Jak jsem četl Sherlocka Holmese

I.

Hol­me­sovi jsem už vě­no­val po­vinný zá­kladní od­sta­vec v De­tek­tiv­kách I. Pro ty, kdo jsou líní stu­do­vat dlouhé od­kazy na zá­kladní fakta, ná­sle­duje malé opa­ko­vání.

Sir Arthur Conan Doyle byl pro­fesí lékař a dob­ro­družný chla­pík, do­ko­nalý exem­plář všeho brit­ského, co si lze vy­ba­vit. Žil v le­tech 1859 až 1930. Pů­so­bil upro­střed nej­věhlas­něj­ších vy­pra­věčů své doby. Dnes ho známe jako tvůrce Hol­mese, ale je také au­to­rem hro­mady his­to­ric­kých ro­mánů, di­va­del­ních her a ně­ko­lika dal­ších hr­dinů, z nichž čelní místo za­u­jímá pro­fe­sor Challen­ger. O Hol­me­sovi na­psal Conan Doyle přesně 60 pří­běhů, ty­picky po­ví­dek o délce něco přes 20 stran, sou­stře­děné do pěti sbí­rek. Není to nijak zá­vratně mnoho.

O to víc fas­ci­nuje opravdu ko­losální závěj ba­da­tel­ských textů všeho druhu, je­jichž slušný pře­hled uvádí toto dílo, nebo zá­věje pas­tišů a fan­fiction, kde ne­chybí ani Češi. Za 120 let je toho opravdu hodně a ne­na­padá mne nic srov­na­telně ko­losál­ního. I ta­kový Harry Pot­ter nebo My­thos Cthulhu jsou proti Hol­me­sovi bez­vý­znamné krát­ko­deché epi­zody. Stačí si uvě­do­mit, že velké pro­cento všech de­tek­tivů světa jsou od­vo­ze­niny Sher­locka Hol­mese. Už sama myš­lenka sou­kro­mého de­tek­tiva, vlastně suplu­jí­cího po­li­cii, je dost po­divná a Hol­mes pů­vodně tvr­dil, že je je­diný na světě. Také no­vější zpra­co­vání Hol­mese jsou ob­vykle svoje vlastní fan­fiction; pro­ží­vají nové pří­běhy, které ne­mají s těmi pů­vod­ními mnoho spo­leč­ného, nebo jsou ale­spoň zá­sad­ním způ­so­bem změ­něné. Na­vzdory mému krajně skep­tic­kému po­stoji k fan­fiction ja­kožto prin­cipu jsem nucen uznat, že ně­které tyto vý­tvory jsou vý­borné. Proč tomu tak je zrovna u Hol­mese, to budiž další za­jí­mavá otázka.

II.

Při­dat k této zá­plavě textu něco ob­jev­ného se jeví být ukáz­kové no­šení sov do Athén. Půjdu na to tro­chu aty­picky; zkou­má­ním, jak fun­guje jeden kon­krétní Hol­mes.

Vy­bral jsem si Zna­mení čtyř (The Sign of Four, v kla­sic­kém čtyřpís­men­ném ba­da­tel­ském kódu SIGN). Je to dílo z roku 1890, velmi časné, vlastně druhý Hol­mes vůbec (po Stu­dii v šar­la­tové čili STUD, 1887). Z ně­ja­kého ne­jas­ného dů­vodu jsem kdysi tento román jako je­diný úplně minul. A roz­to­mi­lou péčí Měst­ské knihovny je volně k mání.

První zjiš­tění je, že je to pří­běh strašně starý. Pokud jsem zmi­ňo­val skvělé sou­dobé vy­pra­věče, třeba Ma­chena, Wellse, nebo Jo­se­pha Conrada, ani jeden z nich neměl šanci tohle dílko před­běh­nout, pro­tože ještě ne­psali vůbec. Jen ten Monte Christo a Edgar Allan Poe zá­řili ve tmách. A Ste­ven­son, jehož vliv je zvláště jasný. A Emile Ga­bo­riau. Hol­mes také stojí u zá­kladu jed­noho z ra­ných pul­po­vých ča­so­pisů, The Strand Ma­ga­zine. Zna­mení čtyř vy­chá­zelo ovšem ještě jinde, neb Strand vznikl až za rok.

Druhé zá­kladní zjiš­tění je, že to vlastně není román. Má to 38 000 slov, a ani při be­ne­vo­lentní an­g­lo­saské de­fi­nici ro­mánu, vy­ža­du­jící pou­hých 50 000 slov, to uznat nelze. Je to dlouhá no­vela, roz­měr, před kte­rým kde­koho va­ruji, pro­tože je z hle­diska vy­da­va­tel­ského na­prosto bez­na­dějný – na knihu málo a na ča­so­pis strašně moc. Zna­mení čtyř se ovšem pro­sa­dilo i tak, na­vzdory mé te­o­rii. A před­chozí Stu­die v šar­la­tové je na­vlas po­dobný pří­pad.

