Bohové z hory

Akt I

Scéna: Východ. Vně městských hradeb; tři žebráci sedí na zemi.

OOGNO Časy pro žebrotu jsou zlé.

THAHN Ano, zlé.

ULF (starší žebrák, ale ještě ne prošedivělý) Boháče v tomto městě postihlo cosi zlého. Už vůbec nemají radost z dobrosrdečnosti a jejich srdce ztvrdlo a propadlo lakotě. Neblaze jim! Občas si povzdechnu, když na ně pomyslím.

OOGNO Neblaze jim. Lakotné srdce je zlá nemoc.

THAHN Vskutku zlá nemoc a zlá pro naši obživu.

OOGNO (zamyšleně) Jsou takoví už mnoho měsíců. Co se jim mohlo stát?

THAHN Něco zlého.

ULF Nedávno se k zemi přiblížila kometa a země je od té doby vyprahlá a žhavá, takže bohové jsou ospalí a vše, co je na člověku svaté, jako dobrosrdečnost, opilství, hýřivost nebo zpěv, se začalo ztrácet, až zmizelo, a doposud nebylo bohy obnoveno.

OOGNO Je vskutku vyprahle.

THAHN Vídám po nocích kometu.

ULF Bohové jsou ospalí.

OOGNO Pokud se brzy neprobudí a nezařídí, aby nás tohle město bylo zase hodno, tak vám říkám, že nechám naší obživy, pořídím si dílnu a budu si v klidu sedět v jejím stínu a směňovat zboží se ziskem.

THAHN Ty budeš mít dílnu? (Vstupuje Agmar a Slag. Agmar, byť nevalně oblečený, je vysoký, panovačný a starší než Ulf. Slag jej doprovází pár kroků za ním.)

AGMAR To mluví žebrák?

OOGNO Ano, pane, ubohý žebrák.

AGMAR Jak dlouho už se lidé žebrotou živí?

OOGNO Od chvíle, kdy bylo postaveno první město, pane.

AGMAR A copak se kdy žebrák živil poctivě? Copak kdy smlouval, směňoval zboží nebo seděl v dílně?

OOGNO Jistěže ne, žádný žebrák nikdy nic takového nedělal.

AGMAR Byl bys první, kdo by se vzdal žebroty.

OOGNO Časy jsou tady teď pro žebráky zlé.

THAHN Jsou zlé.

AGMAR Takže bys zanechal žebroty.

OOGNO Tohle město není hodné našeho žebrání. Bohové jsou ospalí a vše, co je na člověku svaté, je mrtvé. (Ke třetímu žebrákovi) Bohové jsou ospalí, že?

ULF Jsou ospalí, tam ve svých horách, daleko v Marmě. Těch sedm zelených model je ospalých. Kdo nás to tady tak plísní?

THAHN Nejsi třeba veliký obchodník, pane? Snad pomůžeš hladovějícímu chudákovi.

SLAG Můj pán a obchodník! Ne, ne. Není obchodník. Můj pán rozhodně není obchodník.

OOGNO Zdá se mi, že by mohl být šlechtic v převleku. Bohové se probudili a poslali ho spasit nás.

SLAG Ne, ne. Neznáte mého pána. Neznáte ho.

THAHN Je to snad Soldan sám, který nás přišel pokárat?

AGMAR (velmi hrdě) Jsem žebrák. A protřelý žebrák.

SLAG Mému pánovi není rovno. Žádný poutník se nesetkal s nikým tak vychytralým, ani ti, kteří přicházejí z Etiopie.

ULF Vítáme tě v našem městě, na které padlo strašlivé zlo a ve kterém jsou zlé časy pro žebrotu.

AGMAR Ať už nikdo, kdo kdy poznal tajemství cest nebo ucítil vítr zvedající se z rána či se dovolával svaté laskavosti lidských duší, nikdy nepromluví o práci nebo bídném zisku ze směn a obchodování.

OOGNO Mluvil jsem unáhleně, ale časy jsou zlé.

AGMAR Tak časy napravím.

SLAG Není nic, co by můj pán nezvládl.

AGMAR (ke Slagovi) Zmlkni a drž se při mně. Tohle město neznám, přišel jsem z daleka, když jsem vyčerpal možnosti města Ackara.

SLAG Můj pán tam byl třikrát sražen vozem a zraněn, jednou zabit a sedmkrát zbit a okraden a vždy mu to bylo bohatě vynahrazeno. Měl devět nemocí, mnoho z nich smrtelných…

AGMAR Zmlkni, Slagu… Máte mezi vámi žebráky nějaké zloděje?

ULF Máme pár takových, kterým říkáme zloději, pane, ale tobě by jako zloději snad ani nepřipadali. Nejsou to dobří zloději.

AGMAR Budu potřebovat nejlepšího zloděje, kterého máte.

(Přichází dva honosně odění měšťané, Illanaun a Oorander)

ILLANAUN Pošleme tedy galéry do Ardasp.

OORANDER Rovnou do Ardasp, skrze stříbrné brány.

