Nedobytná pevnost, nemáte-li Sacnoth

V lese starším než pověsti, nevlastním bratru hor, leží vesnice Allathurion. Zde panoval mír mezi vesničany a každým, kdo procházel ponurými lesními cestami, ať už to byli lidé, nebo někdo z kmene oblud, z rasy víl, elfů či posvátných duchů stromů a pramenů. Co víc, mír panoval i mezi vesničany a mezi nimi a jejich pánem Lorendiacem. Před vesnicí se rozprostírala široká travnatá louka a za ní zase nezměrný les, ale za vesnicí se stromy přibližovaly až k domům, které pro své ohromné trámy, dřevěnou konstrukci a doškové střechy, celé zelené mechem, vypadaly bezmála jako součást lesa.

Ovšem v časech, o kterých vyprávím, bylo v Allathurionu zle, protože si navečer do této poklidné vesnice uvykly skrze kmeny stromů proklouzávat zlé sny. Sny zcela ovládly mysli lidí a vedly je nočními hodinami skrze spálené planiny pekelné. Ač vesnický kouzelník proti těmto zlým snům usnoval kouzla, hned jak padla noc, sny přesto přilétaly skrze stromy, vedly lidské mysli nocí v strašlivá místa a nutily je jejich vlastními rty neskrývaně chválit Satana.

A lidé se začali v Allathurionu spánku bát. Zchřadli a zbledli, někteří nedostatkem spánku, jiní strachem z toho, co spatřili na spálených planinách pekla.

Vesnický kouzelník proto vyšplhal do věže svého domu a ti, které strach držel vzhůru, mohli po celou noc vidět ve výšce jeho okno osaměle, tlumeně zářit nocí. Dalšího dne, když už byl soumrak dávno pryč a noc rychle houstla, kouzelník odešel k okraji lesa a vyslovil kouzlo, které vytvořil. A to kouzlo byla neskutečná, strašlivá věc mající moc nad zlými sny a neblahými silami; ježto bylo básní o čtyřiceti verších v mnoha jazycích, jak živých tak mrtvých, a byla v nich slova, kterými lid plání proklíná své velbloudy, a pokřik severských velrybářů vábící velryby blíž k pobřeží vstříc jejich porážce, i slovo nutící slony troubit. A konec každého z těch čtyřiceti veršů se rýmoval se slovem „sršeň“.

Přesto sny přilétávaly lesem a vedly lidské duše do pekelných plání. Tehdy kouzelník pochopil, že sny přichází od Gaznaka. Shromáždil tedy vesničany a pravil jim, že vyřkl své nejmocnější kouzlo – kouzlo mající moc nad všemi lidmi i kmeny oblud, a protože ono neuspělo, sny musí přicházet od Gaznaka, největšího kouzelníka mezi hvězdami. Proto přečetl lidem z Knihy mágů, která vypráví o příchodech komety a předpovídá její návrat. Vyprávěl jim, jak Gaznak přilétá na kometě, jak navštěvuje zemi každých dvě stě třicet let a jak sobě buduje pevnost ohromnou, nedobytnou, z níž posílá sny živit se na myslích lidí, pevnost, která nemůže být dobyta, nemáte­-li meč Sacnoth.

Na srdce vesničanů padla mrazivá hrůza, když jim došlo, že je jejich kouzelník zklamal.

Tehdy promluvil Leothric, syn lorda Lorendiaca, dvacet let stár: „Drahý mistře, co je meč Sacnoth?“

Vesnický kouzelník odpověděl: „Vznešený pane, žádný takový meč doposud nebyl vykován, protože stále spočívá v kůži Tharagavveruga, kde chrání jeho páteř.“

Leothric pravil: „Kdože je ten Tharagavverug a kde se s ním můžu utkat?“

Allathurionský kouzelník mu řekl: „Je drakokrokodýl, sužující Severní mokřady a pustošící statky na jejich okraji. Kůže jeho zad jest z oceli, jeho břicho ze železa, ovšem podél středu jeho zad, přes páteř, se táhne úzký pás nezemské oceli. Tento pás oceli jest Sacnoth a ten nemůže být kován, ani taven a není na světě nic, co by jej mohlo zlomit či zanechat stopu na jeho povrchu. Má délku pořádného meče a taktéž jeho šířku. Kdybys porazil Tharagavveruga, jeho kůže by mohla být v peci odtavena od Sacnothu, jest však pouze jediné, co může nabrousit ostří Sacnothu, a to jedno z Tharagavverugových ocelových očí. Druhé oko ty musíš připevnit k jílci Sacnothu a ono na tebe dohlédne. Přemoci Tharagavveruga je však těžký úkol, protože není meče, který prorazí jeho kůži, jeho hřbet nejde přerazit a nelze jej upálit ani utopit. Jen jedním způsobem může Tharagavverug sejít, a to umořením hladem.

