Hrad Vícov – perla vojenského újezdu Březina

Úvod

Ko­le­gové, nyní vás čeká něco málo zná­mého a pro vět­šinu z vás ne­do­stup­ného. Po­stupně zpra­cuji tři práce růz­ného roz­sahu o třech hra­dech, které se ukrý­vají v le­sích vo­jen­ského újezdu Bře­zina. Ne­do­stupné proto, že mimo tento první, který bude té­ma­tem této první práce, tedy hrad Vícov, který je z újezdu lo­kálně vy­jmut a je pří­stupný, pokud víte, kde jej najít, jsou ty dva druhé v pro­sto­rech, kam bez po­vo­lení není možný pří­stup bez mož­ného váž­ného kon­fliktu s vo­jen­skou a ná­sledně běž­nou státní po­li­cií.

Já díky svému ka­ma­rá­dovi Čmel­dovi, jeho celé jméno ne­pro­zra­dím, který měl dlouhé roky do to­hoto pro­storu po­vo­len vstup a po­da­řilo se mu mě i moji paní do své pro­pustky do­pl­nit, oba ty ne­do­stupné hrady na­vští­vil.

Tato práce bude o kul­turní pa­mátce s ná­zvem hrad Vícov, někdy známé jako Ježův hrad.

Druhá práce bude o Smi­lově hradu, což je velmi za­jí­mavý hrad a k tomu i za­jí­mavé místo.

Třetí potom o hradu zva­ném Starý Plumlov. Ten je neje­nom za­jí­mavý, ale je to také za­jí­mavé i kou­zelné místo. Někdy se tam vrá­tím.

Každé toto místo je pů­so­bivé jak z po­hledu vý­běru pro vy­bu­do­vání for­ti­fi­kace, jak dnes z po­hledu za­po­mnění, tak i z vě­domí, že po­slední vý­zkumy se zde mohly pro­vést těsně před tím, než tento pro­stor v roce 1936 za­brala ar­máda a už jej nikdy ne­o­pus­tila.

Snad tyto práce pro vás budou za­jí­mavé a něco no­vého se do­víte.

Vojenský újezd Březina

Vo­jen­ský újezd Bře­zina, dříve se na­zý­val vo­jen­ský vý­cvi­kový pro­stor Dě­dice, je vo­jen­ský újezd na se­veru okresu Vyš­kov v les­na­tém území Dra­han­ské vr­cho­viny. Území újezdu za­hr­nuje mimo jiné 158,2 km² lesů. Újezd byl vy­tvo­řen vlá­dou Čes­ko­slo­ven­ské re­pub­liky dne 17. dubna 1951 s plat­ností od 1. května 1951 na zá­kladě zá­kona č. 169/1949 Sb., o vo­jen­ských újez­dech, na území do­sa­vad­ního vo­jen­ského tá­bora Dě­dice zří­ze­ného vlá­dou ČSR v roce 1936.

Na roz­díl od pří­padů ji­ných vo­jen­ských újezdů ne­byla při jeho zří­zení vy­síd­lena žádná obec. Újezdní úřad vo­jen­ského újezdu sídlí ve Vyš­kově a vy­ko­nává mimo jiné také funkci sta­veb­ního do­zoru a ma­t­riky. Téměř celé území vo­jen­ského újezdu je za­les­něno. Ne­za­les­něné a od­les­něné plo­chy tvoří pře­de­vším různé vo­jen­ské are­ály. Na území vo­jen­ského újezdu se na­chází i Mys­le­jo­vická nádrž, viz ob­rázky →

Po­čát­kem 30. let došlo v Ně­mecku ná­stu­pem Adolfa Hit­lera k moci k zá­sadní změně bez­peč­nostní si­tu­ace naší země. Pro vy­bu­do­vání silné a dobře vy­cvi­čené ar­mády bylo při­jato mnoho opat­ření a jedno z nich da­to­vané dnem 7. února 1936 roz­hodlo o vy­bu­do­vání vo­jen­ského tá­bora v jižní části kom­plexu Dra­han­ské vr­cho­viny, které byly ma­jet­kem olo­mouc­kého ar­ci­bis­kup­ství. Lesy byly po­stupně stá­tem vy­vlast­něny a již k 1. lis­to­padu 1935 bylo zří­zeno Ve­li­tel­ství vý­cvi­ko­vého tá­bora v Dě­di­cích u Vyš­kova, o rok poz­ději při­šla první osádka. Při in­ten­ziv­ních pra­cích došlo k vy­bu­do­vání dě­lo­stře­lecké, pě­chotní a le­tecké střel­nice. V ka­sár­nách byl umís­těn pluk útočné vozby, vy­zbro­jený tanky LT-35 a obr­ně­nými vo­zi­dly, a ve Vyš­kově bylo zří­zeno Uči­liště útočné vazby. V pro­storu byly od roku 1937 sta­věny cvičné že­le­zo­be­to­nové ob­jekty pro vý­cvik osádek čes­ko­slo­ven­ského po­hra­nič­ního opev­nění, v tom­též roce bylo zří­zeno vyš­kov­ské vo­jen­ské le­tiště, dnes se na­chází jako le­tiště ae­ro­klubu hned vedle dál­nice z Brna do Olo­mouce a je na něm i le­tecké mu­zeum.

Malý pří­klad pr­vo­re­pub­li­ko­vých ak­ti­vit:

Zde je cvičný bunkr S1 u žá­ro­vic. Pů­vodně zde stály dva. Byly to S1 a S2, což byly be­to­nové, k sobě zr­ca­dlově oto­čené stejné stavby s jed­nou stře­lec­kou míst­ností. V této míst­nosti byly střílny pro zbraně: kanón ráže 40 mm, těžké ku­lo­metné dvojče a těžký ku­lo­met. V be­to­no­vém zvonu byla střílna pro střelbu z leh­kého a těž­kého ku­lo­metu.

