Vy ho zvete k sobě? Vy chodíte k němu?“

„Je to můj přítel a pan Chateau Renaud ho také zná.“

„Proč se domníváte, že právě on získal cenu?“

„Jeho kůň je zapsán pod jménem Vampa.“

„A co z toho?“

„Vy si nepamatujete jméno pověstného bandity, který mne zajal?“

„Ach, ano!“

„A že mne hrabě zázračně vysvobodil?“

„Jak by ne!“

„Jmenoval se Vampa. Uznáte sama, že je to on.“

Opravdu jsem se snažila rychle dojít k pointě a dozvědět, jak se daří hraběti, nebo být dokonce hraběti představena. Pan Dumas měl nekonečnou trpělivost, že celou tu scénu, kde mne Albert neobyčejně důkladně ujišťuje o samozřejmostech, podrobně vypsal, ale já už na to nemám sílu. Nevedlo to vůbec nikam. Tedy, jak se mi v tu chvíli zdálo. To důležité totiž mělo ještě přijít.

V době, kdy jsem byla ve foyer, mluvil Albert s Monte Christem, a ten zakončil setkání na něho až nečekaně rozvernou poznámkou:

„Vyřiďte hraběnce G. pěkné pozdravy od jejího upíra.“

„Hraběnka G. je možná stále ještě zde,“ vzpomněl si Albert.

Hrabě se rozloučil a cestou ke své lóži mne potkal. Konečně jsme na sebe narazili, na schodech divadla. Hrabě mi nikdy vlastně nebyl představen, tak jsem ho musila oslovit sama. Ženě je dovoleno leccos, pokud se jedná o její rozmary.

„Ach, pan hrabě Monte Christo. Jsem vám dlužna poděkovat za váš nečekaný, ale přesto velkorysý dárek.“

„Paní hraběnka G.! Bylo mi ctí se s vámi podělit o trochu nezaslouženého štěstí.“

„Štěstí je, když má člověk přátele, kteří mu rozumí a pomáhají. A to třeba i mezi upíry.“

Bylo příjemné vidět toho člověka trochu zaskočeného a vyvedeného z míry. Jak laciná maska bohatého hraběte ustupuje a pod ní se pomalu objevuje námořník. Už jsem neměla po několika měsících trpělivost na další společenské tlachání. A pokud mi nějaká zbyla, o její poslední zbytky mne připravila předchozí rozmluva s Albertem. Můj námořník mlčel, a to bylo dobře. Mluvila jsem tedy dál sama:

„Přátelé o nás vědí o to, co jinak neradi svěřujeme jiným; třeba o stovkách nocí v chladných zdech bez měsíce, o plavbách, které nemají cíl a o milencích, rozdělených přímo u oltáře. Nebo o dobře ukrytém jménu, které nemá být vyslovováno lehkovážně. Já to ale přesto učiním. Jste Edmond Dantès.“

Prudce se nadechl. Byl také vnímavý k jemným odstínům situace a věděl, že nemůže říci nic jalového a povrchního. Nakonec to přece jenom zkusil, poctivě a přímo:

„Netuším, zda vás seslala Prozřetelnost, nebo jakým nepochopitelným zázrakem znáte to jméno. Ale potom asi rozumíte tomu, co cítím k některým lidem okolo.“

„Rozumím tomu přesně, protože jsem párkrát sama té Prozřetelnosti trochu pomohla, abych vám některé lidi poslala do cesty. Například hraběnku Morcefovou a jejího muže. Máte na světě ještě přátele, kteří vám pomáhají, i když o nich třeba nevíte. Navíc jsem Italka a chápala bych, kdyby vaše nepřátele mělo potkat něco nepříjemného. Bylo by to určitě spravedlivé.“

„Nepříjemného,“ řekl smutně námořník. „Souboj a vendeta, nůž a pistole? Rychlá smrt? Připadá mi to všechno zoufale ubohé a povrchní. Jen trocha bolesti a pak smrt. Nic, co by se jen náznakem blížilo peklu, které trvá čtrnáct let.“

„A zkusil jste svoje nepřátele postavit tváří v tvář vlastním činům? Zkusit jste sejmout jejich masky a donutit je, aby se dívali sami na sebe? My ženy nemáme žádné meče a neumíme střílet z pistole. Ale můžeme poradit známému, třeba, aby pozval svého přítele do Paříže. Nebo doporučit někomu hru v divadle. Nebo poslat malý dárek. A stanou se věci, které se stát mají a postavy jednají tak, jak je jim přirozené. Ženská pomsta nakonec může být velice bolestivá a krutá.“

