Ušito v Kalmari
Jednoho dne jsem zase vylezla na střechu, spatřila svůj svět a zjistila, že se mi nelíbí.
Otočné plechové dveře mě vyplivly do načervenalého měsíčního světla. Po nekonečných hodinách u šicího stroje byl i ponurý reliéf naší výrobní kolonie vítaným vylepšením. Cokoli bylo vylepšení. Předjarní vzduch štípal na tvářích. Dobře.
Nechala jsem se strhnout proudem lidí mířících přes náměstí k úzkým uličkám obytných čtvrtí, unášet se mezi rádoby anonymními těly v totožných pracovních uniformách, jejichž šedou barvil rudý měsíc na pochybný odstín růžové. Ztrhané, převážně ženské tváře nesly stejnou barvu bílé kávy, černé krepaté vlasy, úzké mandlové oči. Pestrost vesmíru spečená ve svých spodních patrech do děsivé jednolitosti. Musím se vyspat dřív, než začnu filosofovat.
Jakmile se továrna ztratila z dohledu, kývla jsem němé rozloučení, prudce zahnula vpravo a zrychlila krok. Čekal mě ještě dlouhý večer. Byla jsem Krysa. Nejmenovaná vůdkyně našeho bratrstva a při troše dobré vůle královna kalmarského podsvětí. Toho kybernetického určitě, ačkoli jsem za ten titul vděčila spíš nedostatku zájemců a Yoře.
Krysa jsem si začala říkat sama, ale v našem bratrstvu se to jméno příliš nechytlo. Neel se mi smál, že na Kalmari žádné krysy nejsou a i kdyby, rozhodně bych to nebyla já. Možná si myslel, že mi schází zákeřnost, nebo vyčnívající zuby.
V hlavě se mi začalo ozývat odklepávání šicího stroje, jako za poslední týden vždycky, když jsem své mysli dovolila se toulat. Přinutila jsem se soustředit na cestu, jeden krok za druhým ztichlými uličkami, kde jsem si hrála jako dítě. Přede mnou cosi zašramotilo a já krapet zaváhala, ale pak pokrčila rameny a pokračovala dál. Nervy na pochodu.
Ze stínu vystřelila ruka a prudce mě přitáhla k sobě. Praštila jsem útočníka do brady, a druhou rukou vytáhla nůž. Snadno mi srazil paži stranou a chytil mě za zápěstí. Zanadávala jsem.
„Damisi, ty zmetku jeden! Říkala jsem ti minule, abys …“ Konečně jsem se trochu rozkoukala. Na krk mi mířil vlastní nůž a ve tmě se leskly známé oči. „Yoro!“ vyjekla jsem.
Další z našeho bratrstva. To její táta Ihan nás obě naučil tyhle bojové kousky. Schovala můj nůž a odstrčila mě o kus dál.
„Ri. Nedáváš pozor,“ vyčetla mi a pak se zamračila. „Co je s Damisem?“
„Právě, že nic,“ odbyla jsem ji. „Proč tu číháš?“
„Měla jsem o tebe starost, ségra. Je pozdě. Všechno v cajku?“
„Jenom přesčas,“ kývla jsem a vydali jsme se směrem k našemu útočišti. „Holkám jsem řekla, že jsi ještě pořád nemocná. Ostatní si jako vždycky ani nevšimli, že tě zaskakuju.“
Uculila se. Pro ty, kteří se nenarodili v naší kolonii, bylo prakticky nemožné od sebe většinu z nás rozlišit. Možná jsem měla trochu jiný tvar kostí kolem očí a byla o pár centimetrů vyšší než Yora, ale to bylo tak všechno. Jak z jednoho vejce. Včetně kruhů pod očima.
„Hotovo?“ vyzvídala jsem. „Další den už bys mě musela odvést na káře. Nechápu, jak to můžeš vydržet.“
Pokrčila rameny.
„Léta praxe. Potřebuju solidní krytí. Ne všichni se můžou flákat jako ty.“ Pak se její obličej rozzářil. „Ale jo. Hotovo.“
Nervozita se ve mně prala o první místo s nadšením. Lavina byla na spadnutí.
„Paráda. Počkáme ještě hodinu a pak to spustíme. Při troše štěstí na to do rána nikdo nepřijde a pak už bude pozdě.“
„Mirio. Posaď se.“
Neochotně jsem přešla nepřirozeně uklizenou kancelář a sesunula se do nepohodlného plastového křesla naproti guvernérce kolonie.
„Chtěla jsi něco, matko?“
Všechno napovídalo, že mou drahou matku cosi vytrhlo z jejího obvyklého stavu naprosté apatie a uvrhlo ji přímo do zběsilé činorodosti, která dle mých zkušeností nikdy nemívala dlouhého trvání.
Zarazila jsem ji dřív, než stačila odpovědět.
„Možná mě to vlastně nezajímá. Možná jsem se zrovna učila a konečně se mi podařilo na chvíli zapomenout, že mrhám svůj čas na téhle zapomenuté kolonii.“
„Mirio!“ ozvala se šokovaně. Plavé, krátce střižené vlasy se jí ježily do stran a její statné tělo působilo za kancelářským stolem jako příliš natažená pružina. Soudě podle vzhledu se od svého procitnutí ještě nestačila převléct. Košili měla posetou skvrnami od kávy a sáčko zmačkaně viselo přes opěradlo židle.
„Mirio,“ zopakovala. „Jsem guvernérka Kalmarské kolonie a jako taková mám svou zodpovědnost. A ty svoje povinnosti. Nemůžeš přece ignorovat místo, kde žiješ.“
Zrovna od ní to sedlo.
„Počkat,“ přerušila jsem ji. „Nech mě si vzpomenout. Protože jestli si vzpomínám dobře, ignoruješ mě už krásných dvaadvacet let. Že já nemohu ignorovat Kalmari? Ale ano, obávám se, že mohu.“
Na chvíli ztichla a nasadila ublížený výraz.
„Možná se to k tobě nedoneslo, ale v kolonii vypukla revoluce,“ oznámila mi suše.
„Revoluce?“ zeptala jsem se a nechala ve svém hlase zaznít pochyby o matčině příčetnosti. Zvedla jsem se a vyhlédla z okna.
Nádvoří před naší rezidencí vypadalo opuštěně. Opadaný strom před hlavním vchodem, dva znudění bezpečáci posedávající na schodech. Nikde ani noha. Pokud bouřila revoluce, tak někde jinde.
Rezidence, uhnízděná na vrcholu táhlého kopce, přehlížela celou městskou kolonii. Čtvercová síť ulic se táhla k obzoru, těsně namačkané, původně totožné řadové domky vylepšené za ta léta svými majiteli téměř k nepoznání. Továrny na obvodu města narušovaly nudnou šeď svou stydlivou cihlovou. Slunce se opíralo do kamenného podloží a zvolna rozpalovalo město ve žhavou výheň. Takhle před polednem byli všichni v práci a ulice se zdály až na pár polozdivočelých dětí prázdné.
„Nějak tu tvou revoluci nemohu najít,“ obrátila jsem se na matku.
„Nabourali se do úložišť a vyměnili licencované matrice za volné. Víš, co to znamená,“ pohlédla na mě vyzývavě.
Nějak jsem nevěděla, co ode mě chce slyšet. Samozřejmě, že jsem věděla, jak fungují matrice. Každý v civilizovaném vesmíru to věděl. Do zvláštního přístroje „maťáku“ se dodala energie, která se pak podle matrice přeměnila, na cokoli jste chtěli vyrobit. Jídlo, oblečení, elektronika … Zpětně to fungovalo zrovna tak. Z bezcenné hmoty energie a z energie jakýkoli výrobek. Jeden z vynálezů, které změnily svět.
Když se však člověk zabýval podrobněji přeměnami energií a přesnou úlohou matrice, začínalo to být … složitější. Nehledě na převrat, který maťáky způsobily v ekonomice a ve vztahu k věcem.
„Když si člověk koupí licencovanou matrici, může ji použít jen jednou a pak se sama zničí. Volné matrice se stávají jeho vlastnictvím a pro osobní účely s nimi může nakládat podle libosti,“ odmlčela jsem se, když přikývla. „Pořád ale nevidím, kde je problém. Na Quernu nebo Itzuku se prakticky jiné než volné matrice neprodávají. Licencované slouží jen pro kousky, u kterých je hlavním požadavkem maximální originalita. Šperky, luxusní nábytek …“
„Taky nejsme na Quernu,“ usekla matka můj rozvášněný monolog. „Kalmarská ekonomika funguje jinak. Tady si lidi kupují licencované matrice na všechno. Licencované matrice a maťák do každé domácnosti. To jsou pilíře naší ekonomiky. Možná by ses měla místo snění o Quernu vrátit do reality.“
Věnovala jsem jí vážný pohled.
„Ještě něco?“
Povzdychla si.
„Jakmile jsme na to přišli, shodili jsme Síť, ale stejně došlo ke stažení tisíců volných matric. Navíc nejdou z žádného z úložišť vymazat, a kdybychom vypojili všechny, Síť se stejně zhroutí. Byla projektovaná na běžný provoz a většina bezpečnostních opatření selhala.“
„Než jsi pro mě poslala, Síť normálně fungovala,“ upozornila jsem ji opatrně.
„Na Orbitu už z našeho výpadku začínali být nervózní. Nezbylo nic jiného než ji zase spustit. O moc víc škody už to nenapáchá.“
Odmlčela se, vstala a připojila se ke mně u okna.
Bledě modré nebe se nad horizontem barvilo do hořčicově žluté a potkávalo se s vybledlým kamením za hranicemi kolonie. Náš malý svět bez větších perspektiv ohraničený moři a pohořími z nekonečné skály. Bez života. Zatoužila jsem po mrňavé rezidenční zahradě, nebo alespoň po svém pokoji s pečlivě opečovávanými rostlinami v květináčích.
„Proč jsi mě zavolala?“ zeptala jsem se tiše.
Potřásla hlavou a zdálo se, že energie z ní začala opět opadat.
„Poslala jsem na Quern do sídla společnosti prosbu o pomoc. Snad by měli být schopní vystopovat, z jakého místa ten útok přišel. Přislíbili několik specialistů na Sítě a má s nimi dorazit ještě nízkopodílový akcionář Andyrs. Formálně můj nadřízený. Bývalý voják s pověstí slídila, který se jen tak před něčím nezastaví.“
Zdálo se, že studna potíží, do níž se řítíme, nemá konce. Byrokratické záležitosti ve správě guvernérky se daly označit všelijak, jen ne v pořádku. Tvář se mi proti mé vůli zkroutila do nabručeného úšklebku. Skvělé. Poslední věc, kterou jsem nyní potřebovala, byla, aby mne matka zahrabala v hromadě formulářů a hlášení.
„Předpokládám, že budeš chtít pomoct dát před jeho příjezdem věci do pořádku,“ odhodlala jsem se vyslovit nevyhnutelné.
K mému překvapení zavrtěla hlavou.
„Marná snaha. Dorazí zítra. A moji lidé už na tom pracují. Jestli nebudeš nic namítat, přidělím tě k němu jako průvodkyni. Byla bych ráda, kdyby zdejší návštěvu pojal spíše turisticky.“
Yora trůnila na malém polštáři uprostřed našeho úkrytu ve sklepě Ihanova domu a nepřítomně se šklebila do deskiče, který jí ležel na klíně. Byl to zdejší základní model, prakticky nerozbitný, velký jako dlaň, napájený ze Sítě. Co chvíli do něj spokojeně klepla prstem, nebo v rychlém rytmu zabubnovala na obrazovku.
„Ty už odtaď nikdo neodpáře,“ prohlásila po chvíli jen tak do vzduchu. Potměšile se zasmála. „Já dám Damisovi, amatér!“
Pousmála jsem se, zavrtěla se a pokusila se namísto zírání do stropu na chvíli usnout. Loupal se z něj nátěr a jediné světlo vydávalo nelítostně intenzivní záři. Stěny byly holé. Zavzdychala jsem a posadila se. Vypadalo to, že jsme v pěkné kaši a Neel ještě pořád nedorazil.
Sledovat Yoru při práci byla radost. Stejně jako její táta Ihan měla určitý dar nacházet cesty tam, kde já viděla jen možnosti. Zatímco z Ihana dělala tato schopnost geniálního technika a opraváře, Yora ji využívala pro naše … specifičtější účely. Oba byli živoucím důkazem, že nepravděpodobné neznamená nemožné.
Prostorem zavibroval dunivý, dutý zvuk jako když na sebe v dálce narazí dva plechy a jeden z deskičů ležících u stěny se rozkřičel Yořinou oblíbenou písní. Vyhrabala jsem se z podlahy a přes porůznu poházené polštáře a přikrývky, které byly kromě maťáku v podstatě jediným vybavením místnosti, se sápala po deskiči.
Damis. Než jsem stačila potvrdit příjem, natáhla ke mně ruku Yora.
„Dej to sem.“
Popadla deskič, odmítla Damise a hodnou chvíli na přístroji něco štelovala.
„Myslela jsem, že máme s Damisem zabezpečené spojení,“ namítla jsem.
„Ne, dost. Teď už ne,“ zamračila se a na okamžik vzhlédla. „Jestli je pravda, cos povídala, tak nebude stačit ani tohle.“ Zablokovala vizuální vstup, se soustředěným výrazem vytočila Damise a ukázala mi, že mám mlčet.
Z deskiče se nejprve linulo jen ticho, pak se ozval rozhodný nádech provázaný zakašláním.
„Mí oblíbení hlodavci?“ Damisův hlas zněl zvláštně zkresleně, zřejmě přes nějaký filtr.
„Král D.“
Následné mlčení netrvalo dlouho.
„Co vyvádíte? Mozky odletěly na Orbit? Komu si jako myslíte, že pomůžete?“ vyjel na nás.
„Jestli si myslíš, že bychom provedli něco bez uv …“ začala jsem.
„Jak ti ráno chutnala snídaně, Dame? Zadarmo se na jazyku rozplývá daleko líp, co?“ vložila se do toho Yora.
„Kašlu na snídani! Kvůli vašim pitomejm nápadům to tu za chvíli bude samej šťoural. Jediný, co mi brání přitáhnout vás sem a vyříkat si to s váma pěkně ručně, je, že bych tím přiznal, že jste moji lidi.“
„Což nejsme,“ prohlásila jsem ledově.
Damis byl už pěkných pár let šéfem místní mafie a s vydatnou pomocí bezpečáků z rezidence pašoval na Kalmari nedostatkové matrice a kšeftoval s nimi. Narazili jsme na něj, když nám bylo třináct a Yoře se za našeho nemalého povzbuzování podařilo bez placení stáhnout nezanedbatelnou část jeho matric.
Jelikož jsme tehdy o některých aspektech zabezpečení neměli ani páru, velice rychle jsme skončili u Damise ve sklepě, já se zlomenou rukou a Neel s rozbitým nosem a parádním monoklem. Po dvou dnech ve sklepě se Damis rozhodl, že nás nezabije, a od té doby jsme s ním vycházeli dobře. Měl pro nás slabost.
„Chtěl jsem vám říct, ať si dáváte pozor. Vyřídíme to potom. Má sem přijet vyšetřovat nějakej chlápek ze shora.“
„Slyšeli jsme o něm,“ odpověděla jsem opatrně.
„Andyrs se jmenuje. Bejval to zabiják a ke stáru strká pracky, kam nemá.“
Vyměnily jsme si s Yorou pohledy. Chápaly jsme to stejně jako Damis. Zabiják, který se dožije stáří, je vysoce nebezpečný druh.
„Co se o něm povídá?“ vyzvídala jsem.
„Bojoval prej v Korporační válce a pak někde na Kraji. Teď vyjednává za naší drahocennou společnost. Chlapi tvrdí, že o něm koluje divná povídačka. První den sbalí nejhezčí holku v okolí. Druhej najde viníka. Třetí ho donutí, aby se přiznal, a čtvrtej nakupuje suvenýry. Blbost samozřejmě.“
„Samozřejmě,“ přisvědčila Yora. „Být nejhezčí holkou, nikdy se nenechám sbalit hned první den.“
Zkontrolovala jsem pevně utažený drdol a pokusila se nasadit profesionální úsměv. Zrcadlo nikde poblíž nebylo, ale i tak jsem si byla naprosto jistá, že vypadám směšně. Nový temně modrý kostýmek mě škrábal na krku a já se marně nutila ke klidu.
Architekt, který projektoval celé Kalmari, zřejmě miloval kvádry, hrany a pravé úhly a neušetřil jich ani rezidenci. Léta nepoužívaný Velký sál se leskl čistotou, avšak i přes množství úředníků a bezpečáků, kteří se zde shromáždili, vyhlížel trochu stroze.
Po uvítacím proslovu se pana Andyrse zmocnila matka a nyní s ním velice energicky hovořila. Ačkoli se od včerejška zkulturnila k nepoznání, měla jsem z ní dojem jisté pomačkanosti. Pan Andyrs téměř žádné dojmy nevzbuzoval. Stejně jako mé matce mu mohlo táhnout tak na šedesát, hnědé vlasy mu na temeni trochu řídly a pohyboval se s tichou sebekontrolou. Jeho vojenská historie ho nijak viditelně nepoznamenala a ani během dlouhého čekání se mi na něm nepodařilo najít nic pozoruhodného.
Konečně matka dohovořila a nedbale ukázala mým směrem. V půli místnosti se Andyrs zastavil a nerozhodně zatěkal pohledem mezi bavícími se skupinkami úřednic.
Vykročila jsem mu naproti a zesílila svůj nepřirozený úsměv.
„Miria Girineová. Ráda vás poznávám, pane Andyrsi. Pokud dovolíte, budu po dobu vašeho pobytu v Kalmari vaší průvodkyní.“
Jeho šedé oči se trochu rozšířily, ale napřáhl paži a potřásli jsme si rukama.
„Těší mě, slečno Girineová.“
Pokynula jsem směrem k oknu, z něhož byl výhled na celé Kalmari.
„Na úvod bych vás ráda seznámila s kalmarskou historií a provedla vás po rezidenci. Zatímco vaši muži budou pracovat, je pro vás připraven kulturní program a na zítřek je naplánována prohlídka samotného města a vybraných továren,“ zakončila jsem a tázavě pohlédla na pana Andyrse.
Vykouzlil na své tváři úsměv a přikývl.
„Nemám pochyb, že návštěva Kalmari bude výjimečný zážitek. Výrobní kolonie nejsou mým právě častým pracovištěm.“
Vzala jsem to jako souhlas a pokračovala v odříkávání předem připraveného textu.
„Zdejší planeta byla objevena před více než třemi sty lety a záhy ji odkoupil soukromník žijící na Quernu. Jakmile bylo jasné, že matricová technologie bude hrát v následujícím období rozhodující roli, jeden z jeho potomků sem nechal dovézt ohromný matricový stroj a menší jím produkované matricové stroje pak přeměňovaly místní jedovatou atmosféru na dýchatelný vzduch. O padesát let později rozprodal již obyvatelnou planetu na pozemky jednotlivým společnostem.
Samotné Kalmari pak bylo postaveno před devadesáti lety. Vše, co tu vidíte, bylo vyrobeno pouze pomocí matricových strojů – samozřejmě kromě rostlin a půdních mikroorganismů. Všichni místní dělníci pocházejí z příměstské komunity Vesy na Quernu. Přicestovali sem ze své přelidněné domoviny zejména za prací a příslibem vlastního …“
Zvedla jsem oči od okna a zjistila, že pan Andyrs na mě upřeně zírá.
„Máte v sobě cosi exotického,“ zamumlal.
Chvíli jsem lapala po dechu, než se v mé ochromené mysli vyskytla dostatečně břitká odpověď.
„Za to mohu poděkovat své matce.“
Bezděčně zalétl pohledem k vysoké blonďaté guvernérce a zpět k mé zarputilé černovlasé existenci. Pak pochopil.
„Znáte ho?“
Vycenila jsem zuby.
„Mohu vás ujistit, že k sobě chováme vřelé vztahy. Kdyby vám to nevadilo, navrhuji prohlídku rezidence.“
Uhnul pohledem a následoval mě ze sálu a dolů po schodišti.
„Od svého vzniku je Kalmari zaměřeno na textilní výrobu. Od tkaní látek, přes barvení a šití až po export. Každý kousek samozřejmě originál, vše připraveno na převedení do matric. Některé …“
„Slečno Girineová,“ přerušil mě a opět mě pozorně sledoval.
„Některé z vybraných továren zítra navštívíme.“ Obličej mi ztuhl v další napodobenině úsměvu. „Máte nějaké dotazy, pane Andyrsi?“
Jeho úsměv byl opravdový. Nebo tak alespoň vypadal. Prošel otevřenými dveřmi do prázdné jídelny a vytáhl od stolu dvě židle. Sedli jsme si.
„Ano. Rád bych věděl, jak místní reagují na zpřístupnění volných matric.“
Trochu mě překvapil, ale ne na dlouho.
„To bohužel momentálně nevím. Domnívám se, že jsou rádi, že jsou zadarmo. Zároveň se však mohou vyskytovat obavy o budoucí vývoj. Pravděpodobně někteří z nich váhají, jestli jejich stažením neporušují nějaký zákon.“
„Pravděpodobně.“ Zdálo se, že Andyrsovi to nestačí. „Slečno Girineová, vy jste tu chodila do běžné školy, že?“
Nerada jsem kývla.
„Do dvanácti let. Pak jsem se začala vzdělávat individuálně.“
„Máte mezi nimi nějaké přátele?“
„Pár. Matka by vám řekla, že společnost místních příliš nevyhledávám.“
Poklepal mi na rameno a já při tom gestu krapet ucukla.
„Pak to udělejte. Zjistěte, cokoli si myslíte, že by mě mohlo v souvislosti s tou záměnou matric zajímat. Kdyby vás něco napadlo, nenechávejte si to pro sebe.“ S povzdechem se zvedl. „Teď mě omluvte, slečno Girineová. Mám tady práci.“
Z taverny se otevřenými dveřmi linuly mužské hlasy, cinkot sklenic a tichý hukot maťáku. Ačkoli si zachovala své jméno, dávní vesmírní kolonisté z předmaťákové éry by byli nejspíš zklamaní. Holá místnost plná lavic a stolů a velký maťák připojený na vodovodní potrubí. Alkohol nebyl, k Damisově velké radosti, na seznamu přístupných matric a tvořil tak téměř polovinu jeho obratu.
Hledala jsem Neela, třetího a posledního člena našeho bratrstva. Před necelou hodinou mi poslal na můj osobní nezabezpečený deskič jediné slovo. „Přijď.“ Normálně byl opatrný až běda, takže jsem se co nejdřív trhla a chvátala sem. Věděla jsem, že tu bude, chodil sem po práci prakticky denně. Našla jsem ho obklopeného skupinkou výše postavených dělníků, bezpečáků a pár Damisových mužů. Obvyklá společnost.
Odchytla jsem odcházejícího přiopilého dělníka, kterého jsem matně znala od vidění, a poprosila ho, jestli by Neelovi nevyřídil, že tu na něj čekám. Zacouvala jsem od dveří a vyčkávala.
„Prej tu na mě čeká ta moje holka,“ prohlásil, jakmile vyšel z taverny.
Zazubila jsem se na něj.
„Čau, brácho.“
Fázi bezhlavého zamilování do Neela jsme si obě s Yorou odbyly už před lety, přesto se mi to oslovení trochu zadrhávalo v krku. Neel byl ve své pracovní uniformě postříkané nebeskými odstíny modré, s hořícíma očima a ostrou odhodlanou bradou. Ve společnosti okouzlující, v soukromí tichý a zadumaný. Jak se na špeha patří.
Beze slova mě popadl za loket a vedl do postranních uliček. Přesvědčil se, že jsme sami, pak se opřel o stěnu domu a hluboce vzdychl.
„Nevyvíjí se to dobře?“ řekla jsem.
Pohlédl na mě a zakroutil hlavou.
„Bezpečáci toho Andyrse zbožňují. Damise mu samozřejmě neprozradí, to by si podepsali vlastní rozsudek, ale jinak je má pod palcem.“
„Chceš, abych se podívala na naše možnosti?“ navrhla jsem a připravila se na hodiny rozvažování strávené zíráním do prázdna.
„Co nejdřív, Ri. Jestli máme mít nějakou šanci, že na nás nepřijdou, musíme to odpískat hned teď.“
Strnula jsem v šoku.
„Odpískat? To jako nechat Yoru uvolnit matrice? Myslíš, že by to něčemu pomohlo?“
Pokrčil rameny.
„Právě proto chci, abys to zvážila. Jestli nám to za to stojí. Nebo skončíme někde, kde jsme zaručeně nechtěli.“
Čerstvě zalitá tráva zavoněla do noci o něco výrazněji a na cestičce se ozvaly kroky. Staré stromy byly holé, ale vysoké zdi bránily měsíci osvětlit blížící se postavu. Andyrs se vyloupl pár kroků ode mě a překročil úzký záhonek.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem. „Doufám, že váš náhradní program byl dostatečně uspokojující. Přišel jste o úžasnou ukázku místního sborového zpěvu.“
Zdvořile mi pokývl a posadil se vedle mě na lavičku. Zahrada měla jen pár metrů čtverečních a ze všech stran ji obklopovaly stěny rezidence. Byli jsme tu sami.
„Alespoň víme, že to nebyla žádná organizovaná skupina s podporou většiny,“ pronesl po chvíli. „Jen si pár hackerů zkusilo zahrát na bohy. Proč, ještě stále zůstává otázkou.“
„Jak jste na tohle přišel?“ zeptala jsem se udiveně.
Pokrčil rameny.
„Kdyby se pokoušeli o převrat, učinili by tak, jakmile guvernérka shodila Síť. Taktická chyba z její strany, mimochodem.“
Zdržela jsem se komentáře a místo toho vytáhla z kapsy deskič.
„Říkal jste mi, že si své nápady nemám nechávat pro sebe. Něco vám pošlu.“
Andyrs vytáhl přístroj vzdáleně připomínající deskič a chvíli listoval na matně podsvícené obrazovce. Když od ní vzhlédl, rozeznala jsem v jeho očích nefalšované překvapení.
„To jste psala vy?“
„Ano. Posílala jsem to jako seminární práci. Okolí mi poskytlo ideální námět. Jestli budete číst dál, najdete tam rozepsán proces proměny kolonie krok po kroku.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Výroba matric převáděním reálných vzorů, které se musí složitě vyrábět, je už přežitek. Virtuální modelování funguje stejně dobře a není k němu potřeba tohle všechno,“ naznačila jsem rukou směr, kde ležely továrny, a pokračovala jsem.
„Chápu, že by se tím snížil počet pracovních míst, ale myslím, že by to vykompenzovaly vyšší platy. A kdyby se současně podpořil rozvoj služeb, vedlo by to k celkovému zvýšení životní úrovně.“ Usmála jsem se na Andyrse, který mě celou dobu zamyšleně pozoroval. „Kalmarská ekonomika by pak mohla přijmout model quernského typu. Přišlo mi to jako efektivní řešení současné matricové krize.“
„Nepochybně,“ zabručel. „Až na tu maličkost, že tahle přeměna by stála třikrát víc, než celá Kalmarská kolonie vydělala za devadesát let.“
Nedělala jsem si velké naděje, že by o podobném postupu mohl alespoň přemýšlet, ale zkusit jsem to musela. Přinejmenším kvůli svému svědomí.
„Studujete dálkově Quernskou univerzitu?“ nadhodil do rozpačitého ticha.
Kývla jsem.
„Trochu ekonomie a sociologie. Hlavně planetární ekologii. Matka mi však nedovolí odjet a zabývat se něčím pořádně.“
„Jste dospělá,“ namítl nechápavě. „Nemusíte se na ni ohlížet.“
Nepodařilo se mi skrýt chmurné pobavení nad jeho radou.
„Shodou okolností žiji v kolonii, k jejímuž opuštění je pro místní obyvatele nutné povolení guvernéra.“
„Ach tak,“ poznamenal neutrálním hlasem. „Asi netušíte, proč vaše matka v minulých patnácti letech několikrát odmítla povýšení spojené s lépe placenou funkcí na … přívětivější planetě.“ Zadumaně poklepal nohou na dlažbu. „Mohl s tím mít něco společného váš otec?“
Povýšení? Nabídka stěhování? Cože? Zvedla jsem se a vzrušeně přecházela sem tam podél lavičky. Andyrs čekal. Místo spekulování jsem se soustředila na svou odpověď.
„Pochybuji. Rozešli se ještě předtím, než jsem se narodila. Naposledy spolu mluvili, když mi bylo snad pět.“ Vlastě jsem na tu dobu měla celkem živé vzpomínky. Vylezla jsem tehdy na střechu rezidence a odmítala slézt. Kromě jiného jsem se tak zbavila své poslední chůvy.
„Říkáte tedy, že už se nevídají,“ zauvažoval Andyrs. „V tom případě ji tu ovšem musí držet něco jiného. Něco, co jí v dlouhodobém výsledku stojí za přežívání na takovémto místě.“
Napadlo mě to příliš pozdě.
„Proboha, snad nemyslíte, že by moje matka … To je absurdní! Ujišťuji vás, že moje matka rozhodně není vůdkyní žádných revolucionářů.“
Jeho oči se zúžily v štěrbiny čiré pozornosti.
„Je mi líto, že vás o tom musím informovat takovým způsobem, ale v řízení kolonie byly nalezeny léta se táhnoucí nesrovnalosti. Podezřele mnoho dokumentů chybí.“
Věnoval mi ještě jeden z pestré sady svých úsměvů, zvedl se a bez dalšího rozloučení odešel.
„Měl jsi pravdu, Neele. Je to zlý.“
Seděli jsme v našem úkrytu, zachumlaní v prošívaných pokrývkách, které z továrních zbytků ušila Yořina matka Paem. V jinak nehostinné šedé místnosti působily pestrobarevné deky a polštáře dojmem přeludu. Od venkovních dveří se sem kradla zima. Bylo pozdě po půlnoci a Yora vedle mě klimbala opřená o zeď.
Drcla jsem do ní a pokračovala.
„Stahuje se to kolem nás. Jestli nás nevypátrají přes Síť, vyrazí to z Damise, nebo jinak. Pravděpodobnost, že nás Andyrs najde, je moc velká.“
„Kolik?“ zeptal se.
„Zhruba pětadevadesát procent. Nedokázala jsem vzít v úvahu všechny faktory. Prostě příliš velká, než abychom to hráli na náhodu.“
Neel těžce polkl a trochu se napřímil.
„Jestli nás chytí, ničemu to nepomůže. Nehledě na to, co se stane s náma, bude to marný. Navrhuju jít za Andyrsem a trochu vyjednávat. Když z úložišť sami odstraníme naše matrice, ušetříme mu slušnou hromádku peněz. Pokusíme se to využít a budeme chtít výměnou co nejvíc.
„A co jako?“ Předem jsem věděla, že něčeho takového se v žádném případě nezúčastním.
Nevěnoval mým pochybám pozornost.
„Úpravy jistých dokumentů o pracovní době. Zavedení volných matric na základní věci.“ Vážně na mě pohlédl. „Seznam našich požadavků máš u sebe ty. Měli bychom to dát co nejdřív dohromady.“
„Možná ti to uniklo, ale já jsem silně proti,“ zasyčela jsem na něj. „I za předpokladu, že nás Andyrs rovnou nezabije, sem potom pošlou špehy. Co chceš dělat pak? Pracovat zbytek života v barvírně a tvářit se u toho šťastně?“
Dřív, než stačil odpovědět, se do toho vložila Yora.
„Ne. Myslím, že to půjde.“ Zvedla oči od podlahy, kam předtím ospale mžourala. Denní práce v továrně a ponocování nad deskičem si na ní vybíraly svou daň. „Jsem pro si s ním popovídat, ale v trochu jiných podmínkách. V podmínkách které si sami určíme. Andyrsovi se pak bude o něco snadněji přistupovat na naše návrhy.“
„To jako únos?“ hádal Neel.
„Já bych to spíš nazvala inspirací způsobenou prudkou změnou perspektivy,“ zaškaredila jsem se na něj.
Neelovi se myšlenka zjevně zalíbila, pak ho však přemohla opatrnost. „Průšvih je, že nás to dostane leda do větší kaše.“
Yora vypěnila.
„Tady se pak nabízí otázka, o co nám jde, že jo. Blbě to dopadne tak jako tak. Takhle by však výsledky mohly být nezapomenutelný. Jestli se ale bojíš o kejhák …“
„Já s tím souhlasím,“ pronesla jsem nahlas a nenechala situaci zvrhnout v hádku. „Stojí to za to a navíc je to s trochou štěstí celkem proveditelný.“
Neel pomalu kývl, a pak mu blýsklo v očích.
„Zítra má vyrazit do města. Sice se budeme muset trhnout z práce, ale v porovnání s ostatním je to zanedbatelný. Yora může říct, že je ještě pořád nemocná …“
Ozvalo se zaklepání. Mluvili jsme celkem potichu, přesto jsme sebou všichni trhli a vyskočili na nohy. Vnitřními dveřmi k nám nakoukl Ihan.
„Nespíte?“
Nečekal na odpověď a vešel dovnitř. Nenápadný muž ve středních letech, černé vlasy nad spánky trochu prošedivělé, drobný, téměř o půl hlavy menší než já. Byl tu pro nás vždycky, co jsem si pamatovala, a vždycky věděl věci, které rozhodně neměl. Drobnosti a tajemství, které jsme mu já ani Yora nikdy neřekly. A i když jsem časem zjistila, kdo vlastně je, jeho přesné odhady pro nás zůstávaly víceméně záhadou.
„Nelíbí se mi to,“ řekl po chvíli tlumeně. „Vím, proč to děláte, ale nelíbí se mi to. Mám o vás strach. A je to čím dál horší.“
O naší záměně matric věděl od Yory a Andyrsův přílet taky nebyl žádné tajemství, ale nechtěla jsem ani uvažovat, co všechno viděl, když si tak v duchu maloval budoucnost.
„Dávejte na sebe pozor, holky,“ požádal, když jsme neodpovídali, a obě nás s Yorou objal. Neela praštil po rameni a přikázal: „Žádný blbosti, jasný?“
Při odchodu se na mě zadíval, jako by mi chtěl něco říct, ale pak se zarazil. Ve dveřích se ještě otočil na Yoru.
„Mysli, prosím tě, než něco uděláš. Kdyby se ti něco stalo, mamka by to nepřežila.“ Paem byla laskavé stvoření. I když měla tisíc důvodů mě nenávidět, otevřela nám dům a starala se o nás, když jsme jí to dovolili, jako o ztracená káčátka.
Yora strnule přikývla a Ihan za sebou zabouchl dveře.
Ke vší smůle na nás Ihanovo varování nemělo zamýšlený účinek. Pár minut jsme se mlčky klepali pod přikrývkami, pak Neel zkontroloval oba vchody a já vytáhla z kapsy náš seznam požadavků. Staromódně psaný v ruce, takže se k němu nikdo nemohl prolámat přes Síť.
„Smluvní, nebo absolutní požadavky?“ zeptala jsem se tiše.
„Když únos, tak absolutní.“ Hlas Yoře trochu přeskakoval a bylo vidět, že se ještě nevzpamatovala z Ihanovy návštěvy.
Sesedli jsme si do těsného kruhu, až jsme se dotýkali koleny. Začala jsem číst.
„Zaprvé. Povolení volných matric. Neodvolatelné a okamžité povolení prodeje volných matric za ceny odpovídající blízkým civilizovaným světům, provázené uskutečňováním tohoto prodeje mateřskou společností či zrušením jejího monopolu a umožněním jiným společnostem …“
Yora zavzdychala.
„Ri. Zkrať to. Takhle Andyrs dřív usne.“
Dál už jsem četla jenom nadpisy.
„Zadruhé, Změna časových jednotek, v nichž je stanovena pracovní doba z planetárních na vesmírné. Zatřetí. Povolení odletu z kolonie bez souhlasu guvernéra. Začtvrté …“
Položek bylo celkem čtyřicet jedna. Ke konci Yora zřetelně odpadávala.
„Paráda,“ prohlásila, když jsem se konečně odmlčela. „Když mu to budeme číst pořád dokola, mělo by to zabrat. Nějaké další návrhy?“
„Jo, jeden bych měla,“ ozvala jsem se statečně. „Stromy.“
„Stromy?! Myslíš tím tu chcíplou věc před rezidencí?“
„Je jen v období vegetačního klidu,“ protestovala jsem. „A stromy jsou jedny z mála věcí, které se nedají vyrobit ani v sebevětším maťáku. Potřebujeme nějaké hodnoty, které…“
„Stačí,“ zarazila mě. „Tak tedy stromy.“
Došla jsem z maťáku vyloudit tužku a připsala je na seznam. Yora si kvůli nim ze mě ustavičně střílela.
„Doufám, že se dobře bavíte.“ Neel zněl jednoznačně unaveně. „A taky doufám, že se vám podařilo vymyslet, jak zabránit bezpečákům, aby nenašli Andryse dřív, než s ním budeme hotovi. Kalmari zase není tak velké. Nejpozději do tří hodin ho mají.“
Padlo na nás ticho.
„Můžeme vyhrožovat, že jestli nás začnou hledat tak ho … tak mu ublížíme,“ navrhla Yora váhavě.
„Nepřichází v úvahu,“ rozhodl Neel. „Kromě toho, že nemám v plánu komukoli ubližovat, Andyrs je velká ryba. Přišla by ho pomstít polovina flotily společnosti. A takhle si pomoc pro Kalmari vážně nepředstavuju.“
„Můžeme využít ten starý plán,“ vyšlo ze mě téměř proti mé vůli. „Ten, co jsme chtěli použít, než jsme zjistili, že guvernérka nemá právo měnit nařízení. Ten s únosem její dcery.“
„Blbost. Kromě toho, čím by to změnilo situaci?“ komentovala Yora.
„Guvernérka sice nemůže měnit nařízení, ale má na povel bezpečáky. Když jim zakáže Andyrse hledat, poslechnou jí. A ona to udělá.“ Vstala jsem a setřásla ze sebe deku. Klepala jsem se strachem a nervozitou a pro zimu už nezbylo místo. „Vzkážeme jí, že jestli je pošle do města, tak Krysa zabije Miriu Girineovou.“
Pohledem jsem přejela zbledlé tváře.
„A věřte mi, že jestli je do toho města pošle, já to skutečně udělám.“
Yora jen bezradně rozhodila rukama. Neel se mi podíval do očí.
„Jestli to nevyjde, tak tě to zničí.“
Uhnula jsem hlavou. Neel něco prorokoval málokdy, ale většinou míval pravdu.
Krátce po poledni neznalo slunce v Kalmarských uličkách slitování. Andyrsovi stékal po čele pot a hromadil se mu v hlubokých vráskách kolem očí. Nos měl zarudlý. Několikrát jsem mu nabízela paraple, které s oblibou používali úředníci odjinud, ale odmítl. Potřeboval prý mít volné ruce.
Jednou z nich se téměř neustále dotýkal zbraně, která mu visela na opasku, a pohledem propátrával okolí. Původně si s sebou dokonce chtěl vzít ochranku, ale to jsem mu rozmluvila. Chodila jsem tu sama od té doby, co mi bylo pět a prakticky nikdy se mi nic nestalo. A jak jsem mu s úsměvem připomněla, nebyli jsme na válečné misi, ale na turistické prohlídce města.
Můj úmysl, ukázat mu místní zajímavosti, byl předem odsouzen k nezdaru. Kalmari bylo ve své podstatě nekonečně nudné. Spleť ulic a uliček, domy, továrny. Vzala jsem ho do jedné z těch, kde se obarvené látky stříhaly a pak šily. Každý kousek originál, ve skvěle padnoucích variantách pro všechny myslitelné typy postav.
Pokoušel si promluvit s několika dělníky, ale po pár minutách ho všudypřítomný hluk a vydýchaný vzduch z haly vyhnaly. Pokračovali jsme dál, šikmo přes město. Matka nás nečekala dřív než před západem slunce.
„Pomalu ty místní rebely začínám chápat,“ zažertoval a otřel si čelo rukávem. „Horko, hluk, jednotvárnost. Samé rizikové faktory. Není divu, že je pak napadají scestné myšlenky.“
„Dodržujeme všechna nařízení,“ bránila jsem matku, ale ne příliš zaníceně. „Hlukové a prašné limity, osmihodinová pracovní doba …“ odmlčela jsem se a vyzývavě na Andyrse pohlédla.
Kývl a chvíli se zamyslel.
„Pamatuju si správně, že zdejší planetární den trvá něco přes patnáct hodin?“
„Patnáct celá třicet čtyři,“ upřesnila jsem.
Zamračil se.
„Předpokládat, že nařízení rozlišuje planetární a vesmírné hodiny by asi bylo naivní.“
Delší dobu jsme mlčeli a Andyrs se vrátil ke sledování okolí. Zdálo se, že lituje, že ho místo zdejší nudou a sluncem umírající kolonie neposlali vyjednávat do válečného území. Tady to zatím kromě řečí nijak nevřelo. Lidé vyčkávali a na skutečnou revoluci jim v krvi cosi scházelo.
Mé podpatky hlasitě klapaly na kamenné dlažbě a nad hlavou jsem točila parapletem. Látka, která ho pokrývala, svítila nepřirozeně bílou a slibovala zcela odrážet slunce, konstrukce však byla ze solidního, byť dutého, kovu. Kostýmek jsem vyměnila za krátké šaty ve své oblíbené tmavě modré.
Andyrs se při pohledu na mě usmál.
„Nečekal jsem, že na kolonii jako Kalmari najdu takovou dámu. Není to úplně vhodné místo pro život na úrovni.“
„Dělám, co se dá,“ ušklíbla jsem se a přijala lichotku. „Myslím, že se však namáháte marně. Máte den zpoždění, a dokud do toho mám co mluvit, nikdy ho nedoženete.“
Strnule na mě hleděl, a pak se rozesmál.
„Tak vy jste to taky slyšela. Řeči se šíří rychleji než světlo.“ Odmlčel se a uhnul pohledem. „Obávám se však, že se mýlíte. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že mám náskok.“
To sotva. Šlehla jsem po něm očima a nechala to být.
Dorazili jsme k malé taverně.
„Něco k jídlu?“ nabídla jsem mu.
Vešla jsem dovnitř a zamířila k maťáku. Andyrs mě váhavě následoval, zřejmě čekaje za každým rohem léčku. Kromě nás však byla až na jednoho pospávajícího dělníka taverna prázdná. Krčil se v rohu, před sebou poloprázdnou sklenici čehosi neidentifikovatelného, uniformu plnou modrých skvrn.
„Díky, ale ne,“ řekl Andyrs a připojil se ke mně u maťáku. „Dám si jen vodu. Chcete taky?“
Nečekal na mou odpověď, požádal maťák přes deskič o dvě sklenky chlazené vody a jednu z nich mi podal. Pili jsme v neklidném tichu a Andyrsovi se zřetelně ulevilo, když jsme z taverny odešli.
„Myslím, že jste to špatně pochopila,“ ozval se nečekaně. „Nejsem tu, abych napravil všechno zlo, co se tu odehrává. Ani abych dopadl vaše myší hackery a pašeráky. Jsem tu, abych vyřešil vzniklou situaci. Nic víc.“
Rozpačitě jsem polkla. Na co tím mířil? Uhnuli jsme z hlavní ulice a zkratkou zamířili k továrně na tkaní látek.
„Ten váš projekt je ve své podstatě správný,“ pokračoval. Zabočili jsme do uličky tak úzké, že bych se s rozpřaženýma rukama mohla dotknout stěn. Poblíž konce uličky někdo nechal otevřené dveře a ty teď téměř blokovaly výhled. Andyrs mírně znervózněl. „Jediné, co vám chybí, je nadhled a spousta praxe. Nic, co by pár let na Quernu nespravilo.“
Odmlčel se a zastavil uprostřed uličky.
„Poslyšte, tohle se mi nelíbí.“
Nedbala jsem jeho varování a vyrazila ke dveřím. Nešly zavřít. Byly za kliku pevně přivázány k okenici protějšího domu. Zalomcovala jsem jimi a nahlédla dovnitř. Temná místnost plná léta nepoužívaného harampádí.
„Slečno Girineová!“
Otočila jsem se a spatřila, že Andyrs vytáhl zbraň a soustředěně hledí ke vchodu do uličky. Pomalu jsem k němu vyrazila.
Na střeše se něco mihlo a Andyrsovi přistála na zádech šedá postava. Zhroutili se na zem. Potlačila jsem výkřik a rozběhla se k nim. Zmítali se na dlažbě a Andyrs hlasitě lapal po vzduchu. Zřejmě si vyrazil dech. Netušila jsem, co dělat, tak jsem alespoň odkopla o něco dál zbraň, která se válela nebezpečně blízko převalující se dvojice.
Andyrs konečně popadl dech a snadno získal navrch. Zvedla jsem zrak a spatřila, že od ústí uličky přibíhá další útočník. Andyrs si ho patrně všiml taky, protože zaklel a pustil svého přidušeného protivníka. Vyskočil na nohy a pokusil se zašátrat v kapse, snad po další zbrani, nebo aby deskičem přivolal pomoc.
Útočník byl příliš rychlý. Praštil Andyrse pěstí do tváře a couvl před jeho další ranou. Měl na sobě špinavou dělnickou uniformu a obličej schovával pod papírovou maskou, na níž byla neuměle nakreslena hlava krysy. Ten piják z taverny. Andyrs ho taky poznal a navzdory jeho bojovnickému sebevědomí se mu do výrazu vkradl náznak obav.
Vyměnili si s útočníkem pár opatrných úderů, ale to už se ze země sbíral ten druhý. Druhá. Okolo masky se jí dral oblak černých vlasů. Teď už to bylo dva na jednoho. Ráda bych pomohla, ale znala jsem svou roli v takové situaci a mé schopnosti také nebyly právě slavné, takže jsem se schovávala za Andyrsem a pevně v rukou tiskla složené paraple.
Začínalo to vypadat, že Andyrs i přes početní nevýhodu vyhraje. Krysákovi po natržené masce stékal pramínek krve, krysa už zase skončila na zemi a Andyrs ještě neutrpěl ani škrábnutí. Skolila ho až dobře mířená rána přes temeno.
Přesně čtyři hodiny a sedm minut poté, co jsem vzala Andyrse po hlavě a devatenáct minut po odeslání našich podmínek guvernérce se má situace nepříjemně změnila. Byla jsem napůl vedena a napůl vlečena k Damisovi. Jak jsem tak pochopila, měl zřejmě nějaké námitky k našemu únosu Andyrse, což se ostatně dalo čekat. Připravila jsem si pro něj moc pěknou analýzu bezvýchodnosti předchozího stavu věcí.
S jeho poskoky však nebyla řeč, prostě mě nabrali každý na jedné straně v podpaží a šlo se. Za ty roky jsem je znala a věděla jsem, že mluvit na ně je jako mluvit do šutru. Neel se hrdinně nabídl, že bude čelit Damisovi se mnou, takže teď klusal za námi a ignoroval zvědavé pohledy směřující na jeho obličej plný modřin. Já jsem, pokud jsme někoho potkali, ve svém vlastním zájmu zdatně předstírala opilost. Nepotřebovala jsem, aby se do toho montoval ještě někdo další.
Bylo po setmění a z práce se vraceli poslední opozdilci. Měsíc se blížil úplňku a město se proměnilo v červené bludiště stínů a závanů tepla z končícího dne. Ne tak zlého, chtěla bych říct. Yora i Neel přežili rvačku bez horších následků, Andyrs seděl zamčený v komoře, bezpečně zbavený deskiče i zbraní. Yora mu teď přes dveře neúnavně předčítala naše požadavky. Alespoň někdo se dobře baví.
Damis nás přivítal na svém velitelství klením a Neela rovnou vykázal pryč. Se mnou se pak zavřel u sebe v kanceláři a trvalo téměř čtvrt hodiny, než se konečně trochu vyčerpal a pustil mě ke slovu.
Svoje protiargumenty jsem si schovala na později. Kromě toho, že jako vždycky přeháněl, se moc nepletl. Byli jsme v tom zahrabaní až po uši a dobře jsme to věděli.
„Netušíš, jak to dopadlo v rezidenci?“ zeptala jsem se.
„Jaks čekala,“ odfrknul si. „Co jsem slyšel naposledy, guvernérka pořádně vyšiluje a odmítá pustit z dohledu jedinýho bezpečáka.“
„A ty ztracený dokumenty, co po nich šel Andyrs? Máš tušení, co byly zač?“ vyzvídala jsem dál, využívajíc blízkosti vševědoucího Damise.
Zamračil se.
„Byly v tom nějaký čachry Jeneka a pár dalších úředníků. Obchodoval jsem s nima. Prakticky neškodný. Nic, co by malá pozornost Andyrsovi neurovnala. Kdyby do toho nepřišel ten pitomej únos, Andyrs mohl být zejtra za horama. Nic mu do nás nebylo. Stačilo by mu jen chytit vás, přepsat úložiště a vypadnout.“ Zachytil můj nepřátelský výraz. „Nic proti Ri, ale že vás nakonec chytí, bylo jasný každýmu, kdo má aspoň půlku mozku.“
Zavrtěl hlavou a přišel o krok blíž.
Mohlo mu být něco přes třicet, tuctovou kalmarskou tvář okořeněnou ležérním šibalstvím. Za poslední čtyři roky jsme spolu párkrát, nebo možná víc než párkrát chodili, vždycky s poněkud jednostranným účelem a nepříliš dlouhým trváním. Damis byl šéf od nátury a já si nenechala do ničeho kecat.
„Pokud mě chceš přemluvit, abych Andyrse poslala pěkně zpátky guvernérce, tak se namáháš zbytečně,“ oznámila jsem mu. „A jestli dovolíš, tak půjdu. Naše drahá společnost se dřív nebo později o Andyrsovi dozví a nerada bych propásla jedinou výhodu, kterou ještě máme.“
Chytil mě za ramena a povzdechl si.
„Jsem rád, že si uvědomuješ, do jak velkýho průšvihu jsi vás dostala.“
Odmlčel se, ale ruce ze mě nesundal.
„Musím jít Dame. Dobře víš, že zavřít mě do sklepa, není tentokrát to nejlepší řešení. Měj se.“ Vykroutila jsem se mu a zmizela z místnosti, než stačil odpovědět.
Za dveřmi jsem se srazila s Yorou. Andyrs chtěl vyjednávat.
Vklopýtala jsme do komory a málem se přitom přerazila o Andyrse, který tam seděl opřený o stěnu. Úzkou místnůstku téměř beze zbytku vyplňoval stůl se šicím strojem, stolička a kupy zbytků látek. S úlevou jsem se svezla na zem naproti Andyrsovi a zatěkala po něm pohledem.
„Jste v pořádku, slečno Girineová?“ zeptal se starostlivě.
Rychle jsem přikývla. Pokud jsem to pochopila správně, Andyrs navrhl, že přistoupí na jednání o změnách v kalmarských nařízeních a o našem propuštění. Předtím mě však chtěl vidět. Buď se nudil, nebo pochyboval, jestli jsem naživu.
„Jste si jistá, že vám nic není, Mirio? Můžu vám říkat Mirio?“
Znovu jsem kývla. Celou noc jsem nespala, vyhlídky taky nebyly zrovna nejlepší a v tenkých šatech jsem se celá klepala. Ale jo, jinak jsem byla v pořádku.
Vstal, chvíli se probíral hromadami odstřižků a pak mi podal největší kus látky, který se mu podařilo najít. Přehodila jsem si ho kolem ramen.
„Děkuji,“ řekla jsem tiše.
Usmál se na mě a zase si sedl.
„Jak jsem říkal, není nic, co by pár let na Quernu nespravilo. Na tamější univerzitu byste se měla bez problémů dostat. Jestli budete chtít, promluvím o tom, až se odsud dostaneme, s vaší matkou. Přinejhorším bych vám vystavil povolení sám.“
Zůstala jsem na něj zírat a obličej se mi rozzářil tou nemožnou nadějí.
„Proč to pro mě děláte?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Pokrčil rameny.
„Jste chytrá a nespokojíte se s málem. Byla by vás škoda.“
Tápala jsem po odpovědi.
„Jsem rád, že se cítíte líp,“ poznamenal. „Myslete na to.“
Zvedl se a zaklepal na zamčené dveře. Zarachotil zámek a dovnitř nakoukly dva obličeje v maskách.
Andyrs se protáhl a vesele na ně pohlédl.
„Možná byste rádi slyšeli, která část pověsti o mně je pravdivá.“
Poprvé jsem se do krve pohádala s Neelem o něčem skutečně důležitém. Protože rozhodnutí, jestli se vzdáme, nebo jestli necháme žoldáky společnosti, aby obsadili Kalmari, důležité bylo. Andyrs s nimi měl už léta stejnou domluvu: Když se čtvrtý den nevrátí, přijdou si oni pro něj. Začínalo svítání třetího, takže jsme měli ještě nějakých třicet hodin. Šedesát, pokud berou v úvahu vesmírný a ne náš planetární den.
Výměnou za své propuštění toho zrovna moc nenabízel, pouze zkrácení pracovní doby tak, aby odpovídala Quernem stanoveným normám. Po dlouhém smlouvání souhlasil se zachováním současných platů. A přidal volné matrice na hnusnou výživovou kaši, přikrývky a vodu, to když jsme argumentovali základníma životníma potřebama.
Neel by na to nejradši kývl. Měl strach a bylo to na něm vidět.
„Pokud sis nevšimla, jsme momentálně celkem v šachu,“ zasyčel na mě a napjatě přecházel po místnosti. Yora radši zůstala hlídat Andyrse. Tady to hrozilo každou chvílí bouchnout.
„Jeho nabídka je směšná. Necháme ho pár hodin podusit a uvidíme, jak rychle změní názor,“ s vypětím jsem udržovala svůj hlas klidný. Neel se o to ani nepokoušel.
„Neslyšelas, co říkal Ihan?! Musíme to skončit. Hned.“
Protočila jsem oči. Zatímco jsem byla pryč, udělal jim Ihan podobné kázání jako Damis mně.
„Vždycky jsi byl, Neele, trochu baba, ale nikdy jsem si nemyslela, že jsi takovej srab,“ ušklíbla jsem se na něj. „Máme toho chlapa zamčenýho v komoře a stejně všichni skáčeme, jak píská. Ti jeho úžasní žoldáci jsou ještě dva dny jenom výhrůžka. Když může hrát on, my můžeme taky.“
„Ri! Tohle není hra!“ vyjel na mě. „Jestli se s ním do té doby nedomluvíme, tak jsme mrtvý. A s náma možná i pořádnej kus Kalmari. Takhle si vážně pomoc nepředstavuju. Prostě mě nech přijmout ty jeho podmínky a máme to z krku.“
Založila jsem si ruce a postavila se mu do cesty.
„A co pak? To tomu chlapovi vážně věříš, že nás pak nechá na pokoji? Když bude volný, bude vědět, kde jsme, a bude mít na povel všechny bezpečáky? Tak naivní nejsem ani já.“
Zastavil se pár kroků přede mnou.
„Sliboval, že dokud nebudeme dělat problémy, nenahlásí nás společnosti. A pokud budeme, bude vědět, pro koho a kam si dojít.“ Rozpačitě se odmlčel. „Když to říkal, znělo to rozumně.“
„A i kdyby, to tu chceš vážně celej život hnít?“ vedla jsem si dál svou. „S tím, jak to tu vypadá?“
„Radši tady než pod drnem,“ ucedil.
Krátce jsem se zasmála.
„To já zase ne. Mám toho po krk. Roky se o něco snažíme a pak skončíme s čím? S výživovou kaší? Ani náhodou. Nevzdám se toho jedinýho, co v mým životě za něco stojí, takhle lacino.“
„A já si myslel, že chceš pomoct lidem. Mělo mi už dávno dojít, že se tu vlastně jenom nudíš. Můžeš v tom, s mým srdečným svolením, pokračovat někde jinde, ty chudáčku, co v životě nic nemá. Teď pojď a řekneme Andyrsovi, že souhlasíme.“
„Ne.“
Strnul a hodnou chvíli na mě zíral. Svaly v obličeji se mu stahovaly a čelist měl zaťatou. Najednou se uvolnil a usmál.
„Takhle to nevyřešíme. Co si sednout a zkusit to znova?“
Jeho slova se do mě zakousla hluboko, ale kývla jsem a udělala si pohodlí v hromadě přikrývek. Neel ještě zamířil k maťáku.
„Vodu nebo čaj?“
„Čaj.“
Pokusila jsem se využit té chvilky a krátce jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, Neel si sedal naproti mně. Provinile se usmál.
„Asi není žádná šance, že bych tě donutil změnit názor?“
Zavrtěla jsem hlavou a taky se pousmála. Nakonec to stejně uděláme po mém.
Neel mi podal hrnek a chvíli jsme tiše usrkávali čaj.
„Pleteš se,“ řekla jsem a pak si povzdechla. „Ale neměla jsem ti říkat, že jsi srab.“
Pohlédl do svého hrnku.
„Nejsem.“
Začala na mě doléhat únava a motat se mi hlava. Dopila jsem čaj a pokoušela se probrat, ale nepomáhalo to. Cítila jsem se slabá a dělalo mi problémy zaostřit.
„Neele,“ zanaříkala jsem a lehla si dřív, než omdlím.
Sklonil se nade mnou.
„Je mi to líto.“
Mátožně jsem sledovala, jak Andyrs domlouvá naše propuštění. Byla jsem ospalá, překvapivě bez zájmu a během posledních hodin jsem ztratila přehled o čase. Možná pozdní odpoledne.
„Tak jak jste se rozhodli, pane Neele?“
Skoro zbytečná otázka, vzhledem k tomu, že už pustili Andyrse do velké místnosti a Neel se představil a sundal si masku. Obličej mu hrál všemi barvami, a když se pokoušel zdvořile usmívat, působilo to trochu groteskně.
„Souhlasíme,“ potvrdil a zhluboka se nadechl. „Zabil jsem Krysu.“ Sklopil pohled a prohlížel si ruce, jako by snad čekal, že se mezi hluboko zažranými modrými skvrnami od barev objeví červené od krve. Pak se vzpamatoval a pohlédl Andyrsovi do očí. „Zbytek souhlasí. Dohoda platí.“
Andyrs vážně pokývl.
„Máte mé slovo.“
Potřásli si rukama a Neel pokračoval.
„Volné matrice by měly být odstraněné z úložišť do půlnoci. Pak už by pro vaše lidi neměl být problém vymazat je centrálně ze všech maťáků a deskičů připojených na Síť.“
„Dobře,“ řekl Andyrs a zkoumavě se na Neela zahleděl. „Promluvím o vás s guvernérkou. Pokusíme se vám najít místo, kde byste mohl lépe uplatnit svoje schopnosti. Jinak doufám, že už o vás neuslyším.“
Zamířil ke mně a pomohl mi vstát. Neel nám otevřel dveře. Dýchlo na nás teplo kalmarského odpoledne a jen zhoršilo mou bolest hlavy.
„Takže už je po všem?“ zeptala jsem se Andyrse, jakmile se za námi zavřely dveře.
Nabídl mi rámě a povzbudivě se usmál.
„Můžete být v klidu, slečno Mirio. Krysa je mrtvá.“
Andyrs mě podpíral a pomalu jsme kráčeli směrem k rezidenci. Cítila jsem se volná.
Yora ležela u sebe v pokoji na posteli a mračila se do deskiče. Jak mě spatřila, vyskočila a objala mě.
„Jsi v pohodě, ségra? Dělala jsem si o tebe včera starosti, ale Neel povídal, že to byly jen silný prášky na spaní. Nechtěl ti …“
Při zmínce o Neelovi jsem strnula a začala se ve mně vařit krev. Rozhostilo se mezi námi rozpačité ticho. Sedly jsme si na postel.
„Byla jsem se rozloučit s Ihanem,“ řekla jsem po chvíli. „Nechtěl mě pustit, ale myslím, že s tím počítal.“ Sáhla jsem si na kapsu, kde jsem měla schovaný postaru psaný dopis, který mi dal a donutil mě slíbit, že ho otevřu až na Orbitu.
„Takže jedeš?“ zeptala se Yora napůl nadšeně a napůl závistivě.
„Jasně. Je to Quern! Odlétám s Andyrsem dneska večer.“
Taková nabídka byla moc dobrá, než abych si ji dala svými rodiči rozmluvit. Ihan již vypadal celkem smířeně a matka … Sice mi neprozradila, proč jsme se neodstěhovaly už dávno, ale po dlouhém rozhovoru s Andyrsem s mým odjezdem souhlasila. Výměnou za to jí přenechal právo vyhlásit zkrácení pracovní doby, zatímco veškerá zodpovědnost za zničení volných matric padala na něho. Jako guvernérce jí to slušně vylepší pověst.
Yora ukázala směrem k deskiči.
„Damis byl rád, že ses z toho dostala. Nabídl mi práci. Sice se pořád tváří, za jakého mě nemá amatéra, ale vzala jsem to. Pořád je to lepší než šití.“
„Všechno je lepší než šití,“ souhlasila jsem s trochou předstíraného pobavení.
Za Damisem jsem byla taky. Šla jsem k němu jako k prvnímu, protože jsem se domnívala, že to bude krátké loučení. Nebylo. A pokud jsem námitky svých rodičů mohla jen tak ignorovat, on měl argument, který jsem nemohla vyhnat z hlavy.
Přemejšlej, Ri, řekl mi. Znáš lepší způsob, jak na Quern dostat sabotéra odpovědnýho za matricovou krizi?
Pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli je on tak šíleně paranoidní, nebo já tak blbá. Zakřenila jsem se na Yoru.
„Vrátím se, slibuji.“
Kývla. Její hlas nepřipouštěl žádné pochyby.
„Já vím. A přivezeš nám stromy.“
