Ušito v Kalmari

Jed­noho dne jsem zase vy­lezla na stře­chu, spat­řila svůj svět a zjis­tila, že se mi ne­líbí.


Otočné ple­chové dveře mě vy­pli­vly do na­čer­ve­na­lého mě­síč­ního světla. Po ne­ko­neč­ných ho­di­nách u ši­cího stroje byl i po­nurý re­liéf naší vý­robní ko­lo­nie ví­ta­ným vy­lep­še­ním. Co­koli bylo vy­lep­šení. Před­jarní vzduch ští­pal na tvá­řích. Dobře.

Ne­chala jsem se strh­nout prou­dem lidí mí­ří­cích přes ná­městí k úzkým ulič­kám obyt­ných čtvrtí, uná­šet se mezi rá­doby ano­nym­ními těly v to­tož­ných pra­cov­ních uni­for­mách, je­jichž šedou bar­vil rudý měsíc na po­chybný od­stín rů­žové. Ztr­hané, pře­vážně žen­ské tváře nesly stej­nou barvu bílé kávy, černé kre­paté vlasy, úzké man­dlové oči. Pes­t­rost vesmíru spe­čená ve svých spod­ních pa­t­rech do dě­sivé jed­no­li­tosti. Musím se vy­spat dřív, než začnu fi­lo­so­fo­vat.

Jakmile se to­várna ztra­tila z do­hledu, kývla jsem němé roz­lou­čení, prudce za­hnula vpravo a zrych­lila krok. Čekal mě ještě dlouhý večer. Byla jsem Krysa. Nejme­no­vaná vůd­kyně na­šeho bra­trstva a při troše dobré vůle krá­lovna kal­mar­ského pod­světí. Toho ky­ber­ne­tic­kého ur­čitě, ač­koli jsem za ten titul vdě­čila spíš ne­do­statku zá­jemců a Yoře.

Krysa jsem si za­čala říkat sama, ale v našem bra­trstvu se to jméno pří­liš ne­chytlo. Neel se mi smál, že na Kal­mari žádné krysy nejsou a i kdyby, roz­hodně bych to ne­byla já. Možná si mys­lel, že mi schází zá­keř­nost, nebo vy­ční­va­jící zuby.

V hlavě se mi za­čalo ozý­vat od­kle­pá­vání ši­cího stroje, jako za po­slední týden vždycky, když jsem své mysli do­vo­lila se tou­lat. Při­nu­tila jsem se sou­stře­dit na cestu, jeden krok za dru­hým ztich­lými ulič­kami, kde jsem si hrála jako dítě. Přede mnou cosi za­šra­mo­tilo a já kra­pet za­vá­hala, ale pak po­kr­čila ra­meny a po­kra­čo­vala dál. Nervy na po­chodu.

Ze stínu vy­stře­lila ruka a prudce mě při­táhla k sobě. Praš­tila jsem útoč­níka do brady, a dru­hou rukou vy­táhla nůž. Snadno mi sra­zil paži stra­nou a chy­til mě za zá­pěstí. Za­na­dá­vala jsem.

„Da­misi, ty zmetku jeden! Ří­kala jsem ti mi­nule, abys …“ Ko­nečně jsem se tro­chu rozkou­kala. Na krk mi mířil vlastní nůž a ve tmě se leskly známé oči. „Yoro!“ vy­jekla jsem.

Další z na­šeho bra­trstva. To její táta Ihan nás obě na­u­čil tyhle bo­jové kousky. Scho­vala můj nůž a od­str­čila mě o kus dál.

„Ri. Ne­dá­váš pozor,“ vy­četla mi a pak se za­mra­čila. „Co je s Da­mi­sem?“

„Právě, že nic,“ od­byla jsem ji. „Proč tu číháš?“

„Měla jsem o tebe sta­rost, ségra. Je pozdě. Všechno v cajku?“

„Jenom přesčas,“ kývla jsem a vy­dali jsme se smě­rem k na­šemu úto­čišti. „Hol­kám jsem řekla, že jsi ještě pořád ne­mocná. Ostatní si jako vždycky ani ne­všimli, že tě za­ska­kuju.“

Ucu­lila se. Pro ty, kteří se ne­na­ro­dili v naší ko­lo­nii, bylo prak­ticky ne­možné od sebe vět­šinu z nás roz­li­šit. Možná jsem měla tro­chu jiný tvar kostí kolem očí a byla o pár cen­ti­me­trů vyšší než Yora, ale to bylo tak všechno. Jak z jed­noho vejce. Včetně kruhů pod očima.

„Ho­tovo?“ vy­zví­dala jsem. „Další den už bys mě mu­sela od­vést na káře. Ne­chápu, jak to můžeš vy­dr­žet.“

Po­kr­čila ra­meny.

„Léta praxe. Po­tře­buju so­lidní krytí. Ne všichni se můžou flá­kat jako ty.“ Pak se její ob­li­čej roz­zá­řil. „Ale jo. Ho­tovo.“

Ner­vo­zita se ve mně prala o první místo s nad­še­ním. La­vina byla na spad­nutí.

„Pa­ráda. Po­čkáme ještě ho­dinu a pak to spus­tíme. Při troše štěstí na to do rána nikdo ne­při­jde a pak už bude pozdě.“


„Mirio. Posaď se.“

Ne­o­chotně jsem pře­šla ne­při­ro­zeně ukli­ze­nou kan­ce­lář a se­su­nula se do ne­po­ho­dl­ného plas­to­vého křesla na­proti gu­ver­né­rce ko­lo­nie.

„Chtěla jsi něco, matko?“

Všechno na­po­ví­dalo, že mou dra­hou matku cosi vy­trhlo z je­jího ob­vyk­lého stavu na­prosté apa­tie a uvrhlo ji přímo do zbě­silé či­no­ro­do­sti, která dle mých zku­še­ností nikdy ne­mí­vala dlou­hého tr­vání.

Za­ra­zila jsem ji dřív, než sta­čila od­po­vě­dět.

„Možná mě to vlastně ne­za­jímá. Možná jsem se zrovna učila a ko­nečně se mi po­da­řilo na chvíli za­po­me­nout, že mrhám svůj čas na téhle za­po­me­nuté ko­lo­nii.“

„Mirio!“ ozvala se šo­ko­vaně. Plavé, krátce stři­žené vlasy se jí je­žily do stran a její statné tělo pů­so­bilo za kan­ce­lář­ským sto­lem jako pří­liš na­ta­žená pru­žina. Soudě podle vzhledu se od svého pro­cit­nutí ještě ne­sta­čila pře­vléct. Ko­šili měla po­se­tou skvr­nami od kávy a sáčko zmač­kaně vi­selo přes opě­ra­dlo židle.

„Mirio,“ zo­pa­ko­vala. „Jsem gu­ver­nérka Kal­mar­ské ko­lo­nie a jako ta­ková mám svou zod­po­věd­nost. A ty svoje po­vin­nosti. Ne­mů­žeš přece ig­no­ro­vat místo, kde žiješ.“

Zrovna od ní to sedlo.

„Po­čkat,“ pře­ru­šila jsem ji. „Nech mě si vzpo­me­nout. Pro­tože jestli si vzpo­mí­nám dobře, ig­no­ru­ješ mě už krás­ných dva­a­dva­cet let. Že já ne­mohu ig­no­ro­vat Kal­mari? Ale ano, obá­vám se, že mohu.“

Na chvíli ztichla a na­sa­dila ublí­žený výraz.

„Možná se to k tobě ne­do­neslo, ale v ko­lo­nii vy­pukla re­vo­luce,“ ozná­mila mi suše.

„Re­vo­luce?“ ze­ptala jsem se a ne­chala ve svém hlase za­znít po­chyby o mat­čině pří­čet­nosti. Zvedla jsem se a vy­hlédla z okna.

Ná­dvoří před naší re­zi­dencí vy­pa­dalo opuš­těně. Opa­daný strom před hlav­ním vcho­dem, dva znudění bez­pe­čáci po­se­dá­va­jící na scho­dech. Nikde ani noha. Pokud bou­řila re­vo­luce, tak někde jinde.

Re­zi­dence, uhnízděná na vr­cholu táh­lého kopce, pře­hlí­žela celou měst­skou ko­lo­nii. Čtver­cová síť ulic se táhla k ob­zoru, těsně na­mač­kané, pů­vodně to­tožné řa­dové domky vy­lep­šené za ta léta svými ma­ji­teli téměř k ne­po­znání. To­várny na ob­vodu města na­ru­šo­valy nud­nou šeď svou styd­li­vou cih­lo­vou. Slunce se opí­ralo do ka­men­ného pod­loží a zvolna roz­pa­lo­valo město ve žha­vou výheň. Takhle před po­led­nem byli všichni v práci a ulice se zdály až na pár po­lo­zdi­vo­če­lých dětí prázdné.

„Nějak tu tvou re­vo­luci ne­mohu najít,“ ob­rá­tila jsem se na matku.

„Na­bou­rali se do úlo­žišť a vy­mě­nili li­cen­co­vané ma­t­rice za volné. Víš, co to zna­mená,“ po­hlédla na mě vy­zý­vavě.

Nějak jsem ne­vě­děla, co ode mě chce sly­šet. Sa­mo­zřejmě, že jsem vě­děla, jak fun­gují ma­t­rice. Každý v ci­vi­li­zo­va­ném vesmíru to věděl. Do zvlášt­ního pří­stroje „maťáku“ se do­dala ener­gie, která se pak podle ma­t­rice pře­mě­nila, na co­koli jste chtěli vy­ro­bit. Jídlo, ob­le­čení, elek­tro­nika … Zpětně to fun­go­valo zrovna tak. Z bez­cenné hmoty ener­gie a z ener­gie ja­ký­koli vý­ro­bek. Jeden z vy­ná­lezů, které změ­nily svět.

Když se však člo­věk za­bý­val po­drob­něji pře­mě­nami ener­gií a přes­nou úlo­hou ma­t­rice, za­čí­nalo to být … slo­ži­tější. Ne­hledě na pře­vrat, který maťáky způ­so­bily v eko­no­mice a ve vztahu k věcem.