(Agmar přesune širokou rukojeť své dlouhé hole do svého levého podpaží, sesune se na ni, aby držela jeho váhu, a už vůbec nevypadá vzpřímeně. Jeho pravá paže ochable visí zcela bez života. Belhá se k měšťanům, žebraje o almužnu.)

ILLANAUN Omlouvám se, nemůžu ti pomoct. Poslední dobou je tady příliš mnoho žebráků a pro dobro města vám musíme odepřít almužnu.

AGMAR (posadí se a pláče) Přišel jsem z daleka. (Illanaun se vzápětí vrátí a dá Agmarovi minci. Illanaun odchází. Agmar, znovu vzpřímený, se vrací k ostatním.)

AGMAR Budeme potřebovat honosné roucho, ať se zloděj dá hned do díla. A mělo by to být zelené roucho.

ŽEBRÁK Vyrazím sehnat zloděje. (Odchází.)

ULF Oblečeme se jako páni a vnutíme se do města.

OOGNO Ano, ano, řekneme, že jsme vyslanci z dalekých zemí.

ULF A pořádně se najíme.

SLAG (tlumeně k Ulfovi) Ale ty mého pána neznáš. Teď, když jsi navrhl, že bychom měli jít jako páni, přijde s lepší návrhem. Navrhne, že tam půjdeme jako králové.

ULF (nevěřícně) Žebráci jako králové!

SLAG Ne. Neznáš mého pána.

ULF (k Agmarovi) Co chceš, abychom udělali?

AGMAR Nejdříve musíte sehnat honosné roucho, tak jak jsem říkal.

ULF A pak, pane?

AGMAR Pak tam půjdeme jako bohové.

ŽEBRÁCI Jako bohové?

AGMAR Jako bohové. Víte, kterou zemí jsem na svých cestách putoval posledně? Marmou, v jejíchž horách jsou bohové vyřezaní ze zeleného kamene. Všech sedm tam nehnutě sedí, opřeno o hory, a poutníci je uctívají.

ULF Ano, ano, známe ty bohy. Jsou zde velmi uctívaní, ale jsou ospalí a nepřináší nám nic krásného.

AGMAR Jsou ze zeleného nefritu. Sedí s překříženýma nohama a jejich pravý loket spočívá v jejich levé dlani a pravý ukazováček směřuje nahoru. Přijdeme do města v převleku, ve směru od Marmy, a budeme tvrdit, že jsme tito bohové. Musí nás být sedm stejně jako jich. A když si sedneme, musíme si sednout s překříženýma nohama, stejně jako oni, s pravou rukou vztyčenou.

ULF Tohle není dobré město na to, padnout do rukou tyranům, protože od té doby, co na něj bohové zapomněli, soudcům chybí shovívavost, tak jako obchodníkům štědrost.

AGMAR V naší prastaré profesi může člověk sedět na rohu jedné ulice padesát let a dělat pořád to samé, ale pak může přijít den, kdy má raději vstát a jít dělat něco jiného, pokud nechce začít hladovět.

ULF Také by bylo dobré nerozhněvat bohy.

AGMAR Není celý život pouhé žebrání před bohy? Nevidí snad bohové všechny lidi jako žebráky, co celý život jenom žebrají a žadoní o almužnu pomocí kadidla, zvonků a jiných mazaných způsobů?

OOGNO Ano, pro bohy jsou všichni lidé vskutku žebráci.

AGMAR Nevysedává snad mocný Soldan před achátovým oltářem ve svém královském chrámu stejně, jako my vysedáváme na rohu ulice či před branou paláce?

ULF Přesně jako my.

AGMAR Pak budou bohové rádi, že následujeme naše svaté poslání novými a mazanými způsoby, stejně jako jsou rádi, když jim kněží zpívají novou píseň.

ULF Ale stejně mám obavu.

AGMAR (ke Slagovi) Běž do města před námi a nechť zazní věštba, ve které se praví, že bohové, kteří byli vyřezáni ze zeleného kamene v horách v Marmě, jednoho dne povstanou a přijdou sem v převleku za lidi.

SLAG Ano, pane. Mám pronést věštbu sám? Nebo by měla být nalezena v nějakém starém textu?

AGMAR Ať ji někdo najde v nějakém starém textu. Ať je přednesena na tržišti.

SLAG Bude přednesena, pane. (Slag zůstává. Vstupuje zloděj a Thahn.)

OOGNO Toto je náš zloděj.

AGMAR (povzbudivě) A je to rychlý zloděj.

ZLODĚJ Dokázal jsem pro tebe sehnat jenom tři zelená roucha, pane. Město jimi příliš neoplývá. Je to navíc velmi podezřívavé město a za svou podezřívavost se ve své nízkosti vůbec nestydí.

SLAG (k žebrákovi) To ale nebylo žádné pořádné kradení.

ZLODĚJ Víc nedokážu, pane. Nebyl jsem zlodějem po celý svůj život.

AGMAR Ale máš aspoň něco, možná to mým potřebám bude dostačovat. Jak dlouho už jsi zloděj?