Vy­svět­lení to­hoto pa­ra­doxu je, že to všechno vy­chá­zelo na po­kra­čo­vání. Celý pří­běh je slo­žen z dva­nácti del­ších scén, které jsou zá­ro­veň ka­pi­toly. Je­jich roz­měr je zřejmě dán tím, kolik bylo místa v ča­so­pise. Jsou ur­čeny k sa­mo­stat­nému čtení a fun­gují skoro jako sa­mo­statné po­vídky, s vlastní at­mo­sfé­rou a si­tu­ací. Je to tedy téměř se­riál, spíš než no­vela. Vý­ho­dou je, že si kaž­dou po­víd­ko­vou scénu mů­žete sa­mo­statně užít. Na­o­pak kri­tic­kým mís­tem je ná­vaz­nost těchto scén, místy dost pro­ble­ma­tická.

Pokud jsem v De­tek­tiv­kách tvr­dil, že Hol­mes pře­ko­nal Du­pina v tom, že roz­měr de­tek­tivky roz­táhl z po­vídky na román, tak to tedy není zda­leka úplně přesné. Tento časný exem­plář uka­zuje, že toho bylo do­sa­ženo za cenu znač­ných kom­pro­misů a nám známý tvar de­tek­tivky to při­po­míná místy dost vzdá­leně. Řeší se tu totiž kromě pá­t­rání po pa­dou­chovi všechno možné.

Aby bylo jasné, o čem mlu­vím:

Sher­lock Hol­mes si vzal z rohu kr­bové římsy svou lah­vičku a z pěk­ného ma­ro­ké­no­vého pouz­dra vyňal in­jekční stří­kačku. Dlou­hými, ner­vóz­ními bí­lými prsty na­sa­dil ten­kou jehlu a na levé ruce si vy­hr­nul rukáv ko­šile. Chvilku za­myš­leně hle­děl na šla­cho­vité před­loktí a zá­pěstí, po­seté a zjiz­vené ne­sčet­nými vpi­chy in­jekční jehly. Po­sléze vbodl ostrý hrot pod kůži, stla­čil malý píst a s hlu­bo­kým, spo­ko­je­ným po­vzde­chem se zvrá­til do křesla se sa­me­to­vým po­ta­hem.

Tohle je úplný za­čá­tek pří­běhu, první od­sta­vec, který nám autor vbodne do žíly hned mezi dveřmi. Vlastně je­diná dro­gová scéna ve všech Hol­me­si­á­dách; více jich není. V po­vídce Zmi­zelý hráč ragby (1904, MISS) se do­konce do­zvíme, že se Hol­mes to­hoto zlo­zvyku zba­vil. Už v době vzniku ro­mánu to bylo dost ex­cen­t­rické. Asi po pa­de­sáti le­tech Hol­me­sovy slávy již přímo ne­při­ja­telné a vět­šina zpra­co­vání z toho utekla. Pokud zů­stal Velký de­tek­tiv vý­střední, tak roz­hodně ne takto, ale spíše býval roz­to­mile po­trhlý.

Nové verze Hol­mesů se ovšem to­hoto té­matu chy­tily přímo s nad­še­ním a Hol­me­sovo nar­ko­man­ství zdů­raz­ňují úplně všechny – BBC Sher­lock, Rit­chieho filmy i Ele­men­tary. Nerd na okraji spo­leč­nosti je téma doby; dnešní gé­nius je na­o­pak velmi často mladý je­di­nec, který se li­mitně blíží ne­bez­pečné hraně so­ci­o­pata. Nebo je dost zjevně za hra­nou. Vy­po­čí­tá­vat zcela re­álné ve­li­kány dneška, kteří se za­pletli s dro­gami, je potom asi úplně zby­tečné.

Jdeme dál. V téže ka­pi­tole ná­sle­duje přímo le­gen­dární scéna s ho­din­kami, kde Wat­son vyzve Hol­mese, aby řekl, zda z nich lze něco vy­číst o je­jich bý­va­lém ma­ji­teli. Hol­mes na­před tro­chu mlží, načež pak ale dodá:

„Nebyl to zrovna pří­liš po­řádný člo­věk – spíš po­řádný laj­dák a ne­dba­lec. Zpo­čátku měl dobré vy­hlídky, ale za­ho­dil všechny šance, ně­jaký čas žil v nouzi, stří­dané občas krát­kými ob­do­bími bla­hobytu, ale na­ko­nec se dal na pití a umřel. Víc se mi ne­po­da­řilo zjis­tit.“

Není snad je­diný pří­běh, kde by Hol­mes ne­před­vedl něco po­dob­ného. Do­konce, není ani žádná fan­fiction verze, kde by ně­jaká po­dobná scéna ne­byla. I když se Hol­mes skrývá pod kut­nou stře­do­vě­kého mi­no­rity Vi­léma z Basker­villu, přesto se uvede po­dob­nou úva­hou, která se týká ne­vi­dě­ného a pouze vy­de­du­ko­va­ného osla. Je to nej­zá­klad­nější a nej­dů­le­ži­tější cha­rak­te­ri­zace po­stavy. Mů­žeme Hol­mese re­de­fi­no­vat nej­růz­něj­šími způ­soby, ale ge­ni­ální schop­nost de­dukce mu vzít nelze, tím by se stal někým jiným.

Ve stínu této scény možná lec­komu unikne, že celá první ka­pi­tola nemá vůbec žádný vztah k ději. Od­ha­lený ma­ji­tel ho­di­nek v pří­běhu ne­vy­stu­puje. Vlastně vůbec nikdy a nikde ne­vy­stu­puje, a je to hodně s po­di­vem, neb je to bratr dok­tora Wat­sona. Ani sám Conan Doyle ne­na­šel pro tuto za­po­me­nu­tou po­stavu žádné vy­u­žití.