Mezi bun­kry byl umís­těn ob­jekt pro ří­zení palby, poz­ději byl zni­čen a na­hra­zen ob­jek­tem se seg­men­to­vou chod­bič­kou, který byl spo­lečně s po­ni­če­ným bun­krem S2 v roce 2007 asa­no­ván. Mezi bun­kry jsou také zbytky stavby – zvý­šený be­to­nový zá­klad s pěti schody, která snad byla cha­tou slou­žící k uby­to­vání vo­jáků.

Při­bližně 50 m od místa bun­krů se na­chází ob­jekt Skluz, který slou­žil k ná­cviku po­u­ží­vání gra­ná­to­vého skluzu v ob­jek­tech leh­kého a těž­kého opev­nění.

Po­blíž bun­krů byla také vy­bu­do­vaná vy­be­to­no­vaná sní­žená plo­cha, která slou­žila jako cvičný okop při vý­cviku s obr­ně­nou tech­ni­kou.

Po vzniku Pro­tek­to­rátu Čechy a Mo­rava a ob­sa­zení státu na­cis­tic­kým Ně­mec­kem byl 26. března 1939 vo­jen­ský pro­stor pře­vzat Němci a pře­jme­no­ván na Trup­penübun­gsplatz Wi­schau. V ka­sár­nách na Kozí horce byla umís­těna Ně­mecká pra­por­čická škola tan­ko­vých vojsk. V roce 1940 vydal říš­ský pro­tek­tor Kon­stan­tin von Neu­rath výnos o vy­stě­ho­vání 33 obcí Dra­han­ské vr­cho­viny. Úče­lem toho bylo jed­nak do­časně roz­ší­řit vo­jen­skou střel­nici, ale hlavně vy­tvo­řit ně­mecký ko­ri­dor, který měl pro­po­jit ně­mecké ná­rod­nostní os­t­růvky na Li­to­vel­sku a Olo­moucku přes ně­mecký os­t­růvek u Vyš­kova s ně­mec­kými ob­cemi na Br­něn­sku.

Nej­za­jí­ma­věj­ším ob­jek­tem po ně­mec­kých oz­bro­je­ných si­lách je zcela jistě pa­mát­ník o němž ne­mohu na­psat nic než oci­to­vat:

Roku 1942 chys­tali Němci novou vel­kou ofen­zívu, je­jímž cílem bylo ovlád­nutí Kav­kazu a jeho rop­ných polí a za­sa­zení dr­ti­vého úderu So­vět­skému svazu. Jak se tra­duje, pro­bí­hal vý­cvik ně­mec­kých vo­jáků ur­če­ných pro boje na vý­chodní frontě právě v tomto pro­storu, který byl v době oku­pace navíc roz­ší­řen o území 33 vy­síd­le­ných obcí a mohl tedy po­jmout značné množ­ství cvi­čí­cích jed­no­tek před tím, než byly vy­slány vstříc vá­lečné ma­ši­né­rii na vý­chodě. Němci tehdy ještě vě­řili, že můžou válku vy­hrát a po stránce ma­te­ri­ál­ních a lid­ských re­zerv pro to měli stále před­po­klady.

Pro zdů­raz­nění vo­jen­ské pře­vahy a pro zvěč­nění do­sa­že­ných vo­jen­ských úspě­chů bylo za­po­čato se stav­bou mo­nu­men­tál­ního pa­mát­níku, jenž měl osla­vo­vat ně­mecké ví­těz­ství ve druhé svě­tové válce a ně­mec­kou nad­vládu nad Ev­ro­pou. Pro jeho umís­tění byla vy­brána kóta Dlouhá seč, která se tehdy na­chá­zela v ji­ho­zá­pad­ním cípu střel­nice č. 5 Buch­telka, ne­da­leko kři­žo­vatky Ha­nácké cesty se sil­nič­kou zva­nou Eichlerka, která zde od­bo­čuje do Na­pa­je­del­ského žlíbku. Kopec byl pře­jme­no­ván na Vik­to­ria Höhe (Vý­šina ví­těz­ství), z čehož poz­ději vznikl i český ekvi­va­lent Ví­tězná. Na stavbu pa­mát­níku byli údajně na­sa­zeni nejen ruští za­jatci, ale pra­co­vali na něm prý i oby­va­telé okol­ních obcí. Stavbu se po­da­řilo do­kon­čit prav­dě­po­dobně na pře­lomu let 1942 a 1943. Podle ně­kte­rých zdrojů vedl k si­tu­o­vání ob­jektu do těchto míst i fakt, že okolní re­liéf připo­mínal terén v blíz­kosti Sta­lin­gradu. Ne­jasná zů­stává osobní za­in­te­re­so­va­nost ge­ne­rála Pau­luse ve stavbě mo­nu­mentu. Rov­něž pří­tom­nost osoby sa­mot­ného Adolfa Hit­lera, který měl údajně na­vští­vit TÜP Wischau při in­spekci svých vojsk pro vý­chodní na­sa­zení, patří spíše do říše po­há­dek.

Je však známo, že po do­kon­čení bylo u ob­jektu slav­nostně za­ha­jo­váno a za­kon­čo­váno každé větší cvi­čení, což mělo zdů­raz­ňo­vat vá­leč­nou pře­vahu Ně­mecka a u vo­jáků cvi­čí­cích jed­no­tek upev­nit víru v ko­nečné ví­těz­ství. His­to­rie tomu však chtěla jinak a svou před­čas­nou re­a­li­zací si Vik­to­ria před­ur­čila svůj ne­blahý osud.

