Kopce a hory ve středověku

I.

Tato udá­lost je ele­gant­ním dů­ka­zem, že hory a kopce zřejmě fas­ci­no­valy lidi ode­dávna. Po­hled z vý­raz­něj­šího kopce, který má ale­spoň sto metrů výšky proti okolí, je něco, co se nedá úplně zpro­střed­ko­vat po­pi­sem; je nutné to zažít. Ob­vyklá per­spek­tiva kra­jiny se mění, svět se na­klání do ne­ob­vyk­lých úhlů. Na ro­vině – třeba na klid­ném moři nebo na poušti – lze vidět jenom asi do pěti ki­lo­me­trů; dál tomu brání ku­la­tost Země. Už běžná stře­do­věká věž – třeba de­se­ti­me­t­rová – tento poměr vý­razně zlep­šuje, te­o­re­ticky se do­sta­nete někam ke 30 ki­lo­me­t­rům. Pokud vám ovšem ve vý­hledu ne­brání další kopec, strom nebo něco ji­ného, což v na­šich pod­mín­kách vět­ši­nou ano. Kopec tento poměr ještě zlep­šuje. Opět s tím ome­ze­ním, že po­hled se ob­vykle za­razí o jiný kopec. V údolí Rýna, které je ši­roké asi pa­de­sát ki­lo­me­trů, cel­kem po­ho­dlně vi­díte z jedné strany na dru­hou, pro­tože na obou jsou ti­sí­ci­me­t­rové hory. V Al­pách, nej­vel­ko­le­pěj­ších ev­rop­ských ho­rách, to do­padá po­dobně; kra­jina se zvlášt­ním způ­so­bem uza­vírá ve třetí di­menzi; výška kopce je často dů­le­ži­tější než to, jak je kopec da­leko.

Takže první věc, kte­rou kopce při­ná­šejí ode­dávna, je vý­hled.

Někdy stačí v dáv­ných do­bách i ten vý­hled sa­motný. Vi­díte ne­pří­tele na mnoho ki­lo­me­trů, jak se k vám blíží, a máte mož­nost se na něho při­pra­vit. Nápad s Gon­dor­skými ma­jáky není ně­jaký Tol­ki­e­nův fan­tazy vý­mysl, přesně tohle se na vhod­ných mís­tech v Ev­ropě dě­lalo, u nás na­pří­klad ve Stře­do­hoří a v Lužici, kdy si města a pan­ství takto jed­no­duše pře­dá­vala va­ro­vání o tom, že na ně táh­nou hu­siti.

Vý­hled ne­zna­mená jed­no­duše totéž, co výška kopce. Vzpo­mí­nám si, jak jsem byl jako dítě na vý­letu na ně­ja­kou šu­mav­skou horu – už nevím přesně kte­rou – a řekli mi, že jsem na nej­vyš­ším místě, kde jsem kdy v ži­votě stál. Nicméně můj pocit tehdy bylo ob­rov­ské zkla­mání. Kopec roz­hodně ne­vy­pa­dal nijak im­po­zantně, cesta v lese se mírně zve­dala až k tomu místu, kde jsme stáli, a to bylo celé. A ne­bylo tu na­prosto nic vidět! Všude kolem úplně stejný les, jako kde­koli jinde.

Přesně tohle se vám může stát ve střední Ev­ropě hodně často. Mnoho míst se zdán­livě im­po­zantní nad­moř­skou výš­kou přes 1000 metrů z kra­jiny nijak vý­razně ne­vy­čnívá. A ještě více vr­cholů je po­rost­lých lesem, často jeh­lič­na­tým, takže se vý­hled ne­zlepší ani upro­střed zimy. Zrovna Šu­mava je z hle­diska vel­ko­le­pých vý­hledů cel­kem pro­pa­dák.

Na­o­pak ale mů­žeme najít místa, která nijak moc pře­svěd­čivě vy­soko nejsou, ale vý­hled je tu přímo ko­losální, jako na­pří­klad kopec s div­ným – zřejmě kelt­ským - jmé­nem Ers. Ne­pří­tele jdou­cího od se­veru zdálky vý­tečně vi­díte, musí jít proti vám do táh­lého kopce a ještě mu bude sví­tit slunce do očí. Buď to opravdu dobře vy­mys­lel dávný vo­je­vůdce Čechů, nebo ale­spoň Kosmas, který o tom vy­prá­věl a který měl zřejmě o vo­jen­ské tak­tice sluš­nou před­stavu.

Vý­hledu lze vy­u­ží­vat tr­vale, pokud na kopci vy­bu­du­jeme vý­šin­nou pev­nost. Obrán­cům tu prostě po­máhá gra­vi­tace. Útoč­ník vy­bíhá do kopce, obránce na něho shora po­ho­dlně střílí. A i boj na blízko je s jas­nou vý­ho­dou pro obranu; útoč­ník se musí drá­pat na ně­ja­kou stěnu, nej­spíše po žeb­říku, obránce stojí na­hoře a má volné obě ruce. Pokud dojde na ja­kou­koli ob­lé­hací tech­niku, po­čí­naje jed­no­du­chým be­ra­ni­dlem, pak to je všechno nutno do­stat do prud­kého svahu, což může být často ne­možné. A pokud zku­síme pev­nost na kopci něčím ostře­lo­vat, pak se ve směru do kopce do­střel i účin­nost střelby po­váž­livě sni­žuje.

