Gullivar na Marsu
Kapitoly I. a II.
KAPITOLA I.
Odvážím se to napsat? Odvážím se napsat, že já, jednoduchý, všední poručík ve službě republice, vykonal neuvěřitelné činy pro lásku ženy – pro tu chiméru v oblém tvaru, pro mdlého ducha roztomilosti něžnějšího pohlaví? Někdy si říkám, že se neodvážím: že se mi vysmějí a vykážou mne jako pohádkáře; a pak znova pozvednu své pero a posbírám po zemi roztroušené stránky, protože já to musím napsat – bledá nádhera té, kterou sem miloval, získal a pak ztratil, je neustále přede mnou a nikdy na ni nezapomenu. Hluk boje, do kterého mne má vize vede dál, stále tepe v mojí hlavě a jemné, šišlavé hlasy planety, kterou jsem vyplenil ve vlastním zájmu, a řev destrukce, která mne následovala zpět z mé výpravy, utopily všechny ostatní hlasy v mé hlavě! Já musím a budu psát – uklidňuje mě to; čtěte a věřte tomu, jak a jestli chcete.
V momentě, kdy tento příběh začíná, jsem myslel na grilovaný steak a rajčata – steak křupavý a hnědý z obou stran a rajčata rudé jako vycházející slunce!
Mnoho jiného jsem zapomněl, ale tento fakt mi zůstává jasným jako obraz posledního dobře prohlédnutého pobřeží v mysli nějakého vlnami unášeného mořeplavce. A příležitost, která ve mně vzbudila tuhle všední myšlenku, byla noc skvěle předurčená k myšlení na večeři a ohniště, i když je někdo skromný a osamělý. Já, Gullivar Jones, ubohý výše uvedený poručík námořnictva se ctěnými hvězdami naší Republiky na límci a s nezaslouženou urážkou od nadřízených, která mě bolela v srdci, jsem si vybral svou cestu domů zkratkou přes deprimující noční slumy New Yorku, přičemž jsem toužil po steaku a pivu, papučích a dýmce, s nízkou chtivostí utrápené duše.
Byl to ten divoký, temný druh noci a podivnost všeho kolem se zvyšovala, jak jsem přecházel od lampy k lampě nebo překračoval ústí ponurých uliček, vedoucích k bůh ví jakým hnízdům záhad a zločinu, které existovay i v těchto moderních časech našeho města. Měsíc se vznášel až nad kostelními věžemi; velké mlžné mraky uháněly přes oblohu mezi mnou a ním a silný, ostrý vítr, naložený velkými kapkami deště, zlostně vrčel v koutech a vzdychal mezi zídkami jako divné hlasy rozprávějící o věcech, které by slušného člověka neměly zajímat.
Pro mne to samozřejmě neznamenalo rozdíl. New York v tomto roku Páně není místem pro nadpřirozeno, i v tomto nečase, který se tak hodil pro reje čarodějnic, i přes vítr, který v kamnech zněl jako poslední chrčení škrceného muže. Ne! Svět byl příliš věcný, a to hlavně pro mne, chudého mladšího syna s pěti dolary v kapse, svazkem nezaplacených účtů v náprsní kapse a s medailónkem kolem krku, ve kterém dlel portrét mého drahého, kyprého, pihatého, tuponosého děvčete z malého jižního přístavního města, o kterém jsem si myslel, že ho miluji s obrovskou náklonností. Bohové! Nedosáhl jsem tehdy ani cípu toho mučivého citu.
Takto rozmrzele jsem špacíroval, bradu svěšenou na hrudi a příliš zabrán do myšlenek, než abych měl přehled o svém okolí. Právě jsem přecházel před zchátralým blokem domů, které se datovaly možná až do časů našich Otců poutníků, když jsem si koutkem oka všiml něčeho temného, co z ničeho nic přelétlo kolem – věc jako obří netopýr nebo hmotný stín, jestli něco takového může existovat, a hned nato tu bylo bouchnutí a zvuk nárazu a pak ještě zpola potlačený výkřik a zrychlený obraz nějaké černé kobercoviny, pleskající a třesoucí se, jako by byl všechen Iblísův vítr uvězněn v jejích záhybech, a najednou se zjevil, jakoby vyvržen z jejích nejvnitřnějších skrýší, malý muž.
Než bylo moje překvapení pryč, spatřil jsem při blikavém světle lampy, jak se snaží postavit, klopýtá na kluzkém obrubníku a pak spadne na temeno hlavy s ošklivým buchnutím.
