Dračí hlava
Tento příběh zastihl Argonanta v tom nejhlubším spánku. Probuzení bylo pomalé a nepříjemné; jako kdyby se vynořoval z hluboké vody a nemohl popadnout dech.
První, co si uvědomoval, byly vzdálené rány na dveře. A volání.
„Mistře Argonante! Vstávej!“
To uctivé oslovení ho ještě nepřestalo okouzlovat. Bylo mu právě osmnáct let, takže jeho věk odpovídal spíše tovaryšovi, ne-li učedníkovi, ať už šlo o jakékoli z jeho řemesel. Nicméně, události v předminulém roce způsobily, že hospodařil sám pro sebe a neměl žádného nadřízeného. V oboru psaní knih ho proto bylo možno zvát mistrem bez dalších pochyb. Potom si uvědomil, že ten neznámý mladý hlas za dveřmi nejspíš oslovuje „mistře“ každého, koho potká, bez ohledu na to, zda mu takové označení přísluší. Nikdy neuděláte chybu, když učedníka pokládáte za mistra. Uděláte ji až v obráceném případě.
Vědomí se mu pomalu vracelo.
Kolem vládla dokonalá tma a uvnitř chalupy byla zima. Oheň v krbu, který ho hřál večer při psaní, už dávno vyhasl, takže muselo být něco před ránem. Měl opravdovou peřinu a bylo pod ní teplo, ale když ji odložil, vrhla se na něho pravá lednová zima. A to věděl, že uvnitř chalupy je stále nesrovnatelně tepleji, než venku.
Chvíli se potmě zkoušel zabalit do tuniky, nohavic a pláště. Potom bolestivě narazil do dlouhého vydlabaného kmene, který ležel od večera na stole a svojí délkou přehradil celou místnost. Takže oblékání vzdal a raději zkusil rozdělat oheň, aby si posvítil.
Nešťastník venku při tom stále bušil na dveře a volal.
„No ano! Snad nehoří, počkej chvíli!“ křikl zpátky, aby se rušitele na chvíli zbavil.
Než se mu podařilo rozsvítit, obléknout, najít hůl a otevřít dveře, měl dojem, že uplynula dlouhá doba, při které si připadal naprosto zoufale. A rozhodně ani zdaleka při plném vědomí.
A potom teprve otevřel. Na prahu stál hubený mladík se světlými vlasy. Vypadal, že vyrostl větší, než bylo plánováno, takže na jeho vytvoření zbylo jen málo masa a kostí. To, co zbylo, rozmístil jeho tvůrce tak, jak ho právě napadlo. Ruce měl například až nečekaně útlé, skoro dívčí; tělo měl hubené, i když je zakrýval zimní kožich. I hlas měl podivně tenký, jako by patřil k někomu mnohem menšímu. Ale také bylo možné, že ty chybějící části těla ještě dorostou. Chlapík byl podstatně mladší, než Argonantus, zhruba o tři roky.
Ospalý Argonantus ho najednou správně zařadil; byl to jeden z nejmladších strážných, Matouš zvaný Včelka.
„Mistře Argonante! Posílají mne z Hradu.“
„A co potřebují?“
„Potřebují pomoc.“
Argonantus vzdychl. Z Hradu, to mohlo znamenat někoho z kapituly, nebo z knížecí družiny, abatyši od svatého Jiří, možná i samotného knížete. Ve všech případech někoho mocného, s kým se vyplatí být zadobře a nemít žádné námitky, když vás vytáhnou z postele kdovíkdy ráno.
„Nepočkalo by to?“ zkusil to ještě, a už věděl, že zbytečně. Ten, kdo Matouše Včelku poslal, si zřejmě byl velmi přesně vědom, kolik je hodin.
„Prý se máme vrátit dřív, než se na Hradě probudí.“
Vzdychl, zavřel pečlivě dveře, zamkl je a klíč uschoval ve váčku u pasu. Ne, že by hrozilo, že ho někdo bude zkoušet vykrást v půli ledna, kdy bylo kolem na čtvrt sáhu sněhu. Navíc v jeho chalupě toho moc k ukradení nebylo.
Nejprve vyrazili mlčky. Měli oba dva co dělat s tou spoustou sněhu. Potom došli na cestu, kterou přes den projížděly saně a vozy a také tu procházel nejrůznější dobytek. Sníh byl udusaný, a dalo se po něm jít docela příjemně. Rozhodně ještě zdaleka nepřišla chvíle, kdy sníh začne tát a cesta se promění v nevlídnou mokrou šlichtu.
Pláň byla velice dlouhá a hvězdy na nebi zářily. Směrem k jihu už odcházely jarní a přicházely letní hvězdy – Lyra, Labuť a Orel. Musí být opravdu k ránu. Když se ohlédl za sebe, klesajícím svahem proti kopcům na opačné straně řeky, našel, co hledal; slabý pruh světla, který ohlašoval, že se noc chýlí ke konci. A už je rok 1145, uvědomil si ještě; v lednu ho při psaní změněné datum vždycky trochu překvapovalo a musel dávat pozor na chyby.
Dávat pozor na chyby.
Myšlenky se mu zatoulaly k jeho včerejší práci. Při uklízení našel staré dláto a napadlo ho, že by měl dokončit dřevěný žlab na odtok vody ze střechy. Už na podzim měl k tomu účelu vyhlédnutý jedlový kmen, více než do poloviny vypálený ohněm. Zbývalo uhlíky začistit a vyrovnat žlab tak, aby voda volně protékala.
A dávat pozor na chyby, aby neprorazil dřevo úplně skrz. Vybavil si, jak mu otec kdysi práci s dlátem ukazoval a varoval ho před netrpělivostí, ke které práce s dlátem snadno svádí:
„Uber raději méně. Když to bude málo, můžeš to zopakovat. Pokud spěcháš a ubereš moc, už to nikdy nevrátíš a musíš vzít nový kus dřeva.“
Argonantus to tenkrát zkoušel, zpočátku mu to nešlo, protože dřevěná palička byla na něho příliš veliká. Ale když vydržel u práce půl dne, nakonec mohl otci hrdě ukázat jednoduchý spoj dvou trámků, které měly tvořit základ budoucích dveří. Otec, jindy dost netrpělivý člověk, s ním při práci rozprávěl celou tu dobu – zřejmě o Jeruzalémě a o rytířích, jak jinak – a nakonec ho pochválil.
Lezavá zima ho vrátila do skutečnosti. Na cestě nikoho nepotkali, ale věděl, že někteří lidé už vstávají. Řeholníci na Strahově, u svatého Jiří a v Břevnově mají zřejmě časné jitřní modlitby dokončené. A strážní, právě jako Včelka, také nespí. Jejich den úplně nekončí nikdy; střídají se ve službě, a kdykoli se stane něco nepředvídaného, tak musí ven úplně všichni.
Včelka zřejmě dospěl k názoru, že už je Argonantus probuzený dost, a začal vysvětlovat:
„Večer měl službu velitel stráže, Cachl z Jirchářů. On si bere stráž málokdy sám, když je velitel, ale jednou za čas také hlídá, aby se neřeklo. A tento týden pět strážných chybí, protože pomáhají na Vyšehradě. O půlnoci měl velitel vzbudit Janka ze Zhoře, který měl mít na starosti druhou polovinu noci. Jenže Janek se probudil sám a zjistil, že je kdovíkolik hodin a že už měl být dávno vzhůru. Cachl zaspal ve stráži!“
Argonantus věděl, že mezi strážnými je to jedno z nejostudnějších provinění. Mohlo to vést k vážným trestům, od zmrskání k úplnému vyhození ze služby. Možnost, že zaspal sám velitel stráže, zněla velmi neslýchaně. Ale tušil, že příběh bude mít úplně jiné pokračování. A netěšilo ho, že mu Včelka vypráví předem připravenou verzi. Věděl moc dobře, jak dokáže zásah vypravěče všechno změnit.
„Janek vzbudil mne, protože spíme ve stejné místnosti, a společně jsme šli za Zeleným Petrem, který Cachla zastupuje. Potřebovali jsme někoho, kdo rozhodne, co dělat dál. No, a Petr s námi vyrazil na věž, zjistit, co se děje.“
Věž.
Argonantus ihned věděl, o jakou věž se jedná. Byla to ta věž, někdy zvaná Bílá nebo Velká; nejvyšší stavba na celém Hradě a nejspíš i v celé zemi. Pokud měly některé chrámové nebo hradní věže v Čechách vzácně i deset sáhů výšky, tato měřila čtyřiadvacet. Věděl to přesně, protože o tom mluvil se stavitelem Martinem ze Sas, když věž před dvěma lety opravovali po obléhání a Martin ji na přímý rozkaz knížete nechal ještě o dvě patra zvýšit. Věž byla obrovská, stála v čele celého Hradu na západě a převyšovala úplně všechny ostatní stavby včetně svatovítského chrámu.