Střelba z hra­deb tedy zřejmě patří k vý­šinné pev­nosti už od pra­věku. Jak byl vy­na­le­zen luk a hradba, na které se dalo stát – třeba jen dře­věná nebo hli­něný val – tak to nej­spíš ně­koho mu­selo na­pad­nout. Obránce se při tom může krýt za hradby, útoč­ník ni­koli. Sta­vi­telé pev­ností proto velmi rychle od­ha­lili, že kopec kolem vý­šin­ného hra­diště nebo poz­děj­šího hradu je třeba kom­pletně vy­ká­cet a udr­žo­vat bez vyš­šího po­rostu, nejméně na vzdá­le­nost do­střelu. A čím dále, tím lépe. Ro­man­tické před­stavy hradu v lese je proto třeba se úplně vzdát – je to ne­do­pat­ření, způ­so­bené tím, že se o hrad nikdo ná­le­žitě ne­stará.

Pro ide­ální vý­šin­nou pev­nost po­tře­bu­jeme kromě vý­hledu ještě dru­hou vlast­nost, a to je špatný pří­stup. Pokud je pří­stup ide­álně jen z je­diné strany, pak stačí vlastně dů­razně brá­nit jen toto kri­tické místo a máme pro­blém obrany vy­ře­šen. Tohle stojí za ko­losální ob­li­bou berg­fri­tové dis­po­zice u nás v době ná­stupu ka­men­ných hradů v po­lo­vině 13. sto­letí. Sta­čilo prostě „ustřih­nout“ ně­jaký vý­bě­žek hory su­chým pří­ko­pem, za pří­kop na nej­o­hro­že­nější místo po­sta­vit ten ber­gf­rit a bylo vše vy­ře­šeno.

V druhé etapě stře­do­věku, po zdo­ko­na­lení střelby na dálku, zejména za těch hu­sitů, to už tak jed­no­duše ne­fun­go­valo. Pro­blé­mem se staly všechny sou­sední vý­šiny kolem pev­nosti, zhruba do ně­ko­lika set metrů da­leko. Ze všech těchto míst uměli teh­dejší do­by­va­telé hrad účinně ostře­lo­vat ka­ta­pulty nebo do­konce děly. Ře­še­ním bylo opev­ňo­vání i těchto po­de­zře­lých míst od­dě­le­nými ma­lými pev­nůst­kami, pří­padně zvý­šená ob­liba osa­mě­lých kopců, jako je třeba Ronov. S po­měrně ma­lými ná­klady tu vznikla pev­nost, teh­dej­šími pro­středky 15. sto­letí prak­ticky ne­do­bytná. Střelba do re­la­tivní výšky ně­ko­lika set metrů byla prak­ticky ne­ú­činná. A pokud uva­žu­jete o ob­lé­hání, potom je ta­kové kru­hové ob­le­žení osa­mě­lého kopce akce ne­ú­měrně ná­kladná vý­sledku – po­tře­bu­jete ně­ko­li­ka­ná­sobně velké voj­sko proti tomu, jaké má obránce, a je ve­liká šance, že vám do­jdou zá­soby dříve, než obránci, který se na to mohl v klidu při­pra­vit.

Před­stava hradu na co nej­vyš­ším kopci není při tom pro stře­do­věk správná. In­ven­tu­rou na­šich hradů zjis­títe, že Při­mda s 800 metry výšky je prak­ticky re­kordní, daná jen velmi zvlášt­ními okol­nostmi; i 600 metrů, jako třeba Bezděz nebo Ral­sko, jsou pro hrad do­cela vy­soké kopce.

II.

Od­vrá­cená strana po­hledu z vrchu je po­hled opačný, z údolí na­horu. Hory potom tvoří při­ro­zený rám po­hledu, ome­zení, kde kra­jina prostě a lo­gicky končí, asi jako ve sta­rých po­čí­ta­čo­vých hrách. Dál nelze jít a nic tam není. Možná spad­nete přes okraj světa. Hra­nice. Sem můžeš, ale dál už ne.

Kromě údolí v Al­pách, kde hory při­ro­zeně roz­dě­lily zemi na mnoho sa­mo­stat­ných částí, jsou asi nej­vzor­něj­ším pří­kla­dem Čechy. Nej­větší hory jsou na okraji a celé to ohra­ni­čují; země je tak jasná a lo­gická, jako kdyby ji vy­mys­lelo dítě. Naše hra­nice také patří mezi nej­starší do­lo­žené; Kosmas ji po­psal už v 11. sto­letí.

Stře­do­vě­kou hra­nici si při tom nelze před­sta­vo­vat jako tu dnešní – sloupy s ce­du­lemi a zá­voru s cel­ní­kem, jak je k vi­dění v ně­kte­rých po­hád­kách. Hra­nice pro­bí­hala s non­ša­lantní ne­u­r­či­tostí někde uvnitř hra­nič­ního hvozdu, který u nás ty hory při­ro­zeně po­růs­tal. Ne­bylo třeba vědět, kde přesně hra­nice leží; les byl ob­rov­ský a k ni­čemu ne­u­ži­tečný. Celý pa­t­řil kní­žeti, poz­ději po­vý­še­nému na krále.