Smutek padl na Leothrica, avšak kouzelník pokračoval: „Bude-li člověk po tři dny zahánět Tharagavveruga prutem od jeho jídla, on třetího dne za soumraku vyhladoví. A ač není zranitelný, přesto je možné mu na jednom místě ublížit, ježto jest jeho nos pouze z olova. Meč by nanejvýš odhalil nerozpoltitelný bronz uložený hlouběji, avšak kdyby byl jeho nos soustavně bit prutem, on by neustále couval před bolestí, a tak by Tharagavverug mohl být zleva zprava hnán od své potravy.

Leothric pravil: „Co jí Tharagavverug?“

A kouzelník allathurionský odpověděl: „Jeho potravou jsou lidé.“

Leothric od něj ihned odešel, uřezal si pořádný lískový prut a toho večera šel spát brzy. Dalšího rána, probouzeje se z neklidných snů, vstal před úsvitem, vzal s sebou jídlo na pět dní a vyrazil lesem severní cestou vstříc mokřadům. Několik hodin procházel šerem lesa, a když z něj vyšel, slunce stálo nad horizontem a ozařovalo v pustině kaluže vody. V tu chvíli spatřil v hlíně hluboké rýhy po Tharagavverugových pařátech a mezi nimi jako brázdu v poli stopu po jeho ocasu. Potom Leothric sledoval stopy, dokud před sebou nezaslechl, jak Tharagavverugovo bronzové srdce bije jako zvon.

Tharagavverug, protože nastala hodina, při které pojídá své první jídlo dne, se sunul vstříc vesnici za zvonění svého srdce. A všechen lid té vesnice se seběhl ho přivítat, jak bylo jejich zvykem, protože nemohli snést napjaté očekávání Tharagavveruga a naslouchání tomu, jak dychtivě větří, zatímco obchází ode dveří ke dveřím, zvolna rozmýšleje svou kovovou myslí, kterého obyvatele si má vybrat. Nikdo si netroufl utíkat, protože v časech, kdy vesničané před Tharagavverugem prchali, on, když si takto zvolil svou oběť, ji pronásledoval neúnavně jako osud. Vše bylo proti Tharagavverugovi marné. Jednou, když přišel, zkusili vyšplhat na stromy, ale Tharagavverug se k jednomu připlazil, prohnul se v zádech a trochu se nahrbil a tak dlouho svým tělem piloval kmen, až strom padl. Když se Leothric přiblížil, Tharagavverug ho zahlédl jedním ze svých malých ocelových oček, líně se k němu začal kolébat a ozvěny jeho srdce mu duněly z otevřené tlamy. Leothric udělal ze svého místa krok stranou, postavil se mezi něj a vesnici a praštil jej do nosu tak moc, až rána prutem udělala do měkkého olova důlek. Tharagavverug se k němu poté neohrabaně otočil bokem a vydal strašlivý zvuk, jaký vydává ohromný kostelní zvon, který byl posednut duší, vyletivší vzhůru do noci ze své hrobky – zlou duší dávající zvonu hlas. Poté zavrčel a napadl Leothrica, i znovu Leothric uskočil stranou a praštil jej prutem do nosu. Tharagavverug vydal hřmot ne nepodobný zvonu. Kdykoli drakokrokodýl na Leothrica zaútočil nebo se netvor otočil vstříc vesnici, znovu jej udeřil.

Tak po celý den Leothric zaháněl nestvůru lískovým prutem a hnal ji dál a dál od její kořisti, její srdce zlostně bilo a její hlas byl plný bolesti.

