Základní rovnice příběhu

I. Příběh – pokus o definici

O tech­nice psaní jsem tu uve­řej­nil už lec­cos, ale se zpož­dě­ním si uvě­do­muji, že tu chybí shr­nu­jící po­hled na pro­blém vcelku. Vy­ne­chal jsem pár sa­mo­zřej­mostí, které možná lec­komu úplně sa­mo­zřejmé ne­při­pa­dají. Asi jsem také ne­za­čal úplně od za­čátku; za­po­mněl jsem zřejmě na­psat, o čem je celou dobu řeč. Pokud tedy někdo sle­duje můj psací se­riál sys­te­ma­tič­těji, ne­u­dělá chybu, pokud tento díl před­sune před všechny ostatní a dá ho na úplný za­čá­tek.

Co je to ten pří­běh?

Wi­ki­pe­die praví, že slo­vem pří­běh ob­vykle ozna­ču­jeme dvě různé, i když na­vzá­jem pro­po­jené zá­le­ži­tosti. V hlav­ním vý­znamu pří­běh zna­mená něco, co se opravdu stalo, ozna­ču­jeme jím ně­ja­kou re­ál­nou udá­lost (nebo i sku­pinu na­vzá­jem pro­po­je­ných dějů a udá­lostí), ně­jaký sku­tečný děj, který měl svůj jasný po­čá­tek i zře­telný konec, něco, co se opravdu stalo.

Řekl bych, že tato de­fi­nice je pře­de­vším do­ko­nale zma­tená.

Mám vážné po­chyby, že slo­vem pří­běh se ozna­čují dvě na­vzá­jem pro­po­jené zá­le­ži­tosti. Dál se ukáže, co tím autor zřejmě mys­lel, ale takto na­psané je to dost ma­toucí. Dožil jsem se sluš­ného věku, aniž by slovo pří­běh tímto způ­so­bem přede mnou někdy někdo po­u­žil. Třeba – Věk na­šich oby­va­tel se zvý­šil, pro­tože se zlep­šila zdra­votní péče v kar­di­o­lo­gické ob­lasti. Není to nád­herný pří­běh?

Když vez­meme hlavní vý­znam (pro wi­ki­pe­distu zřejmě od­lišný od ob­vyk­lého vý­znamu), zna­mená prý pří­běh něco, co se opravdu stalo. I tohle je pro mne pře­kva­pivá no­vinka. Nemám pro­blém s tvr­ze­ním, že Schindle­rův se­znam je vel­ko­lepý pří­běh. Mate mne ale, že podle wi­ki­pe­die není vel­ko­lepý pří­běh Pán prs­tenů, ježto ten se evi­dentně ne­stal. A tato myš­lenka je na konci de­fi­nice ještě pro jis­totu zo­pa­ko­vána.

Na­štěstí se v této de­fi­nici mihne něco, co po­klá­dám za opravdu dů­le­žité. Děj, který měl svůj jasný po­čá­tek i zře­telný konec. Mys­lím, že kdy­bych všechny před­chozí wi­ki­pe­dické po­div­nosti za­ho­dil a ne­chal jen tohle, dojdu tím k do­cela uchá­ze­jící de­fi­nici pří­běhu:

Pří­běh je děj, který má jasný za­čá­tek a konec.

Všim­něme si nej­prve slova děj. O něm už padlo lec­cos v dílu jmé­nem Kom­po­zice. Každá li­te­ra­tura ne­musí mít nutně děj. Vý­straha před ne­bez­pe­čím, ly­rická báseň, za­mi­lo­vaný dopis, popis te­rénu pro tu­ristu nebo úřední roz­hod­nutí děj ne­mají. Nechme stra­nou, zda mají či ne­mají umě­lecké am­bice. Pod­statné je, že se v nich nic ne­děje, ne­za­chy­cují pohyb v čase a tím z okruhu naší po­zor­nosti zcela vy­pa­dá­vají. Co nemá děj, to nás ne­za­jímá, po­dobně jako fil­maře ne­za­jí­mají jed­not­livé fo­to­gra­fie.

Nicméně, ne každý děj je nutně pří­běh. Pří­běh je pouze ta­kový děj, co má ně­jaký za­čá­tek a konec. Tedy, liší se asi jako úsečka od přímky; vede jen od A k B, dál ne­po­kra­čuje.