Argonantus si vybavil jeden dávný večer, který strávil na strážnici v nejvyšším patře. A tím, jak se otevřely vzpomínky, najednou uhádl, co bude následovat; a řekl to nahlas.
„Otevřeli jste dveře na vrcholu věže a našli Cachla mrtvého.“
Včelka se zastavil a překvapeně se obrátil k Argonantovi: „Mistře! Jak jsi to věděl?“
Argonantus pokrčil rameny. „Je jen málo důvodů, proč strážný neprobudí další službu. A pokud je to nějaká hloupost, asi mne nikdo nepotřebuje volat uprostřed noci. Buď na to připadl Zelený Petr, nebo někdo ještě významnější. Možná i sám kníže, pokud ho probudili.“
Včelka bezradně rozhodil rukama. Argonantus si vybíral nejlepší části jeho vyprávění jako hrozinky. „Ano. Sám kníže, který se probudil a procházel do chrámu. Řekl, že to je úkol pro jeho písaře Argonanta. A poslal pro tebe, mistře.“
Argonantovi to lichotilo, ale také cítil úzkost. Pokud už dříve dokázal vyřešit obtížnou záhadu, neznamenalo to, že se mu to podaří vždycky. Navíc dnes neměl nikoho staršího na pomoc, jako před pár lety. Je na to úplně sám.
Mezitím došli do míst, kde se oddělovala cesta dolů k Vltavě a k mlýnu na Písku, kudy by bylo možné do Hradu dojít nejrychleji. Pokud by ovšem nebyla zavalená závějí. Aniž se o tom nějak museli domlouvat, bez dalšího pokračovali dál k západu, po hlavní cestě, kde se už na jih od ní rýsovaly hradní budovy. Černá věž u brány na východě, chrám svatého Jiří, větší a vyšší chrám svatého Víta a konečně Bílá věž, nejvyšší stavba ze všech. Nahoře se svítilo, jako by tam přistála na zemi osamělá nažloutlá hvězda. Argonantus si připomněl, že na tom není nic neobvyklého; pokud byly často všechny tři brány zavřené a stráže u nich v klidných dnech spaly, pak na této věži bděl nějaký strážný neustále. Odtud šlo nejlépe spatřit pohyby vzdáleného vojska, nebo rozhodnout, zda vpustit nenadálou návštěvu, která chce v noci vstoupit do Hradu.
„A řekl bych,“ pokračoval Argonantus nahlas, jako kdyby rozmluvu nepřerušili, „že Cachl nejspíš nezemřel jen tak. V jeho smrti je něco podivného, co si žádá vysvětlení.“
„Navlas tak. Cachl se probodl vlastním mečem.“
„Sám se zabil?“
„Vypadá to tak. Jiné vysvětlení není. Jenomže…“
„Jenomže,“ neodolal zase Argonantus, „Zelenému Petrovi, vašemu veliteli, se to nechtělo líbit. Tedy, ona se nikomu nemůže líbit sebevražda; to je těžký hřích; ale nebývá na ní mnoho k vysvětlování. Váš nový velitel si není jist, zda to vůbec sebevražda je. A svěřil se svými pochybami knížeti, když už se tam objevil.“
Včelka zakroutil hlavou a v jeho hlase bylo slyšet nejen úctu, ale i trochu obav. „Zřejmě víš opravdu víc, než my; já jsem nic takového neslyšel. Nevím, o čem mluvili Zelený Petr a kníže. Nikdo neřekl, že by se stalo něco jiného, než sebevražda. To je už dost hrozné.“
„Tak dobře. Co přesně se tedy stalo, když jste šli do věže? Byl jsi u toho?“
„Ano. Janek chvíli chodil po místnosti, koukal se oknem na hvězdy, aby zjistil, kolik zbývá do úsvitu, a při tom mne vzbudil také. Chvíli jsme se dohadovali, co dělat, a řekli jsme si, že než se hnát na věž, raději zavoláme Zeleného Petra. Také se nám nechtělo…“
Včelka se rozpačitě odmlčel, ale Argonantovi to bylo znovu jasné. „Nechtělo se vám jít do věže a dohadovat se s vaším velitelem, že zanedbal službu. Tak jste si vzali posilu. On ten Cachl asi nebyl úplně vlídný člověk, pokud si vzpomínám.“
Včelka vydechl tentokrát ulehčeně. „Ano, mistře. Prostě, šli jsme raději na věž všichni tři.
No, a tam jsme chvíli volali na Cachla, ale dveře byly zavřené na závoru a nikdo nám neodpovídal. Zkoušeli jsme to docela dlouho, ale marně. Nakonec nám Zelený Petr nařídil, abychom prorazili dovnitř díru pod závorou. Měl jsem svoji sekeru, tak jsme se do toho dali.“
„Dveře jsou pevné, takže to asi nešlo moc snadno,“ poznamenal Argonantus.
„Přesně tak. Trvalo nám skoro hodinu, než se nám podařilo prorazit do dveří díru a tou sáhnout dovnitř a vysunout závoru ze zdi.
No, a když jsme vešli, viděli jsme, že Cachl ležel na zemi a byl probodnutý vlastním mečem. Ještě držel oběma rukama jílec. A to je vlastně celé.“
„Odnesli jste ho?“
„Ne. Prohlédli jsme místnost, jestli tam není někdo schovaný, a pak jsme šli zase dolů. Tedy, Janek tam zůstal, protože vlastně držel zbytek svojí stráže. Na nádvoří jsme potkali knížete. Já jsem stál opodál, mluvili jen pár slov a pak mne zavolali a kníže řekl tu větu, že to bude úkol pro jeho písaře. Že tě mám vyhledat a přivést, a to co nejrychleji, než se probudí většina lidí na Hradě.
A už jsme skoro tu.“
Byla to pravda. Mezitím překonali strmé údolí potoka Brusky a ocitli se na malé pláni mezi Strahovem a Hradem. Věž se tyčila ve tmě nedaleko nich. Na východě se již rýsoval úsvit trochu výrazněji a věž vypadala, jako když tam někdo kus oblohy vynechal. A na vrcholu stále svítilo světlo. Janek zřejmě pokračoval ve stráži.
Brána do Hradu již byla mezitím otevřená a kolem se rojilo hned několik strážných. Argonantus vzpomínal na jejich jména, jak se s nimi během let potkával. Olen, Tomáš řečený Závora, Dobřeň, Milota, další dva, jejich jména si nevybavil ani při nejlepší snaze. A Zelený Petr, zjevně o kus starší a ctihodnější zbrojnoš, podle všeho nový velitel stráže.
„Vedu mistra Argonanta,“ ohlásil celkem zbytečně Včelka. Petr na něho shlédl trochu pochybovačně. Věděl, že Argonantus je z nějakého důvodu v milosti samotného knížete, ale na druhé straně cítil nadhled muže dvakrát tak starého.
Argonantus s ním v duchu souhlasil. Proč by, u všech všudy, zrovna on měl zjistit něco, co neobjevila celá knížecí stráž? Co tu vůbec pohledává, mezi všemi těmi vojáky?
V obavách si připomněl dávnou otcovu truhlářskou lekci. Je třeba prohlédnout celý kus dřeva pozorně, ve všech maličkostech i v celku. Nepřehlédni žádný suk, žádnou prasklinu, žádnou nepravidelnost. Pozoruj, co ti napoví letokruhy, kam se dřevo bude stáčet.
Ono to je vlastně stále stejné, napadlo ho. Když se učil později otesávat kameny, psát a malovat, foukat sklo. Nejprve je třeba si to prohlédnout, ať je to cokoli. A pokud je třeba prohlédnout všechno, pak by měl začít již zde.
Takže zamířil k patě věže. „Posviť mi sem,“ poručil svému náhodnému pomocníkovi Včelkovi. Nějak si nebyl jist, jestli by ho někdo jiný poslechl.
Pod věží ležela docela vysoká závěj sněhu, jak se dalo očekávat. Ale na jižní straně objevil také spoustu zmatených stop, jako kdyby tu někdo něco hledal. A něco velikého tu leželo; jako nějaké podivné zvíře s mnoha tlapami a ocasy. Zmateně zakroutil hlavou. „Co se tu dělo?“
„Nejspíš tu někdo něco odložil,“ řekl Včelka trochu nejistě. „Může to být i pár dnů staré.“
Argonantus si uvědomil, že má Včelka pravdu a že sněžilo naposledy již před několika dny. Někdo tu opravdu mohl mít nějaké zvíře, které tu uvázal ve stínu věže.
„Asi musíme nahoru,“ řekl potom Argonantus. Zahlédl smířený pohled Zeleného Petra, a pak už stoupali po dřevěných schodech. On a Včelka, i když to nikdo jasně nerozhodl. Vchod byl až z ochozu hradby, ve výši prvého patra věže, nad branou. A potom schody, schody, schody. Dřevěné schody, sedm dalších pater. Byly rovné, ale každý úsek se na konci zdi zatáčel doprava, jak bylo tehdy zvykem. V každé zatáčce by měl pravák, který by bránil schody shora, výhodu. V prvních patrech žádná okna nebyla, jen mlčenlivá silná zeď z bílé opuky. V těch dalších stála na podlaze celá řada beden. Zásobnice na zrní, zásobnice na mouku, hromady dřeva, louče, šípy, kopí, železné háky, spousta silných provazů, sudy s vínem, sudy s vodou. Zásoby všeho možného, co si lze vzpomenout a co by se mohlo v případě obléhání hodit.