ZLODĚJ Poprvé jsem kradl, když mi bylo deset.

SLAG Když mu bylo deset!

AGMAR Musíme je roztrhat a rozdělit mezi sedm. (K Thahnovi) Přiveď mi dalšího žebráka.

SLAG Když bylo mému pánovi deset, už musel pod rouškou noci vyklouznout ze dvou měst.

OOGNO (obdivně) Ze dvou měst!

SLAG (přikyvuje hlavou) V jeho rodném městě dodnes neví, co se stalo se zlatým kalichem, který stál v Měsíčním chrámu.

AGMAR Ano, na sedm kusů.

ULF Každý budeme mít kus roucha přes naše hadry.

OOGNO Ano, ano, budeme vypadat skvěle.

AGMAR Ne, nepřestrojíme se takto.

OOGNO Nebudeme zakrývat své hadry?

AGMAR Ne, ne. První, kdo by se na nás podíval zblízka, by řekl: „Jsou to jenom žebráci. Přestrojili se.“

ULF Co tedy uděláme?

AGMAR Každý z těch sedmi bude mít kousek zeleného roucha pod svými hadry. Tu a tam bude náhodou kousek vykukovat a lidé si povědí: „Těchhle sedm se přestrojilo za žebráky. Ale my víme, že jimi nejsou.“

SLAG Slyšte mého moudrého pána.

OOGNO (obdivně) On je žebrák.

ULF On je protřelý žebrák.

AKT II

Scéna: Metropolitní síň města Kongros. Měšťané atd. Vstupuje sedm žebráků se zeleným hedvábím pod svými hadry.

OORANDER Kdo jste a odkud přicházíte?

AGMAR Kdo může říct, kdo jsme a odkud přicházíme?

OORANDER Kdo jsou ti žebráci a proč sem přišli?

AGMAR Kdo ti řekl, že jsme žebráci?

OORANDER Proč sem přišli ti lidé?

AGMAR Kdo ti řekl, že jsme lidé?

ILLANAUN Mluvte, při Měsíci!

AGMAR Má sestra.

ILLANAUN Co?

AGMAR Má sestřička.

SLAG Naše sestřička Luna. Přichází za námi každý večer, tam daleko v horách Marmy. Tančí přes hory, když je mladá, když je čilá a štíhlá, přichází a tancuje před námi – a když je stará a nehezká, belhá se od hor pryč.

AGMAR Však znovu je mladá a věčně svěží mládím, však znovu přitančí zpět. Léta nejsou schopna ji zadržet ani přinést šedé vlasy jejím bratřím.

OORANDER Taková není tradice.

ILLANAUN Toto neodpovídá zvyklostem.

AKMOS Tohle není podle známých věšteb.

SLAG Přichází k nám nová a svěží, připomínajíc nám naše dávné lásky.

OORANDER Časy, kdy věštci přicházeli a promlouvali k nám, byly dobré.

ILLANAUN Tohle se nikdy dřív nedělo. Ať věštci přijdou, ať k nám věštci promluví o věcech budoucích. (Žebráci se usadí na podlahu po způsobu sedmi bohů z Marmy.)

MĚŠŤAN Slyšel jsem dnes na tržišti hovořit muže. Mluvili o proroctví, které četli v jakémsi starém textu. Vyprávělo, že sedm bohů přijde z Marmy v převleku za lidi.

ILLANAUN Je to proroctví pravé?

OORANDER Je to jediné proroctví, které máme. Člověk bez proroctví je jako námořník plující nocí nezmapovanými moři. Neví, kde jsou skaliska ani přístavy. Pro muže na hlídce je vše před ním kryto temnotou a hvězdy ho nemůžou vést, protože neví, co značí.

ILLANAUN Neměli bychom tuto věštbu prověřit?

OORANDER Přijměme ji. Je jako malé komíhavé světélko lampy, nesené třebas i opilcem, ale podél břehů nějakého přístavu. Nechme se jí vést.

AKMOS Je možné, že nejsou nic než laskaví bohové.

AGMAR Není větší laskavosti než naší laskavosti.

ILLANAUN Pak nemusíme dělat mnohé: neznamenají pro nás žádné nebezpečí.

AGMAR Není většího hněvu než našeho hněvu.

OORANDER Připravme po ně obětiny, jsou-li to bohové.

AKMOS Pokorně vám budeme sloužit, jste-li bohové.

ILLANAUN (také pokleká) Jste mocnější než všichni lidé, jste vysoce postavení mezi bohy a jste pány tohoto města. Hromy jsou vašimi hračkami, i tornáda a zatmění i osudy lidských pokolení, jste-li bohové.

AGMAR Nechť mor nepadne v tomto samém momentě na toto město, ač bylo určeno, aby přišel; nechť jej zemětřesení zcela nepohltí v tomto samém okamžiku za burácení hromů; nechť běsnící armády nepodrobí ty, co by chtěli prchnout, jsme-li bohové.

OSTATNÍ (v hrůze) Jsou-li bohové!