Zma­tená vstupní sek­vence wi­ki­pe­die se zřejmě po­kou­šela na­zna­čit, že mezi tím za­čát­kem a kon­cem je ně­jaký vztah. Nejsou to dva ná­hodné li­bo­volné body na vesmírné pláni, ale body, které nám z ně­ja­kého dů­vodu při­pa­dají lo­gicky svá­zané, asi jako po­čá­tek kři­žá­kova pu­to­vání v jeho do­mově a cíl v Je­ruza­lémě. Vi­díme, že tato zvláštní „lo­gika pří­běhu“ nemá nic spo­leč­ného s to­po­gra­fií nebo ge­o­me­t­rií, kde jsou všechny body z prin­cipu stejné, ale sou­visí velmi s lid­skými osudy a lid­skou zku­še­ností a také kul­tu­rou. Mi­mo­zemš­ťa­novi ne­snadno vy­svět­líme, proč měl Frodo dojít právě k Hoře osudu, a ne jinam, ale čte­náři knihy je to na­prosto zřejmé i bez vel­kého vy­svět­lo­vání.

Pří­běh může být ko­losální jako Pán prs­tenů, nebo mi­ni­a­turní jako Čer­vená Kar­kulka. Může být vážný jako Schindle­rův se­znam, nebo ve­sele praš­těný jako Sa­tur­nin. Přesto má jasný za­čá­tek a konec ve všech čtyřech pří­pa­dech. Na roz­díl od wi­ki­pe­die také tvr­dím, že je na­prosto jedno, jestli se pří­běh stal do­o­pravdy, nebo si ho celý někdo vy­mys­lel.

Do­konce mám vážné po­de­zření, že re­a­lita jen má­lo­kdy tvoří uce­lené pří­běhy. Ráno vstanu, jedu do práce, pak zase jedu domů. Je to velmi re­álná a běžná dě­jová zku­še­nost, ale jako pří­běh to moc ne­fun­guje. Nemá to ten jasný za­čá­tek a konec. Mohli jsme to klidně skon­čit i příští den, kdy jedu zase znova do práce, nebo také dříve, na obědě v té práci. Na konci ani za­čátku není vůbec nic vý­znač­ného nebo za­jí­ma­vého. Aby to byl pří­běh, který má smysl ně­komu vy­prá­vět, musím do věci vlo­žit ně­jaký vý­razný za­čá­tek a vést to k ně­ja­kému jas­nému konci. Takže třeba: Ráno jsem jel do práce, ale dům byl za­vřený. Tak jsem pá­t­ral, co se děje. A uká­zalo se, že jsem si spletl dům!

Ne­hleďme na to, že pří­běh je i na­dále tro­chu de­bilní. Už se nám tu ale klube ja­kási jasná pří­bě­hová linka – za­čá­tek čili ex­po­zice (pro­blém: jak to, že je za­vřeno?) a fi­nále, pointa (jsem úplně jinde). Ty dva body k sobě ne­od­dě­li­telně patří. Pokud je vůbec stvo­řila re­a­lita a autor si to třeba celé ne­vy­mys­lel, i pak je tu jasný au­tor­ský zásah; ze všech mož­ných bodů, kde to celé mohl začít nebo skon­čit, tak si vy­bral přesně tyto dva body, které jsou nějak dů­le­žité a které vzá­jemně sou­visí.

Pří­běhy jsou uměle od­dě­lené úseky re­a­lity, ke kte­rým má ten­denci tíh­nout naše myš­lení. I v pří­běhu, který se sku­tečně stal, je vždy ale­spoň mi­ni­mální au­tor­ský zásah, spo­čí­va­jící v tom, že ho někdo z té re­a­lity ši­kovně „vy­řízl“ zdů­raz­ně­ním toho za­čátku a konce.

A těch au­tor­ských zá­sahů bývá po­váž­livě víc.

Tím se pří­běh liší vy­prá­vění od re­a­lity prosté; na scéně je jen to, co je tam po­třeba a má tam smysl; pod­statná po­stava, dů­le­žitá re­kvi­zita, vý­znamná část děje.

Autor ne­tvrdí, že v jeho světě už nic dal­šího ne­e­xis­tuje, že tam nejsou další lidé a že ne­pro­ží­vají spousty dějů dal­ších; ale nemá po­třebu to čte­náři všechno nutit. Není důvod ho vy­cpá­vat in­for­ma­cemi, které ne­po­tře­buje. Ne­musí se učit po­stavu, která v ději vlastně ne­vy­stu­puje. I když víme, že lord Derby měl deset sluhů, ko­mor­níka a čtyři ku­chařky a ně­ko­lik ne­man­žel­ských dětí, přesto není důvod je de­tailně vy­po­čí­tá­vat, když nikdo z nich pří­běhu ne­hraje a lord je celou dobu v Af­rice se dvěma po­sta­vami úplně od­liš­nými.