Přís­ným okem vzato, od­ha­lo­vat po­stavu, která je k ni­čemu, je kom­po­ziční chyba, kte­rou vy­spě­lejší mo­dely na­pra­vují. Třeba v Psu basker­vill­ském je replika této scény s vy­cház­ko­vou holí, a ta už se týká po­stavy, která je velmi dů­le­žitá. Hodně věcí ve Zna­mení čtyř je prostě daň za to, že to je časný a ex­pe­ri­men­tální model, kde se autor te­prve učil.

III.

Scéna druhá se prostě na­zývá Obe­zná­mení s pří­pa­dem. A jako byla scéna první učeb­ni­co­vou cha­rak­te­ri­zací hlav­ních po­stav, pak je toto učeb­ni­cová ex­po­zice pří­běhu. Zkrátka při­jde de­tek­ti­vův kli­ent, sedne si na židli a vy­práví, o co jde.

Člo­věk by měl ten­denci to od­stře­lit jako po­měrně ne­ob­ratné, pri­mi­tivní až po­lo­pa­tické. Po­zna­me­nám ovšem, že takto v re­ál­ném ži­votě pří­běhy často opravdu za­čí­nají; třeba u ad­vo­kátů nebo u lé­kařů. Kromě toho, když hráb­neme do té fan­fiction la­viny, zjis­tíme, že au­toři ne­do­spěli v mnoha pří­pa­dech ani o mi­li­metr dál. Sher­lock, Ele­men­tary, Rit­chie – jak­koli jsou strašně cool a plní efektů, této me­tody se nijak ne­zří­kají.

No, a Zna­mení čtyř má při tom ještě pár dal­ších karet v rukávu.

Se­děla u ote­vře­ného okna, měla na sobě šaty z ně­jaké prů­svitné bílé látky, zdo­bené kolem pasu a u krku čímsi čer­ve­ným. Do­pa­dalo na ni měkké světlo za­stí­něné lampy, jak se­děla opřená v prou­tě­ném křesle, po­hrá­valo na její lí­bezné, vážné tváři a za­lé­valo bo­haté ka­deře je­jích nád­her­ných vlasů ko­vo­vým leskem. Bílá ruka jí vi­sela přes opě­ra­dlo a celé dr­žení těla svěd­čilo o me­lan­cho­lic­kém za­du­mání. Jakmile však usly­šela mé kroky, hned vy­sko­čila a bledé tváře jí zbar­vil jasný rumě­nec pře­kva­pení a ra­dosti.

Tohle, věřte, nebo ne, není citát z Jane Aus­te­nové, ale ze Sher­locka Hol­mese, Zna­mení čtyř. Pouze jsme sko­čili o mnoho stran dál, málem na konec pří­běhu. A při tom po­zor­nému oku ne­u­jde, že tento vývoj udá­lostí je pevně za­kot­ven už v té ex­po­zici druhé scény:

Její tvář ne­pře­kva­po­vala pra­vi­del­nými rysy ani krás­nou pletí, ale bylo v ní cosi lí­bez­ného a roz­to­mi­lého a z vel­kých mod­rých očí vy­za­řo­vala vzácná odu­šev­ně­lost a po­ro­zu­mění.

Ta dáma totiž není jen kli­ent, ale dam­sell in dis­tress, hr­dinka ry­tíř­ského ro­mánu, kte­rou je třeba za­chra­ňo­vat. Pokud je Ches­ter­to­novi při­pi­so­ván po­střeh, že de­tek­tiv je mo­der­ním ry­tí­řem, který po­razí zlo a ob­noví rov­no­váhu, pak si toho byl Conan Doyle vědom již v roce 1890 a jeho po­stavy nám to přímo ří­kají:

„To zní jak z po­hádky!“ zvo­lala paní For­reste­rová. „Dáma, které bylo ublí­ženo, po­klad v ceně půl mi­li­ónu, černý ka­ni­bal a pa­douch s dře­vě­nou nohou. Bo­hatě to na­hra­zuje ob­li­gát­ního draka či zlo­vol­ného hra­běte.“

„A za­chránci prin­cezny jsou dva po­tulní ry­tíři,“ do­dala slečna Mor­sta­nová a vrhla na mě zá­řivý po­hled.

O mnoho let po­ději S. S. Van Dine tvr­dil, že „V pří­běhu nesmí být mi­lostná zá­pletka. Pro­blém, před kte­rým sto­jíme, je před­vést zlo­čince spra­ve­dl­nosti, ni­koli při­vést lás­ky­plný pár k sva­teb­nímu ol­táři.“ A pro za­jí­ma­vost, o mnoho let poz­ději tomu věří i Kamil Fila: Za mno­hem větší na­ru­šení mů­žeme po­klá­dat, že hlavní hr­dina je tu roz­pty­lo­ván něčím ta­ko­vým, jako je mi­lostný vztah, a tro­chu mu to kom­pli­kuje vy­šet­řo­vání.