Teď jsem nebyl oproštěn od překvapení, i když jsem už viděl mnoho mužů zemřít mnoha způsoby, a rozběhl jsem se k té nehybné hromadě bez pomyšlení, že by se stalo něco víc než obyčejná nehoda. Ležel tam, tiše, a jak se pak ukázalo, mrtvý jako hřebík ve dveřích, ten nejpodivnější starý chlapík, na jakém mi kdy spočinul zrak, oblečen v ošumělých zahnědlých šatech prastarého střihu, s dlouhou, šedivou bradou, spojeným obočím a se scvrklou pletí tak vrásčitou a opálenou jenom bůh ví jakým počasím, že bylo nemožné uhodnout jeho národnost.
Zvedl jsem ho z kaluže černé krve, ve které ležel, a jeho hlava spadla zpět přes mou ruku, jako by byla připevněna k tělu jenom jednou malou strunkou. Srdce mu nebilo ani nedýchal a poslední jiskřička života mu vyprchala z protáhlé tváře hned, jak jsem se nad ním sklonil. Vůbec to nebyla příjemná situace a jako jediné východisko mi připadalo předat mrtvého do řádné starostlivosti (i když jemu to už nemohlo učiniti nic dobrého!) tak rychle, jak jen to bude možné. Tak jsem poslal náhodného kolemjdoucího, jehož mi štěstěna přivedla do cesty, na hlavní ulici, aby mi zavolal drožku, počkal jsem s mrtvým, a když konečně přijela, řekl jsem kočímu, aby nás vzal k nejbližší nemocnici.
„Je to váš koberec?“ zeptal se kolemjdoucí, právě když jsem nasedal.
„Není můj,“ odpověděl jsem trochu hrubě. „Nemyslíte si snad, že běhám v tomhle nečase s tureckým kobercem v podpaží, že ne? Ten patřil tomuhle starému dědulovi, který právě spadl z nebe přesně na hlavu!“ A pak byl ten koberec, ten pramen všech věcí budoucích, neopatrně naložen do kočáru se mnou a mrtvolou.
Stručně, dovezl jsem starého tuhého cestovatele do nejbližší nemocnice a ze zvědavosti jsem počkal v čekárně, zatímco ho doktoři prohlíželi. Za pět minut vyšel ven chirurg, potřásl hlavou a řekl mi:
„Mrtvý, pane! Dočista, zlomil si krk, jako by to bylo držadlo úzké dýmky. Podivně vyhlížející muž a nikdo z nás nemůže odhadnout jeho věk. Neznal jste ho, předpokládám?“
„Se mnou nemá nic společného, pane. Uklouzl na obrubníku a spadl právě přede mnou. Byla to záležitost běžné slušnosti ho sem dovézt. Měl u sebe nějaké doklady?“
„Vůbec nic,“ odpověděl doktor, vytáhl svůj zápisník a napsal si moje jméno, adresu a pár podrobností. „Nic kromě tohohle zvláštně vypadajícího přívěsku, co měl kolem krku na černém koženém řemenci,“ a podal mi věc asi tak velkou jako vlašský ořech, s poutkem na zavěšení, na kterém visel patrně nějaký kamenný krystal, byl však tak zčernalý a otlučený, že bylo těžké určit jeho druh. Přívěsek neměl žádnou očividnou hodnotu a já si ho bez rozmyslu položil do kapsy kabátu, zatímco jsem si pár minut povídal s doktorem, a potom, co jsme si potřásli rukama, jsem mu řekl na shledanou a vrátil se k bryčce čekající venku.
Poté, co mně dovezla domů, jsem si všiml, že nemocniční vrátný zapomněl vzít s mrtvým i jeho koberec, když ho nesl dovnitř, a jelikož drožkář ho nechtěl odvést zpět, a já ho zas nechtěl jen tak pohodit na ulici, vzal sem ho k sobě.
Při světle lampy a doutníku v mé puse jsem se zblízka podíval na prastarý kousek toho umění z nebe nebo jiného místa, kde mohli mít tak starobylý tkalcovský stav, aby ho tam mohli ušít.
Velký, silný koberec vybledlých orientálních barev, pokrýval polovinu podlahy v mém obývacím pokoji. Materiál byl podobnější velbloudí srsti, než čemu jinému, co sem znal, a přes něj byla tmavá vlákna tak dlouhá a jemná, že musela pocházet z ohonu oblíbeného černého hřebce krále Šalamouna. Ale nejzvláštnější věcí na koberci byl vzor. Byl ošumělý jako svědomí vojáka z povolání, ale jeho celkový dizajn stále žil ve velebných, věkem poničených obrazcích, a jak sem si všiml, když jsem koberec dovlekl před kamna a rozprostřel, vypadal ponejvíce jako hvězdná mapa nakreslená písařem, který trpěl deliriem tremens, než cokoli jiného. Ve středu byl kruh, který mohl být sluncem, zatímco kolem něho, v poli, jak by řekl expert na heraldiku, byly menší kruhy, které mohly být menšími světy kroužícími kolem něj. Mezi nimi byly tečkované čáry a šipky starověkého výzoru ukazující všemi směry, zatímco všechen zbývající prostor byl zaplněn tkanými literami, které vypadaly jako něco mezi runami a sanskrtem. Na okrajích tyto litery tvořily divoké bludiště, pravou džungli abecedy, ve které by snad jenom čaroděj mohl najít nějaký smysl.