Vztah vý­sled­ného pří­běhu k re­a­litě může být tedy po­měrně volný. Zá­sahy vy­pra­věče do děje mohou být da­leko dras­tič­tější, než po­vinné vy­zna­čení za­čátku a konce, a vy­há­zení všeho, co tam není po­třeba.

Vez­měme si před­lohu, která klidně mohla být re­álná: Ma­minka za­po­mněla, že má ba­bička svá­tek, a taky moc ne­měla čas, takže na­rychlo po­slala k ba­bičce s dárky přes les Kar­kulku. Ta došla k ba­bičce a ode­vzdala dárky. Přísně vzato, už tohle je pří­běh; má to jasný za­čá­tek, ex­po­zici – kdo od­nese ba­bičce ty dárky? Ná­sle­duje děj, kde do­sta­neme od­po­věď – Kar­kulka.

Nej­spíš cí­tíme, že by to ještě něco chtělo. Pří­běh to je, ale za­tra­ceně slabý. Nic moc za­jí­ma­vého nebo dra­ma­tic­kého na tom není. Autor nám to oži­vil přímo ge­ni­ál­ními zá­sahy:

• Vy­pus­til nud­nou úvodní část, co všechno ma­minka Kar­kulce na­ří­dila a ma­minku vlastně z vy­prá­vění skoro vy­ho­dil.
• Při­dal fan­tas­tic­kého mlu­ví­cího vlka.
• Roz­hý­bal to ho­ro­ro­vou scé­nou, kdy si Kar­kulka spletla vlka s ba­bič­kou.
• A na­ko­nec dílo ko­ru­no­val bi­o­pun­kem, kdy je ba­bička i s Kar­kul­kou vy­ře­zána z vl­kova bři­cha a zá­zračně oži­vena.

Před­loha je k ne­po­znání změ­něná. Vý­sledná po­hádka může být těžko ozna­čená jako re­a­lis­tická. Ale koho to za­jímá! Právě takto di­voce změ­něný pří­běh je po­zo­ru­hodně úspěšný. Dětem je už po dvě sto­letí úplně jedno, zda se to stalo do­o­pravdy a jak to přesně bylo.

Léta jsem věřil, že právě tato nej­zá­klad­nější pravda o pří­běhu, že má totiž jasný za­čá­tek a konec, je sdí­lena vše­o­becně. Zku­še­nost mi uká­zala, že tomu tak vždy není; mnoho nad­še­ných spi­so­va­tel­ských ex­pe­ri­men­tá­torů na­ráží už v této první lekci. Hra­ni­čář Xaxy, vděčný to objev li­te­rární kri­tiky, uka­zuje snad úplně všechny chyby, ja­kých se může autor do­pus­tit, a ob­sa­huje i tuto zá­kladní. Má jasný za­čá­tek; Xaxy najde zbraň po otci a vy­razí z domu hle­dat dob­ro­druž­ství. Ale chybí mu konec. Jeho pu­to­vání ne­míří k žád­nému kon­krét­nímu cíli, na roz­díl třeba od Kar­kulky. Xaxy má si­tu­aci; kon­krétní partu skřetů, na kte­rou se svým ka­ma­rá­dem na­razí, a pře­může je. Ale ne­máme dojem, že by to byl jasný cíl a smysl jeho pu­to­vání. Místo jasné ka­tarze, fi­nále a za­kon­čení pří­běhu, se stane přesně toto: Brzy nato vtrhly skřeti i do ves­nice, všechny za­bili a Xaxy a Wave je za­čali pro­ná­sle­do­vat. Tak za­čalo je­jich první spo­lečné dob­ro­druž­ství, pro­tože už měli po­vo­lání.

Tedy – Xa­xyho dob­ro­druž­ství po­slední větou ne­končí, ne­u­za­vírá se, jak bychom oče­ká­vali, ale podle au­tora prý za­číná. Xaxy a Wave mohou po­kra­čo­vat a jít vstříc dal­ším skře­tům nebo jiným po­tvo­rám; z prin­cipu jich může být ne­ko­nečné množ­ství. Ur­čitě dost, aby se čte­nář bez­pečně začal nudit, když po­chopí, že se žád­ného jas­ného konce nikdy ne­do­čká. Zne­klid­ňu­jící zjiš­tění je, že kdyby vám ta­kový pří­běh na­kla­da­tel ne­do­dal celý, třeba by chy­bělo deset po­sled­ních od­stavců nebo deset po­sled­ních stran, ne­po­znali byste to. Není jak.

