Pět setkání se zlobrem

Oheň už vy­hasl, měsíc je ukrytý v mra­cích a jen na­rudlé uh­líky bo­jují s tma­vou nocí. Při­táh­neš si plášť blíž k tělu a zív­nu­tím od­dá­líš čí­ha­jící spá­nek. Hlídka je hlídka. Pra­vi­delné od­de­cho­vání tvých druhů, za­ba­le­ných v při­krýv­kách, moc ne­po­máhá.

Náhle zpo­zor­níš. Zdá se, že v lese se něco hýbe … Asi se ti něco zdálo. Ba ne! Teď za­praš­tělo dřevo a les za­šuměl. Sotva ti pro­blesklo hla­vou, jestli bys neměl pro­bu­dit ostatní, se­běhlo se všechno ráz na ráz.

Z lesa vy­ra­zil jelen a mo­hut­nými skoky se pro­hnal přes mý­tinu, na které tá­bo­říte. Už už by zmi­zel, když s prasko­tem a ra­cho­tem vy­dusal z lesa obr, a než jelen našel spásu mezi stromy, ranou ob­rov­ské pa­lice sra­zil ma­jestátní zvíře k zemi.

Mezi mraky se právě v tu chvíli pro­de­rou pa­prsky mě­síce a ob­rova ro­ho­vitá tvář se se zu­ři­vým úškleb­kem ob­rátí k tobě.

Sto­jíš s kopím na­přa­že­ným smě­rem k lovci a jeho ko­řisti a te­prve teď ko­nečně vy­křik­neš: „Po­plach! Zlobr.“

1. Jménem krále

Ve stráž­ním hrádku Störvostu na po­mezí Čer­ných vrchů starý ka­pi­tán Henry Man­ston na­bízí od­měnu za od­stra­nění hrozby pro kupce pro­jíž­dě­jící po místní stezce. Po­sádka do­stala za úkol zba­vit se lapků, ale uká­zalo se, že lou­pež­níci se spol­čili s pár­kem zlo­brů a na ně si vo­jáci ne­trou­fají, vesměs jsou to staří har­cov­níci a k nim pár ho­lo­b­rádků. Po­sí­lení vo­jen­ské po­sádky upro­střed řídce obyd­lené vr­cho­viny je v ne­do­hlednu, zvlášť když se na se­veru ha­raší zbra­němi a kon­flikt s Han­zou je na spad­nutí.

Störvost­ský ka­pi­tán na­bízí prů­vodce: še­do­vla­sého sto­paře Gil­berta Nashe. Jako od­měna kromě drobné fi­nanční částky se na­bízí krá­lov­ský glejt, za­jiš­ťu­jící spo­lu­práci krá­lov­ských úřadů ce­lého ši­ro­kého kraje.

Bude vděč­nost ka­pi­tána Man­stona pro dob­ro­druhy do­sta­teč­nou od­mě­nou nebo ra­ději po pří­pad­ném vy­ře­šení hrozby za­míří rov­nou za pur­kra­bím Da­y­ha­venu, což nej­spíš bude stát Man­stona místo?

Je Nash s kři­vým úsmě­vem opravdu spo­leh­livý spo­leč­ník, nebo za­vede dob­ro­druhy do pasti na­stra­žené lou­pež­níky?

Co slí­bil ná­čel­ník lou­pež­níků Ethan Bar­ton zlo­b­rům, aby ho po­slou­chali?

2. Zkamenělý zlobr

Ces­tou od moře k Achs­furtu se cesta vine prů­smy­kem mezi vr­cholky hře­bene Ska­li­sek. Po ne­dáv­ných li­já­cích se ale utrhla část svahu a cesta je ne­prů­chodná. Při cestě po hor­ské stezce je k vi­dění zvláštní úkaz. Zka­me­nělý zlobr kou­sek od stezky, upí­ra­jící po­hled na vý­chod, s rukou stí­nící si oči před prv­ními pa­prsky slunce. To by samo o sobě ne­bylo ještě tak zvláštní, ve Ska­lis­kách zlobři vždycky žili.