Za dobu druhé svě­tové války zde bylo vy­bu­do­váno mnoho ob­jektů pro vy­soce kva­litní vý­cvik tan­ko­vých po­sádek, dě­lo­stře­lec­kých ob­sluh a pě­choty. Vy­stě­ho­vané ves­nice byly po­ško­zeny, nej­více utr­pěly ty, které slou­žily jako cvičné cíle. Po ukon­čení války se lidé, kteří byli ná­silně vy­stě­ho­váni, za­čali vra­cet zpět do svých do­movů. Dne 29. května 1945 bylo roz­hod­nuto, že Vyš­kov­ská vo­jen­ská střel­nice zů­stane v roz­sahu, v jakém byla před oku­pací v roce 1939.

Vo­jen­ský újezd je poset mnoha stav­bami, které vy­bu­do­valy cel­kově čtyři ar­mády. Na­před čes­ko­slo­ven­ská pr­vo­re­pub­li­ková, potom wehr­macht a potom znovu čes­ko­slo­ven­ská, která se změ­nila v Čes­ko­slo­ven­skou li­do­vou ar­mádu. Mnoho z nich jsem viděl a je to ne­sku­tečný mi­li­tary skan­zen vý­cvi­kové tech­niky a vý­cvi­ko­vých za­ří­zení. Ale to není to, co se budu sna­žit vám, čte­ná­řům, při­blí­žit.

Před ně­ja­kou dobou jsem zde avi­zo­val tuto vý­stavu, budu ci­to­vat sám sebe:

Ko­le­gové pal­báci!

V pro­s­tě­jov­ském muzeu v části zvané Špa­lí­ček, což je po­slední po­zůsta­tek ži­dov­ské čtvrti, je ke zhléd­nutí ne­u­vě­ři­telná ex­po­zice.

Vý­stava si klade za úkol při­blí­žit ta­jem­nou his­to­rii dneš­ního Vo­jen­ského újezdu Bře­zina v le­tech 1934–1945, uza­vře­ného území, které je již bez­mála osm de­sí­tek let pod sprá­vou obran­ných slo­žek státu.

Opravdu to stojí za to a mys­lím si, že nikde nic ta­ko­vého nikdo nedal do­hro­mady. Hlav­ního au­tora znám osobně, dnes jsem ab­sol­vo­val ko­men­to­va­nou pro­hlídku a musím uznat, že to, co jsem viděl a sly­šel, na mě udě­lalo hlu­boký dojem. Ti lidé vy­ko­nali ne­u­vě­ři­tel­nou práci.

Nyní mohu dodat, že ten hlavní autor je výše zmí­něný Čmelda, který mi ne­sku­tečně po­mohl s hrady na tomto újezdě. A nejen s hrady. Nevím, proč bych nosil třísky do pra­lesa – na je­jich strán­kách – jsou na le­táku, na­jdete mnoho za­jí­ma­vého. Já jsem si ulo­žil jiný úkol.

Kudy k hradu a trochu historie

Zeměpisná vložka

Jak jsem už uvedl, tento hrad se na­chází ve Vo­jen­ském újezdu Bře­zina. Jenže vzhle­dem k tomu, že újezd je pro­lo­men cyk­lotra­sou, která vede od obce Hamry tak­zva­ným Re­peš­ským žle­bem do obce Re­pe­chy, a ta vede přímo kolem něj, je sa­motný hrad a část os­t­rožny, na níž leží, z pro­storu vy­jmut a je pří­stupný. Není to kla­sický tu­ris­tický cíl, ale je pro tu­ris­tiku vy­u­ži­telný.

Zde máte výřez tu­ris­tické mapy, která to uka­zuje ↑

Když tam jedu já, jedu až na konec Hamrů, od­bo­čím na cyk­lotrasu a asi 200 metrů za dvo­ji­tým ryb­ní­kem je malé lesní par­ko­viště. To je mimo vo­jen­ský pro­stor a lze si tam auto ne­chat. Potom už vy­rá­žíme s mojí man­žel­kou po cyk­lotrase, která je tvo­řena kva­litní ko­mu­ni­kací až k hradu. Že jste těsně pod hra­dem, vám ukáže pěkné od­po­čí­va­dlo s in­for­mační ta­bulí, které máte na úvodní fo­to­gra­fii.

Dále jdeme podél říčky Okluky, tedy smě­rem na obec Stí­navu – je na roz­cest­níku. Po ujití asi 50 metrů je malý most se zá­brad­lím a za ním po 300 me­t­rech od­bo­číme vlevo. Ná­sledně vy­stou­páme po kli­katé, ne zrovna zře­telné pě­šině až do prv­ního hrad­ního pří­kopu. A potom už nás, a tedy i vás, pokud tam vy­ra­zíte, vítá sa­motný hrad.

Zde je po­slední část lesní cesty, kte­rou se při­chází k prv­nímu hrad­nímu pří­kopu (↓) a druhý sní­mek uka­zuje, jak vy­padá tento pří­kop, pokud jej na­jdete a blí­žíte se k němu.

Když pro­jdete prv­ním hrad­ním pří­ko­pem a vy­stou­páte na po­kra­čo­vání os­t­rožny smě­rem k opyši, na­skytne se vám na pří­kop tento po­hled. Je to velký pří­kop, ale ty další jsou pod­statně větší. Smě­rem do­leva na­horu je cesta k jádru hradu, jak sku­tečně vy­padá, uka­zují třetí a čtvrtý sní­mek. Je po­ho­dlná až k dal­šímu pří­kopu, pak končí a je to jak pro hor­skou kozu.