Sa­mo­zřejmě, že ne­jas­ností o přesné roz­loze hra­nič­ních lesů občas zkou­šeli různí pod­ni­kavci vy­u­žít. V Kos­mově kro­nice se do­čteme o hradu Při­mda, který po­sta­vili roku 1121 „ně­jací Němci“ již zjevně na naší, české straně a bez do­vo­lení kní­žete. Český kníže Při­mdu za­bral a tím jsme zís­kali vlastně úplně první pro­ká­zaný stře­do­věký ka­menný hrad, po­psaný v před­chozí části. Víme také od té doby, že u Při­mdy za­čí­nají Čechy. Velmi po­dobný pří­běh se potom ode­hrál ještě ve 12. sto­letí s Che­bem, i zde po­sta­vili hrad vlastně Němci a Češi ho potom zís­kali, ten­to­krát mí­ro­vou ces­tou.

Po­dobné výspy ci­vi­li­zace v ho­rách jsou ve stře­do­věku ještě vý­ji­mečné. Do­klá­dají spíše to, že do vyš­ších hor cho­dil člo­věk od pra­věku hlavně proto, že se po­tře­bo­val do­stat z jedné strany hor na dru­hou. Při­mda je tedy u prů­smyku, kte­rým byly hory ode­dávna pře­ko­ná­vány. Vedla tudy zem­ská stezka, která nás spo­jo­vala se zá­padní Ev­ro­pou. Vý­znam místa je vlastně tisíc let stále stejný. Jakmile se pro­ří­títe po dál­nici D5 z Ně­mecka a vi­díte Při­mdu, je mimo po­chyb­nost, že už jste doma.

Zcela po­dobné to je na spoustě ji­ných míst. Kdysi tu někdo po­sta­vil hrad na ochranu cesty v prů­smyku. Třeba ve Stráž­ném za Vim­per­kem. Ona již ta­ková jména jako Stráž­nice nebo Uher­ský Brod lec­cos na­po­ví­dají. Pře­chod k Tren­čínu po­u­ží­vali zřejmě již Ří­mané. Přes Je­se­níky se cho­dilo někde u Ha­nu­šo­vic, kla­sické pře­chody do Pol­ska jsou u Krá­líků, Ná­choda nebo Žac­léře. V pří­padě cesty na sever do Lužice bylo nej­dů­le­ži­těj­ším bodem Jab­lonné, do Saska se do­stal člo­věk zejména Na­k­lé­řov­ským prů­smy­kem, kde vede sta­ro­dávná zem­ská stezka, opět pře­mě­něná v sou­čas­nosti na dál­nici. Čím vý­raz­nější je sní­žení hor, tím je prů­smyk ob­lí­be­nější a vý­znam­nější.

Kromě stráž­ních hradů, ty­picky vzni­ka­jí­cích ve 13. sto­letí nebo ještě poz­ději, mu­selo po­blíž těchto míst vzni­kat zá­ko­nitě ně­jaké pod­hradí k je­jich ob­sluze. Stejně při­ro­zené jsou ně­jaké krčmy k přespání.

Když si všim­neme po­dobné si­tu­ace ve vět­ších ho­rách, na­pří­klad v Al­pách, i zde vzni­kala po­dobná místa ve vý­znam­ných prů­smy­cích, ob­vykle po­jme­no­va­ných po ně­ja­kém sva­tém. Bylo to ne­po­ho­dlně vy­soko, ale lidé tam mu­seli, a to už od dob an­tiky. Bren­ner­ský prů­smyk, na­pří­klad, který vede jižně od Inn­sbrucku do Itá­lie a pro­chá­zela tudy zřejmě vět­šina na­šich pout­níků k jihu, od vo­jáků krále Vla­di­slava ve 12. sto­letí až po Karla Hynka Máchu. Cesta vás vy­žene do 1300 metrů vy­soko, tedy zhruba na úro­veň vyš­ších hor na Šu­mavě. Na­jdeme tam dnes ob­vykle měs­tečko s kos­te­lem a jme­nuje se to po ně­ja­kém sva­tém.

Stáří těchto kos­telů na­poví, kdy byly vy­sta­věny; dost často stře­do­věké nejsou a bý­vají no­vější. Pokud bychom si před­sta­vili krčmu na ta­ko­vém místě již ve stře­do­věku, je třeba si uvě­do­mit, že to zna­mená stejně ob­tížný pro­voz, jako dnešní hor­ská bouda. Všechny zá­soby mu­síte vy­nést na­horu po ob­tížné cestě. Po řadu týdnů v zimě se do místa možná ne­do­sta­nete vůbec. V ta­kové době zřejmě i prudce opadne počet va­šich hostů, pro­tože kdo na­horu opravdu ne­musí, rád si počká do jara. Pokud vám cestu strhne la­vina, pokud vás po­stihne nemoc, pokud vám do­by­tek se­že­rou vlci, nikdo vám ne­po­může, pro­tože nej­bližší sou­sedi jsou mnoho mil za hro­ma­dami sněhu. Není divu, že se i v hodně na­vště­vo­va­ných prů­smy­cích život roz­ví­jel velmi po­zvolna a opa­trně.