V pátém, šestém a sedmém patře byly dvě střílny, obě mířící podél hradby, jedna k severu a jedna k jihu. Velmi slabě se jimi zkoušelo proplížit světlo úsvitu, ale zatím to nestálo za řeč a bez svíce v rukou by to byla hodně nesnadná výprava.
Schody, spousty schodů. Ale potom najednou konec; schody se zarazily před těžkými dveřmi, bez jakékoli podesty. Dveře byly provedené přesně tak, jak si je Argonantus pamatoval; z těžkých dubových prken, dva palce silných, a ještě vyztužených několika železnými pasy. Měly sloužit jako poslední obrana strážnice, zastavit každého, kdo by se chtěl dostat dovnitř. To, že stály přímo na schodech, mělo ztížit pokusy je vyrážet beranidlem.
Za dveřmi byla hodně pevná závora, spíše trámek, podle zvyku zasunutý do vytesané hranaté kapsy ve zdi. Argonantus si dveře pečlivě prohlédl, a ověřil si, že vysunout závoru zvenku, například maličkými rozeschlými mezerami mezi prkny ve dveřích, bylo zcela nemožné. Dveře byly hrubé, těžké, a už tím vylučovaly jakoukoli jemnou práci se zlodějským náčiním. Nebylo kde a jak ho použít; vůbec žádný zámek tu nebyl.
Pokud chtěl někdo dovnitř, musel prostě zavolat na stráž uvnitř, právě jako oni dva. „Janku, otevři! Jdeme se podívat na mrtvého!“
A Janek ze Zhoře vysunul závoru za dveřmi a otevřel jim. Také nebyl o mnoho starší, než Argonantus; ve stráži převažovali mladí muži. O Jankovi ze Zhoře ovšem rozhodně nešlo tvrdit, že na něm někdo něco ušetřil; byl veliký ve všech směrech a Argonantus si ihned vybavil svého přítele mlynáře Hanuše a přemýšlel, který z těch dvou je větší.
Pak se sám napomenul; ne, tady není čas na nesmysly. Je třeba prohlédnout celý kus dřeva. A dávat pozor na chyby.
Vrátil se ke dveřím. Bylo by snad možno jimi prostrčit nějaký hodně jemný a dlouhý nůž, kdyby oběť stála přímo přede dveřmi. Ale letmé ohlédnutí mu ukázalo, že i tato možnost je beznadějná. Mrtvý ležel hodně daleko od dveří, na opačné straně místnosti, asi sáh od severního okna. A meč byl v jeho těle stále ještě zpředu zabodnutý, téměř uprostřed hrudi, mírně vlevo. Pokud chtěl někdo probodnout srdce, tak se mu to rozhodně podařilo. Po takové ráně nemohl strážný žít dlouho. Veliká louže krve, rozlitá a rozmazaná více směry, svědčila o tom, že už ani nikam nechodil; možná se párkrát zazmítal na podlaze, ale to bylo celé.
A jak řekl Včelka, obě ruce mrtvého stále ještě držely jílec.
Nepřehlédni žádný suk, žádnou prasklinu, žádnou nepravidelnost.
Vědomím, už plně probuzeným, se dralo podezření.
Tušil pochyby Zeleného Petra, starého vojáka. Ten určitě viděl mnohokrát, jaké to je, když je někdo probodnutý mečem. Meč je ostrý, pečlivě nabroušený, ale přesto, úspěšná bodná rána musí být vedená velkou silou, krutě a nelítostně, aby prorazila případnou kost, nebo aby sklouzla mezi žebry. Vést takovou ránu sám proti sobě by znamenalo úplně neslýchané odhodlání.
Včelka sledoval Argonantův pohled a řekl znovu: „Má ještě stále ruce na jílci.“
Janek ze Zhoře neříkal nic, ale také výmluvně hleděl tím směrem.
Argonantus vzdychl. „Ano. Ale má přes polovinu délky meče v těle. Nevěřím, že by dokázal mít ruce na jílci i v okamžiku, který bodnutí těsně předcházel.“
Už byl v pokušení meč vytáhnout, aby ho změřil, ale uvědomoval si, že zápasit se ztuhlými prsty mrtvého nebude vůbec příjemné. A v tom si vzpomněl na svoji hůl. Vlastně nevěděl, proč si ji s sebou vzal; spíš to byl talisman, než že by čekal nějakou bitku. Ale teď mu byla užitečná. Snadno změřil, že hůl je jen o dvě pídě delší, než meč. Uchopil hůl přesně v té vzdálenosti, která odpovídala délce meče a umístění jílce, oběma rukama, a zkusil zamířit na vlastní hrudník. Nebyl zrovna malý a ruce měl dlouhé, ale bylo naprosto jasné, že by se takto dlouhým mečem bodnout nedokázal. A Cachl byl zřejmě o kus menší a měl i kratší ruce.
„Vidíte to? Cachl se sám neprobodl. Prostě to nejde.“
Zkoušel různé úhly, pak předal hůl Jankovi, který měl ruce nejdelší ze všech, ale ani ten nedokázal zamířit špičku meče na svoji hruď. Bylo jasné, že by musel držet meč úplně jinak, alespoň ve dvou třetinách ostří.
Včelka byl tímto zjištěním zjevně zaskočený. „Ale… ty dveře byly přece zavřené!“
Ano. Včelka měl tentokrát pravdu. S_uků, prasklin a nepravidelností_ tu bylo k nalezení hned několik. Argonantus přemýšlel nahlas: „Buď nám lže ten meč, nebo dveře. Nebo oboje zároveň. Cachl se nemohl probodnout mečem. Ale pokud tu byl vrah, pak se dovnitř nemohl dostat zavřenými dveřmi. Musela to být sebevražda… až na to, že to sebevražda být nemohla.“
Jeho pozornost zákonitě přitáhla čtyři jednoduchá okna, namířená do čtyř světových stran. V tuto chvíli byla úplně volná, aby strážný viděl ven. Argonantus ale věděl, že někdy, když je opravdu velká zima nebo zlé počasí, tak je alespoň zčásti zakrývají rámy s rybími blanami nebo slámové polštáře. Nebo dřevěné desky.
„Kde máte zakrytí?“
Janek se zatvářil kysele. „Pan velitel zakázal, aby se strážní při službě moc vyhřívali; mají prý pozorovat, k tomu jsou určení. Takže už před čtrnácti dny zakrytí oken zabavil, že už prý není tak velká zima. Ostatně, kdyby tu byl, určitě bych to od něho schytal za příliš velký oheň.“
Argonantus se chápavě usmál a dál se věnoval oknům. Každé z nich představovalo prostý vysoký obdélník, nahoře zakulacený na římský způsob. Vyzkoušel si, že by se dalo z okna vyhlédnout ven; dokonce by se jím při troše snahy dokázal protáhnout. I to bylo zjevně součástí obrany věže; z oken bylo možno svrhávat různé předměty nebo lít hořící smůlu, kdyby se nepřítel dostal k patě věže. Větší a silnější muž, třeba Cachl, by se možná tím oknem protáhnout nedokázal. Janek ze Zhoře zcela určitě ne.
Když Argonantus takto vyhlédl z jednoho okna, z toho jižního, viděl, že úvahy o oknech nikam nevedou. Tudy prostě nikdo odejít nemohl, jedině, kdyby uměl létat. A ještě méně bylo možno takovým oknem přijít. Věděl o stavění dost, aby mu bylo jasné, že žebřík této velikosti nejde sestrojit, a pokud by to někdo zkoušel, ani s dvaceti muži by ho nedokázal postavit a opřít o věž. Konečně, zeď z pečlivě vyskládaných opukových kvádrů patřila k tomu druhu, po kterém by nedokázal šplhat ani ten nejobratnější kejklíř. A dvacet sáhů… stáhlo se mu hrdlo, když si představil nevyhnutelný pád z té výšky.
Ještě si všiml, že okno, ze kterého vyhlížel, to jižní, bylo trochu jiné; bylo totiž dvojité s kulatým opukovým sloupkem uprostřed. Pohled z něho mu vysvětlil tuto drobnou marnivost stavitele; na toto okno bylo totiž nejlépe vidět zdola, když se někdo blížil ke Hradu od města. A naopak, z okna bylo vidět na město; shlížet na něho jako pták. Byl si úplně jist, že si tuto drobnou zvláštnost u Martina ze Sas při opravě vršku věže objednal sám kníže, a že se sem chodil dívat na svoje město.
Vzdychl.