Pokud vy­že­nete svého hr­dinu ze dveří, aby pro­žil pří­běh, pak si nej­lépe už v těch dve­řích po­ložte otázku, kde přesně ten pří­běh skončí a proč. Pokud to ne­víte, a v bez­rad­nosti ne­cháte hr­dinu blou­dit kra­ji­nou jako autor Xa­xyho, pak si tu otázku co nejdříve po­ložte znova. A to opa­kujte, dokud ne­do­sta­nete jas­nou od­po­věď. Pokud totiž konec ne­na­jdete vůbec, je prak­ticky jisté, že váš pří­běh zemře někde v půli po­rod­ního pro­cesu. Nikdy to ne­do­ká­žete do­psat. A vězte, že to bude je­dině dobře; svět ne­po­tře­buje dal­šího Xa­xyho.

II. Most coby model příběhu

Pří­běh je útvar pra­starý a spolu s Kar­lem Čap­kem věřím, že zřejmě prehis­to­rický. Vznikl přesně v tom oka­mžiku, kdy ne­známý pra­člo­věk ob­je­vil, že není vůbec vázán tím, co se opravdu stalo; re­álný děj může vy­lep­šit o ně­jaký ten de­tail a ušít z něho pří­běh, třeba tak, jak jsme před­vedli s Čer­ve­nou Kar­kul­kou.

Jiní ba­da­telé tvrdí, že vznik li­te­ra­tury a po­tažmo i pří­běhu je po­dobně starý, jako ar­chi­tek­tura. Do­konce ob­je­vují mezi li­te­ra­tu­rou a ar­chi­tek­tu­rou po­zo­ru­hodné sou­vis­losti. Vy­půj­čím si proto tuto uži­teč­nou me­ta­foru.

Vez­mete dva ka­meny, za­pích­nete je do země, a po­lo­žíte přes ně třetí na­příč. To je asi úplně nej­jed­no­dušší ar­chi­tek­to­nický útvar, co mů­žete po­sta­vit. Od­borně a u Keltů se tomu říká tri­lit, ale ještě vděč­nější je to chá­pat jako jed­no­du­chý most. Pokud vy­pra­cu­jete kon­strukci tak, aby přes ni šlo pro­jít, pak se vám kus cesty vznese do vzdu­chu!

Přesně ta­ková prehis­to­rická kon­strukce se skrývá uvnitř pří­běhu. Dva sto­jící pi­líře či sloupy, spo­čí­va­jící pevně na zemi, to je náš Za­čá­tek a Konec, často také na­zý­vaný Ex­po­zice a Fi­nále. Jsou to dva body zcela zá­sadní, pro­tože vlastně de­fi­nují, že to vůbec je pří­běh, o čemž vás měla pře­svěd­čit před­chozí ka­pi­tola.

Na těch dvou pi­lí­řích leží vlastní tělo pří­běhu, děj upro­střed, Pe­ri­pe­tie, který díky těm dvěma slou­pům létá nad zemí. Vi­díme tu za­jí­mavý roz­díl pří­běhu proti ději pros­tému, který létat ne­po­tře­buje. Pokud tam ne­bu­deme mít ty dva dů­le­žité zá­kladní body, pak ten pro­stře­dek vůbec do vzdu­chu ne­do­sta­neme. Vznikne nám jen zcela ne­dra­ma­tická řada ka­menů, vá­le­jící se po zemi. Dláž­dění cesty, která se vine jako had a žádný jasný konec ani za­čá­tek nemá. Může to být i řada dlouhá, přímo ko­losální, ale pořád v ní ne­bude pa­trná ta jed­no­du­chá lo­gika, že se máme do­stat z A do B, a to vzdu­chem.

Me­ta­fora také vy­svět­luje myš­lenku Po­eovy Fi­lo­so­fie bás­nické skladby; jak je možné kon­stru­o­vat pří­běh od konce. V zá­sadě je totiž jedno, ze které strany most sta­víte. Mů­žete to udě­lat klidně i proti směru jako Poe, právě proto, že ty dva zá­kladní body máte. Pokud je ne­máte, bude práce na­o­pak slo­žitá z kte­ré­ho­koli směru.

A jdeme dál. Most vede vždycky přes něco. Pře­ko­nává ně­jaký pro­blém, odpor. Pře­ko­nává řeku, že­lez­nici, sil­nici; nebo ještě atrak­tiv­něji, pro­past. Stejně tak je pří­běh svá­zán se si­tu­ací, ja­kousi ne­bez­peč­nou gra­vi­tační silou, která číhá pod tou částí ve vzdu­chu a vlastně to celé žene kupředu a vy­svět­luje, proč vlastně mu­síme vzdu­chem. V pří­padě Čer­vené Kar­kulky je to ten vlk, který ohro­žuje ti­tulní hr­dinku a do­dává tomu na­pí­na­vost.