Když pout­níci při­jdou blíž, zjistí, že zka­me­nělý obr je po­kres­lený zhněd­lými runami a kolem nohou se v trávě táhne vy­pá­lený kruh, jehož stře­dem je po­lo­žený že­lezný řetěz.

Někdo se asi snaží o ně­jaký ma­gický ri­tuál s cílem zís­kat jeho paměť a zmoc­nit se po­kladů, které za ži­vota na­kradl?

Nebo mla­dík ze zchát­ralé věže pod Achs­furt­ským prů­smy­kem není jenom po­ma­te­nec, ale stu­diem za­ká­za­ných knih se do­stal k tem­ným ta­jem­stvím, ke kte­rým po­tře­buje zlobří duši?

Nebo jde o zlob­řího hr­dinu, který ná­sle­do­val le­gendu, jež praví, že ten, kdo se dob­ro­volně zka­mení, sto let v ka­meni se­trvá, pak krví svých synů bude při­ve­den zpět a již nikdy nad ním ne­bu­dou mít pa­prsky slunce žád­nou moc a jako bájný král sjed­notí zne­svá­řené zlo­bry a spo­lečně vy­rvou z rukou lidí to, co jim od pra­dávna patří?

3. Perla mezi plevami

„Pod vr­chem Ho­mole, co se zdvíhá na vý­chod od vsi Rich­ten­dorf, na se­verní straně – tam, co ros­tou dva mo­hutné duby, za­číná stezka, co vede k jes­kyni pod Ho­molí. Tam jsem pod třemi ovál­nými ka­meny ukryl Lan­ghan­sovo kopí. Skrýš je chrá­něná za­klí­nadlem, ale stačí pře­číst na místě tento svi­tek a mů­žete ar­te­fakt vy­zved­nout. Vi­díte, říkal jsem vám, že to ne­bude nic slo­ži­tého. Abych ne­za­po­mněl, v jes­kyni se usíd­lila zlobří banda, která tam shro­maž­ďuje svoje na­kra­dené po­klady. Ty všechny si mů­žete ne­chat, hlavně do­neste to kopí. Sejdeme se za dva týdny v ravnbuské ta­verně U Or­lího spáru. Ne aby vás na­padlo někam zmi­zet, účinky svitku budou trvat právě ty dva týdny, tak se zby­tečně ne­zdr­žujte, jste mi sym­pa­tičtí, tak bych nerad, aby se vám něco stalo.“

Jakou ná­ho­dou te­nhle še­do­vlasý chla­pí­ček, Adam Sayer, na­ra­zil právě na vás, v téhle za­padlé ves­nici da­leko od ci­vi­li­zace?

Opravdu to byl on, kdo ukryl kopí v jes­kyni, nebo je chce ně­komu vy­fouk­nout a ten svi­tek s kouz­lem je jenom šaš­kárna, aby vás ne­na­padlo se někam zde­ko­vat s celou ko­řistí?

Jsou zlobři opravdu jenom drob­nou pře­káž­kou k zís­kání moc­ného ar­te­faktu, nebo jim dlou­ho­dobý pobyt v jeho blíz­kosti pro­půj­čil ma­gické schop­nosti, jimiž se liší od ji­ných zlo­brů, které jste dosud po­tkali?

4. Dvojí hrozba

Už ně­ko­lik dní sle­du­jete z bez­peč­ných úkrytů kolem po­lo­roz­padlý lesní hrá­dek Zie­ge­burg. Noční pohyb pě­tice zlo­brů máte zma­po­vaný a za­čí­nají se rý­so­vat i sla­biny je­jich le­da­by­lého hlíd­ko­vání. Prá­vo­platný ma­ji­tel hrádku, rytíř Ro­mu­ald He­g­gen­turf vám vý­mě­nou za na­vrá­cení rod­ného sídla jeho děda zpět pod ko­rou­hev s kozlí hla­vou slí­bil uve­dení na krá­lov­ský dvůr a přímluvu u kanc­léře Comptona ve vaší věci. Nadto, když jste sem při­ces­to­vali, místní ku­pecký spo­lek na­bí­zel tuč­nou od­měnu za zprů­chod­nění ku­pecké stezky, jež se vine po úpatí vršku pod hrád­kem. Dvojí od­měna za jednu práci, to ne­bývá často.