Konec konců, pomyslel jsem si, když jsem ho rozprostřel na podlaze, byl to podivný a ne ošklivý kus bytového vybavení – docela se hodil k mému ne moc uklizenému bytu a určitě dělal radost svému starému majiteli, kterému bych za něj možná i dal pár dolarů, kdyby mi ho nabídl! Málo jsem tehdy věděl, že nastanou chvíle, kdy mi bude dražší než cokoli jiného.
Zatímco jsem přemýšlel, mé vzrušení z večerních událostí se zmenšilo a mne začala přemáhat trudnomyslnost. Co to bylo za temný svět, který se na mne mračil, když jsem se přesunul k oknu a otevřel jej, abych pocítil závan chladného nočního vzduchu a poslechl si skučení větru po střechách. Jak osaměle jsem se cítil! Jaký blázen jsem to byl, když jsem zažádal o dlouhou propustku na pevninu, dostal ji díky laskavosti tupých důstojníků, kteří se však o mě jinak nezajímali a ani nepochopili jak důležité je mé povýšení pro nejlepší zájmy mé služby, mne samotného i mé drahé Polly, abych se stal pro ni výhodnou partií k sňatku! Jaký blázen jsem byl, když jsem se nepřihlásil dobrovolně na nějaký zoufale nebezpečný úkol, místo trávení času takhle! Tak by alespoň život byl zajímavějším; teď byl matný jako stojatá voda z příkopu, s žalostným výhledem na zatuchlé čekání na ten šťastný den, kdy pojmu za manželku to drahé, ružolící děvče! Jaký blázen sem to byl!
„Já bych si přál,“ zvolal jsem, procházeje nervózně po malém pokoji, „přál bych si…“
Zatímco tato nedokončená slova opouštěla má ústa, překročil jsem tu pekelnou rohožku a není více překvapivé než pravdivé, dávám na to svoje slovo – zašustění proběhlo prastarými vlákny koberce a jeden z rohů se zvedl prudce nahoru, a jak jsem procházel po jeho povrchu, stále ještě nedokončiv větu, omotal mou levou nohu s neočekávanou rychlostí a tak účinně, že jsem téměř spadl do náruče mé domácí, která právě otevřela dveře do mého pokoje a přinesla mi tác ze steakem a rajčaty, které jsem zmínil už předtím.
Bylo to určitě zavadění dveří o koberec mrtvého muže, které ho tak podivně zvedlo – co jiného by to mohlo být? Omluvil jsem se té dobré ženě, a zatímco prostřela na stůl a opět zavřela za sebou dveře, jsem si prošel další kolečko po pokoji, ponořen ve své rozzlobené myšlenky.
„Ano, ano,“ řekl jsem si nakonec, vraceje se ke krbu. Postavil jsem se tam, ruce v kapsách, přesně před něj. „Všechno by bylo lepší než tohle. Jakékoli dobrodružství, jakkoli beznadějné, jakákoli zábava, jakkoli divoká! Ach, přál bych si být kdekoli jinde, jen ne zde, jen ne v tomhle byrokracií prolezlém světě! Přál bych si být na planetě Mars!“
Jak jen můžu popsat to, co se pak stalo, obyčejnými slovy? Jak jsem to dopověděl, magický koberec se pohnul pod mýma nohama, a vlnění přešlo všemi jeho okraji, jako by ho zachytil náhlý poryv silného větru. Poskočil tak náhle, že jsem neudržel rovnováhu a posadil se a šok mě na chvíli přimrazil na místě. Shodilo mě to na záda a stoupal jsem vzhůru a dolů, jako na vlnách rozbouřeného moře. Rychleji, než to dokážu napsat, mne koberec omotal svými rohy, jako housenku kukla. Divoce jsem zakřičel a začal se zuřivě třepat, ale bylo již pozdě. Se sílou obra a rychlostí vynikajícího baliče doutníků potlačil moje pokusy se vymanit, přiměl mne narovnat končetiny, obalil mě záhyby a záhyby látky od hlavy až k patě a všechno zmizelo – zarazil mi život a do nejvnitřnějšího bytí a nakonec, s poslední částečkou vědomí, jsem cítil, že se koberec zvedl z podlahy, obkroužil pokoj a vyletěl otevřeným oknem, stoupaje vzhůru, zatímco jsem slyšel zvuk rozrážené zemské atmosféry, připomínající trhání jemného hedvábí. Pokusil jsem se naposledy vykřiknout a pak už mé smysly nic nevnímaly – a čas a prostor a všechny ostatní okolnosti ztratily pro mne všechen svůj význam.