Si­tu­ace sice ne­musí být ihned pa­trná, právě jako ne­vi­díme na první po­hled tu gra­vi­taci pod mos­tem, přesto tam je ja­kožto další zá­kladní sou­část celé kon­strukce pří­běhu. Děj prostý si­tu­aci mít ne­musí. Pří­běh musí, jinak pří­bě­hem není. Když jsem šel v tom úplně prv­ním pří­kladu do práce, si­tu­ace chy­běla a ne­ob­je­vila se až do konce, tak jsem jel zase domů. Vý­znam si­tu­ace byl už po­drob­něji po­psán v po­jed­nání Proč horor.

Si­tu­ace způ­sobí také to, že je pří­běh něčím ne­ob­vyklý. Kdyby Kar­kulka šla k ba­bičce, jak po­pi­so­vala pů­vodní re­a­lis­tická verze, tak by to byla cel­kem ba­nální zá­le­ži­tost a asi by nebyl důvod s tím ně­koho ob­tě­žo­vat. Pří­pad s ces­tou do práce a zá­mě­nou domu už má ná­znak za­jí­ma­vosti, takže to mů­žete ně­komu pár vě­tami vy­prá­vět někde ve vý­tahu, ale víc od toho asi oče­ká­vat nelze. Ur­čitě to není něco, co by vás mělo do­nu­tit sed­nout ke stolu a hned to na­psat. Jako váž­něji po­jatý pří­běh mu­síte mít něco ještě za­jí­ma­věj­šího, něco, co se vy­myká běžné zku­še­nosti, něco, co čte­náře pře­kvapí, co ne­če­kal a co v něm vy­vo­lává otázku, jak to do­padne. Ta­ková otázka ne­mohla u prv­ního pří­padu s ces­tou do práce vznik­nout vůbec, pro­tože vše víte už do­předu; jel jsem do práce a po­jedu zase domů.

To, že vás pří­běh nudí a ne­za­jímá je první va­rovné zna­mení, že s ním není všechno v po­řádku. A v de­víti pří­pa­dech z de­seti je pro­blém někde v si­tu­aci; buď je slabá a ne­za­jí­mavá, nebo do­konce chybí vůbec. Jako není do­sta­teč­ným dů­vo­dem k po­sta­vení mostu myší díra, tak po­tře­bu­jete si­tu­aci sil­nou úměrně k délce pří­běhu. Do­konce, čím větší pře­kážka, tím lépe; to se zase do­stá­váme ke ko­ře­nům kom­po­zice. Pokud síla ne­přízně osudu vaší si­tu­ace má ener­gii na deset stran, na­pište po­vídku, short story. Pokud je síla větší, do­nese vás k no­vele a pokud je pře­kážka ve­liká jako Gibral­tar­ská úžina, vy­leze vám z toho ko­losální věc o roz­mě­rech Pána prs­tenů.

Ne­ob­vyk­lost si­tu­ace bývá ty­picky dvojdílná; klade vedle sebe dvě sku­teč­nosti, které jsou v ně­ja­kém pře­kva­pi­vém po­měru. Když pa­rafrá­zuji Vác­lava Havla z Ana­to­mie gagu – když jde Kar­kulka za ba­bič­kou, není to nápad. Když vlk číhá na ba­bičku, není to nápad. Když ale vlk číhá na Kar­kulku a vy­dává se za ba­bičku, nápad to je.

Most ne­po­sta­víte bez plánu. Abyste mohli začít vy­prá­vět pří­běh, po­tře­bu­jete nápad. Ten je z pod­staty věci dvojdílný. Kar­kulka sa­motná je k ni­čemu, vlk sám je k ni­čemu, ale ta kom­bi­nace více prvků je ne­če­kaná a za­jí­mavá. K na­psání mu­síte mít obě dvě části, nějak dů­my­slně pro­po­jené; te­prve tím to ožije a má smysl se tím za­bý­vat. A řeknu ještě, že ty dvě části mají často dost jasný vztah k tomu A a B, k po­čátku a konci pří­běhu. A tohle jsme ře­šili v ka­pi­tole o In­tu­ici.

III. Uvěřitelnost versus neobvyklost

Jak jsem na­zna­čil, hodně těch věcí už bylo pro­bráno ve spe­ci­ál­ních člán­cích, takže nemá smysl se jimi za­bý­vat znovu.

Je ale řada sou­vis­lostí, o kte­rých ještě řeč ne­byla. A řada uči­telů čes­kého ja­zyka mnoho z nich před žáky tají, zřejmě díky vro­zené zlo­my­sl­nosti.