„Když si člo­věk koupí li­cen­co­va­nou ma­t­rici, může ji po­u­žít jen jed­nou a pak se sama zničí. Volné ma­t­rice se stá­vají jeho vlast­nic­tvím a pro osobní účely s nimi může na­klá­dat podle li­bosti,“ od­ml­čela jsem se, když při­kývla. „Pořád ale ne­vi­dím, kde je pro­blém. Na Quernu nebo It­zuku se prak­ticky jiné než volné ma­t­rice ne­pro­dá­vají. Li­cen­co­vané slouží jen pro kousky, u kte­rých je hlav­ním po­ža­dav­kem ma­xi­mální ori­gi­na­lita. Šperky, lu­xusní ná­by­tek …“

„Taky nejsme na Quernu,“ usekla matka můj roz­váš­něný mo­no­log. „Kal­mar­ská eko­no­mika fun­guje jinak. Tady si lidi ku­pují li­cen­co­vané ma­t­rice na všechno. Li­cen­co­vané ma­t­rice a maťák do každé do­mác­nosti. To jsou pi­líře naší eko­no­miky. Možná by ses měla místo snění o Quernu vrá­tit do re­a­lity.“

Vě­no­vala jsem jí vážný po­hled.

„Ještě něco?“

Po­vzdychla si.

„Jakmile jsme na to při­šli, sho­dili jsme Síť, ale stejně došlo ke sta­žení ti­síců vol­ných mat­ric. Navíc nejdou z žád­ného z úlo­žišť vy­ma­zat, a kdy­bychom vy­po­jili všechny, Síť se stejně zhroutí. Byla pro­jek­to­vaná na běžný pro­voz a vět­šina bez­peč­nost­ních opat­ření se­lhala.“

„Než jsi pro mě po­slala, Síť nor­málně fun­go­vala,“ upo­zor­nila jsem ji opa­trně.

„Na Or­bitu už z na­šeho vý­padku za­čí­nali být ner­vózní. Ne­zbylo nic ji­ného než ji zase spus­tit. O moc víc škody už to ne­na­páchá.“

Od­ml­čela se, vstala a při­po­jila se ke mně u okna.

Bledě modré nebe se nad ho­ri­zon­tem bar­vilo do hoř­či­cově žluté a po­tká­valo se s vy­bled­lým ka­me­ním za hra­ni­cemi ko­lo­nie. Náš malý svět bez vět­ších per­spek­tiv ohra­ni­čený moři a po­ho­řími z ne­ko­nečné skály. Bez ži­vota. Za­tou­žila jsem po mrňavé re­zi­denční za­hradě, nebo ale­spoň po svém po­koji s peč­livě ope­čo­vá­va­nými rost­li­nami v kvě­ti­ná­čích.

„Proč jsi mě za­vo­lala?“ ze­ptala jsem se tiše.

Po­třásla hla­vou a zdálo se, že ener­gie z ní za­čala opět opa­dat.

„Po­slala jsem na Quern do sídla spo­leč­nosti prosbu o pomoc. Snad by měli být schopní vy­sto­po­vat, z ja­kého místa ten útok při­šel. Při­slí­bili ně­ko­lik spe­ci­a­listů na Sítě a má s nimi do­ra­zit ještě níz­ko­po­dí­lový ak­ci­o­nář An­dyrs. For­málně můj nad­ří­zený. Bý­valý voják s po­věstí slí­dila, který se jen tak před něčím ne­za­staví.“

Zdálo se, že studna po­tíží, do níž se ří­tíme, nemá konce. By­ro­kra­tické zá­le­ži­tosti ve správě gu­ver­nérky se daly ozna­čit vše­li­jak, jen ne v po­řádku. Tvář se mi proti mé vůli zkrou­tila do na­bru­če­ného úšklebku. Skvělé. Po­slední věc, kte­rou jsem nyní po­tře­bo­vala, byla, aby mne matka za­hra­bala v hro­madě for­mu­lářů a hlá­šení.

„Před­po­klá­dám, že budeš chtít po­moct dát před jeho pří­jez­dem věci do po­řádku,“ od­hod­lala jsem se vy­slo­vit ne­vy­hnu­telné.

K mému pře­kva­pení za­vr­těla hla­vou.

„Marná snaha. Do­razí zítra. A moji lidé už na tom pra­cují. Jestli ne­bu­deš nic na­mí­tat, při­dě­lím tě k němu jako prů­vod­kyni. Byla bych ráda, kdyby zdejší ná­vštěvu pojal spíše tu­ris­ticky.“


Yora trů­nila na malém pol­štáři upro­střed na­šeho úkrytu ve sklepě Iha­nova domu a ne­pří­tomně se škle­bila do deskiče, který jí ležel na klíně. Byl to zdejší zá­kladní model, prak­ticky ne­roz­bitný, velký jako dlaň, na­pá­jený ze Sítě. Co chvíli do něj spo­ko­jeně klepla prs­tem, nebo v rych­lém rytmu za­bub­no­vala na ob­ra­zovku.

„Ty už odtaď nikdo ne­od­páře,“ pro­hlá­sila po chvíli jen tak do vzdu­chu. Po­tmě­šile se za­smála. „Já dám Da­mi­sovi, ama­tér!“

Pou­smála jsem se, za­vr­těla se a po­ku­sila se na­místo zí­rání do stropu na chvíli usnout. Lou­pal se z něj nátěr a je­diné světlo vy­dá­valo ne­lí­tostně in­ten­zivní záři. Stěny byly holé. Za­vzdychala jsem a po­sa­dila se. Vy­pa­dalo to, že jsme v pěkné kaši a Neel ještě pořád ne­do­ra­zil.

Sle­do­vat Yoru při práci byla ra­dost. Stejně jako její táta Ihan měla ur­čitý dar na­chá­zet cesty tam, kde já vi­děla jen mož­nosti. Za­tímco z Ihana dě­lala tato schop­nost ge­ni­ál­ního tech­nika a opra­váře, Yora ji vy­u­ží­vala pro naše … spe­ci­fič­tější účely. Oba byli ži­vou­cím dů­ka­zem, že ne­prav­dě­po­dobné ne­zna­mená ne­možné.

Pro­sto­rem za­vib­ro­val dunivý, dutý zvuk jako když na sebe v dálce na­razí dva ple­chy a jeden z deskičů le­ží­cích u stěny se roz­kři­čel Yo­ři­nou ob­lí­be­nou písní. Vy­hra­bala jsem se z pod­lahy a přes po­různu po­há­zené pol­štáře a při­krývky, které byly kromě maťáku v pod­statě je­di­ným vy­ba­ve­ním míst­nosti, se sá­pala po deskiči.

Damis. Než jsem sta­čila po­tvr­dit pří­jem, na­táhla ke mně ruku Yora.

„Dej to sem.“

Po­padla deskič, od­mítla Da­mise a hod­nou chvíli na pří­stroji něco šte­lo­vala.

„Mys­lela jsem, že máme s Da­mi­sem za­bez­pe­čené spo­jení,“ na­mítla jsem.

„Ne, dost. Teď už ne,“ za­mra­čila se a na oka­mžik vzhlédla. „Jestli je pravda, cos po­ví­dala, tak ne­bude sta­čit ani tohle.“ Za­blo­ko­vala vi­zu­ální vstup, se sou­stře­dě­ným vý­ra­zem vy­to­čila Da­mise a uká­zala mi, že mám mlčet.

Z deskiče se nej­prve li­nulo jen ticho, pak se ozval roz­hodný ná­dech pro­vá­zaný za­kaš­láním.

„Mí ob­lí­bení hlo­davci?“ Da­mi­sův hlas zněl zvláštně zkres­leně, zřejmě přes ně­jaký filtr.

„Král D.“

Ná­sledné ml­čení ne­tr­valo dlouho.

„Co vy­vá­díte? Mozky od­le­těly na Orbit? Komu si jako mys­líte, že po­mů­žete?“ vyjel na nás.

„Jestli si mys­líš, že bychom pro­vedli něco bez uv …“ za­čala jsem.

„Jak ti ráno chut­nala sní­daně, Dame? Za­darmo se na ja­zyku roz­plývá da­leko líp, co?“ vlo­žila se do toho Yora.

„Kašlu na sní­dani! Kvůli vašim pi­to­mejm ná­pa­dům to tu za chvíli bude samej šťou­ral. Je­diný, co mi brání při­táh­nout vás sem a vy­ří­kat si to s váma pěkně ručně, je, že bych tím při­znal, že jste moji lidi.“

„Což nejsme,“ pro­hlá­sila jsem le­dově.

Damis byl už pěk­ných pár let šéfem místní mafie a s vy­dat­nou po­mocí bez­pe­čáků z re­zi­dence pa­šo­val na Kal­mari ne­do­stat­kové ma­t­rice a kšef­to­val s nimi. Na­ra­zili jsme na něj, když nám bylo tři­náct a Yoře se za na­šeho ne­ma­lého po­vzbu­zo­vání po­da­řilo bez pla­cení stáh­nout ne­za­ne­dba­tel­nou část jeho mat­ric.

Je­li­kož jsme tehdy o ně­kte­rých aspek­tech za­bez­pe­čení ne­měli ani páru, ve­lice rychle jsme skon­čili u Da­mise ve sklepě, já se zlo­me­nou rukou a Neel s roz­bi­tým nosem a pa­rád­ním mo­no­klem. Po dvou dnech ve sklepě se Damis roz­hodl, že nás ne­za­bije, a od té doby jsme s ním vy­chá­zeli dobře. Měl pro nás sla­bost.

„Chtěl jsem vám říct, ať si dá­váte pozor. Vy­ří­díme to potom. Má sem při­jet vy­šet­řo­vat ně­ja­kej chlá­pek ze shora.“

„Sly­šeli jsme o něm,“ od­po­vě­děla jsem opa­trně.

„An­dyrs se jme­nuje. Bej­val to za­bi­ják a ke stáru strká pracky, kam nemá.“

Vy­mě­nily jsme si s Yorou po­hledy. Chá­paly jsme to stejně jako Damis. Za­bi­ják, který se do­žije stáří, je vy­soce ne­bez­pečný druh.