Něco málo o historii hradu

Na hra­dech.cz se do­zvíte, že se jedná o malé zbytky hradu. Nic není vzdá­le­nější to­muto tvr­zení. Uvi­díte, že se jedná o vel­kou masu hmoty hradu, ne­u­vě­ři­telně velké te­rénní úpravy a sa­motný hrad je pře­kva­pivě velký.

Hrad se správně jme­no­val Vícov podle ne­da­leké vsi. První zmínka o něm se ob­je­vuje až roku 1355. V roce 1358 držel Vícov Henzlín z Ví­cova. Roku 1379 za­sta­vuje hrad mar­krabě Jošt Ol­dři­chovi z Bo­s­ko­vic. Při trestné vý­pravě proti Janu Ozo­rovi z Bo­s­ko­vic roku 1389 byl hrad voj­skem mar­kra­běte dobyt a jeho zboží do­stal lénem Petr z Kra­vař.

Ná­sledně držel Vícov Jan Kuna z Kun­štátu, který jej roku 1408 pro­dal svému bra­t­rovi He­raltu Puš­kovi z Kun­štátu. V roce 1418 je uvá­děn Vícov jako zboží, které ná­le­želo k hradu Otasla­vice. V té době byl Ježův hrad již pa­trně zří­ce­ni­nou, nebo se to­muto stavu blí­žil.

Po­slední zmínka o něm je z roku 1512, je uve­dena v lis­ti­nách, kde se uvádí „ves Vícov s hra­dis­kem“. Tou vsí Vícov je zcela jistě na­zý­váno opev­něné měs­tečko dnes zvané Měs­tisko. za­niklo asi sou­časně s hra­dem nebo krátce po této udá­losti a pár slov o něm v této ka­pi­tole uvedu.

Od té doby se již hrad, li­dově zvaný dle Jana, do­bově Ješka, Ješ­ko­vým, tedy Je­žo­vým hra­dem, ne­u­vádí. Stručně ře­čeno, více se o něm neví. Exis­to­val pří­liš krát­kou dobu.

Ale to není všechno, k okolí se vzta­huje další ar­che­o­lo­gická a vě­decká zá­hada.

Jak už jsem výš uvedl, pod hra­dem se na­chá­zelo stře­do­věké opev­něné měs­tečko, dnes na­zý­vané Měs­tisko. Máme zde velký, těžce opev­něný hrad. Zatím se neví, zda vznikl s Měs­tis­kem sou­časně, dřív, či poz­ději. Velká část ba­da­telů ale tvrdí, že obě místa vznikla sou­časně.

Je velmi za­jí­mavé, proč hradu před na maltu opev­ně­ným před­hra­dím zů­stala ví­ce­méně volná plo­cha zvaná v mi­nu­losti li­dově Za­hrádka v pro­storu prv­ního před­hradí. Možná zde mělo vznik­nout pár domů s uby­to­vá­ním rodin lidí ur­če­ných pro ob­sluhu hradu. Jenže hrady se ne­sta­věly na jednu ge­ne­raci, ale na celá sta­letí. Je tedy možné, že tato plo­cha byla ur­čena pro bu­doucí roz­voj hradu.

Vzhle­dem k velmi krát­kému ča­so­vému úse­ku exis­tence hradu a jeho po­doby je zřejmé, že hrad nikdy nebyl do­kon­čen. Pokud opravdu sídlo a Měs­tisko vlast­nil rod z Lešan, vy­světlí to také, proč opev­něné měs­tečko poz­ději za­niklo. Možná ani ne­bylo měst­ské sídlo celé do­kon­čeno. Jestliže lo­ka­litu bu­do­val Al­bert z Lešan a jeho po­tomci, měli k tomu velmi krát­kou dobu. Pokud se za­po­čalo se stav­bami za ži­vota Al­berta, tak hrad musel být v době jeho smrti, ke které došlo v roce 1287, v zá­kla­dech, jinak by se po něm ur­čitě ti­tu­lo­val. Z toho vy­plývá, že na celou akci měli jeho po­tomci, kteří se ti­tu­lo­vali z Ví­cova, něco málo přes 50 let.

Roku 1350 se již sí­delní ob­last to­hoto rodu za­číná roz­pa­dat. Celý pod­nik musel být velmi ná­kladný a byl spuš­těn asi s vi­di­nou bu­dou­cích vý­nosů z těžby a tavby rud. Ko­nec­konců i název nej­bližší ves­ničky – Hamry – uka­zuje na za­ří­zení pro dr­cení rud.

Jak se tedy opev­něná osada měst­ského cha­rak­teru jme­no­vala? Exis­tují ná­zory, že nesla stejné jméno jako hrad. Tedy – Vícov. První pí­semná zpráva z r. 1353 dává pre­di­kát Bo­husla­vovi z Ví­cova, který byl ve funkci hofrych­táře na dvoře mar­kra­běte Jana Jin­dři­cha. Jestliže se jme­no­val po hradu a poz­ději exis­to­vala ves­nice Vícov, těžko by byla na dneš­ním místě! Mezi hra­dem a dneš­ním Ví­co­vem stojí právě Měs­tisko. Při růz­ných po­hy­bech ma­jetků je na­dále uvá­děna ves Vícov. Nikdy se nikdo ne­zmi­ňuje o měs­tečku.