Pokud bylo zmí­něno, že pří­běh má být ne­ob­vyklý, jinak vlastně nemá smysl ho vy­prá­vět, pak proti tomu stojí neméně mocné pra­vi­dlo, že musí být zá­ro­veň uvě­ři­telný. Nejde tu o to, zda se pří­běh stal do­o­pravdy, jak tvrdí wi­ki­pe­die; jde o to, zda se do pří­běhu nechá vtáh­nout čte­nář či po­slu­chač.

Sle­dujte po­zorně dítě, které po­slou­chá vaše vy­prá­vění o Čer­vené Kar­kulce. Ne­mu­síte být nijak skvělí vy­pra­věči. Přesto zjis­títe, že někde v tom kri­tic­kém mo­mentě, kdy Kar­kulka vchází do cha­loupky a na­razí na vlka v po­steli, uvi­díte, že kouzlo fun­guje; je­žíšmarjá, co bude dál?

A nejen to; pů­sobí to i opa­ko­vaně; dítě sice ví, že při­jde mys­li­vec a Kar­kulku z toho vy­seká, ale přesto tu nej­lepší část nad­šeně pro­jíždí znova – A ba­bičko, proč máš tak velké oči?

A než dítě od­sou­díte coby na­ivní, při­znejte si, že u va­šich ob­lí­be­ných pří­běhů se často děje to samé. Vlastně už všichni víme, že Frodo ten prs­ten do sopky na­ko­nec hodí. Vlastně víme, že ho­biti ne­e­xis­tují. Vlastně víme, že v žád­ném prs­tenu světa není ukryta moc zlého Sau­rona. Ale koho to za­jímá; po dobu tr­vání kouzla jsme ochotni tomu uvě­řit a převtě­lit se do hr­dinů.

Oprav­dový kámen úrazu je, že Uvě­ři­tel­nost stojí proti Ne­ob­vyk­losti. To je Skylla a Cha­ry­bda, mezi kte­rou jest pro­plou­vati všem vy­pra­vě­čům ode­dávna. Mů­žete si li­bo­volně na­mlá­tit na kte­ré­koli z těchto skal. Při­dá­ním hodně bi­zar­ních in­gre­di­encí k té ne­ob­vyk­losti se vám po­daří zni­čit uvě­ři­tel­nost. Peč­li­vým hlí­dá­ním uvě­ři­tel­nosti vám zase uplave ne­ob­vyk­lost a bude to nuda.

Oprav­dový vy­prá­věcí an­ti­ta­lent do­káže uto­nout do­konce na obou ska­lách zá­ro­veň. Xaxy, už zase. Je do­ko­nale ne­u­vě­ři­telný po mnoha strán­kách, třeba když coby mladý hoch mlátí hro­mady skře­tích vá­leč­níků na po­tkání. A zá­ro­veň je mi­mo­řádně ob­vyklý; po­dobné věci jste už četli a sly­šeli ti­síc­krát. To je pod­stata klišé; prvek tak často opa­ko­vaný, pro­va­řený a známý, že už ni­koho ne­o­kouzlí.

Takže, co s tím. Uni­ver­zální návod na pří­běh zá­ro­veň ne­ob­vyklý a zá­ro­veň uvě­ři­telný po­cho­pi­telně ne­e­xis­tuje. Ale exis­tuje řada osvěd­če­ných triků, jak na to jít.

Asi nejcti­hod­nější me­toda je dů­klad­nost re­á­lií. Pří­běh Pána prs­tenů má pa­ra­doxně mnoho spo­leč­ného s hra­ni­čá­řem Xaxym; ostatně, je to jeho pra­dě­de­ček. I zde se vy­sky­tuje celá řada v re­ál­ném světě ne­zná­mých entit, třeba ho­biti, el­fové nebo do­konce mlu­vící stromy a oh­nivý ba­lrog, Přesto je mnoha čte­náři vní­mán jako uvě­ři­telný. Po­pisy všech zmí­ně­ných entit jsou totiž ve­lice dů­kladné a ne­dů­vě­řivý čte­nář je přímo za­va­len po­drob­ným vy­svět­le­ním všeho.

Ba­lrog? Ten je přece v tr­pas­li­čích do­lech Moria, u ko­řenů hor, vy­ko­pali ho tr­pas­líci, když tě­žili mi­thril, a do­stal se tam v dáv­ných do­bách, kdy ta­ko­vých ba­lrogů exis­to­vala celá voj­ska ve služ­bách Mor­go­tha.