„Co se o něm po­vídá?“ vy­zví­dala jsem.

„Bo­jo­val prej v Kor­po­rační válce a pak někde na Kraji. Teď vy­jed­nává za naší dra­ho­cen­nou spo­leč­nost. Chlapi tvrdí, že o něm ko­luje divná po­ví­dačka. První den sbalí nej­hezčí holku v okolí. Dru­hej najde vi­níka. Třetí ho do­nutí, aby se při­znal, a čtvr­tej na­ku­puje su­ve­nýry. Bl­bost sa­mo­zřejmě.“

„Sa­mo­zřejmě,“ při­svěd­čila Yora. „Být nej­hezčí hol­kou, nikdy se ne­ne­chám sba­lit hned první den.“


Zkon­t­ro­lo­vala jsem pevně uta­žený drdol a po­ku­sila se na­sa­dit pro­fe­si­o­nální úsměv. Zr­ca­dlo nikde po­blíž ne­bylo, ale i tak jsem si byla na­prosto jistá, že vy­pa­dám směšně. Nový temně modrý kos­tý­mek mě škrá­bal na krku a já se marně nu­tila ke klidu.

Ar­chi­tekt, který pro­jek­to­val celé Kal­mari, zřejmě mi­lo­val kvá­dry, hrany a pravé úhly a ne­u­šet­řil jich ani re­zi­denci. Léta ne­po­u­ží­vaný Velký sál se leskl čis­to­tou, avšak i přes množ­ství úřed­níků a bez­pe­čáků, kteří se zde shro­máž­dili, vy­hlí­žel tro­chu stroze.

Po uví­ta­cím pro­slovu se pana An­dyrse zmoc­nila matka a nyní s ním ve­lice ener­gicky ho­vo­řila. Ač­koli se od vče­rejška zkul­tur­nila k ne­po­znání, měla jsem z ní dojem jisté po­mač­ka­nosti. Pan An­dyrs téměř žádné dojmy ne­vzbu­zo­val. Stejně jako mé matce mu mohlo táh­nout tak na še­de­sát, hnědé vlasy mu na te­meni tro­chu řídly a po­hy­bo­val se s ti­chou se­be­kon­t­ro­lou. Jeho vo­jen­ská his­to­rie ho nijak vi­di­telně ne­po­zna­me­nala a ani během dlou­hého če­kání se mi na něm ne­po­da­řilo najít nic po­zo­ru­hod­ného.

Ko­nečně matka do­ho­vo­řila a ne­dbale uká­zala mým smě­rem. V půli míst­nosti se An­dyrs za­sta­vil a ne­roz­hodně za­tě­kal po­hle­dem mezi ba­ví­cími se sku­pin­kami úřed­nic.

Vy­kro­čila jsem mu na­proti a ze­sí­lila svůj ne­při­ro­zený úsměv.

„Miria Gi­ri­ne­ová. Ráda vás po­zná­vám, pane An­dyrsi. Pokud do­vo­líte, budu po dobu va­šeho po­bytu v Kal­mari vaší prů­vod­kyní.“

Jeho šedé oči se tro­chu roz­ší­řily, ale na­přáhl paži a po­třásli jsme si rukama.

„Těší mě, slečno Gi­ri­ne­ová.“

Po­ky­nula jsem smě­rem k oknu, z něhož byl vý­hled na celé Kal­mari.

„Na úvod bych vás ráda se­zná­mila s kal­mar­skou his­to­rií a pro­vedla vás po re­zi­denci. Za­tímco vaši muži budou pra­co­vat, je pro vás při­pra­ven kul­turní pro­gram a na zí­t­řek je na­plá­no­vána pro­hlídka sa­mot­ného města a vy­bra­ných to­vá­ren,“ za­kon­čila jsem a tá­zavě po­hlédla na pana An­dyrse.

Vy­kouz­lil na své tváři úsměv a při­kývl.

„Nemám po­chyb, že ná­vštěva Kal­mari bude vý­ji­mečný zá­ži­tek. Vý­robní ko­lo­nie nejsou mým právě čas­tým pra­co­viš­těm.“

Vzala jsem to jako sou­hlas a po­kra­čo­vala v od­ří­ká­vání pře­dem při­pra­ve­ného textu.

„Zdejší pla­neta byla ob­je­vena před více než třemi sty lety a záhy ji od­kou­pil sou­krom­ník ži­jící na Quernu. Jakmile bylo jasné, že ma­t­ri­cová tech­no­lo­gie bude hrát v ná­sle­du­jí­cím ob­dobí roz­ho­du­jící roli, jeden z jeho po­tomků sem ne­chal do­vézt ohromný ma­t­ri­cový stroj a menší jím pro­du­ko­vané ma­t­ri­cové stroje pak pře­mě­ňo­valy místní je­do­va­tou at­mo­sféru na dý­cha­telný vzduch. O pa­de­sát let poz­ději roz­pro­dal již oby­va­tel­nou pla­netu na po­zemky jed­not­li­vým spo­leč­nos­tem.

Sa­motné Kal­mari pak bylo po­sta­veno před de­va­de­sáti lety. Vše, co tu vi­díte, bylo vy­ro­beno pouze po­mocí ma­t­ri­co­vých strojů – sa­mo­zřejmě kromě rost­lin a půd­ních mi­k­ro­or­ga­nismů. Všichni místní děl­níci po­chá­zejí z pří­měst­ské ko­mu­nity Vesy na Quernu. Při­ces­to­vali sem ze své pře­lid­něné do­mo­viny zejména za prací a pří­sli­bem vlast­ního …“

Zvedla jsem oči od okna a zjis­tila, že pan An­dyrs na mě upřeně zírá.

„Máte v sobě cosi exo­tic­kého,“ za­mumlal.

Chvíli jsem la­pala po dechu, než se v mé ochro­mené mysli vy­skytla do­sta­tečně břitká od­po­věď.

„Za to mohu po­dě­ko­vat své matce.“

Bezděčně za­létl po­hle­dem k vy­soké blon­ďaté gu­ver­né­rce a zpět k mé za­rpu­tilé čer­no­vlasé exis­tenci. Pak po­cho­pil.

„Znáte ho?“

Vy­ce­nila jsem zuby.

„Mohu vás ujis­tit, že k sobě cho­váme vřelé vztahy. Kdyby vám to ne­va­dilo, na­vr­huji pro­hlídku re­zi­dence.“

Uhnul po­hle­dem a ná­sle­do­val mě ze sálu a dolů po scho­dišti.

„Od svého vzniku je Kal­mari za­mě­řeno na tex­tilní vý­robu. Od tkaní látek, přes bar­vení a šití až po ex­port. Každý kou­sek sa­mo­zřejmě ori­gi­nál, vše při­pra­veno na pře­ve­dení do mat­ric. Ně­které …“

„Slečno Gi­ri­ne­ová,“ pře­ru­šil mě a opět mě po­zorně sle­do­val.

„Ně­které z vy­bra­ných to­vá­ren zítra na­vští­víme.“ Ob­li­čej mi ztuhl v další na­po­do­be­nině úsměvu. „Máte ně­jaké do­tazy, pane An­dyrsi?“

Jeho úsměv byl oprav­dový. Nebo tak ale­spoň vy­pa­dal. Pro­šel ote­vře­nými dveřmi do prázdné jí­delny a vy­táhl od stolu dvě židle. Sedli jsme si.

„Ano. Rád bych věděl, jak místní re­a­gují na zpří­stup­nění vol­ných mat­ric.“

Tro­chu mě pře­kva­pil, ale ne na dlouho.

„To bo­hu­žel mo­men­tálně nevím. Do­mní­vám se, že jsou rádi, že jsou za­darmo. Zá­ro­veň se však mohou vy­sky­to­vat obavy o bu­doucí vývoj. Prav­dě­po­dobně ně­kteří z nich vá­hají, jestli je­jich sta­že­ním ne­po­ru­šují ně­jaký zákon.“

„Prav­dě­po­dobně.“ Zdálo se, že An­dyr­sovi to ne­stačí. „Slečno Gi­ri­ne­ová, vy jste tu cho­dila do běžné školy, že?“

Ne­rada jsem kývla.

„Do dva­nácti let. Pak jsem se za­čala vzdě­lá­vat in­di­vi­du­álně.“

„Máte mezi nimi ně­jaké přá­tele?“

„Pár. Matka by vám řekla, že spo­leč­nost míst­ních pří­liš ne­vy­hle­dá­vám.“

Po­kle­pal mi na ra­meno a já při tom gestu kra­pet ucukla.

„Pak to udě­lejte. Zjis­těte, co­koli si mys­líte, že by mě mohlo v sou­vis­losti s tou zá­mě­nou mat­ric za­jí­mat. Kdyby vás něco na­padlo, ne­ne­chá­vejte si to pro sebe.“ S po­vzde­chem se zvedl. „Teď mě omluvte, slečno Gi­ri­ne­ová. Mám tady práci.“


Z ta­verny se ote­vře­nými dveřmi li­nuly muž­ské hlasy, cin­kot skle­nic a tichý hukot maťáku. Ač­koli si za­cho­vala své jméno, dávní vesmírní ko­lo­nisté z předmaťá­kové éry by byli nej­spíš zkla­maní. Holá míst­nost plná lavic a stolů a velký maťák při­po­jený na vo­do­vodní po­trubí. Al­ko­hol nebyl, k Da­mi­sově velké ra­dosti, na se­znamu pří­stup­ných mat­ric a tvo­řil tak téměř po­lo­vinu jeho ob­ratu.

Hle­dala jsem Neela, tře­tího a po­sled­ního člena na­šeho bra­trstva. Před ne­ce­lou ho­di­nou mi po­slal na můj osobní ne­za­bez­pe­čený deskič je­diné slovo. „Přijď.“ Nor­málně byl opa­trný až běda, takže jsem se co nejdřív trhla a chvátala sem. Vě­děla jsem, že tu bude, cho­dil sem po práci prak­ticky denně. Našla jsem ho ob­klo­pe­ného sku­pin­kou výše po­sta­ve­ných děl­níků, bez­pe­čáků a pár Da­mi­so­vých mužů. Ob­vyklá spo­leč­nost.