U nás vlastně nevím o žád­ném čas­něj­ším do­kladu ži­vota v ho­rách, než je ta Při­mda. Leží v osmi stech me­t­rech výšky, což je do­cela dost, jak uvi­díme dále.

III.

Zkusme si před­sta­vit, jaký vliv mají hor­ské pod­mínky na mož­nosti ze­mě­děl­ství. Po dvou sou­vis­lých le­tech ži­vota v Čes­kém stře­do­hoří, ve výši zhruba vr­cholu hory Říp, mohu říci, že ten vliv je ob­rov­ský a člo­věk ži­jící ve městě si to vůbec ne­musí uvě­do­mit. Ves­nice, která má horní konec o pa­de­sát metrů výše, než dolní, uka­zuje, že i tento zdán­livě malý roz­díl je po­znat na po­časí. Na tom dol­ním konci ve 400 me­t­rech končí úplně nej­vyšší cíp ob­dě­lá­va­ných polí, výš už po­kra­čují jenom louky. Někdo se o této výšce roz­hodl zřejmě už v tom stře­do­věku a věděl přesně, co dělá. Zjis­títe, že v po­dobné výšce končí u nás pole v na­prosté vět­šině pří­padů. Výš by če­kalo rol­níka mno­hem víc ka­mení, mno­hem větší sklon te­rénu a s tím spo­jená těžší práce, pokud máte orat brázdu do kopce. Ve­ge­tační doba se vi­di­telně zkra­cuje; máte méně času na to, aby vám uzrálo co­koli, co zkou­šíte pěs­to­vat. Zima je stu­de­nější, sníh poz­ději sleze a čas­těji na­padne. Výš také fouká sil­nější vítr.

A to ještě po­pi­suji jižní svah, kde je to s ve­ge­tační dobou pod­statně lepší. Kdy­byste se ze­ptali stře­do­vě­kého ze­mě­dělce na pole na se­ver­ním svahu kopce, asi vám do­po­ručí, ať se na to úplně vy­kaš­lete. Ať v zimě nebo v létě, slu­neč­ního svitu je tu bez­na­dějně méně než na již­ním svahu. Ani dnes tu není snadné najít vůbec ně­jaký pokus o ob­dě­lá­vané pole. Pokud jen tro­chu mů­žete, udě­lejte pole ale­spoň v šir­ším údolí, kde už ne­za­sa­huje stín hor, nebo na­o­pak na samém vr­cholu, pokud kopec ne­pře­sáhne těch 400 metrů. Přesně ta­ková pole na­jdeme třeba na praž­ské Bílé hoře. Stře­do­věký rol­ník, který si ještě mohl z toho moře lesů snadno vy­bí­rat, zjevně v ne­pří­z­ni­věj­ších pod­mín­kách nic pěs­to­vat ne­zkou­šel. Lesů, které mohl vy­se­ká­vat, bylo všude dost, a nebyl důvod se drát na bez­útěšný se­verní svah.

Když pro­stu­du­jete České stře­do­hoří zblízka a po­drob­něji, zjis­títe, že přesně stej­ným způ­so­bem – tedy od jihu a z dol­ních poloh stále výš – po­stu­po­vala i cel­ková ko­lo­ni­zace hor. Na jižní straně smě­rem do Čech to zkou­šeli se ze­mě­děl­stvím a s ves­ni­cemi už nejméně v 11. sto­letí. Díky za­klá­dací lis­tině Li­to­mě­řické ka­pi­tuly – úplně nej­starší české do­cho­vané – máme takto také do­lo­ženy vůbec první ves­nice, které mají jméno dodnes.

A ně­které z nich stále na­jdeme na svém místě, skoro po ti­síci le­tech. Třeba ta­kový Starý Týn. To je vlastně do­ko­nalý spl­něný sen rol­níka. Malý pa­ho­rek na na­klo­něné ro­vině již­ního svahu, tři sta metrů nad mořem, ves­nice je na tom pa­horku upro­střed a pole jsou ještě níže, prak­ticky do všech stran. Půda je úrodná, kolem tečou po­toky a vy­roste vám tu prak­ticky co­koli. Je to místo, kde vy­pěs­tu­jete stejně dobře obilí, víno nebo chmel. Ves­nice je pa­mát­kově chrá­něná, pro­tože do­dr­žuje stále pů­vodní stře­do­věký tvar české ves­nice, kde jsou cha­lupy zhruba do kruhu kolem návsi. Pro­stor mezi nimi vy­pl­ňo­valy zřejmě pa­li­sády nebo ploty, takže si to za­slu­ho­valo hrdý název „týn“, čili opev­něné místo. Na ro­mán­ské po­měry to byla ves­nice aty­picky ve­liká, zřejmě nej­dů­le­ži­tější sídlo ce­lého údolí, pů­vodně starší a dů­le­ži­tější, než ne­da­leké město Úštěk.