Jak vi­díme, oba jsou vedle jako jedle. Stejně jako ne­šťast­níci, co vy­na­lezli straš­livé slovo bro­mance. Pra­o­tec za­kla­da­tel Conan Doyle má ro­man­tický motiv ve spoustě po­ví­dek, a ve Zna­mení čtyř končí ne­kom­pro­misně svat­bou. Do­konce bych měl jako čte­nář skoro pocit, že je to pod­stat­nější vý­sle­dek, než chy­cení pa­dou­cha.

Sher­lockovo údajné mi­so­gyn­ství ha­va­ruje hned v pří­běhu ná­sle­du­jí­cím, jímž je Skan­dál v Če­chách (1891, SCAN). Co se tam stane, je asi no­to­ricky známo. Má­lo­který posun poz­děj­ších dob je tak proti pů­vodní ideji, jako to, že Hol­mes a Wat­son byli vždy po­starší a zcela ase­xu­ální gentle­mani.

IV.

Byl zá­ři­jový večer a ne­bylo ještě ani sedm hodin, den však byl pošmourný a hustá le­zavá mlha le­žela nízko nad vel­ko­měs­tem. Špi­navě zbar­vená mračna smutně kle­sala do roz­blá­ce­ných ulic. Kan­de­lá­bry na Strandu byly jen ml­ha­vými skvr­nami roz­ptý­le­ného světla, vr­ha­jí­cího kruhy matné záře na kluzkou dlažbu. Žluté světlo z vý­klad­ních skříní se li­nulo do za­mže­ného, vlh­kostí pro­sy­ce­ného vzdu­chu a vr­halo bez­útěšné, po­hyb­livé pa­prsky do pře­pl­ně­ných ulic. Bylo pro mne cosi dě­si­vého a pří­zrač­ného v tom ne­ko­neč­ném zá­stupu tváří, které se mí­haly na­příč těmi úz­kými proužky světla – tváří smut­ných i ve­se­lých, vychrt­lých i šťast­ných. Jako veš­keré lid­stvo pu­to­valy i ony z přítmí do světla a znova za­pa­daly zpátky do šera.

Tady máme třetí scénu a je tu k vi­dění třetí zá­kladní po­vin­nost vy­pra­věče – bu­do­vání at­mo­sféry. Zatím je to opět časný model, pro­tože ná­lada ná­sle­du­jí­cích scén prudce ko­lísá nej­růz­něj­šími směry. Nicméně tento še­ro­svitný od­sta­vec, plný lon­dýn­ské mlhy, se zdá být ur­ču­jící nejen pro celý pří­běh, ale pro ve­li­kou část toho, co si vy­ba­víme pod znač­kou Sher­lock Hol­mes™. Poz­ději, v Psu basker­vill­ském (1902, HOUN), do­sáhne autor v této dis­ci­plíně mi­s­trov­ství, které ne­po­cho­pila po­lo­vina jeho na­po­do­bi­telů. A pokud někdo vy­hlíží ste­am­punk, k páře a kolům do­jdeme také, ne­bojte.

A není to jen mlha, še­ro­svity a parní stroje. „Po­klad v ceně půl mi­li­ónu, černý ka­ni­bal a pa­douch s dře­vě­nou nohou,“ shr­nula to paní For­reste­rová. Spousty re­kvi­zit v Hol­me­sovi jsou ne­ob­vyklé, vý­ji­mečné, fan­tas­tické. Něco, co nor­mální smr­tel­ník v Lon­dýně té doby má­lo­kdy po­tkal. V Hol­me­so­vých pří­bě­zích to ovšem je na den­ním po­řádku. Kdejaká po­stava je po­divná a bi­zarní, snad žádný před­lo­žený pří­pad není ba­nální nebo oby­čejný. Ostatně, Hol­mes nám to přímo mno­ho­krát říká – oby­čejné pří­pady ho ne­za­jí­mají.

Pro­svítá tu dě­dic­tví uči­telů Poea a Ste­ven­sona, a vrstva ještě starší, zejména go­tický román. Třeba ve čtvrté ka­pi­tole praví umí­ra­jící otec synům:

„Ve chvíli, kdy se roz­žeh­ná­vám se svě­tem, tíží mé svě­domí je­diná vina. Ne­pěkně jsem se za­cho­val k ubo­hému si­rot­kovi, dcerce ka­pi­tána Mor­stana. Pro­kletá touha po ma­jetku, které jsem celý život ot­ro­čil, při­pra­vila tu dívku o po­klad, z něhož měla do­stat nejméně po­lo­vinu. La­kota však je tak za­sle­pená a bláz­nivá vlast­nost, že ani já jsem z bo­hat­ství neměl žádný uži­tek.“

Dnes ta­ková pro­mluva vzbu­zuje úsměv. Je na ní vidět au­to­rova ne­ob­rat­nost, udr­žo­vání sto let sta­rých za­prá­še­ných vzorů, které v málem mo­derní době roku 1890 už ztrá­cejí smysl. Však se také během ná­sle­du­jící spousty let s Hol­me­sem na­u­čil autor bu­do­vat di­a­logy da­leko při­ro­ze­něji. Nicméně, to zvláštní kouzlo, se kte­rým je třeba ochra­ňo­vat ubohé si­rotky, ho tak úplně ne­o­pus­tilo nikdy. Úplně po­slední po­vídka o Hol­me­sovi, Na starém zámku v Shoscombe (SHOS, 1927), je opět plná vlivů go­tic­kého ro­mánu.

V.