„Blíží se go­b­lini, po­řádná síla,“ hlásí Jo­a­chim, místní dr­voštěp, který vám dělá prů­vodce. A už je vi­díte, jak se hrnou k bráně Ze­i­ge­burgu, se žeb­říky a s kme­nem stromu jako s be­ra­ni­dlem. Zlobři jsou ve dne za­lezlí, takže bránu zdo­lají bez od­poru. Ne­po­čí­taje ná­čel­níka a jeho osobní gardu os­t­rých bijců vchází do hrádku na tři de­sítky go­b­linů. Pří­mo­čarý úkol s dvo­ji­tou od­mě­nou se za­číná za­dr­há­vat. Z ná­dvoří sly­šíte hlá­sek go­b­li­ního ná­čel­níka a tlu­mené od­po­vědi scho­va­ných zlo­brů, chtějí se do­mlu­vit.

Go­b­lini při­táhli s úmys­lem zlo­bry vy­hnat, kdyby se jim ale po­da­řilo nějak se s nimi do­hod­nout, celý kraj by utr­pěl. Do­ká­žete za­ří­dit, aby jed­nání skon­čilo kr­va­vým fi­nále?

Co může He­g­gen­turf chtít z to­ho­hle roz­pad­lého hrádku? Mo­ti­vace kupců k od­měně je zřejmá, ale šlech­ti­covy po­hnutky jsou ne­jasné.

Co když se v hrádku skrývá ně­jaký tajný po­klad? Ne­bylo by ro­zum­nější pro­klouz­nout kolem bo­ju­jí­cích go­b­linů a zlo­brů, zmoc­nit se cen­ností a zase vy­klouz­nout a ne­chat He­g­gen­turfa i kupce, ať si po­radí, jak umějí?

5. Na pomoc potřebným

Na noční hlídce za­slech­nete z les­ního pod­rostu tiché štkaní s prosbami o pomoc. V ko­runě stromu ukrytá víla prosí o zá­chranu svého pří­tele, který do­za­jista zemře, pokud mu někdo rychle ne­po­může. Od­mě­nou sli­buje mocné oča­ro­vání lesní magií, ale před sdě­le­ním de­tailů po­ža­duje pří­sahu, že je­jímu pří­teli ne­u­blí­žíte. Od­mít­nutí zcela zřejmě po­vede ke zmi­zení víly, když jste však vzati pod pří­sahu ve jménu Lesní bo­hyně, víla vám vše po­píše.

V jes­kyňce pod pře­vi­sem pod Kan­čím klem, ne­da­le­kou ská­lou, pře­bývá pra­starý zlobr He­in­rich. Přes­tože lidé z blíz­kého i da­le­kého okolí zlo­bra vidí jako čiré zlo, staré by­tosti lesa v něm mají ochránce, který drží na uzdě rozpí­na­vost ves­ni­čanů, kteří se snaží pro­nik­nout i do nitra hvozdu.

Teď však správci vsí na hra­ni­cích na­jali kum­pa­nii tr­pas­li­čích ob­ro­bijců, kte­rou vede Sven Ha­rald­son. Ten Sven Ha­rald­son, který vlastní rukou za­sa­dil smr­tel­nou ránu věhlas­nému ob­rovi Kor­mo­rá­novi a mimo to spro­vo­dil ze světa dobře přes tucet obrů a zlo­brů.

Může lesní pří­saha za­hr­nu­jící tak zlo­ře­čené stvo­ření, jako je zlobr, vůbec mít ně­ja­kou moc?

Bude možné se s Ha­rald­so­nem nějak do­hod­nout? Tr­pas­líci jsou známí pa­li­čáci.

Jsou vůbec prav­divá všechna ta vy­prá­vění o slav­ných skut­cích tr­pas­ličí kum­pa­nie, nebo je to jen banda pod­vod­níků, která se o zisk dělí s tru­bad­úrem Do­ri­a­nem, jehož písně a pří­běhy jsou vlastně ko­ře­nem všech ostat­ních zka­zek?