Když se vrá­tíme zpět na se­verní svah, je tu všechno jinak. Údolí jsou úzká, se­vřená a ne­pří­jemně za­říz­nutá. Třeba stejně vzo­rové a také dnes pa­mát­kově chrá­něné Mer­bol­tice. Pod­stáv­kové rou­bené cha­lupy vy­pa­dají stejně jako v Tý­ně – a proti stře­do­vě­kým jsou o dost větší a slo­ži­tější – nicméně cel­kový tvar ves­nice je úplně jiný. Je mno­hem větší než Týn a táh­nou se ně­ko­lik ki­lo­me­trů podél po­toku. Jde o ty­pic­kou ně­mec­kou ko­lo­ni­zační ves­nici ze 13. sto­letí, tedy z dob, kdy byla půda na opačné straně hor už dávno ro­ze­braná a novým pří­cho­zím ne­zbylo, než se pus­tit do osíd­lení mno­hem ne­pří­jem­něj­šího svahu na opačné straně. Stačí na­hléd­nout do mapy a vi­díme, že na jižní straně jsou ves­nice do­ku­lata, je jich víc a všechny mají česká jména. Kdežto na se­veru jsou dlouhé nudle a všechny s ně­mec­kými jmény.

Zkusme vy­lézt úplně k vr­cholu. České stře­do­hoří do­sa­huje na hře­be­nech okolo 600 metrů a jen ně­ko­lik vý­ji­meč­ných kopců tuto výšku pře­sa­huje. Pokud před­po­klá­dáte, že se na­hoře začal šířit ně­jaký život ještě poz­ději, než v těch údo­lích na se­verní straně hor, tak se ne­mý­líte. Kos­tel ve Ver­ne­ři­cích pro­zra­zuje svým mno­ho­bo­kým go­tic­kým zá­vě­rem, že to bylo zase o sto let poz­ději, v po­lo­vině 14. sto­letí. Na ně­ja­kou ornou půdu tu už úplně za­po­meňte; ne­ob­je­vila se tu dodnes. Nikdo tu nikdy ne­zkou­šel pro­vo­zo­vat nic slo­ži­těj­šího než louky a pas­t­viny. Tedy vy­klu­čit kus ne­ko­neč­ného lesa a pak tam ne­chat po celý rok stádo, aby spá­salo trávu. Dodnes tu ne­do­šlo k žád­nému zvlášt­nímu po­kroku; na ve­li­kán­ských lou­kách tu jsou hlavně stáda a v měs­tečku je hlavně zna­me­nitý řez­ník. Za stu­dené války se tu pře­chodně mihla ar­máda, ale ta zase ode­šla a za­ne­chala kra­jinu zhruba v tom stavu, jak vy­pa­dala někdy za Ra­kouska.

Po­su­nout zdejší vzhled kra­jiny do stře­do­vě­kého stavu je snadné. Všechny stavby dře­věné, nižší, často za­hlou­bené v zemi, aby se usnad­nilo vy­tá­pění v zimě. A hlavně, bude jich da­leko méně. Louky byly méně roz­lehlé, často jen les místo těch luk, pro­tože skot si při­ro­zeně po­radí i v lese. Má­lo­kdo si uvě­do­muje, že pů­vodní ev­rop­ský zubr je vlastně lesní zvíře. Pokud se někde udr­žuje louka, pak je to je­dině tím, že ji ně­jaké zvíře pra­vi­delně spásá, nebo ji někdo seká; pokud to tak není, pak se louka do ně­ko­lika let změní nej­prve v hustý křo­vi­natý po­rost a potom zpátky v list­natý les.

Kráva po­tře­buje pro život zhruba hek­tar louky. Pokud je v lese, pak musí být jeho roz­loha ještě o něco větší. Koz nebo ovcí se uživí na hek­taru 5–7, takže byl je­jich pro­voz značně la­ci­nější a ve stře­do­věku bychom je našli da­leko čas­těji než krávy. Na vr­chol­cích hor při­tom ne­hle­dejte žádná obří stáda, ono by ne­bylo snadné je na velké ploše uhlí­dat. Je třeba si také při­po­me­nout, že v ta­ko­vém pus­tém kraji se tehdy ještě běžně vy­sky­to­vali vlci nebo i med­vědi.

Další důvod, proč tu ne­hle­dat ně­jaké bo­haté sed­láky a šlech­tice s ob­řími stády, je ten samý jako u vý­běru polí; bo­hatý člo­věk si prostě mohl vy­brat úrod­nější a lepší půdu, kde se sna­žil něco pěs­to­vat. Když kácel les k za­lo­žení pole, vy­bral si místo, kde to mělo nej­lepší vy­hlídky; neměl důvod se trá­pit na vr­chol­cích hor. Hrdý ma­ji­tel lánu půdy – při­bližně dneš­ních 20 hek­tarů – se da­leko spíš na­chá­zel někde u Starého Týna než ve Ver­ne­ři­cích nebo Mer­bol­ti­cích. Dost jasně nám to uka­zují i do­cho­vaná šlech­tická sídla. Bedři­chův Svě­tec, Vlas­ti­slav, Býč­ko­vice, Tře­bu­šín, Býč­ko­vice, Ko­no­jedy – všechno je to na již­ním svahu, na nej­pří­zni­věj­ším místě, kde sídlo vel­ko­lepě ovládá pří­slušné údolí. Pokud pan­ství za­sa­ho­valo na hře­ben hor, pak šlo opět o hra­niční hvozd, mno­hem méně za­jí­mavý a dů­le­žitý než ta pole s ves­ni­cemi na již­ním svahu. A pokud k pan­ství pa­t­řil se­verní svah – třeba s těmi Mer­bol­ti­cemi – pak se mu ty­picky vládlo ze svahu pro­těj­ších Lužic­kých hor, opět již­ního. Zde je na vý­běžku skály nad řekou Plouč­nicí hrad Ostrý, učeb­ni­cový ber­gf­ri­tový hrad, kte­rým ko­lo­ni­zace ob­lasti za­čala.