Všimnu si toho čer­ného ka­ni­bala a dnes tolik ob­lí­bené ra­sis­tické ro­viny. Arthur Conan Doyle je synem své doby, brit­ským gentle­ma­nem, který hledí na di­vo­chy po­ně­kud svrchu. Nicméně, ne­mělo by ujít po­zor­nosti, že velmi dů­sledně za­cho­vává pra­vi­dla fair play, bez ohledu na to, jaké je do­tyčná po­stava barvy pleti nebo vy­znání. Ti­tulní sku­pina Zna­mení čtyř se­stává ze tří mus­limů a jed­noho bě­lo­cha; mají na­prosto rovná práva, drží při sobě a nikdo ni­koho ne­zradí, a to na roz­díl od dal­ších bě­lo­chů, co se do spolku při­dají poz­ději.

Sice se ně­ko­li­krát vy­hro­žuje, že kr­ve­žíz­nivý Tonga by měl být za­stře­len jako pes, ale když dojde na věc, vy­padá to přesně takto:

„Střelte, jakmile zvedne ruku,“ řekl Hol­mes klidně.

V té chvíli nás od nich dě­lila už jen jedna lodní délka, takže jsme měli ko­řist na dosah. Dodnes vidím ty dvě po­stavy, jak tam stály: ši­roce roz­kro­čený bě­loch, hu­lá­ka­jící na nás kletby, a ten de­mas­ko­vaný tr­pas­lík s úděs­nou tváří a sil­nými žlu­tými zuby, které na nás cenil ve světle na­šeho re­flek­toru.

Štěstí, že jsme ho vi­děli tak jasně. Před na­šima očima vy­táhl od­ně­kud z há­bitu krátký, ku­latý kou­sek dřeva, po­dobný škol­nímu uka­zo­vátku, a při­lo­žil jej ke rtům. Obě naše pis­tole třeskly zá­ro­veň. Oto­čil se kolem své osy, roz­ho­dil rukama, při­du­šeně za­chrop­těl a ská­cel se do řeky.

Ji­nými slovy, jde o stře­lecký sou­boj, dvě pis­tole proti fou­kačce, a Hol­mes s Wat­so­nem jsou prostě rych­lejší a přes­nější. Dnešní doba by v mnoha pří­pa­dech zba­běle couvla, pro­tože v Holly­wo­odu pa­douch v de­tek­tivce prostě nesmí být černý. Tady je na tom černý pa­douch na­prosto stejně, jako jeho ko­le­gové bílí pa­douši; buď zemře, nebo ho do­stihne po­li­cie, je to za jedny pe­níze. Musím říci, že je to do­cela osvo­bo­zu­jící po­hled na věc.

VI.

Pře­střelka na lodi nás vede ještě k jedné dů­le­žité ro­vině.

Než jsem se do­stal z domu do za­hrady, byl už Sher­lock Hol­mes na střeše a viděl jsem ho, jak po­malu leze po hře­beni stře­chy jako ně­jaká ob­rov­ská sva­to­ján­ská muška. Na oka­mžik se mi ztra­til z do­hledu za ně­ko­lika ko­míny, ale vzá­pětí se ob­je­vil znova a pak zmi­zel ještě jed­nou na pro­tější straně. Než jsem dům obe­šel, seděl už v rohu na oka­pové rouře.

Chtěl bych vidět ty dů­stojné pány s če­picí a dým­kou při po­dob­ném vý­konu.

Nebo tento skvost s tou slí­be­nou párou:

Dr­želi jsme se po­měrně blízko za Na­já­dou. V to­pe­niš­tích jen hu­čelo a mocné stroje hřmo­tily a bu­šily jako ve­liké ko­vové srdce. Ostrá a strmá příď se za­ře­zá­vala do klidné říční hla­diny a roz­rá­žela na­pravo i na­levo dvě va­lící se vlny. Při kaž­dém úderu stroje jsme nad­sko­čili a otřásli se jak živá by­tost. Velká žlutá lu­cerna na boku na­šeho člunu vr­hala před nás chvě­jivý sloup světla. Přímo před námi temná skvrna na vodě pro­zra­zo­vala, kde Na­jáda je, a vějíř bílé pěny za ní na­zna­čo­val, jakou rych­lostí ujíždí. Hnali jsme se kolem bárek, par­níčků a ob­chod­ních lodí a mezi nimi; za ně­kte­rými jsme pro­jeli, jiné jsme ob­jíž­děli. Z tem­noty na nás vo­laly lid­ské hlasy, ale Na­jáda se s ra­cho­tem ří­tila pořád dál a my jsme se jí dr­želi těsně v pa­tách.

Rit­chieho první film tuhle scénu vlastně úplně po­u­žil. Vůbec má Rit­chie i BBC Sher­lock na­pros­tou pravdu v tom, že to nejsou žádní dů­chodci s hůl­kami, ale pá­nové okolo tři­ceti let, co se akce roz­hodně ne­štítí, ba na­o­pak, zjevně je to baví. Za­chra­ňo­vání prin­ce­zen a hle­dání po­kladů se bez ně­jaké té rány pěstí ob­vykle ne­o­be­jde, a pis­tole si berou na vět­šinu vý­prav.