OORANDER Pojďme provést obětiny.

ILLANAUN Přineste beránky.

AKMOS Rychle, rychle. (Někteří odchází.)

SLAG (obřadným tónem) Tento bůh je velmi mocný bůh.

THAHN Není obyčejný bůh.

MLAN Vskutku, vždyť nás stvořil.

MĚŠŤANKA (ke Slagovi) Nepotrestá nás, pane? Nepotrestá nás žádný z bohů? Přineseme obětiny, dobré obětiny.

NĚKDO JINÝ Obětujeme beránka, kterého kněží požehnali.

PRVNÍ MĚŠŤAN Pane, nehněváš se na nás?

SLAG Kdo může vědět, co za nejasné hrůzy se právě rodí v mysli nejstaršího z bohů. Není obyčejný bůh jako my. Jednou kolem něj stoupal pastýř na horu a cestou pochyboval. On na tohoto pastýře seslal zkázu.

MĚŠŤAN Pane, my jsme nepochybovali.

SLAG A on svou záhubu na tom kopci nalezl ještě toho večera.

DRUHÝ MĚŠŤAN Bude to dobrá obětina, pane. (Vrací se s mrtvým beránkem a ovocem. Dají beránka na oltář s hořícím ohněm a ovoce před oltář.)

THAHN (natahuje ruku po beránkovi na oltáři) Tamta noha se vůbec nepeče.

ILLANAUN Je divné, že by se bohové tolik starali o pečení nohy beránka.

OORANDER Bezpochyby podivné.

ILLANAUN Až bych skoro řekl, že to promluvil člověk.

OORANDER (hladí si vous a zamyšleně pozoruje druhého žebráka) Podivné. Vskutku podivné.

AGMAR Je natolik podivné, že bohové milují pečené maso? Z toho důvodu přeci mají blesky. Když blesk sjede lidským tělem, k bohům v Marmě přichází libá vůně, rovná vůni pečení. Občas se bohové, z podstaty mírumilovní, smíří i s masem beránka. Bohům je to jedno: klidně přestaňte péct beránka.

OORANDER Ne, ne, bohové z hory!

OSTATNÍ Ne, ne.

OORANDER Rychle, nabídněme jim i masa. Pokud budou jíst, vše bude v pořádku. (Nabídnou jim, žebráci jedí, všichni kromě Agmara, který je pozoruje.)

ILLANAUN Někdo, kdo by byl neznalý, někdo, kdo by nevěděl, by skoro mohl říct, že jí jako hladoví lidé.

OSTATNÍ: Pst!

AKMOS Přesto vypadají, jako by podobné jídlo už dlouho neměli.

OORANDER Opravdu vypadají hladově.

AGMAR (který nejedl) Já jsem nejedl od dob, kdy byl svět velmi mladý a maso lidí bylo mnohem jemnější než teď. Tito mladší bohové se naučili zvyku jíst od lvů.

OORANDER Ó, nejstarší z bohů, dej si s nimi, dej si s nimi.

AGMAR Není vhodné, aby někdo jako já jedl. Jedí pouze zvířata a lidé a mladší bohové. Slunce a Měsíc a rychlý Blesk a já, my možná zabíjíme, my možná přivádíme k šílenství, ale nejíme.

AKMOS Kdyby ale pojedl z našich obětin, nebude nás moci rozdrtit.

VŠICHNI Ó, prastaré božstvo, dej si s nimi, dej si s nimi.

AGMAR Dost. Jako by nestačilo, že se tihle snížili k zvířecím a lidských zvykům.

ILLANAUN (k Akmovi) A přeci není nepodobný žebrákovi, kterého jsem viděl před nedávnem.

OORANDER Ale žebráci jedí.

ILLANAUN Nikdy jsem ještě neviděl žebráka, který by odmítl číši Wolderského vína.

AKMOS Tohle ale není žebrák.

ILLANAUN Stejně mu ale trochu Wolderského vína nabídněme.

AKMOS Nedobře činíš tím, že o něm pochybuješ.

ILLANAUN Jenom mu chci pomoct prokázat jeho božství. Jdu pro Wolderské víno. (Odchází.)

AKMOS Nebude pít. Ale kdyby pil, pak nás nerozdrtí. Nabídněme mu víno. (Vrací se Illanaun s číší.)

PRVNÍ ŽEBRÁK To je Wolderské víno!

DRUHÝ ŽEBRÁK Je to Wolderské!

TŘETÍ ŽEBRÁK Číše Wolderského!

ČTVRTÝ ŽEBRÁK Ó, dnes je náš šťastný den!

MLAN Ach, jaké štěstí!

SLAG Ó, můj moudrý pane! (Všichni žebráci natahují své ruce, včetně Agmara. Illanaun dává číši Agmarovi. Agmar ji slavnostně přijímá a opatrně její obsah lije na zem.)

PRVNÍ ŽEBRÁK On to vylil.

DRUHÝ ŽEBRÁK On to vylil. (Agmar čichá vůni vína.)