A sa­mo­zřejmě, na­jdeme tu na mapě dodnes ve­li­kán­ské ze­lené skvrny, kde ne­stálo nikdy nic dů­le­ži­tého, kopec byl sice od­les­něn těž­bou dřeva v prů­mys­lové re­vo­luci, ale od té doby zase pěkně za­rostl při­ro­ze­ným list­na­tým habro­-​dubovým lesem, takže může vy­pa­dat prak­ticky stejně, jako za pra­otce Čecha. Kdy­byste o ně­ja­kém skal­na­těj­ším koutě tvr­dili, že se něho lid­ská ruka ne­za­sáhla vlastně vůbec nikdy, tak možná bu­dete mít pravdu.

Toto platí už úplně bez vý­hrad o vyš­ších ho­rách nad 1000 metrů, tedy Šu­mavu, Je­se­níky, Kr­ko­noše, kde končí list­naté lesy a patří sem při­ro­zeně ten smr­kový les, který plno lidí po­va­žuje za „nor­mální.“ V niž­ších po­lo­hách ho uči­nila nor­mál­ním až prů­mys­lová re­vo­luce, která po­tře­bo­vala la­ciné a rychle ros­toucí dřevo. Ve stře­do­věku je třeba před­stavu smr­ko­vého lesa v ho­rách do­pl­nit jen v tom směru, že šlo o les zcela ne­u­dr­žo­vaný, stromy různě staré, plno pad­lých kmenů a nej­růz­něj­šího křoví, jako je to dnes k vi­dění třeba v Bou­bín­ském pra­lese nebo na Žá­kově hoře.

Pro úpl­nost do­dejme další při­ro­zené ve­ge­tační stupně, které byly sa­mo­zřejmě stejné i ve stře­do­věku. Tam, kde je i na smrky už moc vy­soko, kde se po­stupně sni­žují a mizí, na­stu­pují vr­cho­viště a ko­sodře­vina, což je si­tu­ace známá hlavně z Kr­ko­noš, ale mihne se i na Šu­mavě, v Ji­zer­ských nebo Kruš­ných ho­rách.

Ještě výš je al­pín­ský stu­peň okolo 1500 metrů, kde roste jen tráva. U nás tento stav známe jen z Kr­ko­noš, jiné naše hory tento stu­peň úplně po­strá­dají, pro­tože nejsou dost vy­soké. Pro změnu je tu vý­tečný roz­hled. Ale sta­vi­te­lům hradů to bo­hu­žel ne­bylo nic platné, pro­tože pod­mínky pro život tu ne­byly ve stře­do­věku udr­ži­telné vůbec. V ně­kte­rých ex­trém­ních pří­pa­dech do ta­ko­vých výšek za­sa­hují již zmí­něné hor­ské prů­smyky, po­u­ží­vané i ve stře­do­věku, ale ob­vykle jen v létě.

No a v Al­pách pak máme ještě hra­nici věč­ného sněhu, okolo 2800 metrů, což je zřejmě i hra­nice, kam se lidé vy­dá­vali jen vý­ji­mečně a jed­no­rá­zově a je to nej­vyšší ro­zumná hra­nice výšky, o jaké lidé ve stře­do­věku uva­žo­vali. Dál už v tom totiž není vůbec žádný roz­díl. Takto vy­soké hory byly vní­mány jako „ne­pře­kro­či­telné“ a moc nebyl důvod tam lézt. Na Gross­glockner vy­lezli lidé až roku 1800, dřív není do­lo­ženo, že by to někdo vůbec zkou­šel. Ne­vě­řím, že vy­mys­líte vy­u­žití pro ještě vyšší kopec.

Ně­koho na­padne prá­vem, že v tep­lej­ších ob­las­tech, třeba ve Stře­do­moří, ne­bude na ho­rách tak bez­na­dějná zima. Uka­zuje se ale, že to s obý­vá­ním vy­so­kých hor také není moc slavné. Pra­vi­delně tu na­rá­žíme na zou­falý ne­do­sta­tek vody. Hory nejsou stu­dené, ale jsou ještě da­leko méně úrodné, než ty naše. Holá skála, v dr­tivé vět­šině pří­padů.

IV.

Takto se vlastně zdá, že se lidé ve stře­do­věku vůbec ne­chtěli moc vy­dá­vat do vyš­ších poloh. Už v 600 me­t­rech lid­ské čin­nosti vý­razně ubývá, někde na­jdeme s vel­kým štěs­tím do 1000 metrů ně­jaké za­po­me­nuté pas­t­viny, nej­spíš ne stře­do­věké, a pokud se v té výšce zdr­žo­val vůbec ně­jaký život, pak v těch prů­smy­cích. Jako okolo té Při­mdy v 800 me­t­rech, což je nej­výše po­lo­žený hrad a dlouho u nás vlastně i ja­ká­koli stavba.