A pak jsem ho políbila na tvář. Bylo to dílo okamžiku, jemná hříčka situace, společenská zbytečnost. Snad tomu tak bylo i z jeho strany, i když nevím dodnes, co přesně chtěl udělat. Jenomže se tím najednou odhalilo všechno a zbyla jen holá pravda. Byli jsme oba zoufale osamělí, polibek byl najednou vzájemný a byl… jako pád do propasti. Společenské konvence zmizely někde v hlubinách kosmu.

Pochopte to. Vlastně jsem ani nepostřehla, kdy jsem se do něho zamilovala. A už vůbec jsem nepostřehla, jak tragicky mnoho jsem se zamilovala. Že mne vlastně přestalo zajímat všechno ostatní. Zbyla jsem já a můj námořník.

Konec mojí velké scény, opona. Diváci tleskají.

Ale přesto se ptáte, co bylo dál. Vždyť to určitě víte.

V době, kdy se nikdo nedíval a pan Dumas nic nepsal, tak byly nádherné divoké jízdy na koních, plavby do neznáma, milování na mořské pláži, nekonečné rozhovory, opera, rozmary dvou bohatých lidí, které nás nikdy neomrzely. Uznávám, že pro čtenáře románu by to bylo možná nudné. Lásku oceníte jedině zevnitř. Popisovat ji těm venku je stejně marné, jako popisovat úplné zoufalství.

Pro svět a pro pero pana Dumase právě v tomto místě začala pomsta, o které jsem hovořila prve, ženská a o to zlomyslnější pomsta. Velkolepá činohra, kterou jsme společně napsali i zrežírovali, předháněli se v nápadech a dále ji vylepšovali. Hra, která začala koupenými a pak zase vrácenými koňmi paní Danglarsové a záchranou paní Villefortové, pár dobrými radami o jedech a také nahrazení původního ženicha slečny Danglarsové někým daleko vhodnějším. A velkolepou večeří za účasti všech důležitých postav, s odhalením dávného temného tajemství ve strašidelném domě. A také zbavením zahradníka plchů, kteří mu ožírali broskve, a to s povážlivými následky na pohyb cenných papírů. Však vám to pan Dumas všechno popsal, i když trochu přeházel pořadí událostí.

A pak se peklo otevřelo, postavy začaly jednat tak, jak bylo jejich přirozeností, jedovaté semeno vydalo ještě otrávenější plody a párkrát se nám věci úplně vymkly z rukou. To třeba, když málem došlo k souboji mezi pány Monte Christem a Albertem Morcefem, nebo když se paní Villefortová rozhodla zavraždit Valentinu.

Ale víte dobře, že nakonec to peklo pohltilo jen ty, kdo si to od počátku zasloužili a ctnost byla královsky odměněna. Příběh skončil velikou láskou hned čtyř lidí. Tak to má v romantickém příběhu být, ne?

VIII.

Ptáte se na Haydée. Co s ní má být? Vždyť je to jasné i při hodně nepozorném čtení; opravdu věříte, že byla někdy milenkou mého námořníka? Nevidíte, že i podle pana Dumase námořník teprve na posledních stránkách zjišťuje, že by mohl být milován? Možná měl spoustu podivných nápadů v těch zoufalých letech, kdy se potácel mezi hašišem a pitím, ale nikdy neztratil důstojnost natolik, aby se dotýkal dítěte, které mu bylo shodou okolností svěřeno do opatrování. Přesně tak, jak občas předpokládá pan Dumas a jeho povrchní známí. To je právě ten jemný, ale důležitý rozdíl mezi ctí mého romantického námořníka a ctí těch chudáků všude okolo.

Haydée byla zkrátka Monte Christův další spojenec, protože také hledala pomstu. Vypadalo to pro ni zpočátku beznadějně. Ale věci se zcela obrátily téhož večera v Opeře na představení Roberta ďábla. Ukázalo se, že ten její zrádce je znovu hrabě Morcef. Pak už to bylo úplně snadné; Morcefa pohltily jeho vlastní odhalené činy, Danglarse jeho vlastní burzovní spekulace a Vlilleforta jak vražedné nápady vlastní ženy, tak i zločiny jeho vlastního syna.