K večeru přestal Tharagavverug chňapat po Leothricovi a utíkal před ním, aby se vyhnul prutu, protože jeho nos byl již rozbolavělý a zářivý, a do toho jasu vyšli vesničané a tančili za zvuků cimbálu a psaltérií. Když Tharagavverug uslyšel cimbál a psaltéria, hlad a hněv ho přemohly a cítil se tak, jak by se cítil nějaký lord, kterému by bylo násilím bráněno zúčastnit se hostiny na vlastním hradě a slyšel by vrzající rožeň otáčet se dokola a dokola, na němž by prskalo pečící se šťavnaté maso. Po celou noc zuřivě dorážel na Leothrica a častokrát jej v temnotě skoro chytil, protože jeho zářící, ocelové oči viděly stejně dobře ve dne jako v noci. Leothric pomalu ustupoval až do úsvitu, a když se rozednilo, byli znovu už téměř u vesnice, ale už ne tak blízko, jako byli, když se setkali, protože Leothric zahnal Tharagavveruga ve dne dál, než jej pak Tharagavverug donutil v noci ustoupit. Leothric jej tedy znovu zaháněl svým prutem, než přišla hodina, ve které bylo zvykem drakokrokodýla najít si pro sebe člověka. Třetinu toho člověka by snědl hned, jak by ho našel, a zbytek o poledni a večer. Když teď nastala hodina, ve které by si měl svého člověka opatřit, zachvátila Tharagavveruga strašlivá zuřivost a chňapal rychle po Leothricovi, ale nemohl ho popadnout a dlouho nechtěl žádný z nich ustoupit. Nakonec ale bolest působená prutem drakokrokodýlovi na nose překonala hlad a on se s řevem odvrátil. Od té chvíle Tharagavverug slábl. Po celý den jej Leothric zaháněl pryč svým prutem a po celou noc se snažil udržet nabytou převahu; a když měl třetího rána nastat úsvit, Tharagavverugovo srdce bilo pomaleji a slaběji. Bilo, jako by znavený zvoník z posledních sil rozhoupával zvon. V jednom okamžiku Tharagavverug téměř schlamstl žábu, ale Leothric mu ji na poslední chvíli vytrhl. K poledni už drakokrokodýl nějakou dobu ležel nehnutě a Leothric stál vedle něj a opíral se o svůj věrný prut. Byl velmi znavený a nevyspalý, ale měl konečně víc volných chvil k tomu, pojíst ze svých zásob. Tharagavverugův konec se rychle blížil a odpoledne už dech vycházel z jeho hrdla s chraplavým skřípotem. Byl to zvuk, jako by mnoho honců dulo na lesní rohy; k večeru jeho dech zrychlil, ale zeslábl, jako zvuk honu zběsile mizícího do dálky a ztrácejícího se, a Tharagavverug se snažil o zoufalé výpady k vesnici, ale Leothric k němu vždy přiskočil a udeřil ho do jeho olověného nosu. Téměř neslyšným stal se zvuk jeho srdce: byl jako umíráček zvonící za horami pro smrt kohosi neznámého a vzdáleného. Pak slunce sestoupilo a žhnulo v oknech ve vesnici, chlad padl na svět a v jedné ze zahrádek zpívala žena; Tharagavverug tehdy zvedl svou hlavu, zmíral hladem a jeho život odcházel z jeho nezranitelného těla. Leothric se uložil vedle něj a usnul. Později vyšli vesničané za svitu hvězd ven a odnesli spícího Leothrica do vesnice, cestou ho šeptem chválíce. V jednom z domů ho položili na pohovku a venku v tichosti tančili, bez psaltérií či cimbálu. Dalšího dne, plni radosti, dovlekli drakokrokodýla do Allathurionu. Leothric šel s nimi, drže svůj otlučený prut, a vysoký, urostlý muž, který byl allathurionským kovářem, vytvořil ohromnou pec a tavil Tharagavveruga tak dlouho, až zůstal jenom Sacnoth, třpytící se v popelu. Pak vzal jedno z jeho vylouplých očí, piloval ostří Sacnothu a ocelové oko se postupně opotřebovávalo fasetu po fasetě, než ale bylo dočista pryč, Sacnoth hrozivě naostřilo. Druhé oko zasadili vespod jílce, kde se modravě blyštilo.

Té noci Leothric vstal za tmy, vzal meč a odešel k západu hledat Gaznaka a šel skrze temný les až do úsvitu a celé ráno až do odpoledne. Ale odpoledne dorazil do volné krajiny a viděl uprostřed Zapovězené země tyčit se Gaznakovu pevnost jenom o málo dál než míli od místa, kde stál.

Leothric viděl, že země je bažinatá a pustá. Pevnost s mnoha pilíři, vespod široká, avšak směrem vzhůru se zužující, se nad ní ve své bělosti tyčila a celá se skvěla okny zalitými světlem. Poblíž jejího vrcholu plulo několik bílých oblaků, ale nad nimi se zase objevovaly věžičky. Leothric tedy vyrazil do bažin a Tharagavverugovo oko ostražitě shlíželo z jílce Sacnothu, protože Tharagavverug tyto bažiny dobře znal, a meč Leothrica postrkoval doprava nebo táhl doleva, pryč od nebezpečných míst, až ho nakonec dovedl bezpečně ke zdem pevnosti.

Ve hradbě byly dveře připomínající stěnu z oceli, celé pobité obřími kusy železa, a nad každým oknem visel strašlivý kamenný chrlič; a jméno pevnosti se skvělo ve stěně, vysázené ohromnými mosaznými písmeny: „Nedobytná pevnost, nemáte-li Sacnoth.“

I tasil a odhalil Sacnoth a všichni chrliči se zašklebili a škleb přeletěl z tváře na tvář přímo vzhůru až k štítům neopouštěných mraky.

Když byl Sacnoth vyjeven a všichni chrliči vycenili své zuby, bylo to, jako když měsíc vysvitne zpoza mraku, aby poprvé pohlédl na zakrvácené bojiště a rychle přehlédl přes krví zmáčené tváře pobitých, kteří leží pospolu v té strašlivé noci. Pak Leothric vykročil ke dveřím a ty byly mohutnější než mramorový lom Sacremona, ze kterého prastaří vyřezali nesmírné bloky pro stavbu opatství Svatých slz. Den za dnem vytrhávali samotná žebra té hory, dokud opatství nebylo postaveno a nebylo krásnější než cokoli jiného z kamene. Poté kněží požehnali Sacremonu a on odpočíval a už nikdy z něj nebyl vytažen další kámen k stavbě lidských příbytků. Ta jižně hledící hora zůstala osamoceně stát v slunečním svitu, zohavena mohutnou jizvou. Tak rozlehlé byly ony ocelové dveře. A jméno těch dveří bylo Znělá brána, Cesta odchodu do války.