AGMAR Toto je příhodná úlitba. Náš hněv je poněkud utišen.

JINÝ ŽEBRÁK Ale to bylo Wolderské!

AKMOS (vkleče k Agmarovi) Pane, jsem bezdětný a…

AGMAR Teď nás tím neobtěžuj. Nastává hodina, ve které mají bohové ve zvyku hovořit k sobě navzájem jazykem bohů, a pokud by nás slyšel jakýkoli člověk, poznal by marnost svého osudu, což pro člověka není dobré. Jděte! Jděte! (Odchází všichni kromě jednoho, který setrvává.)

JEDEN Pane…

AGMAR Jdi! (poslední odchází) (Agmar si bere kus masa a pouští se do něj, žebráci vstávají a protahují se, smějí se, ale Agmar hltavě jí.)

OOGNO Ach, teď nám město patří.

THAHN Teď máme almužny.

SLAG Pane! Můj moudrý pane!

ULF Nastávají dobré dny, dobré dny; a přesto mám obavy.

SLAG Čeho se bojíš? Není čeho se bát. Nikdo není tak chytrý jako můj pán.

ULF Bojím se bohů, za které se vydáváme.

SLAG Bohů?

AGMAR (odloží kus masa, který jedl) Pojď blíž, Slagu.

SLAG (jde k němu) Ano, pane.

AGMAR Hlídej ve vchodu, zatímco budu jíst. (Slag jde ke vchodu.) Seď tam na způsob bohů. Varuj mě, pokud by kdokoli z lidí přicházel. (Slag si sedá do dveří na způsob bohů, zády k divákům.)

OOGNO (k Agmarovi) Ale pane, my nebudeme mít Wolderské víno?

AGMAR Budeme mít úplně všechno, pokud na to zpočátku půjdeme trochu chytře.

THAHN Pane, podezřívají nás?

AGMAR Musíme být velmi moudří.

THAHN Kdybychom ale nebyli moudří, pane?

AGMAR Nu, pak si pro nás může přijít…

THAHN Ach pane!

AGMAR … smrt. (Všichni se neklidně zavrtí, kromě Slaga, nehybně sedícího ve dveřích.)

OOGNO Věří nám, pane?

SLAG (napůl natočí svou hlavu) Někdo jde. (Slag se vrací do původní pozice.)

AGMAR (odkládá své maso) To se brzy dozvíme. (Všichni zaujímají pozici. Vchází Jeden.)

JEDEN Pane, přicházím za bohem, který nejí.

AGMAR To jsem já.

JEDEN Pane, jedovatá zmije kousla mé dítě v pravé poledne do krku. Ušetři jej, pane. Stále dýchá, ale slabě.

AGMAR Je vskutku tvým dítětem?

JEDEN Je bezpochyby mé dítě, pane.

AGMAR Bývalo tvým zvykem bránit mu v jeho hrách, když bylo ještě silné a zdravé?

JEDEN Nikdy jsem mu nebránil, pane.

AGMAR Čí dítě je smrt?

JEDEN Smrt je dítě bohů.

AGMAR Žádáš tedy ty, který jsi nikdy nebránil svému dítěti si hrát, právě toto od bohů?

JEDEN (s náznakem hrůzy, když začíná chápat význam Agmarových slov) Pane!

AGMAR Neplač. Protože všechny příbytky postavené lidmi jsou jenom hřištěm pro toto dítě bohů. (Muž tiše odchází, nepláče.)

OOGNO (bere Thahna za zápěstí) Je to doopravdy člověk?

AGMAR Člověk, člověk a ještě před chvíli pořádně hladový.

Akt III

Stejná místnost. Uplynulo několik dní. V zadní části jeviště stojí sedm trůnů tvarovaných jako horské štíty. Na nich lenoší žebráci. Zloděj chybí.

MLAN Tak dobře se žebráci nikdy neměli.

OOGNO Ach, to ovoce a měkoučké jehněčí!

THAHN Wolderské víno!

SLAG Ještě lepší než ovoce, jehněčí a Wolderské víno bylo pozorovat důmyslnou vychytralost mého pána.

MLAN Ach, jak se tajně snažili sledovat, jestli jí, když odejdou!

OOGNO Jak z něj tahali moudra otázkami o bozích a lidech!

THAHN Jak se jej ptali, proč bohové dopustí rakovinu!

SLAG Ach! Můj moudrý pán.

MLAN Jak dokonale jeho plán vyšel.

OOGNO Jak daleko je hlad!

THAHN Je to jako jeden ze snů loňského roku, jako trápení z jedné krátké noci před dávnými časy.

MLAN Ha, ha, ha, to je pohled, když se k nám modlí!

AGMAR (přísně) Když jsme byli žebráci, nemluvili jsme jako žebráci? Nenaříkali jsme jako oni? Nebylo i naše vzezření žebrácké?

MLAN Byli jsme na to hrdí.

AGMAR (přísně) Tak teď, když jsme bohové, buďme jako bohové a nezesměšňujme své uctívače.