Od­chytla jsem od­chá­ze­jí­cího při­o­pi­lého děl­níka, kte­rého jsem matně znala od vi­dění, a po­prosila ho, jestli by Ne­e­lovi ne­vy­ří­dil, že tu na něj čekám. Za­cou­vala jsem od dveří a vy­čká­vala.

„Prej tu na mě čeká ta moje holka,“ pro­hlá­sil, jakmile vyšel z ta­verny.

Za­zu­bila jsem se na něj.

„Čau, brá­cho.“

Fázi bez­hla­vého za­mi­lo­vání do Neela jsme si obě s Yorou od­byly už před lety, přesto se mi to oslo­vení tro­chu za­dr­há­valo v krku. Neel byl ve své pra­covní uni­formě po­stří­kané ne­beskými od­stíny modré, s ho­ří­címa očima a os­trou od­hod­la­nou bra­dou. Ve spo­leč­nosti okouz­lu­jící, v sou­kromí tichý a za­du­maný. Jak se na špeha patří.

Beze slova mě po­padl za loket a vedl do po­stran­ních uli­ček. Pře­svěd­čil se, že jsme sami, pak se opřel o stěnu domu a hlu­boce vzdychl.

„Ne­vy­víjí se to dobře?“ řekla jsem.

Po­hlédl na mě a za­krou­til hla­vou.

„Bez­pe­čáci toho An­dyrse zbož­ňují. Da­mise mu sa­mo­zřejmě ne­pro­zradí, to by si po­de­psali vlastní roz­su­dek, ale jinak je má pod pal­cem.“

„Chceš, abych se po­dí­vala na naše mož­nosti?“ na­vrhla jsem a při­pra­vila se na ho­diny roz­va­žo­vání strá­vené zí­rá­ním do prázdna.

„Co nejdřív, Ri. Jestli máme mít ně­ja­kou šanci, že na nás ne­při­jdou, mu­síme to od­pís­kat hned teď.“

Str­nula jsem v šoku.

„Od­pís­kat? To jako ne­chat Yoru uvol­nit ma­t­rice? Mys­líš, že by to ně­čemu po­mohlo?“

Po­kr­čil ra­meny.

„Právě proto chci, abys to zvá­žila. Jestli nám to za to stojí. Nebo skon­číme někde, kde jsme za­ru­čeně ne­chtěli.“


Čer­s­tvě za­litá tráva za­vo­něla do noci o něco vý­raz­něji a na ces­tičce se ozvaly kroky. Staré stromy byly holé, ale vy­soké zdi brá­nily mě­síci osvět­lit blí­žící se po­stavu. An­dyrs se vy­loupl pár kroků ode mě a pře­kro­čil úzký zá­ho­nek.

„Dobrý večer,“ pozdra­vila jsem. „Dou­fám, že váš ná­hradní pro­gram byl do­sta­tečně uspo­ko­ju­jící. Při­šel jste o úžas­nou ukázku míst­ního sbo­ro­vého zpěvu.“

Zdvo­řile mi po­kývl a po­sa­dil se vedle mě na la­vičku. Za­hrada měla jen pár metrů čtve­reč­ních a ze všech stran ji ob­klo­po­valy stěny re­zi­dence. Byli jsme tu sami.

„Ale­spoň víme, že to ne­byla žádná or­ga­ni­zo­vaná sku­pina s pod­po­rou vět­šiny,“ pro­nesl po chvíli. „Jen si pár hac­kerů zku­silo za­hrát na bohy. Proč, ještě stále zů­stává otáz­kou.“

„Jak jste na tohle při­šel?“ ze­ptala jsem se udi­veně.

Po­kr­čil ra­meny.

„Kdyby se po­kou­šeli o pře­vrat, uči­nili by tak, jakmile gu­ver­nérka sho­dila Síť. Tak­tická chyba z její strany, mi­mo­cho­dem.“

Zdr­žela jsem se ko­men­táře a místo toho vy­táhla z kapsy deskič.

„Říkal jste mi, že si své ná­pady nemám ne­chá­vat pro sebe. Něco vám pošlu.“

An­dyrs vy­táhl pří­stroj vzdá­leně při­po­mí­na­jící deskič a chvíli lis­to­val na matně pod­sví­cené ob­ra­zovce. Když od ní vzhlédl, ro­ze­znala jsem v jeho očích ne­fal­šo­vané pře­kva­pení.

„To jste psala vy?“

„Ano. Po­sí­lala jsem to jako se­mi­nární práci. Okolí mi po­skytlo ide­ální námět. Jestli bu­dete číst dál, na­jdete tam ro­ze­psán pro­ces pro­měny ko­lo­nie krok po kroku.“ Zhlu­boka jsem se na­dechla. „Vý­roba mat­ric pře­vá­dě­ním re­ál­ných vzorů, které se musí slo­žitě vy­rá­bět, je už pře­ži­tek. Vir­tu­ální mo­de­lo­vání fun­guje stejně dobře a není k němu po­třeba tohle všechno,“ na­zna­čila jsem rukou směr, kde le­žely to­várny, a po­kra­čo­vala jsem.

„Chápu, že by se tím sní­žil počet pra­cov­ních míst, ale mys­lím, že by to vy­kom­pen­zo­valy vyšší platy. A kdyby se sou­časně pod­po­řil roz­voj slu­žeb, vedlo by to k cel­ko­vému zvý­šení ži­votní úrovně.“ Usmála jsem se na An­dyrse, který mě celou dobu za­myš­leně po­zo­ro­val. „Kal­mar­ská eko­no­mika by pak mohla při­jmout model quern­ského typu. Při­šlo mi to jako efek­tivní ře­šení sou­časné ma­t­ri­cové krize.“

„Ne­po­chybně,“ za­bru­čel. „Až na tu ma­lič­kost, že tahle pře­měna by stála tři­krát víc, než celá Kal­mar­ská ko­lo­nie vy­dě­lala za de­va­de­sát let.“

Ne­dě­lala jsem si velké na­děje, že by o po­dob­ném po­stupu mohl ale­spoň pře­mýš­let, ale zku­sit jsem to mu­sela. Při­nejmen­ším kvůli svému svě­domí.

„Stu­du­jete dál­kově Quern­skou uni­ver­zitu?“ nad­ho­dil do roz­pa­či­tého ticha.

Kývla jsem.

„Tro­chu eko­no­mie a so­ci­o­lo­gie. Hlavně pla­ne­tární eko­lo­gii. Matka mi však ne­do­volí odjet a za­bý­vat se něčím po­řádně.“

„Jste do­spělá,“ na­mítl ne­chá­pavě. „Ne­mu­síte se na ni ohlí­žet.“

Ne­po­da­řilo se mi skrýt chmurné po­ba­vení nad jeho radou.

„Sho­dou okol­ností žiji v ko­lo­nii, k je­jí­muž opuš­tění je pro místní oby­va­tele nutné po­vo­lení gu­ver­néra.“

„Ach tak,“ po­zna­me­nal ne­ut­rál­ním hla­sem. „Asi ne­tu­šíte, proč vaše matka v mi­nu­lých pat­nácti le­tech ně­ko­li­krát od­mítla po­vý­šení spo­jené s lépe pla­ce­nou funkcí na … pří­vě­ti­vější pla­netě.“ Za­du­maně po­kle­pal nohou na dlažbu. „Mohl s tím mít něco spo­leč­ného váš otec?“

Po­vý­šení? Na­bídka stě­ho­vání? Cože? Zvedla jsem se a vzru­šeně pře­chá­zela sem tam podél la­vičky. An­dyrs čekal. Místo spe­ku­lo­vání jsem se sou­stře­dila na svou od­po­věď.

„Po­chy­buji. Ro­ze­šli se ještě před­tím, než jsem se na­ro­dila. Na­po­sledy spolu mlu­vili, když mi bylo snad pět.“ Vlastě jsem na tu dobu měla cel­kem živé vzpo­mínky. Vy­lezla jsem tehdy na stře­chu re­zi­dence a od­mí­tala slézt. Kromě ji­ného jsem se tak zba­vila své po­slední chůvy.

„Ří­káte tedy, že už se ne­ví­dají,“ za­uva­žo­val An­dyrs. „V tom pří­padě ji tu ovšem musí držet něco ji­ného. Něco, co jí v dlou­ho­do­bém vý­sledku stojí za pře­ží­vání na ta­ko­vémto místě.“

Na­padlo mě to pří­liš pozdě.

„Pro­boha, snad ne­mys­líte, že by moje matka … To je ab­surdní! Ujiš­ťuji vás, že moje matka roz­hodně není vůd­kyní žád­ných re­vo­lu­ci­o­nářů.“

Jeho oči se zú­žily v štěr­biny čiré po­zor­nosti.

„Je mi líto, že vás o tom musím in­for­mo­vat ta­ko­vým způ­so­bem, ale v ří­zení ko­lo­nie byly na­le­zeny léta se táh­noucí ne­srov­na­losti. Po­de­zřele mnoho do­ku­mentů chybí.“

Vě­no­val mi ještě jeden z pes­tré sady svých úsměvů, zvedl se a bez dal­šího roz­lou­čení ode­šel.


„Měl jsi pravdu, Neele. Je to zlý.“

Se­děli jsme v našem úkrytu, za­chumlaní v pro­ší­va­ných po­krýv­kách, které z to­vár­ních zbytků ušila Yo­řina matka Paem. V jinak ne­hos­tinné šedé míst­nosti pů­so­bily pes­t­ro­ba­revné deky a pol­štáře do­jmem pře­ludu. Od ven­kov­ních dveří se sem kradla zima. Bylo pozdě po půl­noci a Yora vedle mě klim­bala opřená o zeď.

Drcla jsem do ní a po­kra­čo­vala.

„Sta­huje se to kolem nás. Jestli nás ne­vy­pát­rají přes Síť, vy­razí to z Da­mise, nebo jinak. Prav­dě­po­dob­nost, že nás An­dyrs najde, je moc velká.“

„Kolik?“ ze­ptal se.

„Zhruba pěta­de­va­de­sát pro­cent. Ne­do­ká­zala jsem vzít v úvahu všechny fak­tory. Prostě pří­liš velká, než abychom to hráli na ná­hodu.“

Neel těžce polkl a tro­chu se na­pří­mil.