Leothric udeřil do Znělé brány Sacnothem, ozvěna Sacnothu zvonila skrze síně a všichni draci v pevnosti se rozeřvali. Když se k pozdvižení přidal i slabý řev nejvzdálenějšího z draků, vysoko mezi oblaky pod soumračnými štíty se otevřelo okno a žena vykřikla a v dalekém Pekle ji její otec zaslechl a věděl, že její záhuba nadešla.

Leothric pokračoval v prudkých úderech Sacnothem a šedá ocel Znělé brány, Cesty odchodu do války, která byla zkalena, aby odolala mečům celého světa, se rozpadla ve zvonící kusy.

Leothric, držící Sacnoth ve svých rukou, prošel dírou, která zela ve dveřích, a vešel do neosvětlené, ohromné a prázdné síně.

Troubící slon utekl pryč. Leothric nehybně stál a třímal Sacnoth. Když zvuk sloních nohou odezněl ve vzdálenějších chodbách, nic dalšího se nehnulo a rozlehlá síň ztichla.

Vzápětí se temnota vzdálených síní rozezněla zvukem zvonků, přibližujících se blíže a blíže.

Nehybný Leothric vyčkával ve tmě a zvony znějící skrze chodby zvonily hlasitěji a hlasitěji, až se objevil průvod mužů na velbloudech jedoucích po dvojicích z nitra pevnosti, všichni byli vybrojeni šavlemi asyrské výroby a oděni do kroužkového brnění, které jim viselo i kolem tváří z helem a pleskalo při každém kroku velblouda. Všichni se zastavili v nezměrné síni před Leothricem a zvonky velbloudů zazvonily a ztichly. Jejich vůdce pravil Leothricovi: „Lord Gaznak si přeje na vlastní oči vidět vaši smrt. Buďte prosím tak laskav a pojďte s námi, cestou můžeme probrat způsob, jakýmž by si lord Gaznak přál vidět vás zemřít.“

Pravil toto a rozvinul železný řetěz, který byl smotaný u jeho sedla, a Leothric odpověděl: „S radostí s vámi půjdu, protože jsem přišel Gaznaka zabít.“

Nato se Gaznakovi velbloudí jezdci odporně zasmáli, a vyrušili tak upíry spící v nezměrných klenbách střechy. Jejich vůdce řekl: „Lord Gaznak jest nezranitelný vyjma Sacnothu a nosí brnění odolné i proti Sacnothu samotnému a má meč, jenž je druhý nejstrašlivější na celém světě.“

Leothric řekl v odpověď: „Já vládnu mečem Sacnoth.“

Pak vyrazil proti Gaznakovým velbloudím jezdcům a Sacnoth v jeho ruce sebou trhal nahoru a dolů, jako by byl sám rozjařen touhou po boji. Gaznakovi velbloudí jezdci se dali na útěk – předkláněli se a hnali své velbloudy biči a ti utíkali s mocným zvoněním zvonků skrze kolonády a chodby a klenuté síně a nakonec se rozptýlili do temnoty vnitřní pevnosti. Když poslední zvuk utichl, Leothric byl na pochybách, kudy se vydat, protože velbloudí jezdci se rozptýlili do mnoha směrů, proto se vydal přímo vpřed, až dorazil k ohromnému schodišti ve středu síně. Leothric tedy vkročil na střed širokého schodu, a stoupal pět minut vytrvale vzhůru. Jen málo světla bylo v ohromných síních, kterými Leothric stoupal, protože jenom tu a tam vstupovalo dovnitř střílnami a ve světě venku rychle temněl soumrak. Schody vedly vzhůru ke dvěma skládacím dveřím, které byly lehce pootevřené. Leothric skrze škvíru vstoupil dovnitř a pokusil se pokračovat rovnou vpřed, ale nedokázal se dostat dál, protože celá místnost se zdála být plná girland provazů natažených ode zdi ke zdi, vinoucích se přes celou místnost a spadajících až od stropu. Úplně celá komnata jimi byla zčernalá. Byly měkké a jemné na dotek jako drahé hedvábí, ale Leothric nedokázal přetrhnout žádné z nich, a i když se jimi při svém postupu vpřed dokázal proplést, tak ve chvíli, kdy ušel deset kroků, obklopily jej kolem dokola jako těžký plášť. Leothric tedy ustoupil a tasil Sacnoth a Sacnoth neslyšně rozťal provazy, jejichž kusy neslyšně dopadly na zem. Leothric pomalu postupoval vpřed a cestou sekal před sebou Sacnothem nahoru a dolů. Když dorazil doprostřed síně a zrovna roztínal mohutnou síť vláken, před sebou náhle spatřil pavouka většího než beran a pavouk na něj hleděl očima, které byly malé, ale plné hříchu, a pak mu řekl: „Kdo jsi, že ničíš letitou práci vykonanou k poctě Satana?“