ULF Já ale myslím, že bohové zesměšňují své uctívače.

AGMAR Bohové nikdy nezesměšňovali nás. Nyní jsme překonali všechny vrcholy, ke kterým jsme vzhlíželi v našich snech?

ULF Myslím, že když se člověku daří nejvíc, tak právě tehdy bohové mívají ve zvyku ho zesměšňovat nejčastěji. (Vstupuje zloděj.)

ZLODĚJ Pane, byl jsem za těmi, kdo vidí vše a ví vše, byl jsem za zloději, pane. Znají mě, protože s nimi sdílím řemeslo, ale neví, že k vám patřím.

AGMAR Dobrá, dobrá…

ZLODĚJ Je zde nebezpečí, pane, velké nebezpečí.

AGMAR Myslíš to, jak nás podezírají, že jsme lidé?

ZLODĚJ Že nás podezírají už dlouho, pane. Jestli získají jistotu, budeme ztraceni.

AGMAR Takže to neví?

ZLODĚJ Ještě to neví, ale dozví se to a pak budeme ztraceni.

AGMAR Kdy to budou vědět?

ZLODĚJ Podezřívali nás už před třemi dny.

AGMAR Podezřívalo nás jich víc, než bys myslel, ale dovolil si to někdo z nich vyslovit?

ZLODĚJ Ne, pane.

AGMAR Pak zapomeň na své obavy, můj zloději.

ZLODĚJ Dva muži na dromedárech vyrazili před třemi dny zkontrolovat, jestli jsou bohové ještě stále v Marmě.

AGMAR Jeli do Marmy!

ZLODĚJ Ano, před třemi dny.

OOGNO Jsme ztraceni.

AGMAR Vyjeli před třemi dny?

ZLODĚJ Ano, na dromedárech.

AGMAR To by se měli vrátit dnes.

OOGNO Jsme ztraceni.

THAHN Jsme ztraceni.

ZLODĚJ Museli vidět zelené nefritové modly sedět opřené o hory. Řeknou: „Bohové jsou stále v Marmě.“ A my budeme upáleni.

SLAG Můj pán ještě něco vymyslí.

AGMAR (ke zloději) Proklouzni na nějaké vyvýšené místo, hleď vstříc poušti a zjisti, jak dlouho máme na to, vymyslet plán. (Zloděj odchází.)

SLAG Můj pán něco vymyslí.

OOGNO Vtáhl nás do pasti.

THAHN Jeho moudrost bude naše záhuba.

SLAG Ještě vymyslí nějaký moudrý plán. (Zloděj se vrací.)

ZLODĚJ Je příliš pozdě.

AGMAR Příliš pozdě?

ZLODĚJ Muži s dromedáry se už vrátili.

OOGNO Jsme ztraceni.

AGMAR Zmlkni! Musím přemýšlet. (Všichni sedí nehybně. Měšťané přichází a klaní se. Agmar sedí, ponořen hluboko v myšlenkách.)

ILLANAUN (k Agmarovi) Dva zbožní poutníci vyrazili k vašim posvátným svatyním, ve kterých jste byli zvyklí sedávat, než jste opustili hory. (Agmar mlčí.) Právě se vrací.

AGMAR Nechali nás zde a vyrazili hledat bohy. Ryba jednou šla do dalekých zemí hledat moře.

ILLANAUN Nejvelebnější bože, jejich zbožnost je tak velká, že šli uctívat i vaše svatyně.

AGMAR Znám tyhle muže honosící se velkou zbožností. Takoví se ke mně často modlili, ale jejich modlitby nemůžu přijmout. Mají málo lásky pro své bohy, zajímá je pouze jejich zbožnost. Znám tyhle zbožné. Budou říkat, že sedm bohů bylo stále v Marmě. Tak před vámi budou vypadat ještě více zbožně, předstírajíce, že jenom oni sami spatřili bohy. Hlupáci jim uvěří a budou s nimi sdílet jejich záhubu.

OORANDER (k Illanaunovi) Pst. Nazlobíš bohy.

ILLANAUN Nejsem si jistý, koho nazlobím.

OORANDER Je možné, že oni jsou bozi.

ILLANAUN Kde jsou ti muži z Marmy?

OBČAN Zde jsou muži od dromedárů, právě přichází.

ILLANAUN (k Agmarovi) Svatí poutníci od vašich svatyní vás přišli uctít.

AGMAR Ti muži jsou pochybovači. Jak bohové nenávidí svět! Pochyby vždy poskvrní ctnost. Nechť jsou uvrhnuti do žaláře, ať neposkvrní vaši čistotu. (Povstává.) Nedovolte jim sem vstoupit.

ILLANAUN Ó nejctihodnější božstvo z hor, ale my také pochybujeme, nejváženější z bohů.

AGMAR Zvolil sis. Zvolil sis. A přesto ještě není příliš pozdě. Kaj se a uvrhni ty muže do žaláře a možná ještě nebude příliš pozdě. Bohové nikdy neplakali. A přesto, když pomyslí na věčné zatracení a zhoubu, která vysuší nesčetně kostí, pak by, kdyby snad nebyli božští, téměř mohli plakat. Pospěš si. Kaj se ze svých pochyb.