„Jestli nás chytí, ni­čemu to ne­po­může. Ne­hledě na to, co se stane s náma, bude to marný. Na­vr­huju jít za An­dyr­sem a tro­chu vy­jed­ná­vat. Když z úlo­žišť sami od­stra­níme naše ma­t­rice, ušet­říme mu sluš­nou hro­mádku peněz. Po­ku­síme se to vy­u­žít a bu­deme chtít vý­mě­nou co nej­víc.

„A co jako?“ Pře­dem jsem vě­děla, že ně­čeho ta­ko­vého se v žád­ném pří­padě ne­zú­čast­ním.

Ne­vě­no­val mým po­chy­bám po­zor­nost.

„Úpravy jis­tých do­ku­mentů o pra­covní době. Za­ve­dení vol­ných mat­ric na zá­kladní věci.“ Vážně na mě po­hlédl. „Se­znam na­šich po­ža­davků máš u sebe ty. Měli bychom to dát co nejdřív do­hro­mady.“

„Možná ti to uniklo, ale já jsem silně proti,“ za­sy­čela jsem na něj. „I za před­po­kladu, že nás An­dyrs rov­nou ne­za­bije, sem potom po­šlou špehy. Co chceš dělat pak? Pra­co­vat zby­tek ži­vota v bar­vírně a tvá­řit se u toho šťastně?“

Dřív, než sta­čil od­po­vě­dět, se do toho vlo­žila Yora.

„Ne. Mys­lím, že to půjde.“ Zvedla oči od pod­lahy, kam před­tím ospale mžou­rala. Denní práce v to­várně a po­no­co­vání nad deski­čem si na ní vy­bí­raly svou daň. „Jsem pro si s ním po­po­ví­dat, ale v tro­chu ji­ných pod­mín­kách. V pod­mín­kách které si sami ur­číme. An­dyr­sovi se pak bude o něco snad­něji při­stu­po­vat na naše ná­vrhy.“

„To jako únos?“ hádal Neel.

„Já bych to spíš na­zvala in­spi­rací způ­so­be­nou prud­kou změ­nou per­spek­tivy,“ za­ška­re­dila jsem se na něj.

Ne­e­lovi se myš­lenka zjevně za­lí­bila, pak ho však pře­mohla opa­tr­nost. „Prů­švih je, že nás to do­stane leda do větší kaše.“

Yora vy­pě­nila.

„Tady se pak na­bízí otázka, o co nám jde, že jo. Blbě to do­padne tak jako tak. Takhle by však vý­sledky mohly být ne­za­po­me­nu­telný. Jestli se ale bojíš o kej­hák …“

„Já s tím sou­hla­sím,“ pro­nesla jsem na­hlas a ne­ne­chala si­tu­aci zvrh­nout v hádku. „Stojí to za to a navíc je to s tro­chou štěstí cel­kem pro­ve­di­telný.“

Neel po­malu kývl, a pak mu blýsklo v očích.

„Zítra má vy­ra­zit do města. Sice se bu­deme muset trh­nout z práce, ale v po­rov­nání s ostat­ním je to za­ne­dba­telný. Yora může říct, že je ještě pořád ne­mocná …“

Ozvalo se za­kle­pání. Mlu­vili jsme cel­kem po­ti­chu, přesto jsme sebou všichni trhli a vy­sko­čili na nohy. Vnitř­ními dveřmi k nám na­koukl Ihan.

„Ne­spíte?“

Ne­če­kal na od­po­věď a vešel dovnitř. Ne­ná­padný muž ve střed­ních le­tech, černé vlasy nad spánky tro­chu pro­še­di­vělé, drobný, téměř o půl hlavy menší než já. Byl tu pro nás vždycky, co jsem si pa­ma­to­vala, a vždycky věděl věci, které roz­hodně neměl. Drob­nosti a ta­jem­ství, které jsme mu já ani Yora nikdy ne­řekly. A i když jsem časem zjis­tila, kdo vlastně je, jeho přesné od­hady pro nás zů­stá­valy ví­ce­méně zá­ha­dou.

„Ne­líbí se mi to,“ řekl po chvíli tlu­meně. „Vím, proč to dě­láte, ale ne­líbí se mi to. Mám o vás strach. A je to čím dál horší.“

O naší zá­měně mat­ric věděl od Yory a An­dyr­sův pří­let taky nebyl žádné ta­jem­ství, ale ne­chtěla jsem ani uva­žo­vat, co všechno viděl, když si tak v duchu ma­lo­val bu­douc­nost.

„Dá­vejte na sebe pozor, holky,“ po­žá­dal, když jsme ne­od­po­ví­dali, a obě nás s Yorou objal. Neela praš­til po ra­meni a při­ká­zal: „Žádný bl­bosti, jasný?“

Při od­chodu se na mě za­dí­val, jako by mi chtěl něco říct, ale pak se za­ra­zil. Ve dve­řích se ještě oto­čil na Yoru.

„Mysli, pro­sím tě, než něco udě­láš. Kdyby se ti něco stalo, mamka by to ne­pře­žila.“ Paem byla las­kavé stvo­ření. I když měla tisíc dů­vodů mě ne­ná­vi­dět, ote­vřela nám dům a sta­rala se o nás, když jsme jí to do­vo­lili, jako o ztra­cená ká­čátka.

Yora str­nule při­kývla a Ihan za sebou za­bouchl dveře.

Ke vší smůle na nás Iha­novo va­ro­vání ne­mělo za­mýš­lený úči­nek. Pár minut jsme se mlčky kle­pali pod při­krýv­kami, pak Neel zkon­t­ro­lo­val oba vchody a já vy­táhla z kapsy náš se­znam po­ža­davků. Sta­ro­módně psaný v ruce, takže se k němu nikdo ne­mohl pro­lá­mat přes Síť.

„Smluvní, nebo ab­so­lutní po­ža­davky?“ ze­ptala jsem se tiše.

„Když únos, tak ab­so­lutní.“ Hlas Yoře tro­chu pře­ska­ko­val a bylo vidět, že se ještě ne­vzpa­ma­to­vala z Iha­novy ná­vštěvy.

Se­sedli jsme si do těs­ného kruhu, až jsme se do­tý­kali ko­leny. Za­čala jsem číst.

„Za­prvé. Po­vo­lení vol­ných mat­ric. Ne­od­vo­la­telné a oka­mžité po­vo­lení pro­deje vol­ných mat­ric za ceny od­po­ví­da­jící blíz­kým ci­vi­li­zo­va­ným svě­tům, pro­vá­zené usku­teč­ňo­vá­ním to­hoto pro­deje ma­teř­skou spo­leč­ností či zru­še­ním je­jího mo­no­polu a umož­ně­ním jiným spo­leč­nos­tem …“

Yora za­vzdychala.

„Ri. Zkrať to. Takhle An­dyrs dřív usne.“

Dál už jsem četla jenom nad­pisy.

„Za­druhé, Změna ča­so­vých jed­no­tek, v nichž je sta­no­vena pra­covní doba z pla­ne­tár­ních na vesmírné. Za­třetí. Po­vo­lení od­letu z ko­lo­nie bez sou­hlasu gu­ver­néra. Za­čtvrté …“

Po­lo­žek bylo cel­kem čty­ři­cet jedna. Ke konci Yora zře­telně od­pa­dá­vala.

„Pa­ráda,“ pro­hlá­sila, když jsem se ko­nečně od­ml­čela. „Když mu to bu­deme číst pořád do­kola, mělo by to za­brat. Ně­jaké další ná­vrhy?“

„Jo, jeden bych měla,“ ozvala jsem se sta­tečně. „Stromy.“

„Stromy?! Mys­líš tím tu chcíplou věc před re­zi­dencí?“

„Je jen v ob­dobí ve­ge­tač­ního klidu,“ pro­tes­to­vala jsem. „A stromy jsou jedny z mála věcí, které se ne­dají vy­ro­bit ani v se­be­vět­ším maťáku. Po­tře­bu­jeme ně­jaké hod­noty, které…“

„Stačí,“ za­ra­zila mě. „Tak tedy stromy.“

Došla jsem z maťáku vy­lou­dit tužku a při­psala je na se­znam. Yora si kvůli nim ze mě usta­vičně stří­lela.

„Dou­fám, že se dobře ba­víte.“ Neel zněl jed­no­značně una­veně. „A taky dou­fám, že se vám po­da­řilo vy­mys­let, jak za­brá­nit bez­pe­čá­kům, aby ne­na­šli An­dryse dřív, než s ním bu­deme ho­tovi. Kal­mari zase není tak velké. Nej­poz­ději do tří hodin ho mají.“

Padlo na nás ticho.

„Mů­žeme vy­hro­žo­vat, že jestli nás za­čnou hle­dat tak ho … tak mu ublí­žíme,“ na­vrhla Yora vá­havě.

„Ne­při­chází v úvahu,“ roz­hodl Neel. „Kromě toho, že nemám v plánu ko­mu­koli ubli­žo­vat, An­dyrs je velká ryba. Při­šla by ho po­mstít po­lo­vina flo­tily spo­leč­nosti. A takhle si pomoc pro Kal­mari vážně ne­před­sta­vuju.“

„Mů­žeme vy­u­žít ten starý plán,“ vyšlo ze mě téměř proti mé vůli. „Ten, co jsme chtěli po­u­žít, než jsme zjis­tili, že gu­ver­nérka nemá právo měnit na­ří­zení. Ten s úno­sem její dcery.“

„Bl­bost. Kromě toho, čím by to změ­nilo si­tu­aci?“ ko­men­to­vala Yora.

„Gu­ver­nérka sice ne­může měnit na­ří­zení, ale má na povel bez­pe­čáky. Když jim za­káže An­dyrse hle­dat, po­slech­nou jí. A ona to udělá.“ Vstala jsem a se­třásla ze sebe deku. Kle­pala jsem se stra­chem a ner­vo­zi­tou a pro zimu už ne­zbylo místo. „Vzká­žeme jí, že jestli je pošle do města, tak Krysa za­bije Miriu Gi­ri­ne­o­vou.“

Po­hle­dem jsem pře­jela zbledlé tváře.