Leothric odpověděl: „Jsem Leothric, syn Lorendiaca.“

A pavouk mu řekl: „Hned ti utkám provaz, aby tě bylo jak oběsit.“

Tehdy Leothric rozetnul další svazek provazců, přiblížil se k pavoukovi, který seděl a tkal svůj provaz, a pavouk, když vzhlédl od své práce, pravil: „Co je to za meč, že je schopný přetnout mé provazy?“

Leothric mu řekl: „Je to Sacnoth.“

V ten moment se černé chlupy, které visely přes obličej pavouka, rozestoupily doleva a doprava a pavouk se zamračil; pak chlupy klesly zpět na své místo a skryly všechno kromě oček plných hříchu, které dál chtivě žhnuly temnotou. Ale dřív, než na něj Leothric mohl dosáhnout, pavouk za pomoci svých rukou vyšplhal vzhůru po jednom ze svých provazů vstříc vysokému krovu, kde si sedl a skučel. Leothric si proklestil cestu Sacnothem, prošel skrze komnatu a pokračoval k vzdálenějším dveřím; dveře byly zavřené a klika příliš vysoko, než aby na ni dosáhl, a tak si Sacnothem prosekal cestu stejným způsobem jako skrz Znělou bránu, Cestu odchodu do války. Tak Leothric vešel v dobře osvětlenou komnatu, kde královny a princové hodovali pospolu u ohromného stolu, tisíce svící zářily všude kolem a jejich světlo dopadalo do vína, které princové pili, a na obrovské zlaté svícny a na bílé ubrusy a stříbrné talíře a královské tváře zářily tímto svitem, stejně jako klenoty ve vlasech královen a každý klenot měl svého vlastního dějepisce, který po všechny své dny nepsal kroniky o ničem jiném. Mezi stolem a dveřmi stálo dvě stě sluhů ve dvou řadách o stu lidí, obrácených tváří k sobě. Nikdo se neohlédl na Leothrica vstupujícího skrze otvor ve dveřích, jen jeden z princů se zeptal sluhy na otázku a otázka šla z úst do úst přes všech sto lokajů, dokud nedoputovala k poslednímu z nich, stojícímu poblíž Leothrica, a ten bez toho, aby se na Leothrica podíval, mu řekl: „Co tu chceš?“

A Leothric odpověděl: „Přišel jsem zabít Gaznaka.“

Sluha sluhovi opakoval celou cestou až ke stolu: „Chce zabít Gaznaka.“

Další otázka se řadou sluhů vrátila zpět: „Jak se jmenuješ?“

A stranou, která stála naproti, se odpověď vrátila.

Pak jeden z princů řekl: „Odveďte ho někam, kde neuslyšíme jeho křik.“

A sluha to opakoval sluhovi, až došli k posledním dvěma, kteří vyrazili popadnout Leothrica.

Tehdy jim Leothric ukázal svůj meč a pravil: „Toto je Sacnoth.“

A oba pravili nejbližšímu: „Je to Sacnoth.“ Pak zaječeli a utekli pryč.

Jeden za druhým, v obou řadách, sluha sluhovi opakoval: „Je to Sacnoth.“ Pak zaječel a utekl, až nakonec poslední dva předali zprávu až ke stolu, zatímco všichni ostatní už zmizeli. Kvapem pak zburcovali královny a prince a utekli pryč z komnaty. Když všichni zmizeli, ten ohromný stůl vypadal malý a neuklizený a křivý. A k Leothricovi, rozjímajícímu v opuštěné komnatě o tom, kterými dveřmi má pokračovat vpřed, dolehl z velké dálky zvuk hudby a on věděl, že to jsou kouzelní hudebníci hrající Gaznakovi, zatímco spí.

Potom Leothric, kráčející vpřed vstříc vzdálené hudbě, prošel dveřmi naproti těm, kterými si prosekal svůj vstup, a tak prošel do komnaty tak rozlehlé jako ta předchozí, ve které bylo mnoho žen, prapodivně překrásných. Všechny se ho ptaly na jeho cíl, a když slyšely, že přišel zabít Gaznaka, všechny ho prosily, aby se mezi nimi zdržel, pravíce, že Gaznak je nezranitelný vyjma Sacnothu, a také, že jim chybí rytíř, který by je ochránil před vlky, již celé noci škrábou na dřevěné obložení a čas od času se prohryžou dovnitř skrze trouchnivějící dub. Snad by byl Leothric v pokušení mezi nimi meškat, byly-li by to lidské ženy, pro jejich prapodivnou krásu, ale všiml si, že místo očí měly plamínky, které plápolaly v jejich očních důlcích, a poznal, že jsou to horečné sny Gaznaka. Proto jim pravil: „Mám jistou záležitost s Gaznakem a se Sacnothem.“ A prošel skrze komnatu.

Při jméně Sacnoth ženy vykřikly a plamínky v jejich očích zapadly a scvrkly se do jiskřiček.

Potom je Leothric opustil a prošel skrz vzdálenější dveře, máchaje Sacnothem.