Posun ke star­ším pánům, kteří kon­ver­zují v míst­nosti, pro­vedla opět až ná­sledná doba, a do­konce mám pocit, že se tu pro­je­vil ne­ná­padný vliv poz­děj­ších méně akč­ních de­tek­tivů. Takže to, co se děje s Hol­me­sem v době nej­no­vější, není žádná dě­tin­ská touha po akci, ani po­ru­šení ká­nonu, ale pravý opak, re­ne­sance pů­vod­ního stylu.

VII.

Za po­všim­nutí stojí i ni­če­mové. Ve Zna­mení čtyř tvoří po­měrně pes­trou sku­pinu lidí. I když je vět­šina z nich jen chvatně na­črt­nuta, neb se děj s nikým moc ne­maže, přesto je ďá­bel­ský, ale dost pře­hledný Tonga jiný typ pa­dou­cha, než gang Zna­mení čtyř. Bez­pečně nejzlot­ři­lejší je zrádný major Sholto. Hodně špatně to delší dobu vy­padá i s ka­pi­tá­nem Mor­sta­nem, ale tady se autor včas za­ra­zil, když si uvě­do­mil, že by Mary ne­měla být dce­rou ni­čemy.

Stejně pes­tré jsou i osudy pa­dou­chů. Ve vět­šině pří­padů se tak nějak po­za­bí­její na­vzá­jem. Jed­noho z nich za­střelí Hol­mes s Wat­so­nem, jak jsme vi­děli. A je­diný zbude na konci a do­stane se do rukou po­li­cie. Roz­hodně to není pře­svěd­čivý zlo­duch, není nijak moc hlavní nebo zlot­řilý, občas by ho člo­věk chá­pal a do­konce i po­li­to­val. Autor ho ne­chal pře­žít z je­di­ného dů­vodu – aby nám měl kdo vy­prá­vět tu pů­vodní his­to­rii.

V před­cho­zím díle, Stu­dii v šar­la­tové, byl pa­douch ještě méně zlot­řilý; vlastně byl da­leko sym­pa­tič­tější, než jeho oběti, když se to celé do­vyprá­vělo. Také ho autor ne­ne­chal ze­mřít v rukou po­li­cie, ale vy­mys­lel kom­pro­misní ře­šení. Přímo se na­bí­zelo, že ta­kové lidi nechá Hol­mes na­ko­nec uprch­nout, což se poz­ději sku­tečně stane třeba v Opat­ském sídle (ABBE, 1904).

Tato pes­t­rost pa­dou­chů, je­jich mo­tivů a způ­sobů, jak s nimi na­lo­žit, trvá po celou Hol­me­sovu ka­ri­éru. V první sérii po­ví­dek z roku 1891 bylo také k vi­dění hned ně­ko­lik pří­běhů, kde se vlastně vůbec žádný zlo­čin ne­stal. Byla tu jen zá­hada, která je pro de­tek­tivku da­leko dů­le­ži­těj­ším de­fi­nič­ním zna­kem. Občas také všechno vy­řeší pra­choby­čejná ná­hoda, jako u Pěti po­me­ran­čo­vých ja­dé­rek (FIVE, 1891). Také není ani poz­ději vý­jim­kou, že se ni­če­mové za­bí­její na­vzá­jem, jako třeba v Ďáblově ko­pytě (DEVI, 1910).

Opravdu straš­livý pa­douch, který ně­koho za­vraž­dil, si za­slu­huje sty­lo­vou ho­ro­ro­vou smrt, což je k vi­dění třeba u Stra­ka­tého pásu (SPEC, 1892), a zřejmě kaž­dého na­padne v této ka­te­go­rii hlavně Pes basker­vil­ský (HOUN, 1902). Díky tomu – a díky Mo­ri­ar­tymu – se před­stava to­hoto druhu pa­dou­cha a jeho bíd­ného konce vše­o­becně sta­bi­li­zo­vala jako uni­ver­zální a je­dině možná, ale pů­vodně tomu tak roz­hodně ne­bylo.

VIII.

Jak vidno z před­cho­zího prů­zkumu, Zna­mení čtyř je dílko ná­ramně pes­tré až roz­tříš­těné, řítí se od še­ro­svit­ného go­tic­kého ro­mánu k břitce in­te­lek­tu­ální kon­ver­zaci, od lo­ves­tory ke rvačce a z Lon­dýna přímo do Indie, do doby po­vstání si­pá­hiů. Neboť konec, po té, co je pa­douch do­sti­žen lodní ho­nič­kou a mi­lenci tro­chu pře­kva­pivě já­sají nad tím, že se po­klad ztra­til, tvoří jedna hodně dlouhá na­le­pená scéna, vy­prá­vění je­di­ného pře­ži­všího pa­dou­cha o tom, jak to vlastně celé za­čalo.