„A věřte mi, že jestli je do toho města pošle, já to sku­tečně udě­lám.“

Yora jen bez­radně roz­ho­dila rukama. Neel se mi po­dí­val do očí.

„Jestli to ne­vy­jde, tak tě to zničí.“

Uhnula jsem hla­vou. Neel něco pro­ro­ko­val má­lo­kdy, ale vět­ši­nou míval pravdu.


Krátce po po­ledni ne­znalo slunce v Kal­mar­ských ulič­kách sli­to­vání. An­dyr­sovi sté­kal po čele pot a hro­ma­dil se mu v hlu­bo­kých vrás­kách kolem očí. Nos měl za­rudlý. Ně­ko­li­krát jsem mu na­bí­zela pa­ra­ple, které s ob­li­bou po­u­ží­vali úřed­níci od­ji­nud, ale od­mítl. Po­tře­bo­val prý mít volné ruce.

Jed­nou z nich se téměř ne­u­stále do­tý­kal zbraně, která mu vi­sela na opasku, a po­hle­dem pro­pátrá­val okolí. Pů­vodně si s sebou do­konce chtěl vzít ochranku, ale to jsem mu roz­mlu­vila. Cho­dila jsem tu sama od té doby, co mi bylo pět a prak­ticky nikdy se mi nic ne­stalo. A jak jsem mu s úsmě­vem při­po­mněla, ne­byli jsme na vá­lečné misi, ale na tu­ris­tické pro­hlídce města.

Můj úmysl, uká­zat mu místní za­jí­ma­vosti, byl pře­dem od­sou­zen k ne­zdaru. Kal­mari bylo ve své pod­statě ne­ko­nečně nudné. Spleť ulic a uli­ček, domy, to­várny. Vzala jsem ho do jedné z těch, kde se obar­vené látky stří­haly a pak šily. Každý kou­sek ori­gi­nál, ve skvěle pad­nou­cích va­ri­an­tách pro všechny mys­li­telné typy po­stav.

Po­kou­šel si pro­mlu­vit s ně­ko­lika děl­níky, ale po pár mi­nu­tách ho všu­dypří­tomný hluk a vy­dý­chaný vzduch z haly vy­hnaly. Po­kra­čo­vali jsme dál, šikmo přes město. Matka nás ne­če­kala dřív než před zá­pa­dem slunce.

„Po­malu ty místní re­bely za­čí­nám chá­pat,“ za­žer­to­val a otřel si čelo ruká­vem. „Horko, hluk, jed­no­tvár­nost. Samé ri­zi­kové fak­tory. Není divu, že je pak na­pa­dají scestné myš­lenky.“

„Do­dr­žu­jeme všechna na­ří­zení,“ brá­nila jsem matku, ale ne pří­liš za­ní­ceně. „Hlu­kové a prašné li­mity, os­mi­ho­di­nová pra­covní doba …“ od­ml­čela jsem se a vy­zý­vavě na An­dyrse po­hlédla.

Kývl a chvíli se za­mys­lel.

„Pa­ma­tuju si správně, že zdejší pla­ne­tární den trvá něco přes pat­náct hodin?“

„Pat­náct celá tři­cet čtyři,“ upřes­nila jsem.

Za­mra­čil se.

„Před­po­klá­dat, že na­ří­zení roz­li­šuje pla­ne­tární a vesmírné ho­diny by asi bylo na­ivní.“

Delší dobu jsme ml­čeli a An­dyrs se vrá­til ke sle­do­vání okolí. Zdálo se, že li­tuje, že ho místo zdejší nudou a slun­cem umí­ra­jící ko­lo­nie ne­po­slali vy­jed­ná­vat do vá­leč­ného území. Tady to zatím kromě řečí nijak ne­vřelo. Lidé vy­čká­vali a na sku­teč­nou re­vo­luci jim v krvi cosi schá­zelo.

Mé pod­patky hla­sitě kla­paly na ka­menné dlažbě a nad hla­vou jsem to­čila pa­ra­ple­tem. Látka, která ho po­krý­vala, sví­tila ne­při­ro­zeně bílou a sli­bo­vala zcela od­rá­žet slunce, kon­strukce však byla ze so­lid­ního, byť du­tého, kovu. Kos­tý­mek jsem vy­mě­nila za krátké šaty ve své ob­lí­bené tmavě modré.

An­dyrs se při po­hledu na mě usmál.

„Ne­če­kal jsem, že na ko­lo­nii jako Kal­mari najdu ta­ko­vou dámu. Není to úplně vhodné místo pro život na úrovni.“

„Dělám, co se dá,“ ušklí­bla jsem se a při­jala li­chotku. „Mys­lím, že se však na­má­háte marně. Máte den zpož­dění, a dokud do toho mám co mlu­vit, nikdy ho ne­do­že­nete.“

Str­nule na mě hle­děl, a pak se ro­ze­smál.

„Tak vy jste to taky sly­šela. Řeči se šíří rych­leji než světlo.“ Od­ml­čel se a uhnul po­hle­dem. „Obá­vám se však, že se mý­líte. Do­konce bych si do­vo­lil tvr­dit, že mám ná­skok.“

To sotva. Šlehla jsem po něm očima a ne­chala to být.

Do­ra­zili jsme k malé ta­verně.

„Něco k jídlu?“ na­bídla jsem mu.

Vešla jsem dovnitř a za­mí­řila k maťáku. An­dyrs mě vá­havě ná­sle­do­val, zřejmě če­kaje za kaž­dým rohem léčku. Kromě nás však byla až na jed­noho po­spá­va­jí­cího děl­níka ta­verna prázdná. Krčil se v rohu, před sebou po­lo­prázd­nou skle­nici če­hosi ne­i­den­ti­fi­ko­va­tel­ného, uni­formu plnou mod­rých skvrn.

„Díky, ale ne,“ řekl An­dyrs a při­po­jil se ke mně u maťáku. „Dám si jen vodu. Chcete taky?“

Ne­če­kal na mou od­po­věď, po­žá­dal maťák přes deskič o dvě sklenky chla­zené vody a jednu z nich mi podal. Pili jsme v ne­klid­ném tichu a An­dyr­sovi se zře­telně ule­vilo, když jsme z ta­verny ode­šli.

„Mys­lím, že jste to špatně po­cho­pila,“ ozval se ne­če­kaně. „Nejsem tu, abych na­pra­vil všechno zlo, co se tu ode­hrává. Ani abych do­padl vaše myší hac­kery a pa­še­ráky. Jsem tu, abych vy­ře­šil vzniklou si­tu­aci. Nic víc.“

Roz­pa­čitě jsem polkla. Na co tím mířil? Uhnuli jsme z hlavní ulice a zkrat­kou za­mí­řili k to­várně na tkaní látek.

„Ten váš pro­jekt je ve své pod­statě správný,“ po­kra­čo­val. Za­bo­čili jsme do uličky tak úzké, že bych se s roz­přa­že­nýma rukama mohla do­tknout stěn. Po­blíž konce uličky někdo ne­chal ote­vřené dveře a ty teď téměř blo­ko­valy vý­hled. An­dyrs mírně zner­vózněl. „Je­diné, co vám chybí, je nad­hled a spousta praxe. Nic, co by pár let na Quernu ne­spra­vilo.“

Od­ml­čel se a za­sta­vil upro­střed uličky.

„Po­slyšte, tohle se mi ne­líbí.“

Ne­dbala jsem jeho va­ro­vání a vy­ra­zila ke dve­řím. Nešly za­vřít. Byly za kliku pevně při­vá­zány k oke­nici pro­těj­šího domu. Za­lom­co­vala jsem jimi a na­hlédla dovnitř. Temná míst­nost plná léta ne­po­u­ží­va­ného ha­ram­pádí.

„Slečno Gi­ri­ne­ová!“

Oto­čila jsem se a spat­řila, že An­dyrs vy­táhl zbraň a sou­stře­děně hledí ke vchodu do uličky. Po­malu jsem k němu vy­ra­zila.

Na střeše se něco mihlo a An­dyr­sovi při­stála na zá­dech šedá po­stava. Zhrou­tili se na zem. Po­tla­čila jsem vý­křik a roz­běhla se k nim. Zmí­tali se na dlažbě a An­dyrs hla­sitě lapal po vzdu­chu. Zřejmě si vy­ra­zil dech. Ne­tu­šila jsem, co dělat, tak jsem ale­spoň od­kopla o něco dál zbraň, která se vá­lela ne­bez­pečně blízko pře­va­lu­jící se dvo­jice.

An­dyrs ko­nečně po­padl dech a snadno zís­kal na­vrch. Zvedla jsem zrak a spat­řila, že od ústí uličky při­bíhá další útoč­ník. An­dyrs si ho pa­trně všiml taky, pro­tože za­klel a pus­til svého při­du­še­ného pro­tiv­níka. Vy­sko­čil na nohy a po­ku­sil se za­šát­rat v kapse, snad po další zbrani, nebo aby deski­čem při­vo­lal pomoc.

Útoč­ník byl pří­liš rychlý. Praš­til An­dyrse pěstí do tváře a couvl před jeho další ranou. Měl na sobě špi­na­vou děl­nic­kou uni­formu a ob­li­čej scho­vá­val pod pa­pí­ro­vou mas­kou, na níž byla ne­u­měle na­kres­lena hlava krysy. Ten piják z ta­verny. An­dyrs ho taky po­znal a na­vzdory jeho bo­jov­nic­kému se­be­vě­domí se mu do vý­razu vkradl ná­znak obav.

Vy­mě­nili si s útoč­ní­kem pár opa­tr­ných úderů, ale to už se ze země sbí­ral ten druhý. Druhá. Okolo masky se jí dral oblak čer­ných vlasů. Teď už to bylo dva na jed­noho. Ráda bych po­mohla, ale znala jsem svou roli v ta­kové si­tu­aci a mé schop­nosti také ne­byly právě slavné, takže jsem se scho­vá­vala za An­dyr­sem a pevně v rukou tiskla slo­žené pa­ra­ple.