Venku na své tváři pocítil noční vzduch, ale zjistil, že stojí před úzkým průchodem mezi dvěma propastmi. Vlevo a vpravo od něj, tak daleko, jak jen dohlédl, končily stěny pevnosti v hluboké propasti, ač se nad ním stále rozprostírala střecha, a před ním ležely dvě propasti plné hvězd, protože si prorážely cestu skrze celou zemi a odhalovaly nebe na druhé straně; cesta vpřed se vinula mezi nimi, stoupala vzhůru a její strany byly příkré. Za propastmi, kde cesta vedla výš ke vzdálenějším komnatám pevnosti, Leothric slyšel hudebníky hrát jejich magické tóny. Tak vykročil vpřed na cestu, která byla sotva krok široká, a procházel po ní s taseným Sacnothem. A tam a zpět v každé propasti vířila křídla vampýrů, míhající se nahoru a dolů, a všichni za letu chválili Satana. Vzápětí si všiml draka Thoka, ležícího přes cestu, předstírajícího spánek, jehož ocas visel dolů do jedné z propastí.

A Leothric mu šel vstříc, a když byl dočista u něj, Thok na Leothrica náhle zaútočil.

On zasadil hlubokou ránu Sacnothem a Thok se svalil do propasti, řval, jeho údy při pádu do temnoty šelestily a on padal, dokud jeho řev nezněl o mnoho hlasitěji než písknutí, až nakonec nebyl slyšet vůbec. Jednou či dvakrát viděl Leothric hvězdu na okamžik mrknout a znovu se objevit a to chvilkové zatmění několika hvězd bylo vše, co na světě zůstalo z Thokova těla. Lunk, bratr Thoka, který ležel kousek za ním, viděl, že to musel být Sacnoth, a těžkopádně utekl pryč. Po celou dobu, co Leothric kráčel mezi propastmi, se mocná klenba střechy pevnosti rozprostírala nad jeho hlavou, zcela zaplněna šerem. Nyní, když byla vzdálenější strana propasti na dohled, Leothric spatřil komnatu otevírající se nad dvojí propastí nespočetnými oblouky klenby, jejichž pilíře se ztrácely v dálce a vlevo i vpravo mizely do přítmí.

Hluboko pod potemnělým srázem, na kterém stály pilíře, viděl malá a zamřížovaná okna a mezi mřížemi se objevovaly a hned zase mizely věci, o kterých odmítám mluvit.

Nebylo tam žádné světlo vyjma jasných jižních hvězd, které zářily pod propastmi, a jen tu a tam se v síních za oblouky kradmo míhala světla beze zvuku kroků.

Leothric vykročil ze své dosavadní cesty a vstoupil do ohromné síně.

Jak tak kráčel pod jedním z těch kolosálních oblouků, dokonce si ani sám sobě nepřipadal být ničím jiným než nepatrným trpaslíkem.

Poslední sotva patrné večerní světlo se mihlo skrze okno pomalované chmurnými barvami, slavícími úspěchy Satana na zemi. Okno bylo vysoko ve stěně a blikotavé světlo svíček hlouběji pod ním se odkradlo pryč.

Jinak zde nebylo dalšího světla kromě slabé modravé záře z ocelového Tharagavverugova oka, které neklidně vykukovalo z jílce Sacnothu. Komnatou se linul těžký lepkavý zápach velkého a smrtícího zvířete.

Leothric pomalu pokračoval vpřed s čepelí Sacnothu, šátrající po nepříteli před sebou, a s okem na jeho jílci vyhlížejícím vzadu.

Nic se nehýbalo.

Pokud se vůbec něco plížilo za pilíři kolonády, která držela střechu ve vzduchu, teď se to ani nehnulo a ani nedýchalo.

Hudba magických hudebníků zněla velmi blízko.

Náhle se obě křídla ohromných dveří na vzdálené straně komnaty otevřely. Několik okamžiků Leothric nespatřil žádný pohyb a čekal, svíraje Sacnoth. Pak mu oddechující Wong Bangerok vyrazil vstříc.

Toto byl poslední a nejvěrnější strážce Gaznaka a přicházel rovnou od oslintávání ruky svého pána.

Gaznak se k němu choval víc jako k dítěti než jako k drakovi a dával mu vlastníma rukama ještě horké kousky měkoučkého lidského masa ze svého stolu.

Wong Bangerok byl dlouhý a nevysoký, se lstivostí ve svých očích, a při příchodu chrlil ze své věrné hrudi zášť proti Leothricovi a za ním řinčela celá zbrojnice v podobě jeho ocasu, jako když námořníci tahají řetěz s kotvou rachotící po celé palubě.

A Wong Bangerok dobře věděl, že teď čelí Sacnothu, protože po mnoho let, kdy lehával stočený u Gaznakových nohou, bývalo jeho zvykem prorokovat si tiše sám pro sebe.

Leothric vykročil vpřed do náporu jeho dechu a pozvedl Sacnoth k úderu.

Když však byl Sacnoth pozvednut, Tharagavverugovo oko vespod jílce uzřelo draka a pochopilo jeho lest.