KAPITOLA II.
Nemůžu posoudit, jak dlouho ten divoký zmatek trval. Mohla to být hodina, den, nebo mnoho dní, neboť zpočátku jsem byl ve stavu pozastaveného vědomí, ale později se mi smysly začaly pomalu navracet spolu s pocitem zmírnění rychlosti a uvolnění tlaku, který držel můj život v hrsti, dával si však pozor, aby mne nezničil úplně. Byl to ten druh pocitu, který, i když méně prudký, cítí cestující ve vlaku, ospalý ve své sedačce, když se blíží svému cíli a ví, že jeho cesta bude brzy ukončena. V mém případě však tento pocit trval hodně dlouho, neboť zpomalování bylo postupné. Přes to všechno pomohl oživit mé otupené smysly, a jak jsem se postupně probouzel, přemáhalo mne silné překvapení, neuvěřitelné pochyby o mých pocitech a dychtivá touha pochopit, co se stalo. Můj podivný transport zavibroval jednou či dvakrát, zavlnil se lehce nahoru a zas dolů jako datel letící od stromu k stromu a pak přistál, prohnul se, několikrát se převalil a nakonec zůstal nehybně ležet. V další minutě se pekelný koberec rozevřel, chvěl se po celém povrchu svým podivným způsobem a posledním trhnutím mě vyhodil pět stop do vzduchu, takže jsem vypadal jako kočka vyhozená rychlým napnutím školákova prostěradla.
Když jsem se rozhlédl, měl jsem matný výhled na jasné světlo jako při svítání a tvrdou zemi pode mnou. Letěl jsem vzduchem směrem k davu dřepících lidí a rozvážně vypadajícího individua, které stálo na vyvýšenině zády ke mně. Později jsem zjistil, že právě vyučoval všechny ty lidi o teorii gravitace a o vlastnostech padajících těles; v téhle chvíli jsem však jen věděl, že je přesně v mé letové dráze, a jak jsem dopadal, instinktivně jsem ho objal kolem trupu, strhnul s sebou a společně jsme se váleli směrem k davu jeho učedníků. Narazili jsme do nich právě v místě, kde se jich sešlo nejvíc, a valili se přes ně, až jsme skončili v kupě svíjejících a kopajících nohou a rukou. Když jsme zastavili, masa lidí se pomalu rozpadla a já byl schopen zvednout hlavu z ramene někoho, na koho jsem padnul, díky čemuž se mohl on – nebo možná ona – pozvednout do sedu, jak jsem udělal i já. Ostatní postupně vstávali jako pšenice po bouři.
Jaký to byl uhlazený štíhlý mladík, který se posadil tváří ke mně, s ruměncem jemného překvapení ve tváři a rukama ohmatávajícíma si tělo, aby se ujistil, zda není zraněn! Vypadal tak zvláštně smutně a zároveň tak popleteně, že jsem si nemohl pomoct a vyprskl smíchem i přes svůj úžas. Zasmál se také, pokojně, téměř až muzikálně, a pak řekl něco, čemu jsem neporozuměl, zatímco on ukazoval na malé říznutí na mém prstu, které trochu krvácelo. Potřásl jsem hlavou, jakože to nic není, ale cizinec s půvabnou starostlivostí vzal mou ruku a poté, co prozkoumal moje zranění, si utrhl kus svého zářivě žlutého, tóze podobného oděvu a obvázal mi zraněné místo se ženskou jemností.
Mezitím co mi pomáhal, jsem se pořádně porozhlédl kolem sebe. Kdepak jsem to byl? Broadway to nebyla; nebyl to ani Staten Island v sobotu odpoledne. Noc právě skončila a slunce právě vycházelo. Pořád ale byl kolem stín, vzduch byl vlažný a příjemný všem smyslům. Malebné, jemné aroma, jako dech nového světa se vznášelo kolem – jako vůně neznámých květin a orosený vzduch vonící po nepokosených loukách mi pronikal nosními dírkami; a do uší mi vnikal zvuk smíchu sotva jen tak lidský jako šelestění větru ve větvích a jakoby vlnící se šepot davu lidí mluvících ze spaní. Díval jsem se kolem sebe a nevěděl jsem, které z mých smyslových vjemů jsou pravdivé a které jenom představy, dokud jsem si neuvědomil, že růžový úsvit se pomalu mění v den; a v jeho zesilující záři se odehrávala podivná scéna.