Na Šu­mavě, v Ji­zer­ských nebo Kruš­ných ho­rách, v Kr­ko­no­ších, v Je­se­ní­kách a Bes­ky­dech se ve stře­do­věku nic zvlášt­ního ne­dělo, nikdo tam ne­cho­dil a nic úžas­ného tam ne­pod­ni­kal. Možná tam za­blou­dil ně­jaký šlech­tic při lovu laní jako v po­hádce. Možná se tam vy­skytl uhlíř, zboj­ník nebo pous­tev­ník. Ale i pro ně pla­tilo, že pokud mohli pro­vo­zo­vat svoje ře­meslo, ať po­ctivé nebo ne, někde blíž a v pří­jem­něj­ších pod­mín­kách, ur­čitě to udě­lali. Na ho­rách víc pr­šelo, byla tam větší zima, méně jídla, zkrátka, ne­bylo tam vůbec nic lá­ka­vého, proč se tam tr­vale zdr­žo­vat. I té lovné zvěře je v ní­žině pod­statně víc.

Pokud ně­koho na­padl jako důvod vý­prav do hor těžba dřeva, pak to vidí očima prů­mys­lové re­vo­luce. Při­po­meňme: ještě na za­čátku 12. sto­letí je 80 % plo­chy celé země les. Pokud chcete ve stře­do­věku těžit dřevo, nej­u­ži­teč­nější mož­nou su­ro­vinu, pak stačí ob­vykle vyjít pár kroků za cha­lupu. Dřeva je po celý stře­do­věk ne­ko­nečné množ­ství, a ještě v 18. sto­letí byla dře­věná prak­ticky každá cha­lupa. Stačí po­zo­ro­vat výskyt rou­be­ných cha­lup, ve vyš­ších po­lo­hách u nás téměř „po­vinné“ stavby. Dřevo bylo la­ci­nější, rych­leji se z něho sta­vělo a v kop­cích do­konce lépe izo­lo­valo a pří­jem­něji se v něm byd­lelo. Je zcela jisté, že ten Starý Týn, Mer­bol­tice i Ver­ne­řice byly ve stře­do­věku vý­hradně dře­věné. A kdyby ne­byla cír­kev a její po­ža­davky na věč­nou výdrž kos­telů, pří­padně hrady a vá­lečná tech­nika, hro­zící spá­le­ním stavby, pak by se v ho­rách nej­spíš ne­mu­sela zje­vit vůbec žádná ka­menná stavba po celý stře­do­věk.

Po­všim­něme si ještě hor­nic­tví a těžby. I tady se vše­o­becně před­po­kládá, že hlavní ne­rostné bo­hat­ství sou­visí zejména s ně­ja­kými ho­rami. A i zde je třeba pro stře­do­věk tuto před­stavu značně zre­du­ko­vat. Spo­třeba ne­rost­ných su­ro­vin byla zá­sadně nižší než v poz­děj­ších do­bách a sta­čily ji uspo­ko­jit po­vr­chové doly. Zlato na Šu­mavě se prostě sbí­ralo a rý­žo­valo z po­toka Lo­se­nice, po­dobně jako o stovky let poz­ději v Ka­li­for­nii nebo na Aljašce. Do­lo­vání zlata v Jí­lo­vém ve 14. sto­letí ne­bylo o moc kom­pli­ko­va­nější. Prostě hor­ník vy­ko­pal díru do země. Její hloubku při­ro­zeně ome­zila po­třeba vý­dřevy a ne­bez­pečí se­suvu, která po­kusy o hlubší vý­kopy mě­nily ve ve­lice slo­žité in­že­nýr­ské dílo.

První slo­ži­tější stře­do­věké po­kusy o hor­nic­tví jsou spo­jeny se 13. sto­le­tím, a to na­pří­klad ve Švéd­sku, kde se tě­žila že­lezná ruda, nebo právě u nás v Če­chách, kde se tě­žilo stří­bro nej­prve v okolí Jih­lavy a Smi­lova Brodu (poz­ději Ně­mec­kého a ještě poz­ději Havlíč­kova). Moc­nější tech­nika těžby šla ruku v ruce s moc­nější tech­ni­kou zpra­co­vání, pro­po­jená s re­vo­lucí mlýnů. Ale ani tady si ještě nelze před­sta­vo­vat úžasné mno­ha­ki­lo­me­t­rové sou­stavy cho­deb, které jsou k vi­dění třeba v Ho­bi­tovi. Je třeba si uvě­do­mit, že od­tě­žení spousty ma­te­ri­álu před­sta­vuje nejen práci mnoha lidí, ale vy­vo­lává nové ná­roky, na­pří­klad na pod­zemní na­vi­gaci, na od­čer­pá­vání vody, která se v mnoha do­lech ob­je­vuje, na boj s pod­zem­ním ply­nem, na ne­bez­pečí zá­valu. Nebo prostě jenom oby­čejné vě­trání. A všechny ty lidi a ob­sluhu za­ří­zení je třeba uži­vit, nej­spíše další ar­má­dou rol­níků. Pokud byste ta­kový důl chtěli pro­vo­zo­vat v ho­rách, při­nese to další po­tíže a zvý­šení ná­kladů; na­pří­klad vám po vel­kou část roku půda zmrzne a všechny zá­soby bu­dete do­pra­vo­vat z ještě da­leko větší dálky.