Za­čí­nalo to vy­pa­dat, že An­dyrs i přes po­četní ne­vý­hodu vy­hraje. Kry­sá­kovi po na­tr­žené masce sté­kal pra­mí­nek krve, krysa už zase skon­čila na zemi a An­dyrs ještě ne­u­tr­pěl ani škráb­nutí. Sko­lila ho až dobře mí­řená rána přes te­meno.


Přesně čtyři ho­diny a sedm minut poté, co jsem vzala An­dyrse po hlavě a de­va­te­náct minut po ode­slání na­šich pod­mí­nek gu­ver­né­rce se má si­tu­ace ne­pří­jemně změ­nila. Byla jsem napůl ve­dena a napůl vle­čena k Da­mi­sovi. Jak jsem tak po­cho­pila, měl zřejmě ně­jaké ná­mitky k na­šemu únosu An­dyrse, což se ostatně dalo čekat. Při­pra­vila jsem si pro něj moc pěk­nou ana­lýzu bez­vý­chod­nosti před­cho­zího stavu věcí.

S jeho po­skoky však ne­byla řeč, prostě mě na­brali každý na jedné straně v pod­paží a šlo se. Za ty roky jsem je znala a vě­děla jsem, že mlu­vit na ně je jako mlu­vit do šutru. Neel se hr­dinně na­bídl, že bude čelit Da­mi­sovi se mnou, takže teď klusal za námi a ig­no­ro­val zvě­davé po­hledy smě­řu­jící na jeho ob­li­čej plný mod­řin. Já jsem, pokud jsme ně­koho po­tkali, ve svém vlast­ním zájmu zdatně před­stí­rala opi­lost. Ne­po­tře­bo­vala jsem, aby se do toho mon­to­val ještě někdo další.

Bylo po setmění a z práce se vra­celi po­slední opoz­dilci. Měsíc se blí­žil úplňku a město se pro­mě­nilo v čer­vené blu­diště stínů a zá­vanů tepla z kon­čí­cího dne. Ne tak zlého, chtěla bych říct. Yora i Neel pře­žili rvačku bez hor­ších ná­sledků, An­dyrs seděl za­mčený v ko­moře, bez­pečně zba­vený deskiče i zbraní. Yora mu teď přes dveře ne­ú­navně před­čí­tala naše po­ža­davky. Ale­spoň někdo se dobře baví.

Damis nás při­ví­tal na svém ve­li­tel­ství kle­ním a Neela rov­nou vy­ká­zal pryč. Se mnou se pak za­vřel u sebe v kan­ce­láři a tr­valo téměř čtvrt ho­diny, než se ko­nečně tro­chu vy­čer­pal a pus­til mě ke slovu.

Svoje pro­ti­ar­gu­menty jsem si scho­vala na poz­ději. Kromě toho, že jako vždycky pře­há­něl, se moc ne­pletl. Byli jsme v tom za­hra­baní až po uši a dobře jsme to vě­děli.

„Ne­tu­šíš, jak to do­padlo v re­zi­denci?“ ze­ptala jsem se.

„Jaks če­kala,“ odfrk­nul si. „Co jsem sly­šel na­po­sledy, gu­ver­nérka po­řádně vy­ši­luje a od­mítá pus­tit z do­hledu je­di­nýho bez­pe­čáka.“

„A ty ztra­cený do­ku­menty, co po nich šel An­dyrs? Máš tu­šení, co byly zač?“ vy­zví­dala jsem dál, vy­u­ží­va­jíc blíz­kosti vše­vě­dou­cího Da­mise.

Za­mra­čil se.

„Byly v tom ně­jaký ča­chry Je­neka a pár dal­ších úřed­níků. Ob­cho­do­val jsem s nima. Prak­ticky ne­škodný. Nic, co by malá po­zor­nost An­dyr­sovi neu­rov­nala. Kdyby do toho ne­při­šel ten pi­to­mej únos, An­dyrs mohl být zej­tra za ho­rama. Nic mu do nás ne­bylo. Sta­čilo by mu jen chy­tit vás, pře­psat úlo­žiště a vy­pad­nout.“ Za­chy­til můj ne­přá­tel­ský výraz. „Nic proti Ri, ale že vás na­ko­nec chytí, bylo jasný kaž­dýmu, kdo má aspoň půlku mozku.“

Za­vr­těl hla­vou a při­šel o krok blíž.

Mohlo mu být něco přes tři­cet, tuc­to­vou kal­mar­skou tvář oko­ře­ně­nou le­žér­ním ši­bal­stvím. Za po­slední čtyři roky jsme spolu pár­krát, nebo možná víc než pár­krát cho­dili, vždycky s po­ně­kud jed­no­stran­ným úče­lem a ne­pří­liš dlou­hým tr­vá­ním. Damis byl šéf od ná­tury a já si ne­ne­chala do ni­čeho kecat.

„Pokud mě chceš pře­mlu­vit, abych An­dyrse po­slala pěkně zpátky gu­ver­né­rce, tak se na­má­háš zby­tečně,“ ozná­mila jsem mu. „A jestli do­vo­líš, tak půjdu. Naše drahá spo­leč­nost se dřív nebo poz­ději o An­dyr­sovi dozví a ne­rada bych pro­pásla je­di­nou vý­hodu, kte­rou ještě máme.“

Chy­til mě za ra­mena a po­vzde­chl si.

„Jsem rád, že si uvě­do­mu­ješ, do jak vel­kýho prů­švihu jsi vás do­stala.“

Od­ml­čel se, ale ruce ze mě ne­sun­dal.

„Musím jít Dame. Dobře víš, že za­vřít mě do sklepa, není ten­to­krát to nej­lepší ře­šení. Měj se.“ Vy­krou­tila jsem se mu a zmi­zela z míst­nosti, než sta­čil od­po­vě­dět.

Za dveřmi jsem se sra­zila s Yorou. An­dyrs chtěl vy­jed­ná­vat.


Vklo­pý­tala jsme do ko­mory a málem se při­tom pře­ra­zila o An­dyrse, který tam seděl opřený o stěnu. Úzkou míst­nůstku téměř beze zbytku vy­pl­ňo­val stůl se šicím stro­jem, sto­lička a kupy zbytků látek. S úle­vou jsem se svezla na zem na­proti An­dyr­sovi a za­tě­kala po něm po­hle­dem.

„Jste v po­řádku, slečno Gi­ri­ne­ová?“ ze­ptal se sta­rost­livě.

Rychle jsem při­kývla. Pokud jsem to po­cho­pila správně, An­dyrs na­vrhl, že při­stoupí na jed­nání o změ­nách v kal­mar­ských na­ří­ze­ních a o našem pro­puš­tění. Před­tím mě však chtěl vidět. Buď se nudil, nebo po­chy­bo­val, jestli jsem na­živu.

„Jste si jistá, že vám nic není, Mirio? Můžu vám říkat Mirio?“

Znovu jsem kývla. Celou noc jsem ne­spala, vy­hlídky taky ne­byly zrovna nej­lepší a v ten­kých ša­tech jsem se celá kle­pala. Ale jo, jinak jsem byla v po­řádku.

Vstal, chvíli se pro­bí­ral hro­ma­dami od­střižků a pak mi podal nej­větší kus látky, který se mu po­da­řilo najít. Pře­ho­dila jsem si ho kolem ramen.

„Dě­kuji,“ řekla jsem tiše.

Usmál se na mě a zase si sedl.

„Jak jsem říkal, není nic, co by pár let na Quernu ne­spra­vilo. Na ta­mější uni­ver­zitu byste se měla bez pro­blémů do­stat. Jestli bu­dete chtít, pro­mlu­vím o tom, až se odsud do­sta­neme, s vaší mat­kou. Při­nej­hor­ším bych vám vy­sta­vil po­vo­lení sám.“

Zů­stala jsem na něj zírat a ob­li­čej se mi roz­zá­řil tou ne­mož­nou na­dějí.

„Proč to pro mě dě­láte?“ ze­ptala jsem se ne­vě­řícně.

Po­kr­čil ra­meny.

„Jste chytrá a ne­spo­ko­jíte se s málem. Byla by vás škoda.“

Tá­pala jsem po od­po­vědi.

„Jsem rád, že se cí­títe líp,“ po­zna­me­nal. „Mys­lete na to.“

Zvedl se a za­kle­pal na za­mčené dveře. Za­ra­cho­til zámek a dovnitř na­koukly dva ob­li­čeje v mas­kách.

An­dyrs se pro­táhl a ve­sele na ně po­hlédl.

„Možná byste rádi sly­šeli, která část po­věsti o mně je prav­divá.“


Po­prvé jsem se do krve po­há­dala s Ne­e­lem o něčem sku­tečně dů­le­ži­tém. Pro­tože roz­hod­nutí, jestli se vzdáme, nebo jestli ne­cháme žol­dáky spo­leč­nosti, aby ob­sa­dili Kal­mari, dů­le­žité bylo. An­dyrs s nimi měl už léta stej­nou do­mluvu: Když se čtvrtý den ne­vrátí, při­jdou si oni pro něj. Za­čí­nalo sví­tání tře­tího, takže jsme měli ještě ně­ja­kých tři­cet hodin. Še­de­sát, pokud berou v úvahu vesmírný a ne náš pla­ne­tární den.

Vý­mě­nou za své pro­puš­tění toho zrovna moc ne­na­bí­zel, pouze zkrá­cení pra­covní doby tak, aby od­po­ví­dala Quer­nem sta­no­ve­ným nor­mám. Po dlou­hém smlou­vání sou­hla­sil se za­cho­vá­ním sou­čas­ných platů. A při­dal volné ma­t­rice na hnus­nou vý­ži­vo­vou kaši, při­krývky a vodu, to když jsme ar­gu­men­to­vali zá­klad­níma ži­vot­níma po­tře­bama.

Neel by na to nej­radši kývl. Měl strach a bylo to na něm vidět.

„Pokud sis ne­všimla, jsme mo­men­tálně cel­kem v šachu,“ za­sy­čel na mě a na­pjatě pře­chá­zel po míst­nosti. Yora radši zů­stala hlí­dat An­dyrse. Tady to hro­zilo kaž­dou chvílí bouch­nout.