Na oknech nic cizího nebo nepatřičného nebylo. Chyba byla ve dveřích.
Ale i když se k nim vrátil a co nejdůkladněji je prohlížel, záhada se již nepohnula ani o píď. Dveře byly jednoduché, pevné a neprostupné, přesně jak měly být; a pokud Cachl uvnitř zasunul závoru do kamenné kapsy, dveře byly zdola dokonale zajištěné. Žádný vrah se k němu nemohl dostat, nenápadně ani násilím. Tři muži se sekerou měli co dělat, aby se jim za hodinu prosekali. A to jim v tom nikdo zevnitř nebránil. Kdyby byl Cachl obléhán, prvému odvážlivci, který by zkoušel prosekanou dírou vysunout závoru, by mohl snadno useknout prsty.
Mlčky, aniž byl ochoten před oběma strážnými nějak ohodnotit svoji porážku, se vydal na cestu po schodech dolů. Včelka šel hned za ním. Zřejmě také nebyl spokojen s výsledkem; jeho přesvědčení o sebevraždě bylo rozbité, ale jiné vysvětlení se neobjevilo. Janek neříkal nic; prostě za nimi zavřel a pokračoval ve svojí stráži.
Cestou po schodech se Argonantus v mysli vrátil k tomu tělu se zabodnutým mečem.
Ten obraz nebyl správně. Cachl se nemohl probodnout. Ale najednou si uvědomil, že ho ani nemohl probodnout nikdo cizí. Tedy určitě ne takto.
Představil si to; jak cizí muž vpadne dovnitř a bere Cachlovi meč. Který se vůbec nebrání. Ne, to by nešlo; musel to být někdo známý, někdo, při jehož návštěvě Cachl necítil žádné nebezpečí. Ale tak to bylo nemožné; dobrý Cachlův známý, třeba Zelený Petr, vezme meč, a řekne: „Bodnu tě do srdce, bude to zábava!“ A Cachl se zasměje a trpělivě stojí. Tak to přece nemohlo být. Cachl by se bránil, zmítal by se, možná by měl pořezané ruce. A ten meč by rozhodně nemohl zůstat v ráně tak dokonale rovně.
„Musíme zpátky,“ pochopil nakonec Argonantus. Včelka jen tiše vzdychl, ale přijal tu nepříjemnost beze slov.
Byli asi v polovině schodů a střílnami prosvítal bledý úsvit. A když, mírně zadýchaní, dorazili zase zpět do strážní místnosti, a znovu zavolali na Janka a nechali si otevřít, východním oknem se dralo do místnosti světlo už zcela vítězně. Vypadali v matném světle jako podivní duchové.
Argonantus se sklonil k mrtvému, uvolnil trochu jeho potrhanou tuniku, a zjistil, že meč je zabodnutý do těla takovou silou, že prochází skrz. Na píď dlouhý konec vyčníval ze zad, a mrtvý neležel proto úplně na zemi, ale tělo bylo nepatrně prohnuté.
„Pomozte mi ho ještě otočit na bok,“řekl. Mlčky to udělali, aniž měli tušení, o co se pokouší.
Pečlivě zkoumal druhou stranu rány na zádech. Pak vzal zase svoji hůl, a měřil šíři rány. Nakonec vstal, a řekl:
„Je to celé úplně špatně. Rána na zádech je přesně stejně široká, jako zpředu, i když se ostří jednoznačně zužuje. Jde to vysvětlit tak, že se meč v ráně pohyboval a prořízl na konci ránu větší.“
„To asi ne,“ poznamenal Janek. „Určitě by se zvětšila i rána vpředu.“
„Také si to myslím. Zbývá druhé vysvětlení – meč ho probodl nejprve zezadu a potom ho někdo vytáhl a zabodl ho z opačné strany. A tím je úplně jisté, že si to sám nemohl udělat. Je to vražda.“
„Ale ten vrah nemohl zvenku otevřít dveře.“
„Přesně tak. Někde jsem udělal chybu. Ale nakonec ji najdu, věřte tomu.“
Oba strážní na sebe pohledli a Argonantus v tu chvíli měl dojem, že si vyměnili pohled, jehož významu nerozuměl.
Neměl čas o tom přemýšlet dlouho. Již podruhé se vydali na cestu po schodech dolů.
„Teď bych potřeboval někde snídani,“ poznamenal nakonec, když stáli před věží.
Viděl, že Včelka trochu zápasí s tím, že by měl být považován za Argonantova pomocníka, ba dokonce sluhu. Ale zjevně mu poroučel jako nejmladšímu ve stráži kdekdo. A měl také hlad. Takže se rozhodl rychle:
„Možná nám něco dá Rózina.“
Argonantus horečně přemýšlel, kdo v té nepřehledné spoustě lidí, působících přímo na Hradě, je Rózina. Když ho Včelka zavedl do velké dřevěné budovy, kde spaly stráže, do jedné menší místnosti s černou kuchyní, tak si vzpomněl; už ji vícekrát při návštěvách Hradu viděl. Rózina byla křehká, půvabná a světlovlasá dívka. Vyvolávala dojem, že ji přivál jarní vánek a že je ve skutečnosti lesní víla. Nemohla být o mnoho starší, než Včelka – pokud vůbec – a Argonantus hádal, že to je nejspíše dcera někoho ze stráže.
„Bůh s tebou a dobré jitro,“ pozdravil obřadně Včelka. „Toto je mistr Argonantus, který má za úkol odhalit tajemství smrti Cachla z Jirchářů. Zde je Rózina, Cachlova schovanka.“
Představení bylo dokonale zdvořilé a Argonantovi připadalo svojí škrobeností nepatrně přehnané. Ale když zachytil Rózinin úsměv a několik kradmých Včelkových pohledů, bylo mu všechno jasné; Včelka byl do Róziny zamilovaný. A ihned uhádl, že pokud to nechá na Včelkovi, tak se k cíli návštěvy hned tak nedostane.
„Včelka chce říci, že máme trochu hlad a bylo by příjemné, kdyby se tu našlo něco k jídlu.“
Rózina se usmála. „To se dá snadno napravit.“ Rozhrábla polena v ohništi a dala na oheň pánev s několika obilnými plackami, které se začaly opékat. Netrvalo dlouho, a mohla jim je postupně podávat. Byly horké a v sychravém ránu daleko příjemnější, než v co mohl Argonantus doufat. A navrch dostal ze džbánku trochu řídkého piva.
Mezitím přemýšlel nad tím, že Rózinu zjevně moc netíží smrt jejího poručníka. Závěr, který z toho plynul, se přímo nabízel. Chvíli váhal nad způsobem, jak se na to zeptat, a pak řekl jednoduše: „Co budeš teď dělat, Rózino?“
Rózina se okamžitě zachmuřila, ale byl to jeden z těch pohledů, určených zjevně pro veřejnost. „Cachl z Jirchářů byl můj poručník. Zřejmě mi někdo určí poručníka jiného. Pokud toho bude vůbec potřeba; možná uznají, že se dokážu postarat sama o sebe. A možná se časem vdám,“ a náhodně zabloudila očima ke Včelkovi, který se ihned odvrátil v největších rozpacích.
„Nezdá se, že by tě Cachlova smrt příliš zkrušila.“
„Asi se to moc nehodí, mluvit špatně o nebožtíkovi,“ řekla Rózina opatrně, ale přesto dost rozhodně, „myslím, že určitě nejsem jediná, kdo nad Cachlovou smrtí mnoho slz neprolije.“
Přes tvář jí přešel jakýsi mrak. Koutkem oka zahlédl u Včelky pohled, který ho skoro překvapil; byl to hněv. Ale oba se ihned ovládli a Argonantus pochopil, že se od nich nedozví to, co je opravdu důležité. Pohled mu náhodně zabloudil ke Včelkově ruce, která byla na dlani zjevně zraněná. Včelka si toho všiml a chtěl dlaň ukrýt, ale Rózina, která to zachytila také, řekla: „Ukaž mu dlaně, Včelko.“
Včelka se zatvářil opravdu vyděšeně. Ale bylo mu jasné, že nemá kam uniknout. S pohledem odsouzeného otevřel dlaně a ukázal je Argonantovi.
„Tak je to se smutkem po veliteli stráže, Cachlovi z Jirchářů,“ řekla Rózina tvrdě. „Včelku bil přes dlaně provazem. Protože včera nepřišel k veliteli dost rychle, nebo proč to vlastně bylo. Nikdo mu nepřipadal dost pohotový a svědomitý, všichni byli špatně oblečení a málo uctiví, moje jídlo mu připadalo připálené, a tak stále dokola. A když někoho nevychovával ke kázni a odpovědnosti, tak přišly jeho žerty. Ty byly možná ještě horší. Minulou stráž sloužil Včelka bez bot, protože mu je Cachl sebral.“
Bylo vidět, že Včelka by se nejraději propadl hanbou. Zjevně nebyl za tato odhalení Rózině ani trochu vděčný.