On totiž zeširoka otevřel svou tlamu, odhalil Leothricovi řadu svých šavlovitých zubů a své odchlíplé kožovité dásně, jakmile ovšem Leothric zkusil zasáhnout jeho hlavu, on vymrštil přes svou hlavu vpřed jak škorpion celou délku svého obrněného ocasu. To vše vidělo oko v jílci Sacnothu, který náhle udělal výpad stranou. Ne však ostřím udeřil Sacnoth, kdyby tak totiž učinil, pak by se uťatý konec ocasu stále řítil vpřed jako sosnový strom, který lavina vrhla špičkou napřed z útesu rovnou skrz rozložitou hruď horala. Tak zůstal Leothric ohromen, ale Sacnoth udeřil tupou stranou své čepele a nechal ocas prosvištět přes Leothricovo levé rameno a on cestou zaskřípal o brnění a nechal v něm rýhu. Bokem pak na Leothrica udeřil obelstěný Wongbangerokův ocas a Sacnoth jej odrazil a ocas s jekotem prosvištěl k čepeli a pak přeletěl nad Leothricovou hlavou. Nato Leothric a Wong Bangerok bojovali meč na zub a meč sekal tak, jak to jen Sacnoth dokáže, a neochvějný, odporný dračí život Wong Bangeroka odešel skrze širokou ránu.

Leothric prošel dál kolem mrtvého monstra, jehož obrněné tělo se stále trochu chvělo. Chvíli to vypadalo, jako by všichni oráči v zemi pracovali pospolu na jednom poli za unavenými a vzpínajícími se koňmi, pak chvění ustalo a Wong Bangerok se uložil, aby v klidu počkal na své zreznutí.

Poté Leothric pokračoval k otevřeným bránám a ze Sacnothu tiše odkapávalo na podlahu.

Za otevřenými branami, skrze které Wong Bangerok vstoupil, vešel Leothric do chodby plné ozvěn hudby. Toto bylo první místo, ze kterého Leothric mohl nad sebou cokoli vidět, protože až dosud strop dosahoval horských výšek a rozprostíral se nerozlišitelně v šeru. Nad úzkou chodbou zde visely zvony nízko a téměř u jeho hlavy, šířkou byl každý z nich ode zdi ke zdi a všechny zvony visely v zákrytu za sebou. Když pod nimi procházel, každý ze zvonů se ozval a jeho hlas byl truchlivý a hluboký, podobný zvuku zvonu naposledy promlouvajícího k člověku krátce po jeho smrti. Každý zvon zazvonil jednou, když pod ním Leothric prošel, a jejich hlasy zněly slavnostně, s dlouhými rozestupy v obřadných přestávkách. Když totiž kráčel pomalu, zvony se k sobě víc přiblížily, a když kráčel svižně, naopak se od sebe vzdálily. Ozvěny každého ze zvonů, znějící nad jeho hlavou, jej předcházely, šeptajíce ostatním. Když se jednou zastavil, všechny se zlostně rozřinčely a řinčely, dokud znovu nevyrazil.

Mezi těmito táhlými a předzvěstnými tóny přicházela hudba magických hudebníku. Nyní hráli velmi truchlivě žalozpěvy.

Nakonec Leothric přišel až na konec Chodby zvonů a spatřil tam černá dvířka. Celá chodba za ním byla naplněna ozvěnami vyzvánění, všechny zvony reptaly jeden druhému o obřadu, žalozpěvy hudebníků táhle přicházely mezi nimi jako procesí cizokrajných vznešených hostů a všechny Leothricovi prorokovaly neštěstí.

Černé dveře se náhle otevřely pod rukama Leothrica a on se ocitl v otevřeném prostoru v široké dvoraně, dlážděné mramorem. Vysoko nad ním zářil měsíc, přivolaný tam rukou Gaznakovou.

Tam Gaznak spal a kolem něj seděli magičtí hudebníci, hrajíce na struny. Gaznak byl dokonce i ve spánku zakut v brnění a jenom jeho zápěstí a tvář byly holé.

Ovšem divy tohoto místa byly Gaznakovy sny, protože za širokou dvoranou spala temná propast a do té propasti proudila bílá kaskáda mramorových schodišť a rozšiřovala se níže do teras a balkónů s krásnými, bělavými sochami a dále sestupovala v širokém schodišti a pokračovala k hlubším terasám v temnotách, kde tam a zpět mihotaly zkázonosné a neurčité tvary. To všechno byly Gaznakovy sny vycházející z jeho mysli, které se stávaly zářným mramorem a přecházely přes okraj propasti za hry hudebníků. Po celou tu dobu mimo Gaznakovu mysl, přitahovány podivnou hudbou, stoupaly věže a věžičky překrásné a štíhlé, nezadržitelně směřující vzhůru k nebi. Mramorové sny se zvolna vlnily do rytmu hudby. Když zvony zazvonily a hudebníci zahráli své žalozpěvy, ohavní chrliči náhle vylezli a pokryli věže a věžičky a ohromný stín rychle přešel přes schody a terasy a v hlubinách vyvstal kvapný šepot.