„Jeho na­bídka je směšná. Ne­cháme ho pár hodin po­du­sit a uvi­díme, jak rychle změní názor,“ s vy­pě­tím jsem udr­žo­vala svůj hlas klidný. Neel se o to ani ne­po­kou­šel.

„Nesly­še­las, co říkal Ihan?! Mu­síme to skon­čit. Hned.“

Pro­to­čila jsem oči. Za­tímco jsem byla pryč, udě­lal jim Ihan po­dobné ká­zání jako Damis mně.

„Vždycky jsi byl, Neele, tro­chu baba, ale nikdy jsem si ne­mys­lela, že jsi ta­ko­vej srab,“ ušklí­bla jsem se na něj. „Máme toho chlapa za­mče­nýho v ko­moře a stejně všichni ská­čeme, jak píská. Ti jeho úžasní žol­dáci jsou ještě dva dny jenom vý­hrůžka. Když může hrát on, my mů­žeme taky.“

„Ri! Tohle není hra!“ vyjel na mě. „Jestli se s ním do té doby ne­do­mlu­víme, tak jsme mrtvý. A s náma možná i po­řád­nej kus Kal­mari. Takhle si vážně pomoc ne­před­sta­vuju. Prostě mě nech při­jmout ty jeho pod­mínky a máme to z krku.“

Za­lo­žila jsem si ruce a po­sta­vila se mu do cesty.

„A co pak? To tomu chla­povi vážně věříš, že nás pak nechá na po­koji? Když bude volný, bude vědět, kde jsme, a bude mít na povel všechny bez­pe­čáky? Tak na­ivní nejsem ani já.“

Za­sta­vil se pár kroků přede mnou.

„Sli­bo­val, že dokud ne­bu­deme dělat pro­blémy, ne­na­hlásí nás spo­leč­nosti. A pokud bu­deme, bude vědět, pro koho a kam si dojít.“ Roz­pa­čitě se od­ml­čel. „Když to říkal, znělo to ro­zumně.“

„A i kdyby, to tu chceš vážně celej život hnít?“ vedla jsem si dál svou. „S tím, jak to tu vy­padá?“

„Radši tady než pod drnem,“ uce­dil.

Krátce jsem se za­smála.

„To já zase ne. Mám toho po krk. Roky se o něco sna­žíme a pak skon­číme s čím? S vý­ži­vo­vou kaší? Ani ná­ho­dou. Ne­vzdám se toho je­di­nýho, co v mým ži­votě za něco stojí, takhle la­cino.“

„A já si mys­lel, že chceš po­moct lidem. Mělo mi už dávno dojít, že se tu vlastně jenom nudíš. Můžeš v tom, s mým sr­deč­ným svo­le­ním, po­kra­čo­vat někde jinde, ty chudáčku, co v ži­votě nic nemá. Teď pojď a řek­neme An­dyr­sovi, že sou­hla­síme.“

„Ne.“

Str­nul a hod­nou chvíli na mě zíral. Svaly v ob­li­čeji se mu sta­ho­valy a če­list měl za­ťa­tou. Na­jed­nou se uvol­nil a usmál.

„Takhle to ne­vy­ře­šíme. Co si sed­nout a zku­sit to znova?“

Jeho slova se do mě za­kousla hlu­boko, ale kývla jsem a udě­lala si po­hodlí v hro­madě při­krý­vek. Neel ještě za­mí­řil k maťáku.

„Vodu nebo čaj?“

„Čaj.“

Po­ku­sila jsem se vy­u­žit té chvilky a krátce jsem za­vřela oči. Když jsem je ote­vřela, Neel si sedal na­proti mně. Pro­vi­nile se usmál.

„Asi není žádná šance, že bych tě do­nu­til změ­nit názor?“

Za­vr­těla jsem hla­vou a taky se pou­smála. Na­ko­nec to stejně udě­láme po mém.

Neel mi podal hrnek a chvíli jsme tiše usr­ká­vali čaj.

„Ple­teš se,“ řekla jsem a pak si po­vzdechla. „Ale ne­měla jsem ti říkat, že jsi srab.“

Po­hlédl do svého hrnku.

„Nejsem.“

Za­čala na mě do­lé­hat únava a motat se mi hlava. Do­pila jsem čaj a po­kou­šela se pro­brat, ale ne­po­má­halo to. Cí­tila jsem se slabá a dě­lalo mi pro­blémy za­ost­řit.

„Neele,“ za­na­ří­kala jsem a lehla si dřív, než omdlím.

Sklo­nil se nade mnou.

„Je mi to líto.“


Má­tožně jsem sle­do­vala, jak An­dyrs do­mlouvá naše pro­puš­tění. Byla jsem ospalá, pře­kva­pivě bez zájmu a během po­sled­ních hodin jsem ztra­tila pře­hled o čase. Možná pozdní od­po­ledne.

„Tak jak jste se roz­hodli, pane Neele?“

Skoro zby­tečná otázka, vzhle­dem k tomu, že už pus­tili An­dyrse do velké míst­nosti a Neel se před­sta­vil a sun­dal si masku. Ob­li­čej mu hrál všemi barvami, a když se po­kou­šel zdvo­řile usmí­vat, pů­so­bilo to tro­chu gro­teskně.

„Sou­hla­síme,“ po­tvr­dil a zhlu­boka se na­de­chl. „Zabil jsem Krysu.“ Sklo­pil po­hled a pro­hlí­žel si ruce, jako by snad čekal, že se mezi hlu­boko za­žra­nými mod­rými skvr­nami od barev ob­jeví čer­vené od krve. Pak se vzpa­ma­to­val a po­hlédl An­dyr­sovi do očí. „Zby­tek sou­hlasí. Do­hoda platí.“

An­dyrs vážně po­kývl.

„Máte mé slovo.“

Po­třásli si rukama a Neel po­kra­čo­val.

„Volné ma­t­rice by měly být od­stra­něné z úlo­žišť do půl­noci. Pak už by pro vaše lidi neměl být pro­blém vy­ma­zat je cen­t­rálně ze všech maťáků a deskičů při­po­je­ných na Síť.“

„Dobře,“ řekl An­dyrs a zkou­mavě se na Neela za­hle­děl. „Pro­mlu­vím o vás s gu­ver­nér­kou. Po­ku­síme se vám najít místo, kde byste mohl lépe uplat­nit svoje schop­nosti. Jinak dou­fám, že už o vás ne­u­sly­ším.“

Za­mí­řil ke mně a po­mohl mi vstát. Neel nám ote­vřel dveře. Dýchlo na nás teplo kal­mar­ského od­po­ledne a jen zhor­šilo mou bo­lest hlavy.

„Takže už je po všem?“ ze­ptala jsem se An­dyrse, jakmile se za námi za­vřely dveře.

Na­bídl mi rámě a po­vzbu­divě se usmál.

„Mů­žete být v klidu, slečno Mirio. Krysa je mrtvá.“

An­dyrs mě pod­pí­ral a po­malu jsme krá­čeli smě­rem k re­zi­denci. Cí­tila jsem se volná.


Yora le­žela u sebe v po­koji na po­steli a mra­čila se do deskiče. Jak mě spat­řila, vy­sko­čila a ob­jala mě.

„Jsi v po­hodě, ségra? Dě­lala jsem si o tebe včera sta­rosti, ale Neel po­ví­dal, že to byly jen silný prášky na spaní. Ne­chtěl ti …“

Při zmínce o Ne­e­lovi jsem str­nula a za­čala se ve mně vařit krev. Roz­hos­tilo se mezi námi roz­pa­čité ticho. Sedly jsme si na po­stel.

„Byla jsem se roz­lou­čit s Iha­nem,“ řekla jsem po chvíli. „Ne­chtěl mě pus­tit, ale mys­lím, že s tím po­čí­tal.“ Sáhla jsem si na kapsu, kde jsem měla scho­vaný po­staru psaný dopis, který mi dal a do­nu­til mě slí­bit, že ho ote­vřu až na Or­bitu.

„Takže jedeš?“ ze­ptala se Yora napůl nad­šeně a napůl zá­vis­tivě.

„Jasně. Je to Quern! Od­lé­tám s An­dyr­sem dneska večer.“

Ta­ková na­bídka byla moc dobrá, než abych si ji dala svými ro­diči roz­mlu­vit. Ihan již vy­pa­dal cel­kem smí­řeně a matka … Sice mi ne­pro­zra­dila, proč jsme se ne­od­stě­ho­valy už dávno, ale po dlou­hém roz­ho­voru s An­dyr­sem s mým od­jez­dem sou­hla­sila. Vý­mě­nou za to jí pře­ne­chal právo vy­hlá­sit zkrá­cení pra­covní doby, za­tímco veš­kerá zod­po­věd­nost za zni­čení vol­ných mat­ric pa­dala na něho. Jako gu­ver­né­rce jí to slušně vy­lepší po­věst.

Yora uká­zala smě­rem k deskiči.

„Damis byl rád, že ses z toho do­stala. Na­bídl mi práci. Sice se pořád tváří, za ja­kého mě nemá ama­téra, ale vzala jsem to. Pořád je to lepší než šití.“

„Všechno je lepší než šití,“ sou­hla­sila jsem s tro­chou před­stí­ra­ného po­ba­vení.

Za Da­mi­sem jsem byla taky. Šla jsem k němu jako k prv­nímu, pro­tože jsem se do­mní­vala, že to bude krátké lou­čení. Ne­bylo. A pokud jsem ná­mitky svých ro­dičů mohla jen tak ig­no­ro­vat, on měl ar­gu­ment, který jsem ne­mohla vy­hnat z hlavy.

Pře­mejš­lej, Ri, řekl mi. Znáš lepší způ­sob, jak na Quern do­stat sa­bo­téra od­po­věd­nýho za ma­t­ri­co­vou krizi?

Pořád jsem se ne­mohla roz­hod­nout, jestli je on tak ší­leně pa­ra­no­idní, nebo já tak blbá. Za­kře­nila jsem se na Yoru.

„Vrá­tím se, sli­buji.“

Kývla. Její hlas ne­při­pouš­těl žádné po­chyby.

„Já vím. A při­ve­zeš nám stromy.“