Nejdřív to bylo opálové moře mlhy, pokryté narudlými zlatými a růžovými barvami úsvitu. Pak, jak toto průhledné jezero začalo ustupovat, začaly přes něj prosvítat kopce, černé a karmínové, a vypadaly, že sedí na vzduchu, až do doby než se začaly pomalu přes závoj mlhy ukazovat jejich úpatí pokrytá kousky lesa, až nakonec nadcházející den rozptýlil opar a poslední růžově zabarvené průsvitné fragmenty pomalu odplouvaly pryč, čímž ukázaly krajinu u mých nohou v celé své kráse, s širokým mořem mihotajícím se v mnoha zálivech v dálce. Všechno bylo zprvu pobledlé, hory jako ze stínů, oceán neskutečný, pole květin mezi nimi a mnou nepřítomné a tmavé.
Ale byly vážně neskutečné? Jak se moje oči přizpůsobily světlu dne, otočil jsem k nim hlavu a svitlo mi, že všechny ty hory a nížiny severně ode mně, všechna ta modravá a rozlehlá země, o které jsem si myslel, že je vysněná a neskutečná, je živá a nese hemžící se město budek a stanů; když jsem se lépe podíval, bylo tam celé město na úpatí svahu, jakoby za jednu noc postavené, snad z větví a polen; stále ještě čerstvé, ulice a cesty mělo ve stínech přeplněny dychtivými lidmi pohybujícími se v skupinkách a přesouvajícími se sem a tam v živých pramenech – povídajícími si před vstupy do stanů v jemných, pestrobarevných davech způsobem zároveň fascinujícím i matoucím.
Sledoval jsem to, jako dítě sleduje první pantomimu ve svém životě, mlhavě chápající, že to, co vidím, je nové, více přitahován barvou a životem obrazu než jeho smyslem; a zatímco jsem zíral, můj prst byl obvazován a můj nový přítel se ode mne dočkal jenom pokyvování hlavou. To ho přinutilo zatvářit se, jako by zhluboka přemýšlel, a nato následoval podivný incident, který neumím vysvětlit. Pochybuji, že mi uvěříte; ale copak s tím můžu udělat? Buď jste uvěřili mému vypravování o příletu v koberci, nebo jste zavřeli knihu předtím, než jsem se dostal sem ve svém skromném příběhu, a to mne povzbuzuje. Možná můžu posílit své tvrzení a vaši důvěru poukázáním na výjimečné zázraky vědy, jichž dosahuje dokonce i na našem vlastním malém světě. Jestli mám citovat jeden příklad: jestli někdo tvrdil před deseti lety, že bude možné a lehké pro dvě osoby si povídat z protějších břehů Atlantiku bez jakéhokoli mezilehlého prostředku, stal by se terčem posměchu a říkali by o něm, že je přinejlepším extravagantní snílek. Ale tato fantazie, které nikdo neuvěřil včera, je mezi dokázanými fakty dneška! Proto musím požádat o vaši shovívavost, ve jménu našich předchozích chyb, pro následující i další případy, které budu vypadat, že si zahrávám s vlastní pravdomluvností a vaším citem pro věrohodnost. V našem vesmíru není žádná taková věc jako nemožnost!
Když můj přátelský společník zjistil, že mu nerozumím, zatvářil se vážně na minutu nebo dvě, nadzvedl si spodní část své zářivé žluté tógy, jako kdyby přišel na nějaké řešení, a klekl si přímo přede mne. Nato vzal mou tvář do svých dlaní a přiblížil se ke mně natolik, že jeho nos byl jenom coul od mého, zíral do mých očí se vší svou vnitřní silou. Nejdřív jsem se chtěl začít smát, ale po chvíli mne přemohl pocit zvědavosti. Následovalo ho vzrušení, které mi přeběhlo celým tělem, a pak vědomí, že hlasité bušení mého srdce se zastavilo. Zdálo se, že chlapcovy oči byly uvnitř mé hlavy, a ne venku, spolu s něčím nehmotným, co mi prostupovalo mozkem. Pocit to byl, jako by mi někdo natřel éter na kůži – chladivý, znecitlivující pocit. Potom následovalo mravenčení, něco jako probuzení spících buněk v mé mysli, které odpovídaly na přenos myšlenek a byly jím probuzeny a zúrodněny! Moje ostatní mozkové buňky jasně cítily vitalizaci svých společníků a po dobu přibližně minuty jsem pocítil silnou závrať a bolest hlavy jako po příliš dlouhém čase stráveném studiem, ale obojí rychle přešlo. Předpokládám, že v budoucnosti si všichni budeme osvojovat základní znalosti touto cestou. Profesoři těch dnů si budou zakládat obchody s rozmanitými informacemi a my vejdeme a budeme nafouknuti jejich učením, jako cyklista, který si přijde do dílny dát napumpovat splasklou duši svého dopravního prostředku, nebo motorista, který si přijde dát dobít autobaterii. Vědy se tak stanou záležitostí kapacity v pravém smyslu slova a my budeme sváděni investovat naše peníze reklamami jako „Levný kurz astrologie!“, „Zkuste náš dvojitě silný, dvouminutový kurz klasické literatury!“, „Teď je skvělý čas pro trigonometrii a metafyziku!“ a podobně.
Můj přítel však nešel až tak daleko. S ním proces netrval déle než minutu, ale byl překvapující svými výsledky a zanechal mne ve stavu jakéhosi hypnotického vnímání. Když byl konec, můj instruktor poklepal prstem na mé rty, aby tím zdůraznil svá slova…
„Poznej nic, poznej něco, poznej málo, poznej více!“ opakoval znova a znova; a tou nejpodivnější částí toho, jak mluvil, bylo, že jsem nejdřív nerozuměl, pak rozuměl něco, pak stále víc a víc, rychlou akumulací jeho řeči a jejího smyslu. Nato mi položil ruku na oči a zmizel z mé hlavy s jemně položenou otázkou, jak jsem se při tom cítil, na kterou jsem už neměl problém odpovědět v jeho rodném jazyku. Zvedl jsem se ze země jako ze židle u holiče, s nejasnou myšlenkou, abych hledal kolem sebe svůj klobouk a zaplatil.
„Vskutku, pane!“ řekl jsem v šišlavé marťančině, jak jsem si leštil manžety a urovnával kravatu, „to byl rychlý proces. Jednou jsem slyšel o člověku, který se naučil cizímu jazyku za čas, který každý den věnoval čištění bot; ale tohle to poráží. Věřím, že jsem byl pilným žákem.“
„Docela ano, pane,“ odpověděl mi jemný, muzikální hlas té zvláštní osoby; „ale jste tvrdohlavý a váš mozek těžkopádný. Jiného bych to naučil za polovinu času.“
„Kupodivu,“ odpověděl jsem mu, „tohle jsou téměř stejná slova, se kterými mne můj drahý starý vychovatel propustil v to ráno, co jsem opustil univerzitu. Nevadí, čin byl dokonán. Dlužím vám něco?“
„Nerozumím.“
„Váš honorář?“ Někteří lidé rozumějí jen jednomu výrazu, a ne jiným, mladík však jenom pokroutil hlavou v odpověď.
Kupodivu, celou tu dobu jsem nebyl moc překvapen mým novým místem pobytu nebo hypnotickými instrukcemi, jak užívat cizí jazyk, jež jsem právě obdržel. Možná to bylo kvůli ještě pořád trvající závrati z letu ve starém koberci, jež mi bránila v hlubším zamyšlení; možná jsem si zatím ještě neuvědomoval vše, co se mi stalo. Ale toto je fakt, který stejně jako některé jiné v mém povídání musí zůstat prozatím nevysvětlen. Koberec, mimochodem, úplně zmizel, ale můj nový přítel mne ujistil, že viděl, jak byl srolován a odnesen někým, koho zná.
„My jsme velice klidní a čistotní lidé, cizinče,“ pověděl mi, „a všechno, co se jen tak povaluje kolem, je odneseno do skladišť v paláci. Zasměješ se, když spočineš zrakem na harampádí v nich, protože jenom málokdo z nás se tam vrátí pro svůj majetek.“
Nebesa vědí, že jsem nebyl ve stavu, abych se mohl smát, když jsem zas uviděl tu očarovanou houni!
Potom, co jsem chvíli sledoval krásnou scenérii, zvedl jsem se, narovnal a natřásl se, aby mé oblečení budilo alespoň jakýsi dojem pořádku, pustili jsme se dolů kopcem a přidali se k bezstarostným davům, které se potloukaly přes náměstí a uličky jejich města budek. Byl to ten nejhezčí, nejmírumilovněji vyhlížející lid, na kterém jsem kdy spočinul zrakem, hezký postavou a velice podobný nám ve všech ohledech, ale menší a štíhlejší, tak jemný a světlý, muži i ženy, rudolící a s lesklými vlasy, mírný v povaze, jak jsem cítil, když jsem si to rázoval pomezi ně, že bych je mohl všechny posbírat jako čerstvé květy a nadělat z nich svazky svým opaskem. A přece jsem je měl rád od první minuty; tak šťastný, bezstarostný, veselý národ, opět opakuji, jsem dosud neviděl. Ani jedna vráska zamyšlení či starostí nehyzdila jejich bílá čela, která se hemžila v davu přede mnou pod klobouky, které vypadaly jako květy, neustálý úsměv jejich tváří jako by nikdy netrpěl žádnou výtkou; jejich způsob pohybu byl ladný a pomalý, jejich smích byl hluboký a muzikální, kolem nich byl odér přátelské, lenivé spokojenosti, který mne nutil je obdivovat, ať jsem chtěl nebo ne.
Naneštěstí jsem se nemohl podílet na jejich smíchu, alespoň tak mi to připadalo, a tak jsem se obrátil na svého nového známého, který mi řekl, že jeho jméno je jednoduché jednoslabičné An, a klepaje mu rukou na rameno, když se mezitím ospale zastavil v davu, jsem mu řekl srdečným způsobem: „Haló, příteli Žlutokabáte! Jestli může cizinec přerušit veselý proud tvé meditace, může se také zeptat, jak daleko odtud je nejbližší obchod s vínem nebo budka, kde by žížnivý muž mohl dostat pohár piva za příznivou cenu?“
Ten mladík zavrávoral pod mým přátelským poklepáním, jako by ho do ramene zasáhlo samotné kladivo Thórovo, a žalostně si třel svou jemnou kůži, podíval se na mne svým klidným, příjemným pohledem, odpovídaje po chvilce, během které jeho klid zápasil s bolestí, již jsem mu nevědomě způsobil svým poplácáním.
„Jestli je tvoje žízeň tak důrazná jako tvoje plácnutí, příteli Těžká pěsti, bude to určitě dobrý skutek přivést tě k hospodě. Moje rameno brní pod tvou přátelskostí,“ dodal, udržuje ode mne uctivou vzdálenost. „Přál by sis,“ řekl, „pouze svlažit vyschlé hrdlo, nebo jdeš rovnou pro modré či růžové zapomnění?“
Odpověděl jsem mu vesele: „Od včerejší noci jsem prožil tak dlouhou cestu – cestu, která se snad ani nedá změřit v mílích – která určitě obhájí suché hrdlo pro začátek; ale o těch dalších dvou věcech, co jsi zmínil, jsem nikdy neslyšel.“
„Beze sporu jsi cizinec,“ řekl přátelský mladík, sleduje mne od vrchu dolů s obnoveným zájmem, „a zdaleka, soudě dle tvého neznámého oděvu.“
„Jak zdaleka, to nikdo říct nemůže – dokonce ani já ne – ale určitě z velké dálky. Nech to zatím na své zvědavosti. A teď jdeme za pohárem a pohodlnou lavicí, můj dobrý příteli! Nejkratší cestou. Nikdy jsem nebyl takhle žíznivý od časů, kdy se naše zásoby vody dostaly přes palubu lodi na jižních mořích a my museli své černé jazyky smáčet každé ráno v kalužích, které zanechávala ranní rosa v záhybech naší hlavní plachty. A to jsem byl ještě jenom učeň.“
Bez dalších slov, poněvadž byl ze mne trochu vystrašen, jak jsem si myslel, mne chlapec odvedl skrz dobromyslný dav na místo, kde čelem k hlavní ulici města, mírně zastřešena okolními stromy pokrytými gigantickými růžovými květy, stála hospoda – vlastně jen hrstka stolů na otevřeném trávníku. Zde mi donesl talíř lehkých koláčků, které však pouze způsobily, že jsem si začal svůj hlad uvědomovat víc než předtím, a také kvalitní aromatické víno ve zvláštní nádobě ze tří oddělených částí, z nichž v každé byla kapalina s odlišnou příchutí. Snědli jsme koláče, srkali to podivné víno a povídali si o mnohých věcech, až nakonec nás naše debata dovedla k tématu astronomie, o které jako o vědě měl můj galantní spolustolovník docela dost znalostí – čemuž jsem se však nemohl divit, jelikož strávil každou noc pod noční oblohou, otáčeje svou kudrnatou hlavu za planetami a třpytivými souhvězdími, která svítila v temnotě vesmíru jako květy na májové louce, jak se mi svěřil. Věděl, že světy obíhají kolem slunce, menší i větší, a tak jsem mu začal klást otázky, protože jsem měl neklidný pocit v mysli, a jak si vzpomenete, zatím jsem nevěděl, kde přesně jsem, jenom mi v hlavě klouzalo mlhavé povědomí, že jsem došel za hranici dosavadních znalostí lidstva.
Proto, zatímco jsem rukávem otíral desku stolu a zároveň lámal kousek lehkého, oplatce podobného koláče, umístil jsem kousek do středu, a „Podívej se sem!“ řekl mu, „Drahý příteli! Tohle sousto je slunce, které si dneska vítal tím svým divným rituálem. Teď se soustřeď na svou znalost hvězd co nejvíc a polož na chvilku pohár. Jestli tohle je slunce a tenhle menší drobek bude nejvzdálenější planeta naší oběžné soustavy a tenhle ta o něco bližší a tak dál; až k Merkuru – který z těchto drobků vypadlých z ruky stvořitele bude ten, na kterém teď jsme?“ A čekal jsem se špatně skrývanou úzkostí na jeho odpověď.
Přišla náhle. Se smíchem, jako by ta otázka byla až příliš triviální; a taky se usmívaje nad mými nevyzpytatelnými způsoby, ten mladík kroužil svým prstem nad stolem téměř minutu, než jím ukázal na planetu… Mars!
Začal jsem na něj zírat; pak jsem na něj zvolal: „Vysmíváš se mi! Ukaž znova – pro jistotu ti ještě řeknu, co který drobek znamená ještě jednou. Pak mi, a na svoji duši přísahej, řekneš pravdu, na které planetě teď spočívají naše nohy?“ A znova, chlapec zakroutil hlavou, s podivem nad mou dychtivostí, a ukázal na Mars, povídaje jemně, že odpověď je jasná jako slunce nad našimi hlavami, stále mírně zmaten mou otázkou.
Mars! Ach, strašlivé, ohromné, nečekané! S výkřikem jsem praštil pěstí do stolu, až všechno na něm poskočilo, řekl jsem mu, že vtipkuje – že je hlupák, jehož znalost astronomie je tak prohnilá jako jeho smysl pro humor – zamračil se na něj, za chvíli jsem však svěsil bradu a položil ruce do klína.
A přece, a přece, to může být pravda! Všechno kolem mě bylo nové a zvláštní, ten jakoby křupavý, tenký vzduch, jež jsem dýchal, byl nový; vlažný svit slunce byl nový; elegantní, dlouhé, slonovinově bílé tváře lidí kolem byly nové! Včera – bylo to včera? – jsem byl jinde – na jiném světě, a mé fantastické přání, hnané nějakou ohyzdnou, pekelnou silou, mne přeneslo přes brány zemské atmosféry a – jestli ten hoch mluví pravdu – do vnějšího prázdna, kde nikdy ještě žádný živý člověk nebyl: se vším mým pozemským rozumem, příšernými pozemskými šaty, všemi pozemskými potřebami a hříchy v mých žilách!
Prohnul jsem se téměř až k chodidlům a zakryl si oči dlaněmi. Nebyl to vše náhodou jen sen? Nebo Země byla sen? Ne, ne, obojí bylo až příliš reálné. Hučení mého vzdáleného města mi stále znělo v uších: před očima mi proběhla krátká vize děvčete, jež jsem miloval; mužů, jež jsem nenáviděl; věcí, jež jsem chtěl v životě dokázat. A to vše byli skuteční lidé, skutečná Země; skutečné nebe, stromy, skály – slyšeli snad pekelní bohové, ptal sem se sám sebe, moje bláhové přání, které vyšlo z mých rtů ve chvíli divoké nespokojenosti, a přenesli mne do jiné sféry, jiné roviny existence? Podíval jsem se na toho mladíka, jako by mi mohl na to dát odpověď. V jeho tváři však nebylo nic víc než údiv; spojil jsem si ruce a udeřil se jimi silně do prsou; cítil jsem to a bylo to skutečné; má duše jako by mi říkala, že všechno kolem je skutečnost; hoch nelhal; džinové z pekla mne slyšeli; byl sem tady, z masa a kostí; moje lidská potřeba jídla stále ještě neukojena na místě, kde žádný pozemšťan ještě nikdy nehladověl ani netrpěl žízní; a vůbec jsem nevěděl, jestli se mám začít bát, nebo ne, jestli se smát, nebo plakat, ale se srdcem přeplněným hrůzou a podivem nad mou cestou a jejím cílem všechno to na mne rázem dolehlo a zatlačilo mne to do opěradla mé židle, kde jsem se snažil uvědomit si právě nabyté vědomosti a vyrovnat se s nimi.