Není proto ná­hoda, že ty první po­kusy o slo­ži­tější hor­nické vý­kony se ode­hrá­valy bez vý­jimky v ní­žině a kolem dolů při­ro­zeně vzni­kala nová města, kde se sou­stře­ďo­valy zá­soby, byd­leli tam hor­níci a lidé, co to všechno ži­vili. Kutná Hora, vzniklá až ke konci 13. sto­letí, vy­rostla ve­li­kán­skou rych­lostí do ne­če­ka­ných roz­měrů, pře­rostla Li­to­mě­řice, Brno, Olo­mouc nebo Hra­dec Krá­lové a stala se ve 14. sto­letí dru­hým nej­vět­ším měs­tem u nás po Praze. Ta Jih­lava a Smi­lův Brod jsou po­dobné pří­pady, jen o něco čas­nější a menší.

Já­chy­mov, jiné slavné hor­nické město spo­jené s těž­bou – na­před stří­bra a poz­ději uranu – je až no­vo­věká zá­le­ži­tost. Ve stře­do­věku to byla oby­čejná ves­nice, stří­bro se tu za­čalo těžit v 16. sto­letí. Nad­moř­ská výška je někde mezi 600 a 700 metry, a tím je vy­svět­leno vše. Stře­do­věká tech­nika si s tímto prostě ne­po­ra­dila a stejně tak byla re­ne­sance mno­hem moc­nější i ve vy­tvá­ření oprav­do­vých hlu­bin­ných dolů, jak je známe z dob poz­děj­ších.

V.

Blí­žíme se do fi­nále.

Uka­zuje se, že ma­xi­ma­lis­tické fan­tazy před­stavy gi­gan­tic­kých pev­ností v ti­sí­ci­me­t­ro­vých vý­ši­nách se velmi liší od sku­tečné výšky hor, kte­rou lidé v dáv­ných do­bách sku­tečně obý­vali. Pro všechna mys­li­telná vy­u­žití sta­čily kopce da­leko nižší, do 1000 metrů. Pro tr­valé byd­lení a ze­mě­děl­ství – nej­čas­tější způ­sob ob­živy – bylo v na­šich kli­ma­tic­kých pod­mín­kách vhodné se držet v sotva po­lo­viční výšce. A platí to i pro stavbu hradu, pokud v něm chcete ce­lo­ročně byd­let. Nej­vyšší po­lohy pro byd­lení byly vy­nu­cené v pří­padě prů­smyků, kde šlo o to hory prostě jen pře­jít.

Pokud umís­títe ně­jaké město do hor se stře­do­vě­kou tech­ni­kou a ev­rop­ským po­ča­sím do výše 1000 metrů, bude to vy­soko až dost. Možná bude dobré se za­mys­let nad dů­vody, proč v ta­ko­vých pod­mín­kách někdo to město po­sta­vil. Bude třeba vy­mys­let, jak je město zá­so­bo­váno a čím se lidé živí. Což bude tím větší pro­blém, čím bude město větší.

Aby byl svah vaší pev­nosti ne­pří­stupný, do­cela vám stačí tři­ce­ti­me­t­rová skalní stěna, ne­po­tře­bu­jete ti­sí­ci­me­t­ro­vou. Stejně tak vám stačí těch tři­cet metrů, abyste se bez­pečně za­bili pádem.

Pro svoje účely vy­prá­vění a hraní ve fan­tas­tic­kých svě­tech vlastně vůbec ne­po­tře­bu­jete hory 20 000 metrů vy­soké. Ne­po­tře­bu­jete do­konce ani čtvr­tinu této výšky. Ten sku­tečný Mont Blanc je pro Ev­ropu ve­liký až dost.

Všim­něte si také, že Tol­kien nám v ro­mánu ne­řekl, jak je Ca­rad­hras vlastně vy­soký. Jackso­nův film na­zna­čuje, že má při­bližně Alp­ské roz­měry, ale vy­prá­vění by se nijak ne­změ­nilo, kdyby byl vy­soký třeba jako Sněžka a byl právě únor.

No a na­ko­nec, uvě­domte si, co pro­ve­dete se svými ne­do­stup­nými ho­rami a ne­do­byt­nými hrady v oka­mžiku, kdy do svého světa vpus­títe le­tec­kou tech­niku. Ať jsou to ste­am­pun­kové vzdu­cho­lodě nebo Tol­ki­e­nov­ští osed­la­telní orli, rázem si tím výšku svých hor značně sní­žíte, a ně­které se do­konce sta­nou bez­vý­znamné. Ta tři­ce­ti­me­t­rová skalní stěna bude rázem pře­ko­na­telná a o ti­sí­ci­me­t­rové bude pla­tit to samé.

Pře­mýš­lejte znovu, jestli jste přesně tohle chtěli.