Ře­šení je to do­cela zvláštní; proti oče­ká­vání ne­vy­svět­luje Hol­mes, ale pa­douch sám. Sou­vis­lost pří­běhu s před­cho­zím je také značně volná; jsou tu jiné ku­lisy a z pod­statné části vlastně i úplně jiné po­stavy. Ja­koby vy­prá­vění ovládl Ru­dyard Ki­pling. Vy­práví se pou­tavě a do­ko­nale re­a­lis­ticky, ale ani tady bychom zřejmě ne­po­znali, že je to Hol­mes:

Od­nesli jsme ho dovnitř, Ab­dullah, Akbar a já. Byl za­tra­ceně těžký, přes­tože to byl ta­kový mr­ňous. Ma­ho­met Singh zů­stal u vrat na stráži. Od­vlekli jsme mrt­volu na místo, které už Si­khové při­pra­vili. Bylo to dost da­leko od brány, kři­vo­laká ulička tam vedla do ve­liké prázdné síně, jejíž cih­lové zdi se už roz­pa­daly. Pod­laha z udusané hlíny se na jed­nom místě pro­padla a vy­tvo­řila tak při­ro­zený hrob. Kupce Achmeta jsme do něho ulo­žili a mrt­volu za­kryli uvol­ně­nými cihlami. Když jsme s tím byli ho­tovi, vrá­tili jsme se všichni k po­kladu.

Ve sku­teč­nosti byl přesně stejný ma­névr po­u­žitý i v prv­ním pří­padě, ve Stu­dii v šar­la­tové. Tam je do­konce takto vlo­žený druhý pří­běh mno­hem delší, ještě ne­ob­rat­něji na­va­zu­jící, a hlavně, da­leko prů­hled­nější. Ve Zna­mení čtyř je vy­lep­šení mo­delu. Nápad s dru­hým pří­bě­hem v mi­nu­losti a za mořem se bude opa­ko­vat u mnoha dal­ších po­ví­dek. V Hol­me­sovi si lze proto užít i wes­tern, Indii, ná­mořní pi­ráty a další ne­če­ka­nou exo­tiku.

IX.

Je za­jí­mavé si uvě­do­mit, že tu ještě ne­fun­guje schéma Velké Zá­hady, která je v první scéně ex­po­no­vána a v po­slední vy­ře­šena. Je to spíše něco jako jízda šikmo sva­hem. Pří­pad, který nám před­sta­vila na po­čátku Mary Mor­sta­nová v ka­pi­tole II., zmi­zení je­jího otce, je z velké části vy­ře­šen už v ka­pi­tole IV. Tam ná­sle­duje ob­ra­tem ex­po­zice zá­hady další. Odtud zá­ko­nitě do­jdeme ke ka­pi­tole V., kde je první na­živo před­ve­dená vražda, až někde ve tře­tině textu. Tady máme ko­nečně oprav­do­vou zá­hadu, jakou bychom oče­ká­vali:

„Předně: jak se sem ti lidé do­stali a jak se do­stali odtud? Dveře od vče­rej­šího ve­čera nikdo ne­o­te­vřel. Jak to vy­padá s oknem?“ Při­stou­pil k oknu s lu­cer­nou v ruce a chví­lemi něco za­bru­čel o tom, co zjis­til, ale ad­re­so­val ty po­známky spíš sobě než mně. „Okno je za­vřeno ze­vnitř. Okenní rám je pevný. Žádné panty po straně nejsou. Tak si je tedy ote­vřeme. Po­blíž nikde žádná oka­pová roura. Stře­cha jo mimo dosah.“

Jenže tato zá­hada za­mčené míst­nosti je vy­ře­šena již v ka­pi­tole VII. Ná­sle­duje ještě půl pří­běhu – ho­ničky, akce, láska a ta od­bočka do Indie.

Takto po­jatý ře­tě­zec záhad a od­ha­lení na­zna­čuje, že možná ani sám autor tak úplně ne­tu­šil, jak to přesně do­padne, a při psaní těžce im­pro­vi­zo­val. Kom­po­zice i vlo­žený pří­běh jsou zjev­ným vý­sled­kem psaní na po­kra­čo­vání.

Celá řada od­bo­ček také míří někam mimo děj. To, co bylo ře­čeno o první de­duk­tivní ka­pi­tole, platí o hro­madě dal­ších scén. Kdy­bychom ne­znali po­lo­vinu po­drob­ností fi­nál­ního Smallova dob­ro­druž­ství v Indii, asi bychom je nijak ne­po­strá­dali. Kdyby se pes Toby tre­fil hned na­po­prvé a ne­vznikla pointa Epi­zody se sudem, taky by nikde ne­chy­běla. Celé to bláz­nivé le­po­relo fun­guje da­leko lépe jako se­riál, než jako uce­lený pří­běh. Nad čímž mi­lov­ník kla­sic­kých dě­jo­vých ob­louků a dů­my­sl­ných kom­po­zič­ních celků za­pláče, ale dnešní divák, mys­lící v se­ri­á­lo­vých krát­kých epi­zo­dách, to na­o­pak možná ocení.

A po­do­tý­kám, že i tento pro mne jed­no­značný ne­do­sta­tek na­pra­vil čas. O dva­náct let poz­dější Pes basker­vil­ský je již kon­strukcí osl­nivě do­ko­na­lou, s jed­not­nou at­mo­sfé­rou a ústřední zá­ha­dou, kte­rou od­ha­líme až na úpl­ném konci.

X.

Vý­těž­nost ná­vštěvy v čas­ném, ne úplně per­fektně pro­ve­de­ném a méně slav­ném ro­mánu o Hol­me­sovi je pře­kva­pivě bo­hatá. Mys­lím, že vět­šina záhad je ob­jas­něna.