Když hrad zís­ká­vají Bo­s­ko­vi­cové – jako noví vlast­níci – je celá lo­ka­lita v těžké krizi. Roku 1384 zís­kává ně­jaké ví­cov­ské ma­jetky Ješek Puška z Kun­štátu, ale hrad je ne­po­chybně na­dále Bo­s­ko­viců. V roce 1388 totiž Jan Ozor z Bo­s­ko­vic ne­po­de­psal lan­dfrýd a vede na Mo­ravě sou­kro­mou válku. Je proti němu rok poté ve­deno ta­žení a mezi zni­čené hrady patří i Vícov. A není nikdy ob­no­ven.

Pro­tože ves Vícov jako pod­hradí byla opev­něna, jistě byla též zni­čena. Když pak Ví­cov­ské zboží zís­kává od mar­kra­běte Jošta Petr z Kra­vař, který měl sou­sední Plumlov, neměl zájem hrad s pod­hra­dím ob­no­vit – měl vlastní hrad v Plumlově. Po této akci staré měs­tečko Vícov, dnes Měs­tisko za­niká, a jeho jméno pře­bírá asi nová osada, kte­rou za­lo­žili jeho pů­vodní oby­va­telé.

Na závěr bych ještě zmí­nil obec Stí­navu, která je velmi sta­ro­bylá. Tra­duje se u studánky i pří­tom­nost Cyrila a Me­to­děje. Pa­t­řila též do zboží hradu Ví­cova. Žádné jiné po­jme­no­vání po­lesí a okolí místa však ne­nese jiný název. Jako jis­tou za­jí­ma­vost uvádí pan Blekta pečeť obce Vícov. Nej­starší vy­ob­ra­zení po­chází z 16. sto­letí, je na ní ježek pod kvá­dro­vou bra­nou s cim­bu­řím a nápis Ježův hrad.

Ves­nice se jed­no­značně hlásí k hradu, k opev­nění a má he­ral­dický styl pro měst­ské sídlo. Není však jistě pů­vodní, neboť nemá sou­vis­lost s žád­ným pan­ským rodem, kteří hrad a ves­nici vlast­nili. Lešan­ští měli sym­bol lišky ve skoku, Bo­s­ko­vi­cové hře­ben, Kra­va­řové za­vi­nu­tou střelu. Autor pe­četi asi pouze věděl, že pů­vodní Vícov byl pod­hradní měs­tečko.

Sa­motné Měs­tisko le­želo na čás­tečně sva­ži­tém pa­horku asi o roz­mě­rech 270 × 210 m. Cel­kem asi 3,5 ha plo­chy bylo sys­te­ma­ticky osíd­leno a dodnes se za­cho­valy po­zůstatky pra­vo­úh­lých zá­kladů se­dm­nácti domů o roz­mě­rech 5 x 7 m a hloub­kou asi 1,5 m. Z ně­ko­lika dal­ších domů se do­cho­valy ná­znaky.

Zde jsou dvě fo­to­gra­fie uka­zu­jící te­rénní pří­znaky za­nik­lých domů. →

Na místě se na­chází i zbytky pecí s po­zůstatky strusky. V místě byla na­le­zena četná ke­ra­mika, pod­kovy, hře­bíky, klíč, nůž, os­t­ruha s ko­leč­kem a další.

Plo­cha Měs­tiska byla opev­něna v oblé linii. Jižní část byla za­bez­pe­čena srá­zem a boční strany byly vnitřně pro­hnuty, snad z dů­vodu lepší stře­lecké obrany. Město chrá­nil val kolem 14 m ši­roký s hloub­kou kolem 3,5 m. Ten za­jiš­ťo­vala pa­li­sáda nebo na­vrstvený kámen. Byly zjiš­těny dvě brány. Třetí do údolí se zatím před­po­kládá, ale byla by lo­gická vzhle­dem k místu. Sa­motné Měs­tisko se velmi po­dobá stře­do­vě­kému Fran­kštátu u Šum­perka, které bylo též hor­nic­kého vy­sa­zení.

Jméno Měs­tisko je asi po­prvé do­lo­ženo roku 1590, kdy ví­cov­ští půllá­níci pla­tili za louky pod Měs­tis­kem. Název trati se pak měnil na Měz­nisko či Měs­ní­kova cesta. Místo sa­motné skýtá mnoho mož­ností jak pro ar­che­o­logy, tak pro pá­t­rání v pí­sem­ných ar­chí­vech. A my se po­dí­váme blíže na hrad.

Popis pozůstaků hradu a jejich interpretace

Hrad se sklá­dal z li­choběž­ní­ko­vého zdě­ného před­hradí a vlast­ního hradu, kde tvo­řil jádro hradu vě­žo­vitý palác. Podél se­verní brány se na­chá­zejí zbytky silné par­ká­nové zdi. Ale jak se zdá, tento popis není úplně ko­rektní. Ještě než hrad a jeho okolí byly za­brány ar­má­dou, pro­běhl zde ar­che­o­lo­gický vý­zkum ar­che­o­lo­gem Jo­se­fem Blek­tou. Byl to jeden z prv­ních hradů na Mo­ravě pro­zkou­ma­ných mo­der­ními me­to­dami.

Ná­sle­duje do­ko­nalý – mys­lím za­mě­ře­ním a potom věc­ným zjiš­tě­ním stavu – plán to­hoto ar­che­o­loga, který uka­zuje si­tu­aci ce­lého hradu a jeho okolí. ↑

Od prv­ního pří­kopu smě­rem k opyši os­t­rožny, na které je hrad, je pro­stor, který je tvo­řen ro­ze­kla­nou ská­lou. V jed­nom místě jeví za­se­ka­nou úpravu. Není jasné, co zde bylo, ale možná zde byla malá stavba s věží, k přímé kon­t­role kři­žo­vatky do Re­pech a do Stí­navy, a také z ní, pokud zde byla, bylo možno sle­do­vat dění v za­nik­lém měs­tečku jmé­nem Měs­tisko, které se na­chá­zelo se­ve­ro­vý­chodně od hradu.