A tak dále. Na kaž­dou vaši otázku, byť jen myš­le­nou, do­sta­nete od­po­věď, nebo rov­nou dvě, a ta vás po­vede dál a dál, až vaše po­chyb­nost zcela zemře, uštvána jak po před­nášce z fy­ziky.

Jak si kdysi trefně všiml On­dřej Neff – učeb­nice je možná nudná, ale pří­šerně re­álná.

Mů­žete tvr­dit vel­kou ší­le­nost, ale když to do­vo­díte mnoha po­drob­nostmi, pří­padně ob­rázky a grafy, pře­svěd­číte kde­koho o kde­čem.

Přesně opačná tech­nika je sa­mo­zřej­most. V Čer­vené trávě užívá autor Boris Vian dů­sledně místo slova „pes“ slovo „se­ná­tor“. Tato úmy­slná zá­měna na­před mate, pak pro­vo­kuje a nutí k pře­mýš­lení a na­ko­nec si čte­nář tak nějak zvykne; pes je se­ná­tor, to je přece jasné. Vy jste to ne­tu­šili? Váš pro­blém!

Vez­mete světu do­po­sud ne­zná­mou entitu, a za­čnete o ní vy­prá­vět. Prostě to tak je. Za­čnete tvr­dit, že mrtví po­slední pátek v mě­síci vstá­vají z hrobu a chodí po­ke­cat se ži­vými do hos­pody. A když to udě­láte v pří­běhu víc­krát, čte­nář to už začne brát jako ho­to­vou věc.

Třetí kla­sika je od­vo­lání na vše­o­becně sdí­lený kul­turní zá­klad. Draci jsou, jak každý ví. Upíři jsou, jak ví kdekdo. O obou se do­čtete už v Bibli. Ne­mu­síte o tom čte­náře moc pře­svěd­čo­vat, pro­tože ar­mády vy­pra­věčů to už udě­laly za vás.

Čtvrtá zá­kladní tech­nika je ne­pře­há­nět to. Podle mne je možná vůbec nej­dů­le­ži­tější a nej­lepší. Pokud jste se roz­hodli na­psat pří­běh o upí­rovi, ne­mu­síte k tomu při­ba­lit ještě deset dal­ších fan­tas­tic­kých by­tostí, když o nich váš pří­běh ne­po­jed­nává. Pokud vaši upíři sají krev a pr­chají před svět­lem, což je ve vašem pří­běhu čímsi pod­statné, ne­musí k tomu ještě ovlá­dat vlky a měnit se v mlhu. Tohle je třeba zá­kla­dem pro­blému stra­ši­del běž­ného typu; po­tře­bu­jete udě­lat všechno nad­při­ro­zené jenom tak, jak je třeba.

Uvě­ři­tel­nost sa­mo­zřejmě fun­guje úplně stejně i v re­a­lis­tic­kém pří­běhu. I tam mů­žete na­ra­zit na to, že čte­náře prostě ne­pře­svěd­číte. To, že Hit­ler vy­hrál dru­hou svě­to­vou válku a Hus šel po kon­cilu klidně domů a žil jako úspěšný re­for­má­tor ještě mnoho let, to není nic fan­tas­tic­kého, pro­tože ta­kové věci se klidně stát mohly. Je­nomže každý čte­nář je od mládí bom­bar­do­ván tím, že se ne­staly. Proto vnímá tuto mož­nost jako za­jí­ma­vou a pře­kva­pi­vou. Mů­žete tu na­ra­zit stejně, jako když tvr­díte, že Hit­lera uneslo UFO. I tady se proto mu­síte uvě­ři­tel­ností za­bý­vat. S vý­ho­dou, že pro­blém ne­ob­vyk­losti tu už máte vy­ře­šený do­předu.

Uvě­ři­tel­ností je dobré se za­bý­vat úplně ve všech pří­bě­zích. Za kaž­dou fan­tas­tic­kou nebo ne­prav­dě­po­dob­nou věc mu­síte za­pla­tit po­my­sl­nými body uvě­ři­tel­nosti. Za kaž­dým po­da­ře­něj­ším vy­prá­vě­ním se skrý­vají po­dobné úvahy a dů­le­žitá roz­hod­nutí.

Pokud vy­pra­věč vrhl na scénu mlu­ví­cího vlka, osla­bil tím uvě­ři­tel­nost svojí his­torky. Přesto to udě­lat musel, pro­tože bez vlka coby zá­kladu si­tu­ace by to celé ne­fun­go­valo. Roz­hodně ale není třeba to drama hnát do kraj­nosti a ne­chat Kar­kulku se­žrat a pak ji zase oži­vo­vat. V Holly­wo­od­ském filmu by nej­spíš mys­li­vec do­ra­zil na scénu asi dvě vte­řiny před tím, než bude Kar­kulka za­bita; utrpí jen na­pra­vi­telné škrá­bance a kous­nutí. A i to je dnes klišé, mi­mo­cho­dem; zkuste hle­dat ještě chvilku dál.