Ano, Hol­mes je opravdu tak dobrý. Do­konce je možná pa­ra­doxně lepší, než plno jeho ná­sled­níků. Ne­bý­val nijak skvěle na­psaný, k ur­či­tému stylu se do­stal autor až někde v době Basker­vill­ského psa. Také se na­u­čil sklá­dat dlouhé pří­běhy.

Jenže, možná je to tou jed­no­du­chostí a ná­zor­ností pro spi­so­va­tele a ga­me­mas­tery vděčný ma­te­riál. Bu­do­vání at­mo­sféry je bu­do­vání at­mo­sféry, ničím víc, žádné vy­myš­le­nosti.

A hlavně, byl to vždy oh­ňostroj ná­padů. Per­fektní vy­u­žití toho lep­šího, co zbylo z go­tic­kého ro­mánu; straš­livé drama, zlot­řilý major a ubohá si­rota, mrt­voly za ran­ního úsvitu, po­klady a zlo­věstní tr­pas­líci. A k tomu nové, mo­derní prvky, stejně zá­bavné; ho­nička par­níků na Temži a de­tek­tiv špl­ha­jící po oka­pové rouře. A sa­mo­zřejmě osl­nivé de­dukce z ho­di­nek, z pra­chu na okně, z dout­níku, prostě z kde­čeho. Hol­mes může být kri­ti­zo­ván za všechno možné, ale roz­hodně s ním ne­bý­vala nuda.

Ano, Hol­mes je ve­lice ak­tu­ální. Před­běhl do­bu, třeba v otázce ex­cen­t­ric­kého nerda v hlavní úloze; nebo v touze po vý­ji­meč­ném, ne­všed­ním a fan­tas­tic­kém. Do­konce bych šel ještě dál; ně­které ro­viny pří­běhu nejsou úplně do­ce­něny ani dnes.

Pokud z toho udě­lal BBC Sher­lock ša­cho­vou par­tii na způ­sob filmu Saw, zkří­že­nou s Ml­če­ním jeh­ňá­tek, utekla mu tím po­měrně sub­tilní po­ezie, kte­rou ori­gi­nál ob­sa­ho­val. Totiž, že je to jako v po­hádce, kde ry­tí­řové za­chra­ňují krásné prin­cezny. Udě­lat z okouz­lu­jící Hol­me­sovy pro­tiv­nice sa­do­ma­so­chis­tic­kou do­minu není be­ze­ztrá­tová ope­race.

Pokud se Ele­men­tary nad­šeně vrhlo na tu všední a mo­derní ro­vinu vy­lé­če­ného nar­ko­mana a jemné me­zi­lid­ské vztahy, pak mu utekla ta zá­bavná ro­vina exo­tické vý­ji­meč­nosti, lehké nad­sázky, po­klad v ceně půl mi­li­ónu, černý ka­ni­bal a pa­douch s dře­vě­nou nohou.

Pokud Rit­chie tolik lpí pro změnu na té nad­sázce a ta­neč­ním rytmu, pak se mu může stát, že mu pro změnu ute­čou do­cela ne­če­kaně vážné si­tu­ace:

Hol­mes za­ho­ře­ko­val a jeho tvář, bledá jak stěna, za­sví­tila tem­no­tou.

„Ó, ten ne­tvor, ten ne­tvor!“ zvo­lal jsem se za­ťa­tými pěstmi. „Ne­od­pus­tím si nikdy, že jsem ho po­ne­chal osudu.“

„Za­slu­huji přís­nější po­kárání, než vy, Wat­sone. Chtěl jsem, abych měl k pří­padu všechny dů­kazy, pěkně za­o­krouh­lené, a při tom jsem ztra­til život kli­enta. Je to nej­větší rána v mojí ka­ri­éře. Ale jak jsem mohl vědět – jak jsem mohl vědět, že ohrozí svůj život ces­tou na močál, přes moje va­ro­vání?“

Mož­nosti ná­sle­do­vat Hol­mese tu jsou, ale dů­le­žité je právě po­chy­tat ty pod­statné složky, které tu byly od­ha­leny. Spíše po­kra­čo­vat v tom stylu, který pů­vodní Hol­mes na­črtl, ale už mnohdy z růz­ných dů­vodů ne­do­táhl. Před­klá­dat Hol­me­sovi ta­jemné zá­hady a ne­chat ho po­má­hat lidem, kteří si to za­slu­hují.

Pokud chcete stvo­řit ve­selý pul­pový děj, mů­žete vzít Hol­mese rov­nou a vy­tvo­řit fan­fiction. A bude to fun­go­vat.

Pokud máte vlastní plány, pak, ku­po­divu, není žádný pro­blém pul­pový děj ne­chat a vy­ho­dit z toho Hol­mese. Stačí mu se­brat schop­nost de­dukce, pře­jme­no­vat ho, pře­su­nout z Lon­dýna třeba do Prahy, a ne­po­zná ho nikdo.

Pokud máte ještě větší a am­bi­ci­óz­nější plány na roz­voj hlavní po­stavy a kdo­víco ještě, i pak vám může být Hol­mes uži­tečný. Lze třeba žas­nout nad novým Si­m­mon­so­vým ro­má­nem Pět srdcí. Vtip je v tom, že Hol­me­sov­ské prvky jsou velmi uni­ver­zální a ne moc agre­sivní, aby brá­nily ně­čemu dal­šímu.

Vý­sle­dek může být ve všech pří­pa­dech až pře­kva­pivě dobrý.