Mezi prv­ním pří­ko­pem a dru­hým pří­ko­pem se na­chází místo, které se v 30. le­tech na­zý­valo Za­hrádka. Bylo od­les­něno a v jeho středu je ne­vý­razná vy­vý­še­nina – val. In­ter­pre­tace je jasná. Je to po­zůsta­tek příčné for­ti­fi­kace – pa­li­sádové stěny, ze­zadu, tedy od hradu po­de­přené hli­ně­ným zá­sy­pem. V této lehčí for­ti­fi­kaci ne­byla brána.

Z prv­ního pří­kopu pro­chá­zela pří­stu­pová cesta na jižní stranu hradu a šla po umělé te­rase smě­rem k hradu, na úrovni sní­že­niny vy­stou­pila šikmo sva­hem na plo­šinu před­hradí, které ne­bylo opev­něno ka­men­nou hrad­bou. Zde mu­sela být brána, ale nejsou po ní ani po bran­ském are­álu žádné stopy.

Na Za­hrádce byl asi tech­nický pro­stor hradu – stáje, ko­várna, plo­cha pro par­ko­vání po­vozů a spře­žení. Jsou zde vidět ob­dél­ní­kové pro­hlubně, našel jsem jich pět, to jsou asi stopy po bu­do­vách. Opev­nění zde asi bylo jen od sní­že­niny a po se­verní a jižní straně, na straně smě­rem k hradu ne­bylo po­třeba, v pří­padě do­bytí by na­o­pak chrá­nilo útoč­níka před pal­bou z hradu.

Je za­jí­mavé, že cesta se při stou­pání na před­hradí dě­lila a druhá větev bě­žela podél ce­lého hradu k dru­hému, tře­tímu, a do­konce i ke čtvr­tému hrad­nímu pří­kopu. Je jasně vidět a byla udě­lána velmi kva­litně. Dodnes je vidět její zpev­nění smě­rem od hradu sil­nou ka­men­nou zíd­kou. Asi slou­žila pro pře­pravu sta­veb­ního ma­te­ri­álu zís­ka­ného vy­se­ká­vá­ním pří­kopů na stavbu hradu a potom zde zů­stala jako užit­ková plo­cha. Po celé délce byla ostře­lo­va­telná z obou ka­men­ných částí hradu.

První sní­mek (↓) uka­zuje po­slední část ob­vo­dové ko­mu­ni­kace před čtvr­tým hrad­ním pří­ko­pem. Druhý sní­mek (↑→) je potom další část opěrné zídky ob­vo­dové ko­mu­ni­kace.

Hradní pří­kopy jsou zde na­prosto im­po­zantní dílo. Už ten první, nejméně dů­le­žitý je velký, v horní části ši­roký asi 10 metrů.

Zde je na něj po­hled od jihu a je to fakt dílo. Na jižní straně je to do­konce skoro kolmá skalní stěna:

Druhý hradní pří­kop je ještě větší. V ko­runě je ši­roký ne­u­vě­ři­tel­ných 20 metrů a hlu­boký dnes od 6 do 12 metrů, je za­va­len sutí ze stěn hradu.

Zde je cel­kový po­hled na druhý hradní pří­kop od jihu. Vy­se­kaný ma­te­riál skon­čil ve stě­nách hradu, opěrné stěně ob­vo­dové ko­mu­ni­kace a možná i jako sta­vební ma­te­riál pro za­niklé měs­tečko pod hra­dem:

Třetí hradní pří­kop od­dě­lo­val na maltu po­sta­vené před­hradí od sa­mot­ného jádra hradu.

Snad tato fotka (↓), po­hled do tře­tího hrad­ního pří­kopu uka­zuje jeho roz­měry. Je to pří­kop ši­roký místy až 14 metrů, hlu­boký i 10 metrů a jeho pře­mos­tění mohlo být ukáz­kou pěkné mostař­ské práce teh­dejší doby. To ale platí pro každý most na tomto hradě.

Nyní se po­dí­váme na čtvrtý hradní pří­kop. Je nej­větší a od­dě­luje hrad od celé velké os­t­rožny. Je nej­širší a nej­hlubší.

Než se pus­tíme do dal­šího po­pisu hradu, po­dí­váme se na blízké okolí. Pokud vy­stou­páte po chod­níčku, který vede na os­t­rožnu a vy­dáte se po os­t­rožně smě­rem na se­ve­ro­zá­pad, jako první po­tkáte stře­do­vě­kou cestu. Ta končí kou­sek před čtvr­tým pří­ko­pem a stáčí se po vrs­tev­nici smě­rem do Re­peš­ského žlebu. Kam přesně vede, nevím, je hustě za­rostlá.

Na dru­hém snímku je vidět, jak ji oko­vaná kola po­vozů za­hlou­bila do pod­loží.

Cesta smě­řuje k vr­cholku, který byl v době, kdy byl tento pro­stor prost les­ního po­rostu, na­zý­ván míst­ními lidmi Bis­koupka. A u této vý­šiny cesta pro­tíná val – po­zůsta­tek hradby a pří­kopu pra­vě­kého hra­diště.