ILLANAUN Nejctihodnější božstvo, jsou to nesmírné pochyby.

MĚŠŤANÉ Nic jej neskolilo! Nejsou to bohové!

SLAG (k Agmarovi) Máš plán, můj pane, že ano?

AGMAR Zatím ne, Slagu. (Vstupují muži od dromedárů.)

ILLANAUN (k Oorandovi) Toto jsou muži, kteří se vydali ke svatyním v Marmě.

OORANDER (hlasitým, jasným hlasem) Byli bohové z hory stále usazeni v Marmě, nebo ne? (Žebráci rychle vstávají ze svých trůnů.)

MUŽ OD DROMEDÁRŮ Nebyli tam.

ILLANAUN Nebyli tam?

MUŽ OD DROMEDÁRŮ Jejich svatyně byly prázdné.

OORANDER Hle, bohové z hory!

AKMOS Opravdu přišli z Marmy.

OORANDER Pojďme. Pojďme připravit obětiny, ohromné obětiny, abychom odčinili naše pochyby. (Všichni kromě žebráků odchází.)

SLAG Můj nejmoudřejší pane!

AGMAR Ne, ne, Slagu. Nevím, co se přihodilo. Když jsem byl v Marmě před pouhými dvěma týdny, modly ze zeleného nefritu tam byly stále usazené.

OOGNO Jsme zachráněni.

THAHN Ano, jsme zachráněni.

AGMAR Jsme zachráněni, ale nevím jak.

OOGNO Nikdy se žebráci tak neměli.

ZLODĚJ Půjdu ven a budu obhlížet situaci. (Plíží se pryč.)

ULF Přesto mám obavy.

OOGNO Obavy? Proč? Jsme zachráněni.

ULF Minulou noc se mi zdál sen.

OOGNO Co to bylo za sen?

ULF Nic podstatného. Snil jsem o tom, že jsem žíznil a někdo mi dal Wolderské víno, a přesto jsem ve svém snu cítil obavy.

THAHN Když piju Wolderské víno, nebojím se ničeho. (Vrací se zloděj.)

ZLODĚJ Připravují pro nás hezkou hostinu, zabíjí beránky, jsou tam dívky s ovocem a bude spousta Wolderského vína.

MLAN Tak dobře se žebráci nikdy neměli.

AGMAR Pochybuje o nás teď někdo?

ZLODĚJ Nevím.

MLAN Kdy bude hostina?

ZLODĚJ Až vyjdou hvězdy.

OOGNO Ach, už zapadá slunce. Pořádně se najíme.

THAHN Uvidíme přicházet dívky nesoucí košíky na hlavách.

OOGNO V košících bude ovoce.

THAHN Všechno ovoce z údolí.

MLAN Ach, jak dlouho jsme se toulali po cestách světa.

SLAG Ach, jak kruté byly.

THAHN A jak prašné.

OOGNO A tak málo vína.

MLAN Jak dlouho jsme žebrali a žebrali a pro jak málo!

AGMAR My, kterým teď bylo konečně vše dopřáno.

ZLODĚJ Bojím se, aby mě teď mé umění neopustilo, když za mnou dobré věci přichází bez toho, abych je musel krást.

AGMAR Už své umění nebudeš potřebovat.

SLAG Moudrost mého pána nám všem bude stačit po všechny naše dny. (Přichází vystrašený muž. Pokleká před Agmara a sklání svou hlavu.)

MUŽ Pane, zapřísaháme tě, lid tě snažně prosí. (Agmar a žebráci sedí tiše na způsob bohů.)

MUŽ Pane, je to strašlivé. (Žebráci zachovávají ticho.) Je to strašlivé, když se po večerech procházíte. Je to strašlivé, tam, na okraji večerní pouště. Děti umírají, když na vás pohlédnou.

AGMAR V poušti? Kdy jsi nás spatřil?

MUŽ Minulou noc, pane. Minulou noc jste byli strašliví. Byli jste strašliví, za soumraku, když jste s nataženýma rukama tápali. Tápali jste směrem k městu.

AGMAR Minulou noc, pravíš?

MUŽ Za soumraku. Byli jste strašliví!

AGMAR Ty sám jsi nás spatřil?

MUŽ Ano, pane, byli jste strašliví! Děti vás spatřily také a zemřely.

AGMAR Pravíš, že jsi nás viděl?

MUŽ Ano, pane. Ale ne tak jak teď, ale jinak. Zapřísaháme tě, pane, netoulejte se večerem. Za soumraku jste strašliví. Jste…

AGMAR Říkáš, že jsme nevypadali tak, jak jsme teď. Jak jsme se před tebou vyjevili?

MUŽ Jinak, pane, jinak.

AGMAR Ale jak jsme vypadali?