Cože? Stále vám není jasná ta poslední scéna románu, kde jsou čtyři postavy?

Dobrá, nechme pana Dumase v jeho podivném přesvědčení, že tam byla Haydée. Nebyla, samozřejmě; Haydée odcestovala zpět do Řecka s několika miliony jen pár dní po té, kdy se hrabě Morcef zastřelil. Proč by, u všech všudy, měla být v té poslední scéně? Co měla, že bych to neměla já? Byla snad chytřejší? Krásnější? Je snad důležité, že byla živá?

Aha. To jsem vám neřekla? Já myslela, že jste to už dávno pochopil, když zkoušíte také psát, s tímto jménem, u kterého je to málem povinnost. Varovala jsem vás, že ty jemné odstíny situace jsou důležité.

Třeba to divné přeřeknutí, které prozradil opravdu nevím kdo, že jsem znala lorda Ruthvena, také údajně jen literární postavu. Já ho totiž opravdu znala, až příliš dobře. Musím přiznat, že úplně důvěrně. A znala jsem i toho Byrona, pro úplnost, ale to nebylo důvěrné a žádné následky to nemělo.

Nevšiml jste si snad toho, že mne potkáváte v celém románu jenom v divadlech nebo na karnevalech, a to v noci, za umělého osvětlení?

Proč, k čertu, myslíte, že jsem se tolik zajímala, zda hrabě Monte Christo není náhodou také upír? Nebo proč jsem zpočátku chudáka Franze tak úporně varovala, aby se s hrabětem raději moc nepřátelil? Myslíte, že mne tou cestou večer kolem Tibery chránil on před bandity a násilníky? To já jsem chránila jeho!

Brzy potom, ještě v Itálii, jsem zjistila svůj omyl a byla trochu zklamaná. Monte Christo nebyl upír, jen nešťastný uprchlý vězeň a námořník. Samozřejmě, abych vás znovu nezmátla; tehdy ještě nebyl upír. Až do toho polibku v Opeře, který se poněkud vymkl mojí kontrole, jak už jsem přiznala.

Ale kdepak, co to povídáte, žádné neštěstí, žádná tragédie. A už vůbec ne zločin. To se velmi mýlíte. Nelitovali jsme toho nikdy, ani na vteřinu. Vlastně jsem nakonec nelitovala ani toho, že jsem tak dobře znala lorda Ruthvena. Vždyť to on mne naučil, že největší moudrostí je čekat a doufat. A po deseti letech mého čekání a doufání a po osmnácti letech v případě mého námořníka jsme se dočkali!

Ale prosím vás. Zapomeňte projednou už na ten nesmysl s tmavými vlasy. Mám plavé vlasy, skoro zlaté. Já vím, v Benátkách to není běžné, ale já se tak narodila. Bude za tím asi trocha krve z naší normanské větve rodiny. Nevzpomínám si na nikoho v celém příběhu, že by si na to stěžoval. Když vás kousne upír, tak vás barva vlasů opravdu neochrání, to je snad jasné, ne? To třeba taková Valentina, moje nejlepší přítelkyně…

Proč se zase divíte? Vážně si myslíte, že existují nějaké zázračné lektvary, se kterými můžete trávit hodiny a dny v hrobě a bez dýchání? Co myslíte, že jsme měli dělat, když se nakonec podařilo paní Villefortové Valentinu opravdu otrávit a zbývalo jí jen pár okamžiků života? Edmond, můj námořník, nepřekonatelný hrabě Monte Christo, v ten okamžik selhal. Jeho vlastní ctnost ho ochromila. Prý, že se nedotkne ženy přítele. Nezlobím se na něho, protože jsem tam naštěstí byla já, která jsem neváhala a neměla hloupé ohledy. Valentina mi to nikdy neměla za zlé.

Aha, už vám ta poslední scéna románu začíná konečně docházet. Maxmilián měl jediný z nás na výběr. Proč myslíte, že vedl s Edmondem ty nekonečné řeči o umírání? A když měl příležitost, vrhl se smrti do náruče s radostí. Prostě jen čekal a doufal. A dočkal se. Na rozdíl od nás nemusel čekat celé roky!

Aha, vy už odcházíte. Nemusíte se bát, pane Dumasi, nemusíte spěchat… ne, vážně počkejte! Pane Dumasi? Počkejte přece!

Vždyť jste si tu nechal mobilní telefon!