Stran vl­kova mlu­vení to mů­žeme řešit těmi dů­klad­nými re­á­li­emi ze scifi – je tam mocné ra­di­o­ak­tivní zá­ření, které mění vlkům mozek a hla­sivky. Nebo po­mocí sa­mo­zřej­mosti – mlu­vící vlci jsou nor­málka, říká se jim vlastně vl­kod­laci.

Ale možná se roz­hod­nete, že i mlu­vící vlk je pří­liš silné kafe. Že to je všechno marná snaha a že to na do­spělé prostě ne­bude fun­go­vat. Takže je tu mož­nost vy­kaš­lat se na vlka a na­hra­dit ho jinou en­ti­tou, která bude mlu­vit s větší prav­dě­po­dob­ností, ale přesto zvládne i vl­kovy funkce, totiž ohro­žo­vat Kar­kulku. Třeba to může být sa­dis­tický pe­do­fil.

A na­jed­nou jsme někde úplně jinde a po­lo­vina va­šich po­hr­d­livě usmí­va­jí­cích se čte­nářů se právě usmí­vat pře­stala.

IV. Mocný umělecký dojem

Pří­běh, jehož zá­kladů se tento roz­bor chce do­pát­rat, je v jádru prosté za­ří­zení. Přesto těch ně­ko­lik in­gre­di­encí mít prostě musí, ať je o čem­koli. Jinak ne­bude fun­go­vat. Musí tedy mít Nápad, pod­statu pří­běhu, který skrývá Si­tu­aci, ohro­žu­jící čímsi Hlavní po­stavu, hr­dinu, a ur­ču­jící Za­čá­tek a Konec pří­běhu. Na za­čátku se si­tu­ace před­staví, na konci vy­řeší. Nebo ne­vy­řeší, i když jsme mys­leli, že ano (a to je ta pointa, často u ho­roru).

A mělo by to být na­to­lik Za­jí­mavé, aby to stálo zato vy­prá­vět, a na­to­lik Uvě­ři­telné, aby to čte­náři při­jali a ne­pro­tes­to­vali, že to je úplný ne­smysl.

No, a když tuhle rov­nici ve zdraví ro­ze­tneme, pak je možno do­sáh­nout i ně­jaký Mocný umě­lecký dojem. Neboť Benchleyho a Spiel­ber­gův žra­lok, vy­spě­lejší va­ri­anta Čer­vené Kar­kulky, vy­ře­šil tuto rov­nici na­to­lik skvostně, že vy­vo­lá­val v li­dech úlek a snahu pr­chat z kina; kom­bi­naci ohro­mení s pře­kva­pe­ním, úža­sem, okouz­le­ním; šok, stří­daný nad­še­ním; strach, mí­sený s hr­din­ským od­hod­lá­ním; zkrátka ta­ko­vou hro­madu po­citů, že plno kri­tiků mělo dojem, že to celé zna­mená ještě něco dal­šího a že je za tím skryto ně­jaké hlu­boké au­tor­ské po­sel­ství.

Již dříve se totéž za­da­řilo mnoha jiným vy­pra­vě­čům, třeba těm, co vy­prá­věli o chla­pí­kovi, který byl za­vraž­děn ukři­žo­vá­ním, ale ku­po­divu vstal z mrtvých. A velmi úspěšně pře­svěd­čili plno lidí o tom, že to sku­tečně něco hlub­šího zna­mená. A ná­sledné roz­bory kri­tiků i od­půrců za­pl­nily za­ru­čeně mno­ho­ná­sobně víc místa, než samo pů­vodní dílo, které bylo do­cela stručné.

V tomto místě si může být umě­lec do­ko­nale jist, že zví­tě­zil. Ať měl sku­tečně v úmyslu v rouše be­rán­čím pro­pa­šo­vat ra­fi­no­va­ného vlka hlub­ších vý­znamů, nebo se mu tento dojem po­da­řilo jen ne­chtěně vy­vo­lat, je to ve vý­sledku jedno – jeho pří­běh se stane stejně ne­smr­telný jako Čer­vená Kar­kulka a bude vy­prá­věn znovu a znovu ve spoustě verzí, mnoho kri­tiků ho bude ro­ze­bí­rat a mnoho no­vých vy­pra­věčů se na něm bude učit.

Ne­zbývá, než vám po­přát, aby se vám stalo něco po­dob­ného.