MUŽ Byli jste celí zelení, pane, celí zelení za soumraku, zase celí z kamene, jako jste bývávali v horách. Pane, sneseme na vás pohled, když jste z masa jako lidi, ale když vidíme kráčet kámen, je to strašné, je to strašné.

AGMAR Tak jsme se ti vyjevili?

MUŽ Ano, pane. Kameny by se neměly procházet. Když to vidí děti, nechápou to. Kameny by se po večerech neměly procházet.

AGMAR Poslední dobou tady byli pochybovači. Jsou spokojení?

MUŽ Pane, jsou zděšení. Ušetři nás, pane.

AGMAR Je špatné pochybovat. Odejdi. Odejdi a věř. (Muž odchází.)

SLAG Co viděli, pane?

AGMAR Viděli svůj vlastní strach tančit pouští. Viděli cosi zeleného poté, co se světlo vytratilo, a nějaké dítě jim napovídalo, že jsme to byli my. Nevím, co mohli vidět. Co by měli vidět?

ULF Říkal, že něco přicházelo naším směrem z pouště.

SLAG Co by mělo z pouště přicházet?

AGMAR Jsou to hlupáci.

ULF Ten muž byl bledý hrůzou. Musel vidět něco strašlivého.

SLAG Něco strašlivého?

ULF Ten muž byl bledý hrůzou. Musel být blízko něčeho strašlivého.

AGMAR My jsme to jediné, co je vystrašilo, a jejich strach z nich dělá hlupáky. (Vchází sluha s pochodní nebo s lampou, kterou vkládá do otvoru ve stěně. Odchází.)

THAHN Teď uvidíme tváře dívek, až budou vcházet na hostinu.

MLAN Tak dobře se žebráci nikdy neměli.

AGMAR Tiše! Přichází. Slyším kroky.

THAHN Tanečnice. Přichází.

ZLODĚJ Neslyším flétny. Říkali, že přijdou s hudbou.

OOGNO Mají nějaké těžké boty, zní, jako by měli nohy z kamene.

THAHN Nelíbí se mi, když slyším, jak těžce našlapují, ti, kteří tančí pro nás, by měli být lehkonozí.

AGMAR Já se na ně ani neusměju, pokud nebudou tančit ladně.

MLAN Přichází velmi pomalu. Měli by k nám přicházet svižně.

THAHN Měli by při svém příchodu tančit. Ale ty kroky jsou spíš jako kroky těžkých krabů.

ULF (nahlas, téměř křičí) Cítím strach, prastarý strach a zlou předzvěst. Zachovali jsme se zle před zrakem sedmi bohů, žebráci jsme byli a žebráky jsme měli zůstat, odvrátili jsme se od naší obživy a přišli na dohled naší zkáze: nedovolím svému strachu, aby nadále mlčel – bude se rozléhat kolem a křičet, vzejde ze mě s řevem, bude jako pes utíkající z města odsouzeného k záhubě; protože můj strach zřel zkázu a poznal zlo.

SLAG (chraplavě) Pane!

AGMAR (vstává) Vstupte, vstupte! (Oni poslouchají. Nikdo nemluví. Kamenné boty se přibližují. Vstupuje jednořadé procesí sedmi zelených mužů, dokonce i jejich ruce a tváře jsou zelené, mají obuty sandály z nefritu, kráčí s koleny nezvykle daleko od sebe, kvůli staletím sezení se zkříženýma nohama, jejich pravá paže a ukazováček pravé ruky směřují vzhůru, pravý loket spočívá na levé dlani, bizarně se hrbí: napůl cesty ke světlům na okraji jeviště se otočí doleva. Projdou před sedmi žebráky, kteří se nyní tváří vyděšeně, a šest z nich si sedne popsaným způsobem, zády k divákům. Jejich vůdce stojí, ve shrbeném postoji. Jak se otáčí doleva, Oogno vykřikne.) Bohové z hory!

AGMAR (chraplavě) Nehýbejte se. Jsou oslněni světlem a možná nás nevidí.

(V čele jdoucí zelená bytost ukáže ukazováčkem na lampu a její záře se změní na zelenou. Když je všech šest usazeno, vůdce ukazuje na jednoho po druhém ze sedmi žebráků, ukazuje na ně ukazováčkem. Zatímco to dělá, každý z žebráků se posadí zpátky na svůj trůn a překříží nohy, jeho pravá paže jde strnule nahoru se vztyčeným ukazováčkem a hledí s hrůzou v očích do jeho očí. V této poloze sedí žebráci nehnutě, zatímco zelené světlo ozařuje jejich tváře. Bohové odchází.

Vzápětí přichází občané, někteří s jídlem nebo ovocem. Jeden se dotkne paže jednoho z žebráků a pak jiného.)

MĚŠŤAN Jsou studení. Museli se proměnit v kámen. (Všichni skloní své hlavy a čelem se dotknou podlahy.)

JEDEN Pochybovali jsme o nich. Pochybovali jsme o nich. Proměnili se v kámen, protože jsme o nich pochybovali.

JINÝ Byli to praví bohové.

VŠICHNI Byli to praví bohové.