Hra­diště je v li­te­ra­tuře ozna­čeno jako hra­diště Bis­koupka nebo též hra­diště Stí­nava či Te­rasa nad Hlou­če­lou. Leží ve výšce asi 415 m nad mořem na námi sle­do­vané os­t­rožně. Osíd­lená plo­cha po­kra­čuje od výše po­psané for­ti­fi­kace vý­chod­ním smě­rem, kde zdejší sní­že­nou část os­t­rožny vy­u­žil, jak už víme, hrad Vícov ne­boli Ježův hrad. Zvý­šená zá­padní strana Bis­koupky je pak od­dě­lena ne­vý­raz­ným sed­lem a podél něj je ve­deno opev­nění dvěma valy. Vnitřní část měla po­dobu te­rasy, do které byla vlo­žena pa­li­sádová stěna ve­dená ve žlabu. Vnější opev­nění za­jiš­ťo­vala hradba, která je z vět­šiny zni­čená.

Její ma­te­riál byl ro­ze­brán a zřejmě po­u­žit ke stav­bám v okolí. Že bylo opev­nění od­stra­ňo­váno ve stře­do­věku pro další vy­u­žití, po­tvr­dil nález shro­máž­dě­ných ka­menů. V pro­storu Je­žova hradu je možné, že exis­to­valo též pů­vodní opev­nění to­hoto hra­diště, které tak bylo ná­sledně upra­veno a vy­u­žito ze stra­te­gic­kých dů­vodů k obraně stře­do­vě­kého hradu. Ne­bylo by to ne­ob­vyklé. Lo­ka­lita není bo­hu­žel kva­litně pro­zkou­mána a zů­stává ně­ko­lik ne­jas­ností.

Pan Blekta pro­vá­děl vý­zkumy i zde. V roce 1936 na Bis­koupce našel pouze ne­vý­znamné pra­věké ar­te­fakty, ale na vý­chodní straně v pro­storu Je­žova hradu na­o­pak při vý­zkumu r. 1935 našel vý­znamné ná­lezy. Ma­te­riál byl da­to­ván do slez­ské fáze kul­tury lužic­kých po­pel­ni­co­vých polí a též doby hal­štat­ské. Na Bis­koupce byly ob­je­veny ar­che­o­lo­gem Hebrem v roce 2003 četné stopy po mi­lí­řích, haldy strusky, ku­tací ob­jekty a jiné po­zůstatky po těžbě že­lezné rudy. Jestli byla i pra­vě­kého pů­vodu, nevím.

Zde (↑) je potom plán zdě­ného před­hradí a sa­mot­ného hrad­ního jádra s mo­hut­nou par­ká­no­vou hrad­bou

Plán je velmi vý­mluvný, jsou na něm i roz­měry, které dnes díky ná­no­sům, které trosky hradu po­kryly za 80 let od jeho vý­zkumu, nelze bez opa­ko­vání od­krytí zdiva pře­mě­řit. Ale po­věstná přes­nost to­hoto skvě­lého od­bor­níka, kte­rou jsem si osobně ově­řil u pra­vě­kého hra­diště u Žá­ro­vic, zva­ného „Ober­ská vrata“ nebo „Války nad Br­něn­kou“, mě vedou k ná­zoru, že prostě přesná jsou.

První část pan Blekta na­zval zdě­ným před­hra­dím a je po stránce hradní ar­chi­tek­tury velmi za­jí­mavé. Je obehnáno ob­vo­do­vou zdí, ale jen ze tří stran. Na straně k jádru hradu žádná hradba není. Ze zdiva je zde jen zby­tek vy­zděné patky pro ulo­žení spo­jo­va­cího mostu. Zá­kladní síla této ob­vo­dové stěny je 2 metry kva­lit­ního zdiva. Ve středu čelní stěny je pro­lo­mena brána, byla uspo­řá­dána do po­doby kleš­tiny a asi byla vě­žo­vitá.

Pro­stor byl po ob­vodu obe­sta­věn hos­po­dář­skými bu­do­vami, které ne­byly do ob­vo­dové stěny ve­vá­zány, ale jen při­sta­věny. Z toho plyne, že pr­votní byla ob­vo­dová stěna a pří­stavky se bu­do­valy dle po­třeby jako další kroky. Mezi zá­stav­bou byl roz­lehlý dvůr. V se­ve­ro­vý­chod­ním ná­roží před­hradí byla vy­soká vě­žo­vitá stavba. Část zá­stavby byla pod­skle­pena.

Vlastní hradní jádro leží za tře­tím pří­ko­pem. V jeho čele se za­cho­valy patky pro ulo­žení mostu. Ob­vo­dová zeď je zdě moc­nější než u před­hradí, má 2,3 metru. Včele byla brána, celá zděná, asi byla zni­čena ohněm, našlo se její ko­vání a spousta hře­bíků. Celé jádro bylo po­sta­veno na do ro­viny za­se­kané skále a od­se­kaný kámen byl po­u­žit na místě ke stavbě. Míst­nosti byly pod­skle­pené a po zni­čení hradu se zde za­cho­valy vrstvy ma­za­nice a zbytky omí­tek.

Smě­rem k os­t­rožně, tedy konec hradu tvo­řila vy­soká stavba, palác nebo roz­měrná obytná věž, která pro­stor hradu kryla před ostře­lo­vá­ním z os­t­rožny. Síla zdiva v tomto směru do­sáhla do­konce 2,5 metru. Bylo to nej­pev­nější místo hradu.