Když Leothric vykročil z černých dveří, Gaznak otevřel své oči. Neohlížel se napravo ani nalevo, ale v mžiku se postavil čelem k Leothricovi.

Tehdy mágové zahráli na své struny smrtící kouzlo a podél čepele Sacnothu vyvstalo hučení, když bylo kouzlo odvraceno stranou. Když Leothric nepadl k zemi a uslyšeli hučení Sacnothu, mágové vstali a prchli, kvílejíce při útěku na své struny.

Nato řvoucí Gaznak tasil z pochvy svůj meč, který byl nejmocnější na světě vyjma Sacnothu, a pomalu kráčel vstříc Leothricovi a za chůze se smál, ač mu jeho vlastní sny předpověděly záhubu. Když Leothric a Gaznak přišli až k sobě, podívali se na sebe a nikdo z nich neřekl ani slovo, ale oba udeřili v jediném okamžiku; jejich meče se setkaly a obě čepele poznaly jedna druhou a věděly, odkud pochází. Kdykoli meč Gaznaka udeřil na čepel Sacnothu, se zábleskem se odrazil jako ledová kroupa z břidlicových střech, ale kdykoli padl na Leothricovo brnění, trhal jej v cárech. Na Gaznakovo brnění Sacnoth dopadal často a zuřivě, ale vždy se se zadrnčením odrazil, aniž by po sobě zanechal sebemenší známku, a když Gaznak bojoval, držel svou levou dlaň kousek nad svou hlavou. Nyní Leothric zasadil čistý a prudký úder na soupeřův krk, ale Gaznak, svírající svou hlavu za vlasy, ji zvedl vysoko do vzduchu a Sacnoth prosekl prázdný prostor. Nato Gaznak vrátil hlavu na svůj krk a po celou dobu mrštně bojoval svým mečem a znovu a znovu Leothric sekal Sacnothem po Gaznakovu vousatém krku a vždy byla levá Gaznakova ruka rychlejší než úder, hlava šla vzhůru a úder prosekl neškodně vzduch pod ní.

Zvonivý boj pokračoval, dokud Leothricovo brnění neleželo všude kolem něj po podlaze a mramor nebyl postříkán jeho krví a Gaznakův meč neměl zářezy jako pila ze setkání své čepele se Sacnothem. Pořád ještě stál Gaznak nezraněn a klidně se smál.

Nakonec se Leothric podíval na Gaznakovo hrdlo a namířil Sacnoth, i Gaznak znovu zvedl svou hlavu za vlasy, ale tentokrát Sacnoth nemířil na hrdlo, protože Leothric místo toho udeřil na zdviženou ruku a skrze její zápěstí Sacnoth prosvištěl tak, jako kosa přesekne stonek jediné květiny.

Krvácející useknutá ruka padla na podlahu a v ten moment krev vytryskla z Gaznakova ramene a vychrstla z padlé hlavy a všechny vysoké věže padly k zemi a široké, krásné terasy se sesuly a dvorana zmizela jako rosa a zvedl se vichr a odnesl kolonády a všechny Gaznakovy olbřímí komnaty padly. A propasti se uzavřely stejně náhle jako ústa muže, který poté, co přednesl svůj příběh, bude už navěky mlčet.

Leothric se nato rozhlédl kolem sebe po bažinách, ze kterých mizela noční mlha, a nebylo pevnosti, ni zvuku draka či smrtelníka, jen vedle něj ležel stařec, seschlý, zlý a mrtvý, jehož hlava a ruka byly odděleny od těla.

Postupně začal celou širou zemi zalévat úsvit rostoucí za svého příchodu stále víc a víc do krásy, podobný hlaholu varhan ovládaných mistrovskou rukou, jejichž hlas postupně sílí a stává se půvabnějším, jak se mistrova duše rozněžňuje, a nakonec celým svým hlasem provolávají chválu.

Poté se rozšvitořili ptáci a Leothric vyrazil k domovu, opustil bažiny a vešel do temného lesa, kde světlo rostoucího úsvitu osvětlovalo jeho cestu. Do Allathurionu dorazil již před polednem a s sebou přinesl zlou seschlou hlavu a lidé se radovali a jejich noční starosti ustaly.

***

Toto je příběh dobytí Pevnosti, která je nedobytná, nemáte-li Sacnoth, a jejího zániku, jak je vyprávěn a pamatován těmi, kteří milují prastaré mystické časy.

Jiní prohlašují – a marně se to snaží prokázat – že do Allathurionu přišla horečka a zase odešla; a že tato horečka vyhnala Leothrica v noci do bažin, kde ho přiměla snít a násilně máchat mečem.

A jiní zase tvrdí, že nikdy nebylo města allathurionského a že Leothric nikdy nežil.

Mír jim. Zahradník již shrabal listy letošního podzimu. Kdo je ještě někdy spatří či je vzpomene? A kdo vypoví, co se událo ve dnech dávno minulých?