„To s ním měli potíže všichni, nebo jen vy dva?“
„Všichni,“ řekla Rózina temně. „Olenovi před pár týdny zahnal pryč psa. Tomáš Závora dostal nabito zrovna před pár dny. Milota, tomu se věčně posmíval, protože trochu špatně vidí.“
„A Zelený Petr?“
Rózina se zamyslela. „Toho vlastně nechával na pokoji. Je starší, než Cachl, zastupuje velitele a má na Hradě plno známých. Možná si také tolik nedobíral Janka ze Zhoře, protože je mnohem silnější. Ale stejně o něm občas říkal, že je tlustý jako prase. Bylo to s ním těžké.“
A v Rózině tváři se objevily slzy, zjevně vyvolané hněvem.
Argonantus si ještě nedokázal rozmyslet, co všechno to odhalení přineslo a co by se měl zeptat dál, když tu je přerušil Zelený Petr, který vešel do místnosti.
„Mistře Argonante, bohužel není možné, aby kvůli tvému hledání ostatní zanedbávali práci. Včelka musí uklidit ve stáji. A ty Rózino nezapomeň, že máš donést ty šipky do samostřílů, jak bylo smluveno. Bude to třeba nejpozději zítra ráno, kdy si chce kníže vzít nějaké střelce s sebou na lov. Má jít Dobřeň, Milota a Čeněk, ale možná budeš muset jít i ty. Včelko.“
„To je vpořádku,“ řekl Argonantus, „už jsem se najedl, děkuji, a teď budu stejně chtít promluvit s tebou, veliteli.“
Zelený Petr se zatvářil trochu překvapeně, ale nakonec neměl žádný důvod, proč se rozhovoru bránit. Vyšli tedy ven a zamířili ke knížecímu paláci, kam měl Petr zřejmě cestu.
„Byl Cachl z Jirchářů dobrý velitel stráže?“
Zelený Petr se usmál. „To je vždycky těžké, říkat nepříjemné věci o svém veliteli, a o mrtvém veliteli je to tím horší. Ale pokusím se říci pravdu, protože hrozí, že ti různí lidé vykreslí věci hůře, než byly.
Cachl z Jirchářů nebyl tak špatný velitel, jak ti zřejmě řekli. On totiž dobrého velitele stráží nikdo nemá rád. Jeho povinností je vědět úplně o všem, co se na Hradě děje; znát možná nebezpečí a potíže; znát všechna tajemství stráží, i ta nepříjemná. Musí posílat lidi do stráže, i když je zima a psa by nevyhnal. Musí je nutit udržovat všechny zbraně a opevnění v nejlepším možném pořádku, i když se jim třeba nechce.
Znal jsem Cachla už jako malého kluka, byl ještě daleko mladší, než Včelka, když tu začínal. To bylo ještě za Vladislava I., otce nynějšího knížete. A také jemu se leckdo posmíval, to víš, nejmladší voják to nemívá jednoduché. Ale on byl snaživý a pečlivý, a před třemi lety, když byl Hrad opravdu napaden, tak se choval velice statečně a zachránil z požáru dva svoje vojáky. To ostatně rozhodlo, že se stal velitelem stráže. Víš dobře, že tehdy kníže jmenoval celou řadu nových lidí na nejrůznější místa a úřady.
No, a pak přišla teprve ta Cachlova horší doba. Ne každý skvělý voják je i skvělý velitel; on prostě špatně chápal, že by ho měli vojáci nejen poslouchat, ale vážit si ho a mít ho rádi. Mnohokrát jsme se o tom dohadovali. Samozřejmě, že ne před vojáky; to bych mu nikdy neudělal, veřejně napadnout to, co rozhodl. Ale párkrát jsem měl dojem, že to přehnal.“
„Když bil Včelku provazem po dlaních?“
„U toho jsem nebyl a nevím, kdy se to mělo stát. Ale Cachl rozhodně mohl za toho Olenova psa, to bylo hodně hloupé a kruté. Začalo to jako žert, chtěl psa schovat, ale pes mu utekl a Cachl to zkoušel zatajit. Bohužel ho ale několik chlapů vidělo. Cachl vypadal potom hodně hloupě a Olen mu to asi hned tak neodpustí. A jak zbil Tomáše Závoru, který je také jeden z nejmladších, to také byla chyba.“
„A ty boty, co sebral Včelkovi, když šel do stráže?“
Zelený Petr zakroutil hlavou. „No, ano. Ale oni jsou vojáci strašná cháska, a je na ně občas tvrdou ruku, protože jinak velitele neposlouchají, a to je moc zlé. A také to plno z nich zkouší, co všechno si mohou dovolit. Cachl to prostě trochu přeháněl. Nikdy nikomu doopravdy neublížil, ale rádi ho bohužel neměli.“
„Neměli ho rádi? Všichni stejně? Nebo že by ho někdo docela nenáviděl?“
Bylo vidět, že si Zelený Petr teprve teď uvědomil, kam ta otázka míří. A trochu ho to zarazilo. „No, nenáviděli… to je možná trochu silné. Neměli ho rádi.“ Zamyslel se.
„Ještě jinak to řeknu. Kdyby byl zase požár, možná by ho někteří nechtěli za každou cenu vynést z plamenů. Někteří asi ano. Janek ze Zhoře nebo Čeněk, nebo i Myslata, to jsou prostě vojáci, napřed jednají, bojují, zachraňují, plní rozkazy a pak teprve přemýšlejí. Doufám, že bych to dokázal i já. U těch dalších si s tím moc nejsem jist.
Ale na druhou stranu, nevidím mezi nimi jediného, kdo by vzal velitelův meč a probodl ho. Všechny Cachlovy křivdy a naschvály nejsou takové, aby je donutily k něčemu podobnému.
A ještě jedno si myslím. Vyžaduje velikánskou odvahu, vzít meč a probodnout člověka. Probodnout svého velitele, to už dokáže jen člověk nesmírně odhodlaný. Myslím, že by to nedokázala ani většina urozených rytířů.“
„To mi hodně usnadňuje výběr hříšné duše,“ řekl Argonantus, který Petrovy úvahy pečlivě sledoval. „Vlastně nehledám obyčejného člověka.“
„A tomu, že se Cachl zabil sám, zřejmě nevěříš,“ dodal pochmurně Zelený Petr.
„Ty zjevně také ne, jinak bys mne nepřivolal,“ opáčil Argonantus.
„Přivolal si tě kníže, já jsem nikoho nechtěl,“ řekl na rovinu Zelený Petr. „Co se stane ve stráži, ve stráži také zůstane. Všichni vojáci se to učí jako jedno z hlavních pravidel. Strážný ví plno věcí, dozví se části cizích tajemství urozených lidí, zaslechne něco na chodbě a zahlédne někoho v zahradě. Je i věcí bezpečnosti Hradu a knížete, našeho hlavního úkolu, aby strážný nevykládal všechno, co se dozvěděl. A také o tom, že Olen přišel o psa a že velitel zbil Tomáše Závoru, nemusí nikdo cizí nic vědět. K ničemu to nepotřebuje a vážnosti stráže to moc nepomůže.“
Argonantus se usmál.
„Kronikáři také nemohou vyprávět všechno, co se dozvěděli. Leckdo jim svěřuje různá tajemství a znají i věci, které nikdo jiný nepamatuje. Sám kníže si mne k tomu úkolu vybral a všechno, co zjistím, povím pouze jemu a nikomu jinému. Ostatně, to, že nevíš, proč mne vybral, svědčí právě o tom, že nikdo neprozradil, co jsem pro knížete dělal dříve. Takže není důvod k obavám, nic vykládat nebudu a oba sloužíme tomu samému pánovi.
Ale zamluvili jsme to, že nevěříš, že by se Cachl zabil sám.“
Zelený Petr odpověděl pevně: „Znám Cachla dlouho, a nevím o jediném důvodu, proč by se zabíjel. A ještě méně chápu, proč by se zabíjel tak strašně obtížně. Pokud už by se někdo rozhodl sám probodnout, vzal by si na to asi spíš dýku. A když už mečem, pak by na něj nalehl na způsob Římanů. Celé to nedává žádný smysl.“
Argonantus už byl v pokušení dodat, že tím obtížněji by se Cachl bodl mečem do zad, ale pak si uvědomil, že vůbec není potřeba se dělit o všechny svoje myšlenky. Najednou si byl stále jistější, že Cachlův vrah pochází ze stráže. Kdo jiný by věděl, že má Cachl službu a bude sám na věži, na nejodlehlejším a nejhůře dostupném místě celého Hradu, kde ho po celé hodiny nikdo nebude rušit? Aby tu myšlenku, o které věděl, že by se Zelenému Petrovi nelíbila, zakryl, vyhrkl rychle poslední otázku:
„A co Rózina?“
Petr rozhodil rukama. „Co Rózina. Rózina je sirotek, kterého má ve stráži každý rád. Takové sluníčko. Její rodiče pracovali na Hradě jako sluhové a zemřeli při tom obléhání. Cachl se stal jejím poručníkem, protože se to tak nějak nabízelo, byl velitel. Staral se o ni dobře, ze svých žertů ji obvykle vynechával.“
„Pokud neměl špatnou náladu a placky mu nepřipadaly připálené.“
„No, ano,“ uznal Petr. „Křičel na ni samozřejmě také, to skoro na každého. Ale nevzpomínám si, že by ji udeřil, nebo něco podobného.“
A to bylo celé. Argonantus už na další otázky nepřipadl, a tak se rozešli každý po svém. Zelený Petr vešel do paláce, kdežto Argonantus se dál bezcílně procházel po nádvoří.