Veš­keré zdivo hradu je vá­zané, kla­dené na maltu. Obytné míst­nosti byly omít­nuty. Není úplně jasné, do jaké výše byly stěny vy­hnány, zda to ne­bylo tak, že na ka­men­ných po­dezdív­kách byly dře­věné ná­stavby. O tom byl pře­svěd­čen i pan Blekta. S vý­jim­kou pa­láce jádra vě­žo­vité stavby před­hradí. Ale to je jen spe­ku­lace. Ob­rov­ské množ­ství ka­menné suti na­zna­čuje, že šlo o pl­no­hod­notný hrad, který byl zni­čen v prů­běhu své vý­stavby.

O jeho ne­do­sta­vě­nosti svědčí i to, že na se­verní straně, tedy od cesty do Stí­navy, bylo vy­bu­do­váno pl­ných 63 metrů par­ká­nové hradby o síle zdiva 2,5 metru. Plá­no­vána byla ale po celé délce této strany hradu, svědčí o tom za­cho­vaná do skály za­se­kaná te­rasa pod před­hra­dím.

Nyní jedna za­jí­ma­vost, která ná­vštěvu hradu činí atrak­tivní pro malé děti.

Je to tento malý drá­ček (←), který se už před sta­le­tími usíd­lil v ko­ře­nech mo­hut­ného buku, který vy­rostl na tros­kách hrad­ního pa­láce. Je hodný, ni­komu ne­u­bli­žuje a rád se fotí. Už jen proto se vy­platí sem vy­ra­zit. Kde jinde něco ta­ko­vého na­jdete?

Něco z nálezových zpráv

Jak jsem uvedl, vý­zkumy zde pro­vá­děl hlavně pan Josef Blekta. Něco málo o něm je na Wi­ki­pe­dii.

První ob­rá­zek (→) uka­zuje ko­vové ar­te­fakty na­le­zené panem Blek­tou při ar­che­o­lo­gic­kém vý­zkumu na sa­mot­ném hradě a v jeho okolí.

Jak je vidět je zde vše dů­le­žité: sekáč, nože, kla­diva, pod­kovy, pře­zky do po­strojů i opasků, ko­vání dveří, klíč, hře­belce a další kousky.

Další dva ob­rázky uka­zují ná­lezy ke­ra­miky.

I zde je le­da­cos, ale pan Blekta píše, že ani jednu ná­dobu se ne­po­da­ři­los slo­žit celou. Asi po do­bytí a li­kvi­daci bylo vše po­u­ži­telné od­ne­seno a zbyly jen trosky a střepy.

Hra­dem se za­bý­val i Mi­roslav Pla­ček a další au­toři, na­pří­klad Dob­ro­slava Menclová. Na ta­buli u od­po­čí­va­dla pod hra­dem je tato hmo­tová re­kon­strukce. →

Co se týká hradu, asi bych neměl vý­hrady. Velké vý­hrady mám k pro­por­cím ve­li­kosti os­t­rožny na které hrad stál. Je ně­ko­li­krát vyšší a zde hrad pů­sobí, jako kdyby byl skoro v ro­vině. Pře­vý­šení dna čtvr­tého pří­kopu je nad ro­vi­nou obou žlebů cca 50 metrů, to z této re­kon­strukce roz­hodně ne­vy­plývá.

Níže je fo­to­gra­fie po­líčka, které bylo kdysi ryb­ní­kem. Pa­t­řil k hradu i Měs­tisku a byla to velká zá­so­bárna vody. Na sa­mot­ném hradu ne­byla studna možná a cis­ternu se ne­po­da­řilo na­lézt.

A to je, ko­le­gové, vše. Na hradě jsem byl cel­kově šest­krát. Jed­nou se Čmel­dou, v ostat­ních pří­pa­dech s man­žel­kou Ladou. Fotky jsem po­u­žil ze všech ná­vštěv. Jak víte, nás dva vždy do­pro­vází by­tosti kos­mické či ko­mické. A tak jako po­slední ob­rá­zek zde máte fo­to­gra­fii na­šich věr­ných sou­put­níků ufounů. Také vás zdraví.

Zde je máte. Mám je rád, jsou věrní, vždy při­pra­veni kazit fotky, pře­ká­žet. Ale jako ten drá­ček, jsou ve své pod­statě hodní.

Závěr

Ko­le­gové, tak máte za sebou čtení a dí­vání, které vám mělo při­blí­žit jeden ze tří hradů, které ukrývá vo­jen­ský újezd Bře­zina. V další práci vám před­lo­žím dva hrady na­jed­nou – Smi­lův hrad a hrad Starý Plumlov.

Ty nejsou pří­stupné vůbec, a tak moje fo­to­gra­fie budou asi to je­diné, co z nich uvi­díte. Ale ne­budu se na ni­koho vy­ta­ho­vat, na in­ter­netu fotky těchto hradů jsou, do­stat se na ně dalo a dá i dnes. Někdy je to ale spo­jeno s jis­tými ri­ziky.

Základní zdroje:

Mimo v textu uve­de­ných

• http://www.hrady.cz/?OID=2389
• http://www.hrady.cz/?OID=12298
• http://www.hrady.cz/?OID=12394
• http://stredovek-​dv.web­node.cz/hrady-​na-drahanske-vrchovine/jezuv-​hrad-vicov-/
• Do­le­žel, Jiří. Měs­tisko: za­niklá měst­ská lo­kace 13. sto­letí na Pro­s­tě­jov­sku. 2008.
• Blekta, Josef. Ježův hrad. In: Ro­čenka ná­ro­do­pis­ného a prů­mys­lo­vého muzea a města Pro­s­tě­jova a Hané, roč. XIII, 1936, Pro­s­tě­jov, str. 61–71.
• Čiž­mář, Miloš. En­cy­klo­pe­die hra­dišť na Mo­ravě a ve Slez­sku. Praha: Libri, 2007.