To, co se dozvěděl během snídaně, znamenalo, že Cachla z Jirchářů neměl rád skoro nikdo. Argonantus už v životě potkal takový druh mužů. Vlastně neustále bojovali mezi ostatními o moc. Potřebovali ukazovat, že jsou první mezi ostatními, a to znamenalo, že museli všechny ostatní napadat a ponižovat. Zelený Petr se to snažil zjevně trochu uhladit, ale mezi řádky vypadal velitel stráží jako velmi ošklivý příklad člověka, který by nikdy žádnou moc nad ostatními dostat neměl.
Zbývalo najít mezi všemi strážnými někoho, komu velitel ublížil o dost víc, než plánoval. Argonantus si uvědomoval, k čemu všemu může dohnat člověka zoufalství. Možná jedno bití a jedna nespravedlnost nemusí mít takový účinek, ale pokud se to neustále opakuje a je to bez konce, potom…
Zopakoval si seznam strážných. Olen, Tomáš řečený Závora a Včelka. A Milota, který špatně vidí, vzpomněl si. Mladší strážní, kterým ubližoval nejčastěji. Na ty bude asi třeba se zaměřit nejdůkladněji. S trochou zahanbení si uvědomil, že Včelka, který ho provázel ráno, a kterému řekl všechno možné, je mezi podezřelými. Zelený Petr měl pravdu – není dobré se dělit o svoje myšlenky s kdekým. Marně přemýšlel, jestli Včelkovi něčím nenapověděl.
Ale, na druhou stranu – poznámka Zeleného Petra o tom, že probodnout velitele vyžaduje veliké odhodlání, stála zrovna proti těmto čtyřem. Ani jeden z nich nevypadal na to, že by něco podobného dokázal. Jejich zoufalství a hněv by musely být daleko větší. Skoro nepředstavitelně velké.
Proti nim trojice Janek ze Zhoře, Čeněk a Myslata, ti dva, které si ráno nevzpomněl jménem. Petr je rovnou všechny vyloučil. Také nebyl důvod předpokládat, že by na ně měl Cachl nějak zvlášť spadeno. Vzorní vojáci, mlčenliví, schopní. Také muži, se kterými nebylo úplně radno si zahrávat. Argonantus si neuměl představit, jak někdo bije obrovského Janka ze Zhoře přes dlaně a ten pokorně stojí a snáší to. Ovšem… když si chtěl představit někoho, kdo by byl schopen probodnout svého velitele, pak mu do toho obrazu mlčenlivý Janek docela zapadal.
A zbývá Dobřeň, o kterém neví zatím vůbec nic, než to, že má jít zítra s knížetem na lov. Možná jsou další strážní? Ano, jsou; vzpomněl si, že pět dalších mužů posílali před pár dny na Vyšehrad. Tím ovšem nebyli dnešní noci na Hradě a není třeba se jimi moc zabývat.
A sám Zelený Petr, uvědomil si. Zrovna o něm by nepochyboval, že by Cachla probodnout dokázal. Zelený Petr, kterého přeskočili, když jmenovali velitele stráží. Vážený muž, který si dával pozor na jazyk. Ne, Zeleného Petra rozhodně nelze vyloučit.
Potom jeho mysl sama od sebe zamířila jinam. Zpět k tomu dřevěnému žlabu, který mu ležel doma na stole. Nepřehlédni žádný suk, žádnou prasklinu, žádnou nepravidelnost. No, na jedlovém kmeni byla ta nepravidelnost patrná na první pohled. Na konci se z nějakého důvodu výrazně rozšiřoval. Některé stromy to těsně nad zemí dělají. Argonantus si s tím moc nevěděl rady; žlab s výrazně zvětšeným koncem k ničemu nebyl. Vzpomněl si, že otec mu kdysi radil, že nejjednodušší je vyrobit věc tak, aby nepravidelnost mohl vyříznout a zahodit. Ale to zrovna moc nešlo, protože kmen byl dlouhý skoro přesně jako chalupa a nešlo ho zkracovat.
Ledaže by na konci něco vyřezal.
Napřed to byl nesmysl – něco takového přece nesvede - ale čím déle si s tím nápadem pohrával, tím víc ho to lákalo. Chrlič! Dřevěná hlava, která bude zdobit a chránit chalupu. Jeho domácí znamení. Lidé budou říkat – tam u té hlavy…
A najednou to bylo jasné. U dračí hlavy. Není možné, aby tam byla jelení, prasečí nebo kdovíjaká hlava. Může tam být jedině dračí. Protože Argonanta draci provázeli celý život. S drakem začal jeho první zápis do kroniky i jeho stavitelské umění. A také viděl živého draka. Tenkrát…
Otřásl se a uvědomil si, kde je, a co dělá. Hledá vraha.
A musí dávat pozor na chyby.
A je úplně jisté, že nějakou chybu udělal. Protože jinak by věděl, jak to, že vrah prošel zavřenými dveřmi na věž, a to tam i zpátky. Možná udělal i další chyby. Prostě je v hledání vrahů teprve učedník; mistrovství v jiném řemesle není k ničemu.
Než to dokázal domyslet do konce, byl znovu přerušen. Právě procházel kolem kapitulního domu a za rohem zaslechl dva hlasy, které se dohadovaly. A ihned mu bylo jasné, o koho jde.
„Možná bys to měla říci, Rózino,“ říkal zrovna Včelka. „Mistr Argonantus je chytrý a přijde na to, jak to bylo.“
„Musela bych se propadnout hanbou,“ zajíkala se Rózina. „Slíbil jsi, že to nikomu neřekneš.“
„Také jsem to dodržel a neřekl. Ale nevím, co se stane, až na to přijde.“ Včelka najednou ztichl, protože si uvědomil, že se někdo blíží. Argonanta zřejmě prozradil stín, který dosáhl za roh domu. Nebo to byl neopatrný krok ve sněhu. Takže přešel za roh domu a řekl: „Aha, to jste vy dva.“
„Já bych tu vlastně neměl být,“ vzpomněl si Včelka, „mám dodělat tu práci ve stáji.“ A zanechal Rózinu napospas Argonantovi.
„Mám práci v kuchyni,“ řekla na to Rózina. „To tě mohu doprovodit, ještě bych se potřeboval zeptat jednu drobnost,“ nedal se Argonantus. Najednou cítil, že se blíží k něčemu důležitému a nehodlal stopu opustit.
Vykročili tedy zpět k dřevěné vojenské budově v přední části Hradu.
„Zajímá mne, zda měl Cachl nějakou ženu. Ještě jsem o ní neslyšel. Nebo měl nějaké ukryté známosti?“
Rózina se zastavila a začala se třást. Viděl, že mířil dobře.
„Nebo se mu líbily i mladé dívky, když byly náhodou okolo,“ pokračoval nelítostně.
Rózina se rozplakala a neměla daleko ke zhroucení. „Já… já nemohu…“
Argonantus ji pevně přidržel pod rameny. „To není tvoje hanba, ale jeho. Zřejmě si dovoloval.“
Zoufalý výraz mu byl dostatečnou odpovědí.
„Možná si tě i vzal… násilím.“
Stejné uslzené mlčení, pak rychlé, nenápadné, neochotné přikývnutí.
Dovedl ji na práh, a řekl: „Mně to už stačí. Je mi líto, nebylo to příjemné, ale musel jsem se zeptat. Možná si dej trochu medoviny, budeš to potřebovat.“
Ve skutečnosti to byl on, kdo potřeboval chvíli o samotě. Uvědomil si, že se obraz se najednou začíná nečekaně skládat. Ví mnoho, možná úplně všechno; jen je potřeba dát všechny části na to správné místo. Jako když skládá stránky knihy, které je třeba správně seřadit. Nebo když skládá dveře z trámků. Jedna věc vede ke druhé, jako korálky na provázku, říkal kdysi otec. Kdoví, k čemu to vlastně patřilo. Je to už nejméně dvanáct let.
Prošel branou a zamířil podvědomě známou cestou ke Strahovu.
Rózina nemůže být vrah, to bylo úplně jasné. Rózina nemohla probodnout nikoho mečem. Ani by nedokázala mrtvého obrátit, když by měla potom meč zabodnout z opačné strany.
Ale ten, kdo se dozvěděl o tomto Cachlově provinění, ten by měl důvod vraždit. Najednou to bylo úplně zřetelné. Hubený divně rostlý hoch, kterému se velitel posmívá. Kterého ponižuje a ve kterém pěstuje hněv. A který má jediný zářivý bod, dívku, kterou miluje, a věří, že mu jednou vynahradí všechno to strádání. Znásilnit Rózinu – to pro něho muselo být něco jako rouhání proti Bohu.
Ale Včelka přece sám Rózinu nabádal, aby to Argonantovi řekla. Ukazoval by tím sám na sebe.
Jenomže… Argonantovi vytanula před očima ta scéna, kde Včelka upozorňuje na to, že mrtvý má ruce na jílci meče. Opakovaně. Skoro prosí, aby to bylo uznáno. A právě ten důkaz, kterého se dovolával, ho nakonec zradil; zkoumání polohy meče ukázalo naprosto jasně, že se Cachl sám zabít nemohl. A Včelka, který zapírá, že by mohlo být Zelenému Petrovi na té sebevraždě něco divného.
Vrah, který není tak chytrý, jak doufá. Vrah, který si občas neuvědomuje, že některé stopy ukazují různými směry. Zabodnutý meč a ruce na jílci nakonec Argonanta přesvědčily, že to sebevražda být nemůže. Stejně jako Zeleného Petra, který o sebevraždě pochyboval ihned, aniž ji nějak zvlášť zkoumal. Zrádná chyba; prasklina ve dřevě.
A hned další; Včelka, který přesvědčuje Rózinu, aby přiznala to znásilnění, snad z nějakého důvodu věřil, že Argonantus bude Rózinu litovat a bude pevněji na její straně. Možná si neuvědomil, že to je klíč k celé vraždě. A možná měl opravdu nějaký důvod, proč věřil, že se to Argonantus dozví, přesně, jako s tím bitím provazem a jako s tím mečem.
Zkusil si to představit. Večer se ukáže, že Cachl bude mít službu na věži. Bude tam celý večer sám, daleko od lidí. Včelka za ním může přijít…
A najednou vytřeštil oči.
Největší záhada měla řešení úplně prosté. A měl to celou dobu před očima.
Kdyby Včelka přišel večer na věž za Cachlem, ten by mu samozřejmě otevřel dveře! Přesně stejně, jako Janek ze Zhoře Argonantovi a Včelkovi o pár hodin později. Vůbec nebyl důvod předpokládat, že se vrah dovnitř nějak dobýval, nebo že by potřeboval nějaké žebříky a kdovíjaké kejkle. Prostě vešel, dali se do řeči, a když se velitel otočil, zabodl mu meč do zad… a k tomu žádnou velkou odvahu nepotřeboval. Jen horu vzteku a zoufalství.
Potom zbývalo meč zabodnout z opačné strany a nastavit mrtvému ruce tak, aby držel jílec, ten zoufalý důkaz, který měl všechny přesvědčit o sebevraždě. A zavřít dveře a zajistit je.
Potom už zbývalo z té věže odejít.
A Argonantus zavyl zlostí. „Bože, já hlupák!“
Jedna věc vede ke druhé. Jako korálky na provázku. Viděl to dvojité okno s kulatým sloupkem uprostřed. Uvědomil si, že to okno bylo právě na jižní straně. Vzpomněl si, co ještě viděl ve věži.
Musel si ještě ověřit, že si pamatuje správně. Další krátká návštěva věže netrvala dlouho a všechno doplnila na správné místo.
Potom se obrátil ke stájím, které ležely trochu dál na východ, blíž k paláci.
Smutnou osamělou postavu s dřevěnými hráběmi našel snadno. Včelka se držel svého nástroje jako tonoucí kusu dřeva uprostřed vln. Stačil mu jediný pohled do Argonantovy tváře, a věděl, že hledání je u konce.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ řekl smutně a skoro plačtivě. „Bál jsem se toho od chvíle, kdy jsi vstal z postele a ihned věděl, že je Cachl mrtev. Všechno jsi věděl. Nic ti neuniklo.
Od té chvíle, kdy jsi ukázal to s tím mečem, jsem pochopil, že jsem ztracen a že na všechno přijdeš. Ostatně jsi to řekl – že tu chybu najdeš. A vidím, že jsi ji už našel.“
„Našel,“ souhlasil vlídně Argonantus. „Myslel jsem, že jsou to ty zavřené dveře, stejně nesmyslné, jako ten meč, zabodnutý podruhé z opačné strany. Až do chvíle, kdy jsem pochopil, že záhadou je vlastně jen to, jak ses dostal pryč. Dovnitř tě Cachl prostě pustil. A dveře jsi zevnitř zcela obyčejně zavřel, jako kdokoli jiný. A tím úloha dveří v příběhu skončila a víc už nebyly k ničemu potřeba. Přišel jsi ho tam zabít?“
„Ne!“ vykřikl Včelka dotčeně. „To ne! Já jsem šel jenom zjistit, chtěl jsem od něho slyšet, jak to bylo s Rózinou, proč jí to udělal. Kdyby toho litoval, kdyby to zkoušel vysvětlit, ale on…“
„Křičel na tebe?“
„Ne,“ řekl dutě Včelka, „posmíval se mi. Říkal, že byla moc sladká a že si to velice užila. A teprve tehdy jsem popadl meč a bodl ho do zad. Vůbec jsem nepřemýšlel, co dělám.“
„Aha,“ řekl Argonantus trochu překvapeně. Celá jeho úvaha o tom, jak bylo místo vraždy chytře zvoleno, se ukázala být pouhá shoda okolností. Bylo to jinak; Včelka vůbec nikoho zabít nechtěl, teprve sám Cachl rozhodl o všem tím hloupým vychloubáním. V hlavě mu znovu zazněla jakási dávná otcova poznámka. Tihle chytráci to často přeženou a neuvědomí si, že narazili na někoho nebezpečnějšího, než jsou sami.
Včelka pokračoval. „A pak jsem se teprve zděsil, co jsem udělal. Uvědomil jsem si, že mne oběsí, a delší dobu jsem jen tak seděl a nevěděl, co dál.
Ale pak mne napadlo, že kdyby našli Cachla samotného v zavřené věži, nikdo neuvěří, že bych s tím měl něco společného. Vzpomněl jsem si, že náhodou mám všechno, co potřebuji. Bůh sám, myslel jsem si ve své bláznivé pýše, mi pomáhá a nechává mne uniknout.“
Zase se odmlčel, ale Argonantus mohl pokračovat. „Vytáhl jsi meč, zabodl jsi mu ho do hrudi z opačné strany, přesně do rány. A dal mu ruce na jílec. Tělo bylo ještě měkké, takže to nebylo těžké. Hodně jsi tomu meči důvěřoval a neuvědomil sis, že je moc dlouhý na to, aby se jím někdo mohl takto probodnout.
Potom jsi sešel dolů, vzal provaz, vrátil se zpět a zavřel za sebou dveře. Podíval ses, zda jsi tam po sobě něco důležitého nenechal, co by tě prozradilo. A vypadalo to přesně tak, jak mělo; mrtvý muž s mečem v rukou a zavřené dveře zevnitř.
Potom ses přivázal na provaz, vylezl z okna, přehodil ho přes ten sloupek, a pomocí zbytku lana ses pohodlně spouštěl dolů. Možná jsi musel provazy navázat, aby měly těch osmačtyřicet sáhů délky, ale na věži jich byla spousta. Třeba nejsi nejlepší lezec a kejklíř, ale tohle by dokázal každý… kdo by se dokázal protáhnout tím oknem.
No, a potom, když jsi stál na zemi, na jižní straně, pod tím jižním oknem, stáhl jsi provaz dolů. Prostě tam spadl do sněhu… a byla ho spousta a jeho otisk vypadal jako nějaké podivné zvíře s mnoha ocasy a tlapami.“
Včelka jen zdrceně mlčel. Už se ničemu nedivil. Vše se odehrávalo tak, jak se celou dobu obával; mistr Argonantus mohl vyprávět všechno sám, všechno věděl, do poslední podrobnosti. I o tom posledním pohledu do místnosti, jestli tam nic nenechal a nezapomněl.
„A teď to všechno povíš Zelenému Petrovi.“
Argonantus se usmál. „Petrovi ne. Zatím to celé smí slyšet jen jediný člověk. Povím to někomu, kdo jediný má právo v tvojí věci rozhodnout. Možná usoudí, že ti není pomoci a měl bys viset. Ale možná se smiluje a uloží ti jiné pokání. Co já vím; to už není moje věc. Můj úkol je u konce.
Mezitím tu klidně můžeš uklízet dál, jako by se nic nedělo. A myslím, že bys to nikomu říkat neměl, protože… myslím, že nechci, aby tě pověsili.“
Velmi rozhodně zamířil ke královskému paláci.
Uvědomil si, že slunce právě přešlo přes vrchol svojí cesty, a že je něco kolem poledne.
Vešel do paláce a požádal o setkání s knížetem.
Asi není třeba opakovat to, co všechno Argonantus řekl. Ale na konci zmínil, že je velice rád, že nemusí nikoho soudit; je to hodně nevděčná práce, když má pro viníka pochopení. Podle jeho názoru je mrtvý možná větší hříšník, než ten, kdo ho zabil.
Vladislav II., kníže český, se krátce zamyslel a pak řekl: „Je nevděčná práce soudit lidi, ale někdo to dělat musí. Právo by mělo mít nějaké zastání a zabít bližního je těžký hřích.
Já ale nemám na starosti jenom nějakého hloupého strážného, který zabil svého velitele za to, že zneuctil jeho milou. Já mám na starosti celou zemi, aby se v ní měli lidé dobře. Celý Hrad, aby byl bezpečným útočištěm pro všechny. Hradní stráž, aby hlídala. Vlastně mám na starosti i tu dívku, o které jsem netušil, že někdo takový na Hradě vůbec je.
Důležité je, že nikdo neví, co se stalo. Velitel stráže zemřel, toho už nevzkřísíme a bude ho soudit jiný, mnohem vyšší soudce, nežli já. Když řeknu, že velitele zabil jiný voják, důvěře a pověsti celé stráže to nijak nepomůže a já o toho dalšího vojáka přijdu.
Udělám to jinak. Ten Matouš Včelka bude nadále mým nejvěrnějším vojákem. Přihlásí se na všechny úkoly, které by jiný odmítl. A když ta chvíle přijde, třeba pro mne i zemře. To všechno proto, že si mohu dovolit o některých vinách nerozhodnout a pomlčet.
Pro tebe to znamená, Argonante, to samé, co jsi ode mne už jednou slyšel – dokud budou všichni naživu, nebudeš to nikomu vyprávět. Není třeba vysvětlovat, jak Cachl z Jirchářů zemřel. Může se roznést, že se přece jen zabil sám. A po čase to už nikoho nebude zajímat.
Tvoje úloha je skončena. Potřebuji tě jinde. Přesněji, potřebuje tě můj stavitel Martin, ohledně nějakého zaměřování a zařizování dole ve městě u Týnského dvora, kde jsem rozhodl, že tu bude stát velký chrám Panny Marie. Bylo by dobré, kdybys za ním došel do konce týdne.“
Argonantus odcházel z paláce s lehkým srdcem. Vše, co se stane, už nebude jeho věc. Pokud Včelka padne v nějaké bitvě nebo při jiném obtížném úkolu, nebude to jeho starost. Pokud Bůh usoudí, že jeho vina není tak veliká, třeba ho nechá naživu. Argonantova úloha v příběhu končila, a byl spokojen, jak rychle se mu podařilo všechno objasnit.
A že se konečně může pustit do vyřezávání draka na dřevěném žlabu.
Argonantova spokojenost dostala malý kaz hned po té, co vyšel z paláce. Uvědomil si totiž, že když byl znovu na věži, zapomněl tam svoji hůl. V příběhu hrála jen nepatrnou roli, ale on ji považoval za velice důležitou. Naštěstí věděl přesně, kde ji nechal; odložil ji, když zkoumal ve věži ohromný balík stočeného provazu, jestli je vlhký z nočního dobrodružství. Přesně ve třetím patře.
A když se na to místo dostal, vlastně ten den již poněkolikáté, a našel šťastně svoji hůl, zaslechl shora slabý hlas. Vystoupal tedy ještě o dvě patra výše. A ten hlas se změnil, byly to výkřiky. Když vystoupil ještě o kus výš, ten hlas najednou jasně poznal.
„Ach Janku… Janku! Ano! Ještě!“
Byla to Rózina a Janek ze Zhoře. Co dělají, to bylo naprosto jasné i přes jedno patro a zavřené dveře.
Nadechl se.
Cítil se najednou zahanbeně a zjišťoval, že všechno, co tak slavně objevil, bylo zřejmě trochu jinak. Nepřehlédnout žádný kaz, žádnou prasklinu… protože jedna věc vede k druhé. Jako korálky na šňůře.
A zdrceně o tom přemýšlel ještě doma, když skoro vztekle osekával dřevo a tvaroval základ dračí hlavy. Až teprve když vzal do ruky to staré otcovo dláto a začal vymýšlet, kde udělat oči a jak rozvrhnout šupiny, tak se trochu uklidnil.
Prostě je teprve učedník. To se občas stane, že učedník zabere dlátem moc a prorazí díru. Stačilo trochu počkat, odložit návštěvu u knížete, nechat si to projít hlavou.
Stal se obětí zkušeného mistra lháře. Stejně jako Včelka a zřejmě leckdo další.
Rózina díky svému věku a zjevu vypadala úplně jinak, než jaká byla její duše. Najednou jasně viděl ten okamžik, kdy Rózina donutila Včelku, aby ukázal Argonantovi dlaně. Včelka se tvářil vyděšeně, protože zprvu nechápal, proč ho chce Rózina prozradit. Teprve potom zjistil, že mu vlastně vymyslela vysvětlení toho, proč byl zraněn na rukou. Nikdo si nepamatoval, že by Cachl Včelku bil provazem přes dlaně. Zelený Petr o tom nic nevěděl, a bylo vlastně zvláštní, že mu taková výrazná potupa ušla. Po bití také nezůstávají mělké a široké sedřené stopy, ale spíše podlitiny. Naopak si lze snadno sedřít ruce, když se člověk v noci spouští z věže po provaze. Rózina si to uvědomila a okamžitě vymyslela vysvětlení.
Vůbec měla vždy pohotově vysvětlení všeho, a přesně takové, které se dalo očekávat. Uvědomil si, že to vysvětluje i záhadu, proč ji Včelka přesvědčoval, že by měla říci o tom znásilnění. Mohlo to být také úplně jinak. Mohlo to být také tak, že si Rózina všimla, že jde Argonantus jejich směrem a začala rozmluvu o této věci, aby to vyslechl. Ona k přiznání donutila Včelku, ne obráceně.
A možná to bylo ještě horší, uvědomil si s úžasem, když vytesal drakovo oko, které se na něho zahledělo, nehybným plazím pohledem. To, že Cachl Rózinu znásilnil, věděli jedině od ní. Cachl sám řekl, že si to spolu docela užili; a vlastně zpětně nebyl vůbec žádný důvod mu nevěřit. Kdo ví, s kým vším si to Rózina užila. Komu všemu slíbila přízeň a kdo všechno byl pro ni ochoten obětovat všechno.
Třeba i zabíjet někoho, kdo by se jí nějak znelíbil.
Včelka zabil Cachla jenom pro to, co mu řekla. Byl důvěřivý a nebyl dost chytrý.
Argonantus vyřezal první šupinu. Ani on nebyl dost chytrý; skutečný viník dosáhl všeho, co chtěl. Jít znovu za knížetem by bylo směšné. Kníže nemohl svoje rozhodnutí jen tak změnit. Jít za Zeleným Petrem by bylo stejně marné. Kdo ví, zda by uvěřil. I on byl zjevně na Rózinině straně.
Ať to přemílal, z které strany chtěl, nenapadalo ho, co se dá v tuto chvíli dělat. Jeho úkol skončil, a cokoli by udělal dalšího, věci by jenom zhoršilo. Kníže řekl jasně, že se o tom už nemá mluvit.
A tak neudělal nic. A tím teprve jeho úloha v tomto příběhu doopravdy skončila.
Mohl dokončit dračí hlavu a za pár dní přejít do příběhu dalšího, který se týkal Týnského chrámu a měl pro něho daleko osudnější význam.
Nicméně, příběh vraždy ve věži ještě pokračoval bez něho, jak se dozvěděl o několik let později.
Ukázalo se totiž, že i Rózina z Hradu zmizela, a to ještě někdy před létem 1145. Tedy nedlouho po Argonantově zásahu. Říkalo se, že si našla nějakého milence a utekla s ním, a leckdo se divil, proč to udělala.
Argonantus o tom přemýšlel, pak si spojil dvě různé vědomosti ze dvou různých příběhů a uvědomil si, že zná vysvětlení daleko zlověstnější. Klíčem k poslední záhadě byla nenápadná věta, kterou řekl Petr Zelený Rózině a která původně pro Argonanta ještě nic neznamenala:
„A ty Rózino nezapomeň, že máš donést ty šipky do samostřílů, jak bylo smluveno.“
Bylo jasné, že se Rózina v první polovině roku 1145 setkala, možná i vícekrát, s mužem, který ty šipky vyráběl. S mužem, který měl na svědomí celou řadu podobných zmizení a Argonantus ho později pojmenoval Andělem smrti. Bylo snadné si domyslet, jak toho muže zkouší Rózina obelhat, přelstít nebo svádět. Nebo si dokonce mohla všimnout jeho tajemství.
Jedna věc vede k druhé, jako korálky na šňůře. A tihle chytráci to často přeženou a neuvědomí si, že narazili na někoho nebezpečnějšího